Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Archive for Září 2015

Etapa č.17/15

Přátelé moji, start i  cíl naší další etapy je většině známý. Ano jsou to Nové Hamry v Krušných horách kde bydlí Japoši, kteří nás zvou na návštěvu jejich kraje. Odjezd na etapu stanovuji na neděli 4.10.2015 v 9.30 hod. od pošty ve Frant. Lázních.

Jana připravila okruh 38 km, který nás zavede do Saska k přehradě Carlsfeld. Na Přebuzi je možné posezení v hospodě, stejně jako v Nových Hamrech. Na neděli je už příznivá předpověď, ale to neznamená, že nebudeme hodně teple oblečeni a to včetně hlavy, dámy. Rovněž OP a pro jistotu nějaký euro v kapse ani nemusím připomínat.

Do sobotní 10.00 hodiny budu sbírat Vaše přihlášky (nejlépe na tomto webu) a kdo může tak mi jistě nabídne i dopravu pro kola a kamarády. Vzápětí Vás budu informovat o dopravě do Hamrů.  Podzimní krajina Krušných hor stojí za naší návštěvu. Pojeďte ! Já už se těším.  Zdraví Vás Pepa D.

Zpráva z etapy č. 16/15 – Slavkovský les

Přátelé tato zpráva je o etapě plné zážitků, kilometrů, krásné přírody, sjezdů a ba i kopců. Musím začít odjezdem. Ten byl pro mě rušný, aby pro Vás mohl  být už pohodový. Franťáci jeli všichni auty, Jirky L. a Jitky M., a my Chebáci pak vlakem  a v Mariánkách se nás sešlo jedenáct.

Projeli jsme městem až ke Kolibě odkud pak po chodníku dost nahoru a pak ještě nahoru a jsme na okraji golfu. Tím máme hlavní převýšení za sebou a můžeme ve stínu stromů projíždět cik cak Slavkovským lesem. Něco je po asfaltu, něco cest lesem po kamení a všude ticho, krásně. Po nějakém čase jsme se dostali až k hájovně Králův Kámen, vyskočili z lesa na asfalt a po dvoukilometrovým sjezdu jsme na Kladský. Jestli Vám sruby připomínali ty podobné Na Tokání, tak je to jistě správně. Švýcarsko -tyrolský stavební sloh loveckých zámečků.  Neomylně máme namířeno do restaurace , některým z  nás je i zima a chce to poblívku, nebo rum. Je docela plno, na place se pohybují dvě servírky hodně si podobné svým rozsáhlým, těžkým genotypem.  Bramboračka bývá od většiny kuchařů mnohem lepší než tady, ale ostatní jídla už jsou v pořádku, takže spokojeni se můžeme vydat na další jízdu. Nezbytné skupinové foto se povedlo, protože venku přiskočil cizojazyčný turista a dobře nás vyfotil hezky pohromadě.

Odjíždíme směrem na křižovatku Hvězda a cestou nelze přehlédnout jezírko s tmavou vodou ve které se zrcadlí okolní les. Moc hezký místo. Až tudy pojedeme příště tak na tomto místě odbočíme vlevo a taky se dostaneme na Lazy a přitom se vyhneme pěknýmu krpálu ve vesnici kdy jsme na 500 metrech vystoupali 150 výškových metrů. Dnes ale sjíždíme pomalu dolů a vnímáme ten krásný les kolem, plný mechu a starých pařezů.  V Horních Lazech je krátká zastávka na kus řeči  a když ještě kilák poskočíme tak se nám otevře výhled na Krušné hory. Tady na chvilku vysvitlo slunce a ozářilo louku a Ivu na kole , aby ponechalo obzor lesa tmavým. Je z toho zdařilá fotka. Jsme tedy na místě odkud při špatném čtení mapy je to do Kynšperka 8 km z kopce. Ukázalo se, že většinou to z kopce bylo, ale v měnšině  tam zůstaly asi tři výšvihy. Po tom posledním projedeme Zlatou, přes dálnici na Vary, kolem věznice , profrčíme Kynšperk a už si to hasíme na Nebanice kde U Koní nacházíme teplo a dostatek místa.

