Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.Archive for Červenec 2014
Zpráva z etapy č. 8/14
28.7.2014 | 
Autor Přátelé, na nádraží se nás sešlo osm. Je to počet , který je na hranici možností Českých drah. Oni sice do jízdního řádu napíšou, že spoj má rozšířenou dopravu kol a zavazadel, ale to v praxi znamená pět kol a dál podle vůle průvodčího. Ten náš právě začínal, byl plný elánu a užíval si nadvlády nad námi. Naštěstí to trvalo jen chvíli než se přidal na naší stranu a soukromě dokonce začal dráhy kritizovat. K politování. To už jsme ve Valech a vystupujeme do tepla.
Silnice na Krásné je klidná a stále stoupá takže je nám hezky horko. Pár kalorií jsme spotřebovali a tak hurá do cukrárny. Paní majitelku znám a předem jsem u ní objednal kremrole. Nedělá je nikdo lepší, věřte mi ! K tomu ještě Ivča veze svůj, výborný dort. Máme se jako na svatbě. Za 2 km nás čekají Tři Sekery a v nich kostel zasvěcený „Čtrnácti pomocníkům v nouzi“, jeden z nich se jmenoval Sv.Eustach. Jejich sochy v životní velikosti jsou na stěnách tohoto evangelického kostela a že byl velký zájem o prohlídku přes mříže ukauzuje foto. Historie obce sahá do 15.stol. V té době se zde začala těžit měděná ruda. Název se traduje od tří záseků do kmene jedle, které zde udělali norimberští kupci když se prodírali pralesem a označili si tak místo kde rudu našli. My už se vydáváme na novou cyklostezku, která po horizontu spojuje T.S. s Tachovskou Hutí a je z ní krásný výhled do kraje. Tady se potkáváme s cestou, která byla několik desetiletí jedinou spojkou se světem pro pohraničníky v hlubokých lesích sloužící. Než zajedeme do lesa uplatňuji starou alpskou pravdu : „jedu, nemůžu, zastavím, fotím „. Z toho je ta první fotka celé party.
Za pár kilometrů jsme u první roty – Slatina. Zvědavost nás zavádí do otevřených vrat areálu, dnes využívaného pro hru paintball. Venku sice stojí velké deštníky připomínající hospodu, ale z baráku se ozývá hlahol a německé výkřiky. Není to našemu věku příjemný. Je tam asi patnáct kluků v maskáčích a právě fasují plynové pušky se kterými po sobě budou střílet barevné kuličky. Na hlavě mají přilby s plexisklem. Parta se dělí na dvě skupiny, je dán povel k boji a z lesa se ozývají tlumené výstřely. Jak pravil pan majitel „dokud se nevybijí“. Holoubkům chybí vojna. Chloubou tohoto místa je tablo izraelské rozvědky Mosad, která zde cvičí svoje vojáky. To už je ale jiná dimenze. Inu genius loci je tady velice silný. Na závěr se ještě necháme přemluvit na reklamní foto, asi proto, že naše brambory na dresech působí tak mírumilovně a vůbec se sem nehodí. Ještě zmínka o rotě Mohelno, která je odtud ještě dál v lese. „Na starý Mohelně, na státní hranici …“ Každý tu písničku zná viďte ? Ve stejném směru je také bývalý uranový důl Dyleň, v padesátých letech plně funkční.
My se lesem dostáváme na bavorské území kolem historických hraničních patníků. Sedíme na lavičce a svačíme s výhledem směrem na Mähring. Čeká nás pozvolný výjezd ke kostelu Sv. Mikuláše. Kolem v lese je spousty borůvek, malin a houby se dají najít z jedoucího kola. Brácha toho notně využil. Za pozornost taky stál smírčí kříž, který zarůstá do kmenu smrku už asi hodně dlouho. Nikdo z těch dvou nechtěl uhnout, ale život je silnější. Začíná dlouhý sjezd do Altmüglu, objevuje se otevřená krajina a v ní docela blízko déšť. Nesmíme zapomenout na moc hezký pohled na Dyleň z této strany. V Neualbenreuthu mají pěkný kopec, ale za ním je hned pěkný sjezd až k hospodě Adamhof ve vesnici Hardeck. Pivo a kafe nám celý den chyběli a Ivča k tomu objednává husí prsa, červené zelí a klöse, což jsou česky chlupatý knedlíky a nebo bosáky. Talíř obešel celý stůl a bylo to výborný. Naše besedy u stolu jsou kořením etap a já je mám hrozně rád. Největší sranda nastane ve chvíli kdy se pořádně rozprší. Zatím zůstáváme pod deštníkem a vůbec nám to nevadí. Když už je i zaplaceno a právě přestalo pršet sedáme na kola a hurá z kopce dolů do další vesnice. Tam už je po dešti, takže jediná voda na nás přišla zdola a ne zhora jak jsme čekali. Další cesta vede na hranice, tam po naší signálce na Krásnou Lípu a cyklostezku od Waldsassenu. Jedeme po ní až do Hájů a loučíme se. Chebáci mají skoro 50 km a franťáci samozřejmě víc, ale nikdo nefňukal. Ještě kdo byl : Janďák, brácha Láďa, Vlasta, Petr, Líba, Hanka, Iva a já.
