Nejnovější komentáře
Archivy
Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Zprávy

Zpráva o podzimu č.3.

Ahoj kamarádi, hned na začátku musím konstatovat, že podzim byl v neděli tak protivný, že udržel mlhu až do odpoledních hodin a nám tak vzal etapu. Tedy Kája s Hankou se projeli kdesi přírodou a my ostatní jsme si dali sraz na půl třetí do Bramborárny. Vyšlo to , chybělo jen pár lidí, ale tak tomu je vždy. Udělali jsme si schůzi se dvěma body programu – 1. změna šéfa party a za 2. různé.

Už letos v Chřibské jsem si prožil bolesti třísel, které to měly od levého kyčelního kloubu a ten zase od pravého kolena. Oba klouby se chlubí artrózou stupně tři a oba chtějí vyměnit. Jenže pořadí uchazečů je dlouhé a já se dostanu na řadu někdy v květnu , červnu 2023. Tedy přesně v té době kdy Vy si budete v Chřibské užívat pohostinnosti Menclů, dívat se co způsobil požár Č. Švýcarska a dál jezdit po zelené krajině krásného kraje Čech. Proto je třeba s předstihem zvolit mého zástupce, který se o Vás bude starat. Pro rok 2023 byl jednomyslně zvolen JARDA P.  S lehkým zamručením to přijal. Já si ponechám přípravu schůzí a případných výletů. S přípravou etap taky pomůžu, to je jasný.

Bodem různé jsme mysleli různé lahve . Bylo třeba zjistit jak je na tom víno třeba po 16ti letech když jeho špunt s tak dlouhým skladováním vůbec nepočítal. Je třeba přiznat, že archiv vín má vypadat úplně jinak. Tady u nás obstálo až to čtvrté a závěrečný šampus. Příště dojde na lahve s vyšším obsahem, které se prý nekazí . Tak uvidíme a to už  brzy.  Srdečně zdraví Pepa D.                   Dnes je to bez fotek !

P.s.  Ve středu 30.11. bude v Aši přednášet náš kamarád Honza Kopka. Určitě za ním pojedeme !!!

V úterý 13.12. pojedeme autem nebo vlakem do Prahy. Je tam k vidění , po rekonstrukci otevřený, skvost českého baroka Clamm-Gallasův palác s výstavou o životě Josefa Myslivečka, českého hudebního skladatele 18. století. V novém filmu Il Boemo nám ho představí Vojta Dyk. Těšíme se.

Podzimní zpráva č.2

Ahoj kamarádi, včera bylo hezky a dnes (v pondělí) je krásně. Sám jsem se etapy na kole nezúčastnil a to z důvodů artrózy, která má momentálně navrch. Do příští neděle kdy bude, doufám, etapa se chci dát dohromady. V přírodě je ještě dost druhů stromů, které na svoje zbarvení čekají. Je to radost jet tunelem pod červenými duby u Nového Drahova , které právě teď dělají svému jménu tu nejlepší vizitku. Budou v galerii. Taky javory se umí krásně vybarvit a což potom když z jednoho místa roste několik kmenů různého stáří, čímž se zbarvují každý jinak a dělají tak pestrou kulisu pro naše fotky.

U Růžového sadu, kde už většinou růže nerostou se nás sešlo šest, jako minule. Přijel jsem autem abych mohl předat svůj plán cesty do party. První zastávku jsme udělali v Bramborárně s ochutnávkou přezrálých hrušek. Pět lidí odjelo přes Milhostov a Kaceřov do Kynšperku. Já jsem jim chtěl nadjet asi tak za hodinu.  Úplně se to nepovedlo, protože když jsem byl v Nebanicích tak volala Vlasta, že Zajíc je zavřený a hospoda U Splavu taky. Do toho já se dívám na terasu hospody v Nebanicích kam svítí slunce a dobře se tam sedí. Přijeli za mnou ! Po krátkém posezení „na jedno“ pokračuje minipeloton po cyklostezce a já rychle autem pro kolo abych jim jel alespoň kousek naproti. To se povedlo v Chocovicích na odbočce do Chebu. Následovalo několikeré focení, však uvidíte.

V Třebeni jsme se, tak jako minule, dobývali do několika starých lahví červeného. Až ta čtvrtá byla vypita. Tady se sluší připomenout slova klasika :“Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš !“ My bychom dodali jiný způsob škody :“ nebo to vyliješ !“ Při povídání došlo taky na katalog Ivana Čížka na příští rok. Přišel s tím brácha a je to : „Stezky říčky Tauber“ v termínu 12 – 16. 8. 2023. Téměř všichni máte doma tento katalog a kdo ne ten se zeptá. Kolik lidí bychom dali dohromady ? Chce to jednat rychle  !!!  Do příští neděle se snad Váš zájem dovím.  Zdraví Vás Pepa D.

Podzimní zpráva č. 1.

Ahoj kamarádi, tentokrát jsem neměl úplně šťastnou ruku při výběru dne kdy pojedeme etapu.  Předpověď tvrdila, že sobota bude teplejší než neděle. Možná byla, ale končila deštěm a před tím se slunce moc neukazovalo a pokud venku bylo, tak my jsme byli v hospodě !  Ještě, že to počasí neřídí lidi, to by byl na světě binec.

U Růžového parku se nás sjelo šest a chvíli jsme ještě čekali na dvě dámy co slíbily účast, ale bylo to marný. Já tohle nikdy nepochopím ! Vyrážíme bez nich na Polnou, odtud na signálku a dál k altánku až do místa kde se bývalé dráty lomí do pravého úhlu. Odtud na louku s hezkým výhledem a sjezdem až k hospodě Na Gruntu. Paní tady má ve zvyku nabízet „Plzínku“ a dnes taky nezklamala. Je to veskrze blbá zkomolenina, tedy podle mého názoru.  Trochu jídla by nevadilo, když jsme vyjížděli tak brzo. Bylo a bylo dobrý ! Venku jen taktak stihneme díru v mracích a necháváme si udělat ,okolojdoucím, společnou fotku.

Náš další postup byl na Skalku , golf a Vojtanov. S větrem v zádech z toho byl úprk a to až do Třebeně.  Trochu vínečka prý neuškodí nikomu, slyšel jsem ze všech stran. Ještě trochu švestek, medu a papriček k tomu. Jedinci jsou to odolní, řemesla znalí, takže se nic vážného nestalo. Jednu chvíli, už v hospodě, jsme se shodli, že naše povídání je vedeno stylem „Vino“. Téměř každý čeká na časovou mezerku v projevu jiného a skáče do toho svým tématem, které právě teď potřebuje říct a to se netýká toho předešlého. Jistě, že to tak není pořád ? Na šestou plánujeme odjezd a to se povedlo. Venku padají první kapky. Není cesty zpět, každý chce domů. Až do Chebu nám drobně ,ale usilovně pršelo. V nové pláštěnce od Craftu to byla pohoda. Bylo to 52 km.

Do galerie dám fotky pořízené v minulém týdnu a několik i při etapě.  Příští etapa bude v neděli  s pozvánkou zde !  Zdraví Vás Pepa D.

Zpráva ze Švýcarska.

Kamarádi blízcí i vzdálení vězte, že cesta naší pětičlenné skupiny do Švýcarska bylo něco zcela výjimečného, těžko popsatelného, ale já se o to přesto pokusím.  Především a hlavně nám vyšlo počasí. Bylo neustále azuro až se mi z toho stýskalo po beráncích, kteří jsou na fotkách moc hezký. Ranní nižší teploty se daly řešit oblečením a na cestě už vůbec nevadilo, že je třeba jen 12 st. Bydleli jsme v městečku Beatenberg, kousek nad Interlakenem, odkud je i výhled do srdce Bernských Alp, kterým jsou tři majestátní štíty hor Eiger, Mönch a Jungfrau. Ten prvně jmenovaný, Eiger, má svojí severní stěnu hodně obtížnou i pro nejlepší horolezce světa. Měli jsme čtyři dny na výlety do různých stran této oblasti. Tak se do toho pustím :

