Zprávy
Zpráva od „Babího léta“.
Milí kamarádi, samotný název etapy je trefný, protože sám jsem zažil několik míst kde jsem se do vláken pavouků rodu Běžníků úplně zamotal. To je to pravé Babí léto, kdy se najednou udělá teplo a v zapadajícím slunci se při zemi lesknou tisíce těchto vláken. Dokonalá romantika. Chvíle kdy si vzpomenete na něco hezkého, nebo někoho blízkého a přejete si aby to bylo tak napořád.
Dvě hospody, každá jiná …
S tímto a podobnými zážitky jsem svolal nedělní etapu. Cílem bylo jet co nejvíce roviny na slunci a to se skutečně povedlo. Ze dvora nás odjelo deset s jedním nováčkem. Tím byla Albína která často udávala rychlost peletonu. Na cyklostezce do Nebanic byl docela klid. Tím myslím, že jen občas se objevil nějaký cyklista. No, jeli jsme poměrně brzy po obědě, takže většina cyklistů se doma teprve chystala ven. První vzrůšo nastalo před Kynšperkem kde při jedné zastávce padaly dotazy známého typu : „Bude kafe a co pivo by nebylo ?“ Ustoupil jsem a navedl partu do pivovaru k Zajíci. Tam to dopadlo špatně. Šel jsem se k pultu zeptat zda-li si můžeme sednout venku, ale odpovědi jsem se nedočkal. Obtloustlý pan vrchní právě točil pivo, což spotřebovalo celou kapacitu jeho mozku a servírka stála zády, zalévala kávu a bylo to s ní taky tak. Neodpověděla ! Po čase to pan vrchní rozbalil a hlasitě prohlásil :“ No jo, vylezlo slunce, tak už jsou tady !“ Myslel tím nás, cyklisty. To bylo na nás moc a nebyli jsme tam. Prostě jsme odjeli. Podobný zážitek nebyl úplně nový. Prostě personálu na zákazníkovi vůbec nesejde. K tomu vedení podniku neustále zvyšuje ceny a tak společně, jistě proti vůli majitele, tento podnik „zabíjí“ . Náš odjezd byl tak rychlý, že jsme někoho ztratili. No hádejte ? Ano správně, byla to Thálie. Situaci kolem ní zachránila Jíťa, která jí (ale i sebe oklikou) přivedla do Tuřan. Tady je spolehlivě v této době otevřeno, protože pan majitel má nasmlouvaný zájezd lázeňských, německy mluvících, hostů. Ti přijedou na kávu a koláč a pokračují dál v poznávání naší krajiny čuměním z okna autobusu. Než ovšem přijedou tak má čas natočit několik piv a kafíčko, sem tam nějaký, taky udělat. Na terase bylo hezky a před námi cesta daleká. „Thálie budeme platit a jedem !“ ozvalo se hned na začátku obřadu, který nese název „Registrační kasa“. Když už opravdu všichni jsme připraveni tak velím k odjezdu. Ten začíná příjemným sjezdem.
Proměny krajiny …
Silnice se položí do roviny a až k okraji Velké Šitboře to tak zůstane. Odtud se začíná zvedat k mírnému stoupání. Cesta tady krájí jeden obrovský lán kukuřičného strniště. Pole jsou rozježděna obřími pneumatikami traktorů, které v ještě větších cisternách rozvážejí kejdu po polích. Vládne tady šedivá barva, takový „prostor bez života“. Přijíždíme k zemědělskému areálu, který sestává z kravína, silážních žlabů a bioplynové stanice. Krávy a bioplynka se tady „perou“ o okolo rostoucí kukuřici. Již několik let to takto funguje a výsledkem je, že stále více půdy je využíváno k pěstování plodin , které bioplynová stanice přemění na elektrický proud a ten zemědělci prodávají. Jak to celé funguje, to by zasloužilo exkurzi, kdy bychom se mohli dovědět o výhodách tohoto zemědělského podnikání. Bude-li zájem, připravím to. . Lány sklizené kukuřice pokračují až ke Stebnici. My se ale musíme ještě zastavit u Valdštejnova dubu v Okrouhlé.
Obří dub …
Stojí tu u cesty, která dříve vedla do Chebu a dnes končí ve vodě Jesenické přehrady. Má výšku 24 m a obvod 6 m. Pod ním odpočívá dřevěný jinoch, takový šikovně přitesaný samorost. Na patřičných místech je dosti uhlazený, neboť právě tam se hezky sedí. Byla kolem něj velká sranda a tu Thálie nikdy nezkazí. Však se podívejte na foto a něco si můžete i přimyslet. „Tak už dost, jedeme dál !“ pravil jsem s dostatečným časovým předstihem. To aby se nic nezapomnělo a všechny věci našly to správné místo na kole. Někdy tohle trvá docela dlouho. Silnice se dvakrát zhoupne a sjede do Stebnice. Odtud to bereme na Mechovou a zastavíme až u chaty Mařenky K. Ona sama tam právě není, ale je tu vidět spousta její práce, která odměňuje okolo jedoucí hezkým pohledem do zahrady. Červené listy keřů a jejich plody se tu doplňují se stejně barevnou střechou. Modrá vodní hladina ještě násobí barevnost hezkého místa. Další zastávkou, která stojí za zmínku je nový viadukt u Kočího. Průjezdný už je a tak zbývá jen kousek asfaltu směrem do Chebu . Bude to bezvadný.
