CykloDusak

Milí kamarádi, tato dovolená je minulostí, ať žije ta další. Byl to velice povedený týden. Ani škarohlíd by nenašel něco negativního. Dobře jsme jedli, pravda, o něco méně dobře jsme spali, bylo hodně slunce a byl i déšť, bylo spousta krásných výhledů do kraje, měli jsme dvě hezká setkání . O tom všem a ještě o mnoha  dalších zážitcích bude tato zpráva.

Všechny cesty vedou k Menclům …

V neděli 30.7. jsme odjeli včas. Zastávka byla v Chomutově v KFC. Další naše putování vedlo přes hory a doly až tam kde stojí zelená chaloupka Menclů. Dostalo se nám vřelého přivítání a když už bylo fotografování dost, tak jsme zasedli pod střechou ke stolům a paní Menclová přinesla selskou polévku ala pan Mencl. Byla to velká dobrota. Povídání nebere konce a já musím využít kratičké pauzy abych řeč stočil žádoucím směrem a to k výběru termínu naší příští dovolené u Menclů. Bude to 21.5. – 27.5.2018 .  Moc rádi přijedeme . Už za necelý rok Na shledanou ! S pozdravem „Menclovi jsou nejlepší“ se loučí Chebáci a Franťáci.

Hurá na Štěpánku …

Po úzké cestičce na Kytlice se propleteme až na hlavní a směřujeme na Liberec. Za ním následuje křižovatka kde nabíráme směr  Jablonec. Když už jsme na kopci tak svedu kolonu na vedlejší a po těžko popsatelné zkratce jsme brzy na okraji Tanvaldu. V Kořenově po jednom doptání  nacházíme penzion Na Vyhlídce. První dojem je dobrý. Za hodinu už sedíme na kolech a náš cíl jsou rozhledny Štěpánka a Maják. Jsme na samém úpatí té první a je třeba vyjet po nové kamenné cestě krátký výšvih. Co čert nechtěl se stalo. Jíťa vybavena novým, silným motorem , šlape vší silou do pedálů, kolo skáče po kamenech a najednou „Prd“ a řetěz je přetržený. Laďa se nahoře u rozhledny ujímá opravy, zatímco my ostatní stoupáme po nových, dřevěných schodech nahoru za krásným výhledem. On nemůže najít potřebné zkušenosti a taky vercajk a proto ho přemluvím k rychlému návratu do Kořenova kde je cykloservis. Už je zavřeno. Laďa s Honzou znovu spojují nespojitelné a proto se řetěz po sto metrech zkušební jízdy znovu otvírá a my musíme ráno k odborníkovi. To pak dopadlo dobře a kolo jezdilo po celý Jizerkách a bez poruchy. Štěpánka tady stojí od r. 1892 na kopci Hvězda ve výšce 959 m.n.m. Je vysoká 24 m a výhled na západní Krkonoše, horu Jizera a nebo na přehradu Souš je to opravdu nádherný. Je krásná i když je nejstarší  široko daleko. Na penzionu už čeká kamarád Jirka co zná Jizerky jak svoje boty. S ním zkonzultuji etapy na další dny. Někdy se s námi taky sveze. Fyzicky je na tom stejně jako my s motorem.

Dnes bude Maják a Antal Stašek …

Takový byl plán na pondělí.  U Příchovic stojí  nové muzeum českého velikána a genia Jary Cimrmana s rozhlednou Maják. Obojí postavil spolek U Čápa. Exponáty pocházejí z pozůstalosti JC a vzbuzují v lidech nadšení. Takový smeták na vymetání rohů, panečku, to je něco převratného. Něco Vám ještě přiblíží fotky a pak už jen se rozhodnout a zajet tam, na vlastní oči vidět jak je to místo sympatický. Rozhledna je z borovice , je vzdušná  a proto prý tady bude mnoho let.  Při odjezdu se v Příchovicích ještě zastavíme u místního kostela. Je mohutný, skromně vybavený a později zjistíme, že je to právě on, kdo je vidět i z třicetikilometrové vzdálenosti. Ano , tak šikovně ho kdysi postavili. Po chvíli se ještě jednou zastavíme na velkém parkovišti, které nedává smysl dokud se nepodíváte do mapy. Nad námi jsou totiž Bílé skály s nádherným výhledem a tam směřují turisté pěšáci. My budeme teď sjíždět hluboko a daleko. Přes Sklenařice až do Zlaté Olešnice. Odtud vyjedeme a posléze sjedeme kopec a jsme u rodného domu spisovatele Antala Staška. Podle něho se jmenuje ulice ve které několik desetiletí bydlím, proto ten zájem. Jmenoval se původně Antonín Zeman, živil se jako advokát a taky poslanec a protože byl velmi dobrým znalcem života v Podkrkonoší napsal o tom několik děl z nichž bude asi nejznámější „O ševci Matoušovi a jeho přátelích „. Je také zajímavé, že byl otcem Ivana Olbrachta (vl. jménem Kamila Zemana), který se ve třicátých letech velice zajímal a také pomáhal životu v Podkarpatské Rusi. Napsal román o zbojníkovi „Nikola Šuhaj Loupežník“ . Někteří samozvaní znalci tvrdí, že to byl ten co všem kradl a jen některým rozdával. Po návratu nám pan spisovatel úplně zblbnul pro komunismus až z toho zplodil „Annu Proletářku“. Necháme Zemany být, ale, že by se toho dalo napsat !

