Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.Archive for Září 2022
Zpráva ze Švýcarska.
28.9.2022 | 
Autor Kamarádi blízcí i vzdálení vězte, že cesta naší pětičlenné skupiny do Švýcarska bylo něco zcela výjimečného, těžko popsatelného, ale já se o to přesto pokusím. Především a hlavně nám vyšlo počasí. Bylo neustále azuro až se mi z toho stýskalo po beráncích, kteří jsou na fotkách moc hezký. Ranní nižší teploty se daly řešit oblečením a na cestě už vůbec nevadilo, že je třeba jen 12 st. Bydleli jsme v městečku Beatenberg, kousek nad Interlakenem, odkud je i výhled do srdce Bernských Alp, kterým jsou tři majestátní štíty hor Eiger, Mönch a Jungfrau. Ten prvně jmenovaný, Eiger, má svojí severní stěnu hodně obtížnou i pro nejlepší horolezce světa. Měli jsme čtyři dny na výlety do různých stran této oblasti. Tak se do toho pustím :
Je úterý 20.9.2022 ráno a já vyhlížím slunce. Objevilo se mezi stromy, trochu výše nad námi aby za krátkou chvíli zalilo celé údolí s Thunským jezerem v údolí. Při snídani dostávala děvčata informace k připravené etapě. „Jedeme na kolech do Grindelwaldu !“ povídám, ale to bylo málo. Doplňuji tedy :“je to 28 km jedna cesta, tam spíše nahoru a zpět to dá rozum, že dolů !“ . To ovšem není všechno, to platí až z města pod námi – z Interlakenu. Pokračuji tedy :“ Vy pojedete pomalu na kolech dolů, je to 8 km sjezd s krásnými výhledy, tak žádný spěch a fotit, já pojedu dolů autem. Proč ? No to pochopíte až to sjedete !“ Na okraji města jsem zastavil a čekal : „Už je vidím, ale stojím na druhém chodníku a oni mě nevidí, oči mají zahlcený tím sjezdem, musím tedy použít burácivé Hej ! a pomohlo to .“ Teď je protáhnu k parku a na nejbližší lavičce počkají než zaparkuji u východního nádraží. Už jsme spolu a rychle se projedeme městem a vedle ve Wilderswilu se napojíme na cyklostezku č. 61. Ta nám hned na začátku nabídne hodně starý dřevěný most se střechou po kterém dodnes jezdí osobní auta, za ním malý bílý kostelík a dál silničku do dlouhého taháku. Stezka totiž bude spojovat vesničky, nebo spíše usedlosti a tak bude muset pořád nahoru, dolu. Dole pod námi si jezdí auta po šikmé rovině, ale zase nevidí to co my. Staré i nové roubené statky, muškáty, nová moderní sídla a hlavně ty krásné stěny hor po obou stranách údolí. V půlce cesty musíme na místě ponechat Táňu, protože její baterka už na to nemá, je k.o. Dávám jí několik návrhů, a mezi nimi i slib, že my zpět už pojedeme po silnici a ona počká na smluveném místě. Brzy potom i my opouštíme stezku a pro zbytek cesty volíme silnici. Jsme v cíli ! Město Grindelwald je ulice velkých hotelů, kaváren a obchodů a také mnoha muslimských turistů. Po obou stranách pak přechází do roztroušené zástavby malých a velkých domů, penzionů. Všechny mají okna a balkony otočené na druhou stranu údolí, na Eiger. Dalekohledem mohou turisté z celého světa sledovat horolezce při jejich práci. My velice snadno nacházíme venkovní posezení jedné restaurace a je nám úplně jedno co tady stojí káva nebo pivo. Jsme ohromeni pohledem na mohutnou severní stěnu Eigeru ! Po půl hodině opalování se vydáváme dál do města až najdeme pěkné místo na fotku. Obracíme a rychlým sešupem jsme brzy u Táni a s ní v Interlakenu. Nabírám směr k lanovce na Harder Kulm, což je vyhlídková restaurace několik set výškových metrů nad městem. Všichni jsou pro se za pouhých 30 CHF nechat vyvézt vagonem nahoru. Výhled nám pokazila náhlá změna počasí a omezený pohled na zmíněné velikány. Pár fotek dokáže, že to nebylo úplně marný. Zatímco my s Ivčou budeme nakládat kola do auta, tak děvčata se přesunou nejdříve na západní nádraží a odtud autobusem do Beatenbergu. Podle stejnojmenné stanice s naším penzionem Hohlenberg děvčata vystoupí , autobus odjede a oni zjistí, že to není ono. Statečně se vydají na cca 3 km rychlý přesun přímo do kuchyně. K večeři máme zelné závitky podle receptu Lídy. Výborný ! Učím se Skip – bo. Zatím nevím jak se to dělá, ale baví mě to ! Bylo to 64 km na kolech !
