CykloDusak

Kamarádi, právě utekl celý den od našeho návratu z etapy, já sedám ke klávesnici abych se pokusil popsat náš výlet a v tom mě napadá :“Jak se asi cítí každý z nás po tak namáhavé cestě ? Stačili jste si odpočinout a jeli byste zase ? “ Odpovědí se stejně nedočkám, tak budu raději popisovat jak to všechno bylo. I když …

Za hodinu jízdy autem jsme na náměstí v Chyši a musíme pospíchat k lesu, protože pivovarská hospoda je ještě zavřená a silná ranní káva dělá své. Za dva kiláky jsme u skládky dřeva a pak následuje první výživný kopec dnešního dne. Mluvit o tom co jsem viděl doma na mapě se mi v těchto chvílích vůbec nechtělo, bylo by to demoralizující a třeba by Ládík Porcelánek ještě více trpěl. Jenže on stejně moc netrpěl, protože měl bezvadný kolo, vynikající kondici a pak spousty kamarádek kolem, které by neváhaly a nabídly pomocné rameno, když na to přijde.  Dlouho s námi nikdo bez motoru nejel  a dnes právě tato výjimečná situace nastala. V nedávné minulosti si stejnou zkušeností prošla třeba Jiřka nebo Láďa Růža a další. Nejdříve delší odkládání nákupu kola, pak různé pomoci, které se jim na etapách dostalo až to skončilo pořízením kola. Porcelánek tímto vývojem projde taky, to tvrzení se rovná jistotě.

Na kopci se otevírá pohled na Vladař a je tak krásný, že to chce etapovou fotku. Povedla se. Tato stolová hora je třetihorní sopka o dvou vrcholech mezi nimiž bývá ve vlhkých letech jezírko s vodou, nebo spíše s vysokou trávou. Z malinkaté obce Bohuslav zase rychle dolů směrem ke kopci, protože náš první cíl dnešního dne je zdolat tento kopec, tím ho pokořit a pak všechno napsat Milčovi Silnýmu, který bude potěšen, že už zase jezdíme v jeho stopách. Už jsme na úpatí kopce, vpravo nás láká turistická žlutá, ale tu nechceme a raději zastavíme až u studánky víly Irmulky. Před dávnými lety se tady scházela zamilovaná dvojice. On se jmenoval Vítek a ona taky tak nějak hezky. Studánku spolu čistili a ještě spoustu hezkých věcí tady spolu dělali. Jenže po dívce toužil místní mocipán a přemýšlel jak se Vítka zbavit. Poslal ho hledat zlato. On ho našel a pána na to místo dovedl. Ten se mu odměnil ranou do hlavy, ale bylo mu to  houby platný, protože skála se zavřela a bylo po něm. Dívce pomohla víla Irmulka ze studánky, protože jako mimořádná bytost věděla všechno.  Vítka našly, oživily a ti dva pak už jen dělali děti až jich byla celá školka pod Vladařem.  Kdoví, možná z nich nakonec vyrostli husiti, kterých tady bylo v 15. století opravdu hodně.

Nás vede cesta spíše kolem kopce než na něj, takže je brzy jasno, že musí přijít pořádný prďák, kterým se nahoru dostaneme. Byl a měl barvu červenou. Za malou chvíli zůstává většina kol naší výpravy ustájena v lese a jen několik z nás výtáhne kolo až nahoru. To bylo kvůli bezvadnýmu svezení dolů ! Takovýmu, kterýmu se říká „Vo držku“. Nahoře jsme trochu fotili, trochu hledali vyschlé jezírko, ale co jsme našli hned byly úzké pěšinky vydupané kopyty koní pana žokeje Váni.  Křížem kráž po hřebeni hory a jistě i na jejích svazích se musí často prohánět celá dlouhá řada koní. Soudím tak podle čerstvosti stop kopyt. Výhled z kopce není, ale to nevadí, konečně kopec bez výhledu. Ono je to proto, aby poutník měl víc času na přemýšlení o minulých událostech , které  byly významné nejen pro tento kraj, ale i celé Čechy.  Sám Žižka tady tři dny bojoval s přesilou křižáků, až čtvrtý den zapřáhl vozy a odjel do nedalekého Žatce, který mu byl nakloněn. My si ještě kopec objedeme z té západní strany, spadneme do údolí říčky Střely a za chvíli jsme ve Žluticích. Hospoda je hned u cesty což po krátkém zvažování bereme jako výhru. Polévka výborná, jinak taky dobrý a jedeme dál, je moc hodin. Jenže ve Žluticích je třeba projet náměstím jinak jste tam nebyli ! Překrásný, obrovský morový sloup nám dává za pravdu. Od hospody je to ale pořádně nahoru a nepřestane to, až nad městem kde odbočíme vlevo na Ratiboř. Jenže zase kopec a po něm sjezd ! Tak to chodí celý den. Za zmíněnou vesnicí se cesta stáčí doleva, padá dolů, mizí v lese až se zastaví na dřevěném mostku. To aby dala cyklistovi odpočinout a nabrat sílu a odvahu ke stoupání na Polom. Samý výmol, samý šutr, hledání té nejlepší stopy zabere všechny schopnosti cyklistovi.  Máme před sebou asi tři míle lehce zvlněnou krajinou kde jsou všechny polní cesty osázeny alejemi nových stromů. Zase se mi stýská po chebské rovině, kde se stromy jen kácí a nesází . Třeba ve směru z FL na Sokolov. Jak se tak kocháme pohledem do dálky tak v tom přijde poslední, krátký a prudký sjezd a jsme u kostela ve Skocích.

