Nejnovější komentáře
Archivy
Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Zprávy

Konec Mílí – zpráva

Kamarádi. Nejdříve pár slov o Jindrovi Prchlíkovi. Ten přišel v sobotu po ránu, protože jeho úmysl přijít ještě v pátek v noci změnil jednak déšť a pak taky kontakt s lidmi ze společnosti „Dvanáct kmenů“ . Hned vysvětlím. Jindra procházel kolem altánku, který postavila zmíněná společnost, právě když začalo pořádně pršet. Schoval se tedy pod střechou a už se chystal ulehnout, když okolo jel pán v autě a tak dlouho Jindru přesvědčoval až ten souhlasil a odebral se do jejich příbytku. Pohoštění nebralo konce a soudě podle toho jak zapáleně o tom Jindra vyprávěl, bylo vynikající.     Ráno se tedy objevil v cíli kde na něj čekala Mirka, kámoš Zdenda , Libor a pak taky my. Podívaná na jeho nohy byla sice o trochu méně drsná než loni na nohy Mirky, ale i tak to stálo za to.  Spočítali jsme mu , že na cestě udělal 3 240 000 a ještě více, kroků. To se pak nelze divit, že dojde k nelítostnému souboji živé (nohy) a neživé (boty) hmoty. Živá to opět prohrála ! Jindra měl tkáň za nehtem malíčku zatlačenou o centimetr dozadu, sloupnutý nehet a patu nadranc. Prostě podívaná pro otrlé. I ten foťák nebyl schopen to zaostřit. Po několika hodinovém povídání došlo konečně na sprchu a zapomenuté focení pod obloukem. Lehce připomínám, že Jindra postupně ušel, ujel na kole, koloběžce i tandemu s Mirkou oba směry Mílí. t.j. jak odtud na Slovensko, tak i obráceně. To nikdo nedokázal ! Zůstaly tu od nich dva hrnečky – loňský plecháček a letošní šálek, jako trvalá vzpomínka na ně.

V neděli dopoledne odjeli vlakem do Zlína Libor s Barunkou a dětmi. V té chvíli byli na trati dva borci, dívčina a kluk.  Ona nemá už moc volného času a on nemá plné zdraví – startoval opožděně kvůli zlomené klíční kosti.

V neděli krátce po poledni se poprvé sjíždíme v Růžovém parku u Křižkovskýho (starý název domu) ve Francouzské ulici – dříve Dukelské. Naposledy tak přibližuji místo srazu všem věkovým skupinám. Po trase Seeberg – Poustka – Zelený háj jsme brzy ve Vojtanově a napojujeme se na jižní trasu Mílí. Poprvé se projíždí celnicemi do NDR. Ta naše je jeden velký dezolát, kdežto ta německá je schopná rychlého otevření. Co tady se dělo při cestě pro boty nebo záclony ,to už je neuvěřitelný příběh pro naše vnoučata. Cesta nás dovede nejdříve k přejezdu na trati a pak lesem dolů až k prameni Kyselka. Voda teče, ale málo. Je dobrá, ale cesta k ní je obtížná a tak na velké odběry to není.  Po kořenovce se dostaneme k ještě větší potíži – sjezd k mostku přes potok a zase výjezd na původní cestu. Spojenými silami se to podaří, my mineme lesní přehradu a zastavíme až na rohu koupaliště. Tady je ten bod kde se potkávají mílaři ze severní a jižní trasy a do cíle jedou společně. Projedeme tedy Skalnou, výšvihem se dostaneme nad krásný rybníček na kraji lesa a jsme v panství společnosti Dvanáct kmenů. Pozemky před námi jsou oplocené, dokonce je tam vysázený ovocný sad a jinde zase jsou parcely různých druhů zeleniny a brambor. O samotných obyvatelích tohoto místa a domu v sousedství chalupy toho vím zatím málo, ale to přijde. Alejí kaštanů jsme u silnice, tu přejedeme a míříme ke kolejím. Za nimi ztrácím stopu a mapu nemám. Dodatečně jí najdu, protože po ní projelo 151 mílařů a my ne ! To mě štve. ! Musela tam být nějaká zaječí stezka, která nás měla odvést ke skladu vytěženýho kaolinu a pak dál na Čistou a konečně ke kraji lesa u Kateřiny. Místo toho jsme kolem zrajícího pole lupiny přijeli k el. ohradníku, ten překonali a byli jsme na okraji nedozírné pastviny. Azimut jsme měli dobrý, ale jak ho dodržet jsme v tu chvíli ještě netušili. Napříč pastvinou, slalomem mezi tisíci hovězích hoven jsme s veselou přijeli k asfaltce. Jenže ona byla za ohradníkem a příkopem !. Nebudeme přece usilovat o přelezení funkčních drátů když tu někde blízko musí být vrata , myslím si. Nebyla tam.  Pořád dál, po suché pastvině plné hrbolů, kolem drátů postupně objedeme pastvinu a po 3.5 km najdeme ty vrata. Jenže ty jsou na úplně opačnou stranu než my potřebujeme. Vedle dubové aleje se dostáváme na dohled obce Křižovatka. Tady už jsem skupinu pohromadě neudržel. Většina uviděla stopu v jeteli a hurá po ní do vesnice. Já a Jíťa jsme se chtěli dostat po okraji pšeničného pole na silnici, která tam za tři sta metrů opravdu byla. Zvládli jsme to a na silnici jsme počkali na zbytek. Přijeli brzy až na Laďu. Ten se pomalou, uklidňující jízdou dostal do Třebeně druhou stranou přes Milhostov. My jsme to hnali po asfaltu na Vonšov a když jsme přijeli do Bramborárny tak tam už Jarda s Mírou měli oškrábaný brambory a za půl hodiny už kolovaly první placky slepené po dvou syrečkem. Výborný. Pivo se točilo, ale brzy zašeptalo „Konec“. Jenže my se nedali a přešli jsme na taškový, neméně dobrý. Bylo to, až na krátkou chvíli, podařené odpoledne. I pád Emaruš na ztvrdlou zem a mezi lejna dopadl dobře. Bramboráky proslavily letošní Míle způsobem , který se nezapomíná.  A že jsme zabloudili ? Jeden ani ve vlastním kraji nezná každou mez a stezku.  Musíme jezdit dál aby těch neznámých ubývalo  !!

Mějte se hezky. Na obzoru je nejdříve nedělní etapa na dorty do Bavor a pak v polovině měsíce cesta do Domažlic za kamarádem Zdeňkem.  Za pár to máme k dovolený do Beskyd. Na tu se mimořádně těším.   Ještě kdo byl : Laďa, Iva, Jíťa, Thálie, brácha,Emaruš a já. Za námi přijeli Jarda a Karel.  Zapisuji si 55 km.  Srdečně zdraví Pepa D.

Druhý týden Mílí – zpráva

Kamarádi, přátelé, sympatizanti. Je toho hodně kolem nás, co stojí za pozornost, nebo alespoň za zmínku. Události se dějí jedna za druhou a ještě častěji vedle sebe a to je těžké to nějak písemně obsáhnout. Vždyť včerejší noviny jsou staré noviny. Nemám z toho vrásky, proto vždy jen několika slovy zmíním tu nebo onu událost.

Hned v pondělí 18.7. v 17 hod. jsme v hojném počtu stáli před Špalíčkem.  On ( pan Jalovec, starosta města Chebu) byl přesný. Pletl se pouze v úvodních slovech kdy zmínil, že mi toho o Chebu víme mnohem víc než on. Ne, nevíme a jsme rádi, že lidé jako on nebo paní Jitka Šindelářová, kteří se o historii města živě zajímají nám mohou něco říci a ukázat. Je hodně zdrojů ze kterých lze při studiu historie Chebu čerpat. Připomněli jsme si rok 1272 kdy celé město lehlo popelem Do té doby zde stály jen nízké dřevěné domy kolem náměstí. Po požáru tedy začal vznikat Cheb v dnešní podobě. Velikost náměstí byla zachována a místo dřevěných domů se stavěly cihlové, kamenné do výšky 3 – 4 pater s vysokými střechami. Byly to výškové domy tehdejší doby – pan starosta použil slova mrakodrapy. Už nikdy město celé nevyhořelo, neboť mezi domy se stavěly štítové, zděné stěny. Druhá, velká zvláštnost našeho města je fakt, že je to město vysokých půd a ne hlubokých sklepů. Na půdách, někdy až čtyřpatrových se skladovalo zboží obchodníků. Nahoru se dostávalo pomocí kladek vždy v zadním traktu domu.                                                                                                     Dějiny přinesly rok 1948. Než se zmíním o vlivu socialismu na město, musím objektivně poznamenat, že Cheb byl v zuboženém stavu již na konci války. Teď šlo o to „co s tím „! Cheb byl na kolenou. Na přízeň českých osadníků se nedalo spoléhat. Dokonce existoval plán na rozsáhlé demolice a jejich náhrady v panelové výstavbě.  Špalíček měl být zbourán jako neopravitelný atd. Nakonec se tak nestalo a na okolnosti, proč se tak nestalo, se zeptáme někdy příště, třeba Jitky Š. Opravu Špalíčku provedli soudruzi tak, že do celého objektu byl vestavěn železný skelet a do něho vetknuty betonové podlahy. Stěny zůstaly původní, okna často ne. Jen tak mohl Špalíček zůstat stát a dodnes být turistickou perlou našeho města. Prošli jsme si po plechových schodech všechny patra červeného, hrázděného domu a jeho sousedů a byli jsme rádi za tu příležitost vidět Špalíček zevnitř.

