Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.Zprávy
Návštěva Horky.
17.1.2024 | 
Autor Zdravím všechny účastníky výletu a také Vás, kteří jste s námi nebyli ! V neděli 15.1.2024 jsme navštívili přehradu Horka a úpravnu pitné vody tamtéž. Cílem bylo vidět a slyšet o vodě, která teče nevelkým potokem do přehrady a pak dále do úpravny aby nakonec skončila u 84 000 obyvatel Sokolovska doma a v okolních firmách a provozech v objemu 8200 m3 za den.
Přehradu Horka postavili v letech 1966 – 1969 v povodí Libockého potoka. Je zajímavé, že ten pramení blízko osady Liboc a vlévá se do Ohře v jiné Liboci, blízko Kynšperka. Jeho část povodí (70 km2) poskytuje kvalitní povrchovou vodu s jedinou podmínkou , že bude pravidelně pršet a tento zdroj nevyschne, což se doufejme nestane. Přehrada s kapacitou 21.5 milionu m3 zatím překonává současná letní sucha, ale také zabrání záplavám na dolním toku potoka. Plocha hladiny vody je 130 ha. Hráz byla stavěna jako sypaná z hlinitopísčitého materiálu vytěženého v pískovně u silnice, blízko obce Horka. Její výška je 41 m a délka 236 m. Je tedy delší než chebská Skalka a určitě podstatně vyšší ! Vedle vody poskytuje přehrada ještě další užitek z elektrárny o výkonu 250 kW. My všichni pak čerpáme informace od šéfa přehrady Martina Uhlíka. Díky němu jsme už jednou (r. 2019) útroby vodního díla viděli a také jsme celý pravý břeh objeli dobrodružnou cestou na kolech. Vzpomínáte ? Jestli moc ne, pak můžou pomoci zprávy z minulých let zde na cyklostránkách.
V úpravně vody se nás ujímá pan Majer, tedy pan šéf, který nám ochotně věnoval svůj volný čas. Děkujeme ! Přehrada je s úpravnou vody spojena ocelovou trubkou o průměru 60 cm. Celý proces úpravy vody začíná malou vodní elektrárnou, která poskytuje dvojí užitek. Jednak vyrábí nějaký proud a pak, hlavně, dokonale míchá přísady – vápenné mléko a manganistan draselný – do surové vody. Ta první přísada upraví pH vody, tedy kyselost na hodnotu cca 7.2 a ta druhá je činidlo, kterým začíná proces flokulace což je tvorba vloček z nežádoucích minerálních a organických látek přitékajících s vodou. K tomu se musí do vody dostat koagulant – síran hlinitý Na další cestě si voda přisává nezbytné množství chlóru k zajištění biologické čistoty vody t.j. likvidace bakterií, plísní a pod. Nyní už máme vodu ve správné kyselosti, biologicky zdravou, ale plnou nežádoucích vloček. Začíná tedy proces čištění, tedy oddělení těchto vloček, v bazenech s pískovými filtry. Písek to není ledajaký, ale speciální o zrnitosti 0.4 mm. Tyto filtry se v pravidelných intervalech musí čistit. To se provádí střídáním proudu vzduchu a pitné vody v sedmi minutových intervalech ode dna vzhůru a celé to trvá cca 40 minut. Teď už máme vodu pitnou a posledním úkolem vodárenské technologie je tzv. ztvrzování vody, které se provádí vháněním CO2. Měkká voda z vodotečí má vysoké korozivní účinky na vodovodní potrubí a pak není vhodná k pití, proto chceme tvrdší vodu. Veškerá vyrobená voda se musí přečerpat do vodojemu v Horním Částkově odkud pak samospádem zásobuje obce pod sebou, včetně Sokolova. Je na samostatnou debatu o tom kolik kilometrů .potrubí protkává plochu okresu aby mohla voda téct z každého kohoutku všech odběratelů.
Odcházíme celý překvapený z toho co jsme pochopili jistě všichni. Záchyt vody v přehradě a její následná úprava do kvalitní pitné vody jsou technologie náročné a také drahé. Úpravna nakupuje surovou vodu za 5.50 Kč/m3 a sokolovský vodárenský podnik jí prodává již jako pitnou za 68.23 Kč/m3. Náš Chevak má k dispozici vodu z podzemí a asi to bude ten důvod proč na chebsku máme vodu o 5Kč/m3 levnější. Raději uvedu ceny včetně stočného : Sokolov 131.80 Kč/m3 a Chevak 126.-Kč/m3 pro rok 2024. Ještě na závěr si dovolím několik velkých čísel, která vodu na Zemi provází. Sedmdesát procent povrchu naší planety je voda. Dále si tedy musíme uvědomit, že 97 % vody je slaná ! Proč je ta voda v mořích slaná víme a nebo to rád doplním. Další 2% je sice voda sladká, ale vázaná v ledovcích a věčném sněhu. Pak už zbývá jen 1% vody, která může sloužit lidem a do jisté míry tomu tak skutečně je ! Česká země je střechou Evropy, říkají vědci, ale hned k tomu dodávají, že jsme sice střecha, ale se špatným okapem. To znamená, že ji nedovedeme zachytit a uložit na horší časy. Osobně se obávám, že to bude voda o kterou se bude ve světě válčit. Takže k různým idiotům ukájejícím se touhou po moci, tady přibude ještě tento důvod. Bohužel !
Kdo byl ? Thálie, Emaruš, Zdenka, Jituš, Jiřka, Věra Zykánová, Ivča, Kika, Michal, Japoši, Jirka J., Vackovi +1
Při následném povídání v hospodě bylo jasné, že se Vám odpoledne líbilo a po tom co jste se dověděli ochabne Vaše chuť kritizovat cenu vody a naopak stanou se z nás obránci vody při všech možných debatách. S pozdravem Čistá voda rozum nekalí, Pepa D.
P.s. ještě si neodpustím poznámku. Je nám jasné odkud se voda ne Zemi vzala ? To je téma, panečku !!!
Publikováno v 
Tagy: 
Mikulášská schůze 2023.
Přátelé, hned na úvod musím poděkovat za krásná slova díků a uznání za péči, kterou naší partě dávám. Musím Vás ujistit, že to dělám rád a bude to tak i nadále !
V neděli odpoledne,10.12.2023 se nás sešlo devatenáct ! Takže chyběli pouze tři – Thálie , Karel a Lída. Zatímco první dva byli v Jáchymově tak Lída trvá na svojí ignoranci party. Na první schůzi s námi byly Olga a Inka, manželka Jardy. Tolik číselný přehled a návštěvnosti této akce. Bylo nutné popsat další akce, které budu partě postupně nabízet a sebrat Vaše přihlášky na některé z nich. Tak které akce to byly :
Už v polovině ledna t.j. v neděli 14.1.2024 ve 14 hod se sjedeme u vodárny na Horce. Samozřejmě, že odvoz budu organizovat podle Vašich přihlášek na pozvánku, která bude včas na Cyklopartě v telefonu. Mnozí z nás už byli na přehradě jako takové a dokonce i v jejích vnitřních prostorách pod vodou a dokonce jsme jí po pravém břehu objížděli na kolech. Vzpomínáte na to dobrodružství ? V uvedenou neděli tedy navážeme naše poznání tohoto významného místa návštěvou úpravny vody kde se voda z přehrady upravuje na pitnou. Ta je pak rozváděna prakticky po celém sokolovském okrese od Kynšperka až po Kraslice. Průvodcem nám bude pan Majer, vedoucí výroby. Při vyjednávání termínu naší exkurze jsem slíbil účast alespoň 15ti lidí, tak se snažte vzít někoho z rodiny.
Další akcí v lednu bude další setkání na chalupě ve Skalný. Tím dnem bude opět neděle – 28.1.2024. Program jistě bude zajímavý, protože nejen ,že se bude probírat můj věk, ale taky přijede Jirka Krejčík, bratr Barunky ze Zlína, špičkový znalec Indie. Už to, jak nazývá svoje vystoupení : „Ať víte o Indii cokoliv, víte to špatně !“ každýho musí motivovat k poslechu jeho výkladu, kde si porovná co ví s tím co slyší. Tady počítám s Vaší účastí a doufám, že mě nezklamete.
