Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Archive for Červenec 2017

Bílé Karpaty 2017

Kamarádi, čas letí, dovolenou máme dávno za sebou a já se přesto pokusím o stručnou zprávu .  Text prosím chápejte tak, že u každé etapy bude část Zajímavosti a tu napsal Milan a já jí sem pouze přenesl. Tak hezké počtení.

Odjeli jsme v so 24.6. za velkého vedra směr Luhačovice. Zastávka ve Zbraslavi v rest. Škoda lásky na oběd byla rychlá a dobrá. I přes ucpání dálnice pod Brnem a poruchy auta Kapříků by se dalo mluvit o dobré cestě. Po večerním řízku s bramb. salátem jsme ještě projeli a prošli město. Lázeňská část je velice hezká, sevřená do údolí potoka. Léčí se zde trávicí a dýchací potíže a určitě taky pohybový aparát. Důkaz, že léčba je to úspěšná nám dala babča, která s berlí v podpaží, mimo přechod, nám přepospíchala silnici přímo před nosem.

Náš první výlet do krásné přírody.

Ráno už natěšený vyrážíme na okruh kolem Luhačovic. Se znalostí města se brzy ocitáme na přehradě, která je tady od roku 1928. Bývají tady největší rybářské závody na světě. U hráze jsme viděli mohutné kapry a amury od nichž voda vřela po každém vhozeném kousku rohlíku. Stánky se právě otevírají, první pivečko je na stole a k tomu první defekt. Kdo ? No přece já ! Jirka si s tím rychle poradil a já můžu hlásit „dopito !“ Stezka se rychle zvedla od přehrady až to většinu překvapilo. Bylo třeba přeřadit na lehko. Raději jsme na sebe počkali, přejeli po kruháči silnici a zmizeli na lesní cestě, která stále stoupá až se zastaví na rozcestí s altánkem. Radost z prvních fotek prožívají hlavně děvčata, která dřevěnou stavbičku naplnila k prasknutí. CS 5238 míří stále více nahoru a když už nemůže tak se zlomí a padá na druhou stranu kopce. Stojíme. Poslední stovky metrů  Hanka kolo tlačí.  Už dvakrát , na etapách, nám kolo jasně oznámilo, že na kopce nemá a kdo tomu nechce věřit, tak tlačí. Hanka stále hledá sklon a délku kopce, které její kolo neodmítne. V neznámém terénu je to ještě těžší. Dívám se do mapy a se zkušeností, že skutečnost bývá ještě horší než ukazuje mapa, Hance radím aby se vrátila . Ona to otočila a pak prožila několik dní u přehrady v lázeňském tempu. Snad byla spokojená a napíše o tom. My musíme teď hodně dolů do Nevšové, to abychom mohli zase hodně nahoru a dolu a přijeli na okraj Slavičína do Pivečkova lesoparku. Máme tady, v příjemném stínu lesa, oběd z dovezených zásob. Pivo si dáme v hospodě na zámku. Na návrší ve vesnici stojí kostel Sv.Vojtěcha se hřbitovem. Je tady největší hromadný hrob amerických letců na území ČR. Dne 29. srpna 1944 zde bylo sestřeleno deset amerických bombardérů a zahynulo 28 vojáků. Z historie víme, že letka letěla z Itálie bombardovat na ostravsko zásobníky pohonných hmot německé armády. Jejích doprovodné stihačky měly zpoždění, takže pro ty německé to nebylo až tak těžké. Na hřbitově jsme hrob našli a taky jsme zjistili, že místní mají chabé vědomosti. Servírka v hospodě a ani babička na hřbitově o hrobu nevěděly. Na další cestu se nás ujímá CS 5054. V Rudimově to hezky ulomíme doprava a vyšplháme neskutečný prďák. Stezka odtud vede po pastvinách v sotva vyjetých stopách od auta pana majitele. Už je tu zase asfaltečka, je dost bídná, taková zemědělská. Ocitáme se na místě úchvatnýho výhledu do údolí kde je vesnice Kladná-Žilín. Že z údolí vede zase cesta nahoru je nám dávno jasný. Ke sportovní hale, kde bydlíme, přijíždíme z kopce. Máme bezmála 30 km.

Setkání s Milanem …

Ráno naložíme kola a jedeme do Uherskýho Brodu ve víře, že v Kunovicích naložíme Milana a s ním odjedeme do Velké nad Veličkou kde bude start dnešní etapy. Jenže , jenže. Na obchvatu Brodu je zácpa, protože kdesi před námi se opravuje silnice. Stometrovými skoky se pomalu posouváme dopředu a protože je konec problému v nedohlednu nacházím v mapě odbočku na Vlčnov a Hluk. Milan souhlasí a přijede na kole do Hluku kde se setkáme. Na parkovišti před obchodem  se s ním brzy vidíme. Štíhlý, vysoký, skoro blonďák je vidět na dálku. Přejíždíme do Velké. Na schodech ke kostelu se Milan představuje a od této chvíle je jasné, že některá děvčata se budou muset dívat do nebe, když se ho budou na cokoliv ptát. Z jeho proslovu se dovídáme o „krvavé hranici“ která kdysi oddělovala Moravské země od Uher . Před nájezdy Turků a Maďarů se místní obyvatelstvo bránilo z hradbami opevněných kostelů. U toho místního, na schodech právě stojíme. My teď pojedeme do Zahrad pod  Hájem kde nám Milan ukáže první z orchidejí rostoucích v Karpatech. Pak se vrátíme do vsi a po silnici se přesuneme k rozhledně. Ještě tak dva km a můžeme odbočit směrem k větrnému mlýnu zvanému Kuželovský větrák. Mají zavřeno. Dole pod kopcem, ve vsi Kuželov, je moc pěkná hospůdka, po rekonstrukci starého stavení. Všechno dobrý a my jedeme dál. Hrubou Vrbku jen projedem, však se sem ještě vrátíme. Po chvilce je tu Malá Vrbka a z ní prudká cesta na  kopec Výzkum. Rozhled tu je bezvadný. Na západ je vidět část Národní přírodní památky Čertoryje. Louky ve kterých zdánlivě nahodile rostou staleté lípy a duby. Kdysi to byly hranice parcel, dnes je to spíše anglický park. Nádherný a slibuji, že jakmile se sem za dva roky vrátíme tak tuto lokalitu ještě více a lépe uvidíme z té západní strany. Teď už pojedeme stejnou cestou dolů až do H.Vrbky. Vesnice je postavena tak, že do návsi stojí obytný dům, za ním pokračuje úzká parcela sadem a zahradou a směrem do polí, na opačném konci postavili stodůlky, jednu vedle druhé. My už jen přejedeme kopec do Velké, rozloučíme se s naším průvodcem a přes Nivnici – rodiště J.A.Komenského – se vrátíme domů. Máme zase ke 30 km.

