Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Zprávy

Zpráva z dvacáté druhé etapy r. 2018

Kamarádi , opět jsme si touto etapou dokázali, že s teplotou kolem deseti stupňů se dá něco dělat. Příští neděle bude … no nechci to zakřiknout.  Na dvoře se nás sešlo deset ! Opravdu velký počet a to příště pojedou i další opory. Zvláště rádi jsme mezi sebou přivítali Manyho, který svoje kolo honí na hranici pomoci t.j. kolem 25km/hod. Ostatní na něho z dálky jen zírají.   V Žirovicích stáčím partu na Třebeň neboť jsem si tam zapomněl foťák a to nejde ! Jako „odškodné“ dostávají téměř všichni jablko. Dál se vydáváme na Milhostov a Bor. Na polích kolem je vidět zvláštní stav zpracování půdy. Ornice je nahrnuta do nepravidelných řad až to dělá dojem, že tam brzy porostou brambory. Usoudil jsem, že tam bude na jaře zaseta kukuřice a ty řady mají lépe zachytit to málo sněhu, který u nás v poslední době bývá. Tak na jaře to musíme ověřit !

To už přijíždíme k Boru kde jsou nad silnicí nádherné duby a za Mlýnkem zase štíhlé,černé topoly. V Hrzíně se stáčíme ke Křižovatce . Ten úsek zvláště zmiňuji proto, že tady to byla jízda s větrem v zádech, který nás dotlačil až do lesa ve Velkým Luhu. Lesáci už, provozem svých aut, vyčistili opravený silničky od drobných kamínků a proto se nám  jede moc pěkně. U rybníka krátce  zastavíme, je to hezký místo. Cestou fotím a doufám, že parta zastaví v cípu louky, ale  nezastavila. Ženou se jako chrti do domluvené hospody U Komína na grog. Druhá půlka to střihne po pastvině a jaké to překvapení ! Jsou tu krávy a ty potřebují el. ohradník. Nevadí, ale to hlavní má teprve přijít. Přímo na cestě leží ohromné kusy. Nejdříve se nás leknou, pak se zvedají a odbíhají trochu stranou. V duchu porovnávám jestli se lekly a bály víc ty krávy a nebo naše holky. Obojí byla pravda.

Už jsme v hospodě. Je tam narváno a mluví se německy. Musíme dál, hospod je tady spousta. V Pohodě nacházíme klid a grog za padesát. Ve tři už se zase vydáváme na cestu a to do Stínadel. Co bude tady , to ve chvíli příjezdu ještě netušíme. Postupně se nás tady schází osm. Chybí Lída, pro kterou je  frťan něco jako zakázaný film a proto vzala smyčku domů a pak Many, který má psí povinnosti.  Paní šéfová se o nás umí postarat. Stůl je připravený, pivo se točí a když se Laďa vrátí z cesty do Chebu tak dojde na první rundu loveckého mistra. Výborná pizza a kdo chce změnu, jako já, tak si dá špagety carbonarra, čili uhlířské špagety. Prý se podle tohoto jídla pozná úroveň kuchaře. Byly dobrý. Jirka má za týden narozeniny a co kdyby bylo špatný počasí a nejeli jsme, tak dává druhou rundu raději už dnes. To po čase nevydrží Ivča a dává třetí. Jenže prrr, hospoda je vypitá, musíte si vzít něco jinýho, taky tmavýho. Dobře to dopadlo a venku se mezitím setmělo. Povídám :“Zuzko jak pojedeš domů ?“ Ona :“No za Tebou !“  Jenže mě se nechce ! Neumím vymyslet a se mnou všichni ostatní, jinou variantu než tu osvědčenou. Volám naší (dceři) Jitce :“ Jíťo máš tady logistický úkol. Přepravit dva cyklisty, který už nemůžou a jejich kola do Chebu !“  „A kde vlastně jste ?“ ptá se Jíťa.  „No přece, jako vždycky, ve Stínadlech !“  Ona to má vymyšlený hned :“Kola dejte k Laďovi a pro Vás jsem za půl hodiny !“ Takhle bezvadně, jednoduše vymyšleno ! U stolu se poprvé nesměle ozývá Vlasta: „No to jsem Vás mohla vzít taky !“ Jenže nevěděla, že na přepravě kol trvat nebudeme a tak se do toho nepouštěla. Bylo nám náramně veselo.

Kdo jezdil : Lahu, Laďa, Iva, Many, Lída, Vlasta, Petr, Zuzka a já. Máme 45 km. V galerii chci upozornit na fotky zvláštního meteorologického jevu na obloze, který byl ve čtvrtek 1.11 kolem 16 hod a trval asi hodinu. Na fotce z vesmíru je vidět ostrý okraj oblačnosti táhnoucí se od Dánska až do Afriky. Jakmile  slunce spadlo více k západu a opustilo mraky, tak nasvítilo přírodu úžasným světlem. Stihl jsem jen břízy na chalupě kde v té době bylo moc hezky.

Zpráva z Významné schůze.

Kámen republiky …

Kamarádi. Celý den přemítám co všechno do té zprávy napsat a tady je výsledek. Proč jsem schůzi nazval Významnou ?  Je to opravdu proto, že termín schůze  byl stejné datum jako založení Československa. Ano jistě že to bylo před sto lety  a prý taky bylo nevlídno. Letos znovu a Bůhví jak to bude za sto let. Prostě jak pršelo a do toho hodně foukalo tak sešlo z úvodního ceremoniálu naší schůze, kterým mělo být  položení pamětního kamene ke stému výročí vzniku Československa před Bramborárnou. On tam sice už několik dní leží, ale chtělo to společnou fotku ! Nevadí. Jsem si jist, že ten kámen vážící tři tuny nikdo nenaloží a my tu fotku jednou uděláme ! Bylo by hezké, kdyby si naše děvčata na ten den pořídily české vlaječky na tvář, jako je měly dnes.

Jacket potatoes …

Pojďte dál, tady to postav, jak se máš a spousta podobných zvolání zaznívá vždy na úvod každé schůze. Já, v roli hostitele, jsem měl napilno a nestačil jsem na všechno reagovat. Zažil jsem co to znamená když vaří chlap amatér. Co chci říci ? Že by každá kuchařka, co něco přinese k obživě společnosti, měla sama prezentovat svoje dílo a lehce naznačit okolo sedícím aby zanechali toho upejpání a ochutnali. Dál už to půjde samo. Já jsem Vás pozval na Jacket potatoes což spočívalo v upečení čistých, propíchaných naolejovaných brambor  a dalším postupu dle tohoto receptu  : brambora se rozkrojí, osolí a dužnina se rozňahňá s máslem a nastrouhaným sýrem. Ten sýr přidáme až po vsáknutí másla a taky lehce zapracujeme. Slupka by měla zůstat neporušená. Na závěr se brambora přelije horkými fazolemi v tomatě. Je ještě několik variant , jednak ve výběru sýra a také zmiňovaného přelití. Nechám si pro sebe a někdy příště se k tomu vrátíme. Trochu jsem se předběhl, protože hostina začínala báječným domácím medovníkem od Kiky a několika dalšími zákusky od, mě, neznámých autorek. Když schůze končila tak jsem v lednici objevil sklenici plnou klobás. Tak nevím, jsou zavařený a nebo ne ? Vydrží do příští schůze ? Nechť se, prosím, dárce přihlásí.

„Rádi píšem na cizí zeď a další jed plodí další jed . A to, že každý může mít svůj hlas, neznamená, že musíš soudit nás.  refrén písně

Ještě než jsme se dostali k pokračování debaty s Jirkou o pádech z kola, kdy on v naprosto střízlivém stavu zopakoval svoje tvrzení o zbytečnosti cyklistické přilby jsem se do pléna zeptal jestli někdo už viděl song Cizí zeď o kterém jsem psal ve zprávě z 19. etapy a dokonce jsem tam tvrdil že : „Jsem si jist, že Vás to vtáhne do děje …“  Nepřihlásil se nikdo a jestli ano, tak se omlouvám, ale nepostřehl jsem to.  Jal jsem se tedy stručně vylíčit příběh, který mě vzal. Je to z pořadu televize Stream One Man Show, prý největší podívané na českém internetu. Moderátorem je Kamil Bartošek alias Kazma, třiatřicetiletý, vystudovaný kluk. Ten příběh už nebudu opakovat, považuji to za mlácení prázdné slámy, je dostupný snadno. V návalu chutě získat svoje kamarády pro znalost této písně jsem se jen tak letmo zeptal jestli jí mám pustit z počítače a pak tedy pustil. Nebylo to dobře. Několik zájemců bylo stejně rušeno jinými nezájemci . Inu, nevtáhl jsem Vás do děje a z toho vyplývá, že si napříště budu podobné nápady odpouštět a asi se z toho začnu  lehce opíjet. To je sice nadsázka, ale proč ne ? Však už se těším na další schůzi. Taky jsem chtěl vysvětlit proč jsem dal do minulé galerie fotku hradu Hasištejn. Podařilo se nám ho navštívit , je moc krásný, je nedaleko od Klášterce nad Ohří a uděláme k němu na jaře etapu. Bude hezká, jsem si jist.

