Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Archive for Červen 2016

Zpráva z etapy č. 8/16 – dortová

Přátelé, když jsem v sobotu dostal z Německa slíbenou předpověď počasí na neděli tak v ní stálo : zataženo a od 17 hod. přeháňky ! To nám stačí i když slunce, hlavně kvůli fotkám, je vždy dobrý. Parkovali jsme nově u dálnice u městečka Thiersheim. Bezvadný místo i pro příště. První kilometry do vesničky Stemmasgrün máme a dochází na první kontakt se značením cyklostezek v Německu. Cedulky dosti smytý, nečitelný, šipky neukazují přesně na směr cesty. Zlatý voči milí Bavoráci, přijeďte se podívat k nám jak se má značit cyklostezka. Trochu vinou cedulek, ale hlavně mojí si bereme na další cestu kufr. Ani ne těžký, trochu mokrý, ale nakonec pěkný. Jsme v Rügersgrünu na té správné cestě, vezmeme to lehce doprava do Holzmühlu a za ním na kopečku na křižovatce máme malou svačinu. Po WUN 5 se přesuneme až do Röslau na jehož okraji je třeba najít 15 ku. Je to další polňačka, za mezí začíná kvést svazenka a už teď je vidět jaký je to ráj pro včely. Na vjezdu do lesa nás cedulka upozorňuje na vodopády na Ohři. Jasně že tam sjedeme a jsme doslova okouzleni tím místem. Je tam vlaho, všechno je zelené i ty kameny a k tomu takové příjemné světlo. Na potoce budoucí řeky Ohře snadno najdeme místo malých peřejí a vodopádu, kterým se napojuje malý potůček. Moc fajn zastávka. Lesem nahoru kde je možné sbírat hřiby kováře rovnou z kola a dál mezi poli a loukami do vesnice Dürnberg. Až budete potřebovat bezvadný podlahový prkna tak právě sem zajedeme do firmy HolzOpel. Ještě jedno kouknutí do mapy a už druhá vesnice bude Grossschloppen a tam Bauerncafé. Jsme tam !

Tady si dovolím krátkou odbočku do historie tohoto kraje. V roce 1756 vydal císař Fridrich Velký slavný  „bramborový patent“, kterým sedlákům v této a několika okolních obcích, nařídil pěstovat brambory. Byl to jistě vzdělaný muž a věděl tedy, že brambory budou dalším zdrojem potravy jeho poddaných, tolik zkoušených častými hladomory.

Paní Petzold o nás ví, usazuje nás do salonku , který naplníme zpola a Jiřky hlas  zcela. Je půl druhé, dá se říci čas oběda. Proto první dotazy od Waltra míří právě tímto směrem – dalo by se shrnout asi takto : „A copak máte kromě dortů ?“ Waltr přitom dokáže paní naučit slovo tlačenka  a pak ještě šunka a sýr a už to všechno jde na stůl jako první chod. Všichni jsme spokojeni a na řadě je dortová objednávka. Je to jednoduchý – předem jsem objednal pro všechny známý Gewitter. Jmenuje se sice bouřka, ale žádná z toho není, spíše slastiplná pohoda. Jsme tu poměrně dlouho a přeháňka určitě přijde včas. Je čas vypadnout.

Venku je to všelijaký. Vpravo docela fajn se sluncem, vlevo šedo od deště o kterým ještě nevíme jestli přichází a nebo odchází. Za námi pak husto, černo, hanba pohledět. Zkusíme tomu ujet ! Velím a dáváme se do rychlého přesunu směr Raumetengrün. Tady chytáme závěr přeháňky, takže vodu spíše zdola než shora. V lese končí asfalt a začíná bláto. Za pár stovek metrů jsme zaflákaný jako minulý týden u přehrady. Markleuthen  proletíme  a zase po WUN 5 na Holzmühl a po šestce na Rügersgrün  jako dopoledne, ale teď obráceně. Za vesnicí začíná kopec a tak je čas se otočit a odhadovat jestli nás ten mrak dojede a nebo ne. Nedojel ! Byl to dramatický pohled dozadu a jsou z toho hezký fotky. Na parkovišti, už v klidu nakládáme a brzy odjedeme. Krásný den pomalu končí .

Kdo byl : Iva, Kika, Jiřka, brácha, Walter, Jitka, Líba a já. Ujeli jsme 43 km.  Zdraví Vás Pepa D.

Etapa č. 8/16

Přátelé, jsem tady zase s pozvánkou.  Komu by se to zdálo příliš často, tak pro něho mám uklidňující zprávu, že další dva víkendy etapa nebude.  Krajina, kterou budeme projíždět je určitě lehčí pro kolo než Šumava a je to podhůří Smrčin !