V úterý se v cíli objevilo dost lidí a jeden stojí za zmínku. Je to Honza Mávr z Kolové u Kynšperka a jeho otec má dílnu na opravu kol ve Starém Rybníku. Všem Vám ho doporučuji – je pečlivý a není drahý ! Telefon na něj je 737 844 514 .  Taky odjela Barunka s dětmi Honzíkem a Kubíkem. Ještě se s ní při dovolené setkáme. Bude nám věnovat dost času jak ve Zlíně samotném, tak i při etapách. Těšme se na ní.  Odjela také jedna nenápadná dvojice – Milan a Gábina z Prahy. Zatímco Milan jezdí neustále Míle, tak ona neúnavně pomáhá na CP a letos u nás v cíli. Tak pracovitou Pražandu těžko pohledat. On je bezvadný společník a neúnavný ve všem co dělá.

Ve čtvrtek jsem napsal pozvánku na etapu. Ta by měla za cíl projet trasu Mílí od Vojtanova počínaje. Nikdy se tu nejezdilo do NDR a nyní ano. Je to na Kyselku, kolem potoka po těch kořenech a na rohu koupaliště se sever a jih spojí. Projedou město a jedou k hájovně. Tam jsou dnes pozemky a skleníky „Dvanácti kmenů“. Od nich dolů k rybníku u asfaltky do Plesný, nebo Křižovatky. Tu přeskočí a vede je to na Čistou – bývalou obec kde před těžbou kaolínu mohlo být čisto ! Dále to jede už lesem na Kateřinu, přes Nový Drahov, poslední kopeček a závěrečná rovinka k Bramborárně.

V pátek , jak s ním bylo domluveno, přijel starosta Chebu pan Jalovec  a na kole ! První hodinu pobytu vzdoroval všem možným a opakovaným nabídkám našich děvčat aby si něco vzal a nebo raději ochutnal. Zůstal na svém. Když jeden vidí jeho asketickou postavu, musí uznat „že to má jinak “ a ne tak, jak je připraveno. To vůbec nevadilo další debatě na všechna možná temata. K závěru padla otázka :“Pane starosto proč zubaři neberou pacienty pro naplněnost a Ti mladí berou jen za hotový a nemají smlouvu s pojišťovnou ? Odpověď : Oni smlouvy nechtějí, museli by registrovat mnohem více pacientů a nabízejí svoje služby těm z nás, kteří na to mají ! Večer jsem  samotestem  zjistil Covid a svolanou etapu zrušil.  Takhle jednoduchý to je ! Myslím si, že mi významně pomohlo trojí očkování a je to ono, které nás zachrání i v budoucích časech.

Musím ocenit všechna děvčata za pomoc při „živení cíle“ . Zvláštní medaili si zaslouží Míra K. za bramboráky, kterými živil davy lidí okolo. Odhadem jsme usmažili  700 a více placek. To musíme ještě kolektivně posoudit.  Venku je Jindra Prchlík. Toho a jeho Mirku jsme loni v dešti vítali v Třebeni. Vzpomeňte na její nohy ! Jindra se v cíli stane legendou závodu t.j. člověkem, který za šest let přešel nebo přejel na koloběžce a kole Míle oběma směry. Všichni víme, že před ním to dokázal Ríša Štěpánek, který patří do kategorie „Sny“ a Jindra vyhrává v kategorii „Muži“. Čekáme ho v cíli v sobotu, nebo v neděli. Podle toho bude vypadat i pozvánka na etapu. Musíme mu připravit hezký přivítání. Jeho Mirka na to přijede taky.

S pozdravem Brzy bude líp se s Vámi loučím. Pepa D.

Hektický týden.

Přátelé moji, mám tím titulkem na mysli týden mezi desátým a sedmnáctým červencem 2022.  Hned ten první den, v neděli, byl svátek česko – bavorského sousedství a to druhý ročník.  I když počtem skromným, tak přesto jsme u toho byli. Hned ráno v 7.45 h se v Chebu na náměstí sjelo asi třicet cyklistů , kteří se vydali nejdříve po cyklostezce k hraničnímu přechodu u Hroznatova a pak dále až do Neualbenreuthu. Až za tímto městečkem na kopečku Kaplberg stojí krásný barokní kostel kde se konala asi tak hodinová mše. Následoval odjezd na oběd a po něm rychlý přesun do Třebeně. Tady sice nebyl očekávaný první cyklista Mílí, ale bylo třeba slavnostně narazit první sud Bernarda. To se povedlo a pivo to bylo opravdu moc dobré a je pořád !  Kdo byl ? Jitka, Iva, Jarda, Thálie, Emaruš a taky Olga se svým manželem Sergejem. Oba jsou z Ukrajiny. I s návratem do Chebu ujeli 77 km.

V pondělí  přijeli dva vítězové letošních Mílí (severní trasy) – Tomáš Fabián a Tom Novotný za 8 dní 20 hod 40 min.  Vítěz jižní trasy  je Jirka Dolejš za 8 dní 22 hod. 40 min. V kategorii žen vyhrála severní trasu Peggy Marvanová za 9 dní 23 hod. 57 min.  a jižní trasu pak Klárka Holásková za 9 dní 20 hod. 20 min. Tahle holčina je přítelkyní Toma Novotnýho a seznámili se loni na Mílích když se jelo do kruhu po ČR a oni se setkali na trase. Jestli si stačili něco říct, nebo alespoň podat ruku a nebo přeskočila jiskra za jízdy jsme se nedověděli. Dnes přijel do cíle Petr Michel, jehož žena nás už 2x hostila doma ve Starých Křečanech, ale on u toho nebyl, protože makal v práci. Měl čas 12 dní 19 hod 3 min . O jedno místo před ním přijel Libor Štěpán a zařadil se tak do malé skupinky závodníků, kteří Míle absolvovali všemi třemi způsoby : na kole, koloběžce a pěšky. A poslední údaj je o chodci : vítěz šel spojnici určených bodů na trase t.j. 1200 km za 12 dní 20 hod. 26 min. To je o více než jeden den vylepšený rekord této disciplíny.

Pak šly dny za dnem a další  závodníci přijížděli. Dnes 18.7. ráno máme v cíli 108 závodníků  ! Bramboráků jsme usmažili minimálně čtyřikrát tolik a jejich sláva se šíří po světě, takže i ti, kteří teprve dojedou ví od svých kamarádů, že na ně čeká bramborák výborné chuti.  Zásluhu na tom má především Míra Kříž !!  Taky je zajímavé, že jsme narazili už pátý sud a blížíme se tedy k pěti stům natočených piv. Je naprosto výborný a jeho nealko varianty taky.  Pak to má taky konec a ten je ve dvou jímkách, které je často nutné vysát a uvolnit tak místo pro další sprchy a piva.

Včera v neděli jsme jeli v jedenácti lidech etapu o jejíž trase jsem v pozvánce pomlčel. Musel jsem totiž až do oběda počkat na aktuální situaci na tratích závodu, hlavně té severní větve  a zjistit jaká je šance potkat mílaře na jejich trase. Povedlo se ! Potkali jsme čtyři kluky – 2×1 a dvojici – v těch nejlepších místech. Bylo to na lesní cestě ke Šneckýmu rybníku. První kluk nevěděl proč na něj řveme „Zastav !“ ale zastavil a nechal se vyfotit s našimi děvčaty i když potřeboval být v cíli do 15 hod. aby mu ve výsledku nenaskočil další den. Start byl totiž taky v 15 hod.  Dvojici jsme potkali na křižovatce kde museli korigovat svůj další směr a proto byli ochotni se chvíli zdržet. Jeden z nich když mě poznal díky dresu tak se vyděsil, protože jsem prý loni pro něj bramboráky smažil já a teď jsem v lese a placky nebudou ?, napadlo ho. Uklidněný, že budou a pořádně vyfocený se kluci vydali k cíli směrem na Skalnou. My taky, ale na Velký Luh, Křižovatku a Milhostov  a v cíli jsme byli o něco dříve než oni. Nesrovnávám, protože to prostě nejde. Oni mají různé povrchy, od asfaltu až po zaječí stezky, nebo pole a louky. My jen silnici ! Na cestě nám Laďa Beránek připomněl, že má v úterý narozeniny – „70“ !!! a vymyslel Aperol v hospodě v Třebeni. Po nezbytným focením pod cílovým obloukem jsme se přesunuli k hospodě.  Objednávka na dvanáct skleniček byla nad zásoby putyky. Operativně to Laďa doplnil šampáněm a pivem a aby toho nebylo málo tak každému objednal zmrzlinový pohár. To už fakt nemusel, protože stále bude platit, že „stárek krávu neunese !“ Jeho pohostinnost je velká a známá, tedy není čemu se divit.

Pak jsme se vrátili do Bramborárny a postupně jsme začali schůzovat, především o pondělní prohlídce Špalíčku a dovolené ve Velkých Karlovicích. Měníme poněkud dopravu kol a to tak, že pojede Laďa mým pikapem, protože je větší a potáhne vozík. Odvezeme tak všechny kola a bágly.  Jízdenky budu kupovat v posledním týdnu července, jejich cenu Vám sdělím a Vy mi pošlete peníze na účet.  Další etapa bude příští neděli. Opět kratší se závěrem v cíli Mílí. Ten bude fungovat až do konce července. Kdo byl : Laďa, Iva, Jitka, Thálie, Emaruš, brácha, Lída,  Zdenka, Vlasta , Petr a já.