V středu ráno sděluji, že na kolech jedeme do Thunu a že to bude spíše z kopce a zpátky stejnou cestou. Začínáme pomalým průjezdem Beatenbergu, včetně návštěvy Ička kde se dovídám, že ty nejkrásnější výhledy do kraje které vidíme na mnoha pohlednicích, jsou dělány z kopce Niederhorn – 1963m – nad námi. Tak snad jindy, zůstane to mezi sny do budoucna. Teď už jsme v lese a za chvíli je tady prudký obrat cesty vlevo a v něm odbočka vpravo do Justistalu s hospodou už po tři sta metrech. To bohužel není náš směr, tedy zatím ! Šikovně u cesty se tady jednou zastavil obrovský šutr při svém pádu do údolí. Váží 350 tun a má objem 170 m3 ! Jako turistická atrakce je tu dobře. Další zastavení věnujeme vyhlídce na Thunské jezero a krajinu v našem směru. Je tady zařízeno vše pro grilování, stačí si jen donést uhlí a buřty. Ještě kus sjezdu a je tu Sigriswil, malý městečko kde je spousta hezkého. Třeba takový hřbitov, nebo malá roubenka na křižovatce cest a v ní Ičko a ještě něco výjimečného – kovová lávka, zavěšená na lanech ve výšce 182 m nad údolím a dlouhá 340 m. Postavena byla právě před deseti lety a pro pohledy do kraje je to úžasný místo. Za pakatel si jí můžeme přejít a taky se po ní vrátit na cestě domů. Ale to potom, teď už chvátáme do Thunu kam je to asi tak 30 km z kopce, ale my to jeli čtyři hodiny ! Nejdříve kafíčko a to mám vyhlídnutý u jedné z dřevěných lávek hojně zdobených květinami. Už jsme jí našli, ale než jsme si sedli tak nás zaujala nezvyklá podívaná na mladý kluky a holky jak žonglují na prkně v silném proudu vody a jeho blízkém okolí. Úžasný výkon. Taky když vycházeli po schodech z vody tak jsme jim mohutně zatleskali na což, soudě podle jejich překvapené reakce, zřejmě nejsou zvyklý. I rozhovor nám poskytli a závěr ? Mají polední hodinovou přestávku v práci a tak si jdou na půl hod. zajezdit ve vodě 17 st. teplé, říkali oni. Tak dlouho se proplétáme uličkami starého města až se nám ukáže jednak cesta k zámku ale také ke švýcarské bance kde nám jistě vymění již neplatné bankovky. Ano stalo se a myslím, že hodně znamenala poznámka, že jsme z Čech. To je myslím dobrá zpráva pro Vás kdo máte doma ve štrozoku tuto měnu aby jste s ní něco dělali ! Jedna z ulic – Horní ulice – je zdobena markýzami domů, které jsou součástí střechy, je to hezký – viz. foto. K zámku vede cesta do kopce, jasná věc, ale výhled na město umožní jen návštěva interiérů za několik málo desítek CHF. Tak příště. Dole u lávky se loučíme s Táňou, která se rozhodla jet vlakem do Interlakenu a dál nahoru busem, místní dopravou, zadarmo. Na to má právo každý turista bydlící v okolí zmíněného města. Dobrý ne ? V 16 hod po nábřeží začínáme nabírat cestu zpět. Za dvě hodiny jsme doma a to jsme vůbec nebyli slepí k okolí ! Za chvíli jsou na talíři plněné bramborové knedlíky se zelím od Ivy. Opět velmi dobrý. Máme 62 km. Dostávám další lekci Skip -bo, ale ještě nevím kam se při tom dávají nohy !!??