Ještě si přidáme jeskyně …

Ještě toho klesání nabylo dost,  pak krátký kopeček a světe div se, stojíme před zámkem Navarov.  Skrytý v lesích, obehnaný vysokou opravenou zdí co nedovolí pohled na zámek. To bylo možné jen přes otevřenou bránu. Odtud nás zase vyhánějí dělníci co dokončují opravu nádvoří . Na tabuli „Stavba povolena“ jsou jména majitelů. Bude to tedy soukromé sídlo a spolu s kamennou hosp. stavbou a přilehlým anglickým parkem, opravdu krásné. Nás víc zajímá Bozkov a jeho Dolomitové jeskyně.  Už jsme na kopci  a zbývá sjet do údolí ke vchodu. Nejdříve se ptám turistů odtud jdoucích a dovídám se, že je zavřeno. Taky hospoda a kostel jsou zavřený. Cedule vedle nás to potvrzuje. Pryč odtud. Nejblíže na pivo je do Vysokého nad Jizerou.  Po CS 4174, mezi poli, kolem nádherných tří lip a sochy Panny Marie, to není daleko do Roztok u Semil. Tady nás potkalo štěstí. Od stavení vychází mladý pán v našem věku. Ptám se ho : „Do Vysokého je tahle asfaltka ?“ On na to : „Jo, ale bude lepší když pojedete za námi po modré. “ „Já tudy taky jezdím a jen kousek tlačím.“  Úplně nově opravená cestička nás vytahuje do pořádnýho kopce ke krátkýmu, kamennýmu výšvihu a jsme na louce kde je těžké hledat modrou. Stopy v trávě nás dovedou do lesíka na cestu, pak polem žita zase na louku , tam se kopec zlomí do roviny a my budeme brzy ve Vysokém. Výhledy nám měly být odměnou.  V městečku proslulým svojí klinikou „Chirurgie ruky“ nás úplně vcucnou slunečníky pivovaru Svijany. Po obědě , hned za městem je strhující výhled na Krkonoše. Ještě, že se mi podařilo partu na poslední chvíli odklonit z asfaltu na louku  ke sjezdovce. Po asi 4 km neustálého kochání se pohledem do údolí jsme na křižovatce kde se odpojí Japoši a Laďa. Oni jedou asfalt a my po šotolině a ruské cestě k hospodě „Na Perlíčku – Prdek“. No kdo tohle vymyslel ? Zkuste na to přijít ? Vím půlku – perlík je druh kladiva, který používali kameníci.  Tady končí výhledy, my se noříme do lesa a vydržíme v něm asi 9 km až k našemu penzionu. Poslední dva kiláky nám přijel Laďa naproti. „Laďo kde se tu bereš ?“ On na to „Ale zbyly mi nějaký volty tak to chci vyjet.“ Celkem 52 km.