Je úterý 20.9.2022 ráno a já vyhlížím slunce. Objevilo se mezi stromy, trochu výše nad námi aby za krátkou chvíli zalilo celé údolí s Thunským jezerem v údolí. Při snídani dostávala děvčata informace k připravené etapě. „Jedeme na kolech do Grindelwaldu !“ povídám, ale to bylo málo. Doplňuji tedy :“je to 28 km jedna cesta, tam spíše nahoru a zpět to dá rozum, že dolů !“ . To ovšem není všechno, to platí až z města pod námi – z Interlakenu.  Pokračuji tedy :“ Vy pojedete pomalu na kolech dolů, je to 8 km sjezd s krásnými výhledy, tak žádný spěch a fotit, já pojedu dolů autem. Proč ? No to pochopíte až to sjedete !“  Na okraji města jsem zastavil a čekal : „Už je vidím, ale stojím na druhém chodníku a oni mě nevidí, oči mají zahlcený tím sjezdem, musím tedy použít burácivé Hej ! a pomohlo to .“ Teď je protáhnu k parku a na nejbližší lavičce počkají než zaparkuji u východního nádraží. Už jsme spolu a rychle se projedeme městem a vedle ve Wilderswilu se napojíme na cyklostezku č. 61. Ta nám hned na začátku nabídne hodně starý dřevěný most se střechou po kterém dodnes jezdí osobní auta, za ním malý bílý kostelík a dál silničku do dlouhého taháku. Stezka totiž bude spojovat vesničky, nebo spíše usedlosti a tak bude muset pořád nahoru, dolu. Dole pod námi si jezdí auta po šikmé rovině, ale zase nevidí to co my. Staré i nové roubené statky, muškáty, nová moderní sídla a hlavně ty krásné stěny hor po obou stranách údolí. V půlce cesty musíme na místě ponechat Táňu, protože její baterka už na to nemá, je k.o. Dávám jí několik návrhů, a mezi nimi i slib, že my zpět už pojedeme po silnici a ona počká na smluveném místě. Brzy potom i my opouštíme stezku a pro zbytek cesty volíme silnici. Jsme v cíli ! Město Grindelwald je ulice velkých hotelů, kaváren a obchodů a také mnoha muslimských turistů. Po obou stranách pak přechází do roztroušené zástavby malých a velkých domů, penzionů. Všechny mají okna a balkony otočené na druhou stranu údolí, na Eiger. Dalekohledem mohou turisté z celého světa sledovat horolezce při jejich práci. My velice snadno nacházíme venkovní posezení jedné restaurace a je nám úplně jedno co tady stojí káva nebo pivo. Jsme ohromeni pohledem na mohutnou severní stěnu Eigeru ! Po půl hodině opalování se vydáváme dál do města až najdeme pěkné místo na fotku. Obracíme a rychlým sešupem jsme brzy u Táni a s ní v Interlakenu. Nabírám směr k lanovce na Harder Kulm, což je vyhlídková restaurace několik set výškových metrů nad městem. Všichni jsou pro se za pouhých 30 CHF nechat vyvézt vagonem nahoru. Výhled nám pokazila náhlá změna počasí a omezený pohled na zmíněné velikány. Pár fotek dokáže, že to nebylo úplně marný.  Zatímco my s Ivčou budeme nakládat kola do auta, tak děvčata se přesunou nejdříve na západní nádraží a odtud autobusem do Beatenbergu. Podle stejnojmenné stanice s naším penzionem Hohlenberg děvčata vystoupí , autobus odjede a oni zjistí, že to není ono. Statečně se vydají na cca 3 km rychlý přesun přímo do kuchyně.  K večeři máme zelné závitky podle receptu Lídy. Výborný ! Učím se Skip – bo. Zatím nevím jak se to dělá, ale baví mě to ! Bylo to 64 km na kolech !

V středu ráno sděluji, že na kolech jedeme  do Thunu a že to bude spíše z kopce a zpátky stejnou cestou. Začínáme pomalým průjezdem Beatenbergu, včetně návštěvy Ička kde se dovídám, že ty nejkrásnější výhledy do kraje  které vidíme na mnoha pohlednicích, jsou  dělány z kopce Niederhorn – 1963m – nad námi. Tak snad jindy, zůstane to mezi sny do budoucna. Teď už jsme v lese a za chvíli je tady prudký obrat cesty vlevo a v něm odbočka vpravo do Justistalu s hospodou už po tři sta metrech. To bohužel není náš směr, tedy zatím ! Šikovně u cesty se tady jednou zastavil obrovský šutr při svém pádu do údolí. Váží 350 tun a má objem 170 m3 ! Jako turistická atrakce je tu dobře. Další zastavení věnujeme vyhlídce na Thunské jezero a krajinu v našem směru. Je tady zařízeno vše pro grilování, stačí si jen donést uhlí a buřty. Ještě kus sjezdu a je tu Sigriswil, malý městečko kde je spousta hezkého. Třeba takový hřbitov, nebo malá roubenka na křižovatce cest a v ní Ičko a ještě něco výjimečného – kovová lávka, zavěšená na lanech ve výšce 182 m nad údolím a dlouhá 340 m. Postavena byla právě před deseti lety a pro pohledy do kraje je to úžasný místo. Za pakatel si jí můžeme přejít a taky se po ní vrátit na cestě domů. Ale to potom, teď už chvátáme do Thunu kam je to asi tak 30 km z kopce, ale my to jeli čtyři hodiny ! Nejdříve kafíčko a to mám vyhlídnutý u jedné z dřevěných lávek hojně zdobených květinami. Už jsme jí našli, ale než jsme si sedli tak nás zaujala nezvyklá podívaná na mladý kluky a holky jak žonglují na prkně v silném proudu vody a jeho blízkém okolí. Úžasný výkon. Taky když vycházeli po schodech z vody tak jsme jim mohutně zatleskali na což, soudě podle jejich překvapené reakce, zřejmě nejsou zvyklý. I rozhovor nám poskytli a závěr ? Mají polední hodinovou přestávku v práci a tak si jdou na půl hod. zajezdit ve vodě 17 st. teplé, říkali oni. Tak dlouho se proplétáme uličkami starého města až se nám ukáže jednak cesta k zámku ale také ke švýcarské bance kde nám jistě vymění již neplatné bankovky. Ano stalo se a myslím, že hodně znamenala poznámka, že jsme z Čech. To je myslím dobrá zpráva pro Vás kdo máte doma ve štrozoku tuto měnu aby jste s ní něco dělali ! Jedna z ulic – Horní ulice – je zdobena markýzami domů, které jsou součástí střechy, je to hezký – viz. foto.  K zámku vede cesta do kopce, jasná věc, ale výhled na město umožní jen návštěva interiérů za několik málo desítek CHF. Tak příště. Dole u lávky se loučíme s Táňou, která se rozhodla jet vlakem do Interlakenu  a dál nahoru busem, místní dopravou, zadarmo. Na to má právo každý turista bydlící v okolí zmíněného města. Dobrý ne ? V 16 hod po nábřeží začínáme nabírat cestu zpět.  Za dvě hodiny jsme doma a to jsme vůbec nebyli slepí k okolí !  Za chvíli jsou na talíři plněné bramborové knedlíky se zelím od Ivy. Opět velmi dobrý.  Máme 62 km. Dostávám další lekci Skip -bo, ale ještě nevím kam se při tom dávají nohy !!??

