CykloDusak

Kamarádi, někdy se stane, že nemám slov k popisu etapy, protože se mi nechce používat superlativy i když dnešní čeština je má ráda. Byl to moc hezký výlet a my si ho teď připomeneme kus po kuse. Myslím, že je to důležité, protože nám život přináší spousty zážitků každý den a kdo si pak má vzpomenout kde to vlastně byl a co tam viděl. Zrovna včera. Hned po etapě večer šly naše děvčata do divadla na Bartošku. Zatím nevím jestli to byl „trhák“, ale ono vidět Barťáka na vlastní oči to může být taky zážitek. Pro některou !

Start etapy byl na dvoře u Škvorů. Jednak je to místo praktický pro všechny a dnes taky symbolický se vzpomínkou na Pepu a jeho Věru. Sjelo se nás nebývale šestnáct ! Však to byl dlouhý had, když jsme projížděli Háje a mířili ke Kočímu. Ve směru na Kozly se nám vpravo ukázala, v plné kráse, Loreta. Opravená svítí do dálky. Jsme na Mýtině a pouštíme se do šutrové cesty směr Kyselecký hamr. Když se zeleň úvozové cesty rozestoupí a je vidět do kraje, tak je to až do FL. Další pokračování je dolů až na křižovatku cest. Po krátkém postávání a koukání do mapy nezbývá než se vydat ještě dolů z kopce. To nikdy není dobrý , protože zkušenosti nám říkají, že o to víc to bude nahoru. Jak už jeden popularizátor cyklistiky pravil : „Každý kopec má svůj protikopec !“ První i druhý výšvih máme za sebou, je tu stín, ptáčci zpívají, je lépe nemluvit, prostě je klid před bouří. Na mapě je ten následující úsek tak 1.5 cm dlouhá úsečka, ale ve skutečnosti je to střecha do nebe. Nevím jestli si všichni stačili dát lehký převod, ale byl nutný. Voda tady dlouhá leta rozebírá péesácký asfalt a nechává volné kameny. Jeden takový Líba přejela. Ten odletěl, kolo ztratilo směr a ona rovnováhu. Zbytek už byl v režii zemské přitažlivosti. Líba se kácí doleva, její kolo strhává blízko jedoucího Mílu a je z toho hromada kol a těl. Takový nežádoucí cyklistický sendvič. Nic se, díky Bohu nestalo ! Jsme na další významné křižovatce cest – Liščí farma. Tady krátce vyhodnotíme situaci a chceme ještě tak tři kiláky dál na kříž U Alexy. Jsme tam a zase něco! Ozvalo se „Žuch“ a to spadla Jíťa když se jí pata sandálu zasekla za štangli kola. Tyhle pády jsou všechny stejný : zadek – záda -hlava a do toho kolo.  Nemít přilbu tak by to hodně bolelo… Tady je místo na vyslovení mého názoru na věc : jezdit v sandálech může jen Honza Vlasák. Pro sportovní jízdu se vůbec nehodí. Nejsme žádný „Packy“co jezdí z pensionu na pláž ! S přilbou je to ještě horší. Představte si, že do tak málo přístupného kraje budeme volat sanitu ! Nemít přilbu je prostě hazard !

Teď už jsme na odvrácené straně Dyleně a pojedeme na Mohelno.  Bývala tady rota o které vypráví text  vojenské písničky „Na starý Mohelně, na státní hranici …“ Trochu méně se ví, že kousek od nás jsou zbytky uranového dolu. V padesátých  letech tady dřelo spousty muklů pod heslem „Náš uran pro mír !“ Nám začíná dobrodružná část naší etapy. Stará, nepoužívaná cesta se pevně zařezává do lesa, pak už není pevná a ještě dál už jen louka a na ní stopa. Pořád prudce dolů. Kulisu tvoří obrovské soliterní smrky s větvemi až na zem. Krajina bez lidí. Ještě jeden skok dolů a jsme na státní hranici v těsné blízkosti studní patřících Chevaku.. Louka pod námi už je bavorská. Kde se vzali, tu se vzali cyklisti a prý že jedou na pstruha do Mähringu. Na silnici je to kousek. Tedy řeknu Vám -obráceně bych to jet nechtěl . Teď chvilku po asfaltu a zase honem do lesa kde je široká šotolina až ke kapličce „Altherrgotkapelle“. Je čisťonká, před oltáříkem jsou dvě malé lavičky, však se podívejte na fotky. Pouštíme se dlouhým sjezdem dolů. V lese se těžilo a tak je  všude spousta voňavýho dřeva. Po výjezdu z lesa se nám otevírá pohled na Dyleň. To chce fotku ! V nejbližší vesnici se nám značky snaží zakázat jízdu ve směru na Neualbenreuth, protože tady staví druhý pruh silnice. Ale proč bychom nemohli jet po tom prvním ? U prvního domu městečka je cedule s oznámením, že po cca 1 km vpravo je rybárna kde udí pstruhy.