Přes Souš až do srdce hor na Jizerku …

I když Polubný je Horní tak se tam jede z kopce a dál taky tak. A když se Vám to začne líbit tak je tady odbočka doprava a do pěknýho kopce. Naše nohy a motůrky pracují naplno a my v úhledném vláčku vyjíždíme až na hráz Souše. Po krátkém vydechnutí začínáme objíždět vodní nádrž a najednou šok. Z lesa se vynořují houbaři s plnými koši hříbků. Paní si stěžuje :“Vůbec to neuneseme, manžel musel pro auto !“ Pomalu se suneme dál po rovině až mi to nedalo a dal jsem na vědomí partě “ Nic tak rovného Vás už dnes nečeká !“ Lehce se smáli a za chvíli  došlo na moje slova. K Protržené přehradě musíme doleva a kopec je to pořádný, vždyť na mapě se lepí vrstevnice jedna na druhou a ještě je u toho vykřičník ! Opouštíme potok Černá Desná a o údolí vedle máme Bílou Desnou a tam to právě je. Takže z kopce zase dolů a jsme tam. Do toho přijíždí i Jirka. Dál pojede s námi.  Vysoká věž a zbytky hráze je vše co po přehradě zůstalo když se krátce po napuštění 18.9.1916 protrhla, vzala život 63 lidem a napáchala obrovské škody. Chce to udělat nějaké fotky a spočinout u kiosku, protože je velký vedro.  A dál ? No jasně, že nahoru, hezky na sever až na Kasárenskou cestu kde drncání po panelech končí. Po ní obkroužíme část hory Jizera 1122 m. a zastavíme u kiosku Knajpa. Před deseti lety tady bylo hodně lavic a stolů, dnes se tyto potřebné věci krčí  na okraji cest. Bouda je stejná, ale lidí je tu mnohem méně. Takové slavné místo si nezaslouží tak mizerné posezení. Je tady ale něco nového ! Výhled k jihu není možný, protože nové smrky už vyrostly a staré soušky jsou vytěžené, takže je všude hezky zeleno.  Chvíli zůstaneme a pak začneme  objíždět další horu – Smědavskou. Nabízí se nám tady hezké výhledy na Jizeru a později také do údolí Smědavy, na Hejnice a dál až do Polska. Jsme v místech kde havarovalo francouzské letadlo letící do Polska s humanitární pomocí. Když objezd končí a jsme na Stolpišské silnici tak má brácha defekt. Jirka se tady loučí, musí nasbírat borůvky k večeři. My ještě stačíme navštívit rezervaci Čihadla, pak sjedeme na Knajpu a pořád dolů po Kasárenské až na Hraniční cestu. Ta nás doveze na Jizerskou silnici a to už na Jizerku je kousek. Na začátku obce stojí Hnojový dům po rekonstrukci, dříve velká atrakce Jizerky a dnes už zavřený.Naproti se staví nový hotel. Dovolím si a jdu si udělat fotky Jizerky s horou Bukovec z netradičního směru. Když sedíme u Panského domu na obědě tak mě napadá, že bych mohl dojet na průzkum soutoku řeky Jizery a potoku Jizerka, který nese jméno po své obci. Milča ve svojí poslední knize to místo oslavuje jako krásný. To mě láká ! Je tam nová cesta s cedulí „Cyklisto sesedni z kola „. Velké množství příčných žlabů na odvádění vody a dva prudké sjezdy po nových kamenech můžou znamenat nebezpečí pro bláznivý jezdce. Když jsem dole tak uznávám, že ten kluk měl pravdu. Pořídím tady pár fotek a makám zpět do hospody.  Druhou polovinu osady vyjíždíme do kopce a po silnici se vracíme na Polubný a domů. Bylo to 50 km.