Kvetoucí louka …
Pokračovali jsme dál po cyklostezce až do Hundsbachu. Ty tam jsou dny kdy tudy projížděli tisíce aut oběma směry. Bylo to hned od otevření hranic, které byl přítomen tehdejší ministr zahraničí Diensbier, kdy se davy lidu vydaly pěšky do Waldssasenu, podívat se a utratit první marku. Dnes je to klidná vesnice, kterou my teď projedeme a budeme směřovat kolem státní hranice do Pechtnersreuthu. Hned za Hundsbachem se naskýtá hezký pohled na oblouk nové silnice, dál na protisvah s borovým lesem, na hraniční potok v údolí a konečně se dostávám k tomu co hlavně jsme tu dnes našli. Po svahu dolů je vidět sem tam oranžový květ měsíčku a modré květy nám neznámé byliny. Základ porostu je jetelotráva . Je to překrásný a pro Thálii taky užitečný, protože ona z nasbíraným květů udělá měsíčkovou mast. Bůh ví na co! Snad nám to napíše. Menší část party, říkejme jim sprinteři už jsou dávno vepředu a ve zmíněné vesnici hledají směr k hranici. Nakonec jsme je dojeli a oni se rádi přidali k nám. Vystoupali jsme na kopec za Horní Hraničnou a zbývá prudký sjezd do Pomezí. Byla to jízda jako o život. Jediná Thálie dokázala při sjezdu ještě sbírat houby a tak se trochu ztratila. Jíťa byla její pečovatelka, vrátila se na cestu kudy jsme projeli a Thálii přivedla do hospody. EMaruš to taky neměla jednoduchý. Ta profrčela kolem hospody, ani si jí nevšimla a skončila u kostela kde jsem jí našel. Jsme všichni a může začít objednávkové martirium podle zásad EET. Všem do budoucna radím :“Ten vysoký dort si nedávejte ! Ten se jen dobře tváří“. Po známé nábližce přes Břízu jsme brzy ve FL. Byl to velký okruh okresem. Kdo byl : brácha, Iva, Jitka, Thálie, Míla, DrHonza, EMaruš, Hanka, já a Albína, která byla poprvé a já hravě zapomněl její jméno. To se dá spravit.. Mějte se dobře a v neděli si můžeme udělat krátký výlet, třeba na Výhledy – podzim se vybarvuje !
Jak dál ?
Kamarádi, počasí nám přestalo přát takže dochází k nežádoucímu přerušení našich výletů. Chce se mi věřit, že ještě v říjnu se najde nějaký hezký víkend abychom mohli zajet do Bavor na dort a taky se podívat na sklizeň brambor. Potom nastane období nějakých výletů a zcela jistě schůzí kde probereme všechno důležité, co hýbe naším světem, jako jsou cíle dovolených a pod. Mějte se jen hezky a sledujte stránky. Ozvu se jen jak to půjde.
Po celou letní sezonu nebylo třeba řešit počasí a už vůbec ne teplotu vzduchu. Pomozte svým příspěvkem stanovit hraniční teplotu při které bychom ještě jeli etapu a kdy už ne ! Vyjádřete se !
Dávám na vědomí, že tuto neděli 6.10. je u Sybilenbadu Kartoffelfest t.j. Svátek brambor. Pokud jste tam ještě nabyli autem, tak to zkuste.
Zdravím Vás. Váš Pepa D.
Zpráva od Japošů.
Konečně jsme jeli do Krušných hor.
Kamarádi moji. V neděli jsme jeli etapu, která se právem zařadí mezi krásné a taky dobrodružné. Ráno to ještě fajn nebylo. Když kdokoliv z nás musí na poslední chvíli účast odříct tak je to smutný. Nám se to teď stalo. No nic, jedno auto zůstalo doma, ostatní se namačkali k Jítě a do dvou pikapů a jelo se. Jenže se jelo trochu víc než se chtělo. Proč ? No, v kabině jsme s bráchou tak živě debatovali až jsem zapomněl odbočit na Starou Roli a přišel jsem na to až když jsme míjeli Benzinu na kraji K.Varů směrem na Ostrov. Na nejbližším sjezdu jsem zastavil, všem se omluvil a dal na radu Péti, že to vezmem na Dalovice a pak Novou Roli. Jenže žádná odbočka na N.Roli se tak nejmenovala takže jsme hezky projeli Vary až k dálnici, tam se nasadili na správný směr a se zpožděním dvaceti minut jsme přistáli u domečku Japošů v N.Hamrech. Bylo mi jak po abolici, pozor to není průjem ! Jana situaci zachránila báječnou borůvkovou buchtou. Za chvíli už nabíráme směr nádraží a dál do lesa. Tam jsme po nějaké době zjistili, že nejsme všichni. Menší část party řešila pád při kterém Honza nezalehl Ivu, ale její kolo. Ona skončila hlavou dolů po svahu a on se vypletl ze dvou kol a pak sčítali výsledek. Jedna naražená a odřená holeň a jeden ohnutý brzdový kotouč. Víc toho prý nebylo. Zlí jazykové se přidali s hláškou „Hele tam být sníh tak ta Ivča to sjela po zádech až do údolí !“ Dál, už všichni pohromadě, jsme se drželi cyklostezky 2000 a to až do Perninku. Odtud je už dokončená stezka do Abertam. Na náměstí zastavíme a budeme chvíli odpočívat. Je krásný , téměř letní den se sluncem a oblohou bez mráčku. Bývalí běžkaři tady vzpomínají na různé tratě a taky na penziony z nichž některé nepřežily dobu. V nastalém klidu přichází Laďa se zprávou o prasklém plášti na zadním kole. No ještě drží, ale musí na to myslet. To Iva aby raději nemyslela na svůj pokřivený brzdový kotouč, který jí brzdí i když nechce. Nad Větrovem, před vjezdem do lesa stavíme abychom se mohli pokochat pohledem na Špičák a jeho lanovky. Za chvíli jsme nepohrdli lepším povrchem tzv. „ruské cesty“ a přijeli jsme k Červené jámě. To místo je velice atraktivní. Kiosek je postavený ze špalků dřeva a kamenů. Před vchodem je velká skalka kde roste i Alpská protěž. Před časem se na majitele vypravila kontrola, která chtěla zastavit podnikání, neboť kousek dál si někdo otevřel taky občerstvení, nikdo mu tam nechodil, tak dostal vztek a postěžoval si na nehygienické podmínky v Červené jámě. Jak jsem slyšel tak píšu. Je krásně a jako důkaz dám do galerie fotky mladých děvčat spoře oblečených. Nedaleko, proti lesu, je z klacků a suchých kmenů ztlučená čtvercová stavba. Ještě, že nemá kulatý půdorys, protože by zbytečně připomínal jiné, nechvalně známé hnízdo. Uteklo dost času, program máme bohatý, takže nás Jana odvádí na Bludnou a pak ještě trochu níž na místo s krásným výhledem. Pod námi je Horní Blatná a nad ní, na okraji lesa hájovna Vlčina. Tam pojedeme. Na H.Blatnou mám vzpomínky z dob krátce po revoluci, kdy jsme doma otevřeli Smíšené zboží a až sem jsem jezdil pro drogistické zboží. Teď mi přijde jako blbost, takovou dálku a ještě k tomu vysoko do hor. Možná, že tady byla lepší asfaltka než je dnes. Myslím tu od hájovny až do N.Hamrů. To je záplatovaný děs. Zvládli jsme i tento úsek, kola jsme zaparkovali u Japošů a vydali se pěšky do hospody.