Kdo byl na schůzi : Laďa B. brácha, Iva, Hanka, Petr, Vlasta, Jitka, Barča, Kika, Míra H.,Lída, Lahu, Thálie, EMaruš a já.   Předpověď počasí na příští neděli je nějak pěkná … Mějte se dobře. Pepa D.

Zpráva z dvacáté první etapy r. 2018

Krása podzimu …

Ahoj kamarádi, štěstí a příroda nám včera hodně přály. Díky krásnému, podzimnímu počasí jsme měli letos šťastnou neděli častěji než v minulých letech. Barvy listů stromů a keřů zvýrazněné příjemným sluncem tvořily kulisu našemu putování. V  galerii vystavím spoustu obrázků barevného podzimu.

Na dvoře u Ladi …

V pravé poledne nás bylo na dvoře hodně. Ze známých opor chyběla jen srůstající Jíťa a zraněná Kika. Proti tomu se nečekaně objevil Kapřík a vůbec poprvé na elektrokole Janďák. To bylo překvapení hodné zaznamenání. Taky na ně „došlo“ a má to logiku. Oba jsou zvyklý na pohyb, kolo mají rádi a partu taky.  A to je celý ! V našem věku nepotřebujeme trénovat, potit se, nenávidět kopce a funět při každém výjezdu. My potřebujeme být venku, na vzduchu, s kamarády , radovat se z každého kopce a kochat se přírodou kolem. Dnes se to všechno naplnilo vrchovatě.

Kudy jsme jeli …

V pozvánce na etapu jsem trasu vůbec neuvedl, protože vím, že to není až tak nutný. Startujeme těsně po dvanácté a po osmnácti kilometrech bychom měli být v Libé u hradu. Start je tradičně nejslabším článkem našich výletů.  Po hlasitém „Jedeme !“ se rozjedu a za kilometr zjistím, že polovina lidí je ještě na dvoře. Je to úsměvný.  Má to jen jedno „ale“ ! Lidi neznají trasu, proto nelze upalovat dopředu a peloton roztrhat. Musím přiznat, že už to snáším docela dobře. Záměrně volím trasu křížem krážem a přitom hledám vhodné místo pro společnou fotku. To přišlo až na poli před Břízou. V Pomezné jsme u tvrze udělali další zastávku, čehož jsem využil pro kontrolu následujícího kopce. Uznal jsem, že je to nesjízdný a proto jsme pokračovali kolem slepého ramene řeky až na signálku. Bylo to tady moc hezký svezení po barevné matraci z listí. Než se drápat po panelce do toho prďáku, tak to raději pojedeme dál kolem řeky až pod hrad Hohenberg. Pěšinka je to úžasná, dokonce kmen olše si nám tady lehl přes cestu, ale to nic, my se vzápětí vyhoupneme na svah kde se nám nabízejí nádherné záběry na zlaté koruny bříz na pozadí tmavého lesa. No to je krása ! To právě projíždíme kolem bývalé roty PS odkud se linou tóny swingové hudby. Jaký to kontrast s dávnými časy kdy se odtud ozývaly povely lampasáků, do toho štěkali psi a řvaly motory Gazíků.  Snad žádná jiná rota není v tak dobrém stavu jako tato. Později se dovíme, že majitelem je libský hradní pán. Ještě musíme projet kolem rybníka Kladivo jehož hladina nám nabízí krásné pohledy k hradu Libá. Jsme u něho a naše vyjednaná exkurze může začít.

Hrad a nebo zámek Libá ?

Ujala se nás mladá kastelánka, dáma malého vzrůstu a silného hlasu. Vybrala od nás nezbytné vstupné o jehož výši byla schopná laškovat.  Nakonec jsme rozdíl mezi dospělým a seniorským vstupným naší velkorysostí smazali a šlo se do prvního salonku. Je zde jediná dochovaná stropní malba a plastické štukatury stropu i stěn. Paní vypráví o historii hradu, která sahá až do 13.století. Od té doby hrad prošel všemi stavebními slohy minulých staletí ze kterých si vždy odnesl něco nového. Samozřejmě, že byl několikrát zničen ohněm a vždy vstal z popela zásluhou nového pána a nyní naposled štědrého mecenáše, který kromě svých peněz rozumně využil i těch evropských. Tím mecenášem je Prof. Griněv z Moskvy. Jak se stalo, že právě Libá je jeho oblíbeným hradem ? Pán je po matce Čech, proto je to hrad u nás a když k tomu přidáte celoživotní touhu „mít hrad“ tak máte vysvětlení celé situace. Určitě nejlepším zážitkem byla návštěva věže .Na rozdíl od svých paláců  přežila tato válcová stavba celá staletí a my jsme za to rádi, protože výhled z okének věže do sluncem  zalité přírody kolem byl nádherný. Viz foto. Loučíme se  s mladou paní a přejeme aby se jí i hradu dařilo.

Stínadla …

Slunce stejně večer bude na západě, ale do té chvíle nějaký čas zbývá. Využijeme ho na přesun do hospůdky Stínadla na Slatině. Paní servírka nám připravila dlouhý stůl ke kterému se vešly i  naše zraněné holky a Barča. Začalo to dobrým pivem, pokračovalo Jägermeistrem aby všechno uzavřela výborná pizza. Ano, tak to tam chodí. Debata nebyla vzrušená až do doby kdy Jirka popsal svojí teorii pádu z kola. On přilbu mít nemusí, protože si při pádu stačí schovat hlavu mezi ramena. Tak myslím, že těch příkladů kdy přilba pomohla od neštěstí je víc než jedna schovaná hlava Jirkova. V debatě jsem všechny pozval na příští neděli do Bramborárny na „rozbor hospodaření“ . Další až v pozvánce na příští etapu. Kdo byl na kole : Lahu, Kapřík, Zuzka, Janďák, brácha, Iva, Hanka, Jiřka, Vlasta, Petr, Laďa a já. Autem : už bylo napsáno.    Mějte se dobře . Váš Pepa D.

 

Zpráva z dvacáté etapy r. 2018

Spokojené houbařky …

Kamarádi, kamarádky a pak zvláště Vy tři které jste s námi nebyly. Byla to neděle Babího léta. Slunečná s větrem o kterém jsme moc nevěděli protože jsme hodně jezdili lesem a tam byl klid. Nejen to, bylo tam dost hub. Lidově se jim říká kačenky a v jižních Čechách dokonce kravěny. V lese jsem zaslechl takový příhodný název „čisté houby“.  Naše houbařky byly velice spokojené a po dvaceti minutách  v lese nad Skalnou jsme mohli pokračovat ve směru na Výhledy. To právě objíždíme celnici v Schönbergu a zase mi tu naskakují vzpomínky na naše cesty do NDR, na to jak  lidi zahazovali kozačky v lese a obouvali si ty nové, právě koupené. Pryč s tím ! Naše vnoučata se takovému vyprávění smějí a to je dobře.

Hezký kopec …

Stoupáme do obce Schönberg. Jméno to je zasloužené. Mám odpozorováno z Třebeně odkud sem vidím, že na těchto svazích svítí slunce i když je v chebské rovině zataženo. Za totáče tady byla organizována mohutná odborářská rekreace německých pracujících , vím z doslechu. Nám je to teď docela jedno, my se potřebujeme vyplazit po tomto kopci až do Bärendorfu. Mapa mi toho moc neřekne, protože jí nemám , ale doma jsem ji studoval a to stačí. Je třeba přehodit „do lehka“ zvolit vyšší pomoc na motoru a pak si taky máknout, viď Milado ? Jinak to nejde , ba ani nejede a musí se pěšky. Po jednom zvláště prudkým úseku se zastavíme na místě kde na pařezu leží otevřená kniha, kterou už dlouho listuje vítr.  Je psaná švabachem a to každého odradí od zvědavosti. Ještě jednou se vyhoupneme delším výšvihem kolem žijících domků v lese abychom vzápětí vyjeli na louku a před sebou uviděli jmenovanou vesničku. „Dobrý“, bručím si pro sebe. Vítr svižně fouká , je silná mlha, protože projíždíme mraky. Máme před sebou poslední úsek – prudký sjezd žlabem na Výhledy.

