Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Zprávy

Zpráva z Mikulášské schůze

Druhá adventní neděle …

O druhé adventní neděli se naplnila chalupa až do posledního místečka. Bylo třeba urychlit program, protože čtyři z nás museli jet na hokej do K.Varů a přitom ještě se přihlásit na některou dovolenou o kterých bude řeč. Dnes už je středa večer, znovu si pročítám zprávu a dochází mi, že jí musím nastavit, všelijak doplnit a přitom doufat, že většina z Vás se k ní vrátí a přečte si tento doplněný text. Když schůze začínala, tak bylo v kuchyni 25 lidí.  Jen co hlahol mnoha hlasů začal bylo třeba nejdříve každému nalít podle jeho chuti a pak se pustit do dovolených.

Příprava pohoštění …

Takže jen krátce jsem uvítal všechny přítomné, požádal děvčata aby se ujaly vaření kávy a rozlévání mnoha různých nápojů. Dříve k tomu bylo třeba ještě porcovat koláče, nebo chleba a maso, ale to už není nutné, protože zkušenosti nás naučily, že tyto přípravné práce se musí dělat doma. Jednoduše řečeno, tady na to není místo. Stoly se opět prohýbaly pod množstvím všelijakých talířů s  různými druhy chlebíčků , táců se sladkými koláči a hrnečků kvalitní kávy ,ale taky lahví piva, vína, alkoholů, skleniček a frťánků na totéž. Po několika pokynech a radách k občerstvení jsem se konečně ujal návrhů na dovolené v příštím roce.

Paní Kuncová a paní Menclová …

Když jsem si v minulých dnech uvědomil, že ten letošní rok byl nepovedený, protože připravené dovolené jsem z důvodu nemoci musel zrušit, tak ten příští by se měl ubírat po stejných cestách, které už jednou naplánované byly. Tím splatíme „dluh“ jak u Menclů, tak i u paní Kuncové z Českých Chalup na Šumavě. Začal jsem si psát jména přihlášených a nevycházel jsem při tom z údivu. Co jméno to „Ano !“. Pravda taky se vyskytly otazníky, že jako zatím neví, ale ty se v průběhu odpoledne postupně umazávaly až zůstal jen jeden. Kdo myslíte? No jasně, že náš benjamínek ! Přál bych jí aby mohla využít příležitosti k poznání různých krajů naší země, jejíž krása je opěvovaná i naší hymnou : „…A to je ta krásná země, země česká, domov můj …“ Tím se dostávám „zpět na zem“ abych mohl pokračovat v popisování našich dovolených.

Termíny dovolených …

Do pozvánky na schůzi jsem ale dal jako první dovolenou Děbolín, moje rodiště v Jižních Čechách. Vzápětí mě napadlo, že by to chtělo raději Šumavu, protože ta byla v plánu! Na internetu jsem zjistil, že paní Kuncová  má volný týden od 24.5. (neděle) do soboty 30.5.2020. Ten termín už je  s paní Kuncovou potvrzený po telefonu přímo z chalupy, takže je platný. Největší radost z této změny termínu má určitě Veronika. Už delší čas jsem měl objednaný termín do Chřibské kamžto jedeme 25.6. (čtvrtek) a zůstaneme do 2.7.2020 taky čtvrtek. Napadlo mě zavolat paní Menclovou právě teď, když jsme tu všichni, pozdravit jí a potvrdit si s ní termín. To se moc povedlo. Ona, podle hesla : „Co můžeš udělat hned, neodkládej na zítra!“ , prověřila objednávkovou knihu a zjistila, že celý pension bude jen pro nás. Taky pan kuchař bude jen pro nás ! Dopadlo to prostě krásně a po mohutným „Těšíme se !“ jsme konečně telefon ukončili. Oba penziony mají svoje stránky a to buď www.České Chalupy.cz a nebo www.penzion-mencl.cz . Tady si můžete zjistit ceny atd.

Přiblížil se konec.

Většina talířů je snědena, ne všechno vypito, ale nádobí umyto a to je neklamný důkaz blížícího se konce schůze.  O závěr se postaral Honza, který zavelel něco jako : „Lidi vstávat, končíme !“ a kupodivu všichni ho poslechli.  V nastalém hemžení zapomněla Jana na kabelku a přišla na to až doma. Když volala, tak už jsme byli na cestě k nim. Byla ráda a my s ní.  Mějte se hezky a ve zdraví prožijte Vánoce. Váš Pepa D.

P.s. Jak pečlivě je uklizeno jsem zjistil hned v pondělí, kdy celý natěšený jsem se vydal do Skalný že si dám  bábovku k snídani. Jenže ona tam žádná nebyla a já myslel, že bude.

Mikulášská schůze

Všem kamarádům a kamarádkám s předstihem na vědomí dávám, že také letos bude tzv. „Mikulášská schůze“. Ty uvozovky jsou tam jako omluva za to, že bude už po Mikuláši.

Naše setkání se bude konat na chalupě ve Skalný a to v neděli 8.12.2019 od 14 hodin. Bylo by dobrý kdyby  jste přišli všichni a dali mi to předem vědět. Když to uděláte, tak budete mít jistou židli, kávu a zákusek.  Další druhy občerstvení nechávám na přímé domluvě s našimi šikovnými děvčaty, když se mi ozvou !  Hlavním bodem programu bude přihlášení na dovolené v příštím roce, jejichž termíny jsou tyto : 31.5.2020 neděle  –  5.6.2020 pátek = Jižní Čechy Děbolín             a  25.6.2020 čtvrtek  –  2.7.2020 čtvrtek ´= Chřibská penzion Mencl.  Obě dovolené budou velkým pohlazením na duši. Podrobnosti, jako jsou ceny a pod., sdělím na schůzi . Hned po schůzi nás musím na obou místech přihlásit.

