Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Archive for Červen 2013

Zpráva z dovolené KRKONOŠE 2013

   Přátelé na úvod si dovolím poznamenat, že dovolená „klapla“, žádný vlak ani autobus nám neujel, ba i lanovka jela jen pro nás, bydleli a jedli jsme solidně, počasí bylo moc pěkný a co hlavně všude jsme vyjeli a nebo vyšli, což je totéž. Zkrátka „štěstí přeje připraveným“

   Z cesty autem přes Prahu stojí za zmínku zastávka v motorestu Obědovice u Hradce Králové. Měli tady boršč opravdu vynikající.  Brzy potom už stavíme na parkovišti Lidlu v Jaroměři a vydáváme se  na kolech po nově otevřené cyklostezce do Kuksu. Je to cesta  členitá, pro všechny cyklisty příjemná s dostatkem hospod . U jedné jsme zastavili na jedno a obdivovali reklamní nápis  „Qvíčepu“. To snad umí jen čeština. Ještě zmínka k  Jaroměři – patří mezi královská věnná města – stejně jako Hradec Kr. , Trutnov, Mělník , Polička , Chrudim a j. , která čeští králové postupně věnovali svým ženám.  Sám Kuks je známý především sbírkou soch z dílny Matyáše Bernarda Brauna, které představují lidské ctnosti a neřesti.  Vlevo na terase najdete samé ctnosti a vpravo pak neřesti. Na obnovu areálu jsme přispěli vstupným na skromnou prohlídku špitálu a lapidária a odjeli jsme s vírou, že více přispěje stát na obnovu památky, která si to zaslouží. Bylo to 23 km.

   Ještě se krátce projedeme hezkou krajinou Podhůří Krkonoš a jsme v Trutnově. Večeře hned dává tušit jak je to s našim učňovským školstvím v oboru kuchař. Mladý šéf kuchař Václav nás“ uctil“ svým gulášem  a  nasadil tak laťku na celý týden . Nepřijeli jsme za kuchařem, ale do Krkonoš a proto hned ráno čekáme na cyklobus, který nás odveze na Pomezní Boudy. Přijel a ještě nás cestou zavezl na čumendu do Pece pod Sněžkou. Ještě ani nevyložíme kola a už nad Pomezkami hřmí a zatahuje se. Jsou z toho hezké fotky.  Na Rennerovky docela spěcháme, ale od nich na Lysečinskou Boudu už tolik ne, bouřka to vzala jinudy. Na konci jednoho krátkého výšvihu si chtěl Pepa V. odfrknout, zastavil na samém okraji cesty, rovnováha vzala za svý a on se nám poroučel hezky po spádnici i s kolem. Nic se nestalo a jedeme dál. Na Lys. Boudě si vyslechneme nevyžádaný proslov pana  majitele o ekoteroristech z Krnapu. Nenechal na nich nit suchou a nás taky na cenách nešetřil. Na první den v horách to byl šok, ale pak už jsme si zvykli, že ceny na hřebenech musí být vyšší. Po 2 km mizíme v lese a čeká nás cesta nezpevněná, plná bláta, kořenů, kamení, sjezdů i výjezdů a taky hraničních patníků, vždyť jedeme po českopolské hranici. První etapa a zrovna tohle. Nedá se nic dělat, jiná cesta tu není. Postupně dobýváme slavná místa jejichž jména jsou hodna zaznamenání : celnice Horní Albeřice, kterou tvoří několik trubkových zábran a info tabulí. Následuje Roh hranic a Rýchorský kříž. Po krátkém, toho dne posledním, stoupání jsme u Rýchorské Boudy.Nová paní domácí nám ukazuje pokoje a dělá dojem, že bude mít snahu změnit školicí středisko na penzion, který by vydělával. Ať se jí daří. Sjezd dolů na Trutnov začíná dramaticky, protože cesta je zničená vodou, která odnesla asfaltovou vrstvu a ukázala štětovanou, kamennou cestu, která do hor jistě patří.  Po chvíli je cesta dobrá a na ní, připomínám zastávky u bývalých dolů na zlato a opraveného kamenného oblouku mostu přes potok v dnes již neexistující obci Sklenářovice. A když už jsme úplně dole tak tady na plotě na nás kouká reklamní plakát s nápisem Lidé zděte – další oslava češtiny. To by jeden nevěřil co udělá záměna písmen. Zbývá projet Mladé Buky a napojit se v Trutnově na cyklostezku po břehu řeky Úpy a jsme doma. Celkem 35 km.