Dobrá hospoda …

Jsme tady. Hospoda je obsazená uvnitř, ale to nevadí, protože my zůstaneme venku na slunci a v závětří kde je opravdu hezky. Obsluha příjemná, byť dosti hubená.  Topinky a zelná polévka jsou vynikající. Pivo Bernard taky, to dá rozum ! Bavíme se trochu o dovolených pro příští rok. Já budu připravovat dvě zahraniční dovolené , Šumavu a v červenci cíl Tisíce mil na chalupě. Nevyužiju tedy nabídky CK Ivan Čížek. Shodou okolností mi dnes (v úterý) volal a ptal se na náš zájem o jeho zájezdy. Něco bude organizovat Milada a kdyby někdo z Vás chtěl něco jiného, tak musí sám.

Kdo byl : Iva, Hanka, Milada, Zuzka, Líba, Thálie, brácha a já. Chebáci mají 50 km.Mějte se jak chcete a za 14 dní snad v hojnějším počtu zase na dvoře Láďově.  Váš Pepa D.

Zpráva z devatenácté etapy r. 2018

Kamarádi, ta dnešní etapa byla hezkou projížďkou po okolí Frant. Lázní. Za Amerikou jsme netradičně odbočili doleva a projeli se po hrázích rybníků . Desítky let jsem tudy nejel. Možná i proto, že je to místo kde jsem v den prvního výročí svatby přišel o snubní prstýnek. Stalo se to při pytlačení a voda tenkrát byla hrozně studená. Ameriku právě začali vypouštět, brzy bude výlov a ustupující hladina odhaluje bahnité dno, které ve slunci nabírá stříbrný odstín. Krásný ! Odtud jsme přejeli na Lužnou a znovu k rybníkům. Klid těchto míst dovoluje spokojený život volavkám, které vyruší až náš příjezd. Bílá křídla je vynášejí vysoko nad stromy okolního lesa. To labutě se chovají jinak, přátelsky. Je to přece jen vznešený pták. Brzy jsme na Seebergu a pak po polňačce v Hazlově. . Odtud na Zelený háj, do Vojtanova a po louce do Starého Rybníka. Tady mám trochu bláznivý nápad. Objet rybník po pravém břehu, kudy nikdy nejezdíme. Pěšina je to jetelná, ale přece jen posílám děvčata klasickou cestou a s klukama a Lídou jdeme na to. Dopadlo to dobře i když několik krizových míst tam skutečně je. Alespoň máme pár fotek hradu z druhé strany.  Na třetí hodinu jsme u Lídy doma . Kdo jezdil : Lahu, Laďa, Lída, brácha, Japoši, Milada a já.

Ještě před domem se potkáváme s Kikou, Barčou a Jíťou, která si přináší slušivý obvaz kolem těla, protože na cyklodovolený „Kolem Mosely“ si zlomila klíční kost. Zájem o místo zranění nebere konce a dokonce jedna runda tomu byla věnovaná. Pan domácí opatřil daňčí guláš a všelijaké další dobroty. Jenže tím nezačínalo naše posezení ! Byla to slivovice, ta potvora jedna pálivá. K tomu pivo a bylo to jasný. Takový aperitiv jsem nečekal, ale pravda, taky neodmítnul. Najednou se mi zdá, že všichni nějak křičí, tak mluvím nahlas taky. Démon alkohol totiž tlumí sluh, proto je ve vinárnách a hospodách takový hluk. To je, prosím, moje teorie ! Připíjíme si s Lídou a přejeme jí aby každá chvíle, kterou stráví s partou byla pro ní hezkým zážitkem.

Zvláštní odstavec chci věnovat událostem z nedávných doby , které naplnily internetové stránky vrchovatě.  Šlo o odhalení skandálu prohrané sázky Leoše Mareše o Ferrari za osm milionů korun. Jestli nemáte L.Mareše rádi, přesto zkuste jít dál, protože finále tohoto příběhu je strhující. Stačí když si do vyhledávače dáte „Kazma song“ nebo „Cizí zeď“ a přehrajete si hit u kterého se sešlo 28, většinou mladých zpěváků a který za jediný den vidělo milion lidí. Patřičně si zesilte zvuk  a po několika opakováních si osvojíte text a porozumíte mu. Jsem si jist, že Vás to vtáhne do děje a že se i rádi podíváte na půlhodinové video kde se dovíte podrobnosti. Najdete ho pod heslem horní věty :“Odhalení skandálu …“ Velice se omlouvám Vám všem, kteří znáte tuto píseň a nebo dokonce pravidelně sledujete Onemanshow s moderátorem Kamilem Bartoškem alias Kazmou. Často pronášíme odsuzující komentáře k dnešní mládeži o tom jak sedí jen u počítače, nehýbou se a přitom ani nevíme co tam sledují. Jistě, je to spousta pitomostí, ale kdyby občas přišla taková show o které jsem psal, tak je to fajn. Mějte se hezky a 7.10. snad, určitě, rádi, možná přijďte !

Zpráva z osmnácté etapy r. 2018

Kamarádi, právě utekl celý den od našeho návratu z etapy, já sedám ke klávesnici abych se pokusil popsat náš výlet a v tom mě napadá :“Jak se asi cítí každý z nás po tak namáhavé cestě ? Stačili jste si odpočinout a jeli byste zase ? “ Odpovědí se stejně nedočkám, tak budu raději popisovat jak to všechno bylo. I když …

Za hodinu jízdy autem jsme na náměstí v Chyši a musíme pospíchat k lesu, protože pivovarská hospoda je ještě zavřená a silná ranní káva dělá své. Za dva kiláky jsme u skládky dřeva a pak následuje první výživný kopec dnešního dne. Mluvit o tom co jsem viděl doma na mapě se mi v těchto chvílích vůbec nechtělo, bylo by to demoralizující a třeba by Ládík Porcelánek ještě více trpěl. Jenže on stejně moc netrpěl, protože měl bezvadný kolo, vynikající kondici a pak spousty kamarádek kolem, které by neváhaly a nabídly pomocné rameno, když na to přijde.  Dlouho s námi nikdo bez motoru nejel  a dnes právě tato výjimečná situace nastala. V nedávné minulosti si stejnou zkušeností prošla třeba Jiřka nebo Láďa Růža a další. Nejdříve delší odkládání nákupu kola, pak různé pomoci, které se jim na etapách dostalo až to skončilo pořízením kola. Porcelánek tímto vývojem projde taky, to tvrzení se rovná jistotě.

Na kopci se otevírá pohled na Vladař a je tak krásný, že to chce etapovou fotku. Povedla se. Tato stolová hora je třetihorní sopka o dvou vrcholech mezi nimiž bývá ve vlhkých letech jezírko s vodou, nebo spíše s vysokou trávou. Z malinkaté obce Bohuslav zase rychle dolů směrem ke kopci, protože náš první cíl dnešního dne je zdolat tento kopec, tím ho pokořit a pak všechno napsat Milčovi Silnýmu, který bude potěšen, že už zase jezdíme v jeho stopách. Už jsme na úpatí kopce, vpravo nás láká turistická žlutá, ale tu nechceme a raději zastavíme až u studánky víly Irmulky. Před dávnými lety se tady scházela zamilovaná dvojice. On se jmenoval Vítek a ona taky tak nějak hezky. Studánku spolu čistili a ještě spoustu hezkých věcí tady spolu dělali. Jenže po dívce toužil místní mocipán a přemýšlel jak se Vítka zbavit. Poslal ho hledat zlato. On ho našel a pána na to místo dovedl. Ten se mu odměnil ranou do hlavy, ale bylo mu to  houby platný, protože skála se zavřela a bylo po něm. Dívce pomohla víla Irmulka ze studánky, protože jako mimořádná bytost věděla všechno.  Vítka našly, oživily a ti dva pak už jen dělali děti až jich byla celá školka pod Vladařem.  Kdoví, možná z nich nakonec vyrostli husiti, kterých tady bylo v 15. století opravdu hodně.