 

pokračování zítra

 

Zpráva z etapy a schůze podruhé a z Konstantinových Lázní.

Ahoj mládeži.  „Poledne minulo právě, parnem letní den sálal. Na pohovku lehám, bych svému tělu dal klid. Tu Korina vchází, jen lehká tunika ji halí …“(Ovidius). Takhle krásně básník popsal co mají lidé dělat když venku je hic. Jenže to pro nás nějak neplatí, protože jsme zastánci poznatku, že proud vzduchu způsobený jízdou na kole ochladí lépe, než vánek z okna na pohovku ! Jeli jsme tedy do statku Na Gruntu kde jsme se s laskavým přispěním polotmavého Krušnohoru poprvé občerstvili. V otevřené stodole bylo hezky a o to víc pro ty, kteří seděli s výhledem do dvora, protože to vedlo ke vzpomínce na Vratné láhve. Dále pojedeme na Golf, za rybníčkem vlevo a zmizíme v lese kde je moc pěkná vyhlídka do lomu. Pak už je brzy Vojtanov a po louce taky Skalná .  Pod Komínem bylo skoro sucho, měli jen desítku Bernarda a nealko. „Noste to sem, jsme rádi za to !“ zaznělo lokálem. S bráchou jedeme o něco dříve, to abychom připravili sezení v průjezdu Ředitelství.  Je tu chládek a taky káva ,Gin se vzpomínkou na Táňu, Tonic a něco piva. Prostě všechno !

Rozpálené kamarády zabavím nejdříve zprávou o chystaných akcích (kromě etap) a to až do září t.r. Raději je znovu vyjmenuji a doplním : 1. V neděli 10.7. pod vedením Jitky pojedeme na česko-bavorské setkání do Neualbenreuthu.  Z informací vyjímám : start v 7.45 z Cheb. náměstí, 12.30 hod cesta zpět. Hlaste se Jitce a Vy již přihlášení, nezklamte !  // 2. v pondělí 11.7. k večeru se bude očekávat příjezd vítěze “ 1000 mil“ do Bramborárny v Třebeni. Budou se smažit bramboráky a točit sudový . Přijeďte se podívat !  // 3.  V pondělí 18.7. v 17 hod je prohlídka Špalíčku s výkladem pana starosty města Jalovce. Kapacita je 30 lidí z party a Vašich známých .Hlaste se mi !  //  4.  Některý srpnový, všední den pojedeme do Domažlic kde na nás bude čekat kamarád Zdeněk H. S ním vyjedeme na Čerchov a pak na několik míst, které připomenou život Chodů.  // 5. Ve středu 10.8. pojedeme auty nejdříve do Jenče, kde je zcela výjimečná firma „Řízení letového provozu“. Tu navštívíme a po shlédnutí výstavy obrazů mého synovce tamtéž, přejedeme na Zličín kde necháme auta. Metrem se dostaneme na Karlovo nám. kde je v parku výstava o odboji za 2. svět. války. Procházkou se dostaneme jak ke kostelu v Reslově ulici, ale také k Tančícímu domu. Z jeho střechy je nádherný výhled na Prahu. Procházku po nábřeží zakončíme návštěvou hospody U Fleků  //           6.  V pátek 26.8. ráno v 6.30 odjíždí skupina Pendolinem do Olomouce a pak dále do Vsetína a Velkých Karlovic. Postupným zdoláváním věhlasných cílů zde strávíme týden.

Na schůzi jsme rovněž probrali způsob vyrovnání nákladů na dopravu na různé výlety, etapy a dovolené. Vyúčtování za Chřibskou vychází z těchto skutečností : jelo pět aut s třinácti lidmi, najeli jsme 600 km, prům. spotřeba je stanovena na 7 l/100km a cena phm byla 48 Kč/l.  Celkový náklad na pohonné hmoty je tedy 10080Kč, na jednoho je to 775 Kč a na auto 2020 Kč.  Abych mohl tyto náklady v uvedené výši rozdělit potřebuji aby tito z Vás poslali na můj účet tyto částky  : 775 Kč – Táňa, Iva, Jiřka, brácha , Hanka , Kika a Beranička / 125 Kč EMaruš . Řidiči nic neposílají, ale jejich 775 Kč jim bude odečteno z nároku.  Číslo mého účtu je 43-965 460 257/0100. Vybrané peníze řidičům rozešlu ! Je to jasný ? Tak to je vše !

 

Konstantinovy Lázně.

Je pondělí a čas odjezdu na kratší dovolenou. Nad Planou se krajina mění . Přibylo lesů, které padají do hlubokých údolí, třeba Kosího potoka a tak se to ještě asi dvakrát opakuje než  jsme u cíle v K.L. Už samotný vjezd do Konstantinek  na nás dýchne lázeňskou pohodu a klid. K našemu penzionu nejdříve projíždíme parkem kde je stín, zeleno a vlaho. Po nezbytných formalitách se už vydáváme na cestu. Cílem je Úterý a Bezdružice, jsou to dvě významná místa tohoto kraje. Na jednom místě když začíná sjezd do městečka tak mám pocit, že na protisvahu někdo postavil obrovskou, světlou desku která se v plném slunci blýská. To jsou paneláky ! Průjezdná komunikace nás ani na náměstí Bezdružic nepustí, to až na zpáteční cestě. Dlouhý sjezd a krátký výjezd nás dostávají na okraj hluboké „jámy“ kde jsou vidět spíše střechy než domy města Uterý.  Sjedeme tedy dolů a hned hledáme hospodu. Našli, ale !!! v Úterý mají otevřeno až v úterý a ne dnes, kdy je pondělí. Žízeň je tak velká , že nám bere i chuť prohlédnout si městečko. Stojí tady už od 11.stol. ! Král Přemysl Otakar s ním musel být spokojen když mu v roce 1200 udělil status městyse. Historicky je jistě zajímavé, že od roku 1420 kdy sem vtrhli husité a dali místním co proto, tady prosadili kališnickou víru, která byla zrušena až ke konci 16. století . To musela být starost pro tepelský opaty, kterým obec patřila od 13. do 19. stol.  Další zajímavostí je fakt, že se zde 29.12.1779 narodil Kašpar Reitenberger – stavitel Mariánských Lázní. A končím mokrým konstatováním, že roku 1820 a také 1920 tady byla velká povodeň.  S jazykem na dresu vystoupáme zpět nad město a podle pravdivé, cestovatelské poučky „Neptej se místních !“ se z čistého zoufalství ptáme chlapa u silnice kde je tu otevřená hospoda? „Dole u potoka, tam co je ten tábor“ je jeho nadějná odpověď. Je to moc hezký místo, ale zjištění je zdrcující. Otevřeno je v úterý.  Vše zachrání Bez družice, takže hurá do kopce. JO ! u cesty stojí cedule  „Dnes otevřeno“ a šipka doleva za stodolu. Nejdříve fotbalové hřiště a u něho malá hospůdka. Uvnitř je chládek, nálada se postupně zlepšuje, to jak malá a moc milá paní hostinská stačí točit pivo a nosit jídlo. Dvě hodiny jsme tam zůstali!  Bylo by třeba se tam vrátit , zajít do zámku a pídit se po vztahu Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic k tomuto městečku. Je bez diskusí, že to byl světák (byl ve Svaté zemi, Egyptě atd. dokonce i v Santiagu de Compostella), byl spisovatel – cestopisy, hudební skladatel a také aktivní příslušník české šlechty ve stavovském povstání za což byl v roce 1621 popraven na Staroměstském náměstí. Když nazrál čas k odjezdu tak už jedeme přes náměstí s výhledem na část zámku, sjíždíme dolů a když jsme zase nahoře na protikopci tak se nám otevře hezký pohled na zámek a část města kde paneláky nejsou. Hezké !

Dnes je úterý a my pojedeme do Svojšína.  Začínáme dosti zhurta, protože kopec v Břetislavi byl opravdu prďák. Za ním jsou už jen pastviny. Nedaleko stojí stádo mladého dobytka, které nás spatří a rozběhne se nás pozdravit. Zastaví je až el. ohradník. Nic proti tomu jestli to na někoho působilo hrůzostrašně. Prudkým sjezdem jsme na silnici č. 202 a to už je do Horních Kozolup pár km. Odtud až do Svojšína jedeme většinou po pěkných lesních cestách. Zastavujeme u radnice odkud právě vychází mladá paní nám v ústrety. Ujišťuje nás, že pan starosta na svůj slib nás provést zámkem určitě nezapomněl a čeká nás tam. Celá náves je nově vydlážděná světlým kamenem a působí velice svěže a čistě. Pan starosta nám věnuje tři hodiny času, asi proto, že cítí z naší strany zájem, který postupem času přechází v obdiv. Zámek, tak jako mnoho jiných u nás si prošel nejhorším obdobím existence po roce 1945. Když se ho starosta ujal  a vyrval ho z náručí státu tak začal v roce 1999 se svým Spolkem za obnovu vesnice Svojšín opravovat zámek a okolí. Svým nasazením a entuziazmem mi hodně připomíná pana Lažanského z Chyše. Hodně nám toho řekl a my jsme hodně fotili, takže dále nechám o zámku mluvit fotky. Jenže v těsné blízkosti zámku stojí románský kostel s hranolovou věží Sv. Petra a Pavla z 12. stol. Výzdoba kostela je barokní a oltář empírový. Na pravé straně oblouku kostela stojí znovunalezený a restaurovaný náhrobní kámen hrobu Karla Antonína Junkera z Bigatto , významného příslušníka rodu, který vlastnil zámek  a Svojšínské panství. Dlužno dodat stále to stejné – byl zničen až po r. 1945, tedy v době státem podporované nenávisti ke všemu co bylo církevní nebo šlechtické. Jsem rád, že o tom můžu psát jako o době minulé. Ta doba současná potřebuje peníze na obnovu a to i tady ve Svojšíně : č.účtu 174882154/0300 VS 69457042. Každá částka pomůže ! Opouštíme Svojšín, protože i tady covid zavřel hospodu a v bláhové naději míříme do Černošína. Je to marný, je to marný , ani motorest Vlčák to nepřežil. Zachrání nás až K.L. rest. Pohoda. Také cesta lesy po pěkných cestách byla pohoda.