Hned druhý den t.j. v pondělí 29.1.2024 pojedeme do Prahy vlakem, možná i s Jirkou. Hlavním cílem v Praze bude návštěva opraveného a restaurovaného barokního Clam Gallasova paláce. Bude nás provázet paní Hanka Hubková od které se dovíme všechno. V pondělí je normálně palác nepřístupný, ale jednáním s touto dámou a vedením Muzea hl. města Prahy se mi podařilo tuto památku otevřít. Zatím je Vás přihlášeno 11. Tak se snažte ještě někoho sehnat abychom mohli už na začátku roku zakoupit jízdenky na vlak. Kdo jede : Olga, Jitka, Emaruš, Jarda, Jiřka, Hanka s ?, Vlasta, Iva, Kika, Thálie a já. Jíťo, Zdenko zkuste ještě někoho ve vinárně oslovit, díky.
V polovině února t.j. 11. nebo 18.2.24 bych rád připravil naší návštěvu Císařských lázní v Karlových Varech. Na vybranou budeme mít buď komentovanou prohlídku tohoto objektu nebo nějaký kulturní program, který by se tam v té době mohl konat. Osobně bych dal přednost prohlídce. Akce se musí připravovat až na začátku února. Do té doby bych rád od Vás slyšel názor na výběr prohlídky nebo účasti na kulturní akci. Touto akcí moje aktivita bude na nějaký čas utlumena. Důvod : operace kyčle 4.3.24 a následné rehabilitace včetně Jáchymova!
Za cíl první dovolené na kolech v roce 2024 jste si sami vybrali Chřibskou. Termín je 22.6. – 29.6.2024. Na schůzi se přihlásili tito z Vás : Jitka, Japoši, Novotňáci, Pavel, Jarda, Inka, Hanka, Jiřka, Kika, Ivča, Emaruš, Thálie, Karel a já. Vlasta je s ? Tedy nás je 16. ˇProsím o doplnění, pokud jsem někoho zapomněl !
Celý červenec 2024 se budeme věnovat cíli závodu 1000 mil.
Druhá dovolená na kolech bude v Orlických horách a to v termínu 24.8. – 31.8.24 ! Bydlet budeme v Deštném v Orl.horách v penzionu Pod Strání. Cena bude 1000 Kč na osobu a den s polopenzí. V kraji máme bezvadnou přízeň a to manžele Evu a Milana Vrátných z Nového Města nad Metují. Jezdí na elektrokolech a znají to tam jako svoje boty. Proto jsou pro nás zárukou krásného programu na dovolené. Přihlášeni jste takto : brácha, Jitka, Iva, Emaruš, Thálie, Karel a já. Jiřka je s ? Tedy celkem 7. Tisícovka na den s polopenzí bude cena obvyklá.
Teď už jen doufám, že si tuto zprávu přečtete, termíny všech akcí si přepíšete do svého kalendáře a budete přitom ! Hezký advent a o Vánocích si vzpomeňte na ty, kteří se nemají tak dobře jako My.
Klášterec nad Ohří.
Ahoj kamarádi. Podle názvu této zprávy by se dalo očekávat, že etapa jaksi ztvrdla v tomto městě. Ona je to pravda a malinko i není. Pojďme se podívat na celý pátek jak se to všechno seběhlo.
Za minutu devět jsme kompletní a začínáme nakládat kola na vlek. Jíťa se ujímá role nakladače na korbě, který je strašně důležitý, ale je to role těžká v neustálém ohýbání a vyhýbání se řídítkům, které jsou vždy ve výši hrudníku. Jíťa ale statečně bojovala o každý centimetr prostoru až do chvíle posledního uvázání kol. Chvála jí a to přitom už nebudu popisovat nakládání před cestou zpátky. To jsme tam dávali pět kol a ne jen tři jako při odjezdu. Prostě jsme stále šikovnější !
Na benzínce za KV (orlínka pumpě určitě říkat nebudeme) jsme jako vždy stavěli pro kávu. Přicházel jsem dovnitř se vzpomínkou na tu minulou. Byla bez mléka a nebyla dobrá. Co čert nechtěl po chvilce se za pultem objevila žačka pana učitele Tomáše , kterému se minule přiznala a měla se k nám sympaticky. Ihned jsem jí kontaktoval otázkou zda to kafe bude dobrý, jestli nesnížili dávku zrna a pod. Všechno mi vyvracela a dokonce se obrátila na pana vedoucího přes otevřený dveře s dotazem „Pane vedoucí co je to za kávu ?“ No to neměla dělat ! Pan vedoucí totiž opáčil : „To není značkový to je naše !“ Myslel tím určitě nějakou směs, kterou si tyto pumpy nechávají míchat tam, kde mají nižší cenu, soudím já. Teď už nezbývá než doufat, že se u jejich čerpadel neobjeví pistole s označením „Káva efekta“.
Jsme u sadů, pan šéf dostává lahev Toscana vino, je spokojený a dává směr naší prohlídky. Jak asi dopadla sklizeň druhé půlky švestkového sadu ? Jedeme tam a jsme ohromeni. česáči asi zapomněli žebřík, protože nad hlavami bylo spousta švestek jak těmto křížencům s blumou říkáme. Plody jsou již dlouho zralé a potřebovali by tedy košíček, ale my jim můžeme nabídnout většinou jen igelitku. Salakvarda kterou domů dovezeme vyžaduje další práci, ale zůstává velice chutná. Možná už příště budeme lépe připraveni ! Pokračujeme k jabloním. Je obdivuhodné jak velkou úrodu nesou tenké větve nesklizených odrůd. Nás ale zajímají zbytky úrody na již sklizených parcelách. Není to sice jako u švestek, ale dá se sebrat dost, jsme spokojeni.
Když už je všechno uloženo tak nám zbývají tři hodiny do odjezdu domů. Jak s nimi nejlépe naložit ? Dávám stručný návrh : teď do Kadaně, tam klášter a podle vody zpět a jsou to tři hodiny. Ihned se ozvalo :“A co oběd ?“ No nedivím se, čekal jsem to, takže projedeme po okraji města do kavárny Korek kde mají polévky, toasty atd. Jo a výbornou kávu ! S druhým návrhem jsem uspěl a jelo se. Místní slečny servírky tady odjakživa vrůstají do přiléhavých kalhot tak dokonale, že jeden ani neví jestli ten výsledný tvar určuje příroda a nebo střih látky. Nějaký čas tady klidně vydržíme a dáme si pro jazyk něco dobrého, když oči už dostaly. Konečně odjíždíme dolů k řece na CS č.6. Krásné skupiny vrb, tedy souvrbí, když minule mohlo být soulípí, se hezky fotí a vůbec je tady moc hezky. Na mostě v Rašovicích si plně uvědomujeme, že vyšlo slunce. Proti proudu široké Ohře nad pravým břehem se vypínají dva oblé kopce připomínající prsa přírody. Ten levý se jmenuje Mravenčák, vpravo je Černý vrch a uprostřed je zřícenina hradu Lestkov kde už jsme byli. Vše je dobře viditelný ze sadů a taky jsme s Thálií neváhali a ještě jednou tam pro záběr dojeli.
Před tím ale zbývalo trochu času na důkladné projetí lázeňského parku. Není velký, ale hezký. Nechybí tu ani altánek, ani jezírko a dokonce jsme tady objevili i strom Olgy Havlové. Po objetí malého kolečka parkem mě zaujal barevný záhon kytek. Jedeme tam ! Je z toho skupinový foto a k tomu mnoho pokusů o fotku můry nebo motýlka, který tady létal z květu na květ a choval se jako kolibřík. Tzn. že si u toho opylování ani nesedl. Výsledek je v galerii. Byla to Dlouhozobka svízelová, která má tu schopnost mávnout křidýlkama 80x za vteřinu a tedy klidně si zůstane „stát“ na místě. Ostatní motýli mávají křídlama desetkrát pomaleji. Ani se mi nechce psát o nějakém konci sezony. Co když nám změna klimatu ještě přihraje nějaký teplejší den pro naší etapu ? Nechávám to otevřený a návštěvu kadaňského kláštera si píšu mezi možné cíle pro autovýlety v dalších měsících. Ještě kdo byl : Thálie, Ivča, Jíťa, Hanka a já. Poroučím se !