V neděli 19.6. v 9.00 hod. se sejdeme na dvoře u Beránků. Auty pojedeme do Bavor, tam auta zaparkujeme a pojedeme  po cyklostezkách  na bezvadný dort a kávičku do statku v Gross Schloppenu. Vrátíme se po jiných, přibližně stejně dlouhých stezkách k autům. Vychází to celkem na 45 km.

Vím, že nemáte rádi přihlášky na etapu, ale jak jinak to udělat když potřebuji připravit dopravu ? Takže kdo se mi do sobotního poledne přihlásí tak s tím budu počítat a jeho taky informovat o případných změnách. V sobotu taky dostanu z Německa předpověď počasí a podle té se budu řídit.

Je to tam opravdu hezký.  Zdravím Vás. Pepa D.

Zpráva z etapy č. 7/16 – bouřková

Přátelé, je pondělí ráno, hlava jako škopek a já usedám abych  napsal zprávu ze včerejší etapy a podělil se s Vámi o nevšední zážitky. Této etapě předcházely nebývalé přípravy – průzkumná výprava , konzultace s panem hrázným z Horky  až po získání jeho laskavého svolení s průjezdem cyklistů po okraji „Ochranného pásma zdroje pitné vody I. stupně“. Je čas vyrazit.

Rychlému přesunu po ose  Třebeň – Milhostov – Bor – Kopanina se nebudeme věnovat, všichni to známe. Tam padl nápad na jedno malý. Nakonec z toho bylo půlhodinový posezení na dvoře, na slunci, tedy příjemný. Jen co opustíme tuto pohostinnou polohu a pokračujeme na Nový Kostel tak  je vidět zatažený západ Chebské pánve. A ještě více když už stoupáme na Čižebnou. Myslím si, že každému bylo jasné, že to pěkně schytáme.  Stoupání k hájovně na hřebeni nabízí několik zastavení s výhledem –  viz. foto. Jsme nahoře a pořád svítí slunce. Sjezd do Libockého dolu je zážitkový, ale dá se. Tady musíme kousek po silnici na Krajkovou, míjíme rozcestník cyklotrasy směr Oloví (to bude jednou taky hezká etapa) a nepřehlédneme odbočku vpravo abychom se dostali na pravý břeh přehrady. Silnička pomalu a pořád stoupala pak se naklonila víc a nakonec z ní byla střecha, nebo jak my říkáme prďák. Láďa a Jirka tady dostali podruhé zabrat a to v té chvíli ještě netušíme, že to nebylo naposled a že zabrat dostaneme všichni. Jsme nahoře, podle pokynů tady má být skládka dřeva, ono tady skutečně pár klád leží, ale nejsou to ty správný. Kluci už jsou tady a v té chvíli to začalo. Blesky švihají okolo, podle síly hromu je jasné, že to není daleko, ale přímo tady a k tomu se otevřela mračna. Liják je to vydatný. Lesem přijíždí světla auta, zastavím ho a mladá dáma, přes málo stažené okno ze kterého stejně cítím teplo a sucho, trvá na tom, že musíme zpátky, protože tudy žádná cesta na hráz navede. A jsme tam kde téměř vždy, když se na cestu zeptáte místních. A to se ještě kačenka stačila pochlubit, že tam vzadu má rybník. No něco. Nevadí, vyrážím na průzkum a po dvou stech metrech mám jasno. Pan hrázný přece říkal, že to tam bude prudce doleva ! A bylo. Bouřka mezitím lehce poodešla a za sebou nechala liják, který postupně slábnul. Takhle si představuji průjezd deštným pralesem. Nahoře voda, dole voda, všude čerstvá zeleň , cesta ze dvou kolejí s trávou uprostřed. Z mého odhadu „mělo by to být po vrstevnici“ se postupně stává slogan pro zábavu všech. Cesta jen minimálně nabízí rovinu. To ostatně potvrzuje voda, která buď teče s námi, pak zase proti nám , prostě pořád někam. Na dvou místech se lesákům zachtělo vykácet les na strmém svahu až skoro k vodě a nám umožnit ten překrásný výhled na vodu, protisvah a i na louky nad ním. Nádhera. Jsme na hrázi , ono neprší a do toho Láďa opakuje svůj návrh -„já bych jel rovnou domů“! Proti není nikdo , ale za deset minut když spěcháme na Milhostov a do toho nám svítí slunce rovnou do hlavy nám už  není zima, ani mokro nevnímáme a za jízdy padají návrhy jako : „chtělo by to jedno a nebo frťana , spíš grog !“ , nebo „já bych si dal tláču“. Jedeme ke koním ! Z Hartoušova je vidět jak od Kynšperka se na nás valí tmavá stěna deště, je to tak padesát na pasesát jestli to stihneme. Nakonec nestihli, ale zase je lepší sedět v hospodě než na zastávce autobusu.