Doo na Jizerku a poo do jeskyní …

Středa bývá odpočinkový den. Pamatuji doby kdy se tento den nekonaly ani schůze a to kvůli zvláštnímu druhu odpočinku.  Laďa vyváží děvčata do Polska aby si tam pod jejich dohledem mohl koupit pyžamo. To se mu povedlo a v poledne byli zpět. Já jsem pro zbytek nabídl projížďku na dvacet, možná třicet km. Směřujeme zase na Polubný a k odbočce, která se jmenuje Václavíkova studánka. Tady odbočujeme vlevo na Knížecí cestu, která je příjemná jak svým povrchem, tak i sklonem. Jitky kolo vydává nenormální zvuky a když s ním potřebuje pohnout dozadu tak to vůbec nejde, kolo se zablokuje. Z obavy, že se situace ještě později zhorší je rozhodnuto, že se Jitka s Barčou vrátí. Bylo to správně.  V sestavě Ivča, Míla, Vláďa, Honza a já se vydáváme dál. Po CS 3020 se  vyhoupneme na hřeben za kterým je Jizerka, ale pak nesprávně odbočíme doleva a jedeme po Promenádní cestě až ke kiosku. Pan majitel nás ujišťuje, že to co je napsáno za sklem je pravda. “ Ceny tady už 27 let určuje zákazník a platí se až po konzumaci.“ Je to sice originální, ale prodělečné. Kdyby měl ceny stanovené, vydělal by o deset procent víc. Vůbec si netroufá tuto tradici zrušit, naštval by tím hlavně ty, kteří se nestydí a dají za pivo jen pětku (10 Kč).  My už jsme na okraji Jizerky a odbočíme vlevo na Lasičí cestu, která nás vede k soutoku Jizerky a Jizery. Však jsem jí už popisoval. Na soutoku nás zdrží focení. O pokračování cesty není čas mluvit. Mě se ani nechce. První šok je tu hned. Dřevěná lávka přes potok je pro kola vysoko, ale když to zvládly kočárky tak to dáme taky ! Za lávkou je to ještě horší. Musíme si kola podávat na vysoký kámen. Všichni makáme, nikdo zatím nenadává. Samé kameny, vystouplé kořeny a k tomu prudký svah hory Bukovec. Sem tam někoho potkáme. Já zezadu volám na Honzu :“Už jsme nahoře ?, nebo Už to končí ?“ Kdepak . Honza je zabraný do práce , adrenalin a pot z něho stříkají a tak nemá čas na odpověď.  Největší dřinu odvádí Ivča. Je statečná a vůbec nenadává. Jsme nahoře a nevěřícně kroutíme hlavami nad turistickou značkou, která ukazuje dolů na Karlovský most  400 m. Ano je to tak. Ta vydřená vzdálenost byla tak krátká. Naše kola jsou dobří pomocníci, ale jakmile potřebují pomoc oni, tak je zle. „Ivčo nezlob se !“ snažím se omluvit za tu námahu. Ona se nezlobí. Jsme úplně zplavený, odpočíváme, povídáme s kolemjdoucími turisty. Na další cestu, tedy sjezd bereme větrovky a oddáváme se jízdě z kopce až k železničnímu viaduktu. Pilíře kamenné, konstrukce železná. Hned vzpomenu na Jirku, který radil „Vylezte si na most, je to pěkný !“ To jsem tedy udělal a ono to bylo pěkný. Dokonce tam byl široký plechový chodník pro čumily, to kdyby náhle přijel vlak z tunelu na druhé, t.j. polské straně řeky. Pro další pokračování našeho přesunu si vybíráme tu horší cestu. Jenže to vím až teď ! Po žluté šotolině několikrát nahoru a dolu a jsme u nádraží Kořenov. Čas na hledání spojky na Kořenov už není , proto raději po asfaltu na Horní Polubný a do Kořenova. Bylo to 35 km.

V rámci středečního odpočinku pojedeme auty do Bozkova podívat se na dolomitové jeskyně, největší v ČR svojí délkou (1060 m, z toho je 350 m pro veřejnost) a velikostí podzemních jezer. Aby turista a hlavně školní mládež odcházela řádně poučena tak se v průvodci praví toto : Jeskyně vznikly silnou korozivní činností podzemní vody v čočkovitém tělese vápnitých dolomitů, metamorfovaných a místy silně prokřemelněných. Myslím, že z toho školákům zbude tak ta čočka. Můj dojem : o návštěvníky je dobře postaráno stran vybetonovaných chodeb, schodů , zábradlí a osvětlení. Sympatická průvodkyně nás nečastovala geologickými výrazy a spíše se snažila zlehčit ponurou atmosféru podzemí odkazem na tu či onu pohádkovou bytost. Až někdy pojedete kolem Chýnovských jeskyní tak tam určitě zajděte ! To je jedna velká, barevná nádhera.