Je čtvrtek, den kdy pojedeme auty do údolí Kandersteg se stejnojmenným městečkem v jeho závěru. Tam poměrně snadno najdeme parkoviště a celý natěšený se vydáváme do samotného konce údolí, které se tu rozdvojí a vytváří pomyslné „T“. Nás zajímá směr vlevo, protože to je krásná práce odvedená při kutání skály. Ve svislé skále vede cesta po které projede traktor s dřevem, natož potom osobák. Moc jich tu nejezdí, asi se bojí nebo to neznají. Zábradlí je většinou rostlý kámen. Je odtud hezký pohled do údolí a taky na potok, který tu burácí v soutěsce Jeden krátký tunel máme za sebou a brzy následuje druhý. Za ním je kamenný most, velice fotogenické místo, od něho ještě několik set metrů a jste v ráji ticha. Tedy pokud nestojíte u potoka, nebo nad ním. Silnička se pomalu zvedá, zajíždí pod koruny stromů do zeleného tunelu až značka dává turistům na vědomí, že vpravo je to jen pro ně a nebudou tam žádným autem rušeni. Po čase se to zase spojí a mimo zůstanou jen pěšáci. Na cyklisty čeká asi kilometrový výšvih s mnoha zatáčkami kde se podle Murphyho zákona musíte v té nejhorší potkat s autem. Potvrzujeme, že tento zákon je stále platný. První krávy dávají vědět, že blízko jsou lidi, ba i hospoda. Selden se to místo jmenuje. Jenže nás žene zvědavost a chceme k té druhé a poslední v tomto údolí. Jmenuje se Heimritz a od ní vede dál až k ledovci pěšina. Jste tam za 2.5 hodiny. My si sedáme na kávu, možná pivo a už nic. Klábosíme a do toho přichází dva hajný – mladý a starý. Kouří u piva a dalekohledem pozorují louky na stráních hor. Máme dopito, pojedeme zpátky. Asi tak po osmi km jsme v místě, kde se mezi skály vejde jen naše cesta a potok, který skalním vodopádem mizí v údolí. Ještě nezbytná fotka místního kostelíčka v Kanderstegu s horami v pozadí a pojedeme auty do Interlakenu. Rozhodli jsme se pro krátkou procházku městem s kapučínem. Největší hotel ve městě mě láká k prohlédnutí vstupní dvorany. Je sloupová a končí zimní zahradou za hotelem. Je honosně krásná. Děvčata jí využila k návštěvě WC. Obloukem procházíme anglický park místního casina a dál už nacházíme malé náměstí s několika kavárnami. Jsme v samém centru města. Jen zasedneme už je tu servírka, kde nic tu nic a je z Polska. Rozhovor probíhá k oboustranné spokojenosti a když nás slunce přestane ohřívat jdeme k autům. K večeři máme slovenské lidové jídlo t.j. směs brambor, těstovin a zelí. Chutný a sytý to bylo. Vařila to Táňa a byla se vším tak rychle hotová, že jsme ještě za světla zasedli ke Skip -bo. Já už o této hře věděl všechno a dokonce mi bylo dopřáno trochu to učit Ivču. Na kolech máme dnes 24 km.
V pátek ráno hlásím :“Holky jedeme královskou etapu“ ! Brzy po snídani jsme auty sjeli do města a odtud po pravém břehu Brienzersee , město Meiringen a Innertkirchen jsme vystoupali do průsmyku Grimmselpass. Tady zůstaly auta stát a my jdeme na to. Nejdříve jsem zastavil na samém začátku serpentin, které nás svedou do místa kde stojí několik domů a také nádraží pro výletní vláčky . Jmenuje se to tam Gletsch. Shora je moc hezký pohled především na zatáčky – vracečky, kterých je na každé straně svahu několik. Také je vidět celá cesta k hotelu Belveder a dále směrem na Furkapass. Celý tento sešup je nové dílo, silnice je široká a přehledná. Často stavíme pro nové a lepší záběry. Jsme dole v Gletschi a náš směr je vlevo. Silnice je to také moderní a vede po svahu protikopce. Když jsem tudy jel poprvé v roce 1969 autostopem v době mé zemědělské praxe zde, byl celý kopec plný zatáček a úzkých míst kde by se auto s autobusem potkat nemohly. Přiznávám se, že tedy jde o moje „srdeční místa“ kam nyní mířím po 53 letech ! Byl jsem tady také před 13 lety. Naše kola s motorem a nastavenou plnou pomocí nestačí na dva kluky z Holandska. To je dobře, jinak by šlo o slabý cyklisty. Postupně se dopracujeme k hotelu, který tu stojí jistě dlouhá léta a až nyní nefunguje. I takto atraktivní