Hostinský rychle zatápí v kamnech , servírka přináší první rundu, kterou jako vedoucí zájezdu chci zahřát moje účastníky. Jedno překvapení tady bylo – v hospůdce sedí Vlastina s Péťou, prý nám jeli naproti! Další rundy na sebe nenechají dlouho čekat a k tomu výborná sekačka z Odravy, nebo syrečkový salát. Láďa mi půjčil dvě stovky a teď nemá na sekanou. Nemá co jíst a tak vypráví. Třeba o tom jak si vydělával peníze likvidací bolševníku a poučoval vedle bydlící cikány jak je to nebezpečná rostlina. Odpovědi cikána pak předvedl naprosto věrně s originálním přízvukem. Řvali jsme smíchy. Vyprávěl toho hodně, ale když se Vám do hlavy tlačí promile tak není místo pro paměť. „Venku pořád leje“ hlásí Petr. „No to nejedeme ! “ ozve se někdo a Vlastnina poroučí další rundu. To už naše hlasy nabraly na síle a dokonce jsme si něco i zabékali. Je po dešti a my jedeme směr FL a zase cestou zpíváme . Láďa nám předvádí bajkerský kousek když projíždí potok brodem. Byla to jedna velká nádhera. “ Tak za týden zase někam“ volám na ostatní. Ozve se „Jo, ale příště bude rovina !“. To byla Maruš a nechtě všem připomněla jak to bylo dnes náročný. Nebo snad ne ?

Ještě kdo byl : Lahučáci, Kika, brácha, Láďa M. a já. Máme asi tak 55 km.  Zdraví Vás Pepa D.

P.s. Je tomu již týden a víc co přes Skalnou projížděli loudalové. Kdo neví o koho jde, tak jde o cyklistu, který jede závod Loudání českou krajinou. Ve skupince tří posledních přijel a na chalupě chvíli pobýval Honza Vlasák. S ním taky jedna dívčina jménem Jitka a jeden borec z Ostravy. V těch dnech taky dost pršelo, jenže Honza nad tím vítězí, protože jezdí v sandálech a jak říká „do nich voda nateče, ale i vyteče, kdežto do bot jen nateče.“ Pochlubil se podkolenkama ve kterých je teplo i když jsou mokrý. Když jsem se ptal jestli je chce vyprat tak pravil :“ no jasňačka, pošlapu je ve sprše “ a tak i udělal. Pak si je natáhl a odjeli. Honza dokonce v dresu bramborárny ve kterém pojede i mezi mílaři.  Všechny moc pozdravuje a už se těší na 1000 mil, které startují 3.7. odpol. v Hranicích. Věřím, že tam budeme v hojném počtu.

 

 

Etapa č. 7/16

Přátelé, tak co ? Tak nic ? Ne pojedeme. Chce to jen přibalit  pláštěnku, co kdyby …

Sraz dávám na 12.00 na Beránkův dvůr a to v neděli  12.6.2016. Etapa bude mít asi 45 km a povede po severním okraji okresu. Minimálně z jedné třetiny bude  premiérová. Krásná ! Pojedeme na Čižebnou, tam zdoláme hřebínek, jediný to kopec etapy (ty ostatní nestojí za řeč), sjedeme na druhou stranu a podél vody vodní nádrže Horka se vrátíme do okresu. Dál to vezmeme na Hlubokou, Kynšperk, Nebanice domů.

Na cestě je hospoda až v Nebanicích, takže svačinu.

Zdraví Vás  Pepa D.

Zpráva z etapy č. 6/16

Přátelé máme tady zase jednu zvláštnost. Jela se etapa aniž byla vyvěšena pozvánka. Hned je jasné, že byla „upečena“ na závěr dovolené.

V neděli 29.5. ve 12.30 hod. jsme se sjeli na dvoře u Beránků a odjeli směr Kynšperk. Cestou se  povídalo o dovolené s těmi co s námi nebyli a taky „botanizovalo“ tzn. poznávali jsme kytky u cesty, fotili se s nimi a to hlavně na cestě zpět. Cyklostezka je na mostě u Mostova zavřená neboť ten se bude opravovat. Snad jim to půjde od ruky.  V Kynšperku jsme si dali oběd a stejnou cestou jeli domů.  Ano ještě bylo jedno zastavení – U Koní. Jak jinak ?

Kdo byl : Lahučáci, Kapříci, Kika, Ivča, Hanka, Maruš E., Jitka a já. Můžeme si zapsat pohodových 30 km. V pátek dám pozvánku na neděli. Krásná etapa už je připravena. Mějte se hezky a šťastnou cestu na Slovač a zpátky Vám, kteří tam jedete.  Zdraví Pepa D.

Dovolená – „Šumava 2016“

Báječná dovolená z pěti etap, tří pěších výšlapů, dvou defektů a jednoho pádu skončila . Přináším krátké svědectví o tom jaké to bylo.