Je čtvrtek, den kdy pojedeme auty do údolí Kandersteg se stejnojmenným městečkem v jeho závěru. Tam poměrně snadno najdeme parkoviště a celý natěšený se vydáváme do samotného konce údolí, které se tu rozdvojí a vytváří pomyslné „T“. Nás zajímá směr vlevo, protože to je krásná práce odvedená při kutání skály. Ve svislé skále vede cesta po které projede traktor s dřevem, natož potom osobák. Moc jich tu nejezdí, asi se bojí nebo to neznají. Zábradlí je většinou rostlý kámen. Je odtud hezký pohled do údolí a taky na potok, který tu burácí v soutěsce Jeden krátký tunel máme za sebou a brzy následuje druhý. Za ním je kamenný most, velice fotogenické místo, od něho ještě několik set metrů a jste v ráji ticha. Tedy pokud nestojíte u potoka, nebo nad ním. Silnička se pomalu zvedá, zajíždí pod koruny stromů do zeleného tunelu až značka dává turistům na vědomí, že vpravo je to jen pro ně a nebudou tam žádným autem rušeni. Po čase se to zase spojí a mimo zůstanou jen pěšáci. Na cyklisty čeká asi kilometrový výšvih s mnoha zatáčkami kde se podle Murphyho zákona musíte v té nejhorší potkat s autem. Potvrzujeme, že tento zákon je stále platný. První krávy dávají vědět, že blízko jsou lidi, ba i hospoda. Selden se to místo jmenuje. Jenže nás žene zvědavost a chceme k té druhé a poslední v tomto údolí.  Jmenuje se Heimritz a od ní vede dál až k ledovci pěšina. Jste tam za 2.5 hodiny. My si sedáme na kávu, možná pivo a už nic. Klábosíme a do toho přichází dva hajný – mladý a starý. Kouří u piva a dalekohledem pozorují  louky na stráních hor. Máme dopito, pojedeme zpátky. Asi tak po osmi km jsme v místě, kde se mezi skály vejde jen naše cesta a potok, který skalním vodopádem mizí v údolí. Ještě nezbytná fotka místního kostelíčka v Kanderstegu s horami v pozadí a pojedeme auty do Interlakenu. Rozhodli jsme se pro krátkou procházku městem s kapučínem. Největší hotel ve městě mě láká k prohlédnutí vstupní dvorany. Je sloupová a končí zimní zahradou za hotelem. Je honosně krásná. Děvčata jí využila k návštěvě WC. Obloukem procházíme anglický park místního casina a dál už nacházíme malé náměstí s několika kavárnami. Jsme v samém centru města. Jen zasedneme už je tu servírka, kde nic tu nic a je z Polska. Rozhovor probíhá k oboustranné spokojenosti a když nás slunce přestane ohřívat jdeme k autům. K večeři máme slovenské lidové jídlo t.j. směs brambor, těstovin a zelí. Chutný a sytý to bylo. Vařila to Táňa a byla se vším tak rychle hotová, že jsme ještě za světla zasedli ke Skip -bo. Já už o této hře věděl všechno a dokonce mi bylo dopřáno trochu to učit Ivču. Na kolech máme dnes 24 km.

V pátek ráno hlásím :“Holky jedeme královskou etapu“ ! Brzy po snídani jsme auty sjeli do města a odtud po pravém břehu Brienzersee , město Meiringen a Innertkirchen jsme vystoupali do průsmyku Grimmselpass. Tady zůstaly auta stát a my jdeme na to. Nejdříve jsem zastavil na samém začátku serpentin, které nás svedou do místa kde stojí několik domů a také nádraží pro výletní vláčky . Jmenuje se to tam Gletsch.  Shora je moc hezký pohled především na zatáčky – vracečky, kterých je na každé straně svahu několik. Také je vidět celá cesta k hotelu Belveder a dále směrem na Furkapass.  Celý tento sešup je nové dílo, silnice je široká a přehledná. Často stavíme pro nové a lepší záběry. Jsme dole v Gletschi a náš směr je vlevo. Silnice je to také moderní a vede po svahu protikopce. Když jsem tudy jel poprvé v roce 1969 autostopem v době mé zemědělské praxe zde, byl celý kopec plný zatáček a úzkých míst kde by se auto s autobusem potkat nemohly. Přiznávám se, že tedy jde o moje „srdeční místa“ kam nyní mířím po 53 letech ! Byl jsem tady také před 13 lety. Naše kola s motorem a nastavenou plnou pomocí nestačí na dva kluky z Holandska. To je dobře, jinak by šlo o slabý cyklisty. Postupně se dopracujeme k hotelu, který tu stojí jistě dlouhá léta a až nyní nefunguje. I takto atraktivní místo na uživení nestačí a to tady privatizaci neměli. Právě když jsme sem dojeli tak z druhé strany přijela kolona sportovních Porsche. Jejich klub měl svátek, tak se vydali na okružní jízdu. Jsou to krásná auta a my víme odkud byl pan Porsche, zakladatel firmy. Kromě parkoviště je tady ještě jedno zajímavé místo. Je to vchod do „Ledové jeskyně“ a ta je vysekaná v ledovci ze kterého pramení řeka Rhona, jde tedy o Rhonagletscher. Ještě na začátku minulého století sahal tento ledovec až do údolí, směrem ke Gletschi. Nyní je o několik stovek metrů kratší a musí se k němu od pokladny dojít, když před padesáti lety tato stála přímo u vchodu do jeskyně.  Je krásné počasí, daleko vidět a to v člověku vyvolává další a další vzpomínky až k dojetí. Holky jsou pro další pokračování naší cesty až k ceduli Furkapass. Focení a objímání nebere konce, u cedule se střídají jednotlivci i skupiny a my taky. Pak ještě si dopřejeme pohledů na druhou stranu kde je někde město Andermatt. Otáčíme a jedeme zpět. Právě včas , protože údolím vane kouř parní mašinky a je slyšet její houkání. My se právě fotíme na jednom balkonu zatáčky. Vláček – zubačka jede pomalu, ale je třeba jednat. Jestli spěchat na přejezd přes silnici, ale to je vzdáleností nereálný a pak je tam Lída a nebo jet po polňačce vláčku naproti, tam kde on zmizí v tunelu. Vyhrál ten druhý nápad a Jíťa se vydala se mnou.  Povedlo se ! Máme její skalpel v podobě fotek. Ve sjezdu na Gletsch jsem to v mladické radosti pustil až k rychlosti 67km/hod. Pak se vrátila seniorská úvaha a přestal jsem závodit. Tak a ještě vyjet nahoru na Grimmselpass a pak jít do hospody kam jsem holky pozval na oslavu mého znovuvyjetí na Furku. Všichni jsme nahoře a jdeme dovnitř. Hned se ukáže, že nás bude obsluhovat Slovák. Fakt dobrý. Autem dolů se díváme na hladiny vodních přehrad, které vyrábí proud. V jednom místě vpravo se na skalní stěně vytvořilo příhodné místo pro lanovku – otevřený vagon – Gelmerbahn. Tento sen rovněž nechávám na příště. Po levém břehu „Brýnského jezera“ jedeme po dálnici a jsme doma včas na to abych mohl svojí partě uvařit mojí delikatesu chudých. Jde o recept z Anglie a není to nic jiného než pečené, propíchané a namaštěné celé brambory, poté rozkrojené, promaštěné máslem, zalité horkými bílými fazolemi v rajčatové omáčce a posypané strouhaným sýrem. Je to dobrota !  Skip – bo už umím i kam se dávají při tom nohy vím, ale dnes hrát nebudu. Třeba zítra tady zůstaneme !?  Dnes máme 36 km z toho polovinu nahoru do průsmyků a druhou půlku ve sjezdech. Nezapírám, že to byl výborný výkon.

V sobotu ráno jemně prší, hory nejsou vidět a se mnou cloumá myšlenka :“Zůstat či nezůstat ?“ Děvčata jsou očividně proti a padá otázka :“Proč chceš zůstat ?“ Lovím odpovědi a říkám „Nemám nic pro vnoučata “ nebo „Chci se podívat na dvě místa pro příště“. Nechci znovu vyprávět o svém tříměsíčním pobytu (praxe na statku) tady ve Švýcarsku. V té době jsem prožíval ve svém věku 22ti let tolik nových, jiných věcí proti našim zvyklostem až z toho šla hlava kolem. K tomu musím přidat svůj obdiv k , od Boha darované krajině a horám. Tyhle vzpomínky mám teď zase opustit a proto je mi z toho smutno. Musím se ještě vrátit !   Venku už prší víc ! Říkám poslední návrh :“Holky jeďte domů a já tady zůstanu a přijedu zítra .“  Nastala chvíle překvapení. Situaci řeší návrh Lídy : „Pojeď a já Tě dovezu až domů. „Je rozhodnuto, takový návrh se neodmítá a to bude platit i do budoucna !“ Holky díky za hezkou dovolenou a zase někdy na kole se těší Pepa D.

 

Zpráva z Beskyd.

Přátelé máme se za sebou dovolenou na kterou budeme dlouho vzpomínat. Krajina plná kopců, mnoha hřebenů, které jsou si na dosah, plná smíšených lesů a tedy stále zelená, stejně jako louky, které je doprovázejí do údolí. Cyklostezka Bečva je povětšinou zelený tunel plný klidu a čerstvého vzduchu. Další stezky nám nedělaly žádnou starost a když se blížilo kritické místo pro odbočení tak nám přiběhl naproti Libor a včas korigoval náš směr.  Na tento moment nikdy nezapomenu. Byl to výraz nejen odpovědnosti, ale hlavně čistého přátelství k nám. Barunka byla skvělá hostitelka ať už ve svém obchůdku, tak i při procházce Zlínem, jejím rodném městě.  Její znalosti jsme ani nemohli svojí pamětí obsáhnout.  Díky Vám, kamarádi !