Ke stolu nás zasedá jedenáct. Přijela nám totiž naproti Milada. Zuzka jede k Pepínovi, který se právě vrací z Prahy bohatší o dva bajpasy.  Tak ať všechno funguje jak má Pepčo, hodně zdraví. Sympatická servírka s námi bude mít dost práce, protože se hrne jedna objednávka za druhou. Než stačí přinést něco k jídlu tak už je tam pivo a první runda frťanů a nebo prcanů. To totiž záleží z jakého základu to pojmenování vznikne -buď  z frťana a nebo z prcka. Každopádně, nejmenovaný černý likér mi chutná jen v prvním kole. Taková Bechča by byla určitě lepší. Na stole je taky objednaný grog, no tak to bude jízda ! Když už konečně máme před sebou odravskou tlačenku tak dochází na vzpomínku na minulou etapu, kdy jsme v Německu měli taky tlačenku. Ale ta chutnala úplně jinak. Jen jsme o tom začali znovu mluvit tak do toho skočil Laďa a utřel nás svým sloganem : „doma jez co máš a v cizině co Ti dají !“. Dodatečně mu dávám za pravdu. Nemůže být přece na světě všechno stejný. Přece nechceme aby to s tlačenkou dopadlo jako s Colou, která je všude kam přijedete stejná , což je pěkná otrava. Za chvíli Jiřka tvrdí muziku a objednává další rundu černého pití. Zábava graduje a já do toho začnu vyprávět moje zážitky z Kazachstánu z roku 1967. Už ani nevím jestli jsem vykládal taky o tamním zemědělství, které v podmínkách Celiny bylo více než extenzivní. Vždyť z jednoho hektaru pšenice sklízeli kolem pěti metráků když před tím dva metráky vyseli. Pro nezasvěcené jen uvedu, že u nás se současné výnosy pohybují kolem padesáti metráků. Ovšem Celina je step kde ročně naprší cca 120 litrů na metr atd. Spíš jsem se věnoval Leninovi. Tedy bystě , kterou jsme byli obdarováni jako jediní celiníci z Československa, kteří tam tehdy pracovali. Lenin s poprsím byl asi 60 cm vysoký, z plechu a vážil asi deset kilo. Bylo nás tam  dvanáct a tak jsme vypracovali časový rozpis , který stanovil, že ten dotyčný se bude starat o Lenina po dobu stanoveného času.  To bylo zvláště na cestách, ve vlaku, v letadle nebo autobusu strašně důležitý. Služby se tak staly předmětem obchodu, kdy slabší jedinci si zaplatili, třeba nějakou flaškou, u těch silnějších. Byla kolem toho sranda i vztek. Hlášky jako „seru na Lenina“ byly v naší uzavřené, studentské skupince běžné a ne že ne jak si myslel Laďa. Žili jsme přece dva životy a v tom oficiálním, veřejným byla taková hláška samozřejmě nemožná. A dost. Mám vzpomínek na několik večerů.  Zábava graduje, dokonce došlo i na moje kalhoty s kšandama a do toho dává třetí rundu Petr.  Všem kdo pochybovali ,že to nebude možný pořádně vytřel zrak. Zábava byla hezká, vtipná, hlučná, dokonce zpěvavá a musela mít svůj konec. Platíme, vždyť slunce už zapadlo a docela hezky, pomalu jedeme domů.

Ještě nezbytná statistika. Jeli : Zuzka, Kika, Iva, Laďa, Hanka, Jiřka, Jirka L., Petr, Jitka, Líba a já. Máme 54 km. Příští neděli se jede do Nových Hamrů k Japošům, tedy na etapu po Krušných horách. Majtě sa dobre a dopchajtě sa chlebom, jak ráda říká Hanka.  Zdraví Vás Pepa D.

Etapa č.16/15

Přátelé, kamarádi, čeká nás dlouhý víkend s krásným počasím. Vezměte kola a pojeďte, dopřejeme si krásnou etapu. Pojedeme z Mariánských Lázní přes Slavkovský les do Chebu. Na trase projedeme Kladskou (s restaurací), potom Lazy, Kynšperk a Nebanice kde U Koní etapu vyhodnotíme. Předem si dovolím tvrdit, že kopec z ML na Kladskou není prudký, je sjízdný pro každého z nás (Maruš).

Do Mar. Lázní pojedeme vlakem v neděli 27.9. v  9.59 hod. z Chebu. Velice důležitá je přeprava kol. Proto neváhejte s přihláškou, protože už v pátek k večeru budeme svážet kola, která pak v sobotu převezeme do Mar. Lázní. S přihlášenými budu v kontaktu aby to všechno dopadlo dobře.

Vaše přihlášky ,prosím posílejte na tyto stránky, je to přehledný. Mějte se hezky a v neděli dovi.   Pepa D.

Zpráva z etapy 15/15

Přátelé moji, ještě mi triko nestačilo uschnout a já už sedám abych mohl napsat tuto zprávu. Je to hlavně radost z toho, že partě se daří. Scházíme se často  …

Na dvoře u Škvorů se nás sjelo sedmnáct. Franťáci svojí početnou výpravou zase chebáky převálcovali. Ale to já si jen s tímto dělením pohrávám, protože kromě místa startu nemá žádný jiný smysl. Už tedy jedeme, ale ne dlouho. V Hájích to vypadá na defekt kola Jitky, ale bylo to dobrý, stačilo jen přifouknout. Když tohle řešíme tak kolem nás projede parta 43 cyklistů z Německa v našem věku. Rozdíl mezi námi a jimi byl jen v počtu elektrokol. Zatímco u nás jsou dvě tak u nich nepočítaně. Já nedám na elektrokola dopustit a sám se k němu hlásím. Vždyť nebýt baterií tak spousta lidí na kolo nesedne, nikam nepojede, nic nezažije. Teď přichází možnost prodloužení si věku v aktivním pohybu. Je to určitě lepší než sedět doma a vzpomínat na pracovní a sportovní úspěchy.