Je středa, den D, ale to jen od slova Déšť. Já jsem chyběl a proto jsme s Karlem naplánovali etapu předem do navigace a to by bylo aby to tak nebylo. No a druhé byla pravda. Začátek byl dobrý, až pod hrad Gutštejn to bylo fajn, ale pak se ukázal černý mrak z něhož měli kamarádi jasno, že jasno nebude. Nastal tedy úprk po pěšině v lese, která vedla k brodu. Na kolo to bylo hluboký, proto všichni museli pěkně zufus i s kolem. Kde měli boty nevím, ale předpokládám, že na nohou. Za silného deště všichni skončili v Pohodě kde prý pršelo i skrz deštníky. To vůbec nevadilo Ivče a Jitce. Vydali se v dešti do Bezdružic s papírkem v ruce kde byly napsaný dvě čísla turistických známek, které mi chybí do sbírky. Našli radnici a známky už visí na místě. Chápete tu oběť ? Holky veliké díky a kdykoliv budete na Bramborárně, tak se na ně můžete přijít podívat. To je odměna, co  ? Ještě nějakou vymyslím !

Ve čtvrtek se rozloučíme s majitelem co tak blbě vařil, ale co naděláte ? Tak brzy po dovolené u Menclů vaří skoro každý blbě ! V autech se přesouváme do Nečtin a hned po nasednutí na kola je za kousek hospoda ! Výběr jídel bezvadný, obsluha s ukrajinskýma očima rychlá a hezká, pan vrchní usměvavý a nad věcí.  Co víc chtít ? Musím doplnit, že chuť rajský, nebo guláše byla moc dobrá a tak to má být ! „To nejlepší na konec !“ V hezkém Ičku byla postarší paní, která evidentně na kole nejezdí a já se jí přišel zeptat na Mlýnskou stezku o které jsem věděl z přípravy etapy. Její odpověď byla : „Někdo říká, že je to dobrý a někdo, že je to blbý !“ Pro mě to znamená, že jedeme !  Ta stezka byla neskutečně krásná. Vedla nahoru, dolů, různými alejemi, ale taky po louce, pak zase mezi stromy, pro každého něco. Vzorně byla udržovaná. Celí natěšení jsme na okraji Manětína a co to nevidím ? Vedle mostu je vybetonovaný brod, vody teče málo tak hrrr do něj. Tak se tam chvíli vozíme sem tam, Thálie to všechno natáčí a když už to i bránici stačilo pohneme se dál k zámku. Děvčata v pokladně jsou spokojený, že přijelo šest návštěvníků (Japoši se totiž odpojili) a hned nám dali mladýho průvodce, který nám sytým hlasem v každé místnosti něco pověděl. Pro nás je důležité, že od začátku 17. stol. až do roku 1945 zámek patřil rodu Lažanských – poslední mužský potomek Manětínské větve se jmenoval Jan Karel Lažanský z Bukové. Nejvýznamnější osobou v dějinách Manětína byla kněžna Marie Gabriela Lažanská, rozená Černínová z Chudenic. Z personálií by to mohlo stačit. Městu jsme nestačili věnovat více času, takže oranžerie, nebo sochařská výzdoba města nám zůstaly na příště. V zámecké restauraci jsme si dali pivo a k tomu jeden borůvkový knedlík za padesát. Chtělo by to trochu poležet, ale nás čeká něco víc než dvacet kiláků. Po prvním špatném odjezdu z města, způsobeným nechutí se podívat do mapy stopuju Dépédéčko. Ten kluk ví všechno ! Naviguje nás správným směrem a ještě u koupaliště počká abychom náhodou nepřejeli odbočku na Lipí. Cesta je moc pěkná, lesáci si jí užijí, protože už začínají čistit lesy od kůrovcem napadených stromů. Z křižovatky Kostelík (žádný tam nebyl) musíme stále lehce nahoru až k výjezdu z lesa kde se otevře krásně zvlněná příroda plná lesů a na jejím dnu stojí žlutý kostel a oznamuje nám, že tam jsou Nečtiny. Bez šlápnutí sjedeme až na náves ke známé hospodě U Radnice, kde už jsme před čtyřmi hodinami byli.  Je to radost. Všichni se do sytosti najedli a jelo se domů.  Byl to opravdu moc krásný kraj !

 

 

 

 

Zpráva z dovolené „Chřibská 2022“

Ahoj kamarádi, co na úvod jiného než konstatování, že kdyby nebylo šťastných cest, nebylo by smutných návratů. Nejlépe k tomu přispělo naše město „zaslíbené“ – Kadaň, kde při odjezdu pršelo , foukal vítr , byla hrozná zima a naše auta stála tři sta metrů daleko. To ale nic nemění na tom, že naše cestování šťastné bylo a všem se líbilo.

Tentokrát, nezvykle v pondělí 6.3.2022 se ráno vydáváme na cestu do chomutovského KFC a pak do Litoměřic. To už bylo poledne a oběd v rest. Dobrá Bašta na hradbách města byla opravdová bašta. Potom na nás čekalo milé dívčí stvoření – Iveta, v místním Infocentru. Vzala nás do věže  Kalich, přímo nad našimi hlavami a ještě k tomu ukázala výstavu o původní práci mistrů tesařů a současných opravách krovů ve městě. V této věci máme bohaté znalosti z prohlídky chebských krovů, které patří mezi ty nejvzácnější v Evropě. Nesmím zapomenout na soutěž v počítání schodů ve které s číslem 153 vyhrál můj brácha za což dostal od Ička červenou, ale prázdnou lahev, tak mi jí dal.. Z věže byl překrásný , kruhový pohled na město, zvláště na tu historickou část, kde musím připomenout kostel Sv. Štěpána a Biskupský palác, jako ty největší dominanty výhledu.  Chtěl bych se sem ještě jednou vrátit, vyběhnout si schody na štěpánskou  věž a pak vzít kola a zajet na vrch Radobýl , tak úzce spojený s básníkem K.H.Máchou a Varhošť odkud je jedinečný pohled na České Středohoří .

Je kolem páté a my přijíždíme k Menclům.  Srdečné přivítání nebralo konce, však nás taky bylo jednadvacet. Vykládáme kola a v tu si Emaruš  přichází pro svůj bágl a já prožívám první průšvih této dovolené – zapomněl jsem ho v Třebeni. Ukázalo se, že na každý malér existuje řešení. Laďa přijede až zítra a bágl přiveze ! Vyřešeno a klid se může vrátit do našich hlav.  Je tu první večeře : selská polévka a špíz nebývalé velikosti s hranolkami nám neznámého tvaru a výborné chuti. Bylo to vynikající a bylo toho dost. Dále se o jídlech rozepisovat nebudu , jen konstatuji, že jsme byli všichni nadšeni.

V úterý je pošmourno, ale to nevadí, pojedeme na kolech seznamovací kolečko středem Českého Švýcarska abychom viděli rozsah škod, který tady ten malý brouček – Lýkožrout smrkový – způsobil. Jsou opravdu velké, až děsivé.  V některých místech parku stojí smrky už bez kůry a při bližším pohledu jsou vidět chodbičky larev brouka, které vyžraly lýkovou část kmenů kudy proudí voda a živiny do větví a když neproudí tak strom uschne. Svůj podíl na tom všem mají suché roky, které právě prožíváme. Je 9.30 hod. a vyrážíme na okruh  rovnou do kopce na Rybniště.  Když jsme na křižovatce Nad vápenkou tak nabíráme směr na Doubici, ale zase lesem , tak abychom přijeli rovnou k chalupě mistra Káji Gotta.  Vyfotit se tady je skoro povinnost provázená vzpomínkou na jeho písně, které nás provázejí celý život. Dovedu si představit jak za dvě stě let vyjde encyklopedie významných Čechů kde třeba u jména Husák bude poznámka „bezvýznamný politik v éře Karla Gotta“. To už pomalu míříme k Tokání a nepřestáváme fotit okolí. Rekonstrukce vyhořelé restaurace Na Tokání se zatím nekoná, má jí nahradit malý kiosek. Známým sjezdem se dostáváme pod hrad Falkenburg  a po dohodě s pěšáky až do hospody Dřevák. Nejlepší počasí dnešního dne prožíváme v hospodě. Když už konečně sedáme na kola spouští se stále silnější déšť. Na pokojích jsou dobré podmínky pro sušení, takže se vlastně nic moc nestalo. Jen vzpomínku na nedávnou Kadaň to osvěžilo. Bylo to prvních 32 km.