Pohostinství U Japošů,
tak by se dalo nazvat každé posezení po etapě u nich doma. No ale abych neutíkal moc dopředu. Nejdříve jsme byli ve velké hospodě. Bylo nás jedenáct a personál čekal jen na nás. Jiné hosty tam neměl. Samotné objednávání jídel bylo tak legrační a doznalo několika zvratů, takže Laďa nakonec nedostal co tolik chtěl. Museli jsme ocenit výbornou kvalitu jídel, třeba plněných br. knedlíků se zelím a cibulkou. To jsem měl já a fakt dobrý. Nebo jelení guláš byl prý moc dobrý. „Kafe si dáme až u nás“ pravila Jana a brzy na to došlo. K tomu měla ještě další borůvkový koláč a talíře chlebíčků. „Kam to budeme dávat ?“, ptám se paní domácí. Zábava byla báječná, protože Honza perlil na tema manželské vztahy a zvláště jeho přístup k dělění prací na mužskou a ženskou je skutečně originální. Možná to tak funguje v některých exotických zemích, ale u nás z toho máme srandu . Čas při takové zábavě utíká dvojnásobně rychle , brzy zapadne slunce , proto musíme domů. Říká se „Konec dobrý, všechno dobrý !“ Něco na tom bude, protože obloha se zapadajícím sluncem byla z Varů až do Chebu skutečně nádherná. Takový zvláštní mráčkový koberec – viz. foto. Kdo byl : brácha, Laďa, Japoši, Iva, Jíťa, Vlasta, Petr, Hanka, Zdeňka a já.
Zpráva z obrácené etapy.
Dobře bylo.
V průběhu pondělí se mi dostalo několik pochvalných hlášek na nedělní etapu. Podle toho soudím, že se etapa líbila i když nesplnila celý plán, který jsem dal do pozvánky. Neměl bych to dopustit a když tak výjimečně. Měli jsme poprvé podjet viaduktem na cyklostezce u Kočího a pak taky po nové hájenské lávce přes trať, která je v podvečer za svitu slunce zvláště hezká . Obojí dám do galerie a někdy příště se tudy projedeme.
Jak nám to jelo.
Na startu na dvoře se ukázal Laďa a v každé ruce jeden tác s nakrájeným melounem. Jako základ správného pitného režimu se to hodilo. Rychle jsme projeli Slatinou a na kopci se ozval velký křik v naší partě. Ne nic se nestalo, to jen děvčata hlasitě vzpomněla na včerejší oslavu narozenin u Honzy Zykána. Tak Honzo žij zdravě jako dosud a ono to vyjde ! První větší zastávka byla u bobří přehrady, která tu funguje už několik let a více než samotná přehrada Vás zaujme spousta velkých padlých stromů přes potok. Taky pěkná fuška pro tak malý zvíře. Pak jsme popojeli k tvrzi Pomezná, kde pokračují záchranné práce. Následující úsek naší cesty vede zeleným tunelem kolem vody a já měl nápad :“Odjedu napřed, zaujmu pozici a budu kamarády fotit při jejich výjezdu na panelovou signálku.“ Nápad se povedl, ale fotky ne. Všechny jsou rozmazaný. Nevadí budu to příště zkoušet znovu jiným programem foťáku a uvidíme. Ale ta pěšina je opravdu kouzelná. Stejně jako dva pruhy panelů, které nás přivedou k železnému mostu. Běda nezkušenému jezdci, který sem přiletí v plné rychlosti a má se trefit na pruh plechu, který ho převede na druhou stranu. Uznávám , že lepší je zastavit a přejít, nebo si nechat mezeru a přejet. Doslova jen několik desítek metrů proti proudu je soutok Ohře a Reslavy. Ta nás bude provázet na našem dalším putování. Mimořádná podívaná je vysoký most nad námi. Je to silniční obchvat Schirdingu po kterém jezdíme autem a je lepší to tady napsat než si myslet, že je tam železnice. Ta je od nás vlevo a přímo k ní se vysupíme z hloubky údolí abychom mohli vzápětí zase sjíždět do obce. Odbočení nám vyšlo dobře, na špici byla Jířa a všichni jsme zastavili až u porcelánky. Krátké povídání zpestřila Vlastina svým odvážným výstupem na vysoký sud, nebo špulku kabelu. Spíše to byl ten kabel. Následuje opravdu půvabný úsek do Arzbergu. . V městečku se stezka všelijak klikatí, ba i krátký úsek polní cesty využije a zastaví nás až na křižovatce s hlavní. Žádné dlouhé rozmýšlení, každý už ví, nebo tuší, že tady je ten kopec, který jsem inzeroval v pozvánce. Jdeme do práce. Asi tak po dvou kilometrech jsme nahoře a zaslouženě usedáme na lavičky turistického odpočívadla.
Rozhledna.
Na tomto místě jsme byli několikrát, ale dnes poprvé jsme sem vyjeli z města. Bravo ! Nikdy nás ale nenapadlo poodjet kilometr do lesa a tam objevit překrásnou rozhlednu. Objevil jí před časem Jirka, když tady zabloudil a nabídlo se mu spousta nových cest, rybníků atd. Waldenfelswarte se jmenuje. Sešroubovaná z ocelových profilů nám dovolí po asi 140ti schodech vystoupat na zastřešenou plošinu odkud je ten nejhezčí výhled do kraje. Podobný nabídne taky Kornberg, který je odtud taky vidět. Už jsme tam byli, ale ne všichni a pak dojmy je třeba neustále doplňovat. Někdy příště tam zajedeme. Na této rozhledně je usazený dalekohled, který není na mince !! a dovoluje podívat se až na Klínovec. Další dojmy nechám na fotky v galerii.