místo na uživení nestačí a to tady privatizaci neměli. Právě když jsme sem dojeli tak z druhé strany přijela kolona sportovních Porsche. Jejich klub měl svátek, tak se vydali na okružní jízdu. Jsou to krásná auta a my víme odkud byl pan Porsche, zakladatel firmy. Kromě parkoviště je tady ještě jedno zajímavé místo. Je to vchod do „Ledové jeskyně“ a ta je vysekaná v ledovci ze kterého pramení řeka Rhona, jde tedy o Rhonagletscher. Ještě na začátku minulého století sahal tento ledovec až do údolí, směrem ke Gletschi. Nyní je o několik stovek metrů kratší a musí se k němu od pokladny dojít, když před padesáti lety tato stála přímo u vchodu do jeskyně. Je krásné počasí, daleko vidět a to v člověku vyvolává další a další vzpomínky až k dojetí. Holky jsou pro další pokračování naší cesty až k ceduli Furkapass. Focení a objímání nebere konce, u cedule se střídají jednotlivci i skupiny a my taky. Pak ještě si dopřejeme pohledů na druhou stranu kde je někde město Andermatt. Otáčíme a jedeme zpět. Právě včas , protože údolím vane kouř parní mašinky a je slyšet její houkání. My se právě fotíme na jednom balkonu zatáčky. Vláček – zubačka jede pomalu, ale je třeba jednat. Jestli spěchat na přejezd přes silnici, ale to je vzdáleností nereálný a pak je tam Lída a nebo jet po polňačce vláčku naproti, tam kde on zmizí v tunelu. Vyhrál ten druhý nápad a Jíťa se vydala se mnou. Povedlo se ! Máme její skalpel v podobě fotek. Ve sjezdu na Gletsch jsem to v mladické radosti pustil až k rychlosti 67km/hod. Pak se vrátila seniorská úvaha a přestal jsem závodit. Tak a ještě vyjet nahoru na Grimmselpass a pak jít do hospody kam jsem holky pozval na oslavu mého znovuvyjetí na Furku. Všichni jsme nahoře a jdeme dovnitř. Hned se ukáže, že nás bude obsluhovat Slovák. Fakt dobrý. Autem dolů se díváme na hladiny vodních přehrad, které vyrábí proud. V jednom místě vpravo se na skalní stěně vytvořilo příhodné místo pro lanovku – otevřený vagon – Gelmerbahn. Tento sen rovněž nechávám na příště. Po levém břehu „Brýnského jezera“ jedeme po dálnici a jsme doma včas na to abych mohl svojí partě uvařit mojí delikatesu chudých. Jde o recept z Anglie a není to nic jiného než pečené, propíchané a namaštěné celé brambory, poté rozkrojené, promaštěné máslem, zalité horkými bílými fazolemi v rajčatové omáčce a posypané strouhaným sýrem. Je to dobrota ! Skip – bo už umím i kam se dávají při tom nohy vím, ale dnes hrát nebudu. Třeba zítra tady zůstaneme !? Dnes máme 36 km z toho polovinu nahoru do průsmyků a druhou půlku ve sjezdech. Nezapírám, že to byl výborný výkon.
V sobotu ráno jemně prší, hory nejsou vidět a se mnou cloumá myšlenka :“Zůstat či nezůstat ?“ Děvčata jsou očividně proti a padá otázka :“Proč chceš zůstat ?“ Lovím odpovědi a říkám „Nemám nic pro vnoučata “ nebo „Chci se podívat na dvě místa pro příště“. Nechci znovu vyprávět o svém tříměsíčním pobytu (praxe na statku) tady ve Švýcarsku. V té době jsem prožíval ve svém věku 22ti let tolik nových, jiných věcí proti našim zvyklostem až z toho šla hlava kolem. K tomu musím přidat svůj obdiv k , od Boha darované krajině a horám. Tyhle vzpomínky mám teď zase opustit a proto je mi z toho smutno. Musím se ještě vrátit ! Venku už prší víc ! Říkám poslední návrh :“Holky jeďte domů a já tady zůstanu a přijedu zítra .“ Nastala chvíle překvapení. Situaci řeší návrh Lídy : „Pojeď a já Tě dovezu až domů. „Je rozhodnuto, takový návrh se neodmítá a to bude platit i do budoucna !“ Holky díky za hezkou dovolenou a zase někdy na kole se těší Pepa D.
Publikováno v 
Tagy: 
Lehká projížďka.
Ahoj kamarádi, vím, že je to trochu pozdě, ale přece ! Potřebuji se s Vámi sejít a jak jinak takové setkání začít než lehkou projížďkou naším krajem.
Sjedeme se tedy v neděli 11.9.2022 ve 12.30 hod u Růžového sadu ve Frant. Lázních. Trasu ještě tvořím.
Mějte se fajn a deště se nebojte !. Váš Pepa D.
ETAPU RUŠÍM !! (11.9. ,10 hod.)
Zpráva z Beskyd.