V den příjezdu na Vsetín nás oba Liborové čekali a šli jsme na oběd. Mezi Vsetínem a Velkými Karlovicemi jsou v údolí vesnice slepené do jednoho štrůdlu, těžko se v nich vyznat, ale když jeden dá trochu pozor tak to sice začíná Ústím a Janovou, ale pak už je to říkanka : Hovězí – Huslenky – Halenkov – Hrozenkov (Nový) – Karolínka –  Karlovice (Velké) – část Léskové kde je náš penzion Pod Pralesem.  Za dva km odtud je okraj skutečného pralesa Razula, který je tu ponechán svému osudu od roku 1925.  Jedeme tam ! Alespoň najdeme klidné místo na konzumaci našich přebytků z vlaku. Naskytl se k tomu palouk u posledního domu v údolí a menší hromada klád na sezení. Příjemný podvečer ukončila zima v setmělém údolí. Máme prvních 6 km.

V sobotu kluci využili volna Libora 2. a převezli nás na Velkou Lhotu Už cestou se tajil dech nad krajinou s nádhernými výhledy. Na kraji obce tady stojí dřevěný toleranční kostel z roku 1783. To císař Josef II. vydal toleranční patent, který dal evangelíkům svobodu vyznání. Jejich kostely pak ale nesměly mít věž a vchod na ulici. Stavěl se pouhé tři měsíce. Následuje sešup z kopce k přehradě Bystřička. Po nezbytném focení na hrázi jedeme proti proudu stejnojmenné říčky na konec vodní nádrže a tam brzy doprava na Malou Bystřici. Tady, trochu utajeně , je to doleva na Santov. Byl to sice krpál, ale jen 2 km. U silnice tady stojí sympatická hospoda s hezkým výhledem do kraje. Kyselica se hodí a ještě když jí dostanete od personálu, kterému nevadí makat, tak je i o chuť postaráno. Na Vsacký Cáb je to ještě 5 km. Na kraji lesa jde vlevo modrá a nebo se dá jet po silnici dál. Máme dvě party ! Ta na modré má krpál, louže vody a mazlavé bláto na stopě. Já jedu mezi dvě vody na úzkou hrázku, kterou ale tvořila zablácená větev, přední kolo uskakuje doprava a já se kácím doleva do bláta. Zvedám se pomalu jako hroch na okraji Nilu. To bláto mi moc slušelo a vydrželo až domů. Už jsme u horský boudy stejného jména. Je tu sice svatba, ale oni otevřeli okýnko aby mohly prodat poutníkům alespoň poblívku.  Dalších šest kilometrů byl příjemný sjezd na Dušnou. Ještě dvakrát doleva a jsme opět na modré, která vede k hvězdárně, ale není z ní výhled na město. Proto Libor vyběhl na kopec, nám naproti a snažil se nás stočit na louky s výhledem. Bohužel většina party sjela po asfaltu a nic neviděla ! Vsetín je zasazený do kotle mezi kopce tvořící přírodní kruháč a výjezdy z něj jsou jednotlivá údolí.  Všichni jsou pro pokračování po cyklostezce „Bečva“ až do Karlovic. Cestu z města nám ukázal Libor. Máme před sebou 37 km stezky č. „50“ a do penzionu se dostáváme za tmy a po 64 km.

V neděli se věnujeme jen blízkému okolí. Rádi bychom odjeli údolím Velká Hanzlůvka k rozhledně Miloňová. Je to jednoduchý, přeskočit silnici a jste v údolí. Jenže brácha a Laďa jedou jako poslední, nedbají šipky vpravo na mostek a letí ulicí přímo za nosem až skončí u neznámého hotelu. Tak se vrátí, šipku najdou a zase je před nimi ulice s tabulkou „50“, to je naše včerejší stezka a pro ně jasná věc. Sejou si to na Karlovice, když tu Laďa zvedne můj telefon. Lehce mu vynadám, ale hlavně chci aby zastavil bráchu. On: „Jede jako vůl a neslyší“. Já : „Zkusím mu zavolat“. Jenže on to nebere. Volám tedy penzion aby si šli poslechnout zda na pokoji nezvoní telefon a zase dlouze na něj volám. Dovídám se, že ano, je tam !  „Tak buď ho zastaví až Vsetín a nebo ho dojede některý z cyklistů, který o to žádám. “ uvažuji takto a k tomu ještě posílám na stíhačku Laďu s autem. Po 1.5 hodině je nalezen a zase zpátky. Mezitím holky odjely na rozhlednu Miloňová  a my za nimi. Já jsem si vybral stezku pro pěší, která se dvakrát tak zvedla, že jsem chvíli jel po zadním kole, těžko zastavil a ještě hůře se škrabal nahoru. Už jsme pod rozhlednou všichni ! Je moc hezká, z pořádný kulatiny postavená, no paráda. Zbývá nám sjet do údolí, najít malou zoo, pokochat se parožím jelena a na jednu hodinu být v podniku La Šiška kde se dnes griluje a my budeme přitom. Bylo to výborný. Venku už hodinu prší a když chceme odjet tak přestane.  Jsme v muzeu a před námi stojí mladý kluk a k výkladu používá valašské nářečí. Je to příjemné poslouchání. Blízko stojí dřevěný kostel Panny Marie Sněžné, opravený v nedávných letech s pomocí norských fondů.  Rovněž tady se nám dostává výkladu od mladýho kluka. Chtělo by to kávu a cedule nám ukazuje rest. „Kyčerka“ Bylo to dobře, že jsme tam jeli, protože na stráni pod hospodou jsou vystaveny sochy všech řemesel, včetně žebráka. To místo označujeme jako velice pěkné. Horší to bylo v samotné hospodě. Mezi dveřmi jsme se dověděli, že lavice se utírat nebudou, protože zase bude pršet. Zážitek s kávou uvnitř nebyl tak silný jak jsme si přáli. Jedeme domů a protože je brzy tak se ve třech ještě jednou vydáváme k pralesu. Hnijí tam nádherné kmeny, na nich rostou malé oranžové houbičky a je tu ticho. Ten den máme 25 km.

V pondělí bude den bez kol. Ráno pro nás přijede Libor a jedeme do Zlína.  Celý den se nám věnují oba – Barunka i Libor. Na nezbytnou kávu o jedenácté nás Procházkovi berou do Baťových závodů kde je moc hezky zasazená kavárna. Následuje okruh městem při kterém vidíme na sídlišti Jižní svahy vývoj panelové výstavby v čase ,bydliště našich kamarádů a taky Filmové ateliéry, které se již leta věnují animovaným a loutkovým filmům.  Založil je samozřejmě Tomáš Baťa pro propagaci svých výrobků. Pak ještě zajdeme na hřbitov podívat se na hrob jeho , manželky a dalších členů rodiny. Následuje oběd v Baťově obchodním domě – restaurace se jmenuje Bistrotéka. Vše dopadlo skvěle a my můžeme odejít do města přes Komenského park na Náměstí míru a posléze kolem zámku k mrakodrapu. Tam už jsou taky kluci s babičkou a všichni se hrneme dovnitř. V přízemí vidíme agregáty vzduchotechniky a vytápění a také je čas si uvědomit, že Baťa stavěl svoje objekty na sloupech v modulu 6.15 m. Rychlovýtahem jsme nahoře opravdu rychle. Je odtud kruhový výhled, který Barunka doprovází svým výkladem. Pohled shora vnáší do města jasno, tedy spíše do našich očí a hlav. Zlín je baťovsky krásný, vzdušný, plný zeleně, širokých ulic a malých domků. Těch postavil  Baťa pro svoje zaměstnance na dva tisíce, což spolu s vysokými platy přivedlo do Zlína mnoho lidí.  Naprostá většina domků dodnes slouží k bydlení, opravuje a přistavuje se. Víte co ? Vy, kteří máte zájem o víc informací než mě se tady vejde, najděte si na internetu ZAM, což je Zlínský architektonický manuál na stránkách www.zam.zlin.eu ! Dovíte se zde vše o architektuře i historii města od počátku 20. století po současnost.  Že tady žijí naši nejlepší kamarádi z celé Moravy ,víte už dnes ! Zvláštní část pobytu ve Zlíně se odehrála v Bajkavárně. Je to obchod Procházkových se sportovním oblečením, především pro cyklosport. Už na výloze se praví : „Není důležité jak jezdíš, ale jak u toho vypadáš „. To jistě v dámských kruzích je samozřejmá pravda a u mužů narůstá. Libor nám vařil kávu, mimochodem moje capucchino bylo vynikající a Barča se věnovala některým z nás. Já jsem jí zaměstnával dost a dost, ale vyplatilo se. Odjížděl jsem oblečený v kraťasech a tričku od značky poc a s příjemným pocitem z dobrého nákupu.