Nás vede cesta spíše kolem kopce než na něj, takže je brzy jasno, že musí přijít pořádný prďák, kterým se nahoru dostaneme. Byl a měl barvu červenou. Za malou chvíli zůstává většina kol naší výpravy ustájena v lese a jen několik z nás výtáhne kolo až nahoru. To bylo kvůli bezvadnýmu svezení dolů ! Takovýmu, kterýmu se říká „Vo držku“. Nahoře jsme trochu fotili, trochu hledali vyschlé jezírko, ale co jsme našli hned byly úzké pěšinky vydupané kopyty koní pana žokeje Váni.  Křížem kráž po hřebeni hory a jistě i na jejích svazích se musí často prohánět celá dlouhá řada koní. Soudím tak podle čerstvosti stop kopyt. Výhled z kopce není, ale to nevadí, konečně kopec bez výhledu. Ono je to proto, aby poutník měl víc času na přemýšlení o minulých událostech , které  byly významné nejen pro tento kraj, ale i celé Čechy.  Sám Žižka tady tři dny bojoval s přesilou křižáků, až čtvrtý den zapřáhl vozy a odjel do nedalekého Žatce, který mu byl nakloněn. My si ještě kopec objedeme z té západní strany, spadneme do údolí říčky Střely a za chvíli jsme ve Žluticích. Hospoda je hned u cesty což po krátkém zvažování bereme jako výhru. Polévka výborná, jinak taky dobrý a jedeme dál, je moc hodin. Jenže ve Žluticích je třeba projet náměstím jinak jste tam nebyli ! Překrásný, obrovský morový sloup nám dává za pravdu. Od hospody je to ale pořádně nahoru a nepřestane to, až nad městem kde odbočíme vlevo na Ratiboř. Jenže zase kopec a po něm sjezd ! Tak to chodí celý den. Za zmíněnou vesnicí se cesta stáčí doleva, padá dolů, mizí v lese až se zastaví na dřevěném mostku. To aby dala cyklistovi odpočinout a nabrat sílu a odvahu ke stoupání na Polom. Samý výmol, samý šutr, hledání té nejlepší stopy zabere všechny schopnosti cyklistovi.  Máme před sebou asi tři míle lehce zvlněnou krajinou kde jsou všechny polní cesty osázeny alejemi nových stromů. Zase se mi stýská po chebské rovině, kde se stromy jen kácí a nesází . Třeba ve směru z FL na Sokolov. Jak se tak kocháme pohledem do dálky tak v tom přijde poslední, krátký a prudký sjezd a jsme u kostela ve Skocích.

Jsme tu v den konání poutě, proto je tady několik lidí a mladý pán Jirka Schierl, který se stará o obnovu kostela a se kterým jsem domluvený na krátkou prohlídku  s jeho výkladem. Nemá zatím čas, protože se právě koná bohoslužba. Posílá nás tedy na okružní procházku odkud je hezký výhled na žlutickou přehradu a nebo je možné vidět hřbitov. Náhrobní kameny nesou letopočet 1914 nebo 1917 a jiné. Je smutnou podívanou na vysypanou, skleněnou náhrobní desku, kterou nějaký vandal nedávno rozbil. Co to bylo za člověka, který vážil dalekou cestu ke kostelu a hřbitovu aby tady za sebou zanechal zkázu ? Kostel ve Skocích – Navštívení Panny Marie, měl v nedávné minulosti ještě několik navštívení zlodějů. Vrcholem byla krádež měděných plechů ze střechy a to včetně špiček věží. Aby se jim to lépe dělalo tak vymysleli, že špičky uříznou motorovou pilou a na zemi rozeberou. Tak se taky stalo. Jenže rozum jednoho z nich na takovou akci nestačil , padající lucerna věže ho strhla sebou a on sletěl z výšky 25 m. Přežil ! Proč ? Abych se vrátil na začátek dlouhého vyprávění pana kastelána o historii kostela. Bylo to prý v roce 1717 kdy si pan farář ze Žlutic po mši svolal deset sedláků ze Skoků aby s nimi domluvil nápravu jejich chabého projevu zbožnosti. Budiž omluvou věřících ze Skoků, že do Žlutic to bylo opravdu daleko. Pan farář je vyzval ke složení deseti zlatých od každého za které by se postavila ve Skocích kaple se zvonem. Oni to slíbili, ale neudělali. Jeden z nich – Adam Linert, otec sedmi dětí – měl sen, kdy se mu zjevila Panna Maria. On si vzpomněl na svůj slib, prodal za 25 zlatek jednoho koně a za pomoci faráře se dílo zdařilo. Výzdobou kaple byla kopie obrazu Panny Marie Pomocné z Pasova. O dvacet let později tady už stál barokní kostel. Jak se na baroko sluší byl krásně zdobený . Za oltářem visel zmíněný obraz k němuž věřící stoupali po schodech „do nebes“ tam se ho mohli dotknout, krátce se pomodlit, do kasičky vhodit připravený peníz a sestoupit druhou stranou dolů. Z těchto darů byl kostel naposledy opraven v roce 1903 a od té doby už jen ničen. V roce 2006 vznikl spolek přátel opuštěných kostelů a jejich zásluhou se vrací život do těchto zapomenutých míst. Když tohle všechno povyprávěl a ještě mnohem víc, vzal nás mladý pán na prohlídku kostela. Vidět do kostela z výšky kúru bylo pěkný, ale tím to nekončilo. On nás vzal ještě výš, až nad strop kostela. Stavitel ho udělal dřevěný aby celá stavba byla lehčí, protože místo bylo mokré a ještě k tomu na svahu. Dokonce nám otevřel okno na věži s výhledem na poslední stojící dům bývalé obce. Děkujeme a loučíme se zápisem do Návštěvní knihy. Vrátit se sem po čase by bylo hezké. Máme 42 km, velmi, velmi náročných.

Cesta zpět je jen jedna a to ta po které jsme přijeli. Porcelánek maká a stačí nám! Do Chyše se vracíme za soumraku a jdeme na večeři do pivovarské hospody. S paní Lažanskou jsem domluvil návštěvu zámku na jindy až bude zima a my budeme jezdit na autovýlety. Cesta domů byla rychlá, ale suchá !  Na výletě byli : Lahučáci, Laďa, Porcelánek, brácha, Iva, Lída, Jitka, Hanka, Jiřka, Emaruš, Kika, Milada a já. Příští neděli bychom měli jet za Japošema. Předpověď počasí, ale říká něco jinýho. Uvidíme !

Zpráva ze sedmnácté etapy r. 2018

Nebývalá převaha kluků …

Zdravím všechny juniory, kteří jeli dnešní etapu a taky Vás, kteří jste jí k naší lítosti nejeli. Bylo to báječný odpoledne. Když už jsem se dostal na místo startu dnešní etapy tak jsem jen zíral. Chybí tady  minimálně šest děvčat !  „Ale co to nevidím , Láďa Porcelánek jede taky !“ Parkem se vydáváme na Ameriku a ještě na okraji města potkáváme cyklistu, který zná některé z nás a poznal Jirku. Je to Míra Huspek a jede taky s námi. Oba kluci, které zmiňuji , mají kola bez motoru  a já slibuju, že určitě a rádi počkáme.  Málokdy se stane, že na etapě je převaha mužů !  Dnes to máme 7 : 4 .

Obloukem do Bavor …

Naše cesta vede na Ameriku, dál na Lužnou a odtud po silnici až do Libé. Je krátce po poledni, přesto tudy jezdí dost aut a v nich rychlí, věčně nervozní řidiči. Dvakrát na nás někdo troubí. Český národ prožívá blbou náladu. Spěcháme na kopec ke kapličce kde bude první dnešní, společná fotka. Při sjezdu kolem libského hradu zjišťuji, že nádvoří je uklizené a zve nás na návštěvu. Taky na to dojde. Teď projedeme Libou, vystoupáme po kamenité cestě na signálku a tady setrváme v delším přátelském rozhovoru, protože témat je vždy dost. A potom, máme sebou porcelánka ! Po solidní cestě jsme brzy na státní hranici u dřevěné kaple. Po dlouhých letech  s drátěným plotem se naše generace přece jen dočkala otevřené hranice, třeba u této kaple. Letos jsme v Novohradských horách taky jednu kamennou kapli potkali, vzpomínáte ? Já tato místa intenzivně prožívám, protože pamatuji dobu kdy to taková samozřejmost nebyla. Loni na začátku léta jsme tímto lesem jeli poprvé, ale cest je tady spousty a my tedy pojedeme  po těch nepoznaných. Po jednom odbočení vpravo se ocitáme na opravdu nevšedním místě kde leží kmen stoletého smrku, blízko je ohniště kde se zapaluje milíř, který dřevo přemění na uhlí pro gril a ještě kousek vedle jsou zvláštní kameny pomocí kterých se ze dřeva získávala smola. Někdy, až bude hořet milíř, sem zajedeme. Lesní cesta nás odvádí k hezkým rybníkům a pak z lesa ven. Lehce si vystoupáme nad Langenau, pak ho projedeme a přes kopec se blížíme zpátky do Čech. Nezapomenu zmínit historické hraniční patníky a pak už nic, protože další cesta na Výhledy je nám natolik známá, že nemusím plýtvat pozorností Vás, čtenářů.