Procházkové mosty.
Ahoj kamarádi. Pro Vás , kteří jste byli na sobotní etapě by mohl být název této zprávy srozumitelný ! Pro Ty, kteří s námi nebyli uvádím, že se jednalo o dvě radosti najednou. Tou první byl pobyt Libora, Barči, dětí a rodičů Procházkových a tou druhou prohlídka nové lávky přes nádraží v Chebu a starého mostu ve Všeboři, který se opět vynořil z vody. Proto ten název této zprávy.
Již při našem loňském pobytu v Beskydech jsme zvali Procházky k nám. Byla to logická odezva na jejich bezpříkladnou péči, kterou nám tam věnovali, provázeli nás, etapy připravili, ubytování zajistili, kola přivezli a odvezli, prostě starali se o nás bezpříkladně. Oni pozvání přijali , slovo dalo slovo a přijeli i s rodiči Libora do Skalný. Ve středu jsme začali cestovat po našem kraji a víceméně jsme se řídili přáními mátinky Libora, která tu nikdy nebyla a tak její skromná přání bylo třeba splnit. První zastávka byla hned v Chebu. Náměstí bylo krásný, Špalíček ještě hezčí a chebský hrad vůbec nejlepší. Patrová románská kaple je hezká a zcela výjimečná. Nádvoří už nemá hlediště letního kina, je upravené a oči každého návštěvníka zaujme ten mohutný červený buk. Věž je rovněž přístupná a dává pohled na nejbližší okolí hradu a města. Prostě čeká se jen na návštěvu těch co to mají nejblíže, přesto sem běžně nezajdou a to jsme my ! Kluci už smlouvají o jídle, je tedy nejvyšší čas oběda. Na statku Bernard v Královském Poříčí vaří dobře. Loket je nedaleko. První oční kontakt s hradem je ze silnice od dálnice. Nádherný panorama s okolními kopci. Město jsme celé objeli až na nové parkoviště a přes most jsme zamířili na hrad. Volná prohlídka je ten nejlepší způsob pobývání na hradu s dětmi a zvláště s dvěma kluky. Pobyt v Lokti vždy končí v Cafe keramika u Jitky H. Dokonce jsme měli možnost se s ní krátce pozdravit.
Ve čtvrtek dopoledne to nebylo na procházku venku a proto jsme zajeli nejdříve k tepelskému klášteru. Otevřeno bylo, ale pokladní měla nejdříve proslov o nevhodnosti brát tak malé děti na prohlídku, o jejich neposednosti , nezájmu o expozici atd. Nechtěli jsme kluky bránit, zahušťovat atmosféru a raději jsme přijali řešení nabízené onou dámou. Děti s Liborem došli za klášter kde je výborné dětské hřiště s vodní pumpou jako hlavní dominantou. Bylo třeba pumpovat vodu ze studně a rozpohybovat tak různé mlýnky v korýtkách s tekoucí vodou. Určitě to byla lepší varianta pro kluky než vitríny plné věcí nejasného poslání a nebo obrovské množství knih na které se nesmí sáhnout. Samotný klášter je již celý opravený. Jeho založení na konci 12. stol. je zásluha , po smrti, blahoslaveného českého šlechtice Hroznaty, Ten v té době měl na starosti ochranu hranic na tachovsku a mar.lázeňsku. Pozval do kláštera premonstráty ze Strahova, kterým patří toto místo i dnes. Po několika letech byl při své kontrolní cestě po hranicích panství zajat loupeživými rytíři a ve vězení r. 1217 zemřel. Onen 14. červenec se každoročně připomíná. Na dlouhé chodbě jednoho křídla je mnoho obrazů opatů mezi nimiž má významné místo Karel Reitenberg (1812 – 1827) zakladatel Mariánských Lázní. Jeho socha je v Lázních u hrající fontány . Ještě jedna zmínka, která se bude týkat místního kostela. Románsko – gotický kostel Zvěstování páně byl stavěn od r. 1193, stejně jako klášter, do roku 1232. Na první mši přijel i sám král Václav I. No musela to být velká sláva. Přejíždíme na Krakonoš, protože tady to kluky bude opravdu zajímat. Je tady 6.ti hektarový areál Boheminium a v něm 75 miniatur českých staveb hradů, zámků a j. Po dvaceti letech existence tohoto parku jeho návštěvnost stále stoupá a se 130.tisíci hostů je nejvíce navštěvovanou lokalitou v širokém kraji. Dobře, bylo to nádherný, ale hlad je hlad. Po obědě se vydáváme na prohlídku parků s cílem přijít před celou hodinou k hrající fontáně, kterou se Mar. Lázně pyšní od roku 1982. Jsme tam, ale obecenstvo žádné. Proto přiskočím k infotabuli a dovídám se , že se hraje v liché hodiny, ale také, že budeme mít štěstí protože se bude hrát Hudba pro fontánu od Petra Hapky. Fajn jedeme na kávu ! Pak už přišlo hodně lidí, kteří obkroužili fontánu a s napětím čekali na první tóny. Je to opravdu nádherný zážitek ze souznění melodie a vody. Slunce už bude zapadat, jedeme domů ! Ještě musím dodat, že melodií pro fontánu je vybráno několik, takže jakákoliv lichá hodina Vám poskytne stejný zážitek.
V pátek se procházela s Procházkama v Karlových Varech Jíťa. To byl pro maminku vrchol pobytu u nás. Toulavá kamera v neděli dopoledne ještě ukázala další možnost k vidění a velmi atraktivní – podzemí vřídla. Takže společně s Císařskými lázněmi by to byla hezká náplň naší etapy. Byl večer, 18 hod. když se velká parta lidí sešla v Chebu před galerií G4. Bylo tady živo. V galerii probíhala výstava a schylovalo se ke koncertu nějaké jistě známé zpěvačky. Jenže nás zajímala až ta třetí akce – vernisáž obrazů naší Vlasty Š. Dovoluji si sice napsat naší, ale měl bych spíše uvažovat o také naší Vlastičce. V kavárně, kde obrazy vysely, bylo totiž hodně lidí, protože Vlastina má hodně přátel, známých i neznámých obdivovatelů. Večer začal proslovem pana Ilka, kterého jsem naposledy viděl asi před půl stoletím, tedy docela nedávno. On celou tvorbu Vlasty chválil a dokonce mě zaujal větou „Tato výstava patří mezi ty lepší, které tady byly .“ Já si to taky myslím, mám Vlastiny obrazy rád a jako důkaz uvádím číslo 6. To je počet jejích obrazů, které visí v galerii Bramborárny B1 !Všichni jí přejeme hezký světlo, hezký barvy a hodně zdraví.
Je sobota, máme svolanou etapu a po ní posezení. Start jsem dal na začátek nové lávky v Riegrově ulici u Penny marketu. Počasí nebylo valné hlavně kvůli větru, ale zážitek z první cesty po lávce nás zahřál. Stačí si uvědomit, že se jedná o zcela výjimečnou stavbu o délce 400m ! To je v ČR nejdelší lávka pro cyklisty a druhá nejdelší pro pěšáky. Klene se nad 43 kolejemi a my si znovu připomeneme, že naše nádraží patří mezi největší v republice. Také způsob stavby byl ojedinělý. Po nezbytném focení odjedeme plynule ve směru na Švédský vrch. Všichni jsme si jistě všimli, že je tady několik obřích hal nových firem. Sjíždíme pomalu k obci Všeboř kde jsem u stánku plánoval malou zastávku. Zavřeno ! Po pár metrech jsme u vody a společnými silami se i s koly sápeme na obloukový most, který do napuštění Jesenické přehrady v r. 1961 spojoval obě části vesnice rozdělené říčkou Odrava. Ti mladší z nás znají oblouky mostu z jedoucího vlaku a proto jistě alespoň půlka Chebu využije této mimořádné situace, která bude prý trvat jen do února, k procházce z jednoho břehu na druhý. My se už blížíme ke břehu a po pěšině až k silnici od Lipový. Zavádím partu na cyklostezku na bývalé trati pak do Hájů a máme tu další dvě možnosti kde si dát jedno malý. V Dolíčku otevírají za půl hodiny a v Tangu až v pět. No to je síla a já připouštím ještě jednu variantu, tou je Stein. Když ale projedeme kolem demolice Klášterního dvora k tenisovým kurtům tak zjišťuji, že budou právě dvě hodiny a my to máme do bramborárny ještě deset km. Ruším tedy veškeré sliby a nápady o docela zhurta se vydáváme tam. Vítr v zádech nás žene stejně jako vidina piva, grilování a vůbec. U zavřených vrat stojí Laďa ustrojený po řeznicku, v ruce naběračku, před ním hoří malý oheň a stranou stojí rozpálený gril. Je to slavnostní chvíle jak pro Laďu tak i pro nás. Snad to je začátek jeho návratu do party. Fotíme si prostřený stůl a Laďa pokládá první kotlety na gril. Ještě k tomu dodává, že to maso je nejdříve křehčený tzn. že prošlo dvakrát pichlavým ježkem a pak bylo nějaký čas naložený. Stačí už jen konstatovat, že kotletu jsme velice snadno krájeli plastovým nožem a moc jsme si pochutnali. Povídání o mase končí jeho slibem, že na Mikuláše to zopakujeme. O teplo se postarala slivovice z Moravy. Hodovali jsme asi do šesti, pak se rozloučili s Procházkama a jeli jsme za šera domů. Kdo jel a byl : Brácha, Iva, Jíťa, Petr, Vlasta, Thálie, Emaruš, Karel, Jarda, Kika, Hanka, Zdenka, Laďa, 6x Procházci a já. Taky nově Michal se ženou. Máme dobře 30 km.
