Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Archive for Červenec 2020

Pozvánka na etapu a schůzi.

Kamarádi, v neděli 2.8.2020 ve 13 hod. se jede zkrácená etapa aby v 15 hod. mohla začít schůze k dovolené na Chřibské.  Etapu připraví Jirka, já se budu zabývat posezením v bramborárně  a občerstvením. Každý z Vás si vybere akci, které se zúčastní.  Nejlépe obě. Bude-li z Vaší strany nějaký doplněk občerstvení  tak já ho rád odvezu ze dvora od Beránka abyste nemuseli nic sebou vozit. Je nadějné, že bude borůvkový koláč. Další meze se nekladou, ale zase je jisté, že bude velká žízeň. O nealko pití se postarám.

Dejte mi vědět kdo z Vás přijde na schůzi, nejlépe na těchto stránkách v komentáři pod pozvánkou. Vy, kteří na dovolenou nejedete jste rovněž vítáni. Těším se na neděli. Pepa D.

Dovolená „Šumava 2020“

Milí kamarádi, letošní Šumava byla krásnější, zelenější a taky barevnější, to když nám ukázala svoje louky. Taky počasí nám velice přálo, vždyť jen jednou nám poslalo nad hlavy bouřku a to zrovna když jsme se pomalu ubírali  lesní cestou na Kubovu Huť. Bydlení na Českých Chalupách je standart nám postačující a být tam taky normální signál pro televizi tak nebylo závad. Výběr a chuť jídel byla taky v pořádku. Dokonce byla možná domluva na odnášení svačin ze snídaně z čehož měla paní Kuncová strach, neboť její zkušenost jí říká, že party seniorů jí roznesou snídaňovou porci navíc  v cuku-letu. My jsme takový nebyli, jí to překvapilo a taky potěšilo.

Jedeme do Vimperku.

Pokusím se teď stručně Vás provést místy kde jsme byli, kudy jsme jeli a co jsme tam viděli. Nedělní ráno je krásné, plné slunce, proto zajedeme na Zadov ke skokanskému můstku, který sloužil sportovcům do roku 1996. Rekordmanem navždy zůstane Pavel Ploc skokem dlouhým 95 m. Horní plošina je ve výšce 32 m a výhled má především od severu k východu. Tam za lesy je cíl naší, dnešní cesty do Vimperku. Řádně pokocháni krásným krajem jsme na horním okraji sjezdovky a u stanice lanovky. Štěstí nám přeje, protože právě přijíždí trojice cyklosjezdařů. kteří nám rádi předvedou jak se jezdí po kořenech a kamenech prudce dolů. Pro naše oči je to zážitek, ale zbytek těla bych tam nepustil. My pojedeme po silnice kde musíme na křižovatkách  Pod Javorem a Nový Dvůr odbočit vždy doprava. Pak konečně taky doleva a jsme na dlouhé pevné cestě lesem bez provozu. Prostě krása, kterou nějaký nadšenec ještě ozdobil vodním mlýnkem, nebo „Parožnatým stromem“ a samorostem, který rozděluje vodu na „teplou a studenou“ takže se dá mluvit o jakési lesní, vodovodní baterii. Za krátkou chvíli jsme ve Vimperku. Trefuji cestu, podle rady, rovnou na náměstí shora. Je to dlouhý obdélník , uprostřed rozdělený barevným květinovým záhonem a dvěma kašnami. Jedeme pomaloučku z kopce a oči neví kam se dřív podívat. Jsme u cukrárny s předzahrádkou. Uvnitř je velký výběr kávy z celého světa a zákusků dostatek. Laďa má dnes narozeniny a to podle tradice znamená, že každý dostane nějaký zmrzlinový pohár. Není to jen tak udělat dvanáct pohárů najednou, ale povedlo se. Zdaleka jsme neviděli všechno, čím se Vimperk může pochlubit. Především zámek a pod ním cukrárna jsou prý zážitky, které patří k sobě. Tak příště a myslím to doopravdy ! Kudy jsme přijeli, tudy taky odjíždíme t.j. do kopce kde projedeme městské hradby a sjedeme dolů k Volyňce.  Pěkná cyklostezka se po chvíli mění v náročnou , která nás přivádí ke Kláštereckému viaduktu. Na našich dovolených jsme jich viděli už celou řadu a tento patří mezi ty právě opravené, takže hezké. Naše stezka po kamenech potřebuje ještě trochu nahoru aby mohla objet ruiny kravína a za několika loužemi se spojit s asfaltkou na Lipku. Odtud nás turistická modrá dovede na rozcestí v lese. Říká se mu „V Srnčím rozcestí“. Dál vedou tři cesty, jako za pana krále. Vlevo je ta nejkratší po červené, tu uprostřed si necháváme na příště a vpravo s Jirkou jede celá parta po modré kolem Brložského jezírka. Honza a já to nemáme lehký. Je to takový singltrek po lese a lukách a ostatní s Jirkou musí dokonce kola přenášet přes padlý strom. Prostě vzrůšo nakonec.  Naše tři děvčata :Maruš, Kika a Jana byly na Churáňově moc spokojený s tamní cukrárnou.

Směr Březník .