Přátelé máme se za sebou dovolenou na kterou budeme dlouho vzpomínat. Krajina plná kopců, mnoha hřebenů, které jsou si na dosah, plná smíšených lesů a tedy stále zelená, stejně jako louky, které je doprovázejí do údolí. Cyklostezka Bečva je povětšinou zelený tunel plný klidu a čerstvého vzduchu. Další stezky nám nedělaly žádnou starost a když se blížilo kritické místo pro odbočení tak nám přiběhl naproti Libor a včas korigoval náš směr. Na tento moment nikdy nezapomenu. Byl to výraz nejen odpovědnosti, ale hlavně čistého přátelství k nám. Barunka byla skvělá hostitelka ať už ve svém obchůdku, tak i při procházce Zlínem, jejím rodném městě. Její znalosti jsme ani nemohli svojí pamětí obsáhnout. Díky Vám, kamarádi !
V den příjezdu na Vsetín nás oba Liborové čekali a šli jsme na oběd. Mezi Vsetínem a Velkými Karlovicemi jsou v údolí vesnice slepené do jednoho štrůdlu, těžko se v nich vyznat, ale když jeden dá trochu pozor tak to sice začíná Ústím a Janovou, ale pak už je to říkanka : Hovězí – Huslenky – Halenkov – Hrozenkov (Nový) – Karolínka – Karlovice (Velké) – část Léskové kde je náš penzion Pod Pralesem. Za dva km odtud je okraj skutečného pralesa Razula, který je tu ponechán svému osudu od roku 1925. Jedeme tam ! Alespoň najdeme klidné místo na konzumaci našich přebytků z vlaku. Naskytl se k tomu palouk u posledního domu v údolí a menší hromada klád na sezení. Příjemný podvečer ukončila zima v setmělém údolí. Máme prvních 6 km.
V sobotu kluci využili volna Libora 2. a převezli nás na Velkou Lhotu Už cestou se tajil dech nad krajinou s nádhernými výhledy. Na kraji obce tady stojí dřevěný toleranční kostel z roku 1783. To císař Josef II. vydal toleranční patent, který dal evangelíkům svobodu vyznání. Jejich kostely pak ale nesměly mít věž a vchod na ulici. Stavěl se pouhé tři měsíce. Následuje sešup z kopce k přehradě Bystřička. Po nezbytném focení na hrázi jedeme proti proudu stejnojmenné říčky na konec vodní nádrže a tam brzy doprava na Malou Bystřici. Tady, trochu utajeně , je to doleva na Santov. Byl to sice krpál, ale jen 2 km. U silnice tady stojí sympatická hospoda s hezkým výhledem do kraje. Kyselica se hodí a ještě když jí dostanete od personálu, kterému nevadí makat, tak je i o chuť postaráno. Na Vsacký Cáb je to ještě 5 km. Na kraji lesa jde vlevo modrá a nebo se dá jet po silnici dál. Máme dvě party ! Ta na modré má krpál, louže vody a mazlavé bláto na stopě. Já jedu mezi dvě vody na úzkou hrázku, kterou ale tvořila zablácená větev, přední kolo uskakuje doprava a já se kácím doleva do bláta. Zvedám se pomalu jako hroch na okraji Nilu. To bláto mi moc slušelo a vydrželo až domů. Už jsme u horský boudy stejného jména. Je tu sice svatba, ale oni otevřeli okýnko aby mohly prodat poutníkům alespoň poblívku. Dalších šest kilometrů byl příjemný sjezd na Dušnou. Ještě dvakrát doleva a jsme opět na modré, která vede k hvězdárně, ale není z ní výhled na město. Proto Libor vyběhl na kopec, nám naproti a snažil se nás stočit na louky s výhledem. Bohužel většina party sjela po asfaltu a nic neviděla ! Vsetín je zasazený do kotle mezi kopce tvořící přírodní kruháč a výjezdy z něj jsou jednotlivá údolí. Všichni jsou pro pokračování po cyklostezce „Bečva“ až do Karlovic. Cestu z města nám ukázal Libor. Máme před sebou 37 km stezky č. „50“ a do penzionu se dostáváme za tmy a po 64 km.
