Nejnovější komentáře
Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Zprávy

Zpráva z Lokte.(11)

Historie poutí.

V pozvánce k naší cestě do Lokte jsem konstatoval, že je právě asi tak rok co Jitka Hlavsová podnikla svojí zatím poslední dlouhou pouť na kole po Evropě.  Byla to její třetí cesta. Jen stručně na úvod uvedu pro naše nováčky, že Jitka svými cestami provedla díkůvzdání, po té co se vyléčila ze závažných chorob. Její nejslavnější cestou určitě zůstane ta první. Došlo k ní krátce potom co jí lékaři v Plzni oznámili, že její karcinom prsu je vyléčený. Sedla na kolo a dojela za cca tři měsíce do Santiaga de Compostella, slavného křesťanského místa a ještě k tomu přidala dva dny aby se dostala na pobřeží Atlantiku, které bylo ještě před několika staletími považováno za konec světa.  Tehdy jela po klasické cestě přes Pyreneje. Podruhé jela rovněž do Santiaga, ale to bylo napůl pěšky a napůl na kole severní cestou kolem moře. Nu a tato třetí pouť skončila pod Pyrenejemi v neméně slavných Lurdech.

Lurdy.

P oměrně nedávno t.j. 11.2.1858 se 14 ti letá pasačka Bernadetta dostala do míst kde se jí v jeskyni zjevila Panna Maria a pak ještě šestnáctkrát. Po čtyřech dnech v tom místě vytryskl pramen léčivé vody, který od té doby pomáhá statisícům poutníků vracet jim zdraví. Je zajímavé, že jsou zdokumentovány případy uzdravení. Ano věř a víra Tvá Tě uzdraví.  Jitka nám vyprávěla jak silný je to zážitek, dotýkat se kamenů jeskyně kde se stal zázrak a do odjezdu si ještě několikrát dopřála  jeskyní projít. Nedávno jsem připravil etapu do Waldsassenu, právě kolem jeskyně, která podle Jitky velice věrně kopíruje tu v Lurdech s jediným výrazným rozdílem a tím je její velikost. Sledoval jsem tím jakousi přípravu na vyprávění Jitky, které jsme zatím měli před sebou.

Velice  solidní výkon.

Měli jsme v plánu vyrazit ve směru na Loket v deset hodin dopoledne v neděli 18.8. a to jak z Frant. Lázní, tak i z Chebu. Krátce po desáté se v Tršnici skutečně potkáváme a můžeme pokračovat snadno dál, protože vítr v zádech byl opravdu silný. Každý jsme šetřili baterie jak jen to šlo a vyplatilo se to. Nejen, že jsme dojeli ještě zpět domů a ujeli tak bezmála sto kilometrů, ale ještě nám zbylo.  Jitka na své cestě měla průměrný výkon jen málo pod sto km denně, ale pozor : bez motoru a na těžko ! První delší zastávka na cestě byla v Dasnicích, kde jeden rodák z Třebeně otevřel novou hospodu. Kávu vaří dobrou a tak mu přejme hodně lidí, málo zmatků, tedy úspěch. Pak už to ke statku Bernard bylo docela blízko. Venku bylo plno, ale uvnitř se místa našla a bezvadná obsluha nás nakrmila a napojila velice rychle. Na loketské náměstí jsme přijeli jen s malým zpožděním.

Přátelské přivítání …

se dostalo všem z nás. Jitku úsměv neopouští a vyzařuje z ní klid a pohoda. Když už se dala do vyprávění, tak nešetřila důrazem a obdivem na stezku Praha – Paříž a její úsek před Norimberkem. Ona by byla opravdu ráda kdybychom se na tento úsek vydali. Je tu prý skutečně krásně. Chápu, že většina z nás nemá o takové cestě ponětí, ale pozorným posloucháním se dalo leccos pochopit. Nemůžeme si dělat iluze, že by jela s námi. To vůbec ! Ona je zvyklá cestovat sama  a to jí přináší i jisté výhody, které samotný chlap na cestě těžko prožije. Např. :“Potkala jsem paní s malým pejskem na procházce, popovídali jsme a skončilo to noclehem u ní doma.“ Takových podobných zážitků ona má mnoho. Tak děvčata koukejte vyrazit a nenechte si kazit cestu nějakým chlapem ! To není vzkaz od Jitky, to je ode mně.

Cesta zpět …

nakonec nebyla tak těžká, jak jsme v poledne odhadovali. S přicházejícím večerem se vítr uklidnil, takže jsme se vrátili „s polovinou nádrží“ jak jsou naše baterky pojmenovány.  Klobouk dolů před všemi, protože celá parta se vrátila po ose a cyklobus nepotřebovala.  Kdo byl : Věrka, Iva, brácha, Jirka, Laďa, Many, Vlasta, Petr, Zuzka, Líba, Míla, Lída, Kapřík a já.  Autem přijely :Kika a Daša. Velká škoda, že nemohly jet Jíťa a Jiřka.