Jsme tu v den konání poutě, proto je tady několik lidí a mladý pán Jirka Schierl, který se stará o obnovu kostela a se kterým jsem domluvený na krátkou prohlídku  s jeho výkladem. Nemá zatím čas, protože se právě koná bohoslužba. Posílá nás tedy na okružní procházku odkud je hezký výhled na žlutickou přehradu a nebo je možné vidět hřbitov. Náhrobní kameny nesou letopočet 1914 nebo 1917 a jiné. Je smutnou podívanou na vysypanou, skleněnou náhrobní desku, kterou nějaký vandal nedávno rozbil. Co to bylo za člověka, který vážil dalekou cestu ke kostelu a hřbitovu aby tady za sebou zanechal zkázu ? Kostel ve Skocích – Navštívení Panny Marie, měl v nedávné minulosti ještě několik navštívení zlodějů. Vrcholem byla krádež měděných plechů ze střechy a to včetně špiček věží. Aby se jim to lépe dělalo tak vymysleli, že špičky uříznou motorovou pilou a na zemi rozeberou. Tak se taky stalo. Jenže rozum jednoho z nich na takovou akci nestačil , padající lucerna věže ho strhla sebou a on sletěl z výšky 25 m. Přežil ! Proč ? Abych se vrátil na začátek dlouhého vyprávění pana kastelána o historii kostela. Bylo to prý v roce 1717 kdy si pan farář ze Žlutic po mši svolal deset sedláků ze Skoků aby s nimi domluvil nápravu jejich chabého projevu zbožnosti. Budiž omluvou věřících ze Skoků, že do Žlutic to bylo opravdu daleko. Pan farář je vyzval ke složení deseti zlatých od každého za které by se postavila ve Skocích kaple se zvonem. Oni to slíbili, ale neudělali. Jeden z nich – Adam Linert, otec sedmi dětí – měl sen, kdy se mu zjevila Panna Maria. On si vzpomněl na svůj slib, prodal za 25 zlatek jednoho koně a za pomoci faráře se dílo zdařilo. Výzdobou kaple byla kopie obrazu Panny Marie Pomocné z Pasova. O dvacet let později tady už stál barokní kostel. Jak se na baroko sluší byl krásně zdobený . Za oltářem visel zmíněný obraz k němuž věřící stoupali po schodech „do nebes“ tam se ho mohli dotknout, krátce se pomodlit, do kasičky vhodit připravený peníz a sestoupit druhou stranou dolů. Z těchto darů byl kostel naposledy opraven v roce 1903 a od té doby už jen ničen. V roce 2006 vznikl spolek přátel opuštěných kostelů a jejich zásluhou se vrací život do těchto zapomenutých míst. Když tohle všechno povyprávěl a ještě mnohem víc, vzal nás mladý pán na prohlídku kostela. Vidět do kostela z výšky kúru bylo pěkný, ale tím to nekončilo. On nás vzal ještě výš, až nad strop kostela. Stavitel ho udělal dřevěný aby celá stavba byla lehčí, protože místo bylo mokré a ještě k tomu na svahu. Dokonce nám otevřel okno na věži s výhledem na poslední stojící dům bývalé obce. Děkujeme a loučíme se zápisem do Návštěvní knihy. Vrátit se sem po čase by bylo hezké. Máme 42 km, velmi, velmi náročných.

Cesta zpět je jen jedna a to ta po které jsme přijeli. Porcelánek maká a stačí nám! Do Chyše se vracíme za soumraku a jdeme na večeři do pivovarské hospody. S paní Lažanskou jsem domluvil návštěvu zámku na jindy až bude zima a my budeme jezdit na autovýlety. Cesta domů byla rychlá, ale suchá !  Na výletě byli : Lahučáci, Laďa, Porcelánek, brácha, Iva, Lída, Jitka, Hanka, Jiřka, Emaruš, Kika, Milada a já. Příští neděli bychom měli jet za Japošema. Předpověď počasí, ale říká něco jinýho. Uvidíme !