Cesta do Kadaně.
Ahoj kamarádi. Dnešních několik slov bude o tom jak se malá smečka kamarádů vypravila do Kadaně. Toto malebné město má v našich myslích nenahraditelnou vzpomínku. Proč ? No kdykoliv tam přijedeme tak prší. Ale hezky řádek po řádku, čili popořádku jak čeština dovoluje.
Prvním naším cílem byl Klášterec nad Ohří. Byl pátek, 29. září 2023 a Září zase zářilo – bylo hezky ! Nejdříve jsme měli dovoleno vejít do sadu švestek a tam pomalým krokem kontrolovat kvalitu sklizně. Tam kde obří švestky zůstaly viset na stromě se zastavit , pokochat se pohledem na nádherné plody, utrhnout je a schovat v nevyhovující tašce. O ochutnání nemluvím, to totiž bylo na začátku a jen jednou, protože dvakrát by to nahradilo oběd. Netrvalo dlouho a byli jsme hotovi a jelo se na oběd. Hospoda byla plná a na vybranou bylo jedno jídlo a jedna polívka. Hostinská byla moc hezká, mladá, kyprá, ale byla na všechno sama. Chudák holka, vždyť ona tady ani nebude mít čas se vdát , projevili jsme s Pavlem lítost. Polívka byla výborná, hovězí a jídlo guláš takový ten normální pro každou hospodu. Zaplatíme, něco na výbavu přidáme a už se vydáme na cestu do zmíněné Kadaně.
Po zkušenostech z několika minulých etap, včetně té dnešní pronesu na startu té příští asi tak tento proslov :“ Hele bando už mě nese… a používejte svojí baterku naplno, tedy často s maximální pomocí ! Není přece normální vracet se domů s plnou baterkou a pomalu nemít co dobíjet. Taky když se dohodnem a já zařvu jedem ! tak jedem všichni najednou ! Je nemožný abych já byl už 500m daleko a poslední teprve nasedal na koně… Jsou z toho pak zbytečný bludičky. Já na oplátku slibuji, že budu jezdit pomaleji ! “ Náš dnešní start byl příjemný. Stačilo jen přejet silnici a branou zmizet v parku. A park to nebyl ledajaký, byl zámecký ! Jakmile se z něho vyjede už je tady první nástraha – hned za viaduktem je třeba odbočit doprava ! Pak už je to zase nádhera. Tolik statných vrb, často nahloučených do skupin kmenů, jen tak někde neuvidíte. Nelze tady použít slovo podobné tomu v minulé zprávě. To bylo soulípí, když se jednalo o lípy a tady když jde o vrby tak souvrbí nejde, leda svrbí, ale to už je něco úplně jiného. Po levém břehu Ohře jsme takto dojeli do Rašovic. Tady se musí přejet na pravý břeh, vystoupat vesnicí Rašovice nahoru ,tam se jen letmo pokochat pohledem na okolní kopce a pak už se ponořit do zeleně stezky, místy prašné, většinou pevné a rozhodně pěkné. Čím více se blížíme ke Kadani tím je řeka širší. To přehrada na okraji města vodu zadržuje a rybářům poskytuje spoustu míst k posezení. My se po hrázi vrátíme na levý břeh kde na nás čeká překvapení. Stezku tady přilepili ke skále, opatřili železnou rohoží, která hezky kopíruje záhyby skály a pomalu klesá dolů k řece. No prostě zážitek. Po nábřeží Maxipsa Fíka dojedeme až ke kostkované, přímé, stoupající cestě k bráně města. Pokus o natočení videa jsem sice udělal, ale výsledek může sledovat jen ten komu úsměv na tváři nezamrzne. Jsme na náměstí ! Na gotickou radniční věž jsme v minulosti už vylezli takže honem kde je cukrárna ? Hned vedle Katovské uličky a byla fakt dobrá. Když se vrátíme ke kolům tak Pavel v touze po prospektu Kadaně se ptá dvou dam na lavičce kde je Ičko ? Odpověděly německy a správně nás navedly do úzké ulice z náměstí. Už konec zdržování a zmíněnou uličkou přímo na opravené hradby města. Je to tam moc hezký až na samotný závěr ! To se projektant vykašlal na cyklisty a připravil pro ně 2×10 schodů. U těch druhých jsem požádal mladýho kluka aby nám pomohl. On opustil sevření s mladou slečnou, vynosil asi pět kol a za naší hlasité chvály pokračoval v randění. Schody máme za sebou a jsme na velice intimním místě městských hradeb. Byla tady u zdi postavená dlouhá pergola vybavená lavičkami, které místní mládeži jistě dobře sloužila k různým hrátkám. Nepřeháním, byl jsem totiž první nahoře a uviděl jsem hned na první lavičce jak se mladík učí nazpaměť hrudníček svojí partnerky. Bude lépe tady nerušit a odjet rovnou do kláštera. Františkánský klášter byl založen na konci 15. století. My jsme se byli podívat jen v zahradě , Pavel možná trochu dále a protože po sklizni švestek následuje sklizeň jablek zajedeme sem v říjnu ještě jednou a určitě klášter navštívíme. Budeme to mít s výkladem.
Pro přesun zpět do Klášterce se hodila silnice 3. třídy, která jela kolem nás. Už jsme konečně všichni pohromadě, já křičím jedeme a jedu sám. No nebudu se v tom patlat, myslím to s nadsázkou a v dobrém duchu. Po sedmi kilometrech jsme v Klášterci a brácha píchá (přední kolo). Škoda, že právě teď musel nastat rychlejší přesun k autu abych pro něho mohl dojet. Před námi byl totiž zámecký park a v něm mohutný strom, rozložitý v koruně – Platan javorolistý. Tak taky příště ! Nakládání kol na vozík nám jde stále lépe a to je dobré znamení pro příští etapy. Ještě kdo byl : Ivča, Jitka,Pavel, brácha a já. Mějte se pěkně, myslím na Vás. Pepa D.
Loketské zvony.
Ahoj kamarádi. Na tento víkend 23-24.9.2023 jsme měli na vybranou. Buď pojedeme do Lokte v sobotu kdy se bude konat přivítání zvonu Sv.Marie, tedy jeho okukování zblízka a to ještě s možností se zeptat na cokoliv přítomného mladého muže, historika Miloše Bělohlávka. Nebo pojedeme až v neděli kdy se koná svěcení zvonu , jeho vynesení do věže kostela Sv.Václava a jeho první zvonění. Pro partu jsem zvolil sobotu s poukazem, že slyšet zvon můžeme kdykoliv příště. Jak se to celé nakonec seběhlo ? O tom je další text.