Ve středu je zase už krásně . Máme před sebou delší cestu na Kytlice.  Už leta mě zajímala spojka ze silnice ke křižovatce „U dubu“ v lese, proto si jí dneska konečně dáme. Ukázalo se, že je to prďák nad síly našich nohou i kol. Nakonec jsme ho dali, ale příště pojedeme raději opačně – dolů. Už tak brzy po startu cítím jak se moje třísla ozývají  neslušnými nadávkami. Zajedeme na nádraží Jedlová kde je bezvadně vedená hospůdka a tak několik desítek minut zde strávených je spíše k užitku. Jenže nám tu upadla Blanka a pak s bolestivou rukou tady hodiny čekala na Jirku, který jí odvážnou jízdou přes kořeny vysvobodil. Sláva mu ! Můžeme pokračovat přes hráze dvou rybníků kde jsme před časem sledovali tisíce malinkých žabiček, které právě dokončily svůj vývoj a po čtyřech se mohly vydat na svojí první cestu. Fakt jsme nevěděli kam dřív šlápnout abychom jim neublížili. Krátkým sjezdem jsme u Hraničního rybníku a pak taky u hlavní silnice. To vůbec nevadí, protože náš směr je opět vpravo do bývalých lesů, dnes pasek, kde si najdeme klidné místo na slunci a posvačíme. Čeká na nás delší kopec ! Nahoře jsem poslední a mám jasno, že třísla se mnou přestaly komunikovat. Vypouštím z trasy tzv. „Kočárovou cestu“ a sjezdem míříme k místní hospodě. Tady už musím přiznat svoje k.o. Laďa jede napřed a vrátí se s autem pro mě. Parta se ještě staví u chalupy Petry Černocký kde zazpívali její písničku v domnění, že jí tak vylákají ven. Povedlo se to jen částečně, protože vylezl její partner, pochválil naše vystoupení a slíbil, že Petře vyřídí naše pozdravy a slib, že za rok se zase zastavíme. 36 km.

Ve čtvrtek se ujímá velení Jarda. Jede se auty do Žitavy a po malých nákupech a prohlídce náměstí pokračují dál ke hradu Grabštejn. Stojí tady od 13. stol.. V 16 stol. byl renesančně přestavěn a také byla postavena kaple Sv. Barbory s bohatou, krásnou výzdobou. Ta z ní udělala renesanční klenot Čech.  Rod Clamm Gallasů  vlastnil hrad až do roku 1945 kdy byl na základě Benešových dekretů znárodněn. Ujala se ho armáda, jako mnohde jinde . Po „velkolepé“ péči vojáků se hrad přeměnil v ruiny. Od roku 1990 kdy se ho ujímá Státní památkový ústav, se dvacet let opravovalo úplně všechno .  Grabštejn je zachráněn pro další generace a to je dobrá zpráva. Dalším cílem naší výpravy bylo Jablonné v Podještědí. Je tam sice bazilika minor kde byla svatořečena Zdislava z Lemberka, ale kvůli opravám je zavřená. Ještě k tomu aktu svatořečení – bylo to ještě v socialismu, zasloužil se o to papež Jan Pavel II. a stalo se tak první vlaštovkou poznání, že i křesťanská ideologie má vedle té vedoucí svoje malinké místo. Výprava se přesunula z části do hospody a z části do obchůdku s hadříky. Ten měl velký úspěch !

V pátek jsme měli dva cíle : další baziliku minor ve Filipově a návštěvu u Martiny Michelový. Po zkušenostech s bazilikou v Jablonném mě napadlo ověřit si zda ta ve Filipově nad Rumburkem je otevřená. A světe div se, nebyla. Trasu jsme na poslední chvíli upravili a jelo se. První zastávka je Krásná Lípa. Na náměstí je nejen hezká kavárna, ale taky pivovar Falkenštejn se svojí hospůdkou. To pivo je opravdu moc dobrý a příště se budeme shánět jen po něm, třeba v Dolní Chřibské v hospodě Na Stodolci kde mají jejich polotmavýho Lišáka. Je výborný.  Dávám odjezd a pak se začaly dít věci, které dodnes dobře nechápu. Já autem s posádkou jedu přímo do Rumburku a parta taky, ale po cyklostezce přes Skřivánčí pole, kolem vrchu Dymník a po dvou kilometrovým průjezdu městem mizí u pumpy „Zámeček“ na tur. zelenou . My jsme pouze zastavili na náměstí  a asi čtvrt hodiny  okukovali morový sloup a stánky kolem něho. Pak jsme odjeli ke zmíněné pumpě  a už jen čekali. Pořád nic ! Zavolal jsem tedy zadákovi Laďovi. Ten by měl vědět co se stalo a kde jsou. No věděl jen, že jsou na blbý cestě a určitě bloudí. Jenže ta cesta byla správná a oni se vesele posunovali po zelené směrem k vyhlídce do kraje, zatím co my čekali dál u pumpy. Z vyhlídky konečně zavolali , že jsou na místě a my jsme se rychle přesunuli za nimi. Pokochali jsme se, pofotili a sjeli do Starých Křečan hledat dům Martiny a Petra. Tam jsme setrvali na kávě, buchtě, chleba s mletými škvarky a po hodině klábosení se vydali na cestu domů.  Bylo to asi 48 km.

V sobotu je naším cílem nová, moderní firma Nobilis Tilia (Krásná Lípa lat.) v obci Vlčí Hora. Je to výrobce české přírodní kosmetiky a pod. Ve stanovený čas na nás čekala mladá paní, která měla za úkol s naší partou projít bylinnou zahradu a seznámit nás s účinky léčivých bylin. Do jisté míry se jí to dařilo a jistě by jí pomohlo kdyby všechny byliny měly u sebe srozumitelné jmenovky. Mě zaujala  především biologická čistírna odpadních vod. Tuhý odpad je separován do zvláštní nádrže  a tekutý odtéká do velkého bazénu v němž roste Chrastice rákosovitá. Na jejích kořenech žijí v symbióze miliardy bakterií, které rozkládají organické odpady na jednoduché látky, kterými se rostlina živí. Do potoka odtud odtéká voda s kvalitou pitné a vrací se tak do přírody tou nejkratší možnou cestou.  Následoval nákup výrobků v nádherné prodejně a později taky káva s něčím v neméně vkusné kavárně a okolí.  Oběd byl zařízen v hospodě Vlčárna, téměř naproti domu kde se Karel narodil a žil do šestnácti let.  Potom jsme si vylepšili etapu sjezdem kolem Brtnického potoka do Kyjovského údolí. Tam na mě parta počkala když jsem jí jel naproti na kole. Po návratu do Kyjova bylo krátké napití a přejezd do dolnochřibské hospody u potoka kde měli Bernarda a jedno pivo z Falkenštejnského pivovaru. Sledováním přírody mezi Kyjovem a Dolní Chřibskou jsme se zabývali několikrát. Dříve silnička v lese a dnes v otevřené krajině plné pařezů. Když chce člověk vidět něco pozitivního tak to najde. Třeba nové výhledy na skály, které byly dříve skryty, např. skála chřibského hrádku blízko Info Saula, nebo krásně zelené malé stromky s velkou chutí do života. I proto je tam stále krásně.

Neděle byla pro delší, ale krásnou etapu jako stvořená. Bylo docela teplo. Vybral jsem tu nejkratší možnou cestu k cíli, kterým byl Kuhstall. Je to nad řekou Křinicí na saské straně Českosaského Švýcarska. Trasa vedla Chřibskou k Ičku Saula, na Tokání a dále sjezdem až k hraničnímu přechodu Zadní Jetřichovice. Letos se tam děvčata nekoupaly, voda byla kalná a studená. ? Dále po toku řeky až k šipce  doleva „Kuhstall“. Nikdy jsme tu nebyli .Tady na ně čekal kilometrový krpál na plošinu  se skalním obloukem, což byl kdysi onen kravín. Vesničani tady schovávali dobytek před vojsky, která táhla údolím do války a nebo z války. Ve srovnání s Pravčickou bránou není ani tak vyšší jako širší a to hned několikrát. Horní plošina je přístupná po schodech zasazených do průrvy mezi skalami. Nahoře rostly stromy, bylo zábradlí a hezké výhledy do okolí. Když se těch pohledů kamarádi nasytili, tak šli dolů po jiných schodech, protože tam byl jednosměrný provoz.  Zatímco k naší Pravčické bráně směřuje nepřetržitý proud turistů tak tady jich tolik není a to byla neděle !  Další atrakce na saské straně parku objevíme za rok. Cesta zpátky byla jednoduchá. Vedla totiž po stejných stezkách. Vůdce etapy Jarda ani jednou nezaváhal a díky mu za to ! Já jsem měl zase jednou štěstí. Vydal jsem se jim naproti a potkali jsme se u Ička na křižovatce Saula a to přesně ve chvíli kdy jsme tam přijeli. Navedl jsem potom partu do hospody Na Stodolci kde jsme také nikdy nebyli. Točí tam vedle Plzně také Falkenštejnskýho Lišáka – polotmavé, výborné pivo. Laďa měl takovou radost z povedené etapy až z toho připravil oheň ze dříví, které sám dovezl. Je to borec. My, pěšáci, jsme stihli také jedno nedobyté místo – Křížový vrch nad Rynarticemi. Výhled je odtud kruhový, až vás šokne jak blízko je Mariina vyhlídka a skalní masiv hradu Falkenštejn.  Od Petra jsme se dověděli, že jeho žena Martina je s několika lidmi na hřbitově ve Všemilech. Když jsme tam přicházeli po cestě tak nás Martina pozorně sledovala a rozjasnila se až nás poznala. S revitalizací začali už v roce 2006 a do dneška se jim povedlo přeměnit zarostlé místo zpět na hřbitov, který opět bude plnit svojí roli a Martina o tom ví své. Můžete se jí na to zeptat !

