CykloDusak

Kamarádi moji, je úterý večer, letní dny odcházejí a mraky, slibující vodu, přicházejí. Měl bych popsat etapu, která vítala léto a povedla se , ale skončila neslavně. Tak od začátku !

Na Komorním Dvoře se nás sjelo 14. Na poslední chvíli  přijela Vlasta a tohle číslo zachránila.  Zajet si na svah Špitálského vrchu nad Chebem za krásného počasí a v této roční době je odměnou pro každého cyklistu. Později se velké stromy olistí a už nedovolí tak hezký pohled v celé hloubce.  Fotky se jistě povedly a my můžeme dolů k zavřené  hospůdce  odkud je jako na dlani celý atletický ovál, lanové centrum  a mezi větvemi taky chebský hrad. Je stále krásnější.  Ještě než sjedeme až k řece tak se dvakrát zastavíme abychom si vychutnali historickou scenerii. Jsme dole a přes dřevěný most hned na okraji „Krajinky“. Tak krásně upravený nábřeží mají jen málo kde. Však taky je tu lidí nepočítaně. Celou ji projedeme , obtočíme se kolem nových tenisových kurtů a po úspěšném přejetí silnice  se blížíme ke Klášternímu dvoru. Bývala tady klubovna statku, kam jsme zvali mladý lidi z celého „statkového“ okresu, vymýšleli pro ně různý soutěže atd. To mě jen přepadly vzpomínky na minulost vzdálenou padesát let. Držíme se šotolinových cest vedle trati a za chvíli jsme v Hájích. Tady ke konci roku bude otevřena spojka na obchvat Chebu. Projet se tudy na kole dá, tak proč ne ? Nabíráme směr Šlapany  kde si uděláme první větší zastávku a taky „etapovou fotku“.

Začíná avizovaný, nám neznámý úsek výletu. Nejdříve krátký sjezd k bývalé škole, dnes již restaurované do původní krásy a za ní je železná lávka, jednostopá, vyrobená kdysi jako ocelový U profil v šířce asi 70 cm se zábradlím na obou stranách. Vše se zdá Ok. jen ten nástup je trochu těžší a pak samotný ocelový chodníček je značně ohlodaný zubem času. Jsou místa kde je vidět do vody potoku Odrava, který se na německé straně jmenuje Wondreb a napájí Jesenickou přehradu. Je tady dost živo, staví se nové domy a taky zahrádek je tady plno. Jsme na asfaltce, která spojuje Slapany se Starým Hrozňatovem.  U cesty tady stojí stará kaple, která kdysi vítala poutníky při jejich cestě k Loretě. Má novou střechu, což je základ a snad se brzy taky dočká fasády  a otevření. My odtud nepojedeme hned do údolí, ale pustíme se doprava k bývalé rotě PS. Dodnes je to majetek státu, který se zmohl jen na pověšení zámků na vrata.  Myslím, že by se jistě někdo našel kdo by to za korunu koupil a něco smysluplného z toho udělal. Státní správa to eviduje a čeká až to spadne. Raději sleduji levou stranu a hledám to nejhezčí místo pro fotografování zámku. Nakonec se to myslím povedlo. Dost vysoko nad vesnicí stojí krásná stavba se žlutou fasádou a vedle ní černá válcová věž. Kdyby na té věži nerostla bříza, dalo by se domnívat, že se o to někdo stará. Když jsme blíž u brány, tak slyšíme štěkot psů. Někomu skutečně záleží na tom, aby zámek neroznesli vandalové na kopytech, ale asi na víc nemá, leda tak na žrádlo pro ty psy.  Už třetí hospodu míjíme, ale okýnko nemá žádná a žízeň je veliká.

Jen připomenu, že od vesnice k Loretě vede krásná alej. Stavba barokního areálu Maria Loreto je krásně opravená, všechno je to takový pěkný, jen chybí otevřít ! Zatracenej covid ! Složíme se na zem u předposlední kapličky křížové cesty. Tady si dovolím pár slov o tomto místu. Stavba celého areálu byla zahájena chebskými jezuity v roce 1664. K ní vedla několik kilometrů dlouhá poutní cesta s 29 zastaveními. V každé kapli byly postavy v životní velikosti vyřezávané ze dřeva . Vzorem pro stavbu byla Jeruzalemská poutní cesta. Po mnoho let (od roku 1945) byly stavby devastovány a až v roce 1992 mohl vzniknout Spolek Maria Loreto , který pod vedením místního rodáka pana Antona Harta sehnal peníze a celý areál opravil. Ročně sem zavítá na deset tisíc návštěvníků z celé Evropy.