Máme úterý krátce před devátou hodinou když přijíždí oba Liborové aby odvezli nás i kola do Rožnova. Cestou mám silnou zimnici, ale na etapu se stejně těším. Na kraji města u kempu sedáme na kola a brzy řadíme tu největší pomoc abychom ve stínu lesa ten dlouhý krpál postupně vyjeli. Nahoře jsme naměřili 14.5 km a to nebylo ještě všechno ! Na Pustevnách jsme si přímo ve znovupostaveném Libušíně dali venku kávu a vyrazili na další cestu. Radhošt byl ještě 4 km daleko. Když jsme vyjeli po asfaltu první úsek, který objíždí kamenné schody pro pěšáky a dostali se ke známé vyhlídce tak nám bylo moc dobře. Ještě za kus k soše Radegasta jsme jeli a fotili se všichni. Tam byl bod zlomu v kapacitě některých baterek. Proto až na úplný vrchol jsme dojeli jen ve třech – Emaruš, brácha a já. Kromě kaple tam stojí sousoší Cyrila a Metoděje. Bylo hezky i pro malé děti, které se batolily kolem. Cestou nahoru dolů se vydáváme zpátky až ke stánkům s jídlem kde už čeká Laďa s první informací.  Klobása byla výborná ! Ještě pár fotek a pojedeme dolů. Partu mám připravenou na odbočení vlevo kde bychom měli pokračovat po cyklostezce č. 46. Asi po 2 km jí nacházíme s překvapením na naší straně. Musíme totiž nahoru asi 2 km, pak se cesta srovná a za nějaký čas začne konečně klesat. Brzy jsme u Martiňáku – nově opraveného a právě otevíraného hotelu. V klidu si sedáme na vyhlídku a čekáme na Libora s Laďou, že za námi taky přijedou. Jenže je to jinak. Asi tak dva kiláky pod námi je zákaz vjezdu u kterého kluci čekají. Dostávám od nich ještě poslední instrukce o napojení na cyklostezku Bečva, protože po té pojedeme až do Rožnova. S klukama jsme se setkali u parkoviště pro blízké koupaliště. Kola necháváme v areálu a Laďu taky. Přijede pro ně Libor 2. V pohodlí auta se vezeme na Soláň, tedy do sedla kde mají Ičko ve zvonici a v hospodě neskutečně dobrou kyselicu. Obojí jsem využil. Za chvíli přijelo i druhé auto. Kynuté knedlíky s borůvkami byl dar z nebes. Po sjezdu z kopce jsme hned doma. Ten den to bylo 55 km.

Ve středu byl Rožnov pod Radhoštěm. Při vyslovení jména tohoto města většině lidí naskočí – skanzen lidové architektury. Tomu jsme věnovali celý den. Celý areál je velmi rozsáhlý, rozdělený do tří celků. Dole u silnice je již od roku 1925 „Dřevěné městečko“ a naproti potom je „Mlýnská dolina“ . Je sem přivedena voda z Bečvy, která pohání většinu vystavených technických staveb – mlýn, hamr, pilu, valchu, lisovnu oleje. Průtok vody se pouští na pokyn průvodce, kterým byl mladý student umění. Byl vtipný a jedno herecké vystoupení se mu zvláště povedlo. To když pustil mlýn a do hluku strojů začal vyprávět nějakou pohádku o mlynářovi provázenou jeho gestikulací. „Valašská dědina“ je rozsáhlý park  v němž je několik mnoho usedlostí a hospodářských stavení, Na kopci pak stojí Jurkovičova rozhledna. To všechno jsme viděli a obdivovali.

Ve čtvrtek ráno jsme ještě nevěděli, že nás čeká nejdelší etapa této dovolené. Začátek byl příjemný sjezd asi tak 25 km dlouhý až na okraj Huslenek kde by to bývalo chtělo podívat se do mapy. Jenže já raději volil dotazování se místních. Jeden sportovec mluvil o nějakém výrazném nájezdu na most, další paní věděla, že když se před námi otevřou pole tak to je špatně a vrchol představovala paní v prodejně látek, která si evidentně pletla stovky metrů s kilometrama. Když už podruhé míjíme hospodu Pod Černým kde jsme předtím seděli na obědě tak je vyhráno, je to odtud 300 m a vlevo. Silnice velmi pozvolna nabírá výšku aby se za poslední chalupou zlomila do kopce a tak vydržela až na Papajské sedlo.  Jsme na státní hranici se Slovenskem odkud vedou tři cesty. Ta prostřední žlutá, dosti dobrodružná je pro nás. Stále klesáme a na asfaltu znovu stoupáme, zase až na hranice ČR. Teď je třeba vyjet vlevo nahoru kde je chata Kohútka – cíl dnešní cesty. Už máme padesátku km. Hlavní je teď dobrý kafe a pak se uvidí. Jo, uvidělo se, že pro známku do chaty Portáš na protisvahu sedla pojedu sám. Mám jí ! Při prudkém sjezdu se mi jednou podařilo partu zastavit v zatáčce abychom se mohli podívat z jaké výšky jedeme. Dole je Nový Hrozenkov a naše oblíbená stezka Bečva pro cestu do penzionu. Bylo to 74 km.

Páteční etapa je poslední na kolech. Pro velký úspěch z prvního dne je tu opět údolí Hanzlůvka a turistická modrá. Když se jí budeme držet dovede nás k chatě Třeštík. Povedlo se, ale je zavřeno. Mohli bychom dál po červené k hotelu Sůkenická, ale na první pohled je to krpál a proto volím svezení se po asfaltu k Bumbálce, tam prudce vpravo a za chvíli jsme u hotelu. Venku mají několik dřevěných soch zvířat, hezký výhled a taky chladno. Jenže my se nedáme. Sedíme v hezké restauraci, obsluhuje nás blondýna a já říkám „mají to tu dobrý“ . „Jo dobrý, ale divný porce“, reaguje Ivča. Pak se se servírkou domlouvá tak dlouho až ta přijde k rozumu, odepíše z účtu čaj jako náhradu, ale rum tam nechá. Jo dneska jsou čaje drahý ! K 300 m vzdálené rozhledně se dalo vyjet, ale parta je solidární s Kikou a jde pěšky. Rozhledna se jmenuje Čarták – Sůkenická. To je trochu mimo – ona stojí na kopci Čarták a hotel je až pod ní. Nebo na Soláni má hospoda jméno Čarták, který je řádku kilometrů tam odtud. Jeden aby se v tom vyznal. Hlavní je, že ve výšce je nádherný kruhový výhled. Dnes dokonce byla vidět Malá nebo Velká Fatra. Pozvolné klesání přes Bumbálku k památníku SNP máme za sebou a pouštíme se do studia obrovské sochy partyzána. Ten zvláštní předklon s rukou nataženou dopředu má jistě představovat partyzána, který právě odhodil granát. Zkuste se sami orientovat v galerii. Ještě kousek ve sjezdu je komplex budov penzionů, golfového hřiště , bazenů a vyhlídek, který si říká o naší návštěvu. Vjedeme tedy do parkoviště, což se ukazuje jako budova o několika patrech, kterou klukovsky projíždíme dolů abychom se mohli podívat na golf a bazen.  Dál dolů to jde jen lesním krpálem. Dáváme ho !  Máme 26 km.

Je sobota, náš poslední den. Libor nás převeze na Vsetín kde máme v programu výstup na věž zámku, procházku s Procházkou parkem a oběd. Na schodišti do zámku je portrét Albrechta z Valdštejna, který tento kraj vyženil a několik let spravoval než přijel k nám do Chebu … Velká, hranolová věž je rozdělena do pater kde jsou krásné přírodopisné expozice. Vůbec se tu nešetří počtem exponátů ptáků, popisek a fotografií. Nazval jsem to :“Co krok, to zážitek“ a to i na schodech. Paní kastelánka byla za takové hodnocení ráda. Pohled na město nenachází historické centrum, ale období nedávné, socialistické. Na náměstí stojí velký hotel Vsacan, který dostal jméno obyvatele oblasti zvané Vsacko – vzpoměňte na Vsacký Cáb. Mají tady v plánu postavit nové nádraží a čtvrť moderních domů. Moc jim to přejeme.  Oběd máme objednaný na 13.15 h., ale obsluhující číšník je asi od přírody pesimista a sděluje nám, že na jídlo budeme čekat minimálně hodinu, ne-li déle. Dali jsme si polévku a capucchino a už nic. K nádraží to není daleko a tak je čas se rozloučit s Liborem , Barunkou a jejich kluky Honzíkem a Kubíkem. Děkujeme za péči a přejeme zdraví a šťastný život ve Zlíně.  Brzy přijeďte k nám !!!