V neděli 5.7.2020 startuje v Hranicích závod „1000 mil“ kam určitě pojedeme pořádně povzbudit naše známý i neznámý borce. Bude to už desátý ročník a bude úplně jiný. Především bude dvojnásobně dlouhý, protože se pojede tam i zpět a cíl bude zase na chalupě ve Skalný. Cesta zpět je právě trasovaná a pojede jihem naší republiky, tedy úplně nově a jinak.

Moc se na schůzi těším a srdečně Vás zvu.  Váš Pepa D.

Zpráva z poslední etapy.

O tom jak nebyla „Poslední etapa“ …

Kamarádi tato zpráva by mohla být velice krátká, dokonce by stačilo jedno slovo „Nebyla“.  Měl jsem přihlášený tři děvčata a jedna čekala jak to dopadne a pak mého bráchu. Musel jsem jí zrušit, protože tělo vypovědělo službu a já to musel uznat. Dostal jsem od děvčat přání k rychlému uzdravení, tedy kromě té co byla za rohem a to pomohlo. Už jsem docela fit, ale onemocnělo nám počasí. Ráno mrzne a po obědě je tak šest až osm stupňů. To je málo ! A nebo máte doma kvalitní „lovecké“ prádlo (jegrovky) a dalo by se vyrazit ? Už jednou jsem se ptal kde že máme tu teplotní hranici pro výlety, ale odpovědi jsem se nedočkal. Budu tedy čekat na nějakou oblevu a dám Vám vědět, že by to šlo. Myslím, že takových 12 st. by mohlo stačit.

Schůze a dovolené …

Co je jisté, to jsou schůze. Ta „Mikulášská“ bude 8.12.2019 na chalupě . Zimní pak na konci ledna ! Bývalo zvykem, že na mikulášské schůzi jste se hlásili na dovolené příštího roku. Udělám to zase tak. Protože je už teď nejvyšší čas na objednávku penzionu, pilně na tom pracuji. Je tady první výsledek : od 25.6.2020 do 2.7.2020 budeme v Chřibské u Menclů. Už se na nás moc těší a všechny Vás pozdravují.  Ta druhá dovolená je moje rodiště Děbolín v Jižních Čechách kde můžeme pobývat od neděle 31.5.2020 do pátku 5.6.2020. Nebo snad  zvolíme Šumavu na stejný termín ?

Nové „Míle“ …

Pak taky chceme být na startu „Mílí“, který je v neděli 5.7.2020 v Hranicích. Zvláště proto, že se jede desátý ročník s nečekaným nápadem. Je to nová „Kopkovina“ !  Závodník se sám rozhodne zda pojede klasiku tzn. s cílem v Nové Sedlici  na Slovensku a nebo to tam „jen “ otočí a vrátí se do cíle ve Skalné takže ujede 3200 km. Vítěze je možné očekávat v poslední dekádě července. Taky chcete vidět takového „blázna, rapla, neznaboha ?“ No jasně, že ano !!! Tak to je příští rok v číslech. Kdo ví, jak to všechno dopadne ?! K tomu všemu vězte, že v týdnu od 6.1.2020 půjde na operaci kotníku Kika.

Mějte se hezky, dávejte na sebe pozor a těšte se na oblevu.   Váš Pepa D.  Ps. poslední podzimní fotky jsou v galerii.

Zpráva od „Babího léta“.

Milí kamarádi, samotný název etapy  je trefný, protože sám jsem zažil několik míst kde jsem se do vláken pavouků rodu Běžníků úplně zamotal. To je to pravé Babí léto, kdy se najednou udělá teplo a v zapadajícím slunci se při zemi lesknou tisíce těchto vláken. Dokonalá romantika. Chvíle kdy si vzpomenete na něco hezkého, nebo někoho blízkého a přejete si aby to bylo tak napořád.

Dvě hospody, každá jiná …

S tímto a podobnými zážitky jsem svolal nedělní etapu. Cílem bylo jet co nejvíce roviny na slunci a to se skutečně povedlo.  Ze dvora nás odjelo deset s jedním nováčkem. Tím byla Albína  která často udávala rychlost peletonu. Na cyklostezce do Nebanic byl docela klid. Tím myslím, že jen občas se objevil nějaký cyklista. No, jeli jsme poměrně brzy po obědě, takže většina cyklistů se doma teprve chystala ven. První vzrůšo nastalo před Kynšperkem kde při jedné zastávce padaly dotazy známého typu : „Bude kafe a co pivo by nebylo ?“ Ustoupil jsem a navedl partu do pivovaru k Zajíci. Tam to dopadlo špatně. Šel jsem se k pultu zeptat zda-li si můžeme sednout venku, ale odpovědi jsem se nedočkal. Obtloustlý pan vrchní právě točil pivo, což spotřebovalo celou kapacitu jeho mozku a servírka stála zády, zalévala kávu a bylo to s ní taky tak. Neodpověděla ! Po čase to pan vrchní rozbalil a hlasitě prohlásil :“ No jo, vylezlo slunce, tak už jsou tady !“ Myslel tím nás, cyklisty.  To bylo na nás moc a nebyli jsme tam. Prostě jsme odjeli. Podobný zážitek nebyl úplně nový. Prostě personálu na zákazníkovi vůbec nesejde. K tomu vedení podniku neustále zvyšuje ceny a tak společně, jistě proti vůli majitele, tento podnik „zabíjí“ . Náš odjezd byl tak rychlý, že jsme někoho ztratili. No hádejte ? Ano správně, byla to Thálie. Situaci kolem ní zachránila Jíťa, která jí (ale i sebe oklikou) přivedla do Tuřan. Tady je spolehlivě v této době otevřeno, protože pan majitel má nasmlouvaný zájezd lázeňských, německy mluvících, hostů. Ti přijedou na kávu a koláč a pokračují dál v poznávání naší krajiny čuměním z okna autobusu. Než ovšem přijedou tak má čas  natočit několik piv a kafíčko, sem tam nějaký, taky udělat. Na terase bylo hezky a před námi cesta daleká. „Thálie budeme platit a jedem !“ ozvalo se hned na začátku obřadu, který nese název „Registrační kasa“. Když už opravdu všichni jsme připraveni tak velím k odjezdu. Ten začíná příjemným sjezdem.