 

Pár poznámek k etapám 9 a 10

.Kamarádi, čas hrozně letí. Stačí chvilku zaváhat a hned dvě etapy zůstanou bez poznámky. To zatím nechci dopustit, proto pozdě, ale přece pár slov k těmto dvěma akcím.  V sobotu 10.8. byla na lubské celnici oslava 25. výročí  přeshraniční spolupráce. Lidí, jídla a pití, všeho bylo dostatek . Přispěla k tomu i poměrně početná výprava z naší party. Všichni kdo tam byli se shodli, že nálada byla výborná, starostové všech okolních obcí byli spokojeni a to je dobře.  To tedy byla akce pod číslem 9.

V neděli jsme jeli na rozhlednu Cibulka – akce č. 10. V fotogaleriích je snadné se podívat kdo se zúčastnil a k tomu vidět i další fotky dokumentující tuto i jiné akce. Tradičně v půl jedný jsme vyrazili do směru  Třebeň – Milhostov – Hluboká – Horní Částkov – Krajková. Tam v hospodě Na Vršku bylo až do 16. hod. zavřeno. Říká se, že si to prosadili místní štamgasti aby si mohli po obědě dát delších  „dvacet“ a na nás cykloturisty si nikdo ani nevzpomene. Je vedro, za sebou máme dost dlouhý kopec, který vyvolal velkou žízeň. No nic, k rozhledně je to nějakých pět km, to dáme i se zastávkou u kapličky postavené v letech 1915 – 16 z vysokopecní strusky z tehdejších železáren v Rotavě.  Na zpáteční cestě je jistota v Habartově v hospodě Na Truhlárně.  Povedlo se to !

Po dlouhých 40.km jsme tam a stojí to za to. Jídlo dobrý, všelijaký piva taky a servírka o něco větší než špunt byla moc hezká. . Pro další pokračování cesty mám připravený překvapení, ale nepředbíhejme. Nejdříve musíme projet Lítov, v minulosti velmi slavný svojí pohostinností. Pak už je tady závora a za ní pěšina vedoucí do „kypy“ , to znamená do výsypky, která nás dovede do Chlumu Sv.Maří.  Jsme na náměstí s chrámem Křižovníků s červenou hvězdou, jehož historie je dlouhá a pohnutá. To ještě nejsme na kopci. Tam vedou hned dvě pěkný cesty, ale my si vybíráme tu třetí : Přímo po louce nahoru. Na obzoru stojí docela moderní domek a s ním na jednom místě stojí taky roztomilá rozhledna, bohužel nepřístupná, neboť je soukromá.

Tady začíná sjezd kopce směrem ke Kynšperku. Jsou tu dvě cesty. Ta více používaná je jako dlouhé schody s velmi prudkými, kamenitými výšvihy. Nahoru jsem to jel, ale stálo to za … Pro sjezd tedy volím tu druhou cestu s pozvolným, byť taky dosti prudkým klesáním. Dopadlo to dobře, všichni jsme dole u trati, včetně Jirky, který jel tu těžší variantu. Ještě se musíme zastavit v Nebanicích, protože namáhavá stezka chce dosti kalorií.  Najeli jsme 67 km.

Zpráva z cesty do Kančího údolí. (8)

Kamarádi, opět nám všechno vyšlo jak mělo. Jen ten velký počet byl lehce šokující. Když už se rozkřikla zpráva, že vyrážíme, byl z nás dlouhý had. Já jsem na okraji FL Musel jsem otočit a jet zamknout auto. Když to takhle do budoucna zůstane tak ať. Souboj s pamětí prožíváme jistě každý, ale není to tolik vidět jako je tomu u vedoucího skupiny. Parta zatím poodjela na Dvoreček a tam počkala.

Kančí údolí.

Když jsme úspěšně překonali sjezd okolo hradu Seeberg tak už nám chybělo několik kilometrů do pohraničních hvozdů kde na nás čekal Honza z Aše. Ještě než se ztratil signál tak jsem si s ním potvrdil, že je tady v lesích na domluveném místě. Tím místem byl turistický rozcestník „Kančí údolí“. Všichni pánové se tady nechali vyfotit a získali tak povolení k vjezdu do kraje krásného kde odjakživa vládli kanci. Ten nejsilnější z nás tady na nás čekal a protáhnul nás k okraji lesa na státní hranici. Už jsme tu jednou po bavorské straně jeli . To sama cesta prozradila jak si taky loni Ivča ustlala a letos jí úspěšně následovala Zdenka. Jezdí se tady pomalu takže se nejedná ani tak o pád jako o zalehnutí do stopy.  Na jednom políčku oral traktor strniště . Srdce agronoma zaplesalo, protože místní lehké půdy , každoročně bezvadně obdělané, obrací pluh se zvláštní lehkostí jako kdyby tam nejel jen samotný pluh, ale ještě alespoň jedno nářadí, které půdu tak urovná, že by se dalo rovnou zaset.