Zajímavosti: Horňácko je etnografický region Slovácka. Nachází se na úpatí Bílých Karpat pod Velkou Javořinou na moravsko-slovenském pomezí. Obce: Velká nad Veličkou, Javorník, Vápenky, Nová Lhota, Suchov, Kuželov, Hrubá Vrbka, Malá Vrbka, Lipov, Louka. Horňácko se odlišuje nářečím, má také do určité míry specifické tradice na poli lidového umění a řemesel, které se odrážejí v lidovém stavitelství, oděvu a folkloru. Historicky na jeho území žily vedle sebe tři náboženské komunity: katolická, evangelická a židovská. Nově se zde rozvíjí tradice pravoslavná. Dnešní horňácké obce náležely během staletí k různým panstvím, od roku 1381 většina obcí patřila k panství strážnickému.

Kostel svaté Máří Magdalény ve Velké nad Veličkou – jedná se o opevněný kostel (jdou vidět i hradby se střílnami) – lidé se zde ukrývali (hledali pocit bezpečí a ochrany). Řada kostelů na Horňácku a v podhůří Bílých Karpat byla opevněných z důvodu blízkosti hranice a s tím i pravděpodobnějších vojenských konfliktů a možných vpádů z venčí. Přítomnost tzv. „krvavé hranice“ – území, kde probíhali urputné boje.

NPR Zahrady pod Hájem – jedná se o maloplošné chráněné území v národním i mezinárodním významu. Představuje pestrou mozaiku bělokarpatských květnatých luk, extenzivních ovocných sadů, rozptýlené zeleně, lesíků a také drobných políček. Je situována na pravém údolním svahu údolí Veličky a současně na západních svazích kóty Háj (573 m n. m.) v jihozápadní části Bílých Karpat.

NPR Čertoryje – jedná se o maloplošné chráněné území v národním i mezinárodním významu.

Představuje rozsáhlý komplex druhově bohatých bělokarpatských květnatých luk v mozaice s mokřady a svahovými prameništi, rozptýlenou zelení se solitérně rostoucími duby a lemovými společenstvy kolem potoků v jihozápadní části Bílých Karpat. Rozkládá se v ploché vrchovině (podcelek Žalostinská vrchovina, okrsek Radějovská vrchovina) na zaobleném hřbetu orientace severozápad-jihovýchod, s nevýrazným vrcholem (kóta Čertoryje, 444,7 m n. m.) mezi široce rozevřenými údolími potoků Járkovce a Radějovky. Centrální část Čertoryje zaujímá jihozápadně exponované svahy, část zvaná Osypné tvoří severně až severovýchodně exponovaný svah, území za potokem Járkovcem zaujímají severovýchodně exponované svahy v trati Zadní Koňovské. Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/Bile_Karpaty/Certoryje.htm

Větrný mlýn Kuželov – Jeden z mála dochovaných větrných mlýnů tzv. holandského typu. Byl postaven v roce 1842 a více než sto let sloužil zemědělcům z okolí. Jeho činnost ustala v roce 1946. Prošel rozsáhlou rekonstrukcí, která jej znovu uvedla do provozuschopného stavu, ovšem už jako exponát Technického muzea v Brně. Mlýn má kuželovitou kamennou konstrukci, která nese otočnou střechu se šindelovou krytinou a čtyřmi křídly větrného kola, upevněných na hřídeli. Mlecí zařízení je technologicky tzv. českým složením. Vedle mlýna stojí obytné a hospodářské budovy s expozicí horňáckého bydlení a hospodaření na přelomu 19. a 20. století. Součástí expozice je i ukázka různých nástrojů na údržbu mlýna, kterou si většinou mlynář prováděl sám. V červenci se v prostorách památky konají tradiční národopisné Horňácké slavnosti. Odkaz na web: http://www.technicalmuseum.cz/pamatky/vetrny-mlyn-v-kuzelove/

Pravoslavný monastýr svatého Gorazda v Hrubé Vrbce – monastýr je zasvěcen svatému novomučedníkovi biskupovi Gorazdovi, obnoviteli pravoslaví v českých zemích, jenž zahynul mučednickou smrtí roku 1942. Monastýr byl založen v roce 1992 v rodišti tohoto velkého novodobého světce, v malebné obci Hrubá Vrbka na úpatí Bílých Karpat, nedaleko moravsko-slovenského pomezí. Odkaz na web: http://www.monastyrsvgorazda.cz/index.html

Soubor chráněných stodol v Hrubé Vrbce

Laďa má svátek, jedeme do Vizovic …

V úterý byly v programu Vizovice. Samozřejmě, že hlavně firma Rudolf Jelinek.  Začali jsme kolem luhačovické přehrady na Pozlovice a dál po červené až na Horní Lhotu. Ze začátku byla stezka dost vymletá, ale postupně se lepšila až přešla na asfalt po kterým jsme ten vystoupaný kopec zase sjeli dolů. Čekala nás tady silnice a po 3 km odbočka do lesů po CS 5056. Dlouze po ní sjíždíme k Vizovicím. Je čas na kávu a pivo. Zakotvili jsme v Zámecké restauraci ve dvoře kde bylo opravdu hezky. Likérka počkala na náš opožděný příjezd a šlo se na exkurzi. Průvodcem nám byla slečna a ta vyprávěla o historii firmy, o technologii, o výrobcích atd. Mnoho z toho jsme už zapomněli, ale to, že se tady taky dělá whisky si pamatujeme. Na odchodu byly připraveny malé frťánky s bylinným likérem, opravdu dobrým. Ještě musíme nakoupit . Poroučíme se, čeká nás zpáteční cesta. Vede po vedlejší silnici směrem na Zlín až do Želechovic. Chtělo by to kafe a povedlo se.  Pokračujeme k jihu do Zeleného údolí pak přes kopec do Provodova. Pouhé 4 km vpravo od nás zůstala hospoda Pindula. Je škoda, že jsme jí neviděli. No musí tam být hezky, pomyslím si a vedu partu k dalšímu sjezdu do Ludvíkovic. Tady vlevo dva kiláky do kopce , jak už je v tomto kraji zvykem. Jedeme nad Luhačovicemi a koukáme do města. Je to hezký místo. Dnes to bylo 55 km. Po večeři byla velká sešlost. Laďa si oblékl zabijačkový dres a servíroval utopence, které vyrobil z přebytků akce u Míly. Všeho bylo opravdu dost.

Zajímavosti:

Luhačovice (lázeňské město, minerální prameny) – na území Luhačovic vyvěrá 16 hydrouhličitanochlorido-sodných kyselek a jeden sirný pramen. Každou hodinu se zde na povrch dostává 15 tisíc litrů minerální vody, obsahující velké množství rozpuštěných minerálních látek, zejména sodík, vápník, hořčík, chlór, bróm, jód, kyselinu uhličitou, rozpuštěný oxid uhličitý. Teplota vyvěrající vody se pohybuje mezi 10 – 12 °C. Nejznámější prameny, tvořící často cíl mnoha vycházek a povinnou zastávku lázeňských hostů, jsou Vincentka, Aloiska, Ottovka, Pramen Dr. Šťastného a Sv. Josefa.