Naše cesta za Vlastou byla docela rychlá a i trochu mokrá. To ten mrak nad námi musel mít radost, že se pod něj nasouváme a lehce nás omočil. U Vlastiny bylo teplo, napečeno , kafíčko uvařeno až se z toho rozhostilo ticho, které jsem okamžitě zneužil a vzal jsem si slovo. Nerad jsem rušil vzniklou pohodu, ale jak jinak když dovolené na příští rok se musí připravovat už teď. Hlavní závěr z mého řečnění je následující přehled termínů dovolených .

termín                                                        místo                                                cena                                                        ———————————————————————————————————————————21.5.-29.5.2016                                    Šumava                                   520 Kč/os/den s polopenzí                              2.8. – 7.8. 2016                         Zell am See, Rakousko                     8990.- Kč/os/zájezd                                            ——————————————————————————————————————————jaro -červen 2017                                 Korsika                                   14490.-Kč/os/zájezd

Korsika je uvedena pod čarou proto, že se jedná o moje přání Vás přesvědčit , že jaro je v této oblasti hezčí než podzim a také přiznávám, že já v polovině září nikam odjet nemůžu kvůli sezoně v bramborárně a jezdit tam sám, bez party, si nedovedu představit. Na Mikulášské schůzi budu sbírat Vaše přihlášky na Šumavu a ještě dříve se budeme chtít přihlásit na zájezd do Rakouska s Ivanem.

Posezení se chýlí ke konci a slovem se prosazuje Vlasta. Nejdříve krátce vysvětluje co vlastně bylo obsahem dopisování si s Ivčou na našem webu. Potom  se svěřila, že nás jako partu má ráda a moc si váží toho, že jsme jí vzali mezi sebe. Málokdo z nás by to řekl tak hezky . Stručně se dá odpovědět : obráceně to platí taky Vlastino.

Právě přestalo pršet, vydáme se na cestu do Lipové, kolem nádraží a dál na Doubravu a Mýtinu. Čeká tady na nás kilometrový kopec kolem roty. Nahoře pak krátký sjezd na hranice odkud se hned nabídne nádherný výhled do kraje rozděleného do malých políček. Lahodí to oku. Sjezdem přes Neualbenreuth se dostáváme do blízkosti lázní Sybillenbad kde na lavičce sedí a svačí kluk, kolo má na těžko a já v tom vidím poutníka. Ptám se ho německy kam jede a on, že je Čech z Přerova a že se vrací z cesty po celé Evropě. Podrobíme ho krátkému výslechu, popřejeme šťastnou cestu a rychle do Hardecku kde čeká hostinec. Jsem pro, abychom jednou za čas zkusili německou hospodu a potom si více vážili té naší. Stejně tak to zůstane i po této návštěvě. K jídlu bylo : sekaná a br. salát,  nebo sulc s bramborem, nebo tlačenka a klobásy a pod. Kuchař je Čech a proto tam slaví úspěch s naším bramborovým salátem. Kdyby tak se mu podařilo tam přenést i chuť odravský tlačenky tak by ho museli nosit na rukou. Co by na ta jídla řekl asi pan Mencl ?

Pojedeme domů, je čas. Sjezd se rychle obrací na výjezd a tak to je ještě dvakrát. Jedeme přímo na západ odkud se to mračí a je jistý, že to schytáme. Déšť vrcholí na cyklostezce od Hundsbachu, prostě leje. Jakmile le jsme u Volfíka tak přestane. S Pepou jsme se pozdravili a ujistili ho, že na něho budeme myslet až si pojede do Prahy pro by-pas.  Je konec, my se loučíme s franťákama, kteří to mají konečně delší. Ještě kdo byl : kromě Káji, který se nehlásí, Janďáka, který je nemocný, Volfíka, byla o něm řeč a Zdeny, která účtuje byli vlastně všichni – celkem 17.

Příští víkend bude možná etapa z Mar. Lázní přes Kladskou a Lazy do Kynšperka a Nebanic. Pozvánka bude ve čtvrtek, až budou mít všichni jasno co s dlouhým víkendem budou dělat.  Ještě pozn. V galerii je v úvodu pár fotek z etapy 15A, která se jela o týden dřív a vznikla spontánně přes Petra. Zdraví Vás Pepa D.

 

 

Etapa č. 15/15

Přátelé, nastal čas plnění slibu. Ano ten jsme dali Vlastě když nás u Kiky zvala na kafe  na její haciendu v Horních Lažanech.  Ta návštěva bude mít ještě jeden význam. Rádi tak dáme najevo, že Vlasta do party patří a že už se těšíme až zase nasedne na kolo a vyrazí s námi.