Náš počet během týdne nabýval až se zastavil na osmi, z toho čtyři na kole a čtyři autem. Cestování na kole bylo příjemný, vítr nám totiž foukal do zad a sem tam vykouklo slunce. V Sokolově byla zastávka na oběd. Dříve se ten podnik jmenoval Hortenzie, ale jak je to dnes nevím, protože to označení mi připadlo zběsilý tak jsem ho z paměti vypudil. Jídelní lístek byť velice početný v sobě skrýval jedno slovo – tortilla – na mnoho způsobů. Taková tenká placka, trochu připálená, naplněná dobrůtkami exotického původu, která postupem chladnutí stále více tuhne a rychle sytí. Bylo to dobrý, ale pro nás pomalý. No nic naplat na cestu do Lokte máme jen 40 min. Dali jsme to a se zpožděním deseti minut jsme byli na dvoře fary. Stál tady plaťák ozdobený větvičkami cypřiše a slavnostní látkou na které stál zvon Sv.Marie. Váží celých 500 kg ! Většina povrchu zvonu je věnována jménům dárců ,kteří přispěli větší než normální částkou. Je mezi nimi i Marie Kykalová, tedy Kika !! Její jméno bude na věky věků ve věži kostela Sv.Václava ! Blahopřejeme . Dále je na zvonu latinský nápis, který přeloženo znamená : Tys nad lunu krásnější, tys nad hvězdy jasnější, tys nad slunce čistější, ať tebe písně oslavují. On je zajímavý ještě něčím ! V latinském textu se vyskytují písmena , která jsou také římskými číslicemi. Např. V = 5, nebo C = 100. Jestliže si sečtete hodnoty těchto čísel dostanete letopočet 2023 .Zkuste si to na fotografii z galerie. Ještě o kousek vedle je malý reliéf sochy Panny Marie Krásenské s textem : Pros za nás královno bez prvotní viny počatá. Také je zde ještě znak zvonařské dílny paní Tomáškové-Dytrychové z Brodku u Přerova kde ještě odlili dva zvony pro Loket a to Sv.Václava 220 kg a Sv. Anežku 330 kg. Oba byly vyneseny do věže již dnes v sobotu . Tím to ještě nekončí ! Při dolním okraji zvonu je uvedeno sedm ctností zvonu – chválím Boha pravého/ svolávám lid/ shromažďuji kněží/ mrtvé oplakávám/ blesky odháním/ mor zaháním/ svátky slavím . Na horním okraji je poslední nápis : Můj hlas radostně oslavuje Matku Boží nyní až na věky. Když jsme toto vše s Milošem probrali mohli jsme se několika slovy pozdravit s Jitkou Hlavsovou, vyfotit se s ní a dokonce si za samourčenou cenu koupit keramický zvoneček s nápisem ZVONY LOKET 2023 , Jitky vlastnoruční výrobek. Byl nejvyšší čas na kávu a kde jinde když ne v Cafe Galerie? Vždy je výborný a i ten avokádový dort byl výborný. Na mostě, když slunce zapadalo a rozjasnilo krásu loketského hradu, jsme se fotili a i trochu klábosili. Po nezbytné zastávce u auta kde měla Hanka schovaný koláč se konečně vydáváme na cestu. Za necelou půl hodinu jsme v Sokolově u nádraží a poměrem hlasů 3:1 je rozhodnuto, jedeme na kolech dál. Kopec ke skleníku už musela Jíťa tlačit, protože baterka nechtěla pomáhat. Ještě to zvládla do Nebanic kam dojela na zavolanou naše Jitka a dovezla nás domů. Máme 82 km. Kdo byl : autem Vlasta, Kika, Hanka a Zdenka / na kole Pavel, Ivča, Jitka a já.
Jak jsem už uvedl program nových zvonů pro Loket měl pokračování i v neděli. Odjel jsem tam a přišel na místo právě ve chvíli kdy se dával do pohybu malý průvod církevních představitelů. Hned za ministranty a křížem pomalu kráčel bývalý primas český a zdravil se s lidmi na chodníku podáním ruky. Tak se dostalo i na mě ! Prostě třásl jsem si rukou s Dominikem Dukou ! Po krátkém přivítání přítomných a stejně tak dlouhém projevu emeritního kardinála došlo na křest zvonu. Hned poté co kardinál pokropil zvon svěcenou vodou se ujali práce mistři zvonaři . Nejprve pozvedli zvon jeřábem asi metr vysoko , pak jeden z mistrů vzal do ruky jeho srdce a třemi údery do zvonu ho rozezněl. Byl to úžasný zvuk, který jen pomalu odezníval. Velký zážitek ! Vysoký jeřáb ještě nastavený krátkým ramenem snadno vyzvedl zvon k oknu věže a poté ho lehce zasunul dovnitř. Tam se ho ujali další mistři. Vložili do něho srdce, které je z kovaného železa kdežto samotný zvon je odlit z bronzu. Pak k němu připojili složité zařízení, které bude se zvonem pohybovat a zvonit v předem stanovenou dobu. Kouzlo vlastního zvonění spočívá ve společném kývání zvonu a jeho srdce s tím, že k úderu do zvonu dochází až při jeho kratičkém zastavení v úvrati pohybu. V jiné fázi letu zvonu to nesmí nastat. To bylo jen malé odskočení k technickým věcem . Zvon už budou vidět jen zvonaři, údržbáři, ale veřejnost ne. Jen některé generaci se povede zvon nejdříve vidět a pak slyšet. Na to o jak velkou událost města šlo se neubráním dojmu, že obyvatele Lokte to nechalo klidnými v zajetí svých zahrádek a chat. Přišlo velice málo lidí. To bylo vidět i vzápětí v kostele. Prvních pět řad bylo téměř plných pozvanými dárci a v dalších řadách už to bylo sporadické obsazení. V mých očích to nijak nesnižuje zásluhy Jitky H. a dalších o oživení života ve městě jak je tomu v každé vesnici např. ve Francii kde se pravidelně zvoní. Jitka v říjnu odletí do Portugalska aby opět došla pěšky do Santiaga. Přejme jí šťastnou cestu – Bueno Camino !
Váš Pepa D.
Zpráva o ničem a Clam-Gallasově paláci.
Ahoj lidičky. Je to takový zvláštní den ta dnešní Neděle. Už to bývá skoro zvykem, že na neděli většinou svolávám etapu ! Tak tomu bylo i dnes, ale okolnosti byly proti. Co všechno bylo těmi okolnostmi, které zabránily uskutečnění odpoledního výletu ? Vyberu některé – dovolené, práce na domě, únava z dlouhé cesty, různé návštěvy a okrajově taky ignorance !
Nic víc se nedalo dělat než vyrazit ve dvou (s bráchou) po trase plánovaného výletu do Dasnic. Počasí bylo tak nádherný, že bych musel do superlativů abych ho popsal. Neviděli jsme se s bráchou celý týden takže nám povídání vydrželo až do hospody. Tam dvě malý Plzně, přejmenované servírkou na Plzničky, krátké pokecání se dvěma Němci u stolu a jedeme po cyklostezce zpět. A teď světe div se : při sjezdu od skleníku do aleje jsme potkali početnou výpravu Milady party. Jeli jsme rychle a proto se celý kontakt musel spokojit s opakovaným Ahoooj ! Bylo to bleskové setkání s lidmi se kterými jsme toho najezdili opravdu hodně. Tolik o etapě, která se nejela. To bylo, ale ještě důležitější je co bude ! Příští sobotu 23.9. se koná v Lokti velká slavnost. Bude vystaven nový zvon Panny Marie a to krátce před tím než bude vynesen s dalšími dvěma do věže kostela sv. Václava. Je to výsledek trpělivé práce a velkého úsilí naší známé Jitky Hlavsové. Proto tam budeme !
Před několika dny jsem byl v Clam-Gallasově paláci v Praze. Prohlídka byla komentovaná mladou dámou Hankou B., která zasvěceně a poutavě vykládala historii a osudy paláce od jeho vzniku až po současnost. Mám příslib od vedení paláce, že při naší návštěvě dne 29.1.2024 by nás mohla provázet. Jistě i jiné průvodkyně to mohou zvládnout stejně tak dobře, ale chtěl bych mít jistotu. Palác byl v posledních pěti letech restaurován a opraven nákladem půl miliardy korun. Zaplatil to ten, který tady posledních sedmdesát let, snad dobře, archivoval miliony dokumentů, ale pro samotný palác neudělal vůbec nic – byl to stát !
