Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Archive for Září 2017

Etapa č. 17/16

Kamarádi, tato neobvyklá pozvánka vychází jednak z dobré předpovědi počasí a také ze státního svátku Sv. Václava. Když to rozebereme na dvě akce, tak to bude takto :

Ve čtvrtek 28.9.2017 ve 12.30 hod. bude sraz u Beránků na dvoře. Skupina se odebere k Bramborárně v Třebeni kde se přidají další. Společně pak pojedeme na Zajíce do Kynšperka. Tím oslavíme tento významný svátek a po cyklostezce pojedeme zpět.

V neděli 1.10.2017 pojedeme auty na etapu do Bavor spojenou s kontrolou brambor  a také s další návštěvou  Bauerncaffe rodiny Petzold v Grossschloppenu.  Odjezd bude v 10 hod od pošty ve Frant. Lázních.  Kdo má o akci zájem tak se přihlásí na těchto stránkách do sobotního poledne. Po zorganizování dopravy Vás budu zde informovat.  Ještě k tomu patří tato důležitá zpráva : cestovka Ivan Čížek má v programu příštího roku cestu do Dolomit. Mám zatím rezervováno deset míst a po nedělní poradě s Vámi musím místa objednat. Podrobnosti sdělím do telefonu, pokud nemáte doma katalog.   Zdraví Vás Pepa D.

Stelvio 2017

Kamarádi, tak jsme zase byli na Stelviu ! Vysvětlit proč zase Stelvio není těžké. Když se podíváte do historie cestování naší party, tak tam najdete jen dvě místa , která se opakují – Chřibskou a Stelvio. Každé je jiné a obě jsou krásné. Místo popisování se spokojím s konstatováním :“Lépe jednou vidět, než desetkrát slyšet .“

Vítá nás Sulden a jeho Ortler …

Cesta do Suldenu je dlouhá 505 km a trvá 7 hod, včetně tří zastávek v motorestech. V Suldenu nás vítá hezké, slunečné počasí, jen Ortler dělá drahoty a svojí špičku neukazuje. Však my se dočkáme ! První den pobytu, ve čtvrtek 31.8., jedeme etapu podle doporučení místního mladíka, který vymyslel 58 tras v oblasti Vinschgau, zakreslil je do 3D map, opatřil výškovým profilem a vydal knižně. Ze Suldenu spadneme rychle do Gomagoi a ze všeho nejdříve se pojedeme podívat do starého městečka Stelvio, které dalo jméno našim oblíbeným serpentinám a přitom neleží na silnici. Úzkou uličkou projedeme až ke kostelu s hřbitovem a jsme uprostřed města na malinkém náměstí. Ulička dál padá dolů a značka nám hlásí ,že je to klesání 40 %. Všechny domy jsou postaveny do svahu a málokdo to má domů přímo z ulice, většinou po schodech. Na naše další pokračování cesty se musíme 2 km vrátit a vydat se do kopce. Máme před sebou 550 výškových metrů stoupání. Po krátké zastávce na svačinu tahám partu dál po asfaltu a když vyjedeme z lesa a já vidím do údolí tak mi dochází, že je zle. Prostě jsem všem „zabalil“ asi kilometrový kufr a jinak to dál nešlo než se zase vrátit a vydat se lesní cestou . Jsme nahoře, blízko vrcholu Grossmontoni. Kolem nás blízko proběhla mladá srnka, která lidi ještě neviděla. Nyní už vedla cesta dlouho dolů, vyjádřeno v číslech tak na osmi kilometrech spadla o devět set metrů. Když už jsme si zvykli na stálé brzdění tak přišel zlom a nás to žene do kopce kde stojí zřícenina hradu Lichtenberg. Po pěšině přichází paní .Poptám se pakliže přitaká povážlivému plánu pokračovat pěšinou po prudkém padáku pojmenovaném singltrek.  Krátce rozmáchla rukama aby ukázala šířku cesty . Pojedeme ! Tedy první metry tlačíme a pak už se zezadu ozývá Ivčino „Pepo já Tě zabiju !“ Lépe vystihnout náročnost sjezdu nešlo, takže po krátké poradě s výsledkem všichni pro, jeden proti, se spouštíme do vesnice a dál po asfaltu do historického městečka Glurns.  Stojí tady na obdélníku 400×150 m, obehnané vysokou zdí se třemi bránami. Po kafíčku na náměstíčku se vydávám na krátký průzkum uliček a dámská část výpravy na průzkum obchodu s obuví. Začíná pršet a to není nikdy dobře, když jsme na kole. Honem ven z městečka a ejhle, hned za branou se nabízí odbočka doleva kolem řeky Adige a je to ta nejznámější – Via Claudia Augusta. Valíme to po ní co to dá , takže jsme za chvíli v Pradu. Dlužno říct, že právě odtud je start výjezdu na Stelvio v Den svátku cyklistů. Nás čeká prvních šest km tohoto stoupání do Gomagoi. Okruh se uzavírá na 62 km. S tím nesouhlasila moje baterka a tak jako loni bych posledních 1.5 km tlačil, nebýt rychlého rozhodnutí Jíti, která pro mě přijela autem. Bylo to krásný a bylo toho dost. Večer začalo pršet.