V neděli 20.9. ve 12.30 hod se sjedeme u Škvorů na dvoře. Za hodinu jsme v Lažanech. Posedíme, kafíčko popijeme a při tom  projednáme dovolenkový kalendář na rok 2016. Pak vyrazíme na další cestu směrem do Bavor, konkrétně do hospody v Hardecku kde vaří našim děvčatům známý kuchař. Pro většinu z nás by tady mohla být obědovečeře. Odtud je do Chebu asi tak 16 km, když celý okruh z Chebu a zpět má 38 km. Franťáci si něco připočítají.

Vzhledem k situaci je nezbytné mít sebou Občanský průkaz, průkaz VZP a nějaké to euro. Rovněž je důležité se na etapu přihlásit. Vlasta jako hostitelka má právo vědět kolik nás přijede. Takže do sobotního poledne budeme sčítat Vaše přihlášky a hlášky.  Věřím, že jich bude hodně.  Já se těším. Zdraví Vás Pepa D.

Dovolená – Chřibská 9/2015

Přátelé , odjezd ze dvora u Beránků proběhl zcela hladce a přesně a to ještě byli tací co stihli frťánka, prý na šťastnou cestu. Ve Varech u pumpy se připojují Japoši, kupujeme bezva kafe a uháníme podle itineráře na zámek Jezeří. Kolikrát už jsme ho viděli v dálce za tou obrovskou vytěženou jámou a fandili mu ať nesjede dolů. Cesta k němu vede jediná – přes městečko Jiřetín a obec Černice pod kterými je poslední zásoba mosteckého uhlí. Uhlobaroni by zájem měli. Prohlídka s bezvadným výkladem byla taková hodina smutku z hrozného poválečného osudu zámku, ale také jiskrou naděje z jeho probouzení do lepších časů. Oběd v Jiřetíně U Karbanů všem chutnal . Další zastávka bude až pod Milešovkou. U aut zůstává kvalifikovaná ostraha tří lidí a my ostatní jdeme nahoru. Je to 2 km po modré. Já beru sebou kolo abych mohl snadněji sjet než sejít dolů. Nahoře se nám docela povedlo počasí a proto byl výhled opravdu hezký. S Ivčou obcházíme vrchol z jedné strany zatímco parta se vydává dolů z druhé strany. Narazili na modrou, ale špatně odbočili doprava. Ten kufr je stál dost sil, protože museli znovu nahoru a pak teprve správně dolů. Inu modrá je dobrá, ale jen správným směrem. Auty ještě prokličkujeme krajinu pod kopcem a jsme u památníku Přemysla Oráče. Směrovky s nápisem „Pomník P.Oráče“ je legrační a může dezorientovat ty, kteří na hodinách dějepisu nebo literatury spali. Věnujeme tomu místu krátkou procházku a vzpomínku na sedláka pro kterého si přijela kněžna Libuše, sbalila ho na Vyšehrad a tam spolu založili první, český, královský rod. Už jsme zase v autech a jedeme nonstop do Chřibské k Menclům.

Teď když dovolená je za námi a já přemýšlím jak stručně popsat tolik krásných zážitků v nádherné přírodě a nebo taky za stolem  u Menclů.  A proč nezačít právě jimi ? Taková bezvadná dvojka ! On , schován ve své kuchyni připravuje jídla pro hosty z těch nejlepších surovin ke kterým přidává z nějakých „hrníčků“ vynikající chuť a pak skromně sklízí ovace strávníků. Ona, to je „Slunce v domě“.  S jídly roznáší i úsměv a s laskavostí sobě vlastní plní i roztodivná přání svých stolovníků.  U nich je prostě pořád hezky.

Krajina  Českého  Švýcarska je překrásná. Její krása  dala vzniknout také jejímu názvu. To když v 18. století zde pracovali lidé ze Švýcarska, kterým se tu velice líbilo a tak si tímto pojmenováním připomínali svojí krásnou zem. Pískovcové skály mají mnohem starší historii. To ještě člověk nechodil po Zemi, někdy před 90 miliony let,  tady bylo mělké moře do kterého nosila voda písek. A jak tak šly miliony let za sebou moře ustoupilo a přitékající voda řek a potoků začala odnášet zrnka písku zase někam dál. Přidal se taky vítr, mráz a nějaká ta doba ledová a společným snažením pro nás vytvořily  všechnu tu nádheru kolem.