Odjezd byl bez problémů a přesný. Ještě jsem stačil rozdat itineráře cesty s důležitými údaji, kterých si většina všimla a vzala je vážně. Nikoliv ale všichni, jak se později ukázalo. U Jesenice se připojili Japoši  a směřujeme do H.Týna na nezbytné kafe. Náměstí je prázdné, cukrárna právě otevírá, zákusků je plná vitrina. Neodolám a už si nesu ten co hezky vypadá, ale jak vzápětí zjistím, tak nechutná, neboť je z chemické šlehačky vyztužené sádrou. Kdo mě konečně naučí rozpoznat  přes pult špatný dort od dobrého ? Další naše cesta vede přes Domažlice do motorestu Country u Klatov. Dobře jsme pojedli, motorky si prohlédli a čeká nás hrad Velhartice.  Stojí tady nad říčkou Ostružnou už od konce 13. století. Že v sobě skrýval královské korunovační klenoty jsme většinou nevěděli, ale že patřil Buškovi z Velhartic je díky Janu Nerudovi a jeho Romanci o Karlu IV. všem jasné. Jen si dovolím připomenout, že Buškové byli dva, otec a syn stejného jména, oba sloužili na dvorech králů Jana a Karla a těšili se jejich veliké přízni.  Provedl nás mladý muž, měl hezky připravenou řeč se zakomponovaným výkladem šachové hry, jakýmsi nahlédnutím do středověkého života  podle Tomáše ze Štítného. Blízkost chalupy Jana Wericha  jen potvrzuje krásu  okolní krajiny, protože tento velikán věděl co je hezké a správné.  Dál  pojedeme po šumavské magistrále, silnici málo používaný, ale moc hezký až do Prášil. V cukrárně Slunečnice si rádi vystojíme frontu (mluvím za pány) neboť za pultem nás obsluhuje krásný, mladý, velký výstřih.  Že není pořád jen svátek jsme si prožili na parkovišti při couvání k odjezdu. Volfík řádně spočítal kola na Jitky nosiči a jejich pláště mu zanechaly černou, dlouhou stopu na boku auta na celou dovolenou. Poškozený byl držák světla u nosiče.  Ještě jednu zastávku má naše cesta tam. V Srní  ve Slunečné cukrárně paní Milfaitové si někteří koupili její marmelády, kterými dobývá svět, vyhrála několik soutěží. Její výrobky  vynikají netradiční chutí a i když se jedná třeba o jahodovou, tak je jiná než ta u nás v Čechách vařená. To všechno a také cena z ní dělá delikates pro slavnostní chvíle. Přeji jí jen samé úspěchy v podnikání. Poslední úsek naší cesty zakončíme drzým projetím  tříkilometrového úseku se zákazem vjezdu a jsme u penzionu České Chalupy.

Je neděle ráno a my se vydáváme na nejdelší etapu naší dovolené. K radosti všech vede naše cesta z kopce a pěkně zhurta.  Až u Studenýho potoku, kde najede na novou cyklostezku se srovná a po lukách nás zavede na Svinná Lada a za kousek cesty taky na Borová Lada.  Tady vpravo a první kopec se nám staví do cesty. Jen klid, těch ještě bude. Pro uklidnění může posloužit pohled na vedlejší kopec Homole a nebo na nádherný javor klen, který je proti slunci úplně zlatý. Jsme nahoře a zase vpravo na stezku zvanou „Vlasatá“ a po ní to bylo hezký svezení. Člověk může mít pocit, že je to jen nahoru, ale tak je s celou naší dovolenou, protože většinu času nám zabere jízda do kopce neboť dole jsme šubydup. Jsme na Kvildě. Po krátké návštěvě Ička  si to mastíme na Modravu a rovnou do Arniky. Polévka stačí. Údolím Roklanského potoka na Javoří Pilu je to jedna velká krása. Kdo byl pozorný tak už z dálky viděl  kopec jako střechu . “ To je spojka k Tříjezerní slati“ uklidňuji partu, „my jedeme vlevo !“. Stejně tam vyjedeme, ale trochu pozvolněji po Hakešické cestě a protože to je přes kopec tak sjezdem končíme u Vchynicko – tetovského plavebního kanálu. Ten byl vybudován v posledním roce 18.st. a sloužil k plavení dřeva z lesů od Modravy. Dnes je většina vody odvedena potrubím do nádrže pod Sedelským vrchem  odkud padá rovněž potrubím k turbínám elektrárny na Čeňkově Pile.My si teď cestu kolem kanálu hezky vychutnáme, sjedeme po ní na Sedlo, pak ke zmíněné nádrži a skončíme v Srní. Kde jinde než ve stínu Klostermanova smrku v hospůdce Pod smrkem a nebo menšina v kavárně u paní Milfajtové. Dnes sama obsluhuje a ráda se s námi i se svým partnerem vyfotí. Znovu se mi chce přemýšlet o jejím příběhu kdy mladá ženská z Novohradských hor udělá díru do světa tak jednoduchou věcí jako je marmeláda. Jenže dávno zaběhané recepty je třeba zapomenout, sehnat suroviny a dělat to jinak. Třeba si s ní o tom popovídáme při naší příští cestě na Šumavu za dva roky. Na Antýgl nepojedeme po silnici, ale přes Staré Srní zpět k plavebnímu kanálu. Je to příjemnější a jsme tam. Na Horskou Kvildu dál kolem Hamerského potoka, po modré. Když už jsme skoro nahoře, kde je na potoce brod, tak si dáváme delší pauzu se spoustou srandy a focení. Na Kvildě nestavíme, máme zpoždění a pelášíme kolem Jezerní slati (stavím se tady sám pro pár fotek) až na Pláně. Klidným sjezdem jsme u penzionu a máme to za 72 km. Dobrá práce.