Hospůdka

Honza upaluje dopředu, ještě kousek po asfaltu a jsme u hospůdky.  Mají otevřeno jen každý druhý víkend. Pivo je prý moc dobrý, trochu tmavší a méně filtrované. K tomu všelijaké sýry ve formě pomazánek, preclíky, obložené talíře a domácí buchty. Eisskaffe je bezvadný. Ještě jednu zajímavost uvedu. Jednu chvíli tady byl poměr hostů 10:1 ve prospěch Čechů. Ašáci prý to tady mají rádi. Příště se sem dostaneme obráceně a ještě k tomu pěšinou v lese, kterou nám Honza ukáže. Když už každý dostal co chtěl, tak se zvedáme k dalšímu vpřed. Na okraji Langenau je pěkný prďák, ale ten Honza bravurně zvládne a rychlým sjezdem vjíždíme do lesa kdy stojí nejdříve německý policajt v autě a potom hned historické hraniční kameny. Ještě se krátce zastavíme na křižovatce  se signálkou a pokračujeme směrem na kruháč. Nechce se mi tady udávat směr jízdy křikem, naivně si myslím, že mi parta bude věřit, že jí převedu tou bezpečnější cyklostezkou přes kruháč, ale moc mi to nevyšlo.  Zvítězil „stádový“ postup vpřed, kdy se nemusí myslet, stačí když vidím alespoň jednoho před sebou a je úplně jedno, že ten jede blbě.  Tak jsem si postěžoval , nikomu se nic nestalo, dopravu jsme nezdrželi a tak honem na Nebesa kde už čeká Many. On je vůbec všude první a to i ve sjezdu. Prý má silnější motor a pak, je to chlapík.

Výhledy.

Na Výhledy se přiřítíme jako velká voda v počtu který zcela naplní všechna místa pod pergolou. Několik ostatních sedících hostů, buď rychle zaplatilo a zmizelo a nebo si přesedlo dovnitř. Tady je vždy tak nějak hezky. Laďu to tentokrát tak vzalo, že objednal rundu zelený a Ferneta. Chudák Věrka málem uvěřila, že to je její zápisný a po pravdě se ubránila zvoláním : „Lidi Vás je moc a můj důchod je malý ! Doufám, že to pro ní dopadlo dobře. Jedna důležitá věc se tady udála. Jíťa přišla s pozvánkou na „Lubské slavnosti“, které se konají v sobotu 10.8. Já osobně jet nemůžu, tak etapu povede Jirka nebo Jíťa. Bude záležet na domluvě. Já vypíšu pozvánku na tuto etapu nejpozději ve čtvrtek po dohodě s Jíťou.

Ještě zkusím vypsat účast : Jirka, Laďa, Martina, Iva, Jitka, Věrka, Hanka, Many, Petr, Vlasta, Helena, Milada, brácha, DrHonza, Míla, Zdena,Líba a já

Zpráva ze souboje s předpovědí. (7)

Kamarádi Vy jste každý dávno pochopil, že jsem myslel na počasí, když jsem zvolil název  této etapy.  Hned na úvod musím napsat, že jsme ho vyhráli a to na celé čáře.  Už druhý rok vlastně ani nemusíme s deštěm počítat a když nakonec přijde, je krátký a my jsme právě v hospodě. Taková malá krása našeho cestování. Horší to mají zemědělci a taky ten „Můj“, který nám dodává brambory. Na celý tento týden jsou předpovězeny srážky, tak uvidíme a já toho raději nechám nebo někde jednou pořádně zmokneme.

Ze dvora nás odjíždělo devět, z toho jediná Zuzka bez motoru. Při průjezdu parkem mě bleskově napadlo, že bychom se mohli vyfotit u jezírka se třemi vodotrysky.Na fotce sice nejsou všechny, ale jsou tam ! To ví každý franťák i chebák. Náš směr byl tentokrát na Tršnice a dál na cyklostezku.  Jede se hezky, lehký větřík nám fouká proti a najednou rána. Ne nikdo nespadl, to se objevil jeden zvláštní úkaz v krajině. Na břehu Ohře stávala mohutná vrba a nechávala si omývat kořeny tak ze dvou třetin jejich obvodu. Buď do ní silně zafoukalo a sama příroda rozhodla, že strom musí pryč a nebo to byli samotní vodáci co prosadili její pokácení. To řešit nebudeme. Ještě dlouho bude svítit šikmo položený pařez jak na vodáky, tak i na cyklisty jedoucí kolem. Každopádně je to škoda. V době stavby cyklostezky stačily dvě, tři fůry štěrku, které by zabránily další erozi břehu a strom mohl být zachráněn.