Když už jsme si odpočinuli, na pivo a kafe zavzpomínali, tak musíme dál, ale vlastně zpět, protože se začínáme vracet. Dávám partě dvě varianty možného pokračování : varianta A – jet dva km kolem Božího hrobu a dostat se nad prudký výjezd, který jsme v minulosti už několikrát vyjeli a dnes bychom ho poprvé sjeli. Pokračuji v nabídce : dolů je to velký krpál, kde je obtížné brzdit, určitě tam bude na betonových pruzích písek a uprostřed je dvojnásobný, hluboký kikažlábek do kterého nelze spadnout.  Varianta B – nabízím vrátit se sjezdem zpět do vsi a pokračovat k signálce. Pro nepřítomné sděluji, že to vyhrála varianta B.  Signálka je tady v bezvadném stavu, po obou stranách kvetou trnky a občas i třešně.  Vlevo obrovské pole patří do Čech a zatím je tu zelená řepka. V normálním roce by už kvetla a poměrně svěží vítr by nám dodal takovou dávku pylu, že by nám stačila ještě na druhý den k obědu.  Po pár kilometrech jsme zase u potoka Odrava . Z ocelového mostu zůstala hrubá konstrukce, ale vlastní mostovku vzal čert a nebo lidi na stavbu svých chat. Proč místo nové cesty přes bývalý most tady někdo postavil vedle dřevěný, mi uniká. Řekněme, že mi chybí informace. Brzy jsme na cyklostezce vedoucí do Waldsassenu. Opět se pouštím do nabídky dvou variant dalšího postupu. A -bylo pokračování po signálce a B je zelená turistická, která nás provází už dlouhou dobu. Takže B to vyhrává a já už se šikuji k odbočce z cyklostezky kde začíná zaječí stezka po které se časem dostaneme do lesa kde budeme moci zastavit.  Za kousek je tu první vážná překážka – padlý strom umožňující podlézt ve značném předklonu. Jediná Jíťa si zvolila jiný, originální způsob podjezdu – viz foto. Dál se nám stezka klikatí, někdy zarůstá keři kterým se nedá uhnout až najednou náš postup zastaví další padlé stromy . Močálem (to až bude voda) je už vyšlapané pokračování, ale není to zadarmo. Sám jsem si tady na ruce suchou větví „vytetoval“ přerušovanou čáru na kterou se bude ještě dlouho dívat. Taky Maruš K měla na noze problém a snad se už na mě nezlobí.  Za chvíli jsme na silnici od celnice, která je bez provozu. Taky tady přicházím se dvěma možnostmi dalšího postupu. Za A – pojedeme dál po zelený, je to  z kopce, pak krpál nahoru, cesta je kamenitá, rozbitá od lesáků a nebo B – pokračovat po signálce od památníku „Obětem železné opony“ až pod Zelenou horu. B bylo správně. Asfaltka je tady opravdu pěkná, někdy příště si jí dáme obráceně. Jedeme v úzkém pruhu  lesa, který míří přesně na věž Zelené hory. Ta věž se stále přibližuje a když se k tomu přidá trochu teleobjektivu tak je to moc pěkný.

Už jsme na kopci a já zase zahajuji referendum o dalším pokračování naší cesty. A varianta je delší, ještě stoupá a v Pomezí je okýnko stejně zavřený. B znamená pustit se dolů z kopce až na Myslivnu a dál na hráz Skalky. Největší vtip každého referenda spočívá ve správně formulované otázce.  B je správně. Na hrázi se loučíme s franťáky, kteří pojedou na Krapice  kde se přes plot podávají kelímky. My tři (Zuzka, Vlasta a já) jsme pozváni Jíťou na kafíčko. Tak jedeme po levém břehu abychom mohli do Zlaťáku vyjet po chodníku. Jedu první a před bránou do bývalých kasáren najíždím na chodník. Za chvíli na to taky Vlasta. Jede hodně šikmo, její úzký plášť  nechce překonat pěticentimetrové převýšení a Vlastu posílá k zemi. Ona přitom ještě narazí ramenem levé ruky do pilíře brány a je hotovo ! Pažní kost je zlomená. V tom se tam objeví auto s ochotnou paní, která nabízí odvoz Vlasty do nemocnice. SPZ mělo 4K4 67 89. My dotlačíme kolo k Jitce a situaci ještě několikrát probíráme. Je to smutný konec hezké etapy.  Příště bude líp.  Ještě kdo byl : Lahu, Kapříci, Jíťa, brácha, Zuzka, Vlasta, Petr, Milada, Hanka, Emaruš, Honza a já. Asi 50 km.

!!!  Vezměte prosím na vědomí, nebo raději si napište do kalendáře, že v týdnu od 17.5. jsme na některý den (bude upřesněno) pozváni na setkání s Láďou Študlarem. Všichni jsou vítáni. !!!              Nechci příliž předbíhat, ale vypadá to, že v neděli 16.5. pojedeme etapu.   Zdraví Vás Pepa D.