Oblíbené Výhledy …

Jsme na Výhledech a slunce svítí jen. U stolu už sedí Petr a Many co poodjeli napřed aby stihli jedno, protože Petr byl povinován venčením psa vnučky a to přesně na pátou hodinu. Ten přesně stanovený čas byl asi prvním zábavným tématem u stolu. Pak se to hrnulo jedno za druhým. Hlavním  ale bylo narození vnoučka Ládi. Objednal rundu Jegra a s chutí vyprávěl jak se to všechno seběhlo a taky jak bude hlídací dědeček. Má to kluk nalajnovaný hezky, ani nestačil říct kdy bude jezdit na kole a kdy chodit do vinárny. „Hlavně ať je to kluk veselej a zdravej po dědečkovi “ pravil moudře Láďa a objednal dalšího Jegra pro Honzu Z., který právě přijel na elektrokole svý ženy.  Zábava se táhla dál celým odpolednem i cestou domů. Bylo to přes Otov – Vojtanov – St.Rybník do Fr. Lázní. Kdo jel z FL tak má 40 km a chebáci si přidají ještě 20km.  Mějte se moc hezky a příští neděli bude autoetapa do Chyše a okolí. Váš Pepa D.

Krátce o našich přátelích …

Honza Kopka skončil v Kyrgyzstánu nakonec na čtvrtém místě, protože dva borci před ním byli diskvalifikovaný, protože jezdili dlouho spolu a to pravidla nedovolují.  Jitka Hlavsová úspěšně dojela do Lurd . Její cestu po Francii jsem projížděl s ní prstem po mapě a musím obdivně napsat, že to byl „Přelet Francie“ . V posledních dnech najela i 126 km za den. To je ale ženská !          O minulém víkendu, kdy jsme etapu nejeli tak na chalupě pobývala skupina cyklistů kolem Milči Silnýho. Byli jsme s nimi na zábavný večeři a poznali tak další postavy z knih od Milči – Dědečka, Máču a Jožánka. Až přijedou příště tak s nima pojedeme nějakou etapu, bylo by to tak dobře. Viz. v galerii poslední fotka.

 

Zpráva ze šestnácté etapy r. 2018

Venku je chladno !

Vážení, příležitostní čtenáři . K dokonalosti našeho nedělního výletu chybělo jen teplo. Když jsme auty přijeli ke Gerdovo bramborárně tak bylo 10 st. Laďa tady přišel s nápadem podarovat Gerda lázeňskými oplatky což by normálně mohlo vést k oživení vztahů.  Prošli jsme v rychlosti sklad, sedli na kola a vyrazili. Bylo 12 stupňů a foukal čerstvý vítr. Parta uhání dopředu a na první křižovatce to začalo. „Pepo je strašná zima, chtělo by to hospodu s teplou polívkou !“ Z osmi přítomných bylo sedm pro, já se zdržel hlasování, protože jsem už vymýšlel kde že ta hospoda je nejblíž. Vyjeli jsme na horizont a po něm uháníme k Felsenlabyrintu kde jsme už kdysi byli. Jenže ! Venku stojí vrchní a ptá se :“Máte rezervaci ? My na to :“Nemáme“. Tak nás odporoučel do Kirchenlamitz. Dával nám sice doporučení na nějakou hospodu, ale my jsme si našli jinou – Alte Wirtschaft – se jmenovala. Zase stejná písnička o zamluvených místech, ale řešení se našlo. Sedíme za zdí hospody na polstrovaných paletách a objednáváme si polévku a Laďa klöse, tedy bavorský, bramborový klouzáky.  Občas vyjde slunce, je tu docela hezky.

Jedeme na Gewitter, česky bouřku …

Obdařen zkušenostmi s plnými hospodami raději zavolám paní Petzold do cukrárny, že přijedeme v jednu, že chceme Gewitter dort a že je nás osm.  Tady platím polévky a piva hromadně, protože to je nejrychlejší varinta pro opuštění tohoto místa. Vesnice kam máme namířeno není daleko, ale je za kopcem. Musíme tedy z městečka ven a pokud možno do kopce. Podařilo se ! Ještě jsme mohli alespoň z povzdálí vidět zámek, nebo hrad, který nám byl dosud utajený. Na kraji městečka je statek a u něho v ohradě ovečky, tedy spíše ovce. Bylo z toho úspěšný focení , protože slunce a mraky dávaly každému snímku dokonalou atmosféru. Jsme na horizontu ,po kterém jsme dnes už jednou jeli a kolem vysoké kukuřice mizíme v lese abychom se za ním mohli z výšky podívat do kraje a posléze sjet rovnou do dvora  Bauerncafé. Salonek čeká, je tu teplo, dorty taky budou brzy. Vládne ta nejlepší pohoda, která na výletě může nastat . Příště bychom mohli nechat dorty být a vyzkoušet masovou, spíše zabijačkovou nabídku, kterou tady mají. Třeba to vyjde a já tohle předsevzetí nezkazím. S pozdravem „Bramborům zdar“ odjíždíme a zase ta stížnost na zimu, snad i únavu. Prostě rychle k autům. Beru to přece jen trochu oklikou, protože vím, že z té strany je nádherný výhled do zvlněného kraje.

Bramborový starosti …

U Gerda v bramborárně je rušno. Celá rodina, po dobrém obědě, balí brambory pro Edeku.  Znovu jednáme o cenách pro letošní sezonu, ale nejsme schopni se dohodnout hned a tak to odkládáme na čtvrtek. Je pravda, že letošní suché počasí nedovolilo bramborům vyrůst do patřičné velikosti. Výnos nebude na úrovni 50 t/ha ale o třetinu nižší. To se projeví v ceně.  Takže budeme prodávat menší brambory za vyšší ceny.  Už slyším některé hospodyně jak nahlas nadávají  :“ Kdo to má škrabat !“ a pod. Když stojíte v kase a před Vámi defilují velký počty lidí, tak je z jejich reakcí vidět, že mají buď krátkou paměť a nepamatují si, že bylo sucho a nebo si snad myslí, že jde větru a dešti poručit. Nejde a je to jen dobře, protože kdyby počasí řídili lidi, tak nastane konec světa. Mějte se dobře a snad už za týden dovi …

POZOR, POzor, pozor

Naše dobrá známá – Jitka Hlavsová – se vydala na kole do francouzských Lurd. Už má za sebou Německo a míří na Lyon. Téměř celou Francii má před sebou. Dověděl jsem se o její cestě od jejího manžela Jaroslava. Každé povzbuzení je pro ní žádoucí. Má číslo telefonu 606 606 543

Další borec na cestě je – Honza Kopka – ten má před sebou posledních 80 km z 1700 km dlouhého , extremního závodu v Kyrgyzstánu. Jede šestý a zaslouží si gratulaci. Jeho telefon je 724 818 718

Novohradské hory 2018

Poslední letošní dovolená je za námi , ať žije ta další ! Její příprava již začala a za devět měsíců  už budeme připravovat cestu na Šumavu.  Teď je ta správná chvíle pro připomenutí té, právě minulé.

V koloně do Vodňan …

V sobotu 4.8. ráno se vydává naše kolona na trasu k Horšovskému Týnu. Zdejší zámek je nádherný, stejně jako domy na náměstí. Po nezbytné kávě to nemáme daleko k okraji Klatov do Country motorestu. Už nějaký čas víme, že tady vaří výborně, obsluha pilná, prostředí zajímavé. Stojí za zmínku jedna drobná příhoda. Mladý, pohledný číšník asi znervozněl pod pohledy našich děvčat, zavadil prstem o půllitr s pivem a ten se vylil zčásti na mě a taky na stůl kde se vytvořila pikola. Nevíte co to je ? No přece směs piva s kolou. Kolem druhé jsme na náměstí ve Vodňanech. V Ičku si beru informace o  cestě na věhlasné poutní místo Lomec.