   Den třetí – pivovar Krakonoš v Trutnově. Po nočním dešti je nevlídno a tak bude exkurze.  Historie pivovaru sahá až do roku 1582. To se ale vařili kvasy, které s dnešním pivem mají málo společného, snad jen ten alkohol. Roční výstav je 100 tisíc hl piva . Asi tak jedna pětina produkce se stáčí do lahví , větší část tedy do sudů.  Sortiment je pět druhů piva : světlá a tmavá desítka, světlé ležáky 11 a 12 a světlá 14 sváteční pivo vařené na Vánoce a Velikonoce. Všechny druhy jsou nepasterizované, ale mikrobiálně filtrované pivo. Jedna várka sestává z 250 hl vody, 3.8 tuny sušeného sladu a chmelu, jehož dávkování je tajemstvím  každého pivovaru. Pivo je to velice dobrý a jistě bylo i v roce 1974 kdy tady pracoval Václav Havel, který  zde našel námět na svojí hru Audience. Při ochutnávce  z korbelu je těžké se dostat přes pěnu k pivu. Tuhle starost na sebe bere Zuzka, která umí podpít pěnu a připravit tak tunel pro další. Bravo !   Poo není tak ošklivě a proto vyrážíme  na kopec Šibenik nad městem kde stojí 17 m litinový obelisk generála Gablenze, který vedl rakouské vojsko proti prusům a právě zde v bitvě  l.p. 27.6.1866 zvítězil. Bylo to ale jediné vítězství rakušáků, v rozhodující bitvě  prusko – rakouské války u Chlumu, blízko Hradce Kr. vyhráli prušáci. Nepomohla ani pevnost Josefov, kterou jsme letmo viděli u Jaroměře.  Než stačíme udělat pár snímků tak se hustě dalo do deště. Čekáme pod altánem a když se zdá, že by to šlo, tak sjíždíme domů. Je po výletě – 6 km.

   Den čtrtý – Adršpach.  Krátce po deváté už sedíme ve vlaku a jedeme do Ádru jak místní Adršpachu říkají. Tam hned na nádraží dáváme kola do úschovny a vyrážíme pěšky do skal. Okruh je dlouhý 3.5 km a dá se zvládnout za 3 hod. i s focením. Některé skály stojí za zmínku aby se paměť rychleji oživila.  Homole cukru je balvan stojící na třímetrové špici, je vysoký 52 m a horní šířka je 13 m. Nebýt turistů, kteří balvan podpírající různými klacíky tak by se už dávno zřítil.  Skalami protéká řeka Metuje, tady ještě potůček, která se po 71 km vlévá do Labe v Josefově. Milenci jsou nejvyšší (100 m) a nejznámější skalní útvar. Mezera mezi oběma postavami se nazývá skulinové okno a tomu se dá věřit. Vyhlídka na Starostu a jeho paní je velkolepá a zůstane nějaký čas v paměti. Lze konstatovat, že Adršpach je  moc hezký místo a rozhodně stojí za návštěvu.     Zpátky na kole až do Trutnova je cesta příjemná, zakončená krátkým posezením v cukrárně. Etapa měla 24 km kolmo.