Proměny krajiny …

Silnice se položí do roviny a až k okraji Velké Šitboře to tak zůstane. Odtud se začíná zvedat k mírnému stoupání. Cesta tady krájí jeden obrovský lán kukuřičného strniště. Pole jsou rozježděna obřími pneumatikami traktorů, které v ještě větších cisternách rozvážejí kejdu po polích. Vládne tady šedivá barva, takový „prostor bez života“. Přijíždíme k zemědělskému areálu, který sestává z kravína, silážních žlabů a bioplynové stanice.  Krávy a bioplynka se tady „perou“ o okolo rostoucí kukuřici.  Již několik let to takto funguje a výsledkem je, že stále více půdy je využíváno k pěstování plodin , které bioplynová stanice přemění na elektrický proud a ten zemědělci prodávají. Jak to celé funguje, to by zasloužilo exkurzi, kdy bychom se mohli dovědět o výhodách tohoto zemědělského podnikání. Bude-li zájem, připravím to. . Lány sklizené kukuřice pokračují až ke Stebnici. My se ale musíme ještě zastavit u Valdštejnova dubu v Okrouhlé.

Obří dub …

Stojí tu u cesty, která dříve vedla do Chebu a dnes končí ve vodě Jesenické přehrady. Má výšku 24 m a obvod 6 m. Pod ním odpočívá dřevěný jinoch, takový šikovně přitesaný samorost. Na patřičných místech je dosti uhlazený, neboť právě tam se hezky sedí. Byla kolem něj velká sranda a tu Thálie nikdy nezkazí. Však se podívejte na foto a něco si můžete i přimyslet. „Tak už dost, jedeme dál !“ pravil jsem s dostatečným časovým předstihem. To aby se nic nezapomnělo a všechny věci našly to správné místo na kole. Někdy tohle trvá docela dlouho. Silnice se dvakrát zhoupne a sjede do Stebnice. Odtud to bereme na Mechovou a zastavíme až u chaty Mařenky K.  Ona sama tam právě není, ale je tu vidět spousta její práce, která odměňuje okolo jedoucí hezkým pohledem do zahrady. Červené listy keřů a jejich plody se tu doplňují se stejně barevnou střechou. Modrá vodní hladina ještě násobí barevnost hezkého místa.  Další zastávkou, která stojí za zmínku je  nový viadukt u Kočího. Průjezdný už je a tak zbývá jen kousek asfaltu směrem do Chebu . Bude to bezvadný.

Kvetoucí louka …

Pokračovali jsme dál po cyklostezce až do Hundsbachu. Ty tam jsou dny kdy tudy projížděli tisíce aut oběma směry. Bylo to hned od otevření hranic, které byl přítomen tehdejší ministr zahraničí Diensbier, kdy se davy lidu vydaly pěšky do Waldssasenu, podívat se a utratit první marku. Dnes je to klidná vesnice, kterou my teď projedeme a budeme směřovat kolem státní hranice do Pechtnersreuthu. Hned za Hundsbachem se naskýtá hezký pohled na oblouk nové silnice, dál na protisvah s borovým lesem, na hraniční potok v údolí a konečně se dostávám k tomu co hlavně jsme tu dnes našli. Po svahu dolů je vidět sem tam oranžový květ měsíčku a modré květy nám neznámé byliny. Základ porostu je jetelotráva . Je to překrásný a pro Thálii taky užitečný, protože ona z nasbíraným květů udělá měsíčkovou mast.  Bůh ví na co! Snad nám to napíše. Menší část party, říkejme jim sprinteři už jsou dávno vepředu a ve zmíněné vesnici hledají směr k hranici. Nakonec jsme je dojeli a oni se rádi přidali k nám. Vystoupali jsme na kopec za Horní Hraničnou a zbývá prudký sjezd do Pomezí. Byla to jízda jako o život. Jediná Thálie dokázala při sjezdu ještě sbírat houby a tak se trochu ztratila. Jíťa byla její pečovatelka, vrátila se na cestu kudy jsme projeli a Thálii přivedla do hospody. EMaruš to taky neměla jednoduchý. Ta profrčela kolem hospody, ani si jí nevšimla a skončila u kostela kde jsem jí našel. Jsme všichni a může začít objednávkové martirium podle zásad EET.  Všem do budoucna radím :“Ten vysoký dort si nedávejte ! Ten se jen dobře tváří“. Po známé nábližce přes Břízu jsme brzy ve FL. Byl to velký okruh okresem.   Kdo byl : brácha, Iva, Jitka, Thálie, Míla, DrHonza, EMaruš, Hanka, já a Albína, která byla poprvé a já hravě zapomněl její jméno. To se dá spravit..  Mějte se dobře a v neděli si můžeme udělat krátký výlet, třeba na Výhledy – podzim se vybarvuje !

Jak dál ?

Kamarádi, počasí nám přestalo přát takže dochází k nežádoucímu přerušení našich výletů. Chce se mi věřit, že ještě v říjnu se najde nějaký hezký víkend abychom mohli zajet do Bavor na dort a taky se podívat na sklizeň brambor. Potom nastane období nějakých výletů a zcela jistě schůzí kde probereme všechno důležité, co hýbe naším světem, jako jsou cíle dovolených a pod.  Mějte se jen hezky a sledujte stránky. Ozvu se jen jak to půjde.

Po celou letní sezonu nebylo třeba řešit počasí a už vůbec ne teplotu vzduchu. Pomozte svým příspěvkem stanovit hraniční teplotu při které bychom ještě jeli etapu a kdy už ne ! Vyjádřete se !

Dávám na vědomí, že tuto neděli 6.10. je u Sybilenbadu Kartoffelfest t.j. Svátek brambor. Pokud jste tam ještě nabyli autem, tak to zkuste.

Zdravím Vás. Váš Pepa D.

Zpráva od Japošů.

Konečně jsme jeli do Krušných hor.