Pondělí. Máme opět krásné ráno, počasí přímo výstavní. Jako včera jedeme až na zmíněnou křižovatku kde začíná Vlasatá cesta. Pak klidně dál na Knížecí Pláně. Lesy se najednou otevřou, před Vámi se v mírném svahu objeví louky zdobené proužky kamenných hrázek a jednotlivých stromů. Sem tam nějaký listnáč ukazuje kde stálo stavení . Všechno je pryč! Na tisíc skromných lidí muselo po válce ustoupit vojákům, vyslancům hysterické ideologie. Genius loci tohoto místa je velmi silné. Musíme se sem vrátit, vždyť ani  na prosperitu hospody, jediného stavení, jsme všichni nepřispěli. Stoupání na Bučinu je v mapě označeno dvěma !! Prostě prďák. Není to dlouhý a k tomu je nahoře hospoda, tedy spíše hotel, Alpská vyhlídka kde na terase je moc hezky. Dali si tu práci a přenesli sem kus „Železné opony“, jako připomínku té doby. Dál ještě do kopce, jmenuje se Stráž, až se cesta zlomí dolů k prameni Vltavy. Všude okolo jen změť padlých, suchých stromů, všechno je šedé, do toho svítí slunce a na pozadí tmavých mračen to tady působí nepřátelsky. Studánka Vltavy se krčí pod dřevěným chodníkem kde se staví turisti na focení a doma si musejí připomínat, že tam za jejich zády je ten pramen, který není vidět. Naše nejdelší řeka by si zasloužila lepší úroveň své kolébky. Okolo Černé hory jedem hodně do kopce a pak delší úsek z kopce až na Ptačí nádrž. Tady se odděluje Milada a začíná její anabáze s čárkami. My musíme doleva abychom se dostali na Březník. Mě to místo oživuje můj dávný sen a to dostat se na Luzný, nedaleký  kopec na bavorské straně. Odtud to nejde, budili bychom tetřevy, musíme do Bavor, ale jindy. Ještě jedna zajímavost se váže k tomuto místu  a to jak vzniká řeka Otava .Stéká se tu  Luzenský potok s Březnickým a dál teče jako Modravský. Ten se v Modravě spojí s Roklanským a vznikne Vydra . Ta na Čeňkově Pile bere vodu z Křemelné a je tu Otava. Jednoduché že ? Pojedeme kolem Modravské potoka až na stejnojmenný most, tady vpravo do kopce hnáni starostí o Milady čárky vyfuníme na  Černohorskou nádrž. Na Filipovu Huť je to blízko a hospoda tady má otevřeno. Mezitím přišla Milady sms , přeposlaná mojí dcerou, která má doma můj telefon a já na dovolený mám jiný s číslem, který je v  itineráři uvedeno. To je ale pro naší milou kamarádku slabý odvar , protože jak ona s oblibou říká „všechno nějak dopadne !“ To se dá přeložit jako „on to někdo jiný vyřeší“. Tak čtu co píše : v první sms „Jsem na Pláních a furt jedna čárka “ a ve druhé sms „Už jsem doma a najednou mám dvě čárky „. No řev to byl ohromný, to si každý umí představit. Odepisuji jí z telefonu, který mám pro dovolenou, že je to vážný, ale ať si z toho nic nedělá. Ona udiveně „A kdo mi to píše ?“ Sranda pokračuje. Večer  celou věc vysvětlí asi takto. „Já o žádným novým čísle nevím neboť ten papír v autě zasedla Líba. “ Přejezd na Horskou Kvildu je příjemný, odbočka na Zlatou Studnu vede kolem obří chalupy Kreuzigera a my mizíme v lese. Na křižovatce v lese nám zmizel i Hraboš. Za chvíli jsme ho zase našli a po stoupavé červené, která v závěru prudce padne jsme na Pláních a hurá domů. Vzhledem ke složité konfiguraci terénu byl můj propočet etapy velmi špatný – máme totiž najeto 55 km a ne čtyřicet !