   Den pátý – Luční Bouda.  Je středa, je hezky a nás čeká královská etapa . Začínáme pohodlným přejezdem auty na parkoviště pod lanovkou v Jánkách, jak říkají místní. Pro nás v Jánských Lázních. V kabinách po dvou, včetně kol, jsme na Černé hoře rychle. Snad největší radost měl z krásných výhledů Laďa B., který tady před desítkama let běhal z jedné boudy do druhé a prožíval dobrodružství jinocha vyrostlého ve Fr. Lázních.  U Pražské B. se oddělují Maruš K. a Levhart a sjíždějí do Pece.  Ještě nějaký čas se držíme na hraně odkud jsou výhledy na Obří Důl, Sněžku, Pec což v mnoha z nás vyvolává až melancholické vzpomínky na dřívější pobyty v horách. Pak už zajedeme do lesa a rovnou na Tetřeví Boudy – ještě, že je napadlo dát ceduli „Zavřeno“ na křižovatku a nenechali nás sjet až k nim. Teď už pomalu, ale pořád do mírného kopce Liščí cesty s výhledem až do Vrchlabí. U Rennerova potoka jde zelená turistická vpravo do svahu, která by zkrátila cestu na Rozcestí na pětinu, ale je prudká a pro pěší. Necháme si zajít  chuť a taky pěšky se suneme po nezpevněné, krátké cestě nahoru. Odměnou je pohled do hlubokých údolí, zvaných Kotel. Brzy jsme na asfaltu a po něm, jak  jinak, nahoru až na Rozcestí. Máme zasloužený  oběd. Přejezd k Výrovce je  snadný a byla škoda, že na Mapě republiky bylo sněhu poskrovnu. Jde o místo na svahu Studniční hory kde se zbytky sněhu většinou udrží až do léta  a svým tvarem připomínají Československo. Tak a ještě 2.5 km do prudkého krpálu, pak krátký sjezd a jsme u Luční Boudy. Kupuji si tur. známku do sbírky a bude to moje nejobtížněji získaná známka. Stejnou cestou se vracíme na Výrovku a prudkým sjezdem do Pece. Vítr fouká z hor a ještě pomáhá ve sjezdu až do Trutnova. Čas  řidičům ještě dovolí dojet pro auta na parkoviště pod lanovku a jen málo zpožděná večeře může začít. Máme 53 km.