Historie této stavby je dlouhá, ale ne zas tolik aby z toho neměla problém jak se na vybrané místo vejít. Zlomovým a pro nás chebáky zajímavým letopočtem byl rok 1634 ! Ano správně – v Chebu byl zavražděn na smrt nemocný Albrecht z Valdštejna, ale nebyl sám kdo tu tehdy přišel o život. Mezi dalšími byl majitel paláce Vilém Kinský. Když císař rozděloval majetek svých zavražděných nepřátel, tak palác daroval Matyáši, hraběti Gallasovi. Ten ale už v roce 1647 zemřel . Jeho vnuk Jan Václav Gallas koupil několik domů a na jejich místě rozšířil palác na tři křídla ve stylu baroka. Jeho stavitelem byl slavný Fischer z Erlachu. Další v řadě je dědic Filip Josef Gallas. To on dokončil vnitřní úpravy paláce tím, že angažoval italského malíře Carlo Carloneho jehož výmalbu stropů schodiště a všech sálů tzv. vznešeného patra – piano nobile, můžeme obdivovat dnes, po dokončení restaurátorských prací. Krizí prošel palác v roce 1744 kdy byl válečnou lůzou zcela vyrabován. To ale nezastavilo Kristiána Filip Clam-Gallase v úsilí obnovit vnitřní barokní nádheru. Jeho postavení v kultuře tehdejší doby bylo výsostné o čemž svědčí i koncertování W.A.Mozarta v palácovém divadle, které zde hrálo mezi lety 1812 – 1828. Všimli jste si, že u Kristiána Filipa se poprvé objevuje druhá část jména – Clam ? Je to proto, že Filip Josef G. zemřel bezdětný, jeho majetek přešel na jeho manželku Marii Annu a pak na děti její sestry Aloisie z Clamu. Mužští potomci museli přidat ke svému jménu Gallas, aby se podle závěti mohli stát vlastníky gallasovského majetku.
Již jsem konstatoval, že je vše hotové. Věřím, že brzy bude palác hojně navštěvovaný obdivovateli z celého světa. Sedmdesát posledních let sloužil jako státní archiv a byl tudíž jen problematicky přístupný spíše historikům k jejich bádání než veřejnosti. Z odborných kruhů prý zaznívá kritika na výmalbu stěn schodiště a na zvolenou barvu fasády. Na schodišti byly nalezeny pouze zbytky tehdejší malby a tak záleželo na restaurátorovi jaké výjevy si zvolí. Prý to neměl podávat tak podrobně atd. Ať si odborníci diskutují, my jako návštěvníci stejně nic zvláštního nepoznáme a bude nám to jedno, protože budeme uspokojeni barokem. Jiné je to s barvou fasády. Restaurátoři totiž našli původní barvu a ta byla šedá. Pamatujete na zámek v Klášterci nad Ohří ? Tam také našli ve spodních vrstvách barvu červenou, zámek namalovali a byl oheň na střeše. Pražáci prý protestují, chtěli by nějakou světlou barvu, ale to budou muset počkat na nějakého idiota, který bude kandidovat na primátora, dá si barvu paláce do svého volebního programu a toho si pak zvolit. Zajímavý je to s barvou soch na fasádě a na horní římse paláce. Jsou nyní ve stejné barvě jako fasáda. Je to proto, že již pražská dílna slavného sochaře Matyáše Brauna chtěla aby sochy byly malovány s fasádou, protože pro jejich vytesání bylo použito několik různých žul různé zrnitosti a barvy a to i v rámci jedné postavy. Pouze na doplnění dodávám, že jedním z projektantů obnovy paláce je manželka mílaře Milana Hosáka, Gábina ! Milan nás provázel na jaře po staré Praze.
Mějte se hezky a těšte se !
P.s. pro lepší orientaci v galerii fotek pod jménem Clam-Gallasův palác je za snímky z paláce několik obrázků nových domů z obce Černošice u Prahy. Konkrétně se jedná o dva domy kdy první začíná skleněnou stěnou do ulice a ten druhý je nazvaný ocel a sklo.
Nejzápadnější bod ČR.
Ahoj kamarádi, včera se to zase jednou povedlo ! Teď to chtělo spíše udělat otazník, ale čekat na něj odpověď je velice odvážný. Takže se pustím do reportáže aby to byla ona, která přinese vzpomínky na jedno nádherné odpoledne.
V Krásné u pivovaru na nás čekal Karel a taky Pepa Vacek, který se ženou Maruškou mi denně pomáhali v Bramborárně s cílem závodu 1000 Miles. Jen zmínku o pivovaru ! Já tu stavbu znám už z hlubokého totáče kdy se zde ve sklepích skladovala sadba brambor. Nádherné, klenuté sklepy to byly. Pivovar tu je od roku 1898 a po 1. světové válce dodával pivo i do Ameriky. Jenže 2. světová ukončila jeho činnost , hlavně z důvodu vysídlení obyvatel.
Po nezbytném přifouknutí některých dámských kol jsme se dali do pohybu. Velení jsem předal Pepíkovi, to dá rozum. Nejdříve jsme projeli krásnou lipovou alejí, hodili oko doleva na nově postavenou útulnu pro turisty i poutníky a zastavili se u Infotabule, která popisuje sklep u cesty. Jde o vodosběrnou štolu vytesanou v 18. stol. do vzdálenosti 185 m sloužící kdysi k jímání spodní vody. V době nedávné zde byla skladována zelenina a brambory. Nejohebnější z nás se dostali i dovnitř ! Asfaltka tady byla udržovaná až k Pohraniční rotě, která je dnes schovaná v zeleni bříz, osik a vrb. Její majitel jí pronajímá skupinám střelců aby se mohli vyblbnout s barevnými kuličkami. Pepa sám tu stavbu ignoruje a zastaví až u upraveného zaniklého hřbitova stejně tak zaniklé obce Újezd. Před válkou tady žilo 175 obyvatel a věřte nevěřte od roku 1921 tady byl zaveden elektrický proud a krátce na to i telefon. Ovšem po válce se osud vesnice naplnil ve sledu událostí – odsun – drancování – odstřelení zbytků budov v r. 1953. Péčí Obecního úřadu v Krásné se upravil místní hřbitov a znovu byl postaven a restaurován pomník padlých obyvatel v obou válkách. Tato enkláva Ašského výběžku byla dříve intenzivně zemědělsky využívána. Sedláci zde pěstovali žito, oves, len a taky brambory. Dnes jsou všude louky a díky Bohu jsou sklízené.
Pepa to bere šikmo loukou nahoru k prvnímu větrníku aby zastavil až u kraje lesa. Je tady totiž tzv. „keška“ což je schránka různých velikostí a tvarů ve které je ukryt malý zápisníček kde se podepíše ten kdo kešku najde a připojí tam datum nálezu. Hra pro dospělé i děti se jmenuje Geocashing. Hraje se po celém světě. Její princip spočívá v používání aplikace stažené do telefonu jejíž součástí je navigace. Každá keška má svoje pevné místo v přírodě, tedy svoje souřadnice, které aplikace zná a dovede vás k ní. Pepa a Maruš Vackovi jsou v této hře velice aktivní vždyť už mají registrováno více než 8500 nalezených kešek v ČR. Zastavujeme u soliterního smrku s větvemi až na zem. S nápovědou od Pepíka strom obcházíme a už jí máme! Na větvi blízko kmenu visí dřevěný váleček s pokličkou, který je dělený na skruže. Těmi je nutné šikovně otáček a poslouchat jak nějaký předmět postupně propadává dolů až vypadne malá zlatá bombička v níž je zmíněný zápisníček. To je radost !