Dnešní etapa měla být delší a taky byla. Na začátku jsme měli dvě skupiny : tři děvčata a ostatní. Domů jsme se vrátili ve třech skupinkách. Jak to bylo ? Na křižovatce Pláně se od nás odděluje Jirka aby si vyzkoušel cestu na Zlatou Studnu. My ostatní jedeme po silnici a kousek po cyklostezce k Jezerní slati. Je to velice rozsáhlá slať kde mocnost vrstvy rašeliny dosahuje průměrně 2.5 m. Je zde miniaturní botanická zahrada kde může turista zjistit názvy typických rostlin těchto stanovišť.  Posouváme se na Horskou Kvildu k hospodě „U Krámu“ kde mají vlastní pivo za vlastní ceny. Chuť je prý obecně mizerná. To se dá spravit, vždyť jsme na začátku cesty.  Tak tedy na koně a po CS 1042 hezky prudce do kopce. Někteří z nás se stačili krátce zastavit u kapličky napěchované různými věcmi z nichž mnohé s vírou nesouvisí. Také zvoneček na střeše by se spíše uplatnil doma u stromku než v otevřené krajině.  Souběžně s námi je v lese bývalá „Zlatá stezka“. Tady se sluší poznamenat, že tato stezka spojovala české a německé země a přepravovala se po ní především sůl, tedy nikoliv zlato.  Pojmenování zlatá bylo proto, že v kraji kudy tato stezka vedla se čile obchodovalo, lidé se měli lépe, byla to pro ně zlatá doba. Vzpomeňte si na pohádku „Sůl nad zlato“ ! Jirka po této stezce přijel na křižovatku Korýtko stejně s námi. My jsme spousty času věnovali focení a pozorování motýlů na žlutých květech arniky a zlatobýlu. Motýlci Perleťovec a Babočka byli při své pastvě moc hezký. Stejně nepozorovaně jako Jirka přijel tak Honza odtud odjel na Kvildu a domů. Řekl to jen Jirkovi, ten si to nechal pro sebe a my ostatní v upřímné snaze Honzu objevit jsme se pustili do překotného volání „Kde je Honza ?“ Jirka se pak přiznal. Ještě kousek do kopce a do lesa a je tu konečně svačina. Na dalším úseku naší cesty je Černohorská nádrž, tedy bývalá. Tady se rozdělíme tak aby Jirka pokračoval s několika lidmi až na Březník a my ostatní sjedeme prudce dolů k Modravskému potoku a dále do Modravy kde se náš potok slévá s Roklanským a dál teče jako Vydra. Ta zase se v údolí slévá s Křemelnou a vzniká Otava. Hezká postupka, že ?Na Modravě mám předem jasno, že jestli si někde můžeme sednout v hospodě na polívku, tak je to v pivovaře na terase. Byla to pravda, sedli si tady i kamarádi co chvíli po nás přijeli z delší trasy na Březník. Laďa si tady objednal 4x 0.2 l  různých piv z produkce tohoto nového pivovaru. Jeho hodnocení jsem zapomněl, musíme se ho zeptat na příští schůzi. Mojí skupinku moc zajímá rozlehlé údolí Roklanského p. „Jedeme tam a možná až na Javoří pilu“, zněl můj plán. Povedlo se. Bylo to jedno z mnoha míst Šumavy kde se laická veřejnost dotýkala suchých, šedých stromů zničených kalamitním výskytem Lýkožrouta smrkového, lidově Kůrovce.  Dnes, t.j. po čtyřech letech tady suché stromy nejsou . Zelenají se tu mladé smrky doplněné bukem, břízou, jeřabinou a pod.  Zatímco „my“ se vracíme po rovině zpět, tak výkonnější skupina vyjede stoupání a později klesání k Vchynicko-tetovskému kanálu, který vodou zásobuje Vydra. My pobudeme v pekárně na Kvildě a pak se po silnici přes Františkov spouštíme na Svinná Lada odkud vede překrásná CS až ke Studenému potoku . Střídají se zde otevřené úseky v lukách se zelenými tunely mohutně vzrostlých smrků, modřínů a bříz. Některé smrky mají dva, tři, ale i čtyři kmeny. Na jiných místech se chlubí jako solitery svými větvemi až na zem. Musíme ještě vyšlápnout asi tak dva kilometry a jsme u našeho penzionu. Dobrá večeře bude brzy. Tři děvčata byla velmi spokojená s cestou na Knížecí Pláně . Dostaly pochvalu.