Pěšky a pláštěnky …

Předpověď počasí plní plán. Pomalu pojídáme pomazaný plátky pochoutky a plánujeme pokračování pobytu. Dnes to bude pěšky ! Kam ? No, daleko to nebude ! Myslím, že všem, kteří tu ještě nebyli, pomůže v orientaci malé srovnání. Představte si Špindlerův Mlýn. Silnice sem ano, ale dál už nevede. Do více než půlkruhu se tyčí hory, tedy spíše velehory, s vrcholky nad třemi tisíci metry a mezi nimi Ortler s 3905 metry, pán těchto hor. Voda do potoka Suldenbach se sbírá ze všech stran. My půjdeme k místu zvaném Hängebrücke, protože se jedná o zavěšený most, který nám dovolí překročit potok, cestu tak zokruhovat a ještě vidět vodopád mezi skalami. Na pěšině nejsme sami. Když nás předchází dáma se široce ušitými kalhotami, tak nabývám jistoty, že to taky dáme. V závěru musí pěšina hodně nahoru, přilepena ke skále. Je mokro, voda teče mezi kamínky naší cesty a je dobře, že tu někdo vymyslel pomocné řetízky a ocelové schůdky, které dávají jistotu dalšího postupu. V lijáku se blbě fotí, ale přece jen se pár snímků povedlo. Cestička musela výš než je most, takže musíme my zase trochu dolů aby jsme mohli dál. To dá rozum , že? Most je to lanový, může být i houpací, ale na to už nemáme věk. Dolů se schází po prudké šotolině, dobře udusané. Loni jsem tu viděl kluky jak jedou na kolech nahoru. Jejich převody byly postaveny obráceně než normálně, tedy vzadu větší talíř než vpředu. Už jsme zase dole, na okraji města kde je široké koryto potoka nabízející nepřeberné množství různě zbarvených kamenů. To je něco pro naše sběratelky. Kila toho kamení nabraly, co Vám mám povídat. Zajdeme ještě do hotelu Olympia kde hospodaří sympatická Slovenka, vaří výborný kafe a její muž peče výborný dorty. Je to výborná dvojka. Dobelháni doma si přečteme z mobilu, že jsme nachodili 8.2 km s převýšením asi 200 m.