Sluneční lázně s plovárnou – areál slunečních a říčních lázní byl vybudován v roce 1903. Jedná se o další z památek, kterou v Luhačovických lázních zanechal architekt Dušan Jurkovič. Dodnes se zde zachovaly původní dřevěné převlékací kabiny. V současné době se v lázních nesmí koupat, v letních měsících však bývají otevřené ke slunění a relaxaci.

Přehrada Pozlovice – Kvalita vody v přehradě byla dlouhodobě špatná a hygienici často zakazovali koupání kvůli vysokému výskytu sinic. Bylo naplánováno kompletní vyčištění, s tím se začalo na konci září 2010 vypuštěním přehrady. V průběhu roku 2011 probíhal odvoz sedimentů, celkem bylo plánováno vytěžení 250 000 m3. Opětovné napuštění přehrady bylo plánováno na červenec 2011. Až po odvozu sedimentů, jejichž objem překročil původní plán, v roce 2012 se přehrada začala napouštět, od roku 2013 je opět plně napuštěna.

Vizovice – Osada Vizovice byla založena již v době pohanské, tedy ještě před rokem 864. První písemná známka o Vizovicích je z roku 1261 v Zakládací listině kláštera Smilheim (Smil ze Zbraslavi a Střílek). Vizovice byly v té době už osadou trhovou. Roku 1466 povýšil Jiří z Poděbrad Vizovice na městečko. Znak města pochází od erbu pánů z Kunštátu (2. polovina 15. století). Roku 1570 byly Vizovice císařem Maxmiliánem II. povýšeny na město, přičemž jim bylo přiděleno každoroční konání dvou jarmarků.

Velká Javořina 970 m.n.m.

Ve středu byla královská etapa, protože jsme jeli na nejvyšší kopec Bílých Karpat – Velkou Javořinu -970 m.n.m. Setkání s Milanem bylo v Dolním Němčí. Po nádherné cyklostezce jsme brzy ve Slavkově a pak taky v Horním Němčí. Brzy začne šotolinová cesta až na vrchol . Stoupání nám zpříjemňuje Milan svým povídáním o okolních zajímavostech. K nim patřila i studánka s živou vodou, jak se později ukázalo. Nebo Rulík zlomocný viděla většina z nás poprvé v životě. Jsme nahoře a výhled není moc pěkný, je v oparu. Holubyho chata stojí na slovenské straně. Káva a pivo volají, musíme tam ! Chci zmínit, že na vrcholu se konají každoroční česko-slovenské slavnosti. Cesta zpět je rychlejší, ale stejně se zastávkou u studánky. Když už bude sjezd pomalu končit a šotolina přejde na asfalt tak sebou fláknu na zem . Pan šéf se nám tady válí. První přijela Blanka a obětovala na mě první láhev vody. Popojel jsem pod kopec kde byly další flašky, obvazy, a taky Septonex. Dostal jsem do ruky zmrzlinu, to abych holkám do toho nekecal. Byla to dobrá práce, karpatský lišej se hojí dobře. Bylo to asi tak 45 km.

Zajímavosti:

Lucké pole – Bitva na Luckém poli 13. května 1116 byla krvavým střetem českých a moravských vojsk knížete Vladislava I. s vojskem uherského krále Štěpána II., v nějž se zvrtlo původně mírové setkání obou panovníků o pohraniční provincii Lucko. Přesné místo, kde se konflikt udál, sice neznáme, avšak historikové ze zmínky v Kosmově kronice o nedaleké řece Olšavě usuzují, že to mohlo být mezi Dolním Němčím a Slavkovem.

PR Drahy – představuje bělokarpatské květnaté louky a pastviny asi 1 km jihovýchodně od obce Horní Němčí. Nachází se ve velmi členitém terénu na údolním svahu potoka Okluky, převážně se severozápadní orientací, v nadmořské výšce 400 až 513 m. Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/uh/Drahy.htm

Orchideje, které jsme viděli:

Vstavač vojenský

Pětiprstka žežulník

PP Za Lesem – představuje fragment komplexu bělokarpatských luk a pastvin s mokřadem na severovýchodním svahu Lesné (696 m n. m.). Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/uh/Za_lesem.htm

Rostlina, kterou jsme viděli: Mečík střechovitý

PR Bahulské jamy – představuje květnaté bělokarpatské louky v rozsáhlém lučním komplexu Lesné. Nachází se na severovýchodním úbočí kóty Lesná, (696 m n. m.), v nadmořské výšce 625 až 675 m, asi 4 km jihovýchodně od obce Horní Němčí. Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/uh/Bahulske_jamy.htm

Rostlina, kterou jsme viděli: Lilie zlatohlávek

NPR Javorina – představuje lesní porosty pralesovitého charakteru na severním svahu Velké Javořiny (970 m n. m.), nejvyššího vrcholu Bílých Karpat, a na ně navazující horskou smilkovou louku. Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/uh/Javorina.htm

4. den – Rasová – Vyškovec – Starý Hrozenkov – Rasová

V úkrytu před bouřkou bylo moc hezky …

Ve čtvrtek jsme byli v oblasti Moravských Kopanic. Na start etapy jsme se přesunuli auty na parkoviště Rasová. Chvíli jedeme lesem až se naše cesta spojí s hlavní. Není vůbec důležité jak prudký je to kopec, ale jaké jsou tam výhledy do kraje. Daleko na západ, do Uh.Brodu a ještě mnohem dál. Krajina plná zlátnoucího obilí, stromových alejí a remízků.  K nezbytnému polednímu osvěžení jsme vybrali chatu Jana. Je hezká zvenku i zevnitř a s výhledem na lesy Velkého Lopeníku. Tam je rozhledna a to my máme rádi. Při placení je venku slyšet hrom. Současně s námi se vydává stejným směrem i výprava pěších turistů. Jedeme prudce dolů lesem do Lopenického sedla a tam teprve cítíme, že se to blíží. Chvíli se bavíme se stádem krav, které nám přišly naproti. Vpravo už je vidět sloup vody a nad námi se to rychle zatahuje. Rozhoduji pryč odtud a Lopeník si necháme na příště. Hore kopcom a pak ještě po hlavní, to už za mírného deště, jsme brzy na malém parkovišti. Je třeba jednat rychle. Asi třista metrů pod námi je chata okolo které někdo běhá a uklízí věci. Rychle jsem k němu sjel dolů, zeptal se jestli se můžeme schovat a přivolal celou partu. Ve chvíli kdy odstavujeme kola se rozpršelo. Mladá rodina, provozovatelé chaty Vyškovec, se nás ujímá, nosí na stůl, dokonce zatopí a je prostě skvělá. Na terase napršel rybník vody. Nám je teplo, máme všechno a prožíváme jeden z nejhezčích zážitků naší dovolené.  Je po dešti. Jen kousek pod námi je další památník amerických letců. Od něho je nádherný pohled na svahy a údolí Kopanic. Pomalu a stále sjíždíme do údolí až nám hodně frekventovaná silnice řekne, že jsme ve Starém Hrozenkově. Milan si s námi ví rady a nasměruje nás na druhou stranu silnice do tak prudkého kopce, že mnozí z nás musejí tlačit i když máme motůrky. Tato nasírací chvíle byla vzápětí vyvážena pohledem na domek poslední Žítkovské bohyně, jak tam a tehdy lidi říkali babce kořenářce, která jim pomáhala od různých neduhů a problémů. Taky jsme zajeli pro ovčí sýry . Když toto všechno už stačilo tak naše další putování vedlo kolem kopce Kykula. No to bylo radosti, ale málo kdo to věděl. Lesní spojovačka byla po dešti plná bláta, ale nás dovedla na E50, tedy asi 2 km od našich aut. Abychom se vyhnuli provozu tak využíváme po obou stranách lesní cesty. Jsme u lomu Rasová a role se ujímá Milan. Ukáže nám další vzácnou orchidej – Kruštík bahenní. Etapa měla bezmála 30 km.