Další naše putování je vedeno po cestě která spojuje všechny čtyři větrníky. Dvakrát se dostáváme do jejich blízkosti a sami slyšíme jestli dělají hluk. Nedělají ! Ještě jednou se na lukách zastavujeme blízko další kešky. Je na kovové tyčce jako magnetka. Dalším sjezdem se blížíme k „Mostu Evropy“ . Je to nová dřevěná lávka přes Mlýnský potok, kterou obnovil spolek turistů z Krásné. Jsme blízko nejzápadnějšího bodu ČR. Šourkem, tedy pomalou pěší chůzí tam máme být za deset minut. Závěrečná třetina pěšiny je hodně kořenová, ale když není chvat, tak je hezká ! Jsme na místě. Starý hraniční patník s letopočtem 1844 nám ukazuje onen bod. Okolo teče potůček a vpravo stojí úplně nová útulna pro turisty. Já vím, že tady někde na stromě je v budce keška. Úmyslně nepíšu ptačí, protože do ní se ptáci nedostanou. Jenže ona visí asi 4 m vysoko a žebřík je tu, ale k útulně přišroubovaný. Kdepak , my se nedáme. Je tu bytelný koš s víkem. S bráchou ho postavíme pod strom, Jíťa se na něj lehce vyhoupne, nejde kešku, počká, já se podepíšu, ona jí vrátí do budky a máme vyhráno ! Můžeme se vydat zpátky. Pepa čeká u kol a hned nás láká k infotabuli, která je věnovaná bývalé obci Újezd. Bývala to hezká vesnice.
Když už jsme všichni pohromadě tak logicky přichází otázka : „Kolik je hodin ? nebo Bude hospoda ?“ No jasně, že bude ! Jenže k ní vedou dvě cesty – jedna dlouhá a druhá krátká ! „Tak radši tou kratší Pepino, když už jsou čtyři “ ozve se z party. Vyslyším tedy hlas lidu a po zelené se suneme vpřed t.j. k obnovenému památníku padlých občanů Újezdu. V tom nejnižším místě pěšiny je kikažlábek sice široký, ale hlavně hluboký. Hanka tady padá do měkkého, ale stejně do krvava zraněná. Okamžitě jsme zahájili podrobné vyšetřování nehody a výsledek : jasně, že musela padnout, protože šlapala i v hlubokém žlábku, šlapka se dostala do kontaktu se zemí a bylo to ! Následovalo veřejné ohledání místa zranění na levém stehnu pachatelky s výsledkem nejistým. Buď řídítka nebo nějaká páčka jsou pachatelé. Po chvíli posezení odjíždíme nahoru po louce k signálce když tu náhle Pepa nachází ztracený šátek. Leží tu u cesty a asi patří té dívčině, která tudy prošla před chvílí směrem k motorce na parkovišti. Pepa s lehkostí trénovaného cyklisty dojíždí přes louku dvojici, předává šátek a vrací se za námi. To už jsme zase na asfaltce a uháníme do hospody Sokolovna v Krásné. Chválili jsme jí i když děvčata dostala přesolenou polívku. Tak zase někdy …
Zbývá se podívat na účast. Byli : Karel, Thálie, brácha, Ivča, Jitka, Zdenka a já. Na telefonu v Cyklopartě je nás 17 ! „No tak řekněme taková Jiřka. Je to milá holka, všechno ! Ale ona už celý půlrok nesedla na kolo a nebo tak abysme to neviděli, nebo co …“ Ujeto máme 15 km, ale zážitků tak na padesát. Pepo díky, je to Tvoje zásluha. Všechny zdraví Pepa D.
Míle 2023 končí.
Přátelé ! Je ráno, 21.srpen, venku je vedro a já vzpomínám na tento den před padesáti pěti lety kdy k nám na tancích přijeli Rusáci, jak jsme okupantům naší země tehdy říkali. Ano jistě, byla to celá Varšavská smlouva, tehdejší vojenský pakt soc. zemí, který dodnes jako jediný na světě dokázal napadnout svojí členskou zemi a zašlapat v ní rodící se nový, tedy spíše opravený společenský pořádek. Když jsme tehdy jeli s bráchou na kolech z Fr. Lázní do Třebeně tak jsme viděli dlouhou řadu tanků a jiné techniky na polní cestě mezi Horní Vsí a Třebení. Ta cesta už není ! To je jen krátký přelet nad tehdejší dobou. Dnes je vše jinak, ale ta ruská chuť obsazovat cizí území, ničit je, zavádět tam vlastní pořádky, vymýšlet nepřítele atd. pořád trvá.
My se už druhý měsíc bavíme o Mílích, o jejích hrdinech, o lidech kteří se dobrovolně oddávají velké nepohodě, strádání a pak přijíždějí nebo přicházejí do cíle šťastný, spokojený sami se sebou. Jak obrovský rozdíl je mezi těmito závodníky a statisícemi lidí na Ukrajině, kteří byli připraveni o normální život, uvrženi do nepohody a strádání. My jsme oslavili příchod vítěze letošního dvojnásobného ročníku „2020 mil“ pěšáka Petra Ozogána. Malý, vousatý chlapík z Liberce přišel v sobotu k večeru, ba dokonce přiběhl pod vítězný oblouk. Na sobě měl zelený dres, což v řeči závodu znamená, že se jedná o legendu, protože má za sebou sedm a více startů. Petr jich má 13 !!! Dres byl šíleně špinavý, od potu mokrý jako ostatně všechno na něm. Při řeči se zmínil, že ten dres je dobrý triko pro pobyt venku a že ho dostal od Honzy. Ten to slyšel a okamžitě vypálil poznámku „no jo, ale já Ti ho dal čistý !“ Když už měl asi pátý bramborák tak začal vyprávět nepopsatelným způsobem různý historky ze života na trati. Moc zajímavý je jeho dosažený čas : 1 měsíc, 2 týdny, 3dny, 4 hodiny a 5 minut. Ten skutečně vytvořila náhoda !
Mě se v paměti usídlila tato : „Jednou když jsem byl uprostřed Slovenska tak jsem za tmy přišel do vesnice. Hledám zastávku, ale ve světle čelovky se mi objeví otevřený přístřešek. Bylo tam místo, tak proč ne . Světlu okna z baráku naproti jsem nevěnoval pozornost, vytáhl vařič a už to jelo. Polívka byla málem hotová, když se ze dvou stran vynořily postavy. Zvědavci napadlo mě, ale kdež policajti to byli. Obvyklá lustrace probíhala jako vždy i to divení bylo podobný. Nešlo jim do hlavy, že jsem z Liberce a přitom jdu z Nové Sedlice a ne do N.Sedlice. To jsem jim ale nejdříve musel vysvětlit kde ta vesnice je a že díky závodu jsem se tam dostal a teď už jsem na cestě zpátky po jiné trase. „A prečo po inej ?“ Zatímco padaly podobný otázky jako např : „Kam že dete ?“ Do Aše, odpovím , „Ale vy stě z Liberca !“ atd. tak jsem v klidu snědl polívku a kus chleba. „A čo ďalej, butete tuna spať ?“ Když jsem přitakal, tak odešli stranou na poradu. Výsledkem byl telefonát starosty obce kde mi sdělil : „Dávam Vám týmto oficiálný súhlas k nocovaniu v prístrešku záhrady školy.“ Starosta obce řekl a zavěsil. Policajti k tomu ještě dodali několik divení a odešli.
Včera v neděli 20.8. jsme jeli etapu po stopě závodu. Sraz byl poprvé u lávky do Hájů – velice výhodné místo pro mě ! Jsme tedy na CS Ohře č.6. Za chvíli jsme u Wechtru, ale bohužel, pan nájemník se rozhodl otevírat až ve tři hodiny. Špatný ! Dojeli jsme na kontakt se silnicí a po ní jsme se dostali do Podhradu. Tady už konečně šlo o zmíněnou stopu. Po chvíli je tu Dřenice a to máme za sebou i dva pěkný výšvihy kde i nejvýše nastavená pomoc byla jen taktak. Ve stánku u cesty měli pivo a neměli lidi. To jedno nám trvalo nezvykle dlouho, proto další postup dostal více švihu. Po projetí jedné kolonie jsme na asfaltce, která kdysi spojovala Ypsilonku s Odravou. Po té došlo v roce 1957 ke „vpádu Dušáků na Chebsko“ jak s oblibou označuji přestěhování rodiny z jižních Čech sem do FL. U benzínky už byl pokročilý čas, takže trasu Potočiště – Chvoječná – Chocovice – Doubí – Třebeň jsme jen proletěli. Honilo nás nejen horko, ale taky žízeň. Zaručený lék na tento stav je napít se. V lednici je vychlazený Bernard a ještě k tomu má dnes svátek, takže byl výborný. Stejně jako káva a buchtičky několika druhů.