V neděli se věnujeme jen blízkému okolí. Rádi bychom odjeli údolím Velká Hanzlůvka k rozhledně Miloňová. Je to jednoduchý, přeskočit silnici a jste v údolí. Jenže brácha a Laďa jedou jako poslední, nedbají šipky vpravo na mostek a letí ulicí přímo za nosem až skončí u neznámého hotelu. Tak se vrátí, šipku najdou a zase je před nimi ulice s tabulkou „50“, to je naše včerejší stezka a pro ně jasná věc. Sejou si to na Karlovice, když tu Laďa zvedne můj telefon. Lehce mu vynadám, ale hlavně chci aby zastavil bráchu. On: „Jede jako vůl a neslyší“. Já : „Zkusím mu zavolat“. Jenže on to nebere. Volám tedy penzion aby si šli poslechnout zda na pokoji nezvoní telefon a zase dlouze na něj volám. Dovídám se, že ano, je tam ! „Tak buď ho zastaví až Vsetín a nebo ho dojede některý z cyklistů, který o to žádám. “ uvažuji takto a k tomu ještě posílám na stíhačku Laďu s autem. Po 1.5 hodině je nalezen a zase zpátky. Mezitím holky odjely na rozhlednu Miloňová a my za nimi. Já jsem si vybral stezku pro pěší, která se dvakrát tak zvedla, že jsem chvíli jel po zadním kole, těžko zastavil a ještě hůře se škrabal nahoru. Už jsme pod rozhlednou všichni ! Je moc hezká, z pořádný kulatiny postavená, no paráda. Zbývá nám sjet do údolí, najít malou zoo, pokochat se parožím jelena a na jednu hodinu být v podniku La Šiška kde se dnes griluje a my budeme přitom. Bylo to výborný. Venku už hodinu prší a když chceme odjet tak přestane. Jsme v muzeu a před námi stojí mladý kluk a k výkladu používá valašské nářečí. Je to příjemné poslouchání. Blízko stojí dřevěný kostel Panny Marie Sněžné, opravený v nedávných letech s pomocí norských fondů. Rovněž tady se nám dostává výkladu od mladýho kluka. Chtělo by to kávu a cedule nám ukazuje rest. „Kyčerka“ Bylo to dobře, že jsme tam jeli, protože na stráni pod hospodou jsou vystaveny sochy všech řemesel, včetně žebráka. To místo označujeme jako velice pěkné. Horší to bylo v samotné hospodě. Mezi dveřmi jsme se dověděli, že lavice se utírat nebudou, protože zase bude pršet. Zážitek s kávou uvnitř nebyl tak silný jak jsme si přáli. Jedeme domů a protože je brzy tak se ve třech ještě jednou vydáváme k pralesu. Hnijí tam nádherné kmeny, na nich rostou malé oranžové houbičky a je tu ticho. Ten den máme 25 km.
V pondělí bude den bez kol. Ráno pro nás přijede Libor a jedeme do Zlína. Celý den se nám věnují oba – Barunka i Libor. Na nezbytnou kávu o jedenácté nás Procházkovi berou do Baťových závodů kde je moc hezky zasazená kavárna. Následuje okruh městem při kterém vidíme na sídlišti Jižní svahy vývoj panelové výstavby v čase ,bydliště našich kamarádů a taky Filmové ateliéry, které se již leta věnují animovaným a loutkovým filmům. Založil je samozřejmě Tomáš Baťa pro propagaci svých výrobků. Pak ještě zajdeme na hřbitov podívat se na hrob jeho , manželky a dalších členů rodiny. Následuje oběd v Baťově obchodním domě – restaurace se jmenuje Bistrotéka. Vše dopadlo skvěle a my můžeme odejít do města přes Komenského park na Náměstí míru a posléze kolem zámku k mrakodrapu. Tam už jsou taky kluci s babičkou a všichni se hrneme dovnitř. V přízemí vidíme agregáty vzduchotechniky a vytápění a také je čas si uvědomit, že Baťa stavěl svoje objekty na sloupech v modulu 6.15 m. Rychlovýtahem jsme nahoře opravdu rychle. Je odtud kruhový výhled, který Barunka doprovází svým výkladem. Pohled shora vnáší do města jasno, tedy spíše do našich očí a hlav. Zlín je baťovsky krásný, vzdušný, plný zeleně, širokých ulic a malých domků. Těch postavil Baťa pro svoje zaměstnance na dva tisíce, což spolu s vysokými platy přivedlo do Zlína mnoho lidí. Naprostá většina domků dodnes slouží k bydlení, opravuje a přistavuje se. Víte co ? Vy, kteří máte zájem o víc informací než mě se tady vejde, najděte si na internetu ZAM, což je Zlínský architektonický manuál na stránkách www.zam.zlin.eu ! Dovíte se zde vše o architektuře i historii města od počátku 20. století po současnost. Že tady žijí naši nejlepší kamarádi z celé Moravy ,víte už dnes ! Zvláštní část pobytu ve Zlíně se odehrála v Bajkavárně. Je to obchod Procházkových se sportovním oblečením, především pro cyklosport. Už na výloze se praví : „Není důležité jak jezdíš, ale jak u toho vypadáš „. To jistě v dámských kruzích je samozřejmá pravda a u mužů narůstá. Libor nám vařil kávu, mimochodem moje capucchino bylo vynikající a Barča se věnovala některým z nás. Já jsem jí zaměstnával dost a dost, ale vyplatilo se. Odjížděl jsem oblečený v kraťasech a tričku od značky poc a s příjemným pocitem z dobrého nákupu.
