CykloDusak

Přátelé, to byl teda mazec. Ale raději hezky za sebou jak to odpoledne šlo. Sjelo se nás dost, ale málo ! Počet zachraňovali hosté : Jiřka G a její partner Walter a Láďa Melzer, který si s námi chtěl vyzkoušet kousek trati závodu 1000 mil.

Na začátku v Tršnici byli „Postřižiny“, ale tentokráte jsem s tím přišel já sám, protože počasí se chovalo nejistě a naším cílem nebylo jezdit po asfaltu, ale  lesem.  Vzali jsme to tedy na SOOS kde se nám postavil do cesty kiosek s pomalu čepující šenkýřkou a tak byl čas i na nějaké povídání. Už na srazu jsem se neudržel a ohlásil, že dnes je významný den neboť má narozeniny Laďa B. Růža, takže ten malý „Zajíc“ byl prvním aktem oslavy. Jedeme tedy dál až do Velkýho Luhu kde se konečně napojíme na trasu. Cestu k rybníku známe dobře, od něho pak dál už méně dobře a kvůli spoustě makadanu na cestě ji ani nemáme rádi a moc tudy nejezdíme. Dnes je to něco jiného, musíme. Na výjezdu z lesa se ujímám vedení abych mohl po zaječích stezkách dovézt náš malý peloton do cíle. Nebylo to dlouhý, ale bylo toho hodně – tráva, kořeny, výšvihy, padlé stromy, sjezdy, seno na louce, ostružiny atd. Taky trochu tlačení do kopce (ba i z kopce !) jsme užili i když to ani zdaleka nepřipomínalo „tlačky“ které mají závodníci na cestě. Nic se nikomu nestalo a nám všem to dalo alespoň představu o cestách po kterých se závod jezdí. Vítěz jezdí cca 200 km za den a úplně běžně zdolávají kluci sto km .

Dost jsem na cestě fotil, ale to nebylo nic proti tomu co se dělo v cíli. Nasázeli jsme se pod vítězný oblouk jeden vedle druhého a jsou z toho hezký fotky. Když už konečně se parta přesunula pod pergolu tak začalo slavení narozenin „Růži“. Od Ivy dostal dort, ale vynikající a od štábu závodu pak červené triko, které nosí pomocníci, rozhodčí, fotografové, prostě všichni co se zaslouží o hladký průběh závodu. Po krátké diskusi si ho konečně Laďa vzal na sebe a už takto oblečen přijímal blahopřání od Honzy Kopky a jeho Yvči. Všichni jsme byli rádi a rád byl jistě i Péťa H., který se právě rozhodl nosit drez bramborárny a ten teď od Ladi výhodně  koupil.

Zábava to byla hektická, protože skoro všichni jsme propadli euforii závodu a sami jí notně přikrmili. Na závěr nám ještě Honza nabídl osmiminutové video z jeho posledního závodu přes Aljašku. Pak ještě napsal věnování do  knížek, které popisují jeho největší závody a dva tyto výtisky si koupila Jiřka a Pepík Volfík. Určitě budou nadšeni.

Ještě nějaké focení a jedeme domů. Kdo byl : Laďa B., brácha, Ivča, Hanka, Petr , Zuzka a Pepa, Jirka, Jiřka G., Walter, Láďa Melzer a já. Chebáci mají 45 km.  Další etapa bude 2.8.   Zdraví Vás Pepa D.

P.s.  Ještě přidám a tedy zaznamenám, historku, která se stala jednomu závodníkovi. Bylo to někde v půlce závodu, na Moravě. Počasí bylo moc špatný , on jel sám , byla tma , jen kužel světla z jeho čelovky mu ukazoval cestu. Přemýšlel o tom jak druhý den to vzdá a v tom přišel defekt. Nervy vypovídají službu , opře kolo o kámen a čelovkou si chce osvítit navigaci když v tom se před ním něco zalesklo. Byl to křížek s Ježíšem a pod ním tabulka na které bylo napsáno :“Člověče opravdu si myslíš, že to máš na světě těžké ? Pak ale pomni, že já jsem to měl mnohem těžší ! “ On si sedl, uklidnil se, přemýšlel a nakonec dal tomu citátu za pravdu. Nevzdal , už nikdy ho to ani nenapadlo a dojel do cíle jako šťastný člověk .

Tak ještě jednu.  Nedá mi to a pak čtou to taky moji vzdálení přátelé, tak pro ně.                                                 Tento příběh má vlastně dvě větve, které se později potkají. Jeden Slovák, který už třikrát závod dojel a má doma tedy tři žlutá, vítězná trička se rozhodl  letos také zúčastnit, ale trochu jinak. Oblékl své dva syny  (7 a 9 let) a sebe do triček a vyrazili po trati závodu. Prý časně ráno aby kluci viděli tmu v lese a pak vycházející slunce.  Náš hrdina se v té době probouzí a jde vykonat potřebu do křoví. Tam ho něco píchne, nebo kousne, nebo se spálí, ale nevěnuje tomu žádnou pozornost, usedá na kolo a rozjíždí se. Vůbec mu to nešlo, nohy nechtěly šlapat, plíce dýchat, zadek křičel bolestí, točila se mu hlava, špatně viděl. Po chvíli začal dojíždět skupinku kluků, uviděl malé cyklisty  v tričkách a začal z toho bláznit. Hlavou se mu honily myšlenky o skřítcích, kteří ho provází na cestě a pak zase o tom jak ho uštkla zmije , on je otrávený a brzy umře. Zastavil, trpaslíci zmizeli(odjeli) a on volal domů ženě aby ihned zjistila příznaky chování po zmijím kousnutí. Než ta to zjistila tak se uklidnil, probudil, klidně vyslechl ženino povídání a jel dál. Za chvíli dojel kluky a rozsvítilo se mu. Dál už bylo veselo.    Volně převyprávěl Pepa D.