Je sobota, je svátek cyklistiky Stelvioradtag …

Venku prší, o dvě stě metrů výš sněží. Zima, že by psa nevyhnal. Od paní Hanky se dovídáme, že se nahoru jede, ale jen do výšky 2100 m a dál výš to kvůli sněhu nejde a cyklisti se budou vracet. Viditelnost prakticky žádná. Rozhodujeme se pro autovýlet do Merana. Budeme tu ještě dva dny a předpověď dává téměř jistotu, že v pondělí se nahoru podíváme. Cestou tímto směrem jsme ještě nikdy nejeli. Projíždíme několika městečky, neustále zpomalováni dopravními značkami a nebo zácpou. Po sedmdesáti minutách jsme v podzemní garáži ve středu města. Hodina parkování tady vyšla na cca 50 Kč. Beru si deštník, procházím úzkou ulicí pěší zóny, po obou stranách podloubí s mnoha obchody. Děvčata šněrují ulici a z dálky mávají na důkaz, že mě vidí. Dál už to takhle nejde , musíme na kafe ! Potom už neprší, takže si ještě projdeme lázeňskou část města. Císařovna Sissy si uměla vybrat kam bude jezdit. Však tu na ní i dnes myslí a pojmenovali po ní parkovou promenádu. Tak nějak klikatě se tu procházíme až začínáme cítit, že je toho dost a směřujeme průchodem obchodního domu k autům. Na cestě zpět se stavíme u jedné tržnice s ovocem, ale cena nebyla podle našich představ. Za dva dny tomu bude jinak.

Messnerův hrad Juval …

Ráno všichni souhlasíme s tím, že dnes se jede na kolech a to na návštěvu k horolezci Messnerovi do jeho hradu Juval kde zařídil jedno ze svých šesti muzeí, které má v Dolomitech . Každé je zaměřeno na jinou oblast znalostí velehor, kterými on opravdu oplývá. Na Juvalu je expozice o duchovní části života v Himálaji. Na nádvoří i uvnitř je spousta soch bohů dovezených z Tibetu a Nepálu, většinou kovových. Doprovázel nás svérázný starší pán s dlouhými bílými vlasy a vousy. Jeho výklad by přeložil jen velmi dobrý znalec problematiky a jihotirolského jazyka. Proto jsme se věnovali fotografování všeho co bylo dovolené a také okolí, neboť výhled do kraje byl neskutečný a doufám, že fotky to dokáží přiblížit. Bylo příjemné vědět, že on zná rodinu Eberhöfer u které v Suldenu bydlíme. Je to určitě proto, že Robert E. je prvním asistentem R.Mesnera.

Ještě něco o cestě, protože paměť je krátká a cesty dlouhé. Auto jsme nechali v městečku Laas kde je snadné se hned napojit na cyklostezku VIA  o které už byla řeč. Prvních pár kilometrů je to z kopce v husté zeleni. Vane nám do zad fén a to dosti velkou silou.  Pak se otevře údolí a stezku nechává projíždět mezi plantážemi jabloní. Převažuje žlutá odrůda Golden, její červená varianta, Jonagold, Starking, Gala . Jablka jsou krásně vybarvená a jsou na dosah ruky. Je to úžasná podívaná. Na stezce je hodně cyklistů, ale na stromech není vidět úbytek úrody. Ochutnali jsme až z té druhé řady. Bylo třeba dát kafe a bylo na mě jak dlouho to ještě budu odkládat. V městečku Tarsch je vidět věže dvou kostelů a jak bývá zvykem, tak u kostela bývá hospoda. Byla, ale nelíbila se nám. Proto zajíždíme hlouběji až se objeví prapor s nápisem „Jagdhof“. Je to přepych, máme jasno hned, ale před hotelem je stojan na kola a tam něco montuje mladý muž. Jak jsme vzápětí zjistili tak „pan šéf “ hotelu. Sympaticky nás zve na kávu a my jsme poslechli. Pod Juval je to ještě tak deset kiláků. Jsme tady. Rychle se zorientujeme a hned nahoru, když pro ostatní je tam zákaz vjezdu. Výhledy do údolí jsou krátkými zastávkami na náročné cestě.  K hradu je nutné vystoupat na cca pěti km čtyři sta výškových metrů. Kdybych napsal, že to byl prďák, tak jsem to měl hned. Jezdí tam minibus za tři euráče jedna jízda. To až tam přijedete bez kola.