Tak příště zase někam jinam. Mějte se hezky a těšte se. Zdraví Pepa D.
Etapa č. 8/14
Přátelé, mám pro Vás připravenou tzv. „objevitelskou“ etapu. Myslím si totiž, že alespoň jeden úsek nikdo z Vás nikdy nejel. Tak jsem zvědavý jestli se to potvrdí.
Sejdeme se v 9.30 hod v neděli 27.7.2014 na chebském nádraží. Odjezd vlaku do Mar. Lázní je v 9.59 hod. Kvůli přepravě kol od Vás potřebuji zprávu zda pojedete a to do pátku večera.
Snad umocním Vaše těšení, když stručně popíšu trasu etapy. Z Mar. Lázní se přesuneme do V. Hleďsebe a pak Krásné – Tři Sekery – Slatina – přechod hranic – Altmugl – Neualbenreuth – Hardeck – přejezd hranic – po signálce až na Krásnou Lípu – a po cyklostezce do Chebu.
Na kafe zajdeme až v Hardecku, jinak to bude dlouhá cesta bez hospod. Proto vlastní vydatná svačina je nezbytná. Nezapomeňte na OP a Eura ! Čeká na Vás krásná krajina pohraničních hvozdů. Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z etapy č.7/14 – Loket
Přátelé, v pondělí jsme jeli už dlouho svolávanou etapu do Lokte a zpět. Bydlí tam paní Jitka Hlavsová,která nám vyprávěla o svojí cestě do Santiago de Compostella a na konec světa.
Jen krátce připomenu jak se to celé seběhlo. Na Prvního máje jsem projížděl Frant. Lázně a u Františka jsem uviděl čtveřici cykloturistů „na těžko“ jak si prohlížejí mapu. Nedalo mi to a nabídl jsem jim pomoc. Byli to bavoráci a mapu měli starou, ještě bez stezky do K.Varů. Jel jsem tedy s nimi do Chocovic a cestou jsem se od Kurta dověděl, že jedou do Lokte za paní Jitkou co má kavárnu Galerie, víc nevěděl. On se s ní potkal v srpnu minulého roku když ona byla někde u Weidenu , taky si prohlížela mapu a on jí taky nabídl pomoc. Druhé náhodné setkání v tomto příběhu. Když se Kurt i s kamarády vrátili domů vlakem napsal mi její celé jméno J.H. a bližší adresu. My jsme jí v Lokti snadno našli a domluvili s ní povídání o Caminu. Že by byl svět opravdu tak malý ?
Je tady už pondělí ráno, podle předpovědi nemá celý den pršet, ale pravda je jiná. Od půl devátý docela cedí a tak odložíme start o hodinu. V deset jsme z Tršnice opravdu vyjeli , ale ne daleko. V Chocovicích jsme pod dubem počkali asi čtvrt hodiny, pomalu přestávalo a tak jsme vyrazili. Když voda zhora skončila začala ta zdola od kol. Ta je snad ještě horší. Pemprska je za chvíli nacucaná a dál … hanba povídat. V půl jedný jsme v Lokti a před kavárnou se scházíme s druhou polovinou naší výpravy, která přijela autem.