Nebanic jsme si ani nevšimli a jeli dál až do Kynšperka.  Je tam pod kopcem na Kolovou hospoda s venkovním posezením. Tady by jedno slušelo, ale nebylo žádný ! Paní šéfová dělá prý „hárek“ což může být složité rozhodování o tom kam která část tržby půjde. Nechme jí v klidu a jedeme do kopce, který není krátký ani lehký. Něco za nás udělají motory a tu druhou půlku musíme sami. Jen Zuzka to má celý za svý. Uctivá poklona. Nahoře, při delší zastávce popisuji tak nahrubo další směr naší cesty. Je to jednoduchý, ale nebylo to tak! Pár děvčat slyšela něco o podjíždění dálnice . Na rovince z kopce zůstaly tak vzadu, že to střihly hned do prvního podjezdu dálnice, protože my jsme jim zmizeli za zelenou  zatáčkou.  Vyjedeme do kopce směrem k Arnoltovu a tam máme telefon, že už jedou za námi. Být s námi Laďa a nebo Jirka, kteří vždy hlídají zadek tak se to nestalo. Před několika lety jsme tudy jeli na Kostelní Břízu a protože byl vítr v zádech a mě bavilo fotit dálniční estakádu, tak si to část party pořádně hasila dopředu a zastavil je až německý turista v autě , který je na mojí prosbu poslal zpátky. V té době ještě zájezdní hostinec v K.Bříze čepoval pivo a vařil, což dnes už není a my tam tedy nejedeme. Už jsme všichni tak se pustíme do další jízdy. Brzy je tady ten správný podjezd dálnice k Černému Mlýnu. Tady u Ohře je hospoda úplně plná a nebylo by těžké zakopnout o nějaké pádlo. Jenže nás žene dopředu něco jiného. Bráchu moc bolí koleno a tak se v Kynšperku s Miladou odpojili a jeli po cyklostezce přímo na Dasnice. Tak to už je čtvrtá hospoda, která pro nás nemá význam – Nebanice byly moc blízko startu, v Kynšperku zavřel hospodu mamon, v K.Bříze asi špatně vedený podnik a v Černým Dole už bylo blízko ke kamarádům. Za chvilku jsme v Šabině a pak taky v Dasnicích kde ještě na cestě bylo třeba vzpomenout hlubokých louží, které tady byly každý rok a teď je tu sucho !

V Dasnicích ze starého nádražáckého domu udělalo pár nadšenců hospodu. Vodáci jsou možná v početní přesile, ale v množství piva a chlastu určitě nad cyklisty snadno vítězí. Osobně nejsem spokojen ani s nealko pivem a ani s jídlem. Tak nevím hospůdko jak to s Tebou dopadne až venku padne sníh a kolem projede jen pár cyklistů. My se sbíráme k další jízdě, která míří do Kynšperka a Nebanic. Jsme rozhodnuti, že dáme jedno a taky jsme dali. Přijde mi to tady nějaký lepší.  Na lukách u Nebanic zůstává jedna naše víla – Ivča a trvá na tom, že sama bude trhat léčivku Třezalku, doma jí dosuší a v zimě se tím bude kurýrovat. Necháváme jí samotnou, což je neobvyklé v naší partě. Ivčo zkus jít na bylinky v nějaký jiný den kdy se etapa nejede. Co Ty na to ?  Na rozcestí se odpojují tři chebáci. Zůstáváme tedy tři, protože už z Nebanic odjeli Míla a Many. Já mám ve FL auto, takže je ze mně zase franťák jako po velkou část mého života.  Příští neděli jedeme za doprovodu Honzy z Aše do německé hospody, která se mu velice líbí a pro nás to bude premiéra.   Kdo byl :  Many, brácha, Milada, Iva, Zdenka, Jíťa, Míla, Zuzka a já. Máme 53 km.  Týden uteče jako voda a já už teď se těším. Vy Taky ?   Váš Pepa D.

Slavíme „Míle“.(5)

Kamarádi, před etapou jsem měl několik omluvenek a přesto se nás sešlo plný dvůr. Vítr foukal od západu a dal nám zabrat až na cestě do Milhostova a Křižovatky.  Využil jsem od Míly nabídnutý „hák“ a usnadnil jsem si cestu až do Velkého Luhu. Tady začalo honička za jedním závodníkem.  Naše cíle se značně rozcházely. Zatímco my jsme ho chtěli v lese zastavit , popovídat a pak ho doprovodit do cíle, tak on ze všech sil honil limit 14 dnů za které chtěl Míle ujet. Asi třikrát odmítl  zastavit, ale my jsme znali nábližky tak jsme mu nadjeli a vše se opakovalo. Zastavil až v cíli a nutno podotknout, že svůj limit nesplnil a přijel do cíle za 14 dní a 4 minuty. Na tu vzdálenost je to opravdu o prsa. My jsme mu vše vysvětlili, omluvili se nechali kluka osudu.

Na chalupě v té době pobývala mnohem zajímavější postava Mílí. Jménem je to Josefka Veselá, křtěná Martina, Marie ale všichni jí říkají „Princezna Kočička“ z Hluku. Je to velice mladé -24- zlatovlasé děvče, které loni jelo Míle z Hranic na Slovensko.Na start v Hranicích přišla v růžových šatečkách a vzbudila tím velký rozruch. Všichni oblečeni do cyklistických triček a kalhot a najednou tohle. No nechci říct, že kalhoty neměla, ale ty šaty to bylo trochu moc.  Dojela poslední, ale dojela! Kde se vzalo tolik síly a  vůle v tak něžném stvoření to Bůh ví . Vyprávěla se smíchem svůj příběh o tom jak mnohokrát spadla, ale na druhé straně zase ani jednou nepíchla. K tomu suše konstatovala „stejně bych to neuměla zalepit“. Na dotaz :“Pojedeš to ještě jednou ?“ si zakryla obličej a špitla „Už nikdy !“Závodem se taky pohyboval fotograf Víťa, který jí dodával sil a jak jsme pochopili tak je dodává stále. Dnes t.j. v úterý dojel do cíle Matěj, na sněžným kole, které mělo na trati jedinou výhodu. Při brodění řek fungovaly kola jako plovací vesty  takže se kolo tolik nepotopilo. Jinak všude jinde to byl nesmysl.

