CykloDusak

Přátelé, kamarádi, ranní odjezd na etapu byl zrychlený, protože pan domácí, Gerd Glas, měl slavnostní oběd k narozeninám jeho Patin což je u nás kmotřička. Ukázal nám celou loupací linku brambor a ve výkladu zdůraznil, že jeho loupané brambory nejsou nijak chemicky konzervované, jen vakuově balené. Asi největší pozornost si zasloužil stroj, který dělil oloupané hlízy napůl a nebo na čtvrtky. Gerd ještě uvažuje o koupi varné kádě pro předvaření brambor, které by expedoval převážně v 1 kg balení. To by asi kupovaly především mladé hospodyně, které by ušetřený čas mohly věnovat internetu nebo telefonování.  V celém provozu byl vzorný pořádek až to dělalo dojem, že linka ještě nepracuje. Ona ale jede už od dubna ve zkušebním provozu. Největší problém je teď si zajistit klientelu , která by kapacitu loupárny uživila. Cena na jejich trhu je 1E/kg  a to nedává žádnou naději na prodej těchto brambor u mě v bramborárně.

Se souhlasem Gerda se vydáváme k jeho polím abychom na vlastní oči viděli, že letošní sucho se podepsalo i na výnosu brambor. Odrůda Marabel, kterou vždy začínáme sezonu zůstane malá, ale červená Laura má ještě šanci malinko přirůst, protože má zdravou nať.  To bude pro nás v bramborárně dlouhý diskusní seriál při kterém budeme vysvětlovat lidem, že brambory jsou malé protože nepršelo a k tomu dražší, protože jsou malé, je tedy malý výnos  a nebo taky, že když je něčeho málo a zájem je velký tak jde cena nahoru. U nás to má přece jen jednu výhodu, neboť od nás dostane více peněz sedlák a ne bezedný chřtán supermarketu. On potom neláteří a udrží plochu brambor i na lepší leta kdy se urodí více a bude nižší cena pro naše milé zákazníky.  V ČR se výměra brambor stále snižuje.

Pro kolemjedoucí místní lidi to musí být hrůzný pohled když vidí půl  party cyklistů v bramborách a ještě k tomu většinu ve žlutých dresech, které jsou na zeleném poli hezky vidět.  Kdyby to byl jednotlivec přisedlý do natě, mohlo by to vypadat jako že se vypotřebuje a nic víc nezpůsobí a nebo kdyby děvčata sbírala brambory v předklonu (viz foto) tak by to jistě čumilům odvedlo myšlenky na příjemnější věci než je zlodějna. Zkušenější z nás si nechali odběr vzorků až na druhou zastávku blíže k autům.

Nechci zapomenout na krajinu, kterou jsme projížděli. Nejen, že byla krásná, ale nám se povedlo zase trochu více jí poznat, protože jsme byli na některých místech poprvé. Příště zase trochu přidáme. Je přece příjemný slyšet na cestě výkřiky jako „tady už jsme někdy byli“ a nebo “ tudy jsme jeli jednou obráceně“. Ty totiž znamenají, že ještě více krajinu vnímáme a obdivujeme.  V jedné vesnici a to musím přiznat, že sem přijíždíme  cíleně, se konají dožínky. Takový bratwurst a kvasnicový pivo nastojato je velká dobrota a dobrý předkrm před dort na který teprve dojde o vesnici dále. Ano už jsme na statku v Grossschloppenu, už nám nesou dort Gewitter a k tomu kafíčko. To jméno, které znamená bouřku, mi vrtá hlavou. On je totiž svojí chutí a vůní „nebe v hubě“. Zábava nevázne, ale musí dojít k nejhoršímu – platit. Ne, tak těžko to nikdo z nás nenese, vždyť to byla velká radost.  Pan sedlák nás ještě posílá na jeho pole brambor kde je červená Laura , kterou z nějaké části dostanu do Třebeně. Oprávněně je na ní pyšný.

Na závěr důležité upozornění  : Na dovolenou do Chřibské odjíždíme v sobotu v 8 hod. od Beránků.

Mějte se jen hezky . Zdraví Vás Pepa D.

P.s. posledních pár fotek je z Děbolína. Mají tam totiž nový bazen u pensionu Keramika a k tomu na kopečku nad vesnicí stojí lautr nová rozhledna.. Posuďte sami jak je to pěkný. O zabalených stozích slámy ani nepíšu.

Přátelé, doufám a věřím, že po této etapě z Vás nebudou moji ne přátelé. Děly se totiž věci asi proto, že byla třináctá. Na odjezdu nám počasí nebývale přálo, protože bylo jen málo nad dvaceti stupni. Změnil jsem místo parkování a nadále budeme využívat  ašský Lidl.  Je nás celkem devět, včetně Radka Zemandla, tak vyrážíme !