Začíná návrat ,
tak nějak mlčky se parta rozdělila na dvě skupiny. Ta s Jirkou jela kořenovku dolů k rybníkům a ta moje parta jela lesní cestou neustále z kopce až jsme přistáli na souvrati vysoké kukuřice a měli jsme na vybranou. Buď jet vlevo po pěšině, která se zdála více používaná a nebo přes potok kde byl buď les a nebo louka. Za loukou byla vidět polňačka takže jsem zvolil tuto cestu. Taky proto, že nadjížděla Jirkovi a byla větší šance se s nimi potkat. Byl to tak dobře, protože k setkání opravdu došlo. A už jsme na asfaltu a za chvíli u Kappl. Ukázalo se, že tady je dobře když chcete pivo, kafe a nebo klasický bratwurst. Jenže my jsme si dali polévku, jak rajskou tak i s játrovými knedlíčky. To se fakt nepovedlo. V partě vládla chuť na něco dobrého. A když to má být opravdu dobrý tak jsou tady Stínadla s jejich pizou. Nápad byl s radostí přijat a za cenu změny trasy návratu jsme se vydali ke státní hranici. Několikrát jsem během jízdy zaslechl od Honzy „Jeď furt !“ V poslední německé vesnici Pechtnersreuth ke které je rychlý sjezd a taky překrásný výhled na krajinu se Honzovi jeho Jeď furt trochu nevyplatilo. Jel na špici a snadno přejel odbočku vpravo, protože ta „Jeho cesta “ se mu asi zdála prostě sympatická. Ale co, otočit se dá vždycky. Už jsme na státní hranici a parta mi upaluje pořád rovně, když správně je vlevo po signálce. To si člověk nemůže ani čůrnout aby z toho nebyl průšvih jako teď. Kdo v té chvíli jel první nevím, ale navždy si bude pamatovat, že tudy cesta na Pomezí nevede, resp. vede, ale rozbitá. Sjíždíme se u psího útulku a dál spolu až k přehradě. Nikomu se nic nestalo, ani kolům ne a dokonce ani Jíti telefonu, který sám vyskočil z tašky. Bezva. Z Břízy na Stínadla to byl přímo závod, prostě fofr. Pizza byla dobrá i když se pekla dlouho. Jelo se domů. My chebáci jsme to vzali po hlavní. Ve Střížově byla hrozná zima a mě to připomnělo mládí když jsme tudy jezdili, nebo chodili v noci z Chebu domů do Fr. Lázní. Další etapa je připravena s Japošema. V neděli bude hezky tak se těšte. Váš Pepa D. Ještě kdo byl : Jirka, Honza, Laďa, Iva, Lída, Jitka, Martina, brácha, Petr, Vlasta, Hanka, Věra. Chebáci mají 80km.
Zpráva z návštěvy u Vlasty.
Jak vzniká pozvánka .
Kamarádi, než se pustím do popisu naší další etapy, tak si dovolím krátké zamyšlení. Vlastina nepatří mezi rekordmany v účasti na našich etapách a hned dodám, že vím proč. Má řadu jiných aktivit a početnou rodinu, které se věnuje. Když jí to vyjde , nebo jí zaujme cíl etapy, pak s námi jede a to je dobře pro všechny. S Lídou si můžou podat ruku, protože jejich smích je nenapodobitelný a tak říkajíc „Zvedá ze židle !“ Má ráda lidi kolem sebe a tak pro ní není těžké pozvat partu k sobě. Pak se přidá Kika a svým pekařsko-cukrářským uměním výrazně přispěje k dobré, ba sladké, náladě pro celé odpoledne.
Putování k Vlastě.
Nabízelo se několik variant cestování. Nakonec to vyhrála klasická etapa na kolech doplněná dvěma auty . O vedení party jsem požádal Petra, který byl přihlášený a pak zná různé cesty tam i zpět. Sešli jsme se podle plánu u Škvorů. Chtěl jsem se ujistit, že parta pojede pohromadě a taky se potřebovala přidat Jíťa, jako jediná z Chebu, která jela na kole. Trochu jsem posmutněl, že s nimi nejedu, ale jen krátce. Měl jsem odvézt Kiku, Miladu, Lídu a bráchu a to už je opravdu závazek. Na sobě jsem si potřeboval zjistit jak budu snášet ten nedostatek nedělního pohybu na který si znovu zvykám. Mohu pro sebe konstatovat, že čas od času je to možný, ale pravidelnost klidu by byla nežádoucí. Parta projela kolem Lorety v Hrozňatově a pak taky Doubravou. Hrázděné chalupy v této lokalitě jsou zvlášť hezky opravené. To má na svědomí šikovná Lída Šmídová se svým mužem Pepíkem. Právě od nich jsem čerpal hodně zkušeností pro opravu hrázděnky. To bylo v sedmdesátých letech minulého století. Nějak to letí, ale hrázděnky stojí a svojí krásou dělají radost okolo jedoucím poutníkům.
Koláč.
Už jsme všichni, dokonce i Jandovi přijeli. Pozval jsem je , takže věděli co a kde budeme dělat. Na všech setkáních bývá zvykem začít pohoštění kávou a koláčem. Někdy to pokračuje dál přes maso, nebo grilovačku, ale někdy stačí u koláče zůstat. To byl ten dnešní případ. Švestkový , kynutý koláč ze kterého se neprášilo od huby, byl fakt lahodný a chutnal všem ! Však taky Kika musela referovat o receptu a to dokonce i Laďovi Beránkovi, který v kuchyni hodně umí, ale takový koláč prý nesvede. Laďo bacha na ty mouky, jsou dvě ! Blíží se doba schůzí, tak už se těším na další chod.
Cesta zpátky …
už nebyla tak příjemná, protože proti předpovědi začalo o dvě hodiny dříve pršet. Obyčejně to bývá opačně. Nastalo velké rojení, promýšlení kdo s kým pojede a snadno se zjistilo, že na cestu zpět nejsou v autech žádná volná místa, ledaže by Věrka zavolala někoho z rodiny a ten by naložil tři kolaře bez kol. Jak to s jejich autem dopadlo nevím, třeba bude mít Věra chuť něco o tom napsat. Já myslím, že nakonec všichni kteří přijeli na kolech se na nich zase vrátili. Kdo byl na kole : Jirka, Laďa, DrHonza, Míla, Věrka, Petr, Zdeňka, Iva, Jitka. Autem přijeli :Janďáci, brácha, Milada, Kika, Lída a já. Mějte se hezky. Pepa D.
Zpráva z návštěvy přehrady Horka. 13.