Letošní míle byly všelijak rekordní. Celkový čas je stažen pod 7 dní Milanem Hanykem. Tenhle, vzrůstem, malý kluk jel na lehko až na riziko, t.j. v podstatě bez výbavy a vyšlo mu to.  Mezi děvčaty je taky nový rekord a rovněž koloběžkaři ho mají. Moc zajímavé je nahlédnutí do zákulisí závodu. V propozicích je uveden zájem pořadatelů o pomocníky na trati. Ti všelijak pomáhají na kontrolních bodech závodu, které jsou na trati tři. Někteří z nich to dělají proto aby už na letošní afterparty využili možnosti přihlásit se přednostně na start příštího ročníku. Pořadatelům se z toho dělají vrásky, protože pro přihlášení na Silvestra v prvních vteřinách nového roku zbývá málo míst.  Je pořád spousty lidí, kteří si chtějí zkusit jestli to dokáží, poznat sebe sama v tak těžkých chvílích jaké závod nabízí nepočítaně. Další kuriozní „problém“ závodu spočívá v těch závodnících, kteří chtějí jezdit každý rok a třeba pokaždé jinak : na kole, na koloběžce, pěšky. To dává šest možností a v „řadě“ stojí a čekají stovky jiných. To je zajímavý oříšek k rozlousknutí pro pořadatele. Naše parta z toho získává nové přátele. Např. : pojedeme-li příští rok do Chřibské tak musíme v Křečanech navštívit Martinu, velkou fanynku závodu. Závodníkům doma (jedou kolem) pomáhá všelijakým občerstvením a dělá to nesmírně ráda. Bude skutečně šťastná, když k ní zavítáme. Proč ne ? Kontakt už máme.

Tuto následující neděli etapu pojedeme jistě .

Kdo byl : Hanka, Líba, Jirka, Laďa, Zdenka, Jíťa, Lída, Míla, Many, Petr, Vlasta a já.

Luby – Vysoký kámen.(4)

Kamarádi moji moji pamatujete si někdo na podobnou etapu tady u nás ? Myslím tím teplotu vzduchu. Nedá se nic dělat musím konstatovat, že to byl extrém a to hned v několika směrech. Horko bylo i v hospodě na golfu. Trochu jsme pojedli a už spěchali na radnici, kde nás čekal pan starosta Vladimír Wurn, mladý, sympatický pán. Otevřel nám místnost kde vystavují obrazy dva místní malíři narození někde na začátku třicátých let. Zvláště ty díla, namalovaná v duchu realismu Helmuthem Glasslem byla velice sympatická a to jak tematy, tak i barvami. Modernější obrazy – mezi nimi Mona Lisu – namaloval Willy Zährl. Rovněž obraz hudební skupiny, kde je náš kamarád Many, je jeho dílo. Viz.foto.

Konečně jsme na parkovišti u kol a začínáme pořádně stoupat ve směru na Kraslice. Kopce na trase měly být zdolány za pomoci našich motůrků. ale ty potřebují vkládat stále větší sílu při stále prudším stoupání, takže žádný med. Stín v lese byl, ale stejně bylo extra horko, protože příroda je celá rozpálená. Vlastní, pěší dobývání vrcholu je pak úplně na slunci a dalo zabrat. Kruhový výhled do kraje je opravdu krásný a nyní už také popsaný na ocelové tabuli připevněné na vrcholu. Když už zbýval jen sjezd k hospodě Kozabar  tak světe div se, ale oni mají zavřeno a dokonce německy „Geschlossen“. To se snad zbláznili a vybrali si k tomu ty nejhorší časy : neděli a odpoledne 16 hod ! Jedeme ulicí dál vedeni znalostí Jitky, která ví o nově otevřené hospodě. A byla !

Mladý pan hostinský ani chvíli neváhal a nabídnul parkování našich kol na chodbě hospody. Ještě, že nás bylo jen deset.  Když už měl každý objednáno pití (Svijany) dostal se ke slovu Laďa. Dal rázně na vědomí, že před několika dny měl svátek a chtěl ho dodatečně oslavit zmrzlinovým pohárem pro všechny.  Hospodu tím tak zaskočil, že se z toho nemohli vymotat. Nakonec jsme si všichni opravdu pošmakovali a Laďovi popřáli. Poněkud jsem urychlil odjezd domů,. Snad Vám to moc nevadilo. Já jsem to moc potřeboval.

Příští neděli se dá očekávat příjezd vítěze 1000 mil a budete-li alespoň trochu zvědaví tak sledujte průběh závodu na počítači. Stačí zadat : 1000 miles 2019. Honza Kopka jede taky a po prvních dvou dnech vede. Povzbuzující sms můžete poslat na 724 818 718. Nejpozději za 14 dní se s ním určitě sejdeme na chalupě.  Tím je dáno, že pojedeme krátkou etapu kolem komína a více času  budeme věnovat setkání s ním. Jste pro ?  Ještě jednu významnou zprávu mám pro Vás. V neděli 21.7. pojedeme do Lokte za Jitkou Hlavsovou.  To bude bezva. Tak si plánujte čas.  Kdo byl : Jitka, Iva, Jiřka (bez motoru), Lahučáci, Laďa, brácha, Lída, Hanka a já. Počet ujetých kilometrů byl 17 a teplota vzduchu 38. Nikdy jindy to nemůže být v takto obráceném poměru.   Mějte se hezky. Váš Pepa D.