Zajímavosti:

Letecké bitvy nad Bílými Karpaty – Do roku 1989 byla tato událost záměrně potlačována do pozadí, nicméně očití svědkové, pro mnohé z nichž se natrvalo vryla do paměti, na ni nikdy nezapomněli. Svá svědectví předávali svým potomkům a někteří z nich se dokonce, i přes nepřízeň režimu, dokázali zkontaktovat s rodinami spojeneckých letců, jak těch, kteří v bitvě zahynuli, i těch, kteří měli více štěstí, bitvu přežili a po zajetí se dostali zpět domů ke svým rodinám. Po roce 1989 pak s možností cestovat a svobodně kontaktovat kohokoliv, vzrostl zájem dozvědět se o průběhu bitvy a osudech spojeneckých letců co nejvíce, a to ze strany jak našich badatelů, tak i samotných účastníků bitvy. Odkaz na web: http://www.leteckabitvakarpaty.cz/

PR Ve Vlčí – představuje původní pastviny s rozptýlenými lesíky v členitém terénu, místy s velkou svažitostí, s několika sesuvy a mokřady. Nachází se v široce rozevřené horní části pramenné mísy přiléhající k plochému rozvodnímu hřbetu Lopenické hornatiny u kóty Vlčí (725,2 m n. m.). Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/uh/Ve_vlci.htm

Obec Žítková – vznikla kolonizací koncem 17. a počátkem 18. století na území poznamenaném nájezdy Tatarů, Turků a Kuruců v 16. a 17. století. Jak zaznamenává 4. kniha urbární, v roce 1731 sem přicházejí noví usedlíci, což však nevylučuje, že osídlení tohoto území může pocházet i ze starších dob. Mezi tradiční suroviny a řemesla, které usedlíci pěstovali, dále zpracovávali či provozovali, patří včelařství, chov valašského dobytka (=ovcí), sbírání a sušení hub, zpracovávání kmínu, sběr šípků a lískových oříšků, vytrhávání husího peří a pěstování konopí, které museli dále příst či jinak zpracovávat. Konopí a husí peří museli zdejší usedlíci každý rok odvádět podle váhy na světlovské panství. V oblasti zvané Hutě stávala sklárna zničená v 18. století. Roku 1807 v důsledku Napoleonských válek byla uvalena na Moravské Kopanice kuriózní máselná daň, proti níž se tehdejší vedení kopaničářských obecních komunit náležitě bránilo a dne 28. 9. 1807 byl poslán nesouhlasný dopis s touto daní za sídla Hrozenkov, Žítková, Vyškovec a Vápenice. Jistou míru samostatnosti kolonie Žítková z této doby můžeme také odvodit např. z dopisu pudmistra hrozenkovského pudmistru žitkovskému ohledně pastvy, který se ovšem žítkovjanům nelíbil a ohradili se proti němu, díky čemuž Hrozenkov tento spor u vrchnosti částečně prohrál. Specifický vývoj osídlení, geografická i kulturní izolace v podmínkách feudálního útlaku, trvajícího až do posledních let 19. století, i tvrdé přírodní podmínky omezily působení vlivů pokročilejších sousedních oblastí a přispívaly k vytvoření izolované etnografické oblasti, v níž hlavní vývojovou silou byla tradice; tak se vytvořila švorcová ves s plužinou scelených úseků – Žítková. První škola byla na Žítkové postavena v r. 1854. Nové zděné školy na horní a dolní Žítkové byly postaveny začátkem 20. století. V horní části obce se škola postavila v roce 1913 a v dolní části již v roce 1909.

Pomník letecké havárie na Rasové – jak symboly napovídají, v těchto místech došlo 23. října v roce 1957 k leteckému neštěstí, při kterém zde zahynuli tři vojáci. Letadlo pilotoval nadporučík Rostislav Zbořil (nar. 1929) a doprovázel ho palubní technik poručík Jaroslav Koudela (nar. 1931). Letadlem cestoval generál major Emil Cilc (narozený v roce 1921), který byl velitelem 4. střeleckého sboru v Brně. Vojenské letadlo vyletělo z Trenčína, kam mělo také na zpáteční cestě dopravit z Olomouce generála Cilce. Letadlo však provázely velmi nepříznivé povětrnostní podmínky a mlha. Velitel letky sice odmítl podepsat letový rozkaz pro posádku kvůli počasí, generál Cilc však přesto jako jeho nadřízený rozkaz podepsal, a vynutil si tak let i za špatného počasí. Kvůli počasí a špatné viditelnosti v mlze letoun narazil do stromů a havaroval u Rasové. Šlo o letadlo K-75 (vojenskou verzi Aero Ae-45).

PP Lom Rasová – pískovcový lom po ukončení aktivní těžby, částečně zatopený vodou. Nachází se v Lopenické hornatině v lokalitě Nový Dvůr v nadmořské výšce 535 až 550 m, po pravé straně

mezinárodní silnice E50 ve směru Starý Hrozenkov asi 300 m severovýchodně od motorestu Rasová, a 2,5 km jihovýchodně od obce Komňa.

Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/uh/Lom_Rasova.htm

Orchideje, které jsme viděli: Kruštík bahenní

 

Přijel kamarád a vyprávěl …

Večer za námi přijel Radek Zemandl za Šternberka. Je to můj známý už od prvního ročníku mílí. Jak ho znám, tak vím, že u něho platí : splnění jednoho snu znamená okamžité zrození toho dalšího. Proto šel dál ve šlépějích Honzy Kopky a vydal se loni do Ameriky  přejet Spojené státy od severu (z Kanady) na jih (hranice s Mexikem). Závod se jede Skalistými horami a jeho délka je 4500 km.  To bylo tedy před rokem. A jak to měl letos ? V úterý dokončil ve Švýcarsku na 1000 km, ve středu se vrátil domů a ve čtvrtek jel za námi 100 km aby splnil co mi už dávno slíbil. To vše z čistého kamarádství za jedno teplý pivo. Kdo z nás chtěl a vydržel tak musí uznat, že je to velký borec. Díky Radku.