Hned za vesnicí Lauterbach se povedly první hezké obrázky do mojí reportáže. Dávám na zváženou jestli je hezčí obrázek kde je více ženských než pšenice a nebo ten druhý, kde je tomu obráceně. Jak se ukazuje dále, je v lese i dost borůvek. Za chvíli jsme u odbočky na „můstek přátelství“. Ano to je ten, kde někdo dřevořezbou chtěl zachytit moment, jak si dva podají ruce a chytnou se za předloktí. Nepovedlo se ! Prostě to anatomicky nejde aby oba palce byly nahoře a všechny prsty dole.

Je tady , ale blízko, jiná zajímavost, které jsme v minulosti nevěnovali pozornost.  Je to „Nejzápadnější bod ČR“ ! V zeměpisu jsme se špatně učili, že je to Trojmezí a až teď víme, že je to tady. Vede k němu stezka na kole „nejetelná“, proto jdeme asi tak 600 m pěšky. Velký bílý patník s letopočtem 1844 a vedle stojící tabule  jsou tím místem.  Text jsme přečetli, fotky pořídili ba i tabuli umyli a jdeme zpátky , máme před sebou ještě dalekou štreku.

Cestu lesem nechválím kvůli malým kamínkům, kterými je posypaná. Dřívější udusaný písek to bylo to pravé. Jsme z toho venku, je poledne a chtělo by to alespoň kafe. Kde se vzali, tu se vzali, dva cyklisti. Našemu dotazu rozumí bezvadně a zavádí nás  ke hřišti kde se hraje fotbal, na tribuně je několik desítek lidí a k tomu je otevřená klubová hospůdka. Laďa B. to bere jako příležitost dát si frťana a oslavit tak přítomnost Radka na naší etapě. Povedlo se mu to. K tomu bylo kafíčko, dobrý pivečko, domácí svačina, příjemná šenkýřka co byla ráda, že přijeli hosti od vedle.

Musíme dál a proto hrrr z kopce po hlavní. Provoz není žádný, všechno by šlo, jen nebýt ten protikopec.  Zdence při řazení nahoru to nejde, řetěz zase padá a ona je tak blbou technikou připravena o hezký kus kopce vyjetého snadno.  Za chvíli jsme nahoře a teď se dlouze svezeme až do Trojmezí. Radek si může v klidu prohlídnout toto zvláštní místo, protože když tudy projížděl krátce po startu, v dešti a v balíku s ostatními tak nemohl vnímat ten plácek kde se všichni museli obrátit do protisměru aby stejnou cestou pokračovali v závodu směrem do vnitrozemí. Ale taky pro řadu z nás to bylo důležité uvědomění si nedávné historie.

Jsme už na křižovatce kde se cesta do Hranic odděluje od té po signálce. Ještě stačím říct něco o tom, že tu cestu z nás nikdo nejel a tak opatrně. Neměl jsem to říkat ! Hned ve sjezdu se poroučí k zemi Jitka, Laďa řve na nás vepředu „deféékt“, obracíme se a on pád. Kika se ujímá práce a do toho jí Laďa skanduje hesla jako „pozor na omdlení !“ nebo „dejte jí napít !“ a vůbec ve své horlivosti všelijak překáží. Jitka je ale velice statečná. S obvazem sedá znovu na kolo, zapíná motor a jede až do cíle beze slova stížnosti.

Ta signálka  ale nezná vrstevnice, jen spádnice. Radek tady konečně využívá příležitosti aby si zajezdil a velice nenásilnou formou nám ukazuje jak jezdí mílaři. Prostě rychle z kopce plného kamení a písku a naplno i do kopce po stejné cestě. Když se ho pak v altánu ptáme a jaký to byl Prďák , tak odpovídá, že je to s námi příjemná, víkendová projížďka. My se přitom shodujeme, že jedeme letošní nejtěžší etapu. A k tomu ještě uzavíráme dohodu, že příště ne přímo na Štítarský vrch, ale oklikou jen o 2 km delší. Je to tak krásný kraj ! Pro mě byl nezapomenutelný pohled na vysokou rozhlednu přímo před námi. Byl to Kornberg ve Smrčinách, však ho známe, ke kterému jsme přijížděli z druhé strany dokud se signálka na Ujezdě nezlomila vlevo na Aš.

Jsme v Aši, rychle balíme abychom mohli pomalu večeřet Na patě. Zdence pojede za 35 min. vlak. Je to náš poslední dnešní úkol. Zvládli jsme to jako celou dnešní etapu. Zvláštní uznání patří našim děvčatům.  Máme 44 km. Kdo byl : Radek Z., Jitka, Zdena, Kika, Petr, Milada, Líba, Laďa B. a já. Příští etapa se jede za 14 dní a bude bramborová. Mějte se hezky.