Přátelé, dnes se nám to povedlo tak proč to nenapsat. Na dvůr jsme se sjížděli opravdu dlouho , už od půl jedný. Janďák tam seděl tak dlouho, protože jsem mu poslal špatný čas startu na sms. V jednu už jsme komplet a můžeme vyrazit. Nejdříve hezkou, známou cestou na Seeberg a pak neméně známou polňačkou až na Polnou. Je  kolem druhé když se Janďák přiznává, že má vycházku z domova povolenou jen do třech. Odjíždí tedy na Libou – Pomezí a do Chebu. Nevím, nevím jestli to stihl, ale každopádně to prezentoval tak dokonale, že byli i tací co tomu věřili. Jel totiž domů k televizi sledovat TdF, filuta jeden.

My se zatím kolem bývalé roty Polná dostáváme stále hlouběji a hlouběji do lesů kde kdysi pohraničníci dávali dobrou noc. Rybníček s černou vodou je skoro suchý a to v neděli se tady přehnala smršť s kroupami, ale skoro bez vody. Taková je asi doba. Z nebe místo deště padají rovnou kroupy a vítr co dříve čechral vlasy tak dnes láme statné smrky v půli a dělá z nich sirky. Škoda, že z každého stromu jen jednu. Bylo to v Kančím údolí kde vítr nadělal největší škody. I kdyby se kanci všech zemí spojili, tak neudělají takovou spoušť. Cesta se najednou spojila se signálkou a to končí sranda a začíná makačka. Ten kopec byl tak prudký, že bylo vidět pod sukně děvčatům co šly před námi. Teda sukně byla jen jedna, ale stejně se podívejte na fotku. Konečně jsme nahoře a tam je zase spousta lesních jahod. To byla pastva pro můj foťák. Tak teď doufám, že alespoň jedna se mi povedla. Na křižovatce cest se mi nechtě povedla jedna hláška. To je spíše zpráva pro Hanku. Na ceduli čtu nahlas „Nový Žďár jeden km a to znamená, že ujedeme jedem kilák a budeme v Novým Žďáru“. Ano výkon hodný žáka třetí třídy. Už jsou tady Nebesa (někdo říkal, že kousek odtud jsou taky Peklesa) odkud, skoro z kopce uháníme do hospůdky na Výhledech.

Bernard nikdy nezklame. Horší je to s lívanci s borůvkami. Naše cukrářky, kuchařky to jednohlasně smetly ze stolu. „Nejsou to lívance, ale koblihy ! Taky zapomněli v kuchyni na sůl! A vůbec i ta porce dvou kusů byla mizerná !“ tak a máte to kuchaři. Má za domácí úkol se učit, se učit, se učit! Odjíždíme abychom mohli za chvíli zastavit u Študlarů. Chceme je jen pozdravit a taky nezbytnou fotku udělat. Obojí se povedlo a my musíme frčet dál. Cesta lesem na golf byla milosrdná, protože byla suchá. Bývají tam vždy louže, ale dneska ne. Lidičky to je sucho a to bude i málo brambor, šířím paniku. Golfem projíždíme opatrně, spíše zvědavě. Nic zvláštního se tam neděje až tu přichází Péťa s otázkou. Když cyklista zdraví vodáky Ahój, jak potom zdraví golfisty ?Mě napadla jedna možnost pozdravu „Póhni sé“ Oni totiž když už by se mohli pohnout tak nasednou do elektromobilu a popojedou. Ještě než opustíme golf přichvátá Milada, zvyklá poopravovat různé plány, s nápadem, že lépe by bylo jet rychleji na FL. Rychle jsem změřil síly a zjistil, že jsme jen tři chebáci  proti spoustě franťáků a bylo rozhodnuto. Naše řady totiž opustili další dva povolenkáři, co to měli do pěti. Můj brácha a Kája. Jinak Kája jezdil po lesích jako drak, jen co mu elektrokolo stačilo. V řadě z nás to zanechalo ten nejlepší dojem, vždyť všichni chceme jezdit, ale když už to nepůjde za svý tak za koupený a stejně kvalitně.  Dál tedy jedeme na Zelený háj – Poustku – Seeberg do FL. Po několika sjezdech přispěchá Milada s chválou na správně zvolenou cestu – z kopce a po větru. Na jedné ze zastávek burcuju kamarády abychom stihli Laďu – Růžu když bude v šest odcházet z práce a to se povedlo.

Debata s ním na chodníku je jen krátká, protože Ivča nás zve k sobě pod pergolu – prý jí zbylo pár pivíček. Co pivíčko , Plzeň to byla a z lednice ! Za ní se hned objevuje flaška meruňky z loňské sklizně, to dá rozum. A tady jsme to rozjeli a Laďovi nadali za všechny ty neúčasti na etapách, za ty so a ne v práci za to věčné nestíhání normálního života. Je to palice zednická, bránil se ! Něco přece jen přijal a to je účast na etapě příští neděli. Já jsem slíbil, že bude krátká a povede přes dvůr chalupy ve Skalný kde v té době bude dojezd závodu „1000 mil“. Ivčo díky.  Mějte se hezky a těšte se na další neděli.  Zdraví Vás Pepa D.

Ještě kdo byl : Lahučáci, Kapři, Iva, Kika, Milada,Petr, Kája, Janďák, brácha, Zuzka a já. Chebáci mají 58 km.