Naším cílem bylo projet krajinu Česko – saského Švýcarska křížem krážem a ještě něco k tomu. Při šesti etapách a jednom autovýletu se nám to podařilo.  Já se teď pokusím o stručný popis našich výletů.             Neděle 30.8. – většina z naší party jsou nováčci, proto musíme projet celou Chřibskou, což dává 4 km.  Cestou, městečkem v údolí, nás bude provázet  potok Chřibská Kamenice. Člověk si i při jízdě na kole  všímá a obdivuje ty krásně zdobené štíty roubených domků. Šablony břidlice různých tvarů tady hrají prim. Spíše bych měl zmínit mistrovskou práci řemeslníků, kteří v tomto kraji jistě nevymřeli o čemž svědčí řada nových střech a štítů z břidlice.  Vesnice ještě ani nekončí a už musíme doprava,  přes kopec  na křižovatku kde je první Ičko a taky odbočka na Tokáň. Tu ale ještě necháme v klidu, na příště.  Skály, občas porostlé žlutými lišejníky, se převyšují nad silnicí a chlubí se  jak jsou zelené porostlým  mechem. Je tady stín a vlhko. Máme první houby, jako ještě mnohokrát potom. V Doubici každý musí do Staré hospody. Je to atraktivní místo spoustou dřevěných soch různých velikostí. Tak pokoukáme, kafe vypijeme a jedeme dál. Při dlouhém průjezdu lesem máme první defekt – Honza najel na trn. Je tu první zastávka na svačinu v lese „U hadího pramene“.  Pak další sjezd a než bude ten další tak je na kameni vytesaný nápis sdělující zastřelení posledního vlka v kraji. V Zadní Doubici, dnes již neexistující obci, chvilku poklábosíme s klukama a vydáváme se na nejkrásnější úsek dnešní etapy – pojedeme Kyjovským údolím kolem říčky Křinice.  Je celá řada důvodů k zastavení a i ten poslední (před hospodou) stál za to. Byly to schody ke korytu řeky a tam kamenná jeskyně a brána z balvanů pro vodu. Tu ovšem viděl jen ten kde sestoupil až k samé hladině a ještě se pořádně sehnul. Viz foto. Jen vyjedeme z lesa, už je tu hospoda a  pod slunečníky pěkný vedro. Dál jedeme po silnici, neztrácíme výšku a jsme v Krásné Lípě , která ale není vůbec krásná. Než se dostaneme na náměstí tak vidíme spoustu velkých, opuštěných budov, dříve asi textilních fabrik. Byla to smutná podívaná.  Náměstí je hezky opravené, Ičko na špičkové úrovni, cukrárna dobrá. Z města ven vede cesta kolem velkého jízdního kola nazdobeného množstvím skalniček. Je tu okraj města, opustíme novou asfaltku a lesem po „Křinické cestě“, po vrstevnici a dál sjezdem kolem opraveného větrného mlýna do Horního Podluží.  Teď ještě asi půl kiláku po silnici než nás CS 3013 odvede přes louku a lesy k viaduktu žel. trati nad Chřibskou. Zbývají 3 km sjezdu až na dvůr k Menclům. Máme 42 km.

Pondělí – dnes si pomůžeme autem, náš cíl je totiž dost daleko. Stačí trochu zakufrovat a vidíme z auta skoro celý Šluknovský výběžek. Konečně jsme v Mikulášovicích na náměstí. Parta se tady rozdělí na dvě části – Lahu a Japoši pojedou na rozhlednu Tanečnice a ostatní oklikou na Nordkap, tedy nejsevernější bod ČR.  Hned z náměstí je kilák do kopce, to na rozdýchání ! Ze Starého Hraběcí zase do kopce po zelené, přes seno ke kostelu, tedy bývalému. Následuje nejdelší sjezd naší dovolené – 6 km na náměstí do Šluknova. Je tu moc hezký zámek a v něm kavárna s cedulí „Cyklisté vítáni“.  Po CS 3043 pojedeme dlouho a abychom si na ní dobře zvykli tak nás hned z města  vyvádí pěkným kopcem až do lesa za Nové Hraběcí. Asi abychom měli proč odpočívat. Vím, že v těchto místech se připojuje trať závodu 1000mil , ale nic neříkám, protože každý z nás ví, že mílaři nemají trasu stavěnou pro dovolenou. Vzápětí se to potvrzuje. Jedeme po bývalé východní signálce nahoru, dolů. Několikrát je to taková střecha, že tlačíme úplně všichni. Když tady hluboko v lesích potkáme kamiony co vozí balenku na nějakou vzdálenou silnici, tak je to šok.  Ještě že nám nerozjel hříbek co stál u cesty. Je tady sjezd a u něho kaskáda  rybníčků. Laďa „na Ádu“ vleze hned do toho prvního . Bylo to tak studený, že se málem nenašel. Ve vesnici Severní je konečně pěkná silnice a po ní ještě nahoru a můžeme přivázat kola, protože jsme u st. hranice  a dál vede jen stezka pro pěší. Mílaři o tom vypráví jako o hororu, zvláště ti co se tady protlačují v noci. Pěšina je plná kořenů, ale co hlavně, přeskakuje z jedné strany potůčku na druhý. Uznejte, že i pro mladýho kluka je to těžký, když už má za sebou 1300 km závodu. Jediný kdo si na další cestu bere kolo je Laďa. Asi se cítí hodně silný po studené koupeli. Jenže on se nechá svézt z cesty šipkou „Nordkap, Waldhaus“ do NDR a po náročných dvou km se dostává k jinému kameni, prostě bylo to celý nějaký německý. My jsme se k tomu pravému kameni dostali, pofotili a zase zpátky se vydali. Za chvíli pochodu není nic slyšet, protože nám chybí tři ženský. Jak se později ukázalo tak si oblažovaly těla ve studené vodě hraničního potůčku. Ten oblý kámen ve vodě na kterém spočinuly jejich prdýlky se miliony let nedočkal takové slávy. Inu i ten kámen se jednou dočká. Jsme u kol, potkáváme se s Jirkou a později i s ostatními z druhé, průzkumové skupiny. Ve vesnici Severní je hospoda „U Hraničáře“ kde mají nejseverněji točeného Bernarda. Kopců není nikdy dost a tak jsou i na naší další cestě. Ten první byl na Marketu a druhý do Vilémova kde nám v hospodě prodají vodu do naší lahve za 10 Kč. Čin hodný zaznamenání. Přes nekonečné Mikulášovice se vracíme k autům.  Máme 40 km.