Kamarádi moji. V neděli jsme jeli etapu, která se právem zařadí mezi krásné a taky dobrodružné. Ráno to ještě fajn nebylo. Když kdokoliv z nás musí na poslední chvíli účast odříct tak je to smutný. Nám se to teď stalo. No nic, jedno auto zůstalo doma, ostatní se namačkali k Jítě a do dvou pikapů  a jelo se. Jenže se jelo trochu víc než se chtělo. Proč ? No, v kabině jsme s bráchou tak  živě debatovali až jsem zapomněl odbočit na Starou Roli a přišel jsem na to až když jsme míjeli Benzinu na kraji K.Varů směrem na Ostrov. Na nejbližším sjezdu jsem zastavil, všem se omluvil a dal na radu Péti, že to vezmem na Dalovice a pak Novou Roli. Jenže žádná odbočka na N.Roli se tak nejmenovala takže jsme hezky projeli Vary až k dálnici, tam se nasadili na správný směr a se zpožděním dvaceti minut jsme přistáli u domečku Japošů v N.Hamrech. Bylo mi jak po abolici, pozor to není průjem ! Jana situaci zachránila báječnou borůvkovou buchtou. Za chvíli už nabíráme směr nádraží a dál do lesa. Tam jsme po nějaké době zjistili, že nejsme všichni. Menší část party řešila pád při kterém Honza nezalehl Ivu, ale její kolo. Ona skončila hlavou dolů po svahu a on se vypletl ze dvou kol a pak sčítali výsledek. Jedna naražená a odřená holeň a jeden ohnutý brzdový kotouč. Víc toho prý nebylo. Zlí jazykové se přidali s hláškou „Hele tam být sníh tak ta Ivča to sjela po zádech až do údolí !“ Dál, už všichni pohromadě, jsme se drželi cyklostezky 2000 a to až do Perninku. Odtud je už dokončená stezka  do Abertam. Na náměstí zastavíme a budeme chvíli odpočívat. Je krásný , téměř letní den se sluncem a oblohou bez mráčku. Bývalí běžkaři tady vzpomínají na různé tratě a taky na penziony z nichž některé nepřežily dobu. V nastalém klidu přichází Laďa se zprávou o prasklém plášti na zadním kole. No ještě drží, ale musí na to myslet. To Iva aby raději nemyslela na svůj pokřivený brzdový kotouč, který jí brzdí i když nechce.  Nad Větrovem, před vjezdem do lesa stavíme abychom se mohli pokochat pohledem na Špičák a jeho lanovky. Za chvíli jsme nepohrdli lepším povrchem tzv. „ruské cesty“ a přijeli jsme k Červené jámě. To místo je velice atraktivní. Kiosek je postavený ze špalků dřeva a kamenů. Před vchodem je velká skalka kde roste i Alpská protěž. Před časem se na majitele vypravila kontrola, která chtěla zastavit podnikání, neboť kousek dál si někdo otevřel taky občerstvení, nikdo mu tam nechodil, tak dostal vztek a postěžoval si na nehygienické podmínky v Červené jámě. Jak jsem slyšel tak píšu. Je krásně a jako důkaz dám do galerie fotky mladých děvčat spoře oblečených. Nedaleko, proti lesu, je z klacků a suchých kmenů ztlučená čtvercová stavba. Ještě, že nemá kulatý půdorys, protože by zbytečně připomínal jiné, nechvalně známé hnízdo. Uteklo dost času, program máme bohatý, takže nás Jana odvádí na Bludnou a pak ještě trochu níž na místo s krásným výhledem. Pod námi je Horní Blatná a nad ní, na okraji lesa hájovna Vlčina. Tam pojedeme. Na H.Blatnou mám vzpomínky z dob krátce po revoluci, kdy jsme doma otevřeli Smíšené zboží a až sem jsem jezdil pro drogistické zboží. Teď mi přijde jako blbost, takovou dálku a ještě k tomu vysoko do hor. Možná, že tady byla lepší asfaltka než je dnes. Myslím tu od hájovny až do N.Hamrů. To je záplatovaný děs. Zvládli jsme i tento úsek, kola jsme zaparkovali u Japošů a vydali se pěšky do hospody.

Pohostinství U Japošů,

tak by se dalo nazvat každé posezení po etapě u nich doma. No ale abych neutíkal moc dopředu. Nejdříve jsme byli ve velké hospodě. Bylo nás jedenáct a personál čekal jen na nás. Jiné hosty tam neměl. Samotné objednávání jídel bylo tak legrační a doznalo několika zvratů, takže Laďa nakonec nedostal co tolik chtěl. Museli jsme ocenit výbornou kvalitu jídel, třeba plněných br. knedlíků se zelím a cibulkou. To jsem měl já a fakt dobrý. Nebo jelení guláš byl prý moc dobrý. „Kafe si dáme až u nás“ pravila Jana a brzy na to došlo. K tomu měla ještě další borůvkový koláč a talíře chlebíčků. „Kam to budeme dávat ?“, ptám se paní domácí. Zábava byla báječná, protože Honza perlil na tema manželské vztahy a zvláště jeho přístup k dělění prací na mužskou a ženskou je skutečně originální. Možná to tak funguje v některých exotických zemích, ale u nás z toho máme srandu . Čas při takové zábavě utíká dvojnásobně rychle , brzy zapadne slunce , proto musíme domů.  Říká se „Konec dobrý, všechno dobrý !“ Něco na tom bude, protože obloha se zapadajícím sluncem byla z Varů až do Chebu skutečně nádherná. Takový zvláštní mráčkový koberec – viz. foto.  Kdo byl : brácha, Laďa, Japoši, Iva, Jíťa, Vlasta, Petr, Hanka, Zdeňka a já.

 

Zpráva z obrácené etapy.

Dobře bylo.

V průběhu pondělí se mi dostalo několik pochvalných hlášek na nedělní etapu. Podle toho soudím, že se etapa líbila i když nesplnila celý plán, který jsem dal do pozvánky. Neměl bych to dopustit a když tak výjimečně. Měli jsme poprvé podjet viaduktem na cyklostezce u Kočího a pak taky po nové hájenské lávce přes trať, která je v podvečer za svitu slunce zvláště hezká . Obojí dám do galerie a někdy příště se tudy projedeme.