 

 

Jedeme do Beskyd.

Ahoj kamarádi, ta dnešní etapa (21.8.22) byla cestou na schůzi s programem dovolená „Beskydy 2022“. Tak nějak pomalu jsme se sjížděli v Růžovém sadu, který nese svoje jméno z dávných dob našeho mládí kdy tady byla jedna z nejhezčích expozic umění lázeňského zahradníka.  Dnes to není ono a ani ty, tolik oblíbené lavičky tu moc nejsou. Kam ta mládež asi chodí ?

Už jsme skoro všichni, jen … no však víte. Tu se ze zatáčky kolem živého plotu vyřítí Thálie s výrazem v obličeji – něco mezi úsměvem a zděšením. Honem ze sebe vychrlí spoustu informací a mezi nimi vévodila tato : „Tam na druhý straně je chlap a dělal na mě posunky jako …“ a rukou to doplnila o rychlý pohyb připomínající setkání milenců po týdnu v parku a nebo si doplňte sami. Vesele si o tom povídáme a najednou rychle přichází ten chlap, v ruce kolo a zase tím pohybem si žádá pumpičku. Byl to Němec a tak nechápal jak vesele to prožíváme. Vyzkoušeli jsme několik pumpiček, ale nic nefungovalo. On nám mezitím udělal přednášku o ventilcích třech druhů : francouzský je ten tenký, Dunlop je ten jeho u nás už málo používaný a ten třetí je autoventilek.  Tak díky, ale jak ti pomůžeme ? Thálie situaci vyřešila . Ze svých batohů postupně vyndala kompresor a různé nástavce , kolo nafoukla, udělala tak velmi dobrý skutek a pán se odporoučel. Snad potom měla klidné spaní

Zajeli jsme do Bramborárny, vyložili proviant a zbývalo nám 75 minut na další pokračování výletu. Takže rychlovka na Milhostov – Bor a Mlýnek odkud vede polňačka k pramenu minerálky. Dopito, jedeme dál na Novou Ves – Milhostov a Třebeň. Tady už čeká Kika, Pavel a v tom přijíždí Laďa. Každý už má nalito, ba i z nádherného chleba Thálie ukrojeno a s pomocí škvarků od Emaruš se začínáme ládovat. Je příjemné když před téměř každým se objeví presíčko s bábovkou od Kiky, která má krásnou barvu i chuť.  To je přesně ta chvíle kdy můžete v partě něco sdělit a mít dojem, že ta vás poslouchá. Šlo o to abych informoval o odjezdu na dovolenou a financích s tím spojených. Nechť je tu pro budoucnost zapsáno, že jedeme vlakem, Laďa s Beraničkou a našimi zavazadly jede autem a kola veze Libor učitelskej. Program dovolený bude velmi bohatý – dvakrát auty (do Zlína a Rožnova pod Radhoštěm) a pětkrát na kolech. Jen heslovitě uvedu cíle etap – Kohútka, Vsacký Cáb, Soláň, Pustevny, Radhošť atd. – však napíšu zprávu.

Dnes tu byl : Iva, Jíťa, Thálie, Emaruš, brácha, Kika, Jiřka, Pavel, Jarda, Beraniska a já.   Všem nám přeji šťastnou cestu ! Váš Pepa D.

Pozvánka do Domažlic – zpráva.

Ahoj kamarádky a Pavle.  Že nakonec zůstalo jen u pozvánky víme všichni, jen je třeba to zaznamenat. To čtvrteční ráno stojí za krátký komentář. V šest volá Zdeněk, že u nich prší a výhled z okna je špatný, tak jsme rozhodli o přeložení etapy. Abych zastavil Vaše domácí přípravy tak jsem se dohodl s Jitkou, že Vás obvoláme a uvidíme. A začaly se dít věci – Pavel přišel s pozvánkou k němu na zahradu ke grilu a na jedno a Vy ostatní jste byly natěšeny na kolo. Proto jsem rozhodl o srazu na desátou u pošty. Povedlo se a to ještě z jednoho důležitého důvodu – Ivča měla představit svoje nový kolo. Je moc pěkný a po technické stránce perfektní, značky Ghost.

Velím k odjezdu s pozvánkou „nad Libou je velký mrak, tam jedeme“. Vždyť už je to tak dávno co jsme zmokli ! Cestou Ivča zkouší různé převody a stupně pomoci, zvláště do kopce. Ten ve Dvorku vyletěla dvakrát rychleji než my ostatní. Byly z toho různý hlášky jako : „ta bude muset jezdit do vybití baterky, jinak ani nezastaví  !“ nebo „Vem to rovnou na Domažlice !“ Za Podílnou jsme zapadli do lesa a nějaký čas jsme se kochali zeleným dnem vypuštěného rybníku.  V tu začínalo pomalu pršet. Dva jsme to hnali dopředu s vědomím, že na kopci signálky je přístřešek. A taky byl ! Ostatní se trousili za námi, protože zvolili variantu pláštěnek, t.j. než se do ní oblečeš, jsi stejně mokrý jako ten co hledá střechu nad hlavu. Všechno do sebe hezky zapadalo – venku příjemně pršelo, byl vlahý vzduch a děvčata servírovala svačiny.  Když bylo snědeno, tak bylo po dešti.  Být tam Jiřka tak by hned spustila :“ Je po dešti a kosové si štěstím pletou noty … “  My jsme se spustili dlouhým kopcem dolů až ke kaskádě rybníků. Po krátké zastávce následoval další sešup dolů pod Hohenberg k Ohři. Pavel byl šťastný, že tudy jede, protože to je poprvé. Další radost na cestě a ještě další následovala hned na Pomezný – úplně nová asfaltka až na Břízu ! Že by to byla předzvěst opravy signálky ? Přání je vždy otcem myšlenky, však to znáte. Na fotkách bude vidět pokrok při rekonstrukci tvrze .

Zbývá poslední úsek do Komorního dvora kde bydlí Pavel. Pro všechny z nás to byla premiéra. Vcházeli jsme garáží a už to byl zážitek. V regálech měly všechny věci svoje místo, no radost pohledět. A pak nastalo šmejdění po domě, ale hlavně příprava pití a buřtů na grilu. Zvláště chci ocenit špekáčky s goudou  koupené v Lidlu.  Při veselé debatě se spoustou témat musím zaznamenat jedno co souvisí s dnešní akcí. Thálie má pravdu když tvrdí, že dnešní akci jsme měli organizovat podle aktuální předpovědi na programu Foreca, nebo Počasí a Radar, které zdatný turista má ve svém telefonu. Ano i já je tam mám, ale nepoužil. Takže  snad už příště tyto programy využijeme.  To jen zlí jazykové o mém věku tvrdí, že všechny zkušenosti jsou stejně na hovno, protože se hned zapomenou. Tak uvidíme !

V následujících dnech bude pršet ! V úterý 23.8. už ne , proto si uděláme kratší etapu se závěrem v Bramborárně kde bude schůze všech Beskyďáků  k nadcházející dovolené. Pozvánku zde napíšu zvlášť !. Mějte se fajn t.j. jako my ve čtvrtek.  Váš Pepa D.