Den tím ovšem nekončil, protože pozvání přijal a přijel pan Emil Kintzl.  Dnes dvaaosmdesátiletý pán je ve výborné kondici, však je také cyklista a ještě více lyžař. Býval totiž učitelem tělocviku. Vyprávěl nám o životě a práci lidí na Šumavě od dávných dob. Od roku 1939 žije na Šumavě, takže hodně z toho co patří do historie kraje sám prožil. Svoje vyprávění prokládá hezkými hláškami jako : „…když na té vsi nebyli dva pekaři, tak tam byli tři …“ Zvláště těžká byla pro Šumavu leta poválečná. Většina obyvatel musela do odsunu, vesnice zanikaly  takže na české straně hranice vzniklo území nikoho. Šumavský učitel, jak mu někdy říkají, do strany vstoupit nechtěl, raději se stal topičem. V té době bylo hodně takových kotelen. Naše mlčící většina chodila do práce, chatařila a chalupařila a do NDR jezdila pro dětské botičky. Schovat takový nákup před celníkem byl jeden z mála druhů odvahy, kterou jsme tehdy prokazovali. Sedět vedle člověka, který žil jinak je vzrušující a vede k zamyšlení. Díky pane Kintzl.

V úterý ráno prší, pojedeme na výlet auty. Kam jinam, než do Kašperských Hor. Mají tam krásně rekonstruované náměstí, oprava radnice se chýlí ke konci a Muzeum Šumavy rádo přivítá každého. Jdeme tam. Konečně můžeme vidět na vlastní oči umrlčí prkna o kterých nám včera vyprávěl pan Kintzl. Také  expozice  skla ze šumavských skláren je nám blízká díky včerejšímu vyprávění. Bylo tam hodně k vidění. Na cestě zpátky se chceme stavit v Churáňově kde je prý výborná cukrárna. Byla tam, ale zavřená jako spousta jiných provozů čekajících na letní sezonu. Jedeme na pension kde nám paní Kuncová ráda kafe uvařila.

Ve středu ráno neprší a my konečně pojedeme doprava na Pláně. Odtud se snadno dostaneme nad Churáňovskou sjezdovku  a pořád dál až na kraj lesa kde se navážeme na CS 1142 a začne nám ta pravá cyklistická šmakuláda. Cesta je vlhká, kameny také a vzduch ještě víc. Je to opravdové dobrodružství v neznámém lese po neznámé cestě. Po nějakém čase se ocitáme na louce a oči okamžitě padnou na nedalekou chalupu. Jedeme blíž, obrovské ovce vstávají z cesty, kozy mečí  a z okna chalupy se ozve “ Vyměním mlíko za slivovici !“ Vyjde poměrně mladý chlap s velkou lahví od okurek plnou kozího mléka. Jsou mezi námi odvážlivci – napili se. Jestli to mělo nějaké pokračování jsem se od nich nedověděl. Vzniká spousta fotek. S kozama je spousta zábavy a ani není čas kontrolovat kam šlápnout. Všude je to stejný, samý hovna! Jsme nakonec rádi, že další cesta vede vlhkou loukou a hodně se toho umyje. A znovu v lese a pořád jen dolů na brzdy. Až posledních pár desítek metrů se kolo vedlo. Vynoříme se z lesa a jsme na asfaltu na kraji samoty Studenec. Jenže naše cesta vede vlevo, dál lesem a světe div se, po značené cyklostezce 1201. Po dlouhé době je tady hezký výhled do kraje, ale cesta padá pořád dolů až se náhle v zatáčce mění na asfalt. Snad z radosti to pouštíme dolů, prudce vlevo, ještě že nic nejede a hned krpál nahoru. No to se dalo čekat ! Ztrácet výšku nejde do nekonečna. Jitka chtěla pomoci Jiřce. Ta se jí chytla za rameno, to povolilo, kola si lízly a holky se válí po silnici. Bylo to v malé rychlosti a tak to odneslo „jen“ jednou už zraněné koleno Jíti. Já využívám krátkého zdržení party a vyjedu si na kopec  Liščí hora odkud  jsou Kašperky jako na dlani. Jsme na náměstí a neomylně zamíříme do kavárny. Další cesta je snadná – po asfaltu do Řetenic kde je penzion Zlatý potok a výborně tam vaří. Však taky dostali známku od Polreicha. Vejdu dovnitř a ozve se zřetelné „Dobrý den “ a přitom tam nikdo není. Pak se to vysvětlilo, že v kleci jsou tam Loskutáci posvátní, kteří bezvadně mluví. Oběd je to výtečný což ve všech vyvolává pocit pohody a dobré nálady. Jen u naší Miládky ještě něco navíc. Do ticha se ozve její otázka „Nejedete někdo v pondělí do Aše, nebo tam někam ? Mám tam u bývalého starosty sazenice! “ No řekněte – v půlce dovolený, na Šumavě, po obědě a ona má takovýhle myšlenky manažerka. V jedné hezké písničce se zpívá : „pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít …“ To sedí, ne ? Když už jsme zase na cestě tak pohled vpravo do údolí nás uchvacuje svojí krásou přírody. Až jsem ze samého kochání zapomněl odbočit v Nicově na cyklostezku. Nad městečkem Stachy při jedné zastávce došla řeč na kafe. Říkám : „zavolám  do té kavárny na Churáňově kde jsem ráno dostal navštívenku a slib, že když zavolám předem, tak rádi kafe uvaří“. Vzala to paní a povídá “ no jo, ale chlapi odjeli takže bohužel …“ Petr to ještě potvrzuje  : „jasně, ještě není sezona, takže se tady otevírá jen na víkend.“ Pro mě jasný závěr, že je třeba jet domů. Do toho Petr ještě navrhuje jet na Zadov. Parta se začíná trhat a ještě to umocňuje zastávka u plotu jedné z chalup kde seče trávu pán , kterého Petr poznává jako pana Frühaufa, bývalého trenéra Katky Neumanový. Oni vzadu besedují a my vepředu čekáme u pensionu Dobrá chata a nemůžeme se dočkat. „My“ jedeme na Nový dvůr a „oni“ vystoupají na Zadov , najdou tam hospůdku a domů přijedou hodinu po nás s klíčema od pokojů v kapse. Od té chvíle vedeme s Petrem debatu o tom, která cesta byla lepší . Co Vy ?