Máme úterý krátce před devátou hodinou když přijíždí oba Liborové aby odvezli nás i kola do Rožnova. Cestou mám silnou zimnici, ale na etapu se stejně těším. Na kraji města u kempu sedáme na kola a brzy řadíme tu největší pomoc abychom ve stínu lesa ten dlouhý krpál postupně vyjeli. Nahoře jsme naměřili 14.5 km a to nebylo ještě všechno ! Na Pustevnách jsme si přímo ve znovupostaveném Libušíně dali venku kávu a vyrazili na další cestu. Radhošt byl ještě 4 km daleko. Když jsme vyjeli po asfaltu první úsek, který objíždí kamenné schody pro pěšáky a dostali se ke známé vyhlídce tak nám bylo moc dobře. Ještě za kus k soše Radegasta jsme jeli a fotili se všichni. Tam byl bod zlomu v kapacitě některých baterek. Proto až na úplný vrchol jsme dojeli jen ve třech – Emaruš, brácha a já. Kromě kaple tam stojí sousoší Cyrila a Metoděje. Bylo hezky i pro malé děti, které se batolily kolem. Cestou nahoru dolů se vydáváme zpátky až ke stánkům s jídlem kde už čeká Laďa s první informací. Klobása byla výborná ! Ještě pár fotek a pojedeme dolů. Partu mám připravenou na odbočení vlevo kde bychom měli pokračovat po cyklostezce č. 46. Asi po 2 km jí nacházíme s překvapením na naší straně. Musíme totiž nahoru asi 2 km, pak se cesta srovná a za nějaký čas začne konečně klesat. Brzy jsme u Martiňáku – nově opraveného a právě otevíraného hotelu. V klidu si sedáme na vyhlídku a čekáme na Libora s Laďou, že za námi taky přijedou. Jenže je to jinak. Asi tak dva kiláky pod námi je zákaz vjezdu u kterého kluci čekají. Dostávám od nich ještě poslední instrukce o napojení na cyklostezku Bečva, protože po té pojedeme až do Rožnova. S klukama jsme se setkali u parkoviště pro blízké koupaliště. Kola necháváme v areálu a Laďu taky. Přijede pro ně Libor 2. V pohodlí auta se vezeme na Soláň, tedy do sedla kde mají Ičko ve zvonici a v hospodě neskutečně dobrou kyselicu. Obojí jsem využil. Za chvíli přijelo i druhé auto. Kynuté knedlíky s borůvkami byl dar z nebes. Po sjezdu z kopce jsme hned doma. Ten den to bylo 55 km.
Ve středu byl Rožnov pod Radhoštěm. Při vyslovení jména tohoto města většině lidí naskočí – skanzen lidové architektury. Tomu jsme věnovali celý den. Celý areál je velmi rozsáhlý, rozdělený do tří celků. Dole u silnice je již od roku 1925 „Dřevěné městečko“ a naproti potom je „Mlýnská dolina“ . Je sem přivedena voda z Bečvy, která pohání většinu vystavených technických staveb – mlýn, hamr, pilu, valchu, lisovnu oleje. Průtok vody se pouští na pokyn průvodce, kterým byl mladý student umění. Byl vtipný a jedno herecké vystoupení se mu zvláště povedlo. To když pustil mlýn a do hluku strojů začal vyprávět nějakou pohádku o mlynářovi provázenou jeho gestikulací. „Valašská dědina“ je rozsáhlý park v němž je několik mnoho usedlostí a hospodářských stavení, Na kopci pak stojí Jurkovičova rozhledna. To všechno jsme viděli a obdivovali.