Bavorsko není daleko – zpráva

Přátelé, dlouho jsme v té oblasti nebyli takže i mě dělalo starosti jak si asi  cesty budu pamatovat. Nakonec to nebylo tak zlý a všude jsme byli včas. Parkovali jsme u Franka , protože hned vedle bylo velký pole brambor našeho dodavatele, Gerda. Samozřejmě jsem si musel jednu kytku brambor vytrhnout a podívat se, že letošní brambory budou opravdu malý. No to bude v sezoně pěkná polízanice, protože spousty hospodyň je líných a nechtějí škrabat malé brambory. Že jsou i jiné způsoby využití drobných hlíz se ví, ale přece jen … Nebudu tady vyjmenovávat všechny vesnice přes které jsme jeli, ale tu první ano ! Byl to Holzmühl a u něho nádherné luční údolí nastavené z obou stran lesy.  Jedna z nejhezčích částí našeho výletu. Po čase jsme zapadli do lesa kde začala ta nejhezčí trasa. Našli jsme tam můstek přes Ohři, která je tady potokem a za ní je hráz mezi rybníky kde bylo dobře jít pěšky a vychutnat si spousty různých pohledů na hladinu rybníka a okolí. Tady se vyplatilo fotit, mlčet a dívat se. Bývalo by se bylo vyplatilo i počkat  na Ivču, která v blízkém rákosí seděla na bobku. Nepočkali jsme a když jsem na louce zastavil a zjistil, že chybí tak jsem měl jasno.  Nezvládla odbočku doprava a mastí si to dál na Röslau. Nejrychlejší reakci měla Jíťa, ta vystřelila a dojela jí. Vše skončilo úsměvem, jak to na našich výletech bývá.  Teď ještě kousek kolem větrníků a pak po asfaltu až do kavárny u Petzoldů. Měli jsme tady objednané místo a taky bouřku. Pro nezasvěcené uvádím, že se jedná o dort sestavený z těchto vrstev : od spodu – piškot, višňový džem, käsesahne jemného krému a navrch je vrstva, která by mohla připomínat naší laskonku, pokud ta by byla jemná a ne tak sladká. Nebe v hubě to je a nebo bouřka na talíři, jak vymyslela některá z děvčat. Přijel taky Laďa a přivezl Kiku, Hanku , Beraničku a zprávu, že u Gerda ve vsi je pouť a že tam musíme na buřta. Tak tedy jsme jeli a tam se pomněli. Návrat byl přes Hohenbuch, kde si už od roku 1987 myslí, že oni jsou středem světa . Mít hezký zvon a nebo velký kámen na návsi není špatný. Fandím tomu. V samotném závěru mě napadlo nejet jako vždy rovnou k autům, ale lesem ,na doslech motokrosové trati. Z naší průzkumné cesty vznikl kruhový objezd zalesněného kopce. Dobrý to bylo a u aut jsme měli přesně 40 km. Důkazem nejlepším, že se akce povedla, bylo dlouhé loučení před poštou.

Závěr Mílí byl ve znamení velmi zajímavých borců.  V pondělí 8.8. když se blížila sedmnáctá hodina tak jsme netrpělivě čekali na Jitku Frankeovou. Na trase byla více než 36 dní a potom co se „dotkla“ předepsaných třiceti bodů na trati cyklistů, nachodila něco málo přes 1300 km. Dověděli jsme se od ní, že to byla její nejdelší, nejdražší a nejkrásnější dovolená. V cíli to byla obrovská radost, která z ní tryskala na všechny strany, takže jsme se radovali s ní. Mezi mílaři jsem letos neviděl šťastnějšího člověka. Jitko díky, bylo nám s Tebou krásně.

Den na to, v úterý k večeru přijel Martin Bulíček v čistém čase 12 dní a 12 hodin. Ten by ho řadil na konec první dvacítky. Jenže ono to s ním bylo úplně jinak. Na letošní Míle byl přihlášený, jenže si v červnu zlomil klíční kost a na start nemohl. Alespoň si přijel do cíle pro kamaráda. Spolu pak upekli a Libor jim to posvětil, že Marťa bude mít opožděný start. On skutečně 28.7. v 6,00 hod z Nové Sedlice odstartoval. Čas se mu počítá od 3.7.  Stejně jako Jitka, dostane růžový dres určený poslednímu závodníkovi. Byl poslední kdo do cíle přijel a měl ,po více než 37. dnech, právo na pomyslné zhasnutí. My jsme v cíli fungovali 27 dní. Za tu dobu jsme vytočili 800 piv Bernard a dalších 200 lahví nechali vypít z lahví. K pivu byl výborný bramborák z receptů Mirka. Těch jsme usmažili kolem tisícovky, ze 180 kg brambor. A´T žijí Míle 2023 !!!

Čtěte pozvánku do Domažlic a pojeďte.

Konec Mílí – zpráva

Kamarádi. Nejdříve pár slov o Jindrovi Prchlíkovi. Ten přišel v sobotu po ránu, protože jeho úmysl přijít ještě v pátek v noci změnil jednak déšť a pak taky kontakt s lidmi ze společnosti „Dvanáct kmenů“ . Hned vysvětlím. Jindra procházel kolem altánku, který postavila zmíněná společnost, právě když začalo pořádně pršet. Schoval se tedy pod střechou a už se chystal ulehnout, když okolo jel pán v autě a tak dlouho Jindru přesvědčoval až ten souhlasil a odebral se do jejich příbytku. Pohoštění nebralo konce a soudě podle toho jak zapáleně o tom Jindra vyprávěl, bylo vynikající.     Ráno se tedy objevil v cíli kde na něj čekala Mirka, kámoš Zdenda , Libor a pak taky my. Podívaná na jeho nohy byla sice o trochu méně drsná než loni na nohy Mirky, ale i tak to stálo za to.  Spočítali jsme mu , že na cestě udělal 3 240 000 a ještě více, kroků. To se pak nelze divit, že dojde k nelítostnému souboji živé (nohy) a neživé (boty) hmoty. Živá to opět prohrála ! Jindra měl tkáň za nehtem malíčku zatlačenou o centimetr dozadu, sloupnutý nehet a patu nadranc. Prostě podívaná pro otrlé. I ten foťák nebyl schopen to zaostřit. Po několika hodinovém povídání došlo konečně na sprchu a zapomenuté focení pod obloukem. Lehce připomínám, že Jindra postupně ušel, ujel na kole, koloběžce i tandemu s Mirkou oba směry Mílí. t.j. jak odtud na Slovensko, tak i obráceně. To nikdo nedokázal ! Zůstaly tu od nich dva hrnečky – loňský plecháček a letošní šálek, jako trvalá vzpomínka na ně.

V neděli dopoledne odjeli vlakem do Zlína Libor s Barunkou a dětmi. V té chvíli byli na trati dva borci, dívčina a kluk.  Ona nemá už moc volného času a on nemá plné zdraví – startoval opožděně kvůli zlomené klíční kosti.

V neděli krátce po poledni se poprvé sjíždíme v Růžovém parku u Křižkovskýho (starý název domu) ve Francouzské ulici – dříve Dukelské. Naposledy tak přibližuji místo srazu všem věkovým skupinám. Po trase Seeberg – Poustka – Zelený háj jsme brzy ve Vojtanově a napojujeme se na jižní trasu Mílí. Poprvé se projíždí celnicemi do NDR. Ta naše je jeden velký dezolát, kdežto ta německá je schopná rychlého otevření. Co tady se dělo při cestě pro boty nebo záclony ,to už je neuvěřitelný příběh pro naše vnoučata. Cesta nás dovede nejdříve k přejezdu na trati a pak lesem dolů až k prameni Kyselka. Voda teče, ale málo. Je dobrá, ale cesta k ní je obtížná a tak na velké odběry to není.  Po kořenovce se dostaneme k ještě větší potíži – sjezd k mostku přes potok a zase výjezd na původní cestu. Spojenými silami se to podaří, my mineme lesní přehradu a zastavíme až na rohu koupaliště. Tady je ten bod kde se potkávají mílaři ze severní a jižní trasy a do cíle jedou společně. Projedeme tedy Skalnou, výšvihem se dostaneme nad krásný rybníček na kraji lesa a jsme v panství společnosti Dvanáct kmenů. Pozemky před námi jsou oplocené, dokonce je tam vysázený ovocný sad a jinde zase jsou parcely různých druhů zeleniny a brambor. O samotných obyvatelích tohoto místa a domu v sousedství chalupy toho vím zatím málo, ale to přijde. Alejí kaštanů jsme u silnice, tu přejedeme a míříme ke kolejím. Za nimi ztrácím stopu a mapu nemám. Dodatečně jí najdu, protože po ní projelo 151 mílařů a my ne ! To mě štve. ! Musela tam být nějaká zaječí stezka, která nás měla odvést ke skladu vytěženýho kaolinu a pak dál na Čistou a konečně ke kraji lesa u Kateřiny. Místo toho jsme kolem zrajícího pole lupiny přijeli k el. ohradníku, ten překonali a byli jsme na okraji nedozírné pastviny. Azimut jsme měli dobrý, ale jak ho dodržet jsme v tu chvíli ještě netušili. Napříč pastvinou, slalomem mezi tisíci hovězích hoven jsme s veselou přijeli k asfaltce. Jenže ona byla za ohradníkem a příkopem !. Nebudeme přece usilovat o přelezení funkčních drátů když tu někde blízko musí být vrata , myslím si. Nebyla tam.  Pořád dál, po suché pastvině plné hrbolů, kolem drátů postupně objedeme pastvinu a po 3.5 km najdeme ty vrata. Jenže ty jsou na úplně opačnou stranu než my potřebujeme. Vedle dubové aleje se dostáváme na dohled obce Křižovatka. Tady už jsem skupinu pohromadě neudržel. Většina uviděla stopu v jeteli a hurá po ní do vesnice. Já a Jíťa jsme se chtěli dostat po okraji pšeničného pole na silnici, která tam za tři sta metrů opravdu byla. Zvládli jsme to a na silnici jsme počkali na zbytek. Přijeli brzy až na Laďu. Ten se pomalou, uklidňující jízdou dostal do Třebeně druhou stranou přes Milhostov. My jsme to hnali po asfaltu na Vonšov a když jsme přijeli do Bramborárny tak tam už Jarda s Mírou měli oškrábaný brambory a za půl hodiny už kolovaly první placky slepené po dvou syrečkem. Výborný. Pivo se točilo, ale brzy zašeptalo „Konec“. Jenže my se nedali a přešli jsme na taškový, neméně dobrý. Bylo to, až na krátkou chvíli, podařené odpoledne. I pád Emaruš na ztvrdlou zem a mezi lejna dopadl dobře. Bramboráky proslavily letošní Míle způsobem , který se nezapomíná.  A že jsme zabloudili ? Jeden ani ve vlastním kraji nezná každou mez a stezku.  Musíme jezdit dál aby těch neznámých ubývalo  !!