Směrem na Lurdy. (3)

Kamarádi, tahle poslední neděle byl opravdu hezký den. Přiměřené teplo, ochlazující větřík a trasa průměrně náročná. Tak by se stručně dalo popsat nedělní odpoledne. Hned na začátku na přejezdu U Kočího jsme chvilku zevlovali na stavbu mostu přes cyklostezku. Pro ujasnění, cílem je aby cyklisté jezdili po bývalé trati a doprava kolem Kočího aby byla vedena po mostě. Jeho oblouk a první vrstva zásypu je hotova a celé dílo má být hotové do konce léta.  Po pás stech metrech je opraven strážní domek – Vechtr č.14 – ze kterého bude hospůdka. Přeji jí úspěch.

Za několik kilometrů jsme byli u Lurdské jeskyně podle které nese jméno dnešní etapa.  Tradice těchto svatých míst byla založena v roce 1858 a to v únoru když děvče Bernadette a její dvě kamarádky se vypravily za městečko Lurdy. Jmenované děvče se opozdilo a slyšelo z blízké jeskyně šum. Když se ohlédlo uvidělo ve víklenku jeskyně paní oblečenou do bílého hávu s modrou šerpou. Toto setkání se opakovalo ještě 18x. Scházelo se zde mnoho lidí nejen za účelem modlitby, ale také k léčení vodou z pramene, který se zde objevil hned při prvních setkáních s Bernadettou. Do dneška je prý vědecky potvrzeno vyléčení 56 lidí, když více jak  sedm tisíc to o sobě tvrdí. Tato jeskyně je zde, blízko Waldsassenu  postavená r. 1905 a opravená r. 1988. Na světě je mnoho takto upravených jeskyní. Tu původní -Lurdskou — navštívila docela nedávno Jitka Hlavsová z Lokte. Někdy to s ní probereme.

Za chvíli od tohoto klidného místa jsme na náměstí a dáváme si zmrzlinu. Krátké posezení u kašny s J.Nepomuckým je příjemné. Nás čeká asi tříkilometrový výjezd k dalšímu poutnímu místu . barokní Kappl. Cesta hezká a samotná stavba ještě hezčí. Zpívat se dnes nebude, protože Jiřka se stydí před cizími lidmi. Musíme se spokojit s nádherným výhledem do krajiny, která je pod námi. Málokdy odtud odjíždíme vpravo do blízké vesnice, většinou jedeme vlevo do lesů a nebo přímo na vrchol ke krásné lípě. Jeden z nejkrásnějších pohledů do kraje nám unikne, protože silnice po výjezdu z lesa svádí k rychlému sjezdu. Protisvah údolí do kterého právě sjíždíme je rozděleno do malých políček, tedy do několika odstínů zelené a pod. Nádhera.

Už jsme u lesa a vjíždíme na naše území. Za chvíli se naše putování napojí na tzv. signálku ze které vojáci PS obsluhovali drátěnou hranici. Ještě jednou se rozhlédneme po kraji a už mizíme v lese a solidním sjezdem jsme brzy v Dolní Hraničné a za chvíli v Pomezí v restauraci U Přístavu. Tady si teprve všichni najednou uvědomíme, že má svátek Zdenka. Bačí dala hned panáka a já jsem ještě stačil napsat přání paní Menclový na které přišla tato odpověď. : Jee moc Vám všem děkuji, mám radost. Máváme a myslíme na Vás. A moc se těšíme, že se zase uvidíme. Jste prostě nejlepší. S láskou Z.M.L. To je krásný co ?  Taky na to dojde.

Tento týden bude tropický a neděle taky. V této chvíli myslím, že etapu nepojedeme, ale autovýlet by byl možný. Uvidíme. Co Vy na to ?     Kdo dnes jezdil : Jitka, Iva, Jiřka, brácha, Míla, DrH, Milada, Helena (dál nevím), Zuzka, Líba, Jirka a já. Bylo to 52 km.

 

 

Zpráva z cesty do Bavor. (2)

Kamarádi po horké sobotě mělo přijít ochlazení a ono skutečně přišlo. Jenže mělo trochu zpoždění což dva kluky notně znepokojilo takže zůstali raději doma. Laďu tohle rozhodnutí překvapilo poprvé. Ráno sestava lidí stojí na dvoře a Laďa nikde.  Situace vážná, ale nikoliv neřešitelná. Jíťa se vrátila domů pro auto s nosičem  a kolona se mohla vydat na cestu. Na poslední chvíli mi přišlo líto, že některé pěšačky s námi nebudou. Na to rychle reagovala Lída a svým autem včetně syna dovezla sestavu zdárně až do cukrárny.  V životě už to tak chodí, že všichni jsme nahraditelní.

