CykloDusak

   Přátelé, na začátku to byl nápad Zuzky. Jet do Prahy a vidět některé cyklostezky po kterých jezdí Pražáci. Když jsem k tomu přidal mojí korespondenci se Stáňou, která svojí pomoc neznámým Chebákům myslela vážně, tak jsem měl jasno. Jedeme.

   První den jsme začali společnou snídaní na jednom z pokojů koleje A, České zemědělské univerzity v Praze Suchdole. V dávných dobách studií tak začínal večírek. Na kolech jsme projeli celý areál a před desátou se neomylně, poprvé, scházíme se Stáňou. Ve stejnou chvíli přijíždí taky Volfíci s novou předpovědí počasí a blbou. Zatím ale dobrý, neprší, čeká nás cesta na Okoř. V údolí  Únětického potoka  je ticho , v půlminutových  intervalech  přerušované  řevem motorů letadel mířících na letiště v Ruzyni.  Začíná pomalu pršet, navlékáme pláštěnky, už nedbáme na směrovky cyklostezky a rychlým přesunem po silnici dojíždíme do hospody Dělová Bašta na Okoři. Ani nevíme kde je ta cesta vroubená stromama, jak se v písničce zpívá. Hospůdka je prázdná, obsluha příjemná, grog poctivý, stejně tak i smažák, debata u stolu nevázne, ale venku pořád to stejný – prší při 8 st. Celsia. Dál si pomalu objednáváme až došlo i na horké maliny a kafíčko s koláčem. Začínáme myslet na návrat. Milada by nejraději na nádraží, Laďa zase na autobus, ale nakonec je z toho společný odjezd do deště. Už žádné cyklostezky, jen ta nejkratší cesta na Suchdol. V Lichocevsi se loučí Stáňa, která to má domů o hodně dál. Před cílem přestává pršet, ale spodní voda ze silnice je stejně nepříjemná. Dlouhá, horká sprcha je pouhý začátek  ohřívání ztuhlého těla a tak si přidáme ještě dvě hodiny v posteli pod dekou než vyrazíme do studentské hospody Na Farmě.  Je skoro plno, z amplionů řve jakási hudba, lidi tedy musí řvát taky, jinak by se neslyšeli. Rezignujeme, skoro všichni mlčíme, jen Honzu Beránka to nerozhází a stále má co říct.  O Okoři toho moc nevíme, snad jen kde se nachází a cesty k němu musíme poznat někdy jindy.

   Druhý den, to už je sobota, vyrážíme na prohlídku velikonoční Prahy. Poměrně rychle jsme tramvají u Domu umělců a začíná naše pěší putování ulicemi na Staroměstské náměstí. Tam vládne velikonoční trh, my mu nevěnujeme žádnou pozornost a míříme Celetnou k Prašné bráně a na Příkopy. Odtud na Václavák až k bývalému Ovobaru a hle je zavřeno z tech. důvodů. Honza B. je snámi a tak navrhuje, trochu z nostalgie k bývalé firmě, cukrárnu Myšák ve Vodičkově ulici. Cestou až sem jsme viděli celou řadu plných cukráren a hospod, ale tady je prázdno. Lidi asi na bývalou slávu různých podniků neslyší, spíše je zajímá cena a ta je např. 55.- kč za dort.  Je po poledni a nás čeká ve 13 hod. u orloje Stáňa. Pro Vás kdo jste v Praze s námi nebyli musím několika slovy tuhle dámu představit. Jezdí do Fr.Lázní a nebyl pro ní problém seznámit se s našimi děvčaty Hankou a Ivou. Slovo dalo slovo, tedy spíše hodně slov dalo hodně slov a Stáňa nabídla, že naší výpravu bude po Praze provázet a co víc, že s námi pojede i na kole. Připravena je k obojímu dokonale – provází jako profi průvodce především chorvatské výpravy a k tomu je sportovec naší třídy. Jak se ukázalo tak ona nemá s žádnou otázkou problém, a dokonce z předchozího dne si pamatuje přání Ladi, který chce vidět hospodu kam chodil spisovatel Hrabal . Jdeme kolem ní, jmenuje se U zlatého tygra, přímo na Mariánské náměstí do Státní knihovny kde nám chce ukázat jak geniálně využili tvůrci staré, nepotřebné knihy a postavili z nich válcovou věž se zrcadly uvnitř, která navozují dojem pohledu do nekonečna. Viz. foto. Oběd nám zajistila ve výborný hospůdce  U Rudolfina. Naše další kroky vedou na Karlův most a Kampu.Tady nechám na fotkách aby ukázaly atmosféru těchto míst. Už jsme několik desítek minut na nohou a chce to kafe. Na Újezdě se to podařilo. Na další cestě jsme málem minuli kostel Panny Marie Vítězné. Ano to je ten kostel s Pražským Jezulátkem – dřevěnou, malovanou soškou oblečenou do šatiček. Jde o sošku dítěte – Ježíška. Do Čech se dostala ze Španělska a je tam a v Jižní Americe velice populární. Až tam pojedete k moři tak si obrázky Jezulátka vezměte sebou, pomůže Vám z nesnází.  Když jsme na rohu Malostranského náměstí, před další věhlasnou hospodou U Glaubiců tak přímo naproti jsou otevřené dveře a pozvánka k výstupu na zvonici což je ta štíhlá věž kostela Sv. Mikuláše. Třistapadesáttři schodů jsme vyšlápli v pěti lidech, ostatní počkali v péči  starého Glaubice. Výhled na červené malostranské střechy je prostě nádherný . Teď to ještě střihneme k Valdštejnskému paláci, sídlu Senátu a přes jeho zahradu a jízdárnu se dostaneme k tramvaji. Projít zahradou jen tak prostě nejde. Vlastní budova, voliéra, krápníková stěna, ale taky pávi na cestě to všechno protkané povídáním Stáni opravdu stálo za to. Na kulaťáku Stáňa přestupuje a my v tu chvíli ještě netušíme, že naše domluva na neděli nevyjde. Proto jen tak stručně se loučíme – Ahoj a díky. Od autobusu do hospody Žirafa to máme pár kroků. Vaří tady výborně.