Kamarádi, před několika lety jsme s malou partou projeli kolem Horky, ale v obráceném směru t.j. od Libockého potoka na hráz. Letos jsme to jeli obráceně. O tom trochu později . Byli jsme pozváni do strojovny kde jsou vodní elektrárny se čtyřmi turbínami. Hráz byla nasypána v roce 1966 z materiálu, který se vozil z lomu nedaleko odtud v množství 640 tis m3. Hráz je vysoká 48 m a má 8 m betonový základ. Jezero je dlouhé 6.5 km s 21.3 mil. m3 vody. Mladý pan hrázný nám dovoluje podívat se do věže. Po ocelovém schodišti se 150ti stupínky v betonové rouře. Jsme v zasklené rozhledně, několik metrů nad hladinou . Zcela zvláštní zážitek, velké dobrodružství. Pod hrází je úpravna vody, která dodává pitnou vodu do Sokolova a jeho okolí. Bylo by jistě zajímavé zkusit někdy tuto úpravnu navštívit, vždyť většina z nás nemá ponětí jak složitým procesem musí voda projít než je pitná.
Cesta kolem jezera.
Hned první úsek ze dna údolí na hráz nám dává vědět co nás čeká dále. Fotek z hráze máme dost tak jdeme na to ! Málo používaná cesta, čas od času rozebíraná dešti nás táhne do kopce a když už máme pocit, že jsme na nejvyšším bodu svahu tak se zlomí a pošle nás dolů. Také okraj jezera je velmi členitý, takže kroutí cestou sem a tam. To nás moc nebolí, horší je, že je to pořád nahoru, dolu. Po cca pěti kilometrech jsme už tak vysoko nad vodou, že přes okraj lesa prosvítá okolní krajina pastvin. Je rozhodnuto : Dolů sice vede asfalt z tohoto místa, ale když pojedeme vlevo tak si udržíme výšku a to je důležitější, neboť nám ušetří stoupání od Libockého potoka k hájovnám. Cesta se vine lesem a když už jsou pastviny na dohled tak se partou ozve hlasité „píchla jsem !“ To byla Jíťa. Jirka s Laďou se hned pustili do práce a brzy jsou hotovi. Od hájoven, které nevím proč, stojí za vysokým dřevěným plotem, asi je to větrolam, je hezký výhled do kraje a taky na louku kde stojí několik větrníků a jen jeden se točí. Na rozlehlých pastvinách se volně pase směs plemen krav a ty když uslyší štěkot psů z hájovny a k tomu uvidí nás tak se splaší a v dlouhém štrůdlu se rozběhnou po pastvině. Zastaví je až plot. Určitě jsou zvyklý na klid a teď tohle. Po kamenité cestě sjedeme na Čižebnou, pak po asfaltu do Kopaniny. Široko, daleko není jiná hospoda a žízeň je veliká takže není o čem přemýšlet. Dáme stoly dohromady. Po nějakém čase se zvedá vítr jako předzvěst studené fronty, která je už vidět nad Vojtanovem. Sedáme na kola a zrychleným přesunem jsme brzy v Třebeni u hlavního nádraží.
Narozeniny.
Tady Laďa všechny zve na šampus, neboť na dálku slaví narozeniny svého syna. Většina party souhlasí a odjíždí k hospodě. Je nejvyšší čas, neboť paní hostinská právě zavřela a chystá se k odjezdu. Laďa jí přemluvil aby zůstala a povedlo se. Na stole jsou brzy dvě lahve a třetí bude taky. Zábava vůbec nevázne. Je opravdu zážitek pozorovat ze střízlivé pozice sestavu, která se tak dobře veselí. To píšu proto abych ještě víc ocenil výkon z dnešní etapy. Sám jí považuji za letošní nejtěžší. Děvčata, kluci, klobouk dolů.
Kdo dnes byl : Many, Laďa, Iva, Jíťa, Lída, Barča, brácha, Míla, DrHonza, Jirka, Martina a já.
Zpráva z cesty k Ohři. 12.
Aby moje vyprávění o nedělní etapě mělo smysl, tak musím začít už ve čtvrtek minuly týden kdy jsem se vydal na průzkum. S pomocí auta jsem se přesunul do Hohenbergu a zaparkoval. Spustím se k řece kde je k silnici přilepená cyklostezka. Značená je jen do nejbližší vísky kde cedule ukazuje směr rovnou do dvora statku. No buď si někdo dělá prču a s cedulí trochu pohnul, ale o tom by musel majitel vědět a napravit to. Tak jsem srdnatě vjel do dvora a měl jsem na vybranou – buď to otočit a nebo vjet do úzkého průjezdu mezi domem a stodolou. Projel jsem průjezdem za dům a co nevidím : „Teče tady Ohře, je tu mostek a na něm lísa, kterou snadno dám stranou , projdu a za sebou zase zavřu. Tak to bychom měli, ale co dál ? Polní cesta po pastvině má podobu střechy a tak ještě na místě pořádně zlehčím převod a jedu ! Za chvíli jsem v lese a mám na vybranou, buď si přidám ještě kopec a nebo pojedu vlevo, ale to bych se vrátil do Hohenbergu. Tak kopec ! Ten se najednou zlomil a já frčím dolů a doufám, že tam někde bude Ohře. Nebyla ! Byla tam jen další křižovatka do dalších tří směrů. Všechny vedou nahoru. DO pr… Najednou slyším z lesa ženský hlas a za chvíli se vynoří z pěšinky dva koně s mladými kráskami a za nima jde pěšky selka a pořád jim něco vykládá. Beru to jako pomoc v nouzi a oslovím tu babu. Ona se do mě pustila dokonalou egrlandštinou což je nářečí jen málo podobný němčině. Ptám se na Hendelhammer. Ona ví, ale já nevím co říká. Tak se obrátím na ty dvě mladice co pořád čučí do telefonu a ty jen krčí rameny. To asi znamená, že neví ! Musím o pár set metrů zpátky a vzít to cestou nejupravenější, tedy asi nejpoužívanější. Pořád nahoru, les konečně končí, z levé strany je daňčí obora a z té pravé louka. Za kus cesty přede mnou stojí statek . To by mohl být Steinhaus, jedu tam ! Dříve než statek je u cesty lavička a na ní sedí starší pár. Ptám se jich jestli ten statek je hospoda a oni : „Ja“ Dobrý pomyslím si mám hospodu, kterou chci navštívit při zpáteční cestě od Ohře. „Prosím, jakým směrem je Hendelhammer ? S koukáním do mapy to nejde tak rozumím jen, že dolů a tam vpravo, vlevo a zase vpravo. Mydlím si to po asfaltu dolů a koukám cedule Neuhaus. Pod touhle vsí teče řeka , to se ví, ale neví se kudy k ní. Potkávám dědečka se psem, ale ten když viděl mapu tak prohlásil : „Tam dolů a víc nevím, nemám brýle“ Jedu tedy ve směru jeho ruky a zase padám z kopce, ulomím to vpravo, protože ta moje na mě chystá protikopec a to ne, nemá to smysl! Ta moje se za chvíli mění v luční cestičku a na okraji lesa se tak prudce zvedá, že jsem nestačil přeřadit a tak jsem musel z kola dolů a tlačit. Lidi já musel asi 50 m tlačit abych se dostal na pěknou lesní cestu co vede nahoru i dolu. „Boha jeho, přece nepojedu nahoru ? Za tři sta metrů dolů je křižovatka a z ní ta co jde dolů má ceduli „Vstup zakázán“ . Jedu tam a za chvilku jsem u řeky, ale taky u obrovskýho baráku,vodní elektrárny, kolem níž cesta nevede. Lehce ho obcházím, ale nikde nikdo. Je tu ale mostek na druhou stranu. Rychle po něm přejdu, zvednu závoru, napětí roste, projdu, zavřu a jsem na pěkný cestě. Kousek vedle stojí infotabule, tak se tam přesunu a v tu chvíli přijíždí dvě mladice. Ptám se zase na „moji“ Hendelhammer. Oni ví, že jsem tak v polovině cesty k němu a já zase vím, že dál pojedu až jindy. Jedu za nimi ale ony odbočují na most za kterým je velká budova Egercaffe. Přijíždí borec, poradí, že na Hohenberg je to lepší za ním než přes most a tak jedeme do kopce dva. Nebyl dlouhý a končil na asfaltu. On to vzal na Selb a já vpravo, to dá rozum. Za chvíli jsem ve sjezdu a pak na stezce, kterou jsem už jel na začátku. Ještě na kole jsem si udělal závěr, že v neděli sem nejedeme. A nebo pojedeme, ale něco lehčího. Ta budoucí etapa bude krásná, ale musí se dobře připravit.
Nedělní etapa.
Jedu domů a hlavou se mi honí spousty okruhů, které by mohly být etapou. Nakonec to vyhrál ten, který teď krátce popíšu. Přijeli jsme na Seeberg a konečně jsme se odhodlali dovnitř a na prvním nádvoří udělali pár moc hezkých fotek party. Jíťa se znala s paní pokladní a ta svolila, že se zajdeme podívat až na třetí nádvoří. Já tam nikdy nebyl. Jitka nám tam ukazuje na jakýsi flek na omítce, který je na fasádě baráku na prvním nádvoří asi tak padesát metrů od nás a je v něm výstava staré sedlácké techniky. Chvíli nic a pak nakonec nás několik uznalo, že to může být silueta obličeje ženy. Já jsem zase viděl spíše siluetu muže na šindelové stříšce hradní zdi. Obojí výjevy jsou v galerii tak zkuste to tam vidět. Já toho chlapa fakt vidím na levé straně stříšky nahoře, kdežto žena na zdi mi nějak nejde. Málokdy taky objíždíme hrad po lávce. Bylo to hezký. Když jsme projeli Polnou tak u cesty stáli dva chlapi s kamerou na stativu. Ptám se jestli točí ty krávy na pastvě a oni, že ne, že toho chlapa. Byl tam jeden rodilý chebák Vlasta Koula a ten štáb patřil Filipovi Remundovi, který je režisérem investigativních pořadů . Byl překvapený, že jsem ho poznal. Jedeme k závoře u lesa kde stojí tři staré džípy nějakého spolku. Po signálce to musíme vzít doleva a asi po dvou zhoupnutích jsme na křižovatce. Náš další směr je vpravo ke kapli na státní hranici s Bavorskem. Tady lehce posvačíme, což se hodí bráchovi, protože je houbař. Následuje několikakilometrový sjezd, často dost prudký, ale kvalita cesty je bezvadná, takže žádný strachy. Zdenka si to taky myslí. Jsme z lesa venku, na svahu stojí několik statků nad sebou. Vyberu odbočku k tomu druhýmu a později vím, že ke třetímu to bylo správně. Část party vedu přes oranici, další borci objíždí statek zprava a mají to lehčí. Jenže zbývá se dostat na asfalt a to je pěkná vejška. Jen Ivča a Zdenka mě poslechnou, že za dvacet metrů už není příkop tak hluboký. Ostatní se různě klouzají dolů, Jíťa by mohla vyprávět. Jsme dole a máme před sebou asi kilák do Egercaffe.
Poprvé v Egercaffe.
Jenže ten kilák je přímo nabitý zážitky. Na most přes Ohři je vracečka, kterou je třeba vykroužit a ne to vzít na prudko. Viď Jíťo ? Její prdelka je na zemi cobydup, ale ona to řeší s úsměvem jako vždy. Z mostu je překrásný pohled do údolí řeky. Konec mostu je „prodloužené schodiště“ tzn., že stupínky jsou široký a nízký, takže průměrně odvážný cyklista to sjede. Jenže ono se hodí při sjezdu lehce brzdit zadní brzdou a nepouštět to naplno. To pak jde o jazyk, když se u toho ještě řve, viď Ivčo ? V pořádku jsme dole a čeká nás krátký výšvih k penzionu. Kolem domu, kde je trochu stínu jsou všechny stoly obsazeny, ale to nám nemůže vadit, jsme celý den na slunci, proto jdeme klidně dovnitř. Obsluha je úžasně rychlá, káva a dorty kvalitní. Když je zaplaceno a je čas odjezdu , nechce se mi zpět na most , ale vzít to přes okraj vesnice Neuhaus. Je tu víc stoupání, než to bylo na příjezdu, ale bezpečný sjezd po asfaltu to vynahradí. Co nevidět jsme na okraji Hohenbergu. Průjezd kolem řeky až na naší signálku je kouzelný. Dalo by se říci, že je to trochu pěstěná džungle. Jsme u železného mostu, přes který vede jen pruh plátu železa, žádné zábradlí, no prostě kdo to nezná, nebo nepamatuje tak je rázem v šoku. I tuto překážku jsme překonali a hnali se do hospody na Pomezí. Tady hraje prim nelidský doktor, který se zná s paní majitelkou a mají si toho říci ažaž. Ke konci začnu hledat peněženku, která je v přilbě a ta je neznámo kde. Nakonec jí najde Lída, byla totiž položena na trnoži pod stolem. Jako oslavu nálezu poroučím frťana a po něm už odjezd. Je totiž dost pozdě. Bylo to krásný a bylo to asi 45 km. Kdo byl : DrHonza, Míla, Iva, Lída, brácha, Laďa, Jirka, Martina, Jíťa, Zdenka a já.