Úterý začíná jako den blbec. Auty dojedeme až na Mezní Louku a tam já zjistím, že nemám klíč od nosiče kol a musím pro něj zpět. Na kilometry to daleko není, ale ta cesta ! Za 40 min. jsme  to zvládli. Ostatní dostali mizerný, drahý kafe a počkali. Další jízda, teď už na kole, byla do Hřenska z kopce a podle Labe po rovině, to dá rozum. Jenže je tu odbočka na Ostrau a rovinám je konec. Po dvou kilometrech vjíždíme jakousi skalní branou do lesa a pořád nahoru až k louce. Jsou tady hasiči a nad hlavou nám lítá vrtulník co pod sebou nosí pytel vody. Kdesi ve skalách je požár, který on hasí. Pro nás žádná starost, jen zpestření naší svačiny u ohniště.  Při prudkém sjezdu potkáváme hasicí auta co tahají vodu z Křinice a vozí jí nahoru .Jsme dole u řeky a projedeme se po kolejích tramvaje co vozí výletníky do skal. Dalo by se pokračovat dál, ale to si necháme na jindy. Dnes máme cíl, hospodu Zeughaus. Jasně, že to nebylo snadný, málokdy po rovině. Vedro a ledová káva to jde k sobě docela dobře a tak byla objednávka rychle hotová. Studený to bylo, to jo, ale chuť to nemělo žádnou. Jakási ledová tříšť s příchutí kávy a zmrzliny to byla. Jediný hezký zážitek z toho místa byl výstřih servírky. Už ve stručných poznámkách z minulé cesty jsem měl uvedeno, že za hospodou je ještě jeden prďák. Byl fakt výživný !  Sjezdem jsme zase u Křinice . Po chvíli se mi nabídne hezká fotka řeky tak rychle skočím z kola. Maruš stejně tak, ale z úplně jiného důvodu. Na kameni vedle v mechu sedí hříbci. Jejich focení je velká sranda a nikdo si neuvědomuje, že jsme několik metrů nad vodou. Jedeme dál. Údolí už není tak sevřené a přechází do louky. Je tady dávno padlý strom po jehož kmeni se dá bezpečně pohybovat a to je pro nás dobrý důvod na další focení. Konečně jsme na st. hranici kde je dřevěný mostek a za ním na naší straně pergola se stolem a lavicemi. Po chvilce je jasný, že jsme tu jen chlapi, protože děvčata mají jiný program. Koupou se pod mostem. Ten den bylo ještě vedro. Další cesta (CS 3030) Hlubokým dolem byla kouzelná. Malinko nahoru, většinou stín, sem tam houby, bezvadný povrch, statné smrky okolo. Tak lze stručně popsat několik km našeho putování samým centrem Národního parku. Důl rychle končil a cestě nezbylo než se šplhat nahoru na střechu. Tam bylo docela rozlehlé parkoviště a výjezd k Malé Pravčické bráně. „To přece dáme, byla by to škoda tam nejet“! Ještě nějaké schody a jsme u brány. V tu chvíli ještě nevíme jak vypadá ta velká, ale tahle je sympatická, protože se jí dá dosáhnout na oblouček. S klukama jsme se shodli, že to je vždycky dobrý. Následoval poslední, pořádný sjezd toho dne a byli jsme u aut na Mezní Louce. Bylo to 40 km, zase výživných. Vůbec to nevadilo, protože o naší výživu se starali Menclovi. Na lavičkách bylo hezky, teplo, paní Menclová pilně objednávala až nám z toho bylo do zpěvu. Svými „hlasy“ jsme se opřeli o Jiřku a byl z toho hezký večer.