Nejdelší etapa naší dovolený …

Dnes pojedeme úseky kde jsme nikdy nebyli. Začalo to už v Borových Ladech kde je kousek za vesnicí Křížová cesta a kaple Sv. Anny. Tyto církevní památky byly v padesátých letech, v rámci osudu našeho pohraničí, dokonale poničeny a v posledních letech opět restaurovány za přispění lidí, kteří mají na každé kapličce tabulku se svým jménem.  Když jsem vyzval naše děvčata aby pro focení  každá obsadila jednu kapličku tak se stal zázrak. Chci asi říci náhoda. Veronika vyběhla výše po svahu a k jedné si stoupla. Když potom četla popis namalovaného výjevu tak tam bylo její jméno , něco jako :“Veronika podává Ježíšovi vodu“.  Byla to jen náhoda ? V každém případě to byl hezký zážitek. Vracíme se do vsi, která se z této strany  rozrůstá o nové domy se šindelovými střechami. Vypadá to, že je to štípaný šindel, když na jiných domech byl taky plastový.  Začínáme stoupat na Knížecí Pláně po cestě kterou už známe. To ale vůbec nevadí, můžeme se více kochat a nepřemýšlet o cestě vpřed. Celé Pláně byly kdysi rozparcelovány zídkami z kamenů posbíraných na polích a loukách.  Stojí tady hodně smrků tzv. soliter, typických pro celou Šumavu. Při krátké zastávce si určujeme delší zastávku u Žďáreckého jezírka. To neslyšelo pár jedinců a pustili se do sjezdu, který končí až ve Strážným a jmenuje se Jelení cesta.  Když zjistili, že jsou sami tak se vraceli a my jim jeli v ústrety. Myslím, že se jim to při dovolené už nestalo. Okolí jezírka je krásně fotogenický a další krása nás překvapuje na dalším úseku naší stezky kde se potok nezvyklého jména Častá přimyká na náš dohled. Písek dna je oranžový, zlatavý. Stálo to za krátké zdržení a několik fotek.   Při vjezdu do Strážnýho  bylo vidět spousty barevného asijského zboží a brzy nato taky restauraci . Sedáme a dáváme si dobrou kávu. Naproti přes silnici stojí Casino s krásnou parkovou úpravou svého okolí. Naše další cesta povede po bývalé silnici, kterou dvakrát přejedeme nový obchvat až nás na několik kilometrů uklidí do ticha lesa. Tento úsek se jmenuje Zelená cesta . Jsme na kopečku nad Lenorou a malá šipka ukazuje vlevo na vyhlídku. Neváhám a odbočuji a se mnou ještě několik lidí, ale většina pohodlně sjíždí dolů a tam čeká. Musíme jí vyprávět, že tam stála svatební brána a jedna lavice. Prostě místo kde se oddávají mladé páry. Jsme pohromadě a probíhá krátká debata s Honzou, který pojede domů. Nechce vidět ani rechle. Jedeme tam ať víme co to je. Dřevěný, právě opravený a zastřešený most má v podlaze vydlabané otvory pro trámce, které zadržovaly plovoucí polena, ty se zde počítaly a postupně je vypouštěli k jejich další plavbě do papíren ve Větřní. Z nebe začínají padat první kapky a když jich je hodně tak to stojí za schování se v podloubí jednoho domu. Za chvíli se znovu rozsvítilo slunce tak se vydáváme na další cestu po Šumavské magistrále č. 33 na Zátoň. Poslední kilometr byl dost do kopce a umožnil nám poslední výhled do kraje než zmizíme v lesích Boubínského masivu.  Od kraje lesa až k trati, která tudy vede na Kubovu Huť, je to prďák. U trati stojíme, čekáme a paseme se na lesních jahodách zatímco začíná zase pomalu pršet. Naše cesta teď bude neustále stoupat, víceméně kopírovat železniční trať, skončí po 9 km na Kubově Huti a po celou dobu nám bude pršet z bouřky nad hlavou. Nic moc příjemného to nebylo, ale záleží na kvalitě pláštěnky. Na Kubovce  nacházím hotel Kristián. V recepci dostávám kladný souhlas k návštěvě restaurace od mladé recepční. Když začíná parta vcházet tak už tam stojí nevrlý vrchní, který ke mně má námitku „Jste mokrý, tak to nejde !“ Já na to :“Všichni mokrý nejsou a sedneme si někam do kouta kde to uschne, stejně tu lidi nemáte !“Přestáváme si ho všímat a usazujeme se na lavicích při stěně. Dáváme si polévky a nezbytné pivo nebo kafe. Když už jím rajskou polévku, jde okolo servírka a naučenou nebo nařízenou otázkou „Všechno v pořádku ?“ mě vytočila, protože moje polévka byla studená, čili nebyla v pořádku. Chtěla mi jí nechat ohřát, ale já nechtěl, protože mě od toho v životě varovalo několik kuchařů a pinglů. Bez újmy, jako je strkání prstů do talíře, nebo dokonce plivání, se to neobejde. Proto to moje ne ! S hlučným vrchním jsme si vůbec nerozuměli a pak bylo třeba jet dál. „Máme před sebou kopec do půlky sjezdovky a pak ještě menší a už to bude dobrý“ informuji partu. Na sjezdovce jsme byli rychle, dokonce ani k avizovanému kleknutí některých baterek nedošlo.  Jsme v lesích kde pramení Volyňka a tu je třeba vyfotit. Pak už je to jen kousek sjezdu na asfalt a po něm pojedeme až domů. Abych nepředbíhal, je třeba zastavit za lesem, protože tam na louce stojí lípa velkolistá, obrovské výšky a ze tří kmenů. Je to veliká krása. Dole na křižovatce na mě všichni čekají abych je vzápětí nasměroval doprava přes Nový Svět. Následuje další sjezd vlevo ke Studenému potoku a zbývající 2 km kopce, který už brácha musel tlačit. Bylo to asi 68 km. Tři děvčata byla na Kvildě v pekárně na aktivní exkurzi a pak jely přes Františkov na Borová Lada. Tady se zastavily na křížové cestě a pravou cestou se vrátily zpět přes Studený potok.