Za výjimečným oltářem …

Cestou se ještě stavíme v dobře vychlazené, venkovské hospůdce, kterou nám pozorná paní hostinská otevřela o hodinu dříve než měla. Všichni jí za to chválíme a přejeme aby se jí dařilo. Jsme na kopečku kde stojí již 314 let kostel o nevelikém půdorysu s naprosto unikátní výzdobou. Jde o menší kopii papežského oltáře z chrámu Sv.Petra v Římě, o tzv. baldachýnový typ. Čtyři vyřezávané, zlacené, dřevěné sloupy nesou nad oltářním stolem na řetězech zavěšenou schránku připomínající lucernu ve které byla při vysvěcení kostela uložena soška Panny Marie. Podobný oltář má ještě španělská Vittoria a pak už nikdo. Nedaleko stojí další zajímavá stavba. Je to klášter do kterého náš stát v roce 1971 odsunul Řád šedých sester, když z jejich kostela v Bartolomějské ul. v Praze potřeboval udělat vězení pro odpůrce režimu. Žijí tu dodnes. Další přesun se nám moc nepovedl. Při odjezdu auta za mnou, vedený navigací, sjely z kopce a pak pořád dál, takže já jsem je po krátké zastávce v lese, už nedojel. Špatně značená objížďka ještě zamíchala pořadím. Moje auto bylo v Žumberku o půl hodiny dřív. Potkáváme se s paní šéfovou, která vzhledem ženu připomíná, ale slovníkem a hlasovou razancí je to spíše dozorce výchovně – nápravného zařízení. Ještě, že kuchař kvalitou jídel napravoval reputaci podniku.

Etapa první – do Rakous …

Jedeme ! Úzká cesta nás vede hustou alejí keřů a stromů do Božejova a pak pastvinami a lesem na Svébohy. Ty dvě jména vesnic je jen náhoda ? Je fakt, že každý by měl mít svého Boha, něco čemu věří. Může to být třeba Babiš, nebo talisman, nebo opravdová víra a určitě stačí i víra v sebe. Prostě každý to máme jinak. Zatímco takto přemítám tak už jsou všichni v Horní Stropnici u kostela Sv. Mikuláše. Za chvíli tady začne růžencová modlitba. Slečna se zjevnou budoucností řádové sestry nám rozdává svaté obrázky s modlitbou , usmívá se a tu spustí varhany.  V kostele je jen mladý farář, ona slečna a paní co srozumitelně odříkává text a ještě stihne nás pozorovat. Obohaceni příjemným zážitkem opouštíme městečko ve směru do Rakous k přechodu Šejby. Místo hraniční závory tady stojí kamenná spirála s barevnými okny, která symbolizuje kapli ve které se setkávají dobří sousedé. Jedeme totiž po Via Verde, tedy okružní stezce mezi H.Stropnicí a Harbachem plné info tabulí a odpočívadel.  Ve zmíněném Harbachu se stavujeme na kávě , takže takto aktivně čekáme na kluky, kteří pomohli cizinci s píchlým kolem a naplnili tak ideu Via Verde vrchovatě. Nejméně čtyři kilometry nahoru a bude odbočka k Mandelsteinu. Jde o vyhlídku do Čech, na skále, v těsné blízkosti státní hranice. Skála je tvořena plochými kameny, které mohou připomínat mandle, proto ten název, píše se na ceduli. Po svačině se  pouštíme do sjezdu, prolítneme Horbach, hodíme to doprava a po zdolání solidního kopce jsme na okraji Hirschenwiesu.  Schováni v lesích, přejíždíme zpátky do Čech a po již zmíněné Via Verde míříme na Hojnou Vodu. Následuje krátký sjezd do Dobré Vody ke kostelu, dominantě kraje. Barokní kostel Panny Marie Těšitelky je nově opraven, vnitřní výzdoba lahodí oku a ohromuje duši návštěvníka. Venku pod schodištěm je vyveden pramen čisté vody, kterou poutníci považují za zdravou. Ano každá čistá voda je zdravá, nic proti tomu. Vedle kostela, u domku, je posezení , které tu po mnoho let provozuje výřečná babička s nemluvným dědečkem. Je tu příjemně. Slunce pálí a my víme, že dole ve Stropnici je koupaliště, kterým protéká pramen vody a považte : neplatí se tady vstupné ! Jedeme tam a Thálie má opravdovou radost.  Je tu spousta lidí, my „neplavci“ sedíme pod pergolou a pozorujeme. Před námi defilují různé tvary a velikosti tetování. Dříve jsme se holkám dívali úplně někam jinam. Pár našich se zchladilo , my jsme dopili a jeli na naše oblíbené Svébohy, to je tam kde každá má svého Boha.

Buškův hamr …

Druhá etapa nás zavede na Buškův hamr. Ale nepředbíhejme, ještě před tím bude několik zajímavých zastávek. Na Klažary se sjíždí lesem kolem chatové kolonie ze šedesátých let. To byla ta doba bez cestování kdy za lehkého přikrádání se stavěly chaty a opravovaly chalupy. Lidi si užívali soukromé vlastnictví, když to všechno ostatní bylo nás všech. Za vesnicí se zvlněná krajina ukazuje v plné kráse. Úhledné louky střídají remízky zeleně a spousty dalších stromů.Velice často vidíme nově založené aleje stromů mezi poli a loukami. Ohromný rozdíl proti naší chebské rovině, která by je tolik potřebovala.  Stáda krav nejsou takovou vzácností jako u nás. Pokochali jsme se a je tu okraj vesnice Čížkrajice. Hospodaří tady pan Vávra a má bramborárnu. To se nedá jen tak minout. Zajíždíme rovnou do dvora plného různých i málo potřebných věcí. Vávra jr. právě přijíždí ! Statný sedlák, co umí nejen pěstovat brambory, ale i starat se o krávy. Vávra st. má zase prasata a spolu právě dělají žně. Všechno máme prohlédnutý, vydiskutovaný a dál nebudeme zdržovat. Já, v domnění, že parta chce jet, sednu na kolo a za dva kilometry zjistím, že zdaleka nejsme všichni a dokonce, že někdo bloudí. Tu volá Laďa:“Růženko, kde jste ? Tady je křižovatka a nikdo nikde !“ Dostal potřebné informace a sjeli jsme se. Jen dobře, protože za chvíli budeme odbočovat na polňačku. Pod námi, ve svahu se vynořuje kostel Nejsvětější Trojice postavený z darů farníků v roce 1710. Stavitel plně respektoval myšlenku Sv.Trojice a kostel postavil podle čísla 3. To znamená tři vchody, tři věže, tři oltáře atd. Po slavných dobách přišly doby neslavné, které skončily až v roce 1995 kdy začaly práce na obnově stavby. Vnitřní výzdoba je z větší části rozkradena a pilně se pracuje na její obnově. To vše a mnoho dalších zajímavostí nám řekla krásná, mladá průvodkyně, čerstvá absolventka gymnazia. Její kamarádka nám zahrála na varhany a zážitek byl na světě. Díky děvčata. Od kostela na hamr vede zelená turistická . Byl to docela masakr a to bylo sucho ! Pro pěšáky cesta dobrá, ale táhnout  tudy kola ? Po hrázi náhonu jsme konečně tam. V bývalé stodůlce je zřízeno občerstvení a také malé kino kde nám promítli dokument z padesátých let kdy ještě hamr vyráběl.  Potom se nás ujala průvodkyně  a vzala to od náhonu, přes mlýnská kola až po vlastní kovárnu. Dokonce uvedla všechny tři stroje do chodu. Viděli a slyšeli jsme obrovské kladivo (Kobylu) jak buší do kovadliny sedící na špalku z dubového dřeva. Základy této kovadliny z dubových kůlů sahají do 2.5 m hloubky. To proto aby roznášely údery kladiva. Jinak by budova kovárny dávno spadla. Pak došlo taky na velký brus a dmychadlo, které hnalo vzduch pod výheň. Zkušenosti získané z celoživotní dřiny využíval hamerník k ulehčení své práce. Exkurze skončila posezením  u čerstvě vyuzených klobás.  Je parno, ale my musíme dál kde nás čeká dlouhý kopec na Něchov. Hned vedle silnice je velké pole zrajícího máku, který svojí výjimečností je pastvou pro oči. Ve snaze zkrátit etapu volím polňačku. Jsme v obci Nesměň a pak na okraji Besednice. Přicházím s nápadem vytvořit průzkumnou skupinu, která bude hledat hospodu a vrcholové družstvo pojede zdolat rozhlednu Slabošovku. Průzkumníků je většina a ještě se k nim musela přidat EMaruš neboť jí odešel motůrek. Rozhledna je vlastně vysílač s antenami a plošinou pro turisty kam vede 210 roštových schodů. Pokračování cesty z hospody domů mělo být jednoduché, ale nebylo. Značená stezka nás dovedla do lesa k ypsilonce kde už šipka chyběla. Vybral jsem tu špatnou, která postupně zanikala až se ztratila v borůvčí a  u hlubokého potoka. „Musíme zpátky“ volám na ostatní. Odezvou je mi mlčenlivý souhlas . Útrapy ještě nekončí, do cesty se nám postavil kamenitý kopec. Maruš má pěknou dřinu, ale dává to. V Dobrkově nám  místní hasič radí jak dál a potvrzuje u toho známou zkušenost :“Neptej se místních, oni nevědí, protože tudy nejezdí ! Následují obce Slavče a Chvalkov, vítr v zádech, parta rozjetá a mě najednou blesklo, že tady někde musíme mezi pole. Žhavíme telefony a vracíme ty rychlíky zpátky a považte : mezi nimi byla taky Emaruš ! Za lesem se vracíme na asfalt po kterém jsme ráno jeli.