Přátelé,  etapu je možné označit za úrodnou a to hned v několika směrech. Jednak se poprvé zúčastnila Jitka M. z Chebu, také se hodně urodilo na Mechové a bylo nebývale mnoho odpadlíků během etapy. Tak hezky postupně.

Na startu se nás sjelo 16. Hodně !  Na Švédským vrchu jsme přes zákaz vjezdu vjeli na novou silnici jižního obchvatu Chebu a zastavili jsme až na mostu u chaty Volfíků. Oni sami viděli svůj příbytek shora poprvé. Nikdo si zatím neumíme představit jak je bude provoz po mostu obtěžovat. Přejme jim, aby to bylo co nejméně. Projeli jsme dál po silnici až na Svatý kříž kde končí kruháčem. Tam už Lahučáci nedojeli, protože se vrátili domů. Odtud pak dál na Šlapany kde jsem na cyklostezku nechtěl, protože bylo potřeba vidět nově udělanou asfaltku kolem potoka až na křižovatku u přehrady. Trvalo to celé něco přes hodinu když jsme skončili na zahrádce u chaty Kiky. Mělo tam být občerstvení, ale byla to výkrmna. Tři druhy buchet, pivo, hruškovice, kafe. Mařenka byla chválená ze všech stran. Ještě jednu pochvalu si zaslouží – pozvala Vlastinu a ta přijela. Je to dobré znamení do budoucna, že  zase brzy bude jezdit přes kaluže.

Dál to upalujeme až do Okrouhlé. Napadlo mě zkusit si „starou plzeňskou“, která už dávno končí ve vodě. Kolem kempu, dosti plného, nás stezka přivede až na hlavní silnici do M.Lázní. Většina z nás jela tuto cestu poprvé. Však právě na to máme etapy abychom mohli taková místa poznat. Dál nás čekalo další překvapení. Z Lipoltova nepojedeme na Odravu, ale ani na Tuřany, protože to vezmeme přímo na Návrší, přes dálnici , sjezdem ke Kynšperku a nám známou cyklostezkou do Nebanic ke Koním. Měli výbornou tlačenku, klobásy a taky něco světle zelenýho, co připomínalo becherovku. Co chci říct, ono se to tak jmenovalo. Pomohlo nám to k přípitku na tykání s Jitkou na kterou se vzápětí vrhnul rozdováděný Laďa a začal jí oblékat do bramborovýho dresu. Nejezdíme všichni v tomto triku, není to žádná povinnost. Chce to čas na rozkoukání, zkoušení a rozhodování o koupi. Cestou se naše sestava tenčila až jsme na konci jeli čtyři do Chebu a tři do FL .

Kdo byl : Lahučáci, Janďák a Milan, Jirka z Vojtanova, Láďa D., Hanka, Jitka M., Kika, Kája, Petr, Zdena, Volfíci, Laďa B. a já. Máme hezkých 50 km.              Za týden jedeme znovu. Mějte se hezky . Zdraví Vás Pepa D.

P.s. V galerii je spousta fotek z Alp a proto se sluší napsat pár vysvětlujících řádek. Byl jsem se švagrem v Suldenu – jižní Tyrolsko – odkud je velice blízko  k průsmyku Passo della Stelvio. Jezdí se tudy Giro di Italia. Je to prý kultovní kopec všech cyklistů. Určitě je to dáno krásou krajiny, nádhernými výhledy, blízkostí hory Ortler , nejvyšší to v jižních Tyrolích a taky dalšími parametry této silnice, které se dají číselně vyjádřit : 19 km dlouhý výjezd, 48 zatáček (vraceček), cca 1600 m nastoupané výšky. V kopci nás dojel závod „Dolomiten Tour“ a ten když profrčel tak nás na cestě provázelo nádherné počasí. Taky pobyt na vrcholu byl bohatý na události tj. focení u cedule, rozhovory s cizími lidmi co se zajímali o naší cestu, setkání s partou mladých českých cyklistů, kteří přijeli z druhé strany a nebo bezva hospoda na kopci.  Za odměnu jsme si dali večeři v hospodě u Reinholda Messnera, horolezecké legendy, která tady žije a pak si ho šli poslechnout (tedy spíše se něj podívat) do městské haly kde měl diashow ke 150. výročí zdolání Matternhornu. Jako divák přišla taky kancléřka Angela Merkelová, byla vřele přijatá a o přestávce udělala autogramiádu. Pro mě to dopadlo dobře, její podpis na plakátu k akci mám, stejně jako podpisy Messnera v jeho dvou knihách vydaných u nás. Cestou do penzionu jsme neskutečně zlili, ale ráno bylo opět nádherné a proto jsem se druhý den vyžíval ve sjezdech z konečných stanic lanovek. Bylo to až brutální, ale neskutečně krásný. Mám z toho všeho sen : dvě auta mých kamarádů jedou na konci srpna příštího roku do těchto míst a já je tam provázím. Těším se.