Dělení party …

přišlo právě dnes. Večer před tím jsme se na tom dohodli, že se rozdělíme na dvě skupiny. Ta „moje“ pojede k pramenům Vltavy přes pekárnu na Kvildě. Mají to tady fakt dobrý. Samotná cesta je viditelně méně šedivá od suchých stromů než byla před čtyřmi lety. Mnohé dosázené břízy, modříny a jeřabiny jsou oplocené aby přežily chutě jelení a srnčí zvěře. Druhým, silným zážitkem byly malé děti na kolech jak, s ohromnou chutí, vyjíždějí náročný kopec  a prožívají štěstí z našeho potlesku. Cituji z tabule jakže Vltava ke svému jménu přišla : pochází z germánského „Wilth – ahwa“, tedy „divoká voda“. My jsme u jednoho z pramenných potoků Teplé Vltavy. Od soutoku se Studenou Vltavou v Mrtvém luhu se řeka jmenuje jednoduše Vltava, matka českých řek. My se teď vrátíme k okraji Kvildy, odbočíme doprava a po krátkém rozmýšlení směřujeme na Bučinu. Terasa hotelu musí být každému známá, myslím tím výhled odtud do Bavor. Jednotlivé horizonty krajiny do sebe zapadají a postupně mění barvu. To se musí vidět. Možná i seriál Policie Modrava by k tomu zážitku posloužil. Řádně nasyceni pohledem do kraje se vydáme ke sjezdu na Knížecí Pláně. Dnes už je asfaltovaný a od samotného začátku je třeba hodně brzdit a kochat se dávným rozdělením parcel kamennými zídkami a bezpočtem soliter smrků. Louky tady právě kvetou a nabízejí barevnou podívanou na květy zvonků, jestřábníků, arniky, kopretin atd.Po oblíbené cestě jsme brzy v Borové Ladě kde jsou pro nás ještě dvě atrakce a to : cukrárna „Madam Čokoláda a soví voliéra. V tomto pořadí si je vychutnáme a uvidíme. Voliéra je zasazena do jámy, jejíž okraje jsou vyztuženy dřevěnými sloupky, které drží drátěnou síť stropu po celém obvodu. Uprostřed  stojí dva ocelové sloupy, které při dobré fantazii připomínají cirkusové šapito. Sovy mají klid a spíše se schovávají. Přesto se nám daří udělat nějaké záběry.  Druhá, „Jirkova“ parta nejdříve sjede auty na Modravu. Na kolech zdolají Poledník, který je pro opravu zavřený, takže se výhled nekoná. Příště ! Sjezdem se dostanou k Prášilskému jezeru kde je rovněž možné pozorovat barevný posun v krajině od šedivé, znamenající suché k zelené t.j. živé, příjemné pro krajinu i oči. Jméno jezera napovídá i další směr cestování do Prášil. Při návratu po silnici se dá na většinu vzdálenosti využít cyklostezkaz které se dá odbočit doprava na Vchynicko-Tetovský kanál a nebo pokračovat na Srní. Naši volí tu první variantu podle kanálu, která nabízí hezké svezení až na dohled Modravy.  Obě party, početně vyrovnané jsou se svým výletem spokojené a těší se na zítra.

Ze Strážného do Stožce a zpět.

Tuhle dnešní etapu jsem měl připravenou delší t.j. až k Schwarzenberskému kanálu a kolem něho. Při večerní poradě jsme udělali postřižiny a byla z toho etapa kratší pro Jirkovu partu.  Hned ve Strážným se dělíme. Áčko jede po státovce směrem k celnici kde se má napojit na CS 1023.  K večeru, když jsme se vrátili k autům, tak jsem si zajel prohlídnout právě ten začátek etapy a on nebyl jednoduchý. Předem jsem partu vyzval aby u cesty našla Bobří hráz a jak jsem zjistil, tak jí neviděla. Z toho jsem poznal, že jeli jinak. Bylo třeba jet po starý silnici, která ještě před PS rotou podjede obchvat města a na druhé straně se poněkud vrátí k městečku a dál pokračuje na dohled státní hranice až do bývalého Nového Údolí. Já jsem jel tak, jak jsem právě popsal a ta hráz byla vpravo a nebyla o moc větší než ta naše u Břízy. Uvidíte na fotce. Parta poměrně snadno dojela do N.Údolí kde je malé železniční muzeum i s hospodou. Tady to ulomili doleva po CS 1024 na Stožec a z něho na Černý Kříž. Tady je mostek přes Studenou Vltavu, vlevo v našem směru. Kdyby se tady neodbočovalo tak dojedete na Smolné Pece. To je pro cyklistu nejbližší místo od soutoku obou ramen Vltavy. Vidět soutok může  jen vodák . Odtud vede CS 1030 pozvolna nahoru do výjimečné vesnice Dobrá.Její historie sahá do 16. stol. Vymyká se jihočeským vesnicím zcela zásadně. Domy jsou stavěné jen na jedné straně cesty v jedné řadě, kromě kapličky a mají obrovský půdorys spíše čtvercového tvaru. Stavěli je přesídlenci, lesní dělníci z Tyrol. V roce 1956 jich bylo dvě třetiny barbarsky zbouráno a ty dnešní slouží především chalupaření.  Jediná hospoda U Němečka byla místem našeho setkání s Áčkem. Po nezbytném posezení jsme už všichni společně zajeli ještě jednou na Soumarský most odkud sjíždí Teplou Vltavu mnoho vodáků do Nové Pece. Řeka jim nabízí víc než mnoho zatáček, vraceček, prostě tady důkladně meandruje. Ještě jeden zážitek z cesty Béčka před S. mostem. Potkali jsme tady černošské děti s tátou. Bylo to tak překvapující, že mě to přikovalo k silnici a já jsem stačil požádat černocha o foto. On vše rychle pochopil , zastavil, pár našich lidí taky takže pořízení jedné fotky byla otázka vteřin. V tom se za námi ozval hvizd. Jeden „cyklopár“ se domáhal rychlého projetí a do konce slovní přestřelky nepochopil, že pořízení atraktivní fotky v rámci dovolené není takový hřích za který jim stálo zvyšovat hlas. Otrava života. Moje skupina jela po CS Zelená cesta směrem na Lenoru a dále už asfaltka nebyla, ale cesta nás přivedla až k Soumarskému mostu. Tady jsme počkali na Áčko a vrátili jsme se nad Lenoru na vyhlídku nad městem kde se oddávají mladé páry pod bránou, která stojí na krásně kvetoucí louce s pozadím v zalesněném kopci.  Pak se nám naskytla hezká podívaná na kácení, odvětvování a odkornění mrtvých stromů. Viděli jsme několik stromů, než se pan traktorista probudil a začal nás vyhánět do tzv. bezpečnostní vzdálenosti – 50m. Nevadí, nám nakonec stačil i ten krátký zážitek. Na cestu zpátky jsem si vymyslel akci, která měla začátek už z cesty do Strážnýho. Bylo to takto : Já pojedu první, za mnou Jíťa a vedle ní Ivča, která bude mít připravený foťák a bude čekat na můj signál. Dostala k tomu ještě tyto informace : na levé straně silnice stojí velký javor, který má seříznutou silnou větev směrem do silnice. Na vzniklé plošce se časem vytvořil humus ve kterém při dostatku vody vyklíčila semínka žlutě kvetoucí kytky. Vznikl tam takový minizáhonek. Tak jsme jeli, jenže smůla. Někde za rohem čekal Honza a za něj se zavěsil ještě nějaký turista. Ti dva vůbec nevěděli o co půjde a když se „pražákovi“ zdálo, že jedeme pomalu, tak začal troubit. Konečně je tady ten strom ! Já ještě víc zpomaluji a dávám blikačky. Ivča byla připravená a fotka se docela povedla a příběh kolem ní taky ! Taková dovolenková zábava, no řekněte sami.