Kamarádi tato a každá další dovolená je a bude náš společný úspěch. Co tím myslím ? To, že přibývá lidí, kteří za to uměj vzít a něčím přispějí ke zdaru výletu. Jarda vedl čtyři etapy místo mě a dělal to bezvadně.  Díky Jardo. Pavel vzal sebou kytaru a hrál a hrál a my trochu zpívali a vzpomínali přitom na doby kdy jsme všechny texty znali. Laďa dokáže dělat všechno – garážmistra, táborníka, dopravce , zadáka a taky sanitáře. Jana zásobuje Menclovi sušenými houbami a Luděk z toho vytvoří chuťový zážitek. Thálie a Emaruš umí upéct chleba jako nikdo jiný. Kika je paní mistrová v pečení čehokoliv sladkého a další děvčata jí následují. Ivča peče úplně něco jiného – bůček a skvěle. Jituš o našich dvou autech nepíšu – staly se samozřejmostí.

Za týden si o tom všem můžeme popovídat na etapě. Pozvánka bude včas.  Zdraví Vás Pepa D.

 

 

 

 

Zpráva ze schůze 29.5.2022

Informace k dovolené u Menclů od 6.6. 2022 do 13.6.2022 !

————————————————————————-

1. Cena pobytu je 4900.- Kč včetně snídaně / osoba / týden + místní poplatek

2. Trasa přesunu : F.L. odjezd od pošty v 8.00 hod. – K.Vary (u Benziny stavíme pro Japoše ) – Chomutov (v KFC si dáme kávu) – Most – na konci průjezdu města odbočujeme vpravo !! a držíme si levý pruh křižovatky – po cca 8 km odbočíme vlevo na Lovosice – zde odbočíme hned za podjezdem dálnice vpravo na Litoměřice – stavíme na parkovišti u autobusového nádraží.

Oběd bude v restauraci Dobrá bašta. Potom se odebereme na vyhlídkovou věž Kalich kde budeme mít výklad a také nově otevřenou výstavu.

Zbývá nám cesta do Chřibské : z Litoměřic odjíždíme po silnici č.15 na Úštěk – v Liběšicích odbočíme vlevo na Verneřice, Benešov nad Ploučnicí – zde zastavíme na krátkou prohlídku města – pokračujeme na Markvartice a Českou Kamenici – zde pozor !! za pumpou my jedeme přímo, ale hlavní uhýbá vpravo !! – náš cíl je Horní Chřibská, penzion Mencl.

3. Složení posádek : 1. Bramb. 2. Jíťa, Táňa, Iva, brácha 3. Jarda , Karel, Thálie, Emaruš 4. Pavel, Jiřka, Hanka 5. Japoši II. 6. Novotný

Japoši I. Nás budou čekat v penzionu, Beránci přijedou v úterý večer , Lída s kámoškou ve čtvrtek

4. Přeprava kol : Bramb. – vlastní, brácha, Em, Jíťa, Táňa, Iva, Hanka

Laďa – vlastní, Karel, Pavel, Lída, Eva

Jarda – vlastní, Thálie, Jiřka

5. Obsazení pokojů : Bramb. č.0/0 , Japoši I. č. 2/1, Hanka č. 3/1, Japoši II. č. 4/1, Iva + Jiřka č. 5/1 , Beránci č. 6/1, brácha č. 7/1

Jitka + Táňa č. 8/2, Lída + Eva č. 9/2, Novotný č. 10/2, Thálie + Emaruš č. 11/2, Kája+Jarda+Pavel č. 12/2

Vysvětlivka : první číslo je pokoj a druhé číslo je poschodí !!!

6. Etapy : každá etapa bude představena vždy večer předem ! Úplné novinky : hrad Grabštejn, bazilika minor ve Filipově , Křížový vrch u Rynartic, návštěva firmy Nobilis Tilia (Krásná Lípa) na Vlčí Hoře atd. Dvakrát budeme na území NSR !

7. Poslední rady :nezbytné doklady sebou, tj. OP + karta pojišťovny, velký obnos v korunách a malý v Eurech, dobiječku baterie, náhradní duši apod.

8. Připomínka pro osvěžení paměti : jde o akce, které budeme mít v průběhu roku, mimo etap

a) ve dnech 27.6. – 30.6. budeme v Konstantinových Lázních na léčebně-poznávacím pobytu

b) 10.7. výlet do Neualbenreuthu na oběd a setkání se sousedy – návrat do Bramborárny

c) 11.7. v pondělí příjezd vítěze letošního ročníku Mílí

d) 18.7. v pondělí v 17.00 hod. U Špalíčku v Chebu na nás bude čekat starosta města Chebu a provede nás a okomentuje Špalíček až po střechu

e) 10.8. ve středu pojedeme auty do Prahy, nejdříve uvidíme výstavu obrazů Petra Dušáka ve firmě Řízení letového provozu a poté tj. odpoledne bude exkurze do Českého rozhlasu na Vinohradské třídě

f) v pátek 26.8. odjíždíme vlakem na dovolenou na Valašsko do Velkých Karlovic.

Šťastnou cestu na všech cestách Vám přeje Cestovní kancelář Bramborárna Třebeň !

Zpráva od komína a z lesa.

Milé kamarádky, ti dva kluci navíc jistě prominou, že jim v oslovení nedávám takovou váhu. Nyní malinko rozvedu hlášku „Mlčení zabíjí“, kterou jsem použil v minulé zprávě.  Na začátku psaní zprávy si vždy připadám , že jdu do souboje s Twitterem, Facebookem aj. , který sice prohraju, ale přežiju !  Sledovanost těch jmenovaných je nekonečná, kdežto těch mých stránek je konečná, snadno spočitatelná. Má to ještě jedno kouzlo –  vím o čtenářích, kteří jsou anonymní, našich akcí se neúčastní ,ale jsou přátelsky naladění k tomu co dělám a to mě umožňuje přežít.

Nedělní odpoledne bylo klimaticky pohádkový. Bezvětří, místy slabý vánek, slunce, beránci na obloze, příjemná teplota a to vše dohromady se sejde jen několikrát za rok. Na startu byla taky Vlasta s novým kolem a odhodláním jezdit dál. Bylo by to fajn, protože pelotonu přidává úsměv a ubírá na rizikovosti našich tras. Obojího je třeba ! V pozvánce jsem použil sousloví „okolo komína“ , které jsme si dovysvětlili na startu jako trasu pohodovou, spíše rovnou, většinou velmi známou  a ta skončila v Mokřině. Tam začal ten „přídavek“ cestou do kopce, po svahu Slavkovského lesa na panelovou CS 2284, která většinu z nás dovedla na silnici. Menšina zvolila cestu kratší ale zato horší a byla ve skleníku o půl hodiny dřív. My jsme se chvíli kochali pohledem z kopce na Sokolovsko, pak jsme si užili sjezd po staré karlovarské až na Dobroše a odtud už to byl jen kousíček do Skleníku kde nám sice paní nechala objednaný koláč, ale už ne pivo . Chápeme, že nelze narazit nový sud když neděle končí a příště bude otevřeno až v pátek.  Po dobré kávě tedy přejedeme ,v šesti lidech, do Nebanic na terasu kde mají výbornou Plzeň. Už se těším na dovolenou, tam se nám parta trhat nebude, protože domů je to moc daleko a do penzionu Bůhví kudy.

Děvčata, chtěl jsem taky promluvit o Jitce H. z Lokte. Její životní nasazení je veliký i když se nemůže opřít o silné zdraví.  Založila společnost , která sbírá peníze na nové zvony pro Loket. Téměř celé století se ve městě nezvoní.  Ze tří už má jeden odlitý v  dílně na Moravě. Pro Jitku je to víc než srdeční záležitost, je to poslání, které jí dodává sílu k dalšímu pokračování a ona bude nejšťastnější až ve věži kostela budou viset všechny tři zvony. Pomozme jí taky my ! Každý sám, podle svých možností na číslo účtu, které je v minulé zprávě.  Naše přátelství s ní dostane i tento rozměr a až jí v červenci navštívíme tak její povídání nás naplní pýchou, že taky my jsme byli u toho.

Příští etapu připravuji na neděli 29.5. a bude pokračovat schůzí k dovolené Chřibská 2022. Pozvánka bude včas vyvěšena.  Účast dovolenkářů je nezbytná !  Ještě nezbytné info o účasti : Lahu, Jitka, Iva, Thálie, brácha, Emaruš, Vlasta, Petr, Milada a kamarádka, Zuzka a já. Bydlím ze všech nejdále a mám tedy 65 km.

Pokus o Hasištejn.