Jitka Frankeová, dáma středních let z Prahy, kadeřnice, přichází do cíle jako poslední a přesto vítězně. Je totiž jediná žena, která ušla celý letošní závod 2020 Miles. Jíťu znám už z minulých startů jako stále veselou, pozitivně naloženou. U ní se nejedná o radost z posledních sil, kterou každý závodník v cíli má, ale doslova o životní postoj. Ráda by se s námi prošla Prahou, ale já si vůbec nejsem jistý jestli bych to chtěl, protože rozdíl v kondici je mezi námi značný. Přišla už za tmy. Snažili jsme se prostor pod obloukem nasvítit aby fotky a video měly co nejvyšší kvalitu. Myslím, že se to povedlo. Zvláště kytice slunečnic byla i ve tmě nepřehlédnutelná. Po dlouhém povídání venku došlo konečně na bramboráky. Ona se na ně těšila a Mírovi se zvlášť povedly ! U toho mě napadlo srovnání kolik jich sní závodník a kolik jeho doprovod a my ostatní. Vychází mi to na poměr 1:5 ! Je to jeden vajling těsta na každého kdo přijde do cíle. Je už půlnoc, její vnoučata jsou ospalá a hladová, samotná Jíťa se těší na svojí vanu doma proto je třeba sešlost ukončit a rozjet se domů. My, Jíťa M a já, jsme sedli na kola, rozsvítili světla a uháněli jsme do Chebu. Bylo to moc pěkný svezení ! Letošní Míle skončily , ať žijí ty příští !
Praha srpen 23.
Ahoj všem. Po dvou dnech od etapy sedíme ve vlaku, který uhání do Prahy. Čeká nás tam bohatý program a taky nažhavené počasí. Zatímco program se dal zkrátit tak venkovní teploty si s vámi pohrávají až do velké únavy. Na dopoledne jsem vybral návštěvu výstavy Svět medúz v obchodním centru Arkády na Pankráci. Ve vlaku jsme probrali cestu metrem linky C a když se užuž zdálo, že velitelem přesunu bude Páťa (Patricie vnučka Emaruš), tak se na dalším sedadle kde seděla Oli objevily její špičkové znalosti o cestování metrem, o samotném nákupním centru a vůbec o Praze. To mě vedlo k tomu, že jsem jí svěřil vedení výpravy a jak se později ukázalo tak to dělala až do našeho závěrečného setkání. Vysvětlím moje odloučení od party : 2x do roka jezdím do FN na Karláku na kontrolní echo vyšetření srdce. Kvůli tomu jsem tam byl v roce 20. hospitalizován. Nyní se moje vyšetření protáhlo o 1.5h takže náš příjezd na oběd k Betlémské kapli se taky zpozdil. Nakonec to ani moc nevadilo.
Děvčata měly oběd za sebou a mohly se samy vydat na pěší pochod cca 1 km přes Karlův most na Kampu a Říční uličkou na Újezd ke stanici lanovky na Petřín. Původním cílem bylo vyjet nahoru k Petřínské věži, prohlídnout si Prahu shora, sjet zpět na stanici Nebozízek a vydat se vlevo k Hradu, pěkně po vrstevnici parkem s mnoha výhledy na Prahu a Malou Stranu. Povedlo se z toho jen ono vyjetí nahoru k věži kde na přímém slunci stála fronta lidí před výtahem, který je vozil nahoru. Po krátkém vyhodnocení situace bylo rozhodnuto – další vzdáváme a jedeme dolů ! Je na místě abych uvedl jen několik informací o této rozhledně. Základem byla návštěva Paříže málo početnou delegací právě vzniklého Klubu českých turistů v roce 1889. Vedl je Vojta Náprstek, český cestovatel atd – viz Wikipedie. Oni se doslova zamilovali do Eiffelovky a chtěli ji mít i v Praze. K tomu se hodila připravovaná Jubilejní zemská výstava, která byla plánována na rok 1891. Za dva roky dokázali nadšenci nejen připravit peníze, ale také vyprojektovat stavbu a světe div se – za pouhé tři měsíce jí také postavit metodou horkých nýtů. Dne 20.8.1891 byla otevřena ! Pro dnešní stavitelství něco nevídaného.
Byl jsem v pravidelném spojení s Oli, která mi nečekaně brzy hlásila „Jsme dole“ a mě nezbylo než je poslat do cukrárny na zmrzlinu, protože náš pěší pochod byl poněkud pomalejší. Zato byl objevný a jednou se bude hodit pro celou partu. Když jsme sešli na Kampu tak mě na lavičce napadlo prozkoumat hned první uličku vpravo, protože tam i odtud mířilo hodně lidí. Asi za dvěsta metrů jsme byli na můstku přes Čertovku, rameno Vltavy, které odděluje Kampu od Malé Strany. Vešli jsme tedy na Velkopřevorské náměstí kolem stejnojmenného mlýna. Vpravo, tedy na severní straně upoutá pozornost barevná, dosti vysoká Lennonova zeď. Je to zeď Maltézské zahrady na kterou již od 70.let minulého století bylo malováno a psáno mnoho veršů, protestů a pod. Od smrti Johna Lennona v prosinci 1980 byla tato tvorba věnována především jemu, lásce a míru. Vchodem do zahrady si dopřejete nádherný zážitek. Po staletí tady roste u zdi Platan javorolistý do ohromné výšky a šířky. Abychom se dostali ke vchodu kostela, který tady v zahradě končí, musíme zpět na náměstí a vzít to dvakrát doprava. Už první pilíře kostela svítí světlou barvou, vypadají jako nové, jsou prostě nádherné. Samotný kostel nebyl nikdy dostavěn celý, ale jen dvě hranolové věže a chór. V letech 1640-60 byl barokně obnoven a v naší době opět restaurován takže i prohlídka přes mříž je nádherná. Nejde nezmínit jméno kostela ! Je to : „Kostel Panny Marie pod řetězem konce mostu“. Hned vysvětlím tento ojedinělý název. Ve středověku se ulice kolem církevních staveb zamykaly na noc řetězem a to nám právě název kostela připomíná. Ještě něco ! Zásluhou našeho krále Vladislava I. byla právě v těchto místech v r. 1169 postavena malá románská bazilika s klášterem, špitálem a také mlýnem patřící řádu Maltézských rytířů. Vše bylo řádně v roce 1420 husity vypáleno a pobořeno. Manželka zmíněného krále Judita se velmi zasloužila o stavbu Juditina mostu, předchůdce Karlova mostu. Ten původní byl stavěn v roce 1159 a 1342 zničen velkou povodní, ale jeho pilíře pak posloužily ke stavbě dřevěné lávky spojující oba břehy Vltavy. Tak tomu bylo až do roku 1378 kdy byl otevřen nový, kamenný Karlův most. Ještě je tu blízko Buquoyský palác, od roku 1919 velvyslanectví Francie. Je také nádherný jako ještě několik podobných staveb. Berte to jako pozvánku na naší lednovou, nebo březnovou návštěvu Prahy, možná s doprovodem a výkladem Stáni.
Když jsme se ve zmíněné cukrárně sešli, tak bylo na děvčatech vidět, že slunce je opravdu sviňa, no někdy ! Už se chystáme k odchodu a v tom přijde vedle nás herec, komik Jiří Lábus. Hned povzbuzuji děvčata :“Holky jděte, bude fotka, on je zvyklej!“ Nejvíce odvahy měla Jíťa a fakt se to povedlo. Je to veskrze sympatický chlapík a ještě k tomu má hezké vzpomínky na Frant. Lázně. Proto jsme poklábosili trochu déle než trvala jedna fotka. Tramvaj č.9 nás odvezla k Hlavnímu nádraží a po nastoupení do klimatizovaného Pendolina do nás vstoupil nový život, který jsme využili pro karty Skip-bo a taky pro diskusi zajímající obě strany, ale musím si přiznat, že někdy jen jednu ! Kdo byl ? Jíťa, Thálie, Emaruš a její dvě vnučky Páťa (Patricie) a Lucka, Kika, Olina a já.
Mějte se hezky a už v neděli na etapě se na Vás těším. Váš Pepa D.