Na závěr lehčí etapa a mnoho zajímavostí …

Dnes se nejdříve stavíme pro Milana v Kunovicích a pak dojedeme do Strážnice. Na okraji zámeckého parku necháme auta a Milan nás povodí po hlavních památkách města.  Krátce se zastavíme u zámku za kterého je muzeum lidové kultury, poprvé přejedeme Baťův kanál a naše další cesta vede k Židovské synagoze. Tato stavba, podobně tomu bylo i v Třebíči, má za sebou dlouhá leta krutého osudu. Barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie svítí čistotou a co nevidím ? Mladíci se snaží nad vchod natáhnout šňůru s vlajkami evropských zemí. Prý tu bude mezinárodní seminář, tak proto.  Jsme u Baťova kanálu, významné technické památky po továrníkovi jehož myšlenky mají trvalou platnost. Svezeme se kolem něho až do přístavu. Tam vládne malá skupinka mladých lidí a to jak při půjčování lodí, tak i při vaření kávy na hausbotu. To kafe bylo víc než vynikající a jestliže se uskuteční naše další dovolená v tomto kraji tak jsme tady pečený vařený.  Milan nás odvádí na další turistickou senzaci – do Petrova k vinařským sklípkům. . Malované sklípky stavěné do uličky jsou tu už několik staletí. Jeden je otevřený a to je dobře. Jen co se vyhoupneme nad vesnici už míříme doleva mezi pole a nad hlavou nám plují nádherné mraky. Za pšenicí jsou  vinohrady. Jsme na hranici trnkové a vinařské oblasti. Pod kopcem na jedné zastávce se nám utrhla Jana s nelidských doktorem Honzou a vyšlápli si spolu kopec skoro až nahoru. Musel jsem je volat telefonem zpět, že tudy cesta nevede. Jedeme po vrstevnici, pod námi se střídají vinohrady se sady švestek a to vše ještě umocňuje daleký výhled do kraje. Po chvíli jsme u koupaliště v hospodě, která vaří dobře. Je vedro. Milan nás ještě převede přes kopec zpět do Strážnice a tím je konec naší dovolené na kolech. Auty přejedeme do Ostrožské Nové Vsi do kempu, místa našeho rozloučení s Milanem. Musím krátce konstatovat, že štěstí stálo při mě když jsme na stránkách CHKO Bílé Karpaty našel jeho jméno s poznámkou cyklistický průvodce.  Milane díky, bylo to moc fajn.

Zajímavosti:

Zámek Strážnice – původně vodní hrad, založený ve 2. pol. 13. století, kdy hrad a město patřilo Milotovi z Dědic. Měl strážní funkci (od něj také název města) . Na začátku 14. stol. jej obdržel za odměnu Vok z Kravař. Panství bylo často terčem nájezdů uherských a tureckých, později i protihusitských vojsk, proto jej Jiří z Kravař přestavěl v gotickém slohu a obehnal valem a příkopem; zbytky se dochovaly jako tzv. Šance. Nejvíce změnil tvář zámku Jan Jetřich ze Žerotína, přebudoval hrad v renesanční zámek s arkádami, který přetrval až do 19. stol. Od 19. stol. je v novorenesanční podobě. Posledními šlechtickými majiteli byla od rekatolizace po Bílé hoře až do konce 2. světové války hrabata z Magni. Poté zámek znárodnil stát. Nyní v něm sídlí Národní ústav lidové kultury, jehož zřizovatelem je Ministerství kultury. Návštěvníci si zde můžou prohlédnout zámeckou knihovnu, kapli, stálou expozici lidových hudebních nástrojů. V okolí zámku je anglický park založený v 1. polovině 19. stol. Za zmínku stojí i sousední Černá brána a platanová alej.

Židovská synagoga ve Strážnici – Duchovním středem každé židovské obce je synagoga. Původní synagoga ve Strážnici stála s největší pravděpodobností na místě současné budovy, patrně ale byla poškozena požárem, takže se v roce 1804 přistoupilo k vybudování zcela nového templu. Synagoga byla roku 1870 renomována stavitelem Leopoldem Slovákem – bylo zbořeno původní předsálí se schodištěm na půdu ženského oddělení a došlo ke sjednocení stylu obou vchodů pro muže a ženy. Průčelí získalo novorománskou úpravu. V roce 1906 získala synagoga elektrické osvětlení. V synagoze probíhaly bohoslužby až do roku 1941. Dne 22. 6. 1941 byl temp zdemolován příslušníky SA, vnitřní vybavení bylo zničeno, spáleno a rozkradeno, došlo také k vytlučení oken. Představený náboženské obce Hermann Felix, který Němcům odmítl vydat klíče od synagogy, byl zabit. Koncem války bylo ještě zbořeno ženské oddělení. Od roku 1948 začal prostor synagogy využívat podnik TON Strážnice na sklad židlí. Teprve v roce 1991 byl templ vrácen židovské obci. V roce 2008 byla opět slavnostně zpřístupněna veřejnosti, ovšem jen jako výstavní sál, ve kterém je během letní sezony každoročně instalována výstava s židovskou tematikou.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie – Píše se rok 1633 a na žádost hraběte Mágnise přichází do Strážnice piaristé. Hrabě František Mágnis pocházel ze švédského šlechtického rodu. Tento rod je vyznavačem katolické víry, která měla být přenesena i do Strážnice a okolí. K tomuto úkolu Mágnis volí právě piaristy, zajišťujíce je každoročně finančně i naturálně, pro konání nelehkého úkolu. K tomuto se jim dostává též budov a pozemků po bratrské církvi, jejíchž kněží museli opustit město na císařův příkaz někdy v letech 1622-24. A tak se stalo, že 6. února roku 1633 se otvírají brány města prvním dvanácti piaristickým řeholníkům z Mikulova, aby zde započali svou činnost. Strážnice se tímto stává druhým nejstarším mimoitalským působištěm piaristů, hned po Mikulově. Odkaz na web: http://www.straznice.farnost.cz/marie.html

Pružkův mlýn ve Strážnici – Jedna z nejstarších dochovaných staveb Strážnice, o které se píše již v roce 1543, má historické architektonické prvky: mohutné nosné trámy a dřevěný mlýnský mučící pranýř s letopočtem 1601. Původně vodní mlýn postupně prošel přestavbou zařízení na parní na konci 19. stol. a posléze na elektrický válcový mlýn ve 30. letech 20. stol. Interiér je kompletně vybaven mlýnským zařízením z 30. let 20. století. Mlýn mlel do roku 1975.

Vinné sklepy Plže – Památková rezervace lidové architektury – Plže je chloubou obce Petrov. V areálu je okolo 80 vinných sklepů budovaných od 15. století. Sklepy budovali sami vinaři. Vinné sklepy vytvářejí ulicovou zástavbu se dvěma náměstíčky. Areál je hojně navštěvován turisty a rozvíjí se zde výrazně vinařská turistika.