V kavárně je nás „plno“ . Ještě nezbytné objednávky pressa a výborných čerstvých koláčů z borůvek a meruněk a můžeme začít. Růže od naší výpravy byly poděkováním za milé přijetí a nezištnou ochotu vyprávět nám o cestě. Vzájemné představení tedy proběhlo, ale nebylo úplné. Mladý pán co seděl za promítačkou, trochu schovaný za sloupem, byl její manžel, jak se brzy odhalilo. Jitka vypráví, někteří z nás a pan Dytrych k tomu vykřikujeme otázky a doplňky.Všude kolem vládne příjemná nálada. Asi nemohla začít jinak než konstatováním, že v době tříleté nemoci si slíbila, že když to s ní dopadne dobře tak se na cestu vydá a bude to její díkůvzdání za uzdravení. Jitka je věřící a tak když to dobře dopadlo neměla žádnou překážku a svůj slib splnila. Manžel prý trochu oponoval, ale více pomáhal a dokonce jí k Waldssasenu doprovodil a počkal až zmizí za obzor. O tom jak se o ní bál se dnes už nemluví a přetáčí se to do legrace. V té chvíli měla za sebou padesát a před sebou více než tři tisíce kilometrů svatojakubské pouti. Když byla asi tak osm set km před cílem začala se potkávat s partou Španělů, kteří se o něco později stali jejími souputníky. Jitka nebyla žádnou brzdou, měla už natrenováno, jela většinou po stezce pravého Camina a jen ty nejhorší úseky objížděla po silnici. Je to obdivuhodný výkon. Její parťáci měli na cestě spoustu známých, vždyť byli z Galicie, kterým posílali zprávy a taky fotky Jitky. Ona se tak stala nejpopulárnějším poutníkem a nejednou se jí stalo, že úplně neznámí lidi ji objímali a oslovovali „České děvče “ Ve Španělsku považují za normální, že se každý z nich alespoň jednou za život na Camino vydá. A když to je děvče z dalekého Česka, velice si toho váží. Jitka cestou sbírala do svého Credenciálu t.j. průkazu poutníka, razítka z kotelů a klášterů a nebo iček ve městech. Ty jsou na konci cesty v Santiagu důkazem, že poutník cestu vykonal a je mu vydán certifikát na jméno. Ráda se tam zdržovala a nabírala nové síly a přesvědčení k další cestě. Stejnou roli v tom sehrály i každodenní kontakty s rodinou.
Vlastní cestu je možné si představit jako prašnou pěšinu, po staletí vyšlapanou poutníky k níž se v dnešní době přidala ještě zpevněná silnice, která více i méně Camino (šp.) kopíruje. Začátků poutě do Compostely je celá řada, např. u nás začíná jedna větev ve Zbraslavi u kostela sv. Jakuba. Nejvíce poutníků pak vychází nebo odjíždí z francouzského Le Puy nebo Saint Jean Pie de Port pod Pyrenejemi.
Po třech hodinách povídání a promítání se loučíme a slibujeme, že se zase zastavíme až pojedeme přes Loket. Na cestě zpátky se mi nechce vůbec mluvit, jsem plný dojmů, myšlenek, byl to silný zážitek. Snad nejvíce mě zaměstnává úvaha o rozdílu prožitků člověka věřícího a nevěřícího. My, křtění Národním výborem, taky obdivujeme kostely, památky z dávných dob a dost dobře nevnímáme co je uvnitř. Víra tady dává člověku vůli překonávat překážky, které život do cesty staví. V našem případě pro další kilometry dlouhé cesty. Pozorní si jistě všimli, když Jitka řekla, že jí cestou nic nebolelo a její manžel dodal, že když se vrátila tak byla rozzářená jako pětistovka žárovka. Zářilo z ní štěstí ze splněného slibu a z jistoty, že osud je jí přece jen nakloněn. Přiznám se, že už druhý rok mám sen o vydání se na cestu a prožívám vnitřní souboj mezi chtít a moci. Jak to asi dopadne ?
Jitko děkujeme.
Etapa č.7/14
Přátelé, další etapa je před námi. Je to cesta do Lokte za paní Jitkou Hlavsovou, která loni dojela na kole, sama , do Santiaga de Compostella a následně až na „konec světa“ k Atlantiku. Jak nám sama řekla, bude vyprávět především o zážitcích z cesty, o krajině a lidech a také o okolnostech, které jí vedly k uskutečnění tak velké cesty.
Paní Jitka provozuje v Lokti na náměstí kavárnu ( v rohu směrem na KV) a peče sama bezvadný dorty . Zmiňuji se o tom , protože tudy vede jediná cesta jak se s ní vyrovnat. Zaplatit jí přímo jakési vstupné ona rezolutně odmítá. Takže dáme-li za kávu např. dvojnásobek, nebo násobek ceny bude to náš příspěvek, který ona jistě neodmítne. Darům se meze nekladou. Pozn. v pondělí má zavírací den a proto se nám může věnovat.