   Den šestý – Zlaté návrší.  Ranní přesun auty do Herlíkovic je pro nás rutina. Stanice lanovky, která nás vyveze na kopec Přední Žalý, je z neznámých důvodů dost vysoko nad parkovištěm, takže s chutí do toho a brzy jsme tam. Předem domluvené svezení nahoru funguje. Rázem jsme ve výšce 1019 m n m. u jediné kamenné rozhledny v Krkonoších, kterou nechal postavit hrabě Harrach v roce 1892 a považte že až loni, po 120 letech, potřebovala opravu. Za dvacku se jdeme podívat nahoru a výhled na Krkonoše stojí za tu malou námahu. Celá cesta je ještě před námi a tak rychle na kola a stejně tak z kopce dolů až na silnici nad Beneckem. Chvíli musíme po ní, pak vjíždíme do lesa a snadnou jízdou po rovině jsme u kiosku, který má příznačné jméno Na Rovince. Cestou vymýšlím, že právě tady bychom mohli „jít na Miladu“. To znamená zastavit, sáhnout pro svačinu, rozbalit, ukousnout, zabalit, sednout na kolo a jet dál, právě tak, jak to často musí Milada dělat. Nevím jestli se tento termín ujme, ale pro chvíli srandy to stačilo. Jedeme dál lesem  až nás zastaví traktor co přibližuje klády z lesa. Hezká podívaná, nikdo neprotestuje. Stále mírně klesáme až do prudké zatáčky. Tohle místo se jmenuje Labská a  je pro další orientaci důležité. Kdo sjede po silnici dolů dostane se na  Labskou přehradu, ale kdo jede dál po vrstevnici s hezkými výhledy na Špindl, ten se dostane posléze prudkým sjezdem do samého středu města – k bílému mostu. Tady se potkáváme s Jožkou Levhartem, který už ví, že lanovka na Medvědín jede  za dvacet min. a pak až za hodinu. Cestou je několik lákadel k zastavení, ale až jindy, nás čeká cesta nahoru. Nahoře ještě snadno sjedeme na silnici z Horních Míseček a  před námi je 3.5 km náročného stoupání na Zlaté návrší. V potu tváře jsme všichni nahoře – děvčata smekám klobouk a vám chlapi pro příště radím – jděte do háku za Janďáka , on vás tam vyveze. Ještě kousek nad námi je mohyla Hanče a Vrbaty, kteří blízko odtud zahynuli ve vánici při lyžarském závodu právě před sto lety.   Po obědě chce většina dolů, já se přidávám, protože brácha má na půl šestou vyjednanou opravu kola v Trutnově a to je zatraceně daleko. Nahoře zůstávají jen Jirka a Laďa B. Dastanou se na Labskou Boudu i k prameni Labe, ale Pančavský vodopád nenajdou, takže ten zůstává výzvou pro naší další výpravu do Krkonoš. Zpět do Míseček to jede samo. Tady jsem chtěl trefit na CS 12 a po ní sjet do Špindlu, ale to se mi nepovedlo takže se ocitáme na sjezdovce a po ní brzy dole. Tady se Hanka po telefonu dovídá od neteře, že její penzion je právě na tom svahu po kterém jsme sjeli dolů a ne na protilehlém jak si Hanka myslela. V šesti lidech se vydáváme zpět nahoru zachránit situaci což znamenalo sežrat buchtu pro 18 lidí a ještě k tomu dostat kafe. Úkol to byl příjemný a splnili jsme ho se ctí. Až budete jednou chtít do Špindlu, tak penzion se jmenuje Rosa , je moc pěkný a levný. Dole u mostu čeká zbytek party takže ještě organizuji společné focení s Krakonošem. Většího chlapa pomalu nenajdete a v krakonošským oblečení už vůbec ne. Ještě 13 km sjezd  do Herlíkovic a je konec etapy. Naše auto balí zvlášť rychle, protože dohodnutý čas opavy kola je už za 45 min. S mnoha dopravními přestupky přijíždíme k cyklosportu dvě minuty před zavřením. Dnes máme 40 km.  