Středa bývala odpočinkovým dnem. No posuďte sami jestli tomu tak bylo i letos. Auty jsme se vydali na Bastei. Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst v Saském Švýcarsku. Davy lidí byly toho důkazem. Prošli jsme několik vyhlídek až jsme se dostali na místo kde ve 14. stol. stával hrad Neurathen. Byl odtud výhled na romantický most „Basteibrücke“, který svými 76 metry spojuje místa vyhlídek.  Ještě jedna zajímavost z cesty. Když jsme projížděli Bad Schandau tak u silnice stál 50 m vysoký výtah,postavený už v roce 1905, který turisty vyveze na vyhlídkovou plošinu. Díky architektonickému řešení byl v roce 2007 zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako největší svíčka na světě. Za poledne jsme už  zase ve Hřensku a půjdeme na velkou Pravčickou bránu. Je to prý 2 km, většinou po písku. Už stojíme pod ní a jen zíráme.  Vždyť je to největší pískovcová brána v Evropě – výška 21 m a rozpětí 30 m. Nejhezčí pohled na ní je ze skal od naproti. Tak zase hezky po schodech nahoru a už jsme tam. Zíráme ještě víc. Červená střecha hospůdky „Sokolí hnízdo“ neodmyslitelně patří k tomuto výjimečnému místu. Ještě poslední foto a půjdeme dolů. Jirka letí napřed a když my jsme konečně dole tak on už tam stojí s autem, které stálo dvojnásobně daleko, na okraji Hřenska.

Čtvrtek a my pojedeme za Pyšnou princeznou. Nejdříve autem do Jetřichovic a dál už na kolech kolem Chřibské Kamenice ke Starému mlýnu. Příště by si zasloužil naší větší pozornost, stejně jako Královský smrk u cesty co tady stojí už více než 150 let. . Cesta k Dolskýmu mlýnu se teď musí zvednout od řeky aby mohla zase spadnout ke Kamenici. Tady točili Pyšnou princeznu.  Více optimismu toto místo nedává. Z mlýna zůstaly jen zdi, které zdobí sem tam malá rostlinka kapradiny. Okolo jen vysoké svahy a sama řeka mizí v soutěsce. Zdá se mi, že je tu málo místa na povozy co vozily obilí k semletí. A to až za chvíli poznáme jednu z cest, kterou se sem jezdilo, ale spíše nejezdilo vždyť to byl neskutečný kopec. Tlačení kol nám dalo zabrat. Nahoře je vesnice Kamenická stráň. Jen pár chalup, ale jako malovaných a dokonce staví jednu úplně novou a v původním stylu. Bude roubenku jen napodobovat, ale je to sympatická snaha zachovat původní ráz obce.  Začínáme objíždět Růžovou horu nejdříve přes vesnici Růžová k penzionu Růžák a to už je náš Růža v sedmým nebi, protože je tady přerůžováno. Jsme v mýdlárně Rubens což je latinsky růžová. Paní domácí nám hezky povypráví o ruční výrobě mýdla a hlavně o bylinkových přísadách, které dávají každému mýdlu specifické poslání. Samotné mýdlo vznikne smícháním  olejů palmového, kokosového a olivového v poměrech, které jsou samozřejmě tajemstvím. K nim se pak přidá louh sodný a mohlo by být hotovo, pokud jsem ovšem na něco nezapomněl. Nakoupeno a my jedeme dál. Z vesnice vede úplně nová cyklostezka a my jsme opravdu první kdo po ní jel. Ještě to pod koly pěkně mlaskalo.  Na mapě je další stezka vytečkovaná a to znamená, že těžko jetelná. No jo, jenže ona bude za rok asfaltová, tak proč si nezkusit ještě projet pole ? Povedlo se to náramně. V Arnolticích jsme vzali jedno údolí kolmo, nahoru dolu a už si to mastíme na Labskou Stráň až k hotelu Belveder kde je náramná vyhlídka na kaňon Labe. Něco pojíme a už nás čeká Knížecí cesta směrem na Bynovec kde kdysi stával zámek a knížepán po této cestě jezdil kočárem na pivo. Jenže kdepak je pan kníže a kde je dnes cesta ? Příroda si jí pomalu rozebírá a zarůstá. Tady jsme zase kousek jeli po mílařích.  Co jsem dříve spletl, teď napravuji. Máme totiž před sebou 8 km  až do Srbské Kamenice a to je ten nejdelší sjezd naší dovolené. Na chvilku nás zastaví památník obětí z leteckého neštěstí v roce 1972. Po nezbytném kafíčku si při pomalé jízdě prohlížíme krásné roubenky u cesty a tak až do Všemil. Tady najednou kopec, který nás zpomalil a my jsme se mohli kochat pohledem na zvláštně zvětralé skály okolo. Jsme u aut a máme 37 km.