Zpráva z Lokte.(11)
Historie poutí.
V pozvánce k naší cestě do Lokte jsem konstatoval, že je právě asi tak rok co Jitka Hlavsová podnikla svojí zatím poslední dlouhou pouť na kole po Evropě. Byla to její třetí cesta. Jen stručně na úvod uvedu pro naše nováčky, že Jitka svými cestami provedla díkůvzdání, po té co se vyléčila ze závažných chorob. Její nejslavnější cestou určitě zůstane ta první. Došlo k ní krátce potom co jí lékaři v Plzni oznámili, že její karcinom prsu je vyléčený. Sedla na kolo a dojela za cca tři měsíce do Santiaga de Compostella, slavného křesťanského místa a ještě k tomu přidala dva dny aby se dostala na pobřeží Atlantiku, které bylo ještě před několika staletími považováno za konec světa. Tehdy jela po klasické cestě přes Pyreneje. Podruhé jela rovněž do Santiaga, ale to bylo napůl pěšky a napůl na kole severní cestou kolem moře. Nu a tato třetí pouť skončila pod Pyrenejemi v neméně slavných Lurdech.
Lurdy.
P oměrně nedávno t.j. 11.2.1858 se 14 ti letá pasačka Bernadetta dostala do míst kde se jí v jeskyni zjevila Panna Maria a pak ještě šestnáctkrát. Po čtyřech dnech v tom místě vytryskl pramen léčivé vody, který od té doby pomáhá statisícům poutníků vracet jim zdraví. Je zajímavé, že jsou zdokumentovány případy uzdravení. Ano věř a víra Tvá Tě uzdraví. Jitka nám vyprávěla jak silný je to zážitek, dotýkat se kamenů jeskyně kde se stal zázrak a do odjezdu si ještě několikrát dopřála jeskyní projít. Nedávno jsem připravil etapu do Waldsassenu, právě kolem jeskyně, která podle Jitky velice věrně kopíruje tu v Lurdech s jediným výrazným rozdílem a tím je její velikost. Sledoval jsem tím jakousi přípravu na vyprávění Jitky, které jsme zatím měli před sebou.
Velice solidní výkon.
Měli jsme v plánu vyrazit ve směru na Loket v deset hodin dopoledne v neděli 18.8. a to jak z Frant. Lázní, tak i z Chebu. Krátce po desáté se v Tršnici skutečně potkáváme a můžeme pokračovat snadno dál, protože vítr v zádech byl opravdu silný. Každý jsme šetřili baterie jak jen to šlo a vyplatilo se to. Nejen, že jsme dojeli ještě zpět domů a ujeli tak bezmála sto kilometrů, ale ještě nám zbylo. Jitka na své cestě měla průměrný výkon jen málo pod sto km denně, ale pozor : bez motoru a na těžko ! První delší zastávka na cestě byla v Dasnicích, kde jeden rodák z Třebeně otevřel novou hospodu. Kávu vaří dobrou a tak mu přejme hodně lidí, málo zmatků, tedy úspěch. Pak už to ke statku Bernard bylo docela blízko. Venku bylo plno, ale uvnitř se místa našla a bezvadná obsluha nás nakrmila a napojila velice rychle. Na loketské náměstí jsme přijeli jen s malým zpožděním.
Přátelské přivítání …
se dostalo všem z nás. Jitku úsměv neopouští a vyzařuje z ní klid a pohoda. Když už se dala do vyprávění, tak nešetřila důrazem a obdivem na stezku Praha – Paříž a její úsek před Norimberkem. Ona by byla opravdu ráda kdybychom se na tento úsek vydali. Je tu prý skutečně krásně. Chápu, že většina z nás nemá o takové cestě ponětí, ale pozorným posloucháním se dalo leccos pochopit. Nemůžeme si dělat iluze, že by jela s námi. To vůbec ! Ona je zvyklá cestovat sama a to jí přináší i jisté výhody, které samotný chlap na cestě těžko prožije. Např. :“Potkala jsem paní s malým pejskem na procházce, popovídali jsme a skončilo to noclehem u ní doma.“ Takových podobných zážitků ona má mnoho. Tak děvčata koukejte vyrazit a nenechte si kazit cestu nějakým chlapem ! To není vzkaz od Jitky, to je ode mně.
Cesta zpět …
nakonec nebyla tak těžká, jak jsme v poledne odhadovali. S přicházejícím večerem se vítr uklidnil, takže jsme se vrátili „s polovinou nádrží“ jak jsou naše baterky pojmenovány. Klobouk dolů před všemi, protože celá parta se vrátila po ose a cyklobus nepotřebovala. Kdo byl : Věrka, Iva, brácha, Jirka, Laďa, Many, Vlasta, Petr, Zuzka, Líba, Míla, Lída, Kapřík a já. Autem přijely :Kika a Daša. Velká škoda, že nemohly jet Jíťa a Jiřka.
Pár poznámek k etapám 9 a 10
.Kamarádi, čas hrozně letí. Stačí chvilku zaváhat a hned dvě etapy zůstanou bez poznámky. To zatím nechci dopustit, proto pozdě, ale přece pár slov k těmto dvěma akcím. V sobotu 10.8. byla na lubské celnici oslava 25. výročí přeshraniční spolupráce. Lidí, jídla a pití, všeho bylo dostatek . Přispěla k tomu i poměrně početná výprava z naší party. Všichni kdo tam byli se shodli, že nálada byla výborná, starostové všech okolních obcí byli spokojeni a to je dobře. To tedy byla akce pod číslem 9.
V neděli jsme jeli na rozhlednu Cibulka – akce č. 10. V fotogaleriích je snadné se podívat kdo se zúčastnil a k tomu vidět i další fotky dokumentující tuto i jiné akce. Tradičně v půl jedný jsme vyrazili do směru Třebeň – Milhostov – Hluboká – Horní Částkov – Krajková. Tam v hospodě Na Vršku bylo až do 16. hod. zavřeno. Říká se, že si to prosadili místní štamgasti aby si mohli po obědě dát delších „dvacet“ a na nás cykloturisty si nikdo ani nevzpomene. Je vedro, za sebou máme dost dlouhý kopec, který vyvolal velkou žízeň. No nic, k rozhledně je to nějakých pět km, to dáme i se zastávkou u kapličky postavené v letech 1915 – 16 z vysokopecní strusky z tehdejších železáren v Rotavě. Na zpáteční cestě je jistota v Habartově v hospodě Na Truhlárně. Povedlo se to !