Je čtvrtek . Poprvé vyrážím s batohem na zádech. Mám v nich boty na pěší výšlap. Nejdříve ale musíme na Pláně a do Kvildy. Dál na Bučinu to je kopec, na začátku docela prudký a proto sem zasazuji hlášku , která vznikla za jízdy : „Ivča – to pěkně bzučíme viď ? a Maruš na to – jo, hlavně, že nefuníme …“ Znovu zajdeme na terasu hotelu Alpská vyhlídka a pak se zastavíme u tabule šumavského spolku, která stručně popisuje zánik lesů v pruhu kolem hranic od Zadní Zvonkové až po Železnou Rudu a jmenuje viníky vzniklé kalamity. Jmenovaní viníci tady ceduli nemají takže čteme jen názor jedné strany sporu. Přál bych si poznat někoho kdo se opravdu vyzná a vysvětlil by nám to. Na bavorské straně jsme hned a vidíme, že utrpení lesa tady pokračuje, ale podrost listnáčů a modřínů se má k světu. Za pár kiláků jsme na kraji městečka Finsterau kde je parkoviště. Naše další cesta padá z kopce pořádně hluboko, pak zase nahoru a dolů a jsme na křižovatce lesních cest s boudou u potoka. Dřevěná cedulka ukazuje doprava  „Luzen  2 St.“ Myslím, že naši nejlepší to stihli za hodinu. Mě se potvrzuje, že v horách se lépe chodí nahoru než dolů. Jsme v dlouhém sedle kde státní hranice tvoří pravý úhel a jsou zde historické hraniční kameny . Na naší straně šedý les, zlomených, suchých stromů a na bavorské vrchol kopce vytvořený z kamenů přírodou, nebo snad Ďáblem ? Jde se tady  jako po schodech , které nemají zábradlí a ty schody si člověk musí hledat sám. Nahoře stojí kříž, je tady kruhový výhled do daleka a taky na náš Březník . Svítí slunce, fouká vítr. Nám to nedá a sejdeme pod vrchol na druhou stranu, na radu Michala, kde je chata s občerstvením. Ono takový apfelschorlle je výborný, když je. Stalo se tady něco opravdu zajímavého. Stojíme frontu k výčepu, která se točí kolem schodů plných odloženého nádobí, prázdných půllitrů, táců atd. Prostě místa je tu málo. Tu proti nám vychází mladá dáma s tácem plným sklenic a slušně vychovaný Michal se jí chce uhnout, škobrtne o schody, nemá se čeho chytit a nezadržitelně padne zády na to nádobí. V nastalém zmatku rychle vstane, nic mu není, nic nerozbil, ani se neušpinil. Buď nad ním někdo držel ochranou ruku a nebo jeho váha nedosahuje na úroveň, která už rozbíjí sklenice  na ležato. Po nějakém čase příjemného pobytu nezbývá než se vydat dolů. Jde to blbě, ale jde to. Cesta je plná fotopohledů a to hezky odvádí pozornost od problémů s našlapováním.  Už jsme zase u kol a první oblouk lesem ještě ujde, ale ten druhý před námi je pěkný prďák. Jiřka to dává na jeden zátah. Já tlačím Líbu a u toho si stačíme povídat o smyslu takové pomoci. Líba cítí pomoc tak z třiceti procent, ale rozhodí jí to dech, musí se přizpůsobit mně ve frekvenci šlapání. Já řídím jednou rukou , jedu v horší stopě, zápěstí  atd. bolí od přenášené síly, baterie nadává, motůrek řve. Takže suma sumárům to není výhodné ani pro jednu stranu a dělat to napříště nebudem. Jste pro ? Na silnici nás předjíždí bavorský cyklobus, na točně s ním prohodím pár slov, takže vím, že nás příště vyveze až pod vrchol za pět éček. Takže dobrý. My teď směřujeme na Bučinu a rychlým sjezdem na Knížecí Pláně.  Na hospodu už nezbývá čas, omlouváme se jí v duchu a mastíme na Borová Lada , Studený potok a posledním kopcem dne k našemu pensionu.  Máme 50 km, včetně 7 km pěšího pochodu.