Ve čtvrtek ráno jsme ještě nevěděli, že nás čeká nejdelší etapa této dovolené. Začátek byl příjemný sjezd asi tak 25 km dlouhý až na okraj Huslenek kde by to bývalo chtělo podívat se do mapy. Jenže já raději volil dotazování se místních. Jeden sportovec mluvil o nějakém výrazném nájezdu na most, další paní věděla, že když se před námi otevřou pole tak to je špatně a vrchol představovala paní v prodejně látek, která si evidentně pletla stovky metrů s kilometrama. Když už podruhé míjíme hospodu Pod Černým kde jsme předtím seděli na obědě tak je vyhráno, je to odtud 300 m a vlevo. Silnice velmi pozvolna nabírá výšku aby se za poslední chalupou zlomila do kopce a tak vydržela až na Papajské sedlo. Jsme na státní hranici se Slovenskem odkud vedou tři cesty. Ta prostřední žlutá, dosti dobrodružná je pro nás. Stále klesáme a na asfaltu znovu stoupáme, zase až na hranice ČR. Teď je třeba vyjet vlevo nahoru kde je chata Kohútka – cíl dnešní cesty. Už máme padesátku km. Hlavní je teď dobrý kafe a pak se uvidí. Jo, uvidělo se, že pro známku do chaty Portáš na protisvahu sedla pojedu sám. Mám jí ! Při prudkém sjezdu se mi jednou podařilo partu zastavit v zatáčce abychom se mohli podívat z jaké výšky jedeme. Dole je Nový Hrozenkov a naše oblíbená stezka Bečva pro cestu do penzionu. Bylo to 74 km.
Páteční etapa je poslední na kolech. Pro velký úspěch z prvního dne je tu opět údolí Hanzlůvka a turistická modrá. Když se jí budeme držet dovede nás k chatě Třeštík. Povedlo se, ale je zavřeno. Mohli bychom dál po červené k hotelu Sůkenická, ale na první pohled je to krpál a proto volím svezení se po asfaltu k Bumbálce, tam prudce vpravo a za chvíli jsme u hotelu. Venku mají několik dřevěných soch zvířat, hezký výhled a taky chladno. Jenže my se nedáme. Sedíme v hezké restauraci, obsluhuje nás blondýna a já říkám „mají to tu dobrý“ . „Jo dobrý, ale divný porce“, reaguje Ivča. Pak se se servírkou domlouvá tak dlouho až ta přijde k rozumu, odepíše z účtu čaj jako náhradu, ale rum tam nechá. Jo dneska jsou čaje drahý ! K 300 m vzdálené rozhledně se dalo vyjet, ale parta je solidární s Kikou a jde pěšky. Rozhledna se jmenuje Čarták – Sůkenická. To je trochu mimo – ona stojí na kopci Čarták a hotel je až pod ní. Nebo na Soláni má hospoda jméno Čarták, který je řádku kilometrů tam odtud. Jeden aby se v tom vyznal. Hlavní je, že ve výšce je nádherný kruhový výhled. Dnes dokonce byla vidět Malá nebo Velká Fatra. Pozvolné klesání přes Bumbálku k památníku SNP máme za sebou a pouštíme se do studia obrovské sochy partyzána. Ten zvláštní předklon s rukou nataženou dopředu má jistě představovat partyzána, který právě odhodil granát. Zkuste se sami orientovat v galerii. Ještě kousek ve sjezdu je komplex budov penzionů, golfového hřiště , bazenů a vyhlídek, který si říká o naší návštěvu. Vjedeme tedy do parkoviště, což se ukazuje jako budova o několika patrech, kterou klukovsky projíždíme dolů abychom se mohli podívat na golf a bazen. Dál dolů to jde jen lesním krpálem. Dáváme ho ! Máme 26 km.
Je sobota, náš poslední den. Libor nás převeze na Vsetín kde máme v programu výstup na věž zámku, procházku s Procházkou parkem a oběd. Na schodišti do zámku je portrét Albrechta z Valdštejna, který tento kraj vyženil a několik let spravoval než přijel k nám do Chebu … Velká, hranolová věž je rozdělena do pater kde jsou krásné přírodopisné expozice. Vůbec se tu nešetří počtem exponátů ptáků, popisek a fotografií. Nazval jsem to :“Co krok, to zážitek“ a to i na schodech. Paní kastelánka byla za takové hodnocení ráda. Pohled na město nenachází historické centrum, ale období nedávné, socialistické. Na náměstí stojí velký hotel Vsacan, který dostal jméno obyvatele oblasti zvané Vsacko – vzpoměňte na Vsacký Cáb. Mají tady v plánu postavit nové nádraží a čtvrť moderních domů. Moc jim to přejeme. Oběd máme objednaný na 13.15 h., ale obsluhující číšník je asi od přírody pesimista a sděluje nám, že na jídlo budeme čekat minimálně hodinu, ne-li déle. Dali jsme si polévku a capucchino a už nic. K nádraží to není daleko a tak je čas se rozloučit s Liborem , Barunkou a jejich kluky Honzíkem a Kubíkem. Děkujeme za péči a přejeme zdraví a šťastný život ve Zlíně. Brzy přijeďte k nám !!!