V pátek vyrážíme zase na kolech zdolat poslední cestu napříč Národním parkem.  Projedeme se Chřibskou, zalomíme to na Doubici, úspěšně houbaříme a brzy jsme v lese kde začíná nedávno povolená CS 3076 směrem na Tokání. Opravdová krása přírody nás zcela pohlcuje. Houby se častou cpou až do cesty a tak  často stavíme a to je dobře. Na Tokání je několik patrových, černých srubů, dříve loveckých ubytoven a dnes hospůdek. Ve všech mají otevřeno až od dvanácti. Vybíráme si tu kde mají pivo Lobkowitz, sympatickou servírku a trochu slunce nad hlavou. I přeháňku jsme tady přečkali. Místo má i svoji smutnou historii. Před válkou tady jednal lord Runciman, vyslanec anglické vlády, se zástupci Sudet a přispěl tak k uzavření Mnichovské dohody.  Pokračujeme na Jetřichovice snad ještě krásnějším úsekem a když už jsme úplně dole tak začíná výšlap na Mariinu vyhlídku. Jeden km do kopce, po schodech a jste v boudičce na samém vrcholu. Je zataženo, ale i tak je tam hezky.  Dole čeká u kol Jana  a proto rychle za ní a všichni do Švýcarského dvora na kafe. Určitě jste si všimli, že nikde nepopisuji obědy, protože tím nám byly svačiny z bohaté snídaně u Menclů. Za chvíli pojedeme poprvé na kolech kopec na Rynartice, který jsme si pojmenovali „k trpaslíkům“. On má vlastně dvě části – první k místu s trpaslíkama a druhou až nahoru a ta má určitě 14%. První  se jet mohla, ale druhá moc ne. Trpaslíky a Sněhurku vysochal do  skály pan Vater z Rynartic v  roce 1870. V této době se staví schody a zábradlí  aby tato památka byla přístupná všem kdo mají zájem a ne jen kaskadérům jako jsme byli my. Už jsme u Menclů a máme 40 km.

Sobota – poslední den na kolech. Lámal jsem si hlavu kam, že to pojedeme. Cíl bude hrad Tolštejn. U penzionu začínáme výjimečně vlevo do kopce až k viaduktu. To máme hned pro začátek 2 km. Tady  se nasazujeme na CS 3013 a tu pojedeme obráceně než v neděli. Dnes to bude převážně z kopce a ještě k tomu je možnost „ruské cesty“ vedle po pastvině, ale tu jsem využil jen já. Pár kiláků asfaltu a je tu Jiřetín pod Jedlovou.  Už druhý Jiřetín na naší dovolené. Po krátkém zastavení v Ičku popojedeme pod Křížovou horu. Kola už dál opravdu nejedou a ani nemůžou, protože jdeme křížovou cestou kolem kapliček nahoru. Všechny jsou restaurované, velice pěkné. Nahoře je kostelík a připravují tam  křtiny.  My, s Boží pomocí, musíme vyjet 2 km krpál k hradu Tolštejn. Ta pomoc spočívala v mobilizaci posledních sil, které nám dovolená ještě ponechala. Nebylo jich moc a tak jsme většinou šli pěšky. Zřícenina je to rozsáhlá a dokonce v posledních letech s pomocí páně ministra kultury taky opravovaná. Výhled shora je to náramný, kruhový a opravdu stál za námahu. Následuje sjezd mizernou cestou kde potkáváme výpravu mladých děvčat v pěkných tričkách. Až jsme z toho zapomněli brzdit. Na křižovatce cest pod kopcem došlo k setkání dvou borců. Náš Honza P. a proti němu ještě mohutnější cyklista v obrovským žlutým triku si podali ruce a já to vyfotil. Dál po cestě „Dlouhá míle“ a pak dlouhým sjezdem se dostáváme k viaduktu kde jsme ráno okruh začínali. Ještě máme domluveno mezi sebou, že zajdeme na hráz vodní nádrže Chřibská. Nepovedlo se a zůstalo to jako nesplněný bod na příště. Stejně tak se nezadařilo v Městském muzeu. Pan Navrátil za sebe poslal mladíka, který nám ovšem nemohl dát ty stejné informace. Takže další minus. Jdeme raději na večeři ta se určitě povede jako všechny předchozí. Dnes máme 24 km a celkem 226 km jako celá cesta domů.

Snažil jsem se o stručnost a stejně tak budu i vybírat fotky do galerie. Sešlo se mi na 450 fotek, z toho na web se dá dát maximálně sto, ale po čase bude hotové album kde už bude na tři stovky záběrů s komentářem. Pořád je na co se těšit ! Když jsem teď při psaní zprávy listoval různé prospekty tak jsem našel tolik míst na kterých jsme nevyli, že by to vydalo na další dovolenou. To těšení je oprávněný.

Ještě připomínám, že další etapa bude 20.9. za Vlastou a hned pak 27.9. do Krušných hor. Jana slíbila, že etapu připraví tak aby se k jejich chalupě sjíždělo. Už také začala příprava kalendáře na příští rok. Je téměř jisté, že poslední týden května budeme na Šumavě. Pak v první dekádě srpna je nádherné Zell am See s Čížkem a pak 16. – 25.9. Korsika. Rád bych Vás přesvědčil abychom na Korsiku jeli až na jaře 2017. To projednáme u Vlasty na příští etapě.  Těším se na další naše akce. Zdraví Vás Pepa D.