Moji kamarádi, v neděli jsme v dobré víře odjeli v počtu devíti do Klášterce nad Ohří. Měl jsem připravenou etapu na hrad Hasištejn, který stojí nad údolím proti elektrárně Prunéřov.  Zaparkovali jsme u skladu jablek, jako vždy a v tom spadly první kapky. To bylo asi jen znamení shůry. Vyjeli jsme ven z města až k silnici kde už docela pršelo. Takže kdo měl co obléct tak to udělal a jeli jsme dál.  Na chvíli dokonce přestalo. Brzy jsme v místě kde musíme asfalt opustit, neboť před námi je výsypka se spoustou cest a otevřených příkopů, které svádějí vodu ze svahů a posílají ji do bazénu u elektrárny.  Orientace je tu mizerná. V tom se před námi objeví mladý cyklista z kterého na požádání vypadávali různé varianty cest. Brzy mě to přestalo bavit a rozloučili jsme se.  Dalo se do hustého deště . Sám jsem si poručil a posléze nechal odsouhlasit všemi, že dobývání hradu se dnes, pro nepřízeň počasí konat nebude. Všichni jsou pro !

Zbývalo jediné – rychle se dostat do Kadaně do hospody. Tu asfaltku dobře znám, snad jí trefíme ! Netrefili. Jsme u „13“ kde oběma směry proudí kolony, auta zvedají mraky vody za sebou. Jsme přesně uprostřed vzdálenosti mezi elektrárnou Prunéřov 2 a odbočkou do Kadaně. Naproti je takový sympatický vjezd na pole, které ve výhledu kryje hustý pás zeleně. Po jednom přebíháme třináctku a pak se vydáváme na cestu do dalšího neznáma. Vjeli jsme na louku kde i malý náznak cesty brzy mizí. Jedu dál a co nevidím ? Jsme u zasetého pole  ! Nezbývá než to zkusit po okraji mezi polem a keři, ale nejde to. Po deseti metrech se nabalí na kola množství bláta, které nás zastaví a donutí pustit se do hrubého čištění. Několikrát to zkusíme, ale pro jasnou marnost našeho počínání toho necháme a jdeme pěšky. Kolo v kamenité mezi a my na jejím okraji. Tak se doplahočíme k přístupové cestě k asfaltce. Každý jsme jistě měli uvnitř radost z toho, že to nejhorší máme za sebou. Teď už pěkně plynulou jízdou až do hospody ! Jenže …..

Když vidím, že jsme všichni  pohromadě tak dávám povel k odjezdu. Po dvou kilometrech pode mnou kolo plave, t.j. mám píchlou zadní gumu. Ještě objedu kruháč a stavím. Kolem mě je šest lidí, t.j. tři chybí. Hned víme kdo – Jíťa, Ivča a Thálie.  Čtyři posílám napřed přímo do restaurace Švejk, protože na orientaci je to jednoduché a u kruháče zůstávám s bráchou. Tam poprvé zjišťuji, že vlastně nemám telefon, protože ten zůstal v autě. Průšvih ! Musím rychle, ale pěšky, do hospody abych zorganizoval pátrání po opozdilcích. U pumpy mě chlápek pomohl nafouknout kolo a když přijel i brácha tak jsme to plnou parou nabrali směr Švejk. Tam dosud nikoho nenapadlo holkám vzadu zavolat. Dovolali jsme se. Holky stojí schovaný na zastávce v nějaké průmyslové zoně a neví kudy dál. Ten zmiňovaný kruháč projeli nikoliv přímo, ale vlevo. Taky se dovídám důvod jejich zpoždění – Jitce spadl řetěz a zasekl se u rámu kola. Mohla jet tedy jen z kopečka a jinak tlačit jako já. Žádný chlap s nimi nebyl aby Jitku potlačoval dopředu.

Po řádném nasměrování jsou asi za půl hodiny holky v hospodě. Kdo může ten pije rum, kdo nemůže tak čaj. Teplo tu nemají tak musíme do sebe lít tahle zahřívátka. Ze svlečených bund a dresů teče na zem spousty vody, ale mladé paní vrchní to ani nevadí. Děvčata chodí na WC kde mají elektrický vysoušeč. Ten ohřívá ruce, suší vlasy a i jiné části těla. Brácha dokonce objeví proud horké vody, ale ve výsledku mu ani ta na nohy nepomohla. Dobře jsme pojedli , ba i kafe si dali a v tom už řidiči (Jíťa a brácha) jedou taxíkem pro auta do Klášterce. Jsou zpět cobydup a jdeme nakládat kola. Šest kol dovnitř a tři na nosič. To je můj rekord ! Většina z nás dostává od Ivči plastovou tašku na sedadlo, topení v autech běží na plný pecky  a my se dáváme do pohybu. Cestou už neprší.

Takže hrad jsme nedobyli, ten zůstává na příště stejně jako Hasištejnská lípa. Odměnou nám budiž zážitek s blátem na kolech, úplně stejný jako mají mílaři na Slovensku, ale na mnohem delší vzdálenosti. Pro ně je to první velká zkouška odolnosti, protože je to poměrně brzy po startu.  Vrátíme se tam a pojedeme jinudy, to dá rozum !

Ještě krátká zpráva na závěr. Byli jsme za Jitkou Hlavsovou.  Zdravotně nic moc, ale nasazení má obrovský. V Lokti, tak významném městě, dosud nezvonil žádný zvon. Ona připravila veřejnou sbírku a jeden ze tří zvonů je už na světě. Peníze se posílají na konto : 286 671 837/0300 . Když se najde takový dárce, který poskytne 15000.- Kč tak bude jeho jméno do zvonu vyryto ! Na závěr bych se chtěl zeptat :“Napadlo Vás v poslední době, že peníze pro Člověka v tísni jsou stále třeba ?  Přispějte podle svých možností. Děkuji !

Příští etapa se jede v neděli 15.5.  se startem ve 13 hod. Pozvánka bude ve čtvrtek.  Na úplný závěr si vypůjčím jedno heslo : „Mlčení zabíjí „. Platí v mnoha oblastech života člověka a platí i pro nás ! Na etapě byli : brácha, Pavel, Iva, Jitka, Thálie, Olga, Emaruš, Jiřka a já.  Zdraví Vás Pepa D.

 

Hraná prohlídka města Chebu.

Ahoj kamarádi, nejdříve lehce připomenu to co jsem psal v pozvánce. Hraná byla v krátkých scénkách herci chebského divadla. Každé zastavení  skupiny(celkem 50) bylo uvedeno touto scénkou a po ní následoval zasvěcený výklad průvodkyně Jitky Šindelářové. Začali jsme seznámením s váženým měšťanem, policejním radou města, Josefem Sebastianem Grünerem. On rovněž spravoval finance města a to právě v době kdy začala stavba radnice – dnešní galerie umění. Když byla postavena asi tak jedna třetina, finance došly a plány se odložily. Dnes tam sice radnici máme, ale ne ve slohu vedle stojící galerie.       O pár kroků výše nám pan Grüner ukázal pamětní desku o návštěvě německého spisovatele Schillera po němž se dnes dům jmenuje. Ten zde pobyl celé dva dny a to 23.-24.7.1791.      Na horním okraji náměstí kde dříve stály tři domy a ven z náměstí se chodilo úzkým průjezdem, je dnes 6 m vysoká, kovová Brána času s letopočtem 1061. Ano z té doby je první písemná zmínka o Chebu.  Zvídavý turista s dostatkem času si odtud může na kovových plátech číst o historii města a přejít tak celou pěší zo’nu.      Odtud nás průvodkyně obrací směrem dolů a zastaví se u kašny sv. Rolanda u jehož nohy je přitesaná postavička s druhou hlavou na rameni – to je kat K.Huss. Scénka nám právě představuje posledního chebského kata – Karla Hussa. Ten se narodil do katovské rodiny v roce 1761. Ve školních letech byl dětmi za svůj původ opovrhován a šikanován. Byl to ale kluk učenlivý, takže už ve svých 15. letech oběsil kostelního zloděje. Až ve dvaceti letech byl jmenován chebským katem. Pak ještě šestkrát někoho popravil a tím to pro něho skončilo. Rozhodnutím Josefa II. o zrušení trestu smrti se mu řemeslo komplikovalo. Dále se živil léčitelstvím a byl v tom velice oblíbený u prostých lidí. Jenže lékařům bral práci, tedy příjmy a to bylo špatně. Měl velkou zálibu v botanice, mineralogii, mincích a starožitnostech.  Všechny svoje sbírky později převezl do zámku v Kynžvartu kde také pracoval až do své smrti v roce 1838.        To už se dostáváme ke Špalíčku. Herci zde předvádějí jak má být přistižený cizoložník přivázán k pranýři. Jenže s velkým křikem zasahuje jeho žena, bere si ho domů a slibuje  mu pořádný mazec proti kterému je postávání u pranýře rajskou zahradou.  Je historicky doloženo v kronice města, že v roce 1589 došlo k tvrdě potlačené vzpouře chebských cizoložníků. Jojo o práva se musí bojovat !        U kostela sv. Mikuláše a Alžběty je nám připomenut jiný slavný rodák. Byl to pan stavitel Baltazar Neumann a věže kostela jsou jeho dílem.       Vracíme se zpět ke Špalíčku, je právě 25.2. 1634, naproti v domě (dnešní muzeum) se k spánku připravuje Albrecht z Valdštejna. Za tmy tam vtrhne malá skupinka vojáků, kteří měli za úkol slavného, bohatého ale vážně nemocného vojevůdce zavraždit. Čin vykonal Ir Walter Devereux. Další nechám na Vašem samostudiu.        Přesuneme se na Františkánské náměstí.  Zde blízko sebe stály dva kláštery : řádu klarisek (zůstala nám zde obřadní a výstavní síň sv. Kláry)  a naproti je františkánský klášter.  Klarisky svůj kostel neměly a proto se spojovací chodbou dostávaly do františkánského kostela Zvěstování Panny Marie  kde poslouchaly mši svatou ! Zlí jazykové si domýšlí, že se tam často modlily až do rána. Ještě připomenu co už víme z návštěvy chebských krovů : krov střechy františkánského kostela nad presbytářem je z roku 1319 a je nejstarší v celých Čechách.       Naše další zastavení je v uličce zavražděných židů. Je to dnešní spojka Provaznické a Židovské ulice. Na straně té prvně jmenované byla zamčená mříž a všechny domy, které tvořily uličku byly zamčené. Do tohoto prostoru vojáci nahnali všechny obyvatele chebského gheta a zde je povraždili. Smutný, ale historicky častý skutek všude po světě. První chebský pogrom židů se stal v roce 1350 !       Poslední kousek cesty nás dovede před chebský hrad . Od 9. stol. je tu doložena existence slovanského sídliště a rovněž se ví, že po roce 1165 nechal římský císař Fridrich Barbarosa přestavět hrad na falc. To znamenalo pro pana purkrabího povinnost shromažďovat naturální dávky všeho druhu a být tak připraven na příjezd samotného císaře, nebo jeho zástupců a početného doprovodu.  Ti když všechny spíže vyjedli tak odtáhli dál, vždyť říše byla velmi rozsáhlá (až po Sicílii) a bylo třeba celá území informovat o novinkách v rozhodování pana císaře. Před lávkou do hradu stojí nový Štaufský sloup se základními údaji o této památce.       Utekly dvě hodiny příjemné procházky, je třeba se přesunout do hospůdky na náměstí.  Nově otevřená hospůdka se jmenuje Bistro Botanik, mají tam Plzeň a dobrá jídla. Ceny o málo vyšší než obvyklé vyvažuje kvalita jídla. Já chtěl jít příkladem a dal jsem si telecí tataráček s topinkami. Zůstal jsem sám. Pro nastávající dovolené to není dobré znamení.