Jak nám to jelo.

Na startu na dvoře se ukázal Laďa a v každé ruce jeden tác s nakrájeným melounem. Jako základ správného pitného režimu se to hodilo. Rychle jsme projeli Slatinou a na kopci se ozval velký křik v naší partě. Ne nic se nestalo, to jen děvčata hlasitě vzpomněla na včerejší oslavu narozenin u Honzy Zykána.  Tak Honzo žij zdravě jako dosud a ono to vyjde ! První větší zastávka byla u bobří přehrady, která tu funguje už několik let a více než samotná přehrada Vás zaujme spousta velkých padlých stromů přes potok. Taky pěkná fuška pro tak malý zvíře. Pak jsme popojeli k tvrzi Pomezná, kde pokračují záchranné práce. Následující úsek naší cesty vede zeleným tunelem kolem vody a já měl nápad :“Odjedu napřed, zaujmu pozici a budu kamarády fotit při jejich výjezdu na panelovou signálku.“ Nápad se povedl, ale fotky ne. Všechny jsou rozmazaný. Nevadí budu to příště zkoušet znovu jiným programem foťáku a uvidíme.  Ale ta pěšina je opravdu kouzelná. Stejně jako dva pruhy panelů, které nás přivedou k železnému mostu. Běda nezkušenému jezdci, který  sem přiletí v plné rychlosti a má se trefit na pruh plechu, který ho převede na druhou stranu. Uznávám , že lepší je zastavit a přejít, nebo si nechat mezeru a přejet. Doslova jen několik desítek metrů proti proudu je soutok Ohře a Reslavy. Ta nás bude provázet na našem dalším putování. Mimořádná podívaná je vysoký most nad námi. Je to silniční obchvat Schirdingu po kterém jezdíme autem a je lepší to tady napsat než si myslet, že je tam železnice. Ta je od nás vlevo a přímo k ní se vysupíme z hloubky údolí abychom mohli vzápětí zase sjíždět do obce. Odbočení nám vyšlo dobře, na špici byla Jířa a všichni jsme zastavili až u porcelánky. Krátké povídání zpestřila Vlastina svým odvážným výstupem na vysoký sud, nebo špulku kabelu. Spíše to byl ten kabel.  Následuje opravdu půvabný úsek do Arzbergu. . V městečku se stezka všelijak klikatí, ba i krátký úsek polní cesty využije a zastaví nás až na křižovatce s hlavní. Žádné dlouhé rozmýšlení, každý už ví, nebo tuší, že tady je ten kopec, který jsem inzeroval v pozvánce. Jdeme do práce. Asi tak po dvou kilometrech jsme nahoře a zaslouženě usedáme na lavičky turistického odpočívadla.

Rozhledna.

Na tomto místě jsme byli několikrát, ale dnes poprvé jsme sem vyjeli z města. Bravo ! Nikdy nás ale nenapadlo poodjet kilometr do lesa a tam objevit překrásnou rozhlednu. Objevil jí před časem Jirka, když tady zabloudil a nabídlo se mu spousta nových cest, rybníků atd. Waldenfelswarte se jmenuje. Sešroubovaná z ocelových profilů nám dovolí po asi 140ti schodech vystoupat na zastřešenou plošinu odkud je ten nejhezčí výhled do kraje. Podobný nabídne taky Kornberg, který je odtud taky vidět. Už jsme tam byli, ale ne všichni a pak dojmy je třeba neustále doplňovat. Někdy příště tam zajedeme.  Na této rozhledně je  usazený dalekohled, který není na mince !! a dovoluje podívat se až na Klínovec. Další dojmy nechám na fotky v galerii.

Začíná návrat ,

tak nějak mlčky se parta rozdělila na dvě skupiny. Ta s Jirkou jela kořenovku dolů k rybníkům a ta moje parta jela lesní cestou neustále z kopce až jsme přistáli na souvrati vysoké kukuřice a měli jsme na vybranou. Buď jet vlevo po pěšině, která se zdála více používaná a nebo přes potok kde byl buď les a nebo louka. Za loukou byla vidět polňačka takže jsem zvolil tuto cestu. Taky proto, že nadjížděla Jirkovi a byla větší šance se s nimi potkat.  Byl to tak dobře, protože k setkání opravdu došlo. A už jsme na asfaltu a za chvíli u Kappl. Ukázalo se, že tady je dobře když chcete pivo, kafe a nebo klasický bratwurst. Jenže my jsme si dali polévku, jak rajskou tak i s játrovými knedlíčky. To se fakt nepovedlo. V partě vládla chuť na něco dobrého. A když to má být opravdu dobrý tak jsou tady Stínadla s jejich pizou. Nápad byl s radostí přijat a za cenu změny trasy návratu jsme se vydali ke státní hranici. Několikrát jsem  během jízdy zaslechl od Honzy „Jeď furt !“ V poslední německé vesnici Pechtnersreuth ke které je rychlý sjezd a taky překrásný výhled na krajinu se Honzovi jeho Jeď furt trochu nevyplatilo. Jel na špici a snadno přejel odbočku vpravo, protože ta „Jeho cesta “ se mu asi zdála prostě sympatická. Ale co, otočit se dá vždycky. Už jsme na státní hranici a parta mi upaluje pořád rovně, když správně je vlevo po signálce. To si člověk nemůže ani čůrnout aby z toho nebyl průšvih jako teď. Kdo v té chvíli jel první nevím, ale navždy si bude pamatovat, že tudy cesta na Pomezí nevede, resp. vede, ale rozbitá. Sjíždíme se u psího útulku a dál spolu až k přehradě. Nikomu se nic nestalo, ani kolům ne a dokonce ani Jíti telefonu, který sám vyskočil z tašky.  Bezva. Z Břízy na Stínadla to byl přímo závod, prostě fofr. Pizza byla dobrá i když se pekla dlouho. Jelo se domů. My chebáci jsme to vzali po hlavní. Ve Střížově byla hrozná zima a mě to připomnělo mládí když jsme tudy jezdili, nebo chodili v noci z Chebu domů do Fr. Lázní.  Další etapa je připravena s Japošema. V neděli bude hezky tak se těšte.  Váš Pepa D.   Ještě kdo byl : Jirka, Honza, Laďa, Iva, Lída, Jitka, Martina, brácha, Petr, Vlasta, Hanka, Věra. Chebáci mají 80km.