V pátek se jela „Boubínská etapa“. Tradičně z kopce dolů na Studený potok , na druhou stranu údolí a vlevo až na křiž. s červenou jménem Paseka. Je odtud přehledný pohled na louky od Plání přes Nové Hutě až na S. potok, prý to ráj běžkařů.  Tady vpravo a po louce až do lesa kde nás čeká úzká asfaltečka. Je tu klid. Za čas začneme padat do údolí kde je obec Lipka. Vpravo nahoru až na křižovatku kde musím uznat, že tu mapu musím vytáhnout. Ano byla to ta úplně vlevo a nejvíc do kopce, nezpevněná. Nakonec se ukázalo, že cesta je to nádherná, udělaná v bavorským stylu t.j. navrch uzavřená jemnou drtí. Po ní většinou sjíždíme do Kubovy Hutě. V oblíbené restauraci Pod Boubínem si dáme kávu s podmínkou, že až se vrátíme z Boubína tak tady bude oběd.  Kubohuťská cesta obkrouží kopec zleva  aby nás dovedla  ke Křížkům. Odtud se dalo ještě pár set metrů popojet k vrcholu, ale dál pěšky. Po solidní pěšině je to tak 2 km. Zbývají poslední jako schody a jsme pod dřevěnou rozhlednou. Nahoře je solidní dohlednost zvláště směrem na Vimperk. Nezbytné fotky a začínáme sestup a v tom kde se vzali, tu se vzali cyklisti. On a ona. Kola na rameni s cílem přejet Boubín z jedné strany na druhou a to prý dvakrát do roka. Sympatický blázni z Prahy. Sjedeme zpátky po stejné cestě s malým kufrem, který jsem si koupil na poslední chvíli a jsme zase v hospůdce na zaslouženým obědě. Domů je to zase po červené, nad Kubovkou hezky  přetnout sjezdovky. V jednom stoupání píchnul brácha, ale výměna byla blesková. Parta nás čeká na vzdálené křižovatce a my ve čtyřech si užíváme  pohled na jelena co nám zkřížil cestu. Byl to kolos. Jsme na důležitém místě, křižovatce cest Pod Světlou horou. Ta vlevo a pak vpravo nás zavede k prameni Volyňky. Altánek u cesty nás informuje o evropských penězích vynaložených na tomto místě a pokračující cyklostezce Volyňka č. 1053. Za chvíli jsme na asfaltu z Kvildy na Vimperk, tady vlevo nahoru a pak už zase po houpačce dolů na Nový svět. Tady vpravo na Šindlov a ranní cestou na Nové Hutě. Dnes to máme za 50 km, ale moc pěkných.

Po večeři se všichni sejdeme v klubovně kde po krátkém povídání se ujímá režie zkušená Milada . V ruce drží čokolády a děkuje Petrovi, že si vzpomněl na Nové Hutě, děkuje Líbě, že si vzpomněla na snadné cviky pro ranní rozcvičku, děkuje mě, že jsem nezapomněl připravit etapy a pak zapomněla, odběhla (prý si přečíst scénář na pokoj), po chvíli je zpátky a se slovy hanba povídat  děkuje Jirkovi za opravu nezapomenutelných defektů. Ještě mám tu čokoládu schovanou ! Ano nezapomínejme na zážitky z našich dovolených i když jsou denně válcovány novými zážitky odjinud, s někým jiným a někdy jindy.

V sobotu nejdříve zajedeme na parkoviště pod hrad Kašperk. Ten nám totiž ve středu vypadl z programu. Většina jde na hrad a brácha, Petr a já jdeme na tolik utiskovaný Pustý hrádek. Z této malé zříceniny je totiž Kašperk jako na dlani na pozadí šumavského podhůří. Příště tam zajedeme všichni. Was ist das příště ? No přece za dva roky! Za pár minut začíná pršet, dovolená končí.  Děkuji za trpělivost při čtení zprávy. Pepa D.