Zásluha hraběnky Terezky …

Dnes pojedeme za další krásnou přírodou v tomto kraji – do Terčina údolí. Jméno nese po hraběnce Terezii Buquoiové, která nechala upavit anglický park a ten dosázet exotickými dřevinami. Později zde, na říčce Stropnici, udělali romantický vodopád, který funguje dodnes. My jsme začali u tvrze Cuknštejn s vodním příkopem. Je moc hezká, v dobrém stavu a možná už příště se budeme moci podívat dovnitř. Po červené sjíždíme do údolí až k mohutnému dubu. Pak se vydáme k vodopádu pro spousty pěkných fotek. Pomalou jízdou pak projedeme park až do Nových Hradů. Na náměstí se staráme jen o hospody, protože nevíme, že dole v údolí pod městem je bezvadné posezení u mlýna. Starý městský mlýn někdo opravil a to velkoryse. Obrovská plocha nových střech, množství stodol a přístřešků kam se vejde jak hospoda tak i výstava traktorů veteránů, malá Zoo, spousty dřeva atd.  Stezka 1048 nás teď povede po samém okraji lesů Novohradských hor až na Dobrou Vodu. Samozřejmě, že k babičce na jedno. Jirka využívá situaci pro svůj častý výlet mimo trasu, tentokrát na Kraví horu nad námi. Za hodinu je zpátky. Co bude následovat ? Sjedeme dolů, tady vlevo a za kilák vpravo a jsme v Chlupaté Vsi. Jak k tomu jménu přišli ? Cedulka na návsi oznamující, že se jedná o evropsky významnou lokalitu mi nedává dlouho spát. Až později se to ujasnilo, že celé Novohradské hory tam patří. Ze vsi už dál cesty nevedou, ale po suché louce to jde dobře. Na asfaltu vlevo do Rychnova u N.H., na sever do Kamenné a po modré do Žumberka.

O setkání s Peggy v Táboře u Kalase …

Je středa – volný den bez kola. Dva předchozí večery jsme připravovali výpravu do Tábora kde je firma Kalas s.r.o., výrobce cyklo oblečení. Nakonec nás jelo dvanáct. Cesta šla hladce až na hledání sídla firmy v Měšické ulici. U brány už na nás čekala moje stínová vnučka, milá kamarádka Marketa Peggy Marvanová. V roce 2014 přijela jako osmnáctiletá na chalupu do Skalný a vyhrála mezi ženami Míle. Ležela pak na dvoře a já hrál roli pozorného hostitele. Za rok na to jsme se sešli v Praze při Cyklofestu kde ona mi spontánně dokázala, že nezapomíná. Od té doby jezdí jeden extrém za druhým a to po celým světě. Už taky napsala dvě knihy : Cesta za štěstím o 4418 km dlouhém závodu v Americe a pak První stopa a závodu v Laponsku za polárním kruhem kde se svým přítelem Adamem došli jako první lidé na světě do cíle nesmírně obtížného okruhu. Obě knihy mám a můžu je půjčit.  Peggy nám bude dělat poradce při nákupu dresů, kalhot a pod. Zhostila se toho, jako ostatně všeho, na výbornou. Naše výprava nakoupila více než dvacet kusů oblečení a lví podíl na tom má právě Peggy i když chci uznat, že prodavačky měly taky velký zájem.  Následoval oběd a s ním spojená neformální beseda s Marketou. Díky tomu víme, že v červnu 2019 pojedou do Ameriky na ještě mnohem delší závod. Jednou z toho bude závod kolem světa, prorokuju já další vývoj. Čas se nachýlil, děvčata chápou, že jezdit do Krumlova je holý nesmysl a tak se vracíme přes Borovany. Právě tady v zámku došlo na výbornou kávu, která tolik chyběla. Byl to hezký den.

O Kohoutovi a jeho hřebínku …

Je na čase zajet do Slepičích hor a rovnou na Kohouta. Sjezd do Klažar už známe, stejně jako šmolkově modré rámy kolem oken první chaloupky ve vsi. Další naše směrování je už úplně nové. V další vesnici Kamenná je muzeum vysídlení kraje a to příště jistě navštívíme. Za vsí si jen tak zkusmo zajedu na louku pro takový malý kufr , všechny za mnou otáčím a vedu na polní cestu o něco dále. Na té si užijeme nějaký čas až do vesnice Klení. Jsme tam a žádné nadávání se neozývá. Je to dobrý. Začínáme lehce stoupat a už odbočujeme na lesáckou když se vzadu ozve „Defekt !“ To Lídě praskl řetěz. Závada je pouhou lahůdkou pro naše servismany. O něco výš je místečko s výhledem do údolí a co nevidím ? Několik děvčat tady sbírá maliny a jejich ohnuté postavy jsou cílem veselého focení. Jsme na silničce, která objíždí vrcholy hor a já volím směr jízdy vpravo. Hezky po vrstevnici si to šineme až k myslivně pod Kohoutem. Je to hezké stavení, nikdo nikde, jen pes se snažil nám otevřít , ale to my jsme vlastně ani nechtěli. Konečně přichází chalupář a nabídne nám místo kafe poramenitou vodu. I ta je dobrá. Brzy dochází k domluvě, že vrcholové družstvo pokoří Kohouta a zbytek počká v altánku u myslivny. Jedeme na to ! Chvíli sice s kufrem, ale ten brzy zahodíme a makáme stále výš. V sedle dojíždíme kluky a zbývá poslední úsek k tlačení.  Nahoře nás vítá nejen skalnatý hřebínek Kohouta, ale taky skupinka seniorů pěšáků, kteří tady besedují. Na samotný hřebínek si troufá samozřejmě Jirka, ale taky Jířa a Jíťa. Uděláme nezbytné  záběry a taky zápis do vrcholové knihy a zpět ! Dva krátké úseky jsou dolů nejetelné, ale jak pro koho ! Však víte. Parta na nás už hodinu čekala a je jasné, že mají žízeň a nedejbože i hlad. Nedá se nic dělat okruh dál nepojedeme, protože cesta do hospody je kratší tudy odkud jsme přijeli. V tom uvažování jsem si všiml, že nemám mapu. Půjčuji si Lídy kolo s dobrým motorem a vzorkem na pláštích a ženu se nahoru s cílem mapu najít. Už jsem blízko sedla a potkávám skupinu, která byla nahoře. Mapu našli a nechali ji na kamenech v sedle. Paráda. Rychle jsem dole a můžeme vyrazit k hospodě. Blížíme se do Benešova nad Černou a mě začíná padat řetěz. Je to divný, ale stejný jako v Chřibský. Praskla mi hřídelka v zadním náboji. Za to může Kohout ! V hospodě je chládek, kdežto venku je poledne a hic.  U stolu bylo třeba studovat mapu, ale to ne ! To je samý klábosení a pak to tak dopadne.  Chceme jet po naučný stezce „Brána do Novohradských hor „, ale nevšimneme si, že ona má horní a dolní větev. Vydáme se tedy tou dolní a je to trochu blbě. V lese se Jirka s malou skupinou odděluje a já trvám na tom, že bude lépe pokračovat na asfaltku a po ní dál. Přijeli jsme do míst odkud je hezky vidět hřeben Novohradských hor. Jsme v Černém Údolí a míříme po nádherný silnici do Horní Stropnice. S koupáním do dopadlo dobře. Pak tomu chtěla náhoda a naše skupina  se s  druhou polovinou sjeli u dubu s lavičkou blízko Svébohů.