PP Žerotín – představuje křovinaté a travnaté svahy převážně severovýchodní orientace na stejnojmenném vrcholu (321 m n. m.) obklopené vinohrady, starými ovocnými sady a políčky. Nachází se v jihozápadní části Bílých Karpat. Odkaz na web: https://nature.hyperlink.cz/Bile_Karpaty/Zerotin.htm

 

 

Zpráva z etapy č. 17/13 – příhraniční

Kamarádi, v našem koutu světa prostě neprší. Ještě hodinu před startem se zdálo, že tomu tak bude, ale během poledne a poo se udělalo hezky a nám tedy etapa vyšla.  Na startu jsem musel ohlásit změnu proti pozvánce a to z důvodu, že závod 1000 mil stále probíhá, Honza Kopka je na chalupě sám a my se za ním musíme podívat.

Neznámá cesta před námi .

V jedenácti lidech se vydáváme na Ameriku, dál na Lužnou a pak příjemnou lesní spojkou na silnici na Břízu. U Pomezný se konečně jednou zastavíme abychom mohli vidět do rozsáhlé pískovny, kde je od revoluce klid a břízy svými korunami přikrývají nedávné dílo člověka. Ještě bereme na vědomí, že tvrz se stále opravuje. Zeleným tunelem, na samém břehu slepých ramen řeky se vezeme na signálku. Na jednom místě je strom přes cestu a nad hlavami nám leží dvě vyvrácené borovice zakleslé do korun stromů na břehu. Hezká podívaná, která stála za malé zdržení. Je před námi úsek, který jsme ještě nejeli. Pěšina mezi stromy, keři a taky po louce nás vede stále vedle řeky na malou křižovatku. Z kopce sem přichází stezka od Dubiny. Odtud doleva je to jen skok na most u Hammermühle . Pár šlápnutí a jsme na hezkém kopečku pod Hohenbergem u pole zrajícího žita. To mi nedá abych něco neřekl o dávném i dnešním smyslu jeho pěstování. Svatá Markéta co hodila srp do žita tady má už desetidenní zpoždění, ale už brzy se dočká. Sjíždíme do vesnice a dole znovu přejíždíme Ohři. Míříme do Massemühle kde začne další premiéra našeho putování.

Lesní cestou v blízkosti státní hranice na sever …

Zvedáme se o dost vrstevnic výš abychom u posledního statku vesnice krátce spočinuli, posvačili, do mapy koukli a pak se vydali do lesů. Šotolinová cesta ještě stoupá , zase padá a najednou před námi rozcestník. Je jasné, že jsme v místě zvaném „Libská brána“, na přechodu do Čech. Na samotné hranici stojí dřevěná kaplička, hraniční patníky z roku 1848 a kousek opodál je oplocená bylinková zahrádka. Pořídíme pár fotek, potěšíme se hezkým místem a musíme dál. Směr naší cesty nám pomáhá hledat malý bílý čtvereček s červeným O. V lese nefouká i když koruny borovic se naklánějí. Jedu první, dívám se na cestu a najednou něco leží před námi. Byl to had ! Jasně rozeznávám jeho kresbu a křičím dozadu :“Pozor had!“ Všichni se dokázali vyhnout, nikdo ho nepřejel. My jsme tu jen na návštěvě a on je tady doma, takže je dobře, že to tak dopadlo. Já to zvíře opravdu nemusím, ale bylo dost jiných, kteří se k němu vrátili a ještě ho fotili. Odjel, ještě než přijela Ivča. Ta by mu určitě chtěla nastavit nohu, jen aby zůstal na cestě a mohla ho taky fotit. Pro mě je lepším zážitkem spousta malin u cesty. Stezka se několikrát zavlní, najednou les končí a otevírá se scéna jako by někdo zvedl oponu. Před námi jsou políčka zlátnoucího obilí a hned přes cestu nádherné brambory. Taková enkláva polí mezi lesy. Chvíli to bude trvat než se pokocháme. Já to využiju pro studium mapy. Je mi jasné, že doleva by to bylo po asfaltu a správným směrem, ale doprava je značená turistická červená, která obkrouží pole a dovede nás k protějšímu lesu. Dáme se tudy. Přijíždíme k poslední chalupě u lesa. Pes i paní nás srdečně vítají. Chvilku popovídáme o bramborách a musím dál, protože parta už sjíždí kolem pole. Vedle je kousek strniště a  mě láká to zkusit. Je to bezvadný a tak křičím: „Vyfoť mě !“ Zatímco se fotíme v obilí, tak zbytek party mizí po cestě do lesa, kolem hraničního sloupku, rovnou do Čech a to navzdory šipce s „O“. Křičím abych je zastavil, ale oni už stejně stojí. Cesta tam stejně končila. Musíme tedy zpátky a hezky do polí k protějšímu lesu.

Pád !

Jedeme hezky seřazeni do dvou žlábků, místy žlabů a tady se to stalo. Ivča zavadila šlapkou o stěnu žlabu, kolo ztrácí směr , udělá dva obloučky a hraběnka se válí na zemi. Ivča mi promine, ale první dojem nebyl špatný. To až při vstávání se dostavila bolest žeber. Statečně nasedá na kolo a odváží si zkušenost, že v kolejích cesty se jezdí jinak, nešlape se dokola, ale jen krátce jednou šlapkou. Ještě pro neznalé musím uvést, že přezdívku „Hraběnka“ dostala od Ladi za to, že neustále něco na zahrádce dělá a hrabe se tedy v zemi.  On je vůbec mistr těchto hlášek. Přidám ještě jednu. Onehdá s námi byla Jitka K., ale protože v partě už jednu Jíťu máme tak pro ní vymyslel „Thálie“,  protože pracuje v divadle. Jak jednoduchý, že ? Stačí aby to jednoho napadlo.

Hledání skutečného přechodu do Čech …

Polní cesta skončila na asfaltu po kterém teď pojedeme asi kilometr a musíme doprava k hraničním patníkům. Jsme právě na kopečku, já se ohlížím po nějaké cestě doprava a proti nám přijíždí policejní auto. Stavím ho abych se na tu odbočku zeptal. Za volantem je usměvavá,  sympatická holka, ale o hraničních kamenech nic neví . Vedle ní je zase kluk a ten taky nic. „Kdyby jste raději spolu jezdili více do lesa“, pomyslím si, poděkujeme a sjedeme na okraj vesnice Langenau, kde nás cedule uhýbá doprava a do slušnýho kopce mezi nové domy. Za vesnicí se na chvíli srovná a zase padá dolů, přechází na šotolinu a ještě skok a jsme u těch hledaných hraničních patníků. Oddechl jsem si. Odtud už to dobře známe a netrvá to dlouho a jsme na Výhledech. Sympatická servírka černovláska nás už zná a je rychlá.