Zpráva z návštěvy u Vlasty.

 

Jak vzniká pozvánka .

Kamarádi, než se pustím do popisu naší další etapy, tak si dovolím krátké zamyšlení. Vlastina nepatří mezi rekordmany v účasti na našich etapách a hned dodám, že vím proč. Má řadu jiných aktivit a početnou rodinu, které se věnuje. Když jí to vyjde , nebo jí zaujme  cíl etapy, pak s námi jede a to je dobře pro všechny. S Lídou si můžou podat ruku, protože jejich smích je nenapodobitelný a tak říkajíc „Zvedá ze židle !“ Má ráda lidi kolem sebe a tak pro ní není těžké pozvat partu k sobě. Pak se přidá Kika a svým pekařsko-cukrářským uměním  výrazně přispěje k dobré, ba sladké, náladě pro celé odpoledne.

Putování k Vlastě.

Nabízelo se několik variant cestování. Nakonec to vyhrála klasická etapa na kolech doplněná dvěma auty . O vedení party jsem požádal Petra, který byl přihlášený a pak zná různé cesty tam i zpět. Sešli jsme se podle plánu u Škvorů. Chtěl jsem se ujistit, že parta pojede pohromadě  a taky se potřebovala přidat Jíťa, jako jediná z Chebu, která jela na kole.  Trochu jsem posmutněl, že s nimi nejedu, ale jen krátce. Měl jsem odvézt Kiku, Miladu, Lídu a bráchu a to už je opravdu závazek. Na sobě jsem si potřeboval zjistit jak budu snášet ten nedostatek nedělního pohybu na který si znovu zvykám. Mohu pro sebe konstatovat, že čas od času je to možný, ale pravidelnost klidu by byla nežádoucí. Parta projela kolem Lorety v Hrozňatově a pak taky Doubravou. Hrázděné chalupy v této lokalitě jsou zvlášť hezky opravené. To má na svědomí šikovná Lída  Šmídová se svým mužem Pepíkem. Právě od nich jsem čerpal hodně zkušeností pro opravu hrázděnky. To bylo v sedmdesátých letech minulého století. Nějak to letí, ale hrázděnky stojí a svojí krásou dělají radost okolo jedoucím poutníkům.

Koláč.

Už jsme všichni, dokonce i Jandovi přijeli. Pozval jsem je , takže věděli co a kde budeme dělat. Na všech setkáních bývá zvykem začít pohoštění kávou a koláčem. Někdy to pokračuje dál přes maso, nebo grilovačku, ale někdy stačí u koláče zůstat. To byl ten dnešní případ. Švestkový , kynutý koláč ze kterého se neprášilo od huby, byl fakt lahodný a chutnal všem ! Však taky Kika musela referovat o receptu a to dokonce i Laďovi Beránkovi, který v kuchyni hodně umí, ale takový koláč prý nesvede. Laďo bacha na ty mouky, jsou dvě ! Blíží se doba schůzí, tak už se těším na další chod.

Cesta zpátky …

už nebyla tak příjemná, protože proti předpovědi začalo o dvě hodiny dříve pršet. Obyčejně to bývá opačně. Nastalo velké rojení, promýšlení kdo s kým pojede a snadno se zjistilo, že na cestu zpět nejsou v autech žádná volná místa, ledaže by Věrka zavolala někoho z rodiny a ten by naložil tři kolaře bez kol. Jak to s jejich autem dopadlo nevím, třeba bude mít Věra chuť něco o tom napsat. Já myslím, že nakonec všichni kteří přijeli na kolech se na nich zase vrátili.  Kdo byl na kole : Jirka, Laďa, DrHonza, Míla, Věrka, Petr, Zdeňka, Iva, Jitka. Autem přijeli :Janďáci, brácha, Milada, Kika, Lída a já. Mějte se hezky. Pepa D.

Zpráva z návštěvy přehrady Horka. 13.

Kamarádi, před několika lety jsme s malou partou projeli kolem Horky, ale v obráceném směru t.j. od Libockého potoka na hráz. Letos jsme to jeli obráceně. O tom trochu později . Byli jsme pozváni do strojovny kde jsou vodní elektrárny se čtyřmi turbínami. Hráz byla nasypána v roce 1966 z materiálu, který se vozil z lomu nedaleko odtud v množství 640 tis m3. Hráz je vysoká 48 m a má 8 m betonový základ. Jezero je dlouhé 6.5 km s 21.3 mil. m3 vody. Mladý pan hrázný nám dovoluje podívat se do věže. Po ocelovém schodišti se 150ti stupínky v betonové rouře. Jsme v zasklené rozhledně, několik metrů nad hladinou . Zcela zvláštní zážitek, velké dobrodružství.  Pod hrází je úpravna vody, která dodává pitnou vodu do Sokolova a jeho okolí. Bylo by jistě zajímavé zkusit někdy tuto úpravnu navštívit, vždyť většina z nás nemá ponětí jak složitým procesem musí voda projít než je pitná.

Cesta kolem jezera.