Ještě jednu etapu a budeme se loučit …

Na závěr dovolené máme dobrým zvykem ještě jednou se podívat do míst, která se nám moc líbila Porovnejte trasy obou skupin . Áčko : Bor. Lada – směr Knížecí Pláně s odbočkou vpravo na Židovskou cestu a dál na Bučinu – sjezd k prameni Vltavy a výjezd na Černou horu – sjezd zpět s výjezdem k Ptačí nádrži – Filipova Huť – po bývalé Zlaté stezce na Horskou Kvildu – Ke Zlaté Studni a cukrárně v Churáňově – domů na Nové Hutě. Béčko : Bor. Lada – Knížecí Pláně – Žďárské jezírko – zpět K. Pláně – po Židovské cestě na Kvildu – do cukrárny v pekárně – přes Františkov  kde se mi konečně daří udělat fotku památníku převaděčům  na Svinná Lada – Studený potok a domů. Našli jste ten podstatný rozdíl ? No, asi to budou hlavně ty výjezdy na Černou horu a Ptačí nádrž, ne ?

 

 

Výlet k Japošům.

Paměť !

Kamarádi napadlo mě, že kdybychom dělali za rok třeba jen čtyři výlety tak ten k Japošům by nám zůstal dlouho v paměti. Takhle když jejich počet už jde do desítek, tak se zážitky prolínají s těmi minulými a možná se i zapomínají. Aby jsme si je mohli oživit někdy později, tak právě k tomu slouží tyto zprávy. A potom je to taky info pro příznivce, kteří s námi nejezdí a baví je mít zážitky alespoň psané. Já je znám, vážím si jich a jsem rád, že jsme takto v kontaktu.

Nové Hamry – Přebuz

Odjezd proběhl dobře i když nikdo nečetl plán přepravy, který jsem dal na stránky v sobotu věčer.  Jana nás vítala  borůvkovým koláčem, vlastně jako každý rok v létě a my jsme jí přátelsky peskovali, že si dělá takovou práci. Zase byly výborný a mohli jsme vyjet. Etapa byla připravena a vím, že byla v úterý předtím projeta. To aby bylo vše jak má být a žádné překvapení se na cestě nekonalo. Chvilku jedeme nahoru na Jelení až nad dětský tábor na břehu potoka kde jsme přes most odbočili vlevo a po různě kamenité cestě do mírného kopce jsme usilovali vyjet na Přebuz.  Kolem kvetlo spousty fialových bodláků krásných pro naše oči i pro mnoho očí čmeláků. Ve vzácných chvílích kdy vyšlo slunce byla barva přírody příjemná, takže foťák měl pořád co dělat.  Přijíždíme ke zřícenině mostu z pražců opatřeného cedulí „Vstup na vlastní nebezpečí“ Když to nejde rychle pořádně opravit, pak toto řešení se mi zdá lidštější, než různé zákazy a překážky.  Všichni jsme to místo zdárně překonali, tak jako stovky jiných turistů za den. Jsme v Přebuzi kde jsou krásné chaty, ale původní zástavba chátrá. Jen nadpis nad dveřmi „Gasthof“ drží a je důkazem, že od té doby kdy se tady takto mluvilo a psalo, se lidská ruka těch domů nedotkla.