Na procházce městem s námi byly dvě rodiny z Ukrajiny. Jedna bydlí u Lídy a druhá v mém bytě. Posadil jsem je tak nešikovně , že neměli přímý kontakt s Vámi. To se musí příště napravit ! Dcera z mé rodiny mluví velice pěkně česky a přesto dosud nevím nic o jejich pocitech z jiného prostředí. Snad se jim ještě nedostalo k uchu šíření zlostných názorů na jejich přítomnost, kterou tolik živí Babiš, který ze svého morálního bahna vytahuje argumenty typu : „A co udělala vláda pro naše lidi ? Nic !“  Jako senioři, kteří už teď mají doma výměr dalšího zvýšení důchodů od poloviny roku, bychom měli cítit, že lže jako vždy ! Náš národ vůbec žije pod deštníkem na kterém je napsáno „To se u nás nemůže stát !“ Jak to, že ne ? Vždyť Putin jasně řekl, že chce vrátit hranice vlivu před rok 1997 ,chce tedy naše vystoupení z NATO  atd.  Je jen málo lidí na světě, kteří přímo zažili příkoří z poslední světové války.  Celá Evropa žila v přesvědčení, že se taková situace  už nemůže vrátit, že propojenost světa je nade vše důležitější než chorobná mysl jednoho diktátora. Není to tak ! Dokazuje nám to utrpení ukrajinského národa. Snad Vás ještě baví se dívat na zprávy a další informace, které tam odtud přicházejí. Právě nyní vyšla zpráva jedné agentury(nikoliv české) že naše země je druhá nejhorší (hned za Slovenskem) v Evropě v šíření nepravdivých (rozuměj ruských) zpráv o tom co všechno se stalo v Buči a okolí. Na jedné straně jsme národ, který reaguje na všechny katastrofy světa štědrými sbírkami, dokonce jedněmi z nejvyšších jako na Ukrajinu a na druhé straně je mezi námi spousty těch, kteří posílají přes Facebook svým známým, ty ruské hovadiny, které tak usilovně pomáhají šířit.   Zkouším si představit, že jsem v Mariupolu , zavřený ve sklepě  se svými vnoučaty. Nejde to . Kdo nezažil, neuvěří. Viděli jste ten snímek malýho kluka, který každý den nosí na hrob svojí maminky něco málo k jídlu ? Ona zemřela hlady a vyčerpáním, protože všechno co k jídlu sehnala dala svým dvěma dětem a ten malý to pochopil. Už se mi dál nechce o tom všem psát, hodně to prožívám.

Tolik pro dnešek. Bude-li nějaká etapa na obzoru tak Vás budu informovat pouze a jedině zde na těchto stránkách.  Mějte se dobře, rychle překonejte jarní únavu a jezděte, vždyť už za šest týdnů jedeme na Chřibskou !  Váš Pepa D.

První jarní km a Chebské krovy.

Ahoj kamarádi.  Určitě stojí za zaznamenání, že jsme ve čtvrtek 24.3. poprvé letos a společně vyjeli na první etapu. Nebylo nás moc, ale i tak se to povedlo. Start byl jako obvykle na Beránkově dvoře  a občerstvení jsem připravil před Bramborárnou v Třebeni.  Tedy spíše přípitek šampáněm s jahodami , které Jíťa sehnala u Dvanácti měsíčků, tedy v Lídlu. Chvilku jsme popovídali, zdržoval jsem, abych mohl vysvětlit proč nepojedu na kole. Je to jednoduchý : když máte leta a uděláte rychlý, rotující předklon a pravou rukou chcete sebrat zámek co leží vlevo tak to je cesta k dlouhým potížím s kyčlí, tříslem, stehnem atd. Parta je už na odjezdu a já se ještě snažím udat směr okruhu a taky jejich návrat na kávu. Obojí se ukázalo jako zbytečný, protože ten kdo vede etapu určuje její směr a délku  a na kafe taky nemohlo dojít, neboť jsem rychle musel  do ležící polohy a zásobit tělo medikamenty. Podle komentářů vím, že se etapa povedla , včetně zastávky u Zajíce v Kynšperku.  Kdo byl : Lahu, Martina, Laďa, Ivča, Jíťa, Pavel a brácha.

Na sobotu 26.3. , desátou hodinu jsem měl domluvenou prohlídku krovů na chebském náměstí. Průvodkyní nám byla paní Jitka Šindelářová, která toho ví o Chebu hodně a když si k tomu přidáte její poutavé, zasvěcené povídání tak je z toho velký zážitek.  Desítky let jsme chodili po náměstí a stačilo nám vědět, že ty střechy jsou vysoký, protože to byly sklady. O jejich stáří, o zboží, které se tam skladovalo a mnoha dalších podrobnostech jsme nevěděli nic. V šedesátých letech proběhla oprava střech, záchrana Špalíčku a mnoha dalších budov. Až v roce 2015 se začaly dít věci. Jakýsi developer si usmyslel, že pod těmito vysokými střechami postaví mnoho velkých podkrovních bytů. Nepostavil ! Naštěstí tehdejší vedení města odolalo, založilo nadační fond Historický Cheb a začalo se systematickým průzkumem a dokumentací krovů měšťanských domů ve středu města. Při uplatnění vědecké metody určování stáří dřeva – dendrochronologie – dnes víme, že krovy byly stavěny od poslední čtvrtiny 14 stol. až do asanace v 50 -60 letech min. století. K poslednímu velkému požáru Chebu došlo v roce 1273 kdy shořely všechny domy (162) na náměstí. Od té doby se stavěly domy zděné od sebe oddělené štítovou zdí, která požár lokalizovala na jeden dům. Proto se dá s pýchou konstatovat, že tehdejší chebští mistři v tomto předběhli  Marii Terezii, která v celé monarchii zavedla povinnost stavby štítových zdí při obnově měst. Při prohlídce jsme vedle kostela Sv. Mikuláše viděli jeden z nejstarších  středověkých krovů s 16 m dlouhou trámovou stolicí. Představme si , že tento trám byl syrový (tak jako všechny ostatní), těžký a přesto za pomoci tehdejší techniky a síly usazený na místo. Vůbec nejstarší krov ve městě je nad presbytářem kostela Zvěstování Panny Marie kláštera františkánů. Je datován do roku 1319.  Je také zajímavé kde chebští obchodníci brali tolik peněz na stavby. Bylo to z obchodu s medovinou a lněným plátnem.  Brzy bylo poledne a s ním konec prohlídky.  Loučíme se s paní průvodkyní a slibujeme si, že určitě budeme při  další její akci. Bude to procházka městem s několika zastaveními při nichž jsou krátká vystoupení chebských herců připomínající důležité události v historii města. Následuje káva a zákusek v Caffe Galerry  tzv. Géčku. Kdo byl : Ivča, Kika, Jitka a její syn David s dětmi, Pavel, Lída, Novotňáci, Japoška, Emaruš a já.

O situaci na Ukrajině jsem nenapsal ani slovo. To přijde později, tedy příště. Dnes je mi líto lidí, kteří čtou různé zprávy o pobytu Ukrajinců u nás, o financích pro ně o údajných „faulech“ kterých se tu dopouští atd. Když si k tomu přidám lživé komentáře Babiše o činnosti naší vlády a podpoře Ukrajinců na úkor našich občanů tak je mi z toho špatně. Prosím , když dostanete nějaký takový email nebo zprávu na Wats ap tak jí dál nešiřte a rozhodně mi jí neposílejte.    Jezděte na kole, je to zdravý. Já budu chvíli marodit a pak se ozvu. Váš Pepa D.