Proč jezdit nahoru ?

Poslední etapa před námi  a k tomu zase to slunce nad námi. Nebude nám tolik vadit, budeme v lesích, v samotném jádru Novohradských hor. Autem se přesuneme do Černého Údolí a zaparkujeme u hotelu U Pralesa. Náš směr je Pohorská Ves. U zanedbaného kostela nacházíme ičko. Po krátkém zdržení bychom jeli dál, ale zastavuje nás reklama na kozí sýr vedle cesty.  Je tu ještě jedna tabule, která oznamuje, že sýry neodpovídají žádné evropské normě, že jsou krmné a vyzkoušené na lidech. Na první pohled je to vtipný, ale je z toho cítit velký boj s úředníky, který ten sedlák musel podstoupit. Jmenuje se Petr Hájek a na vizitce má „Rock’n’rollník s.r.o. (s rozumem omezeným). Některá děvčata v něm poznávají hrdinu televizního seriálu Sedlák hledá ženu. Nenašel ! Jen dál bojoval s úřady aby ho nechaly dělat sýry podle starých receptur v prostředí kde se dělaly před sto a více lety. Že to není hygienické ? No to je docela možný, ale žádné infekce z toho nevznikají a nějaká místní srajda neuškodí. Ostatně jsou krmný a k tomu velice zdravý. Bohatší o nevšední zážitky jsme zase na kolech . V Leopoldově nás čeká odbočka doprava a po lesích pořád nahoru, blízko od státní hranice s Rakouskem. Náš cíl je nejvyšší bod hor a tím je Kamenec. Byl tady taky Milča Silný a psal o tom ve svojí knize. To je pak motivace ! Na otázku proč se tak honíme nahoru na vrchol odpovím citací : “ Inu proto, že ten co je dole, neví co je nahoře, ale ten kdo je nahoře, ví co je dole. “ a ještě přidám : „Člověk  se šplhá nahoru a vidí , když člověk pak sestupuje dolů už nevidí, ale viděl  !“ Na lesní křižovatce s hezkým názvem Pavlína se odděluje Jirka a jede na průzkum jiné cesty k vrcholu – úspěch . My ostatní pokračujeme dál až vyjedeme z lesa a máme kolem sebe krajinu úplně stejnou jako v Krušných horách. Solitery smrků v lukách jsou krásné. Setkáváme se se zelenou a po ní chceme nahoru. Je to docela dobře sjízdný a dokonce některé úseky se noří do smrkových alejí což je opravdu moc hezký. Odděluje se vrcholová sestava a ostatní počkají u kostela v Pohoří na Šumavě.  Posledních 200 m se jet nedá a Milča kvůli vrcholovému fotu tady určitě musel vynést kolo na rameni. Nahoře je zase skála a taky kameny, které kdysi spadly tak šikovně, že tvoří křídla motýla. To rychle vystihla Jiřka, vylezla tam, lehla si a jsou z toho nádherný fotky. Jen ty tykadla jí chyběly.  Po čase se potkáváme s našimi v Pohoří u kostela ze kterého zůstaly dvě dlouhé stěny a obnovená kaple v závěru. Stojí tady několik nových domů a jakýsi zámeček budějovického zbohatlíka.  Naše Hanka se  přiznává, že její baterka vykazuje malou zásobu pro cestu zpět. Pokračování okruhu nechávám na příště a dolů jedeme po asfaltu. Mineme hospodu Baronův most abychom splnili slib daný personálu v hospodě U Pralesa kde stojí naše auta v areálu zadarmo. V Leopoldově Jirka hlásí odbočení, ale ne všem. Ono taky za jízdy se tyhle domluvy nestíhají. Nebýt mobilů, tak by všechno to zbytečné čekání trvalo mnohem déle. V hospodě se pohybuje mladičký brigádník a později se přidává vousatý borec s kloboukem – pan majitel Jarda „Hajnej“ Michal. On je taky majitelem cestovky, která vozí lehobusem klienty po celém světě. Vracíme se do penzionu, máme poslední večeři, někomu je i smutno z toho, že to končí. K tomu si přidám moje oblíbenou hlášku : “ Kdyby nebylo šťastných cest, nebylo by smutných návratů. Mějte se hezky a 26.8. jedeme do Bavor.

 

 

 

Zpráva z patnácté etapy r. 2018

Vedro na startu …

Na dvoře u Beránků bylo těsno. Přijelo nás snad nejvíce z celého roku. Ještě, že jsem do pozvánky napsal trasu a to dosti podrobně, protože vykládat něco do rozpovídaný party prostě nejde. První zastávku jsem volil u rybníka, to kvůli společné fotce. Chybí Maruš L., která na startu zjistila, že jí kolo nejede. Nějaký nešvar z Dolomit. Další cesta už nebyla zarubaná až na píchnutí v lesíku před Hazlovem. To Jiřce se zachtělo zaměstnat naše servismany a pak se jim odměnit v hospůdce .

Výhledy … 

Jestlipak Vás někdy napadlo odkud je z Výhledů nejhezčí výhled ? Myslím tím, ze silnice. Je to kousek od Študlarů, jinde to už zarůstá. Sedíme u jednoho stolu, tzn. jak Ti co byli v Dolomitech, tak Ti co tam nebyli. Pivo je výborně vychlazený, několik debat právě začalo když se ozve :“Kde je Míla ?“ Zasvěcen do situace jsem si vzal slovo a sdělil :“ Míla má problémy, které ho vedou k rozhodnutí neúčastnit se masových akcí party a není vyloučeno, že se jednou vrátí .“ Kde chybí informace  a každá změna je na ně nenasytná, tam vznikají fámy. Jednou z variant prý může být událost z dovolené v Dolomitech, dověděl jsem se z party. „Na úvod ještě doplňuji, že Míla mě ujistil, že jeho rozhodnutí není způsobenou mnou “ říkám dál, výrazně nahlas. S krátkými přestávkami na uklidnění Ladi, který  sytým hlasem  hodným dlažební kostky nechtěl abych to rozebíral, jsem popsal situaci kdy jsme šli ve městě Bruneck na kávu, ale ne všichni. Nebudu to tady opakovat, ale konstatuji, že ten řev s tím spojený vyústil v bezvadnou dohodu do budoucna : „Nebudu se příště ptát kdo chce na kafe, nebo na jídlo, nebo na zmrzlinu atd. , ale budu pouze vyhlašovat čas odjezdu z toho kterého místa.“ Co si o tom myslíte Vy ostatní ?

Na chalupě …

Pod rozpitým vlivem jsme se přesunuli na chalupu. Maruš L. upekla švestkovou buchtu, výbornou , kafe se vařilo, pivo vychlazený, takže honem k programu schůze, jinak to později nepůjde. Jiřka se přidala k Laďovi, vytvořili tak duo silných hlasů , které se odrážely od stropu pergoly a padaly nám do hlav. Přesto se podařilo projednat několik bodů z budoucího itineráře cesty na dovolenou do Novohradských hor. Uvedu zde  obsazení aut  : č 1. Bramboráři vezou kola svoje +Lídy + Thálie, zavazadla taky, č. 2 Beránci  vezou tři kola – vlastní  + Ivy + Hanky, č. 3 Lahučáci vezou ještě Maruš E. + Ivču + Lídu a kola tři – 2x vl. +Maruš E.,č. 4 Jíťa  veze Jiřku a její kolo, č. 5 Kapři vezou Thálii a Hanku.  Aby sestava byla úplná, tak konstatuji, že Japoši I. a II. jedou přímo do Žumberka.

Poznámky k dovolené …

K ubytování stačí konstatovat, že Kapři a Japoši bydlí v přízemí a sestava Jiřka, Hanka, Maruš, Thálie jsou ve druhém patře. Vy ostatní jste v prvním poschodí.  Všechny ostatní údaje budou uvedeny v itineráři cesty, který Vám rozdám při odjezdu. Je velmi pravděpodobné, že zajedeme do Rakouska. Euráče tedy mějte sebou. Taky je jisté, že ve středu bude odpočinkový den. Všichni co mají zájem o koupi dresů a j. ve firmě Kalas tak se se mnou vydá do Tábora. Kdo nic nechce, může jet na autovýlet do Českého Krumlova.  Dovolené zdar  !   Zdraví Pepa D.