   Je neděle.  Po večerní domluvě už s námi Stáňa nepojede poněvadž start  je přeložen na Zbraslav. Honza V. nás odvádí z města po mostu Závodu míru k Radotínskému mostu a hlavně na jeho zavěšené lávky – originální cyklostezky. Jedná se o zcela novou dálniční estakádu přes celé údolí Vltavy, kterou jsme tak poznali odspodu, tak jak ji řidiči nikdy neuvidí. Po pravém břehu Vltavy , poměrně svižnou jízdou se dostáváme na Barrandovský most, zde na levý břeh a tam krátce cukneme  proti proudu až k bývalému populárnímu koupališti z třicátých let min. století. Pak následuje hlavní cíl etapy – průjezd Prokopským údolím. Je to nádherná lokalita. Na konci se Honza loučí a nás čeká výjezd přes Barrandovské sídliště. Není tak těžký jak jsem očekával a co víc hned za hlavní silnicí začíná sjezd, nejdříve mezi poli, pak lesem ke kostelíku Sv.Jana Nepomuckýho. Tady je hezký výhled na údolí a závodiště v Chuchli. Dál zase z kopce až na břeh Vltavy. Jsme na hlavní za všech cyklostezek – A1. Po čase jsme opět pod estakádou, ale na druhém břehu Berounky, která se sem mezitím připletla. Volím další pokračování okruhu přes Radotín, jeho lávku přes Berounku až na náměstí ve Zbraslavi kde v hospodě Škoda lásky je oběd, po něm ještě krátká prohlídka zámeckého parku s kostelem Sv.Jakuba. Ten je kupodivu zavřený.  Přiblížila se bouřka proto rychle balíme a za půl hodiny svižné jízdy jsme v Červeném Újezdu u repliky hradu postavené před dvanácti lety. Šlo o  to vidět tohle místo, dát si kafe a jet domů. Tak jsme i udělali. Při odchodu Milada obdařená intuicí osloví pána, který jde naproti, otázkou „komu to asi patří ?“ Pán se rád přiznal, že jemu a povykládal o stavbě a když došlo na politiku tak jsme se rozloučili. Byla to pěkná náhoda.

   Hodně jsme toho viděli, ale ještě více zbylo na příště.  Díky Honzovi Volfovi za mapy a  pomoc, taky Honzovi Beránkovi za záchranu Daši před pražskými zloději a neúnavné komentování našeho počínání. Stáňu Stejskalovou zmiňuji ve zprávě několikrát a i to je málo. Stáňo děkujeme a někdy brzy nashledanou u nás nebo v Praze.

    Na další etapě se na Vás těší Pepa D.