Hned první úsek ze dna údolí na hráz nám dává vědět co nás čeká dále. Fotek z hráze máme dost tak jdeme na to ! Málo používaná cesta, čas od času rozebíraná dešti nás táhne do kopce a když už máme pocit, že jsme na nejvyšším bodu svahu tak se zlomí a pošle nás dolů. Také okraj jezera je velmi členitý, takže kroutí cestou sem a tam. To nás moc nebolí, horší je, že je to pořád nahoru, dolu. Po cca pěti kilometrech jsme už tak vysoko nad vodou, že přes okraj lesa prosvítá okolní krajina pastvin.  Je rozhodnuto : Dolů sice vede asfalt z tohoto místa, ale když pojedeme vlevo tak si udržíme výšku a to je důležitější, neboť nám ušetří stoupání od Libockého potoka k hájovnám. Cesta se vine lesem a když už jsou pastviny na dohled tak se partou ozve hlasité „píchla jsem !“ To byla Jíťa. Jirka s Laďou se hned pustili do práce a brzy jsou hotovi. Od hájoven, které nevím proč, stojí za vysokým dřevěným plotem, asi je to větrolam, je hezký výhled do kraje a taky na louku kde stojí několik větrníků a jen jeden se točí. Na rozlehlých pastvinách se volně pase směs plemen krav a ty když uslyší štěkot psů z hájovny a k tomu uvidí nás tak se splaší a v dlouhém štrůdlu se rozběhnou po pastvině. Zastaví je až plot. Určitě jsou zvyklý na klid a teď tohle. Po kamenité cestě sjedeme na Čižebnou, pak po asfaltu do Kopaniny. Široko, daleko není jiná hospoda a žízeň je veliká takže není o čem přemýšlet. Dáme stoly dohromady.  Po nějakém čase se zvedá vítr jako předzvěst studené fronty, která je už vidět nad Vojtanovem. Sedáme na kola a zrychleným přesunem jsme brzy v Třebeni u hlavního nádraží.

Narozeniny.

Tady Laďa všechny zve na šampus, neboť na dálku slaví narozeniny svého syna. Většina party souhlasí a odjíždí k hospodě. Je nejvyšší čas, neboť paní hostinská právě zavřela a chystá se k odjezdu. Laďa jí přemluvil aby zůstala a povedlo se. Na stole jsou brzy dvě lahve a třetí bude taky. Zábava vůbec nevázne. Je opravdu zážitek pozorovat ze střízlivé pozice sestavu, která se tak dobře veselí. To píšu proto abych ještě víc ocenil výkon z dnešní etapy. Sám jí považuji za letošní nejtěžší. Děvčata, kluci, klobouk dolů.

Kdo dnes byl : Many, Laďa, Iva, Jíťa, Lída, Barča, brácha, Míla, DrHonza, Jirka, Martina a já.

Zpráva z cesty k Ohři. 12.

Aby moje vyprávění o nedělní etapě mělo smysl, tak musím začít už ve čtvrtek minuly týden kdy jsem se vydal na průzkum. S pomocí auta jsem se přesunul do Hohenbergu a zaparkoval. Spustím se k řece kde je k silnici přilepená cyklostezka. Značená je jen do nejbližší vísky kde cedule ukazuje směr rovnou do dvora statku. No buď si někdo dělá prču a s cedulí trochu pohnul, ale o tom by musel majitel vědět a napravit to. Tak jsem srdnatě vjel do dvora a měl jsem na vybranou – buď to otočit a nebo vjet do úzkého průjezdu mezi domem a stodolou. Projel jsem průjezdem za dům a co nevidím : „Teče tady Ohře, je tu mostek a na něm lísa, kterou snadno dám stranou , projdu a za sebou zase zavřu. Tak to bychom měli, ale co dál ? Polní cesta po pastvině má podobu střechy a tak ještě na místě pořádně zlehčím převod a jedu ! Za chvíli jsem v lese a mám na vybranou, buď si přidám ještě kopec a nebo pojedu vlevo, ale to bych se vrátil do Hohenbergu. Tak kopec ! Ten se najednou zlomil a já frčím dolů a doufám, že tam někde bude Ohře. Nebyla ! Byla tam jen další křižovatka do dalších tří směrů. Všechny vedou nahoru. DO pr… Najednou slyším z lesa ženský hlas a za chvíli se vynoří z pěšinky dva koně s mladými kráskami a za nima jde pěšky selka a pořád jim něco vykládá.  Beru to jako pomoc v nouzi a oslovím tu babu. Ona se do mě pustila dokonalou egrlandštinou což je nářečí jen málo podobný němčině. Ptám se na Hendelhammer. Ona ví, ale já nevím co říká. Tak se obrátím na ty dvě mladice co pořád čučí do telefonu a ty jen krčí rameny. To asi znamená, že neví ! Musím o pár set metrů zpátky a vzít to cestou nejupravenější, tedy asi nejpoužívanější. Pořád nahoru, les konečně končí, z levé strany je daňčí obora a z té pravé louka. Za kus cesty přede mnou stojí statek . To by mohl být Steinhaus, jedu tam ! Dříve než statek je u cesty lavička a na ní sedí starší pár. Ptám se jich jestli ten statek je hospoda a oni : „Ja“ Dobrý pomyslím si mám hospodu, kterou chci navštívit při zpáteční cestě od Ohře. „Prosím, jakým směrem  je Hendelhammer ? S koukáním do mapy to nejde tak rozumím jen, že dolů a tam vpravo, vlevo a zase vpravo.  Mydlím si to po asfaltu dolů a koukám cedule Neuhaus. Pod touhle vsí teče řeka , to se ví, ale neví se kudy k ní. Potkávám dědečka se psem, ale ten když viděl mapu tak prohlásil : „Tam dolů a víc nevím, nemám brýle“ Jedu tedy ve směru jeho ruky a zase padám z kopce, ulomím to vpravo, protože ta moje na mě chystá protikopec a to ne, nemá to smysl! Ta moje se za chvíli mění v luční cestičku a na okraji lesa se tak prudce zvedá, že jsem nestačil přeřadit a tak jsem musel z kola dolů a tlačit. Lidi já musel asi 50 m tlačit abych se dostal na pěknou lesní cestu co vede nahoru i dolu.  „Boha jeho, přece nepojedu nahoru ?  Za tři sta metrů dolů je křižovatka a z ní ta co jde dolů má ceduli „Vstup zakázán“ . Jedu tam a za chvilku jsem u řeky, ale taky u obrovskýho baráku,vodní elektrárny, kolem níž cesta nevede. Lehce ho obcházím, ale nikde nikdo. Je tu ale mostek na druhou stranu. Rychle po něm přejdu, zvednu závoru, napětí roste, projdu, zavřu a jsem na pěkný cestě. Kousek vedle stojí infotabule, tak se tam přesunu a v tu chvíli přijíždí dvě mladice. Ptám se zase na „moji“ Hendelhammer. Oni ví, že jsem tak v polovině cesty k němu a já zase vím, že dál pojedu až jindy. Jedu za nimi ale ony odbočují na most za kterým je velká budova Egercaffe. Přijíždí borec, poradí, že na Hohenberg je to lepší za ním než přes most a tak jedeme do kopce dva. Nebyl dlouhý a končil na asfaltu. On to vzal na Selb a já vpravo, to dá rozum. Za chvíli jsem ve sjezdu a pak na stezce, kterou jsem už jel na začátku. Ještě na kole jsem si udělal závěr, že v neděli sem nejedeme. A nebo pojedeme, ale něco lehčího. Ta budoucí etapa bude krásná, ale musí se dobře připravit.