Co všechno se událo v Šindelové a jejím okolí …

Následuje dlouhý sjezd kde bylo více třeba sledovat povrch silnice než se kochat okolní krajinou.Na jednom místě Jana peloton zastaví, protože je tu hezký pohled na Rotavu a protější hřeben hor.  Ještě kousek prudce dolů a Šindelová nás vítá krásným záhonem červeně kvetoucího máku.  Dole je křižovatka kde už stojí regulovčík Honza a odklání nás vpravo a pořád dolů . Jana jede na špici  a snaží se mi říct, že už jsme  u vysoké pece, tedy jejich zbytků a přitom jede stále více doleva. To můj mozek nechápal, ale velel rychle brzdit nebo to do ní navalím. Tak sem brzdil, ale moc takže ve vteřině jsem seděl na asfaltu. No hlavně, že jsme nespadli oba.  Vysoká pec je mohutná kamenná věž zastřešená nově dřevěnou konstrukcí. Víc bychom sami nevypozorovali, ale máme štěstí. Na krajnici zastavuje auto, vystupuje šedovlasý pán, řekl bych sekáč a dává se s námi do řeči.Je to pan Hrůza.  Od něho slyšíme spoustu zajímavých informací o tom jak hrabě Nostitz, majitel jindřichovického panství zde postavil  tuto pec, ale také navazující válcovnu plechu o síle 0.3 mm, který byl využíván na výrobu potravinových konzerv . Rovněž toto byl vpravdě průkopnický čin a ještě můžeme přidat fakt, že ze strusky vyráběl stavební tvárnice. Ještě se s ním musíme vyfotit  a slyšíme pozvání na 26.9.2020 kdy zde bude slavnost jeho spolku pro opravu vysoké pece. Taková pozvání se neodmítají. Zajedeme jen kousek vpravo za roh a je tu další významná postava Šindelové – pan  Kovařík, známý jako „lovec“ teplotních a srážkových rekordů. Stavíme se u něho, on velice rád přichází a protože je s námi ještě taky pan Hrůza tak je nám pan Kovařík představen jako platný člen stavebního spolku a ne jako meteorolog. To ale vůbec nevadí tak ho známe z televize a pod. Taky on nejdříve vypráví o zdejším životě v polovině 19. století. Rok 1859 byl rokem kdy tento železářský komplex byl uveden do provozu. Pracovalo zde 950 lidí. Také s ním jsme si slíbili, že se vrátíme. Jana se odtud vrací k hospodě kde na nás bude čekat, protože následující kilometry si projela v úterý a jak sama říkala „Jednou a stačí“. Ukol velitele přebírá Honza. Vyrážíme ven z vesnice kolem domu pana Hrůzy, nejdříve do kopce a pak zase obráceně t.j. z kopce a jsme u odbočky doleva s ukazatelem na Rotavské varhany. Za 2 km do kopce jsme u krajinného přírodního útvaru, který vytvořila příroda ze šedého čediče. Jejich podobnost s Panskou skálou není vůbec náhodná, jen tyto mi připadaly větší. Kocháme se naplno tou krásnou skálou, někteří neodolají a lezou alespoň několik kroků, protože stupně vytvořené z šestibokých hranolů to umožňují. Čedič takto zvětrává. Když jsme nasyceni všelijakým focením a klukovským lezením po skále tak se obracíme z kopce dolů na CS 2045  u potoka Skřiváň. Nás tady čekají dva brody a taky pohled do zavřeného areálu zámku Favorit pana hraběte. Ten první brod byl z kamenných desek a byla to pro všechny brnkačka. To ten druhý už nebyl tak široký, ale kameny dna byly různě poskládané a jak se mě a Laďovi ukázalo ,tak byly kluzké a velice dobře naváděly cyklistu k pádu do vody. Viz. fotoreportáž. Nebýt té vody tak se vlastně nic moc nestalo, ale když máte vystlaný kalhoty nacucaný vodou, boty taky tak a venku je docela zima tak se vám začíná zdát o mílařích. Jednou přijel na chalupu vítěz, který měl osm dní mokrý nohy podobající se zvrásněné hmotě mozku. Jsme u hospody U Rybníka v Šindelové kde se dovídáme, že za kousek je v lese krásná modřínová alej vedoucí ke křížku paní kněžny. Ve čtyřech jsme to jeli obhlídnout a vyfotit a by z toho ostatní taky něco měli. Posezení bylo před hospodou s výhledem na velký rybník, který byl kdysi zdrojem vody pro pohon vodního kola u vysoké pece, které pohánělo spousty hejblat a výtahů, taky pro rudu k tavení.

Tradiční návštěva …

Je čas dát se na cestu přes Nejdek do Nových Hamrů.  V Nejdku na náměstí je hezky opravený kostel a před ním sloup Panny Marie, které u nohou stojí čtyři sochy svatých, vše krásně restaurováno. Chce to pár fotek a čeká nás poslední kopec do táhlého stoupání do N.H. Jsme tam a světe div se „Já mám sebou náhradní kraťasy, ponožky i boty. Honem všechno mokrý dolů ať nezdržuju odchod do hospody. Jsou čtyři, hospoda je prázdná, vrchní veselej a kuchař zvědavej kolik čeho si dáme. Na naše objednávky odpovídá stylově „Ty vepřový jsou jen dvě!“ a nebo „To nikdo nechce polívku ?“ Když máme dojedeno tak se tradičně přesouváme k Japošům. Nesmím zapomenout, že na cestě nás hostila Hanka a teď doma Jana. Situace se opakovala . Přicházíme z oběda a na stole stojí spousta buchet a chlebíčků. Prosím Janu aby  na příště snížila tuhle krmnou dávku. Vždyť platí „Čím starší, tím méně člověk sní“ a hostitelka z toho může být smutná. Jsme domluveni, že na podzim v září bude další etapa k Japošům s návštěvou akce v Šindelové.