   Den sedmý – Cesta za babičkou .  Příprava dnešní etapy začala už včera a hlavní, pozitivní, roli při tom sehrála improvizace. Padlo rozhodnutí jet jen jednu cestu a to až do České Skalice a zpět vlakem. Ještě večer se vydávám na nádraží zjistit zda nás do vlaku i s koly vezmou. První kontakt s pokladní byla srážka s volem. Dámy prominou. Ty nádražáci na to musejí být školeni aby nejdříve udělali problém ze kterého pak cestujícího pomalu dostávají a k tomu potřebují hodně času. Mě přálo štěstí. Na nádraží náhodou přišla pokladní se kterou jsem vyřizoval ten první vlak, pamatovala si mě a všechno šlo jak na drátku. Kola vzali. Ráno se vydáváme na cestu hezky do kopce  a dál pak do opravdu krásného kraje podhůří Krkonoš. U Starého Rokytníku projíždíme místy kde ve válečné vřavě roku 1866 přišlo o život tisíce lidí bojujících za zájmy svých mocipánů. No ale řekněte, kdo by dneska šel nasazovat svůj život za takovýho Klause a nebo … no je jich hodně.  Na předměstí Úpice v místě zvaném Podrač vpravo a pořád nahoru a ještě kousek a jsme na křižovatce Svobodné. Tady vlevo sjezdem až do Havlovic kde neomylně nacházíme hospodu. Je vyhlášená mezi cyklisty i vodáky a opravdu všechno co jsme měli bylo dobrý. Ještě musíme navštívit Zvonka Šimsu, bývalého kolegu. To není problém, všichni ho tady dobře znají jako včelaře. Teď už jedeme po novém mostě u Starého Mlýna. Když ho pan starosta stavěl tak ať dělal co dělal vyšel mu z toho taky barák pro sebe. Oni ho raději zavřeli aby už takový mosty nestavěl. Jsme  na Panské cestě v Babiččině údolí. Po levé ruce řeka Úpa a všude kolem nás zelený tunel. Na šňůru cesty postupně navlékáme známá místa – Slatinský mlýn s kvetoucím Liliovníkem tulipánokvětým, Červený most, Viktorčin splav, Staré Bělidlo, Babiččin pomník a Ludrův mlýn. Nemůžu zapomenout na štěstí, které nás potkalo na Starém Bělidle. „Děti babička se nám vrátila“ píše B. Němcová v Babičce a ono opravdu. Kolem chaloupky si hrají děti dobově oblečené a pak přichází i jejich babička aby v krátkém dialogu s Barunkou připoměla kolemjdoucím k čemu především byly děti vychovávány – ke skromnosti, pravdě a lásce k vlasti. Šťastná to doba. Myslím si, že v době školních výletů je to velice záslužné a je nadějné, že některé z dnešních dětí si Babičku i přečte. Ve mlýně to vedou taky hezky. Mlynáře v jeho šatu nikdo nepřehlédne a když k tomu chutnají všechny možné staročeské dobroty tak z toho máme moc hezký zážitek. Je čas se vydat za paní kněžnou do Ratibořic. Zámecký park má skutku pěkný s dvěma opravdovými dominantami – Liliovníkem tulipánokvětým a Bukem červeným. Z České Skalice známe trochu jen hospodu U přejezdu. Mají tady býčí žlázy, řízek jako kráva (tak to stojí v jídelním lístku), cmundu a pod. Odjíždíme rychlíkem a za necelou hodinu jsme v Trutnově.  Dnes máme 38 km.

   Den osmý – poslední. Je sobota a nás poveze cyklobus na Pomezní Boudy. Nakládání kol byl koncert pro dvě ruce pana řidiče. Nikdy jsem ještě neviděl tak šikovnýho šofera. Je narváno, jako kdysi když jsme jezdili do školy. Nahoře trochu sjedeme zpět z kopce a pak do prava k chatě Jelenka. Ani ne po 2 km na křiž. Mokré jámy doleva sjezdem na silnici po které jsme přijeli autobusem. Ještě asi tak 300 m dolů a prudce vpravo, jsme u Žacléřských Bud. Tady se některých zmocnilo zděšení, protože cedule u cesty zakazovala vjezd s poznámkou – za letového provozu. Připoměl jsem si slova Jirky Morávka “ Krnapáků se na nic neptej, ty budou radši když pojedeš rovnou domů“. Většinou pěšky se suneme do kopce a já pořád opakuji – není dlouhý, není dlouhý a on byl ve skutečnosti s malými přestávkami až k vyhlídce na Sněžku. Pohledy do Lvího dolu nebo na Šímovy Chalupy a pak především na Sněžku jsou hodny superlativů, dnešním jazykem prostě super. Na naší nejvyšší horu se díváme od východu a ona nám nastavuje k obdivu svůj dlouhý svah. Ještě je tu jedna vyjímečnost.  Z levé strany nejsou vidět žádné sloupy lanovky z Růžové hory na Sněžku, protože tam probíhá stavba nové lanové dráhy. Až sem přijedeme za dva roky tak už tam zase budou. Ještě potkáváme dva mladíky co jedou proti nám a nebýt skupiny Němců, tak to byli jediní živáčci co jsme na této cestě viděli. Spálený mlýn je to místo kde se naše lesní cesta potkává s hlavní silnicí. Chtělo by to kafe. Dva penziony hned u silnice mají zavřeno a tak posílám na průzkum Jirku a Laďu B. Našli v kopci Rusalku a to bylo dobře. Zatímco my sedíme, okolo chodí spousty pěšáků – účastníků dálkového (100 km) pochodu se startem i cílem ve Vrchlabí. Právě mají za sebou asi tak 78 km a někteří podle toho vypadají. Všichni ale mají náš obdiv. Po krátké konzultaci s majitelem boudy zaimprovizuji naposled a upouštím od další cesty podle plánu. To měl být sjezd do H.Maršova, tam prudce do kopce až nad Jánky, k Hof. Boudám, sjezdem přes Bolkov, Vlčice a Hrádeček do Trutnova –  necháme na příště, ale fakt, to je opravdu krásná cesta. Teď vylezeme  2.5 km do Dolní Malé Úpy ke kostelu, kde jsme už první den byli.  Hned vpravo k Lys. Boudě až na  jeden výšvih a tady jsme krátce vzpoměli první (týdenní) výročí od „vpádu Volfíka do Krkonoš“. Ještě poslední pohledy do kraje a jedeme dolů a to dost pomalu, protože silnici vzala velká voda. Stavíme u muzea Vápenka, stavby , která stojí za bližší průzkum. Přes Horní a Dolní Albeřice se dostáváme do H. Maršova a dál po známé silnici do Trutnova. Celé to máme za 46 km.