Nedělní etapa.

Jedu domů a hlavou se mi honí spousty okruhů, které by mohly být etapou. Nakonec to vyhrál ten, který teď krátce popíšu. Přijeli jsme na Seeberg a konečně jsme se odhodlali dovnitř a na prvním nádvoří udělali pár moc hezkých fotek party. Jíťa se znala s paní pokladní a ta svolila, že se zajdeme podívat až na třetí nádvoří. Já tam nikdy nebyl. Jitka nám tam ukazuje na jakýsi flek na omítce, který je na fasádě baráku na prvním nádvoří asi tak padesát metrů od nás a je v něm výstava staré sedlácké techniky. Chvíli nic a pak nakonec nás několik uznalo, že to může být silueta obličeje ženy. Já jsem zase viděl spíše siluetu muže na šindelové stříšce hradní zdi. Obojí výjevy jsou v galerii tak zkuste to tam vidět. Já toho chlapa fakt vidím na levé straně stříšky nahoře, kdežto žena na zdi mi nějak nejde. Málokdy taky objíždíme hrad po lávce. Bylo to hezký. Když jsme projeli Polnou tak u cesty stáli dva chlapi s kamerou na stativu. Ptám se jestli točí ty krávy na pastvě a oni, že ne, že toho chlapa. Byl tam jeden rodilý chebák Vlasta Koula a ten štáb patřil Filipovi Remundovi, který je režisérem investigativních pořadů . Byl překvapený, že jsem ho poznal. Jedeme k závoře u lesa kde stojí tři staré džípy nějakého spolku. Po signálce to musíme vzít doleva a asi po dvou zhoupnutích jsme na křižovatce. Náš další směr je vpravo ke kapli na státní hranici s Bavorskem. Tady lehce posvačíme, což se hodí bráchovi, protože je houbař. Následuje několikakilometrový sjezd, často dost prudký, ale kvalita cesty je bezvadná, takže žádný strachy. Zdenka si to taky myslí. Jsme z lesa venku, na svahu stojí několik statků nad sebou. Vyberu odbočku k tomu druhýmu a později vím, že ke třetímu to bylo správně. Část party vedu přes oranici, další borci objíždí statek zprava a mají to lehčí. Jenže zbývá se dostat na asfalt a to je pěkná vejška. Jen Ivča a Zdenka mě poslechnou, že za dvacet metrů už není příkop tak hluboký. Ostatní se různě klouzají dolů, Jíťa by mohla vyprávět. Jsme dole a máme před sebou asi kilák  do Egercaffe.

Poprvé v Egercaffe.

Jenže ten kilák je přímo nabitý zážitky. Na most přes Ohři je vracečka, kterou je třeba vykroužit a ne to vzít na prudko. Viď Jíťo ? Její prdelka je na zemi cobydup, ale ona to řeší s úsměvem jako vždy. Z mostu je překrásný pohled do údolí řeky. Konec mostu  je „prodloužené schodiště“ tzn., že stupínky jsou široký a nízký, takže průměrně odvážný cyklista to sjede. Jenže ono se hodí při sjezdu lehce brzdit zadní brzdou a nepouštět to naplno. To pak jde o jazyk, když se u toho ještě řve, viď Ivčo ? V pořádku jsme dole a čeká nás krátký výšvih  k penzionu. Kolem domu, kde je trochu stínu jsou všechny stoly obsazeny, ale to nám nemůže vadit, jsme celý den na slunci, proto jdeme klidně dovnitř. Obsluha je úžasně rychlá, káva a dorty kvalitní. Když je zaplaceno a je čas odjezdu , nechce se mi zpět na most , ale vzít to přes okraj vesnice Neuhaus. Je tu víc stoupání, než to bylo na příjezdu, ale bezpečný sjezd po asfaltu to vynahradí. Co nevidět jsme na okraji Hohenbergu. Průjezd kolem řeky až na naší signálku je kouzelný. Dalo by se říci, že je to trochu pěstěná džungle. Jsme u železného mostu, přes který vede jen pruh plátu železa, žádné zábradlí, no prostě kdo to nezná, nebo nepamatuje tak je rázem v šoku. I tuto překážku jsme překonali a hnali se do hospody na Pomezí. Tady hraje prim nelidský doktor, který se zná s paní majitelkou a mají si toho říci ažaž. Ke konci začnu hledat peněženku, která je v přilbě a ta je neznámo kde. Nakonec jí najde Lída, byla totiž položena na trnoži pod stolem. Jako oslavu nálezu poroučím frťana a po něm už odjezd. Je totiž dost pozdě.  Bylo to krásný a bylo to asi 45 km.  Kdo byl : DrHonza, Míla, Iva, Lída, brácha, Laďa, Jirka, Martina, Jíťa, Zdenka a já.