Za chvíli je tu Šumava …

Všem jsem předal itinerář k dovolené Šumava 2020. Chybí tam jedna důležitá věc : na dovolenou se jezdí s čistým kolem, namazaným řetězem (pozor pastorek se nemaže) a správně nafouknutými koly ! Je jedno, že na to upozornil Kapřík, ale vždy to bylo i mým přáním, velmi často nevyslyšeným. Tak se polepšete !!! Dovolená není určena na opravy kol, nemyslím tím defekty ! Chtělo by to mít sebou ve výbavě náhradní duši. Ostatní jsem napsal, tak končím a těším se na dovolenou.  Kdo byl : Japoši I, Japoši II., Kapři, Lahu s Martinou, Laďa B. brácha s Petrem, Jíťa, EMaruš, Hanka, Bačí a já. Ujeto asi 50 km. Těším se na Vás. Pepa D.

Doprava k Japošům

Kamarádi, zítra v 9 hod. od pošty ve FL. odjedeme takto :

auto č.                         posádka                                                                                 kola


  1.                              Pepa D.  + Jíťa                                                                     vl. + Jíťa + Bačí
  2.                              Lahu + Martina + EMaruš                                                vl. 3x
  3.                              Laďa Beránek   + Hanka                                                     Laďa + Hanka + EMaruš
  4.                              brácha + syn Petr                                                                vl. 2x
  5.                              Kapříci  + Zdena Bačí                                                         vl. 2x

 

K Japošům.

Kamarádi (ky), v neděli 12.7.2020 v 9 dod. jedeme do Krušných hor. Sjedeme se krátce před devátou u pošty ve Frant. Lázních.  Etapu připravuje Jana s Honzou a bude středně dlouhá Na oběd se zastavíme ve známé hospodě v Nových Hamrech po návratu. Na kávu a krátké posezení zajdeme k Japošům domů. Já tam rozdám itinerář dovolené „Šumava 2020“

Žádám všechny zájemce o tento výlet o přihlášku do sobotního t.j. 11.7. oběda.Vzápětí Vás budu informovat zde o složení posádek aut.  Auta zatím dává Beránek, Jitka, Lahu a já.  Mějte se a v neděli na správném místě se těší Pepa D.

Start Mílí.

 

Je neděle 5.7.2020, 15 hod a v Hranicích startují Míle.

Určitě se dá říci, že pro fandy tohoto druhu cyklistiky je Start i Cíl Mílí velký svátek.  Ve čtyřech lidech jsme se vydali do Aše za Honzou Štěpničkou. Měl pro nás připravený parkování v jeho firmě a taky se předvedl se svým novým elektrokolem. Když Honza přišel s otázkou kudy pojedeme tak já mu na to :“To je úplně jedno, protože máš elektro, znáš to tady a povedeš nás. “ Jako kdyby byl překvapený, ale zhostil se toho na výbornou.Nejdříve dlouhý sjezd na Dolní Paseky kde mě fakt zaujal kamenný plot, postavený nedávno – viz. foto.  Následuje další sjezd k přehradě Bílý Halštrov a už brzy jsme v Podhradí. Tady se ujímá slova Jíťa, protože v Kopaninách nám chce ukázat  stavení ve kterém prožila osmadvacet let chalupaření. Mě se nepodařilo ji vidět, takže tam musím ještě jednou a rád.  Nedaleko byla taky bývalá chalupa Smíšků a třetí zajímavostí obce bylo oprava zámku jedním místním nadšencem.  Už jsme v Doubravě u hospody a na objednaný čas zasedáme k obědu. Příště (asi za rok) tohle nebude nutné, protože v Hranicích u sportovní haly grilují maso. Co maso, krkovičku !!

Neobvyklé zážitky …

Jen co jsme vjeli do areálu  začalo jedno setkání za druhým a vždy to byli kluci známí z minulých ročníků  až na jednoho. Byl to kluk, který když loni dojížděl do cíle ve Skalný, tak jsme ho v několika lidech „přepadli“ nad koupalištěm v lese a nutili ho aby jel ten úsek ještě jednou, že si to musíme vyfotit. On vůbec nevěděl kdo jsme , myslel si, že jsou to nějací místní otravové a vůbec se mu do toho nechtělo a byl nevrlý. Potom v cíli pochopil, že patříme k závodu a dokonce, že je mým hostem na přespání. Teď byl rád, že mě znovu vidí a začal se omlouvat za jeho tehdejší chování. Mě ale vůbec nikdy nenapadlo, že by se choval nějak blbě. Tak jsme si to přátelsky vyříkali a popřáli mu cestu do cíle bez nehod a v pohodě. To ještě příběhu nebyl konec. Když jsme na závodníky čekali na křižovatce  až se vrátí z Trojmezí, dočkali jsme se i toho kluka. On nelenil, zastavil, holky pomačkal a odjel.  Dlouhou známost máme s Ríšou Štěpánkem. Pro letošní rok si vybral pěší tůru po trase cyklistů. Po dokončení bude jediný kdo zdolal  Míle na tři způsoby, t.j. na kole, na koloběžce a pěšky v obou směrech. Trvalo to šest let než si tento cíl splnil – celkem 9600 km.  Taky s ním jsme se rozloučili a teď už jen ho můžeme povzbuzovat sms na 608 766 546.