V hospodě a na cestě do Skalný …

Nelidskýho doktora sebou nemáme, ale našel se jeden „samozvaný“ doktor, který Ivču (přes triko) neodborným hmatem „vyšetřil“ , ona vykřikla bolestí a on konstatoval „Je to dobrý, je to jen naražený !“ Jako sranda to bylo dobrý, ale zítra si to musí holka vyšetřit sama a rozhodnout o případné návštěvě normálního doktora. Po jídle sděluji další směr postupu. Sjedeme na golf a pak po dávno nejeté stezce na Vojtanov. Snad se trefím, je jich tam na výběr několik. Povedlo se. Po několika sjezdech, když ten poslední k potůčku byl docela drsný, protože hlína byla mokrá, se dostáváme ven z lesa, mezi pole řepky a konečně na bývalou vojtanovskou celnici. I tady břízy a keře zakrývají zkázu. Ještě několik let a ani Laďa  nepozná kde stávala boudička Beraničky.  Po staré silnici projedeme na německou celnici a po její zadní straně ven z areálu. Je vidět, že asfalt bývalých parkovišť kamionů nezahálí – kluci si tady udělali závodiště motokár. Máme před sebou hezký úsek kolem pramene Kyselky až do Skalné. Přejezd spousty kořenů je nutno brát jako mnemotechnickou pomůcku pro zapamatování místa naší další dovolené – Kořenov v Jizerských horách.

Schůze bude na chalupě …

Už v hospodě jsme probírali další možný vylepšení jmen našich několika Mařenek v partě. Maruš E. se sama přiznala, že doma jí říkali Marjánko, takže je jasný, že to bude i nadále mezi námi. Marjánka je kuchařka a snad proto jí nedělalo problém ujmout se vaření kávy, Jíťa s vnučkou Bárou naporcovaly dovezený ovocný koláč a Petr donesl pivo. Schůze mohla začít. Z přítomných bylo jen šest účastníků zájezdu do Jizerek. Čtyři chybí a zítra se rozhodne jestli pojede taky Míla . Odjíždíme v neděli 30.7. a vrátíme se v sobotu 5.8.2017.  To byla hlavní zpráva schůze. Pak už jen kdo s kým v autě a kdo poveze kola. Hotovo, skončeno, pochopeno. Na dotazy máte celý týden. Těšte se, bude to zcela nevšední výlet do Jizerek. Už jsme na odjezdu a tu se vrací Honza Kopka z projížďky na kole. Má to kluk těžký . Už tři neděle neseděl kvůli závodu na kole. Pořídíme si ještě jednu společnou fotku ! Všichni souhlasí. Pak už nám zbývá přejezd do FL a krásný den je za námi. Více takových !

Míle pomalu končí …

Během  posledních  čtrnácti dnů tady Honza vítal mílaře v cíli. Všelijak je fotil pod obloukem a nekompromisně nutil aby se vraceli a znovu najížděli pro lepší záběr. Většinou mu to prošlo.  Vrcholem této manipulace bylo když dva borci s ním jeli zpátky k hradu a tam předváděli jízdu po schodech a přes potok až si jeden z nich přivodil pád a pak to skončilo. Na chalupě bylo mnoho různých povah a typů lidí a nad ně vykukovali ty zvláštní případy. Jako např. jednoruký Ríša, který už krátce po doběhnutí se zamýšlel nad obsahem života a pod. Odkazuji na web www.1000miles.cz kde je s ním krátké video.  Taky přijel smíšený tandem Mirka a Jindra. Vesele se povídalo až někdo pravil :“Prosím Tě Mirko vždyť jsi se jen vezla ani brzdy jsi neměla !“ Na to Jindra :“No to je dobře. Ta mít brzdy tak jsme ještě na Slovensku !“ Podobných hlášek byla spousta. Tak zase za dva roky mílaři.

Mějte se dobře. Váš Pepa D.

Etapa č. 17/13

Kamarádi, letí to jako voda a je tu další etapa. Bude hezky, ale připraveni budeme na všechno. Já si třeba vezmu pytlík na foťák. Dlouho jsme nebyli za hranicemi a dávno ne v místech kam Vás chci vzít.

V neděli 16.7.2017 se v 11 hod. sjedeme na dvoře u Beránků.  Pojedeme na Seeberg, Hůrku, Dubinu, Hohenberg, potom se po lesích zatočíme a vrátíme se opět sem. Zpět přes Břízu a Klest do hospody na Stínadla. Tady  probereme pár podrobností k dovolené do Jizerek. Vychází mi to na necelých 50 km.  OP a euráče sebou.

Mějte se dobře a v neděli jdeme na to. Zdraví Pepa D.

Zpráva z etapy č. 17/12 – mílařské

Kamarádi, na startu nastalo malé zdržení z důvodu údržby kol, vítáním Mirka na koloběžce a taky čekáním na Thálii, která mi den před tím slibovala účast. Na její sms kde píše, že všechny pozdravuje a že jede k vodě, jsem přišel až později a všem jsem jí přečetl. Hanka to vyjádřila lakonicky : „Pustila nás k vodě.“ Zůstalo nás dvanáct.

1000 mil na chalupě …

Teď už pojedeme do Žirovic a po hezké spojce do Skalný.  Obloha je plná beránků, chce to fotku. Taky se tu potkáváme s prvním blátem, které se nedá objet. Přijíždíme na chalupu pozdravit Honzu Kopku a jeho Ivču a taky udělat společnou fotku. V tu chvíli už cílem projelo na 40 závodníků. Vítězem se stal Jirka Kašpar, který vytvořil nový rekord závodu. Stlačil čas pod 8 dní, to znamená, že denně jezdil v terénu 200 km. V sobotu přijela vítězka kategorie žen Míša R. V cíli jí čekal 2.5 letý syn Frantík a manžel, taky mílař.   Ještě si beru čísla na pět mílařů, kteří by se mohli pohybovat blízko Kraslic. Chtěl jsem jim odněkud zavolat a po dohodě s nimi na ně počkat a jet pak společně až na chalupu. Jejich trekry ale nefungují dobře, takže o nich není aktuální přehled, jedině z sms, které každý podvečer posílají do cíle závodu.

Přes NDR do Lubů …

Brzy se noříme do lesa nad Skalnou kde je nově zpevněná cesta. My to vítáme, ale Honza Kopka je z toho celý vedle sebe. Říká : „To zbytečně zlehčuje závěr závodu, škoda toho !“Tento úsek k rybníku pojedeme dnes i zpátky takže jedem podle hlášky : „Nestavíme, máme zpoždění“. Je zajímavé pozorovat Mirka jak ovládá svojí elektrokoloběžku. Na rovině se odráží a do kopce se nechá vyvézt. V Plesný není ani chuť na pivo, ale je čas na kouknutí do zahrádky, kde kvetou nádherné lilie několika barev. Když už projíždíme kolem slepičárny tak Mirek hlásí defekt. Výměna duší trvala chvilku a my si můžeme vyšlápnout stoupání do Bad Brambachu. Kdysi taky vládl čilý obchod s dětskými botičkami, záclonami, cukrem, nebo taky silvestrovskými raketami, benzinem a pod. Dnes je tady klid. Náš další směr je doprava nahoru a to asi tak dva kiláky. Pak jsme v Rohrbachu a musíme trefit odbočku doleva. Z asfaltu na písek a kamení se odbočuje blbě, ale musíme ! U Landwüstu je na kopci vyhlídkový pavilon, jak tomu sami Němci říkají. Takový je to nevzhledný, cípatý, samý výklenek, pokrývač se z toho prý dočista zbláznil. Je tu ovšem krásný, kruhový výhled a to vždy láká k popisování míst, které jsou vidět. Další pokračování je po červené, tzn. po mezi krásného pole pšenice. V lese je už zase zpevněná cesta, brzy taky bývalá, opuštěná celnice a my máme před sebou tři km sjezdu k hospodě Kozabar.