Vzhůru za dobrodružstvím …

Ráno nám Laďa pomohl s převozem kol na parkoviště Smědava. Po té hned odjel do Úpice, firmy Apache, jejíž motůrky používáme na našich kolech. Vezl sebou kolo Jíti a popis závad na dalších kolech. To aby měl s odborníkem o čem povídat a přivezl znalosti, které jinde nedostaneme. Nás čeká Jirka a s ním 10 km sjezd do Hejnice, prostě to nejlehčí na začátku. Brzy jsme dole. Ulice jsou rozkopané, ale my najdeme úzkou cestičku do hloubi města až ke kostelu.  Je to nádherný, barokní kostel Navštívení Panny Marie s přilehlým klášterem, dnes Mezinárodním centrem duchovní obnovy. Půjdeme se podívat. Krása baroka je tady doplněna oltářem namalovaným na zdi s obrazem , který je pravý. Lze to rozeznat jen zblízka., tak věrně je to podáno.  Venku je spousta dětí a malá kavárnička. Jen co zasedneme a Ivča se rozhlédne okolo tak zjistí, že tu vedle u stolu sedí její  dobří známí. S velkou radostí vystartuje a naskočí pánovi v našich letech přímo do náručí. To bylo radosti . Jirka se loučí a my odjíždíme k městečku Libverda. Zatahuje se. U cesty si všímám pískové pěšinky ,což myslím, že bude ten singltrek. Ano byl a jsme  v areálu Bikecentra. Dostáváme plánek tras, barevně rozlišených. Singltrek je uměle vytvořená, jednostopá pěšina, vedená většinou lesem a vysypaná hlinitým štěrkopískem. Vyprojektoval je odborník z Anglie a opravdu se u toho vyblbnul. Využil svahu lesa, mnoha kořenů stromů, louží, úvozových cest, keřů, dvojitých stromů, prostě všeho co mu pomohlo vytvořit atraktivní  stopu pro adrenalinové svezení. My se jen krátce zdržíme u Obřího sudu, rozloučíme se s Janou a Kikou, které prozíravě zvolily návrat po silnici. Jdeme na to ! Nejdřívě prďák nahoru na rozdýchání a pak už velkou kličkovanou vpřed. Techniku jízdy je třeba přizpůsobit mnoha krátkým výjezdům. Vpředu je Bára. Jezdí bravurně a veškeré nástrahy tratě zvládá bez váhání. Po osmi kilometrech nám to stačí a vydáme se přímo do kopce po lesácké cestě abychom našli křižovatku U červeného buku. Pomalu začíná pršet. Jsme u buku a z pěti cest si vybíráme tu nejtěžší směrem na Tišinu, Předěl a Smědavu. Jdeme do pláštěnek ! Hustě prší. Po asi deseti kilometrech jsme na Smědavě, děvčata taky. Je tu teplo a my budeme dvě hodiny čekat na příjezd Ladi. Přijel, naložil, odjel a my s ním přímo do Kořenova. Bylo to na kole 30 km.

Do Jablonce na návštěvu ke Kopkům …

Ráno došlo k nejhoršímu. Bráchovo kolo když zmokne tak druhý den nejede. Ještě, že je tady možnost si kolo půjčit. Baterka má sice poloviční kapacitu něž ta naše, ale není z čeho vybírat. Zase pojedeme po Knížecí a Kasárenské cestě na Knajpu a od Čihadel dolů k Šámalově chatě na oběd. Moc lidí tu není, vše klape. Po silnici k Bedřichovu to není problém, ale vlevo k rozhledně Královka, je to už horší. Myslím pro bráchu. Královka tady stojí zkamenělá od r. 1906, je vysoká 24 m a výhled je odtud náramný. Ještěd, Jablonec, Jizerky, Krkonoše, to vše a ještě více si můžete do nekonečna prohlížet. Shora jsme se dívali do Jablonce a jeho přehradu. Teď se tam musíme dostat sjezdem dolů. Pojedeme na Hrabětice ke kiosku Kaplička a to je další kultovní místo Jizerek. Po sjezdu přes Janov jsme někde na kraji Jablonce u pumpy, ale ne u hráze , jak jsem chtěl. Chci zavolat Honzovi, ale telefon mám vybitý ! Situace zachráněna – Kika má číslo na Honzu a pak už to jde snadno. U přehrady krátce počkáme než Jéňa dorazí na svojí městské bíze a odvede nás k nim domů. Krásný srub z kanadského cedru stojí na strmé parcele. Na hezké terase je místa pro nás osm a hostitele víc než dost. Stůl se plní všelijakými dobrotami, ale naše zvědavost je silnější. Honza to taky vnímá a rychle nás odvádí dolů a pak ještě níž kde je vchod do sklípku. Našli ho při kopání vodovodu. Nyní je zachráněný, malý a hezký. Blízko je ještě jedna vychytávka. Na kmeni borovice je přilepený otvírák na pivo. Když ho vezmeš tak zjistíš, že vlastně visí na řetízku přehozeném přes větev,  šikovně, přímo nad stolečkem pro jednoho pivaře. Ano, sranda dá někdy dost práce. Konečně sedáme ke kafíčku, výborné buchtě podobné na medovník, jednohubkám a bílé pomazánce, která mě fakt vzala. Byla pikantní a výborná. Ivča nabídla pálenku z hrušek, ale ta byla taky, nezapomenutelně, výborná. Pět panáčků je moje dávka na rok, tady to bylo hned. Taky jsme si připili na další cíl ve Skalné za dva roky. Klábosíme o domě, o Mílích, o Jablonci, o Jizerkách a čas letí. Vlak sice jede každou hodinu, ale co kola, jak to dopadne ? Po dvou hodinách se loučíme s Ivčou a Honza nás divokou jízdou protáhne Jabloncem značka, neznačka. Nám, po frťanech je to docela jedno. Hlavně, že můžeme vidět i náměstí kde je do lešení zahalena radnice nezvyklé velikosti. Na nádraží už je to blízko. Pokladna je nám nakloněna jakousi skupinovou slevou , ale ten pozitivní dojem z podniku České dráhy zase rychle zkazí průvodčí. Nejdříve se musíme rozloučit s Honzou. „Díky a za dva roky zase u nás ve Skalný !“ Teď k té průvodčí. Podařilo se mi jí vyfotit, tak posuďte sami. Co na fotce vidět není, je její ignorantství. Místo aby na nástupišti nás posadila do prvního vagonu, který jede na Kořenov, tak je jí to jedno, že budeme v Tanvaldu převádět kola do naplněného vagonu. Vlak vjíždí do tunelu za nímž je nádraží Kořenov. Už jsme tady jednou byli, ale teď, poučeni Honzou víme jak zkratku k penzionu najít. Našli jsme jí a byla moc pěkná. Přijíždíme k Lesní chatě a do nějakého dalšího kopce se nám už nechce. Asfaltečka nás svede na hlavní, po ní pár set metrů nahoru a už je vidět na garáž našeho penzionu. Po louce jsme tam hned. Ten den bylo 45 km.