S nápadem přišel už dříve Jirka a z toho padlo rozhodnutí, že bude k obědu pstruh a po něm v Hardecku pivo a kafíčko.  Polní cesta se obtáčí kolem kopce a pak padá dolů do lesa Je sice jetelná, ale stále více zarostlá . S Jirkou se vydáváme na průzkum se slibem, že dáme vědět. Po vjezdu do lesa zase reklamní šipka a tu už je jasný, že směr máme dobrý. Netrvá dlouho a jsme u malé hospůdky s udírnou. Jirka volá Maruš a stačí se dovědět, že Petr dělá defekt Zuzky. Po chvíli už jsme všichni. Paní Becker mluví pomalu, srozumitelně a my si pomalu objednáváme. Za chvíli je na stole uzený pstruh, ale studený. Trochu jsem to těšení přehnal, pomyslím si a dám si pivo. Kika má ryby ráda. Zábava se pomalu stáčí k placení. Loučíme se hlasitým Ahóój což zní mnohem příjemněji než to jejich Sérvuz.  Po vyjetí z lesa v opačném směru než jsme přijeli, se ocitáme docela blízko rozhledně Grenzlandturm.  Je odtud vidět hezky do Čech, ale my odoláme a necháme si jí na příště. Stejně jako nedaleký, ale blbě přístupný „Střed Evropy“. Chtě nechtě musíme dolů do městečka kde není vidět živáčka. Všichni asi odjeli do lesních hospod a nebo do Čech na sváteční oběd. Už jsme v Hardecku a ta mladá Češka má zase službu a může nás obsloužit. Kafíčko a palačinka to je to co potřebujeme.

Po pár kilometrech a dvou kopcích jsme u vesnice Mammersreuth. Zde vpravo směr státní hranice. Stezka do Hroznatova byla vybudovaná brzy po otevření hranic a zásluhu na tom má pan Hart, majitel cihelny u Schirdingu, stejně tak i na opravě Lorety. Dál chceme jet po cyklostezce a to znamená projet zeleným tunelem bývalé signálky. Je to nádhera. Čas kvapí , myslím na holky co jdou večer do divadla . Je tu rovina, chtělo by to tempo vždyť motůrky pracují do 25km/hod. Ale to my ne, protože vepředu se usadily dvě  a povídají a povídají a jedou jak s hnojem. Dámy prominou. Ještě chceme zastavit u Volfíka, vždyť je to u cesty. Pepa přišel a byl rád, že nás vidí. Loučíme se s franťákama : Ahoj sporťáci a pozdravujte Bartošku  !

Chebáci mají najeto 57 km a franťáci tak 80. Kdo všechno byl : Lahučáci, Hanka, Petr, Vlasta, Líba, Míla, Honza P., Kika, Iva, brácha, Maruš E., Milada, Zuzka, Jitka a já.

Na závěr si dovolím pár slov k situaci v české kotlině. Sobotku to  stálo manželství. Se ženou se dohodli, že to budou mít jinak. Jak ? No třeba, že ona přejde ze Soboty na Nedělu a nebo se po jeho demisi odstěhují do teplých krajů a nenechají se otravovat řečmi privatizovaných horníků ostravaků. Vašnosta se nechal odletět do Vietnamu se starostí o vyřešení víz pro naše turisty. Snad je tam nezapomněl pochválit za to, že jejich krajani obsadili v Česku kdejakou Jednotu v obcích kde tiše sedí a občas pustí pračku. Před delším časem nostalgičtí voliči v Baťově kraji poslali do senátu jejich oblíbence Františka. Starého pána, jehož sláva se socialismu dotýká. Byly to tehdy doby. Pokladna ÚV nasypala spousty peněz do Slušovic, lidem veskrze šikovným , znalým spousty nových moderních věcí a technologií. Franta se jim za to odměnil neustálým přijímáním cizích delegací, kterým prezentoval úroveň našeho zemědělství pohledem na statek z návsi, nikoliv od humen. Dnes nám pan předseda, tedy senátor onemocněl a do Prahy přestal jezdit. Už deset měsíců ho nikdo neviděl. Je zajímavé, že jeho plat (120 tis.)si ho vždy najde. Už to stálo bratru milion, naše poplatníky.  No přece byste nechtěli aby takový borec byl na nemocenský a nebo důchodu !!!  Loučím se a příští neděli jedeme na významnou etapu.