O tom jak placení nemusí být nepříjemná chvíle …

Místa je tu dost, ale signál žádný.  Hezká, velmi mladá slečna servírka, si při každé příležitosti stahuje vzadu svojí minisukni . Asi jí už dávno před námi někdo řekl, že je pěkná ze všech stran. Nabídka je dostačující, od všeho něco. Já jsem až pozdě vzal na vědomí, že tu mají moc krásný dorty a místo toho jsem si dal řízek. Když tu není Kika, tak ať je alespoň jeden. Laďa si dal veliký pohár jako oslavu ustupující bolesti zad. Pak došlo k placení. Pánové mě ujišťovali, že platili rádi  a dlouho. Však se podívejte ! Já zkouším ještě Jitky telefon a dovolávám se na jednoho kluka, který ale není někde u Kraslic, ale ve Skalný na dvoře a chystá se na odjezd domů. Takže nahánění mílařů tím definitivně skončilo a pojede se v jejich stopách.

Cesta zpátky byla vrcholem dnešního odpoledne …

„Jsou už čtyři hodiny“, říkám si v duchu a hned rozhoduji o zkrácení. Budou to takové malé, cyklistické Postřižiny.  Louky na Výspě vynechávám a spouštím se přímo do města , abychom vzápětí to vzali prudce doprava, do pěknýho kopce, směr Flussberg. Je odtud hezký výhled do kraje a taky dost dlouhá alej z různých smrků, od špiček zastříhávaná. Nevidí se to často. Bývala tady kdysi hospoda a to místo by si jí zasloužilo i dnes. Prudce sjíždíme do Vackova. Tady to Jíťa napálila dopředu, prý pro vodu : Spálila se, protože naše cesta je ta na Lomničku. Leta tu byla dezolátní spojka, dnes krásná asfaltečka. Jsme tam cobydup. Hned to musíme hodit doleva na takovou neznatelnou místní cestu, která vede ke hřbitovu a dál na pastvinu. Vítá nás tady stádo koz. Po trávě se spouštíme k potoku, kde je buď chatrný můstek a nebo brod. Ji rka se přidává a jedeme tedy brod. To zpozoruje Ivča a zažene nás ještě jednou zpátky, kvůli lepším fotkám. „Celej Kopka“, ten to s klukama hned po absolvování závodu udělá třeba třikrát.  Lesem, po moc hezký cestě plné louží jsme brzy u přejezdu. Závory jsou trvale dole, ale objet se dají a to taky téměř celá parta udělá. Nastává tady  „Kopkovský fígl“. Ten spočívá v tom, že ty si myslíš, že stezka pokračuje tam kde jí vidíš, ale ona jde jinam a vidět není. V tomto případě do borůvčí, takový skoro neviditelný Kikažlábek.  Všichni se tedy vracejí na naší stranu a jdeme do toho. Za chvíli se zezadu ozývá „Teda Pepo, ty počkej, ty dostaneš !“ To byla Maruš ! Sama ale zvládá náročný průjezd bravurně a to mi dává šanci na přežití. Ostatní holky to taky projeli dobře. To není všechno ! Od nádraží Velký Luh, skokem přes silnici, kolem hromad bílých písků zajíždíme do lesa mezi chaty. Směr máme dobrý, jen ty chaty nám překáží. Jeden pán, co taky jezdí hodně na kole, nás posílá dál a ještě nám fandí. „Už brzy bude cesta“ volá za námi. U jedné chaty sedí u stolu chataři a popíjejí kafe a na pozdrav „Dobrý den“ ukazují do rohu živého plotu a dodávají k tomu :“Tam je můstek z trubek, tak bacha!“ Už jsme tam. Trubky jsou to ocelový a ne úplně u sebe. Milada :“Tady se propadnu !“ Já na to :“Ty určitě ne, když tak kolo !“. Ona se řechtá a k tomu „Jen počkej …!“. Byla to fakt sranda. Cestu jsme našli, kolem rybníku projeli a jsme u posledního úseku trasy mílařů. Lesem a loukou ke koupališti. Necháváme se vyplivnout z lesa na louku, asi abychom ještě jednou pohleděli do kraje. Sjíždíme a zase to nečekané : stopy mílařů jdou ještě kousek po louce, ale tam je navigace otáčí a posílá zpět do lesa. My navigaci nemáme a pálíme dál po louce i když už je jasný, že tudy žádný kluk neprojel. Za kouskem vysoké trávy tu správnou stezku nacházím a ta nás dovede až na chalupu. U skalenskýho hradu ještě ukazuji místa kde Honza vzal závodníky na potok aby mohl nafilmovat jak takové toky na trase přejížděli. Kluci v euforii mu to ukázali i třikrát až se jeden svalil do vody.

Závěrečné posezení.

Na stole pod pergolou se objevil sulc. To Hanka ho sem dopoledne osobně přivezla. Stejně tak dny předtím Jitka bábovky a Ivča buchty. Bylo i kafíčko a pivo Bernard od sponzora závodu. Tyhle chvíle mám zvlášť rád. To se energie vydaná do etapy zase vrací až to vrcholí zvoláním :“Tak za týden !“ a odezvou „No jasně, rádi !“

Pár čísel …

Bylo nás dvanáct : Lahučáci, Laďa a Vláďa, Míla, Honza, Ivča, Hanka, Jitka, Milada, host Mirek a já. Ujeli jsme 60 km !

Mějet se hezky. S pozdravem „Kolo nadevše“ Pepa D.

 

 

Etapa č. 17/12

Kamarádi, pokračujeme v pořádání pravidelných etap. V těchto dnech už dojíždí mílaři svůj závod 1000 mil . Využijme toho  a pojeďme některé z nich na chalupu do Skalný pozdravit. Mohlo by se podařit některého borce dokonce provázet na posledních kilometrech jeho dlouhé cesty. Tak jak to bude ?

V neděli 16.7.2017 v 11 hod. se sejdeme na dvoře u Beránků. Přes Žirovice  jsme hned ve Skalný. Tam jen krátce pobudem a zjistíme si aktuální stav na trati. Bude-li někdo v blízkosti Lubů nebo Plesný tak mu pojedeme naproti a s ním se vrátíme na chalupu. Bude-li víc času tak z Plesný dojedeme přes NDR do Lubů a tam zajdeme do Kozabaru na jedno. Odtud se vrátíme po trase mílařů do Skalný. Myslím, že je to jasný.

Počasí bude krásný na nebi a na zemi najdeme občas nějakou louži. Namontujte si blatníky a vezměte si OP.  Těším se na Vás. Pepa D.