Beseda se koná ve zmíněné kavárně od 13 hod. v pondělí 14.7.2014. Doprava do Lokte má dvě varianty : A – na kole s odjezdem v 9 hod od Tršnického nádraží a nebo B – auty .Prosím všechny z Vás, kteří máte o akci zájem aby jste mi dali zprávu jakou variantu cesty použijete a to nejpozději do sobotního večera. To už budeme znát předpověď počasí. Těším se na Vaše zprávy a talefony. Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva od Bodamského jezera.
Přátelé, bylo to ve dnech 28.6. až 2.7.2014 kdy se dvanáct lidí z naší party podívalo do míst, která mají s českou historií hodně společného. Myslím tím hlavně město Konstanz u Bodamského jezera. Každý Čech ví, že zde byl 6.7.1415 upálen Jan Hus a asi jen málokdo ví, že o téměř rok později taky Jeroným Pražský. Kostnický koncil byl svolán císařem Zikmundem ve snaze odstranit tzv. velké schizma, nebo chcete-li papežské dvojvládí v té době v církvi trvající už více jak dvěstě let. Hus na toto jednání přijel, byl souzen za své názory a vyzýván aby své učení odvolal . On neodvolal a jak to dopadlo už víme.
Ještě připojím krátkou informaci o tom, že náš pobyt v oblasti začal návštěvou jihobavorského města Lindau a to jeho ostrovem, který je historickou částí města. Z 25 000 obyvatel jich na ostrově žije necelých tři tisíce, takže ty davy lidí jsou turisti. Už v roce 1853 sem byla dovedena železnice. Historie tady pamatuje ženský klášter z 9. století. Opravdu krásné staré město s přístavem a starou radnicí.
První den jsme do Konstanz přijeli promočeni z deštivé etapy, hladoví, takže náš čas a zájem nestačili k jeho důkladnému prozkoumání . Taky nám v tom bránil bleší trh, ten den tam pořádaný. Viděli jsme Husův dům, kde je muzeum . Jak už v historii mnohokrát, tak i v tomto případě se jedná o omyl, protože dům kde Hus bydlel stál o několik čísel dál, ale v minulosti byl zbourán a postaven nový takže buďme rádi za tento. Také jsme našli Koncilní dům, kde je dnes hotel a to bylo tak vše. Chybí nám katedrála, bludný balvan – označení pravděpodobného místa upálení, socha Imperie – dvě malé, nahé postavy císaře a papeže, radnice , univerzita a spousta malebných uliček starého města. Následné hledání cesty domů na okraji Konstanz bylo dobrodružné a namáhavé. Na vině byla špatně zakreslená stezka do mapy a k tomu pět defektů. Nepamatuji takovou etapu, ale taky nezapomenu na výbornou náladu se kterou jsme tyto útrapy zvládli. Najeto máme 63 km.
Další pozoruhodností tohoto kraje jsou rýnské vodopády u Schaffhausenu. Rýn protéká šesti zeměmi Evropy v délce 1320 km a končí v Holandsku v Severním moři. Po projití turniketem sestoupíte po terasách dolů proto aby Vám každá z vyhlídek nabídla jiný úhel pohledu na padající vodu. Beránci jediní stihli také se svézt na loďce, kterou dojeli do středu toku odkud pak mohli vyjít po schodech na skálu uprostřed vodopádů. Odvážlivci jedni ! Samotná cesta na kole různě odskakuje od řeky a umožňuje vidět ovocné plantáže většinou kryté sítěmi proti kroupám. Je to hezký, úrodný kraj. V městečku Diessenhofen mají starý, dřevěný most, který používají také auta. Provoz je řízen dohodou obou stran, ohleduplností a klidem řidičů. Starší pán, když nás viděl u mostu postávat stáhl okénko a ptal se kam chceme dál ? My že na Stein a on nás naléhavě přesvědčoval o klidné cestě přírodou. Vzal jsem jeho radu a vyplatilo se. Brzy jsme ve Steinu. Stačí projet branou města a jste na pěší zoně plné obchůdků a kaváren. Však už bylo na čase. Zbývá nám dojet do cíle a tím je Wildpark Allensbach. Bylo to 62 km.