Cesta domů s milým setkáním …

Je tu poslední snídaně, pojedeme domů. Ve Smržovce ještě koupíme objednaný chleba, který nám v penzionu chutnal. Nebylo by to ono kdyby na cestě nebyla nějaká zajímavost jako třeba hrad, nebo zámek, nebo kopec. Ale vůbec nejlepší když tam bude ten, který ty všechny kopce zná a už na ně s kolem vyjel. Milan Silný, zvaný Milča.  Z cesty mu ještě volám : „Milčo, kde se sejdeme ?“ On po chvilce váhání, vlastně přemýšlení, navrhuje :“Já počkám na parkovišti Lidlu !“ Vyšlo to a my si odvážíme Milču do restaurace Továrna. Než přinesou jídlo, tak Milča podepisuje knihu, kterou mu právě Cykloknihy vydaly. Pro Vás kdo ho neznáte uvedu : úředník ze Slanýho, velký cyklista, spolutvůrce závodu „Loudání“ ,autor mnoha nápadů. Např. vymyslel, že je možné v ČR vyjet z jejího nejnižšího bodu na ten nejvyšší. Víte jak ? Spojil dno mosteckého povrchového dolu s Poštovnou na Sněžce a bylo to.  Spisovatel nás cyklistů jenž už vydal pět knih o zdolání všech možných kopců u nás i jinde. Jeho poslední kniha se jmenuje :“Každý kopec bere dech …“ Milča v minulých dnech podnikl nonstop jízdu na 1000 km a zvládl to za 52 hod. a nějaký drobný. Je to borec.  Jedeme po dálnici na Chomutov a mě v myšlenkách defilují moji přespolní kamarádi – Honza Kopka, Milča, Peggy Marvanová (už dvakrát přejela Ameriku od Kanady po Mexiko a je první na světě kdo absolvoval celý závod na 1000 km v zimě za polárním kruhem v Laponsku), Ríša Štěpánek (jednoruký mílař co na chalupu dojel na kole a letos přišel pěšky), nebo Petr Duchoslav (letošní mílař, nadšený závodem) a taky Honza Vlasák (však ho všichni znáte co dokáže !)

Byla to moc hezká dovolená. Hodně jsme prožili, hodně viděli a je z čeho žít. Spolu jsme jezdili, spolu slavili, u jednoho stolu jedli, stejný vzduch dýchali. Nikoho nenapadlo, že by to vzdal. Ostatně vzdát se to dá vždy až zítra, aby byl čas si to rozmyslet a přijmout, že cílem je cesta po které pojedeme dál. Tak pravil Ríša Štěpánek a já s ním souhlasím.  Mějte se hezky a už v neděli naviděnou. Váš Pepa D.