Netrvalo to dlouho a byli jsme ve Weissenstadtu. Je tam opuštěné parkoviště obchodu Netto, pár desítek metrů od hráze jezera. První zastávka na hrázi patří  betonové výpusti. Je to dílo hezké a praktické. Slunce se blížilo na poledne a tak ta chtělo kávičku. Po sto metrech už je tady první možnost, restaurace, tak jsme usedli zatímco Jirka s Honzou objeli jako průzkum, jezero. Za chvíli to s námi absolvovali ještě jednou. Nastala chvíle odjezdu na stezku, která vede po bývalé trati. Jenže já jsme půjčil mapu našim cestovatelkám v autě takže jsem se musel spolehnout na instinkt a zkušenost asi šest let starou. Až na jeden menší kufr to dopadlo dobře. Na náspu trati bylo spousta jahod a kolonie kvetoucích Jestřábníků oranžových a spousty žlutých kytiček. Starý most se romanticky klenul nad námi. Výhledů do kraje je tu celá spousta. V této oblasti se začaly pěstovat brambory brzy po jejich dovezení do Evropy, takže i naše Ašsko patří k této zakladatelské oblasti.

Je přesně třináct hodin a my jsme na dvoře u Petzoldů. Za chvilku po nás přijíždí i autaři. Ještě, že jsem objednal salonek pro nás. Paní domácí měla pro všechny náš oblíbený dort Gewitter. Česky to je bouřka, ale ve skutečnosti je to nebe v hubě.Výborný, skvělý, stejně jako jiné druhy dortů nabízených ve vitrině.  Při sezení přiznávám, že máme vyjednanou návštěvu bramborárny Gerda – mého dodavatele. Ukázal nám novou halu na 300 tun s chladicí aparaturou kde budou brambory určené na konec sezony t.j. na duben až červen.  Zvýší se tak jistota, že budeme  v té době prodávat nenaklíčené brambory.  Výtečný.

Naše auto odjíždí správnou cestou na Fr.Lázně a my, nadále bez mapy, pojedeme smyčkou do Weissenstadtu. Ta mapa v kapse je fakt dobrá, ale co dělat když není ? Zase pomáhá instinkt a souhlas našich děvčat s úsekem, který je před námi, je neznámý a říkáme mu dobrodrůžo. Celé městečko jsme si projeli v jeho délce na náměstí s kostelem a pak už jen sjezd k autům a můžeme nakládat a jet domů. Odnáším si poučení pro příště, že ještě s větším důrazem budu vyjednávat šofery a nosiče kol a budu očekávat vstřícnost ostatních. Úplně kolem komína jezdit pořád nejde.Když už máme všechno naloženo a sbaleno tak Zuzka volá Laďovi Janďákovi. Leží zraněný z kola v jablonecké nemocnici a bylo by hezké a věřte, že je povzbuzující když mu zavoláte a nebo ještě lépe, napíšete. Jeho číslo je 731 215 244

Na kolech byli : Zdena, Iva, Dr.Honza, Jirka, Jiřka, Jíťa a Zuzka. Autem přijeli: Lída se synkem, Kika a Milada

 

Lehce a pomalu … (1)

Kamarádi mám za sebou první etapu v sedle kola. Když jsem se o minulých vánocích zdravotně sesypal, stále jsem počítal týdny které jsem strávil  jednak cestováním po nemocnicích za jednotlivými specialisty a jejich přístroji a když byl čas tak jsem se s pomocí opěrného vozíku vydával sem a tam po chodbách špitálů z nichž nejdelší byla ta karlovarská a nejmenší, ba přímo maličká, ta pražská . Zbytek času a nebylo ho málo jsem nedobrovolně věnoval kapačkám a spaní. Slečny kapačky byly jednoduché, řekl bych, že hodné a nárokovaly si malou péči. Ta spočívala v tom, že slečny sestřičky Vás včas odpojí ve chvíli kdy plastový pytlík je prázdný. Běda tomu na koho sestřička v noci zapomene ! To pak krev to vezme opačným směrem a začne pytlík plnit. Stalo se mi to jen jednou a víte kde ? Bohužel v Chebu. Nerad to píšu, protože jinak chebská chirurgie je krásná a moderní. Jednou, konečně, mi jeden pan profesor udělal v mém marodění jasno když pravil :“ Bude to trvat dlouho a bude to chtít hodně trpělivosti“.  Dnešní etapou asi přišla ta chvíle uzdravování, které vylezlo na kopeček za kterého je vidět na jednotlivé etapy, hory a doly kde jsme ještě nebyli a nebo tam kam znovu chceme jet. Zatím budeme krátkými cestami  připravovat ty delší a těmi delšími ty dlouhé.  Bez Vás,mých kamarádů, by to tak snadno nešlo.  Těžko se dá na formulář receptu předepsat dobrou náladu a optimismus. To mohou zařídit jedině kamarádi svými esemeskami a návštěvami.  Dosud jich bylo hodně a já za ně moc děkuji. Strávit venku celé odpoledne s lidmi které má člověk rád a zakončit ho veselým povídáním při společném posezení to jsou vysněné chvíle z doby nemoci. A nějaký obnos peněz s tím spojený, nehraje žádnou roli.