Mějte se hezky. Na obzoru je nejdříve nedělní etapa na dorty do Bavor a pak v polovině měsíce cesta do Domažlic za kamarádem Zdeňkem.  Za pár to máme k dovolený do Beskyd. Na tu se mimořádně těším.   Ještě kdo byl : Laďa, Iva, Jíťa, Thálie, brácha,Emaruš a já. Za námi přijeli Jarda a Karel.  Zapisuji si 55 km.  Srdečně zdraví Pepa D.

Druhý týden Mílí – zpráva

Kamarádi, přátelé, sympatizanti. Je toho hodně kolem nás, co stojí za pozornost, nebo alespoň za zmínku. Události se dějí jedna za druhou a ještě častěji vedle sebe a to je těžké to nějak písemně obsáhnout. Vždyť včerejší noviny jsou staré noviny. Nemám z toho vrásky, proto vždy jen několika slovy zmíním tu nebo onu událost.

Hned v pondělí 18.7. v 17 hod. jsme v hojném počtu stáli před Špalíčkem.  On ( pan Jalovec, starosta města Chebu) byl přesný. Pletl se pouze v úvodních slovech kdy zmínil, že mi toho o Chebu víme mnohem víc než on. Ne, nevíme a jsme rádi, že lidé jako on nebo paní Jitka Šindelářová, kteří se o historii města živě zajímají nám mohou něco říci a ukázat. Je hodně zdrojů ze kterých lze při studiu historie Chebu čerpat. Připomněli jsme si rok 1272 kdy celé město lehlo popelem Do té doby zde stály jen nízké dřevěné domy kolem náměstí. Po požáru tedy začal vznikat Cheb v dnešní podobě. Velikost náměstí byla zachována a místo dřevěných domů se stavěly cihlové, kamenné do výšky 3 – 4 pater s vysokými střechami. Byly to výškové domy tehdejší doby – pan starosta použil slova mrakodrapy. Už nikdy město celé nevyhořelo, neboť mezi domy se stavěly štítové, zděné stěny. Druhá, velká zvláštnost našeho města je fakt, že je to město vysokých půd a ne hlubokých sklepů. Na půdách, někdy až čtyřpatrových se skladovalo zboží obchodníků. Nahoru se dostávalo pomocí kladek vždy v zadním traktu domu.                                                                                                     Dějiny přinesly rok 1948. Než se zmíním o vlivu socialismu na město, musím objektivně poznamenat, že Cheb byl v zuboženém stavu již na konci války. Teď šlo o to „co s tím „! Cheb byl na kolenou. Na přízeň českých osadníků se nedalo spoléhat. Dokonce existoval plán na rozsáhlé demolice a jejich náhrady v panelové výstavbě.  Špalíček měl být zbourán jako neopravitelný atd. Nakonec se tak nestalo a na okolnosti, proč se tak nestalo, se zeptáme někdy příště, třeba Jitky Š. Opravu Špalíčku provedli soudruzi tak, že do celého objektu byl vestavěn železný skelet a do něho vetknuty betonové podlahy. Stěny zůstaly původní, okna často ne. Jen tak mohl Špalíček zůstat stát a dodnes být turistickou perlou našeho města. Prošli jsme si po plechových schodech všechny patra červeného, hrázděného domu a jeho sousedů a byli jsme rádi za tu příležitost vidět Špalíček zevnitř.

V úterý se v cíli objevilo dost lidí a jeden stojí za zmínku. Je to Honza Mávr z Kolové u Kynšperka a jeho otec má dílnu na opravu kol ve Starém Rybníku. Všem Vám ho doporučuji – je pečlivý a není drahý ! Telefon na něj je 737 844 514 .  Taky odjela Barunka s dětmi Honzíkem a Kubíkem. Ještě se s ní při dovolené setkáme. Bude nám věnovat dost času jak ve Zlíně samotném, tak i při etapách. Těšme se na ní.  Odjela také jedna nenápadná dvojice – Milan a Gábina z Prahy. Zatímco Milan jezdí neustále Míle, tak ona neúnavně pomáhá na CP a letos u nás v cíli. Tak pracovitou Pražandu těžko pohledat. On je bezvadný společník a neúnavný ve všem co dělá.

Ve čtvrtek jsem napsal pozvánku na etapu. Ta by měla za cíl projet trasu Mílí od Vojtanova počínaje. Nikdy se tu nejezdilo do NDR a nyní ano. Je to na Kyselku, kolem potoka po těch kořenech a na rohu koupaliště se sever a jih spojí. Projedou město a jedou k hájovně. Tam jsou dnes pozemky a skleníky „Dvanácti kmenů“. Od nich dolů k rybníku u asfaltky do Plesný, nebo Křižovatky. Tu přeskočí a vede je to na Čistou – bývalou obec kde před těžbou kaolínu mohlo být čisto ! Dále to jede už lesem na Kateřinu, přes Nový Drahov, poslední kopeček a závěrečná rovinka k Bramborárně.

V pátek , jak s ním bylo domluveno, přijel starosta Chebu pan Jalovec  a na kole ! První hodinu pobytu vzdoroval všem možným a opakovaným nabídkám našich děvčat aby si něco vzal a nebo raději ochutnal. Zůstal na svém. Když jeden vidí jeho asketickou postavu, musí uznat „že to má jinak “ a ne tak, jak je připraveno. To vůbec nevadilo další debatě na všechna možná temata. K závěru padla otázka :“Pane starosto proč zubaři neberou pacienty pro naplněnost a Ti mladí berou jen za hotový a nemají smlouvu s pojišťovnou ? Odpověď : Oni smlouvy nechtějí, museli by registrovat mnohem více pacientů a nabízejí svoje služby těm z nás, kteří na to mají ! Večer jsem  samotestem  zjistil Covid a svolanou etapu zrušil.  Takhle jednoduchý to je ! Myslím si, že mi významně pomohlo trojí očkování a je to ono, které nás zachrání i v budoucích časech.

Musím ocenit všechna děvčata za pomoc při „živení cíle“ . Zvláštní medaili si zaslouží Míra K. za bramboráky, kterými živil davy lidí okolo. Odhadem jsme usmažili  700 a více placek. To musíme ještě kolektivně posoudit.  Venku je Jindra Prchlík. Toho a jeho Mirku jsme loni v dešti vítali v Třebeni. Vzpomeňte na její nohy ! Jindra se v cíli stane legendou závodu t.j. člověkem, který za šest let přešel nebo přejel na koloběžce a kole Míle oběma směry. Všichni víme, že před ním to dokázal Ríša Štěpánek, který patří do kategorie „Sny“ a Jindra vyhrává v kategorii „Muži“. Čekáme ho v cíli v sobotu, nebo v neděli. Podle toho bude vypadat i pozvánka na etapu. Musíme mu připravit hezký přivítání. Jeho Mirka na to přijede taky.

S pozdravem Brzy bude líp se s Vámi loučím. Pepa D.