   Ještě dám fotky do galerie a tím bude dovolená opravdu za námi. Před námi je další etapa a to v neděli 7.7.2013 se startem v dopoledních hodinách. Pošlu sms. Mějte se hezky a hodně jezděte na kole – je to nejen hezký, ale i zdravý.             Zdraví Vás Pepa D.

Zpráva z etapy č. 7/13

   Přátelé, ono vlastně nejde o zprávu z etapy, ale ze schůze na kterou jsem Vás dodatečně svolal. Rokovali jsme o dovolené KRKONOŠE 2013 a to spíše z pohledu co je v plánu, než o případných potížích způsobených velkou vodou.Však taky do odjezdu máme týden  a při pěkném počasí nám jistě hory dovolí užívat si dovolenou, zatímco lidem, které to vyplavilo, nastane smutný čas likvidace škod.  V našem kraji nám nic takového nehrozí, tak si jen těžko dovedeme představit jak velké je to neštěstí. V galerii bude pár obrázků z „povodně“ na chebsku. No budiž.

   Odjezd na dovču je v sobotu 8.6. 2013 (na Medarda) v 8.00 hod z parkoviště chebského Lidlu t.j. pod Zlaťákem.  Informace pro cestu, ubytování a pobyt zveřejním v itineráři cesty a ten rozdám před odjezdem.  S větší jistotou můžu oznámit, že další nedělní etapa bude 7.7.2013 a povede přes Skalnou kam ten den přijede  Honza Kopka a my mu pomůžeme postavit reklamní oblouk cíle závodu 1000 mil Trans Czechoslovakia. V pondělí pak bude očekávaný vítěz závodu a kdo z Vás bude chtít tak přijede, už teď jste zváni.

   P.s. až do odjezdu budu zjišťovat situaci v Krkonoších a v Trutnově a kdyby se našlo něco důležitého tak Vám to dám vědět.    Zdraví Vás Pepa D.

   Je středa večer a já můžu sdělit, že v Krkonoších bude fungovat doprava na Pom.Boudy, že stezka kolem Labe je v pořádku a že ,za vydatné pomoci Jirky Morávka, budu dál ověřovat potřebné informace.  Je  jisté, že se na svých cestách setkáme s vymletými cestami, naplaveným pískem nebo bahnem, přijedeme špinaví, budeme muset prát, ale nám to vadit nebude, protože s tím počítáme. Je taky možné, že zmokneme, ale to zase zachrání pláštěnka, kterou každý bude mít sebou. Může nás čekat nezbytná improvizace , jak před tak i na cestě, a to je základ velkého dobrodružství. Těšíte se ? Já moc .   Zdraví Vás Pepa D.