Na křižovatce cesty od Trojmezí a signálky …

Všechny, které jsme chtěli vidět a pozdravit jsme už viděli. Dokonce s Ríšou jsme vedle něho jeli asi kilometr a znovu jsme žasli jak tenhle chlap dokáže vážně přemýšlet o životě nazačátku obrovského strádání, které na Mílích čeká na každého. Bylo tedy nutné udat směr našeho dalšího putování. Pro lepší orientaci , hlavně pro Jíťu uvádím, že stojíme na křižovatce cesty, která přichází od Trojmezí a křižuje se se signálkou na kterou závodníci odbočují doprava když se vracejí z Trojmezí a jedou dolů z kopce.  Jasně my jedeme tady taky z kopce dolů, bude prudký a možná, že ještě tak rozbitý jako byl před několika lety když se tady natáhla Jíťa, ošetřovala jí Kika a Laďa u toho „asistoval“. Jíťo, prosím Tě zkus probrat svoje paměti a pomoz potvrdit to místo a nebo ho přesunout jinam. Budeš odměněna !

Cesta zpět …

Vyjeli jsme „houpavý“ kopec a jsme blízko Pastvin kde se odpojují Laďa a Hanka a jedou si do Hranic pro kolo. My jedeme po asfaltu směrem na Studánku abychom mohli brzy odbočit doprava a pořád po novým asfaltu pokračovat lesem a už si nevšimnout, že tady brzy peloton odbočoval vlevo. Byl tam asfalt hodně popsaný, vzpomínáte ? Nás vede Honza a ještě jednou nám dopřává terénní vložku a nepatrně tak zkrátil náš směr do Krásné. Už jsme tam a Honza opět začíná plnit naší dohodu, že město projedeme po vrstevnici. Byla to spleť ulic kolem paneláků, neustálá změna směru jízdy a když mi můj  orientační signál napovídá, že jsme tady tak to po 400 m opravdu bylo. Myslím, že bych to zítra bez něho nedal ! Nakládáme a loučíme se slovy „Tak zase někdy a díky“! Určitě to nebyla slova do luftu, zvláště když už má elektrokolo. Kdo byl : Honza, brácha,Jíťa, Líba Z. a já. Pak tak trochu napůl taky Laďa a Hanka bylo to 50 km.

Schůze v bramborárně …

V pondělí byla na bramborárně schůze k dovoleným. Bylo pro mě velice příjemné, že přijeli Petr a zraněná Vlastina. Ještě nebylo ani nic vypito a už nebylo slyšet vlastního slova. Kdyby mělo být před další dovolenou ještě takové setkání tak raději venku a s megafonem a rákoskou !  Jsou z toho dva závěry /1./ napíšu itinerář dovolené „Šumava 2020“ a rozdám ho a to je za druhé /2./ při etapě příští neděli 12.7. za Japošema do Krušných hor. Kdo byl : nelidský doktor, brácha, Líba, Milada, Lahučáci, Kapři, Beránci, Kika, Vlasta, Petr, Hanka, Ivča a já.

 

Etapa na „Start Mílí“.

Kamarádi (ky),  posílám Vám  dvojitou pozvánku. Ta první je na neděli 5.7.2020 , v 10,00 hod u pošty ve Fr. Lázních. V autech odtud odjíždíme do Aše kde nás bude čekat Honza Štěpnička a zavede nás na parkoviště jeho firmy. Dále pokračujeme na kolech lesem po CS 2062 do Doubravy. Zde je na 11.30 hod. objednán oběd.  Zatím jsem zamluvil jen deset míst, ale když dostanu Vaší přihlášku do zítra t.j. pátku 3.7. do 16 hod. tak objednávku můžu navýšit. Později ne ! Je tam prý plno, mají úspěch. Po obědě pokračujeme přes Bad Elster do Hranic kde budeme tak asi v půl druhý a to ke kontaktu s Honzou a j. bude stačit, protože vlastní start je v 15 hod. na náměstí. Po odjetí pelotonu pojedeme na polní cestu k Pastvinám kde budeme fandit a polehávat. Potom přes les odjedeme do Aše pro auta . Prosím vezměte si bramborový trička.

Druhý den t.j. v pondělí 6.7. ve 13 hod je start  krátké (cca 20 km) a lehké etapy z Beránkova dvora, kterou povede Jirka. Ten Vás zavede na schůzi k dovoleným v Bramborárně v Třebeni kde začneme v 15 hod.  Pivo, kávu a bábovku už mám, ale kdyby někdo chtěl něco donést (např. pár piv, nebo buchtu)  na start etapy, to se pak meze nekladou. Já tam přistavím auto a odvezu to do Třebeně.  Já budu připravovat sezení venku, program a pohoštění . Až se budete přihlašovat na nedělní etapu tak nezapomeňte na pondělní etapu a schůzi.

To bude ten nejlepší způsob oslavy státních svátků, které na tyto dva dny připadají. Na schůzi může samozřejmě přijít i ten kdo na dovolenou nejede ! Jste všichni vítáni. Můžete přijet i autem ! Zdraví Vás Pepa D.