Den je krásný, můžeme na Stelvio …

Ráno, jak je tady zvykem je zima. Marjánka s Jirkou pojedou na kole i dolů do Gomagoi a nechají se pořádně vychladit před zahřívajícím stoupáním.  Naše auto to nabere směr Švýcarsko do údolí Val Müstair a rovnou až do jeho závěru na průsmyk Offenpass.  Když projíždíme Santa Maria tak je to jednak dobrodružo, protože do ulice se vejde jen jedno auto a jednak je mojí povinností najít parkoviště, které v časopisu Cykloturistika doporučuje  Alena Zárybnická, krásná rosnička z ČT. Bylo to snadný najít. Ještě 15 km jsme jeli do průsmyku abych pro příště měl jasno jestli se etapa pojede na kolech celá a nebo se do průsmyku necháme vyvézt autobusem. Asi nenecháme, protože on má kapacitu čtyři kola. Kontaktoval jsem jednoho řidiče a on chtěl abych to telefonem objednal a dal mi celý leták jízdního řádu. Tak uvidíme. Shora je v dálce vidět Ortler  a spousty dalších hor.

Výjezd s plnou baterií začínáme zhurta, tzn. na třetí převod a trojku pomoci. Mě se to v závěru vymstilo, protože takový kopec a s mojí váhou se má jezdit jen na první převod, protože síla šlapání vede přes torzní snímač k vyšší spotřebě proudu. „Pan přednosta povídá plky podle předem přečteného popisu používání přístroje.“ Tak je to srozumitelnější, že ? Po ujetí prvních 5 km je jediná příležitost na kafe. Využili jsme jí naplno. Silnička vede modřínovým hájem, je nová a krásně klikatá. Potom se intervaly mezi zatáčkami prodlužují, skáčeme z jedné strany potoku na druhou a zase stavíme na desátém kilometru. Tady nás dojíždí chlápek se synovcem a když je vydýchaný a už ví odkud jsme, tak se vydá do okolí sbírat odpadky odhozené turisty. Ty pak zabalí ke svojí bagáži a odveze je do koše kamkoliv, jen aby pohled na krásu přírody nerušil odhozený papírek. Dělal to rád a v klidu. Nám začíná třetí třetina výjezdu na Umbrailpass kde je celnice.  Zase pořádný kopec se zatáčkami 180 st. zvanými Kehre, nebo italsky Tornante. Jsme nahoře a už je tu pořádná zima. Okolní hory jsou poprášeny sněhem . Je to moc krásný, protože sníh ještě lépe vystihuje kontury skály. Beru na vědomí, že doprava odjíždí šotolinová cesta, naše možná budoucí etapa po horách a údolích. To nám radí rosnička. Posledních 3.5 km je to boj s baterkou. Chvíli jdu, chvíli jedu a posledních pět set metrů vedu. V průsmyku svítí právě slunce. Chci toho využít k focení a taky k závěrečnému přesunu do rest. Tibethütte kde jsme dobíjeli i loni. Marjánka s Jirkou jsou tady už nejméně hodinu. Po polévce, asi tak za hodinu sedáme znovu na kolo a hurá dolů. Ale proč hurá, když se mi vlastně vůbec nechce, vždyť ty pohledy se vrývají do paměti a tomu nelze zabránit. Jirka odjel o něco dřív když pravil „Hele, já jedu a zkusím něco vyjet na Sulden. Naberete mě cestou ?“ Já na to : „Tedy, Ty jsi borec a je jasný, že Tě nabereme !“ Inu nenabrali, protože než my jsme se vrátili ze Švýcar tak on už byl nahoře. Měl ten den 62 km, z toho polovinu do kopců, které jsem popsal. Úžasný výkon, jako by jel Giro pro starší a pokročilé. Velkou gratulaci si zaslouží. Večeře v pizzerii byla jen příjemnou tečkou za dovolenou, která přinesla všechno. Zážitky,počasí, výhledy, výkony, to vše v bezva partě. Díky kamarádi !