Po dlouhých 40.km jsme tam a stojí to za to. Jídlo dobrý, všelijaký piva taky a servírka o něco větší než špunt byla moc hezká. . Pro další pokračování cesty mám připravený překvapení, ale nepředbíhejme. Nejdříve musíme projet Lítov, v minulosti velmi slavný svojí pohostinností. Pak už je tady závora a za ní pěšina vedoucí do „kypy“ , to znamená do výsypky, která nás dovede do Chlumu Sv.Maří. Jsme na náměstí s chrámem Křižovníků s červenou hvězdou, jehož historie je dlouhá a pohnutá. To ještě nejsme na kopci. Tam vedou hned dvě pěkný cesty, ale my si vybíráme tu třetí : Přímo po louce nahoru. Na obzoru stojí docela moderní domek a s ním na jednom místě stojí taky roztomilá rozhledna, bohužel nepřístupná, neboť je soukromá.
Tady začíná sjezd kopce směrem ke Kynšperku. Jsou tu dvě cesty. Ta více používaná je jako dlouhé schody s velmi prudkými, kamenitými výšvihy. Nahoru jsem to jel, ale stálo to za … Pro sjezd tedy volím tu druhou cestu s pozvolným, byť taky dosti prudkým klesáním. Dopadlo to dobře, všichni jsme dole u trati, včetně Jirky, který jel tu těžší variantu. Ještě se musíme zastavit v Nebanicích, protože namáhavá stezka chce dosti kalorií. Najeli jsme 67 km.
Zpráva z cesty do Kančího údolí. (8)
Kamarádi, opět nám všechno vyšlo jak mělo. Jen ten velký počet byl lehce šokující. Když už se rozkřikla zpráva, že vyrážíme, byl z nás dlouhý had. Já jsem na okraji FL Musel jsem otočit a jet zamknout auto. Když to takhle do budoucna zůstane tak ať. Souboj s pamětí prožíváme jistě každý, ale není to tolik vidět jako je tomu u vedoucího skupiny. Parta zatím poodjela na Dvoreček a tam počkala.
Kančí údolí.
Když jsme úspěšně překonali sjezd okolo hradu Seeberg tak už nám chybělo několik kilometrů do pohraničních hvozdů kde na nás čekal Honza z Aše. Ještě než se ztratil signál tak jsem si s ním potvrdil, že je tady v lesích na domluveném místě. Tím místem byl turistický rozcestník „Kančí údolí“. Všichni pánové se tady nechali vyfotit a získali tak povolení k vjezdu do kraje krásného kde odjakživa vládli kanci. Ten nejsilnější z nás tady na nás čekal a protáhnul nás k okraji lesa na státní hranici. Už jsme tu jednou po bavorské straně jeli . To sama cesta prozradila jak si taky loni Ivča ustlala a letos jí úspěšně následovala Zdenka. Jezdí se tady pomalu takže se nejedná ani tak o pád jako o zalehnutí do stopy. Na jednom políčku oral traktor strniště . Srdce agronoma zaplesalo, protože místní lehké půdy , každoročně bezvadně obdělané, obrací pluh se zvláštní lehkostí jako kdyby tam nejel jen samotný pluh, ale ještě alespoň jedno nářadí, které půdu tak urovná, že by se dalo rovnou zaset.
Hospůdka
Honza upaluje dopředu, ještě kousek po asfaltu a jsme u hospůdky. Mají otevřeno jen každý druhý víkend. Pivo je prý moc dobrý, trochu tmavší a méně filtrované. K tomu všelijaké sýry ve formě pomazánek, preclíky, obložené talíře a domácí buchty. Eisskaffe je bezvadný. Ještě jednu zajímavost uvedu. Jednu chvíli tady byl poměr hostů 10:1 ve prospěch Čechů. Ašáci prý to tady mají rádi. Příště se sem dostaneme obráceně a ještě k tomu pěšinou v lese, kterou nám Honza ukáže. Když už každý dostal co chtěl, tak se zvedáme k dalšímu vpřed. Na okraji Langenau je pěkný prďák, ale ten Honza bravurně zvládne a rychlým sjezdem vjíždíme do lesa kdy stojí nejdříve německý policajt v autě a potom hned historické hraniční kameny. Ještě se krátce zastavíme na křižovatce se signálkou a pokračujeme směrem na kruháč. Nechce se mi tady udávat směr jízdy křikem, naivně si myslím, že mi parta bude věřit, že jí převedu tou bezpečnější cyklostezkou přes kruháč, ale moc mi to nevyšlo. Zvítězil „stádový“ postup vpřed, kdy se nemusí myslet, stačí když vidím alespoň jednoho před sebou a je úplně jedno, že ten jede blbě. Tak jsem si postěžoval , nikomu se nic nestalo, dopravu jsme nezdrželi a tak honem na Nebesa kde už čeká Many. On je vůbec všude první a to i ve sjezdu. Prý má silnější motor a pak, je to chlapík.
Výhledy.
Na Výhledy se přiřítíme jako velká voda v počtu který zcela naplní všechna místa pod pergolou. Několik ostatních sedících hostů, buď rychle zaplatilo a zmizelo a nebo si přesedlo dovnitř. Tady je vždy tak nějak hezky. Laďu to tentokrát tak vzalo, že objednal rundu zelený a Ferneta. Chudák Věrka málem uvěřila, že to je její zápisný a po pravdě se ubránila zvoláním : „Lidi Vás je moc a můj důchod je malý ! Doufám, že to pro ní dopadlo dobře. Jedna důležitá věc se tady udála. Jíťa přišla s pozvánkou na „Lubské slavnosti“, které se konají v sobotu 10.8. Já osobně jet nemůžu, tak etapu povede Jirka nebo Jíťa. Bude záležet na domluvě. Já vypíšu pozvánku na tuto etapu nejpozději ve čtvrtek po dohodě s Jíťou.
Ještě zkusím vypsat účast : Jirka, Laďa, Martina, Iva, Jitka, Věrka, Hanka, Many, Petr, Vlasta, Helena, Milada, brácha, DrHonza, Míla, Zdena,Líba a já