Na třetí etapě se dostaneme na dva významné ostrovy. Začínáme na kolech hned u penzionu a po klidné silničce jsme brzy v Kaltbrunnu. Za vesnicí je ypsilonka , ta správná je pravá, ale my jedeme tu levou. Pěkně do kopce. Péťa sice v lese něco namítá, ale věřte mu, vždyť je to každou chvíli. Mrknutím do mapy mu dávám za pravdu, ale to už jsme ve vesnici Freudental s nádherným zámkem na kopci. Z jiné mapy jsem zjistil, že je tam kruhový výhled do kraje , tak to si příště nenecháme ujít. Snadným sjezdem jsme u jezera a kolem něho u ostrova Mainau. Je známý jako květinový ostrov a k tomu je zajímavé, že je majetkem rodiny Bernadotte, která patří do švédské královské rodiny. Prošli jsme po hrázi a hned první překvapení. Kmeny platanů jsou barevně oháčkované. To prý děti. Snad si takto nepředstavují ochranu přírody. Dál už to vypadá jako ve Frant. Lázních za mlada – květinové záhony afrikánů, voskovek a všelijakých skalniček, ale přece jen je tady něco navíc. Květinové sochy kytičky, kačenek a nebo páva, ten byl zvlášť vydařený, viz. foto. Následuje úsek odkvetlých keřů růží a italská zahrada vytvořená z vodní kaskády osázené spoustou kytek. Za ní už Vás to táhne nahoru po schodech mezi gigantické sekvoje vysázené na ostrově v roce 1864. Jste v růžové zahradě a následně pak v tropickém skleníku plného palem, ticha a klidu. Hned vedle je barokní kostel a za ním zámek. Tady se naše cesta obrací a zavede Vás do švédské restaurace kde i posezení u stolu je zážitek. Prostřední třetina stolu je totiž květinový záhon. Okruh pak pokračuje anglickým parkem,arboretem, kterému vévodí sekvoje a cedry. V motýlím domě je víc lidí než motýlů. Sem tam si některý sedne na nakrájený pomeranč a jedině tak se stane snadným terčem pro objektivy fotografů. Péťa tvrdil, že si sedl a motýli přistávali i na něm. Inu cyklistický dres má hodně společného se zvířecí říší. Už jsme tady více než dvě hodiny a to jsme ještě neviděli skleník orchidejí a spoustu jiných míst. Tak zase příště. Teď přejedeme na druhou stranu poloostrova ke Gnedensee a zase hezky po hrázi, alejí topolů na ostrov Reichenau. První památka na cestě je kostel sv. Jiří zůstává bez povšimnutí, stejně jako klášter s románským kostelem, který zde stojí od osmého století. Beru to jako vážnou cestovatelskou chybu, která se příště nesmí opakovat. My sjedeme do středu ostrova a hned u cesty obsadíme jednu hospůdku odkud naopak zážitek máme. Milé servírce se stala nemilá věc. Nesla tác pití a protože ještě nezná všechna úskalí zemské přitažlivosti tak ho stavěla na stůl hodně šikmo. První sklenice piva to nevydržela, flákla sebou na stůl, rozbila se a pivo ocitlo v klíně Milady. To by ještě šlo, ale střepy lovila ještě chvíli za výstřihem a věřte, že bez zranění. Prostě sranda veliká. Tady na mapě objevím lodní spojení s městečkem naproti, kam musíme obloukem dojet. Až na vyjímky to bylo přijato s nadšením. Jízdní řád byl ale neúprosný. Loď jede až za 1.5 hod a to my už budeme sedět u večeře. V Allensbachu ještě dokoupíme řadu lahví k večernímu posezení, protože restaurace v penzionu má dnes zavřeno. Dnes je 52 km se sluncem nad hlavou.
Poslední etapou je přejezd mezi městy Bodman a Meersburg. Startujeme do deště, jede nás jen několik z autobusu. Stezka je hezky značená takže stačí dávat pozor jen při průjezdech městy. Cestou jsme ochutnali chrupky a taky viděli ve městě Überlingen sousoší, které šokuje. Nějaké vysvětlení k němu jistě je, ale kde ho sehnat ? Muzeum dávného života na jezeře – chýše stojící na dřevěných kůlech zůstává na příště. Město Meersburg stojí na prudkém svahu nad jezerem a je hodně fotogenické. Víme tady o dvou restauracích které patří Čechům nebo Slovákům. Jsou to milá setkání. 32 km.
Byla to po čase dovolená poznamenaná počasím. Taky proto na několika místech v textu nechávám prohlídky na příště a myslím to vážně. Stejně tak to mám s cestou do Zell am See. Tam cestovka příští rok jede tak co říkáte ?
Publikováno v zpráva z desáté etapy r. 2018, Zprávy | 
Tagy: Zpráva od Bodamského jezera | 
Žádné komentáře »