Jak už v pozvánce bylo uvedeno, tak se stalo poprvé, že jsme jeli za odpoledne dvě etapy. Tu „pro mě“ jsem nazval pomalu a klidně.  U nádraží v Tršnici se nás sešlo víc než na dvoře odkud se jela těžká etapa pod vedením Jirky.  Pár vyspělých cyklistů, včetně Jiřky bez motoru, s ním projíždělo lesem, podlézalo drátěné ploty a po loukách a mezi poli přijeli do Kopaniny jen o chvíli později než my.  V Bramborárně jsme kromě mého zdraví, slavili konec sezony starých brambor. Ty nové už jsou tady, pravda, trochu dražší, ale to časem spadne dolů. Věřte mi. Rovněž jsme hezkým a chutným písmem zapsali Zdenku Bačí do party a to navždy. Zdendo vítej !

Při zábavě jsme domluvili etapu příští a to : výlet do Bavor na dobrý dort a krásný pohled do kraje. Kromě  toho je mezi námi několik lidí, kteří ještě nejeli kolem jezera Weissenstädter See. Je na okraji stejnojmenného městečka a přitéká do něho Ohře nedaleko odtud pramenící. Od jezera vede cyklostezka po bývalé železniční trati až k Grosssschloppenu kde na statku č.1 je naše oblíbená cukrárna.

Těchto pár slov Vás má naladit na příští neděli, pozvánka bude ve čtvrtek na stránkách. Mějte se hezky a těšte se. Moc to pomáhá. Váš Pepa D.

Začátek nové sezony – zpráva

Milí kamarádi,

po půl roce bez kola , to konečně přišlo. V jednu hodinu v neděli  26.5. jsme se v nebývalém počtu sešli na dvoře u Beránků. Pro mě to byly chvíle radosti  a ani se nestydím napsat, že taky dojetí. Uteklo půl roku bez kola.  Když jsem začal pobývat v nemocnici v K. Varech tak jsem žil a radoval se z návštěv našich děvčat a taky velmi často přijeli Laďa a Daša. Byly to týdny souboje s nemocí, s úbytkem váhy, bolestí atd. Kdo nezažil těžko chápe jak je ten souboj úporný, ani na chvilku nepřerušený.  Jak je důležitý neustálý přísun dobrých zpráv a nalévání optimismu.  To zvládají dobří kamarádi lépe než většina doktorů, zvláště těch nemluvných.  Některé sestry zase svým přístupem dávají najevo, že Váš stav je dobrý ne-li výborný, takže péče o Vás není tolik nutná, stačí když je stručná. Jsou i dobré sestřičky co se starají, na nic nezapomínají a rády „ztratí“ dobré slovo. Mám spousty zážitků, na několik fejetonů. Tak třeba někdy jindy. Závěrem v tomto odstavci chci vyslovit přesvědčení, že největší slabinou našeho zdravotnictví jsou ty sestry se kterými se pacient setkává na tzv. první štaci. Tím myslím u okénka „Příjmu“. Pak už to je stále lepší. Úroveň zdravotnické péče bychom ale měli posuzovat podle práce lékařů a ne nějakých slepiček za sklem okénka. Příště zkusím popsat jeden příběh ze včerejška, kdy jsem byl v Praze Motole na kontrole. Už druhý den tedy vím, že patřím mezi jedince jejichž tělo je schopné se samo regenerovat a mám z toho velkou radost. Páteř se operovat nebude !

Na   neděli jsem si sestavil etapu jen tak pro sebe, co kdyby byla náhodou třeba. Nebyla. Jirka  měl připravenou velkou porci ze které se některým baterkám klepaly kontakty a některé se přímo podělaly a chtěly jít pěšky. Etapa vedla přes Seeberg na křižovatku s posezením u Polné. Tam jsem vyndal čerstvě upečený bochník chleba od Thálie. Ta ho dopoledne upekla a my jsme ho s velkou chutí odpoledne  snědli. Ona sama nemohla jet tak za sebe poslala tento bochník.  Tento její „zástupce“ byl moc fajn, ale na rozdíl od Thálie vůbec neuměl mluvit. Tak příště pojede Thálie bez bochníku i když … ! Parta potom zmizela v lese směrem na Kančí údolí a křižovatku u Žďáru. Tam jeli, poprvé, podle trati dál až k Dolnímu a pak i Hornímu nádraží. Odtud Do Krásné u Aše a dlouhým sjezdem do Podhradí. My jsme zatím něco pojedli na Výhledech a vydali se za našimi. Nedojeli jsme je. Jednak Jirka velel nepřerušované tempo a taky stezka vedla po tur. trasách kam auto nemůže. Na Výhledech jsme se sjeli ve stejnou chvíli. Příroda této etapy byla mimořádně krásná, počasí velmi přející a docela teplo. Když už jsme byli doma tak chebáci měli 75 km. Úžasný !

Tak kdo byl : Jiřka, Zuzka, Líba, Many, Iva, Petr, Vlasta, Emaruš, Laďa, Lahučáci, brácha, Jíťa, Hanka, Janďák, Kapříci a my dva v autě.  Příště pojedeme za 14 dní, ale bude-li teplo tak proč ne hned ?  Mějte se hezky. Moc děkuji za spousty přání k uzdravení.  Váš Pepa D.