CykloDusak

Poslední letošní dovolená je za námi , ať žije ta další ! Její příprava již začala a za devět měsíců  už budeme připravovat cestu na Šumavu.  Teď je ta správná chvíle pro připomenutí té, právě minulé.

V koloně do Vodňan …

V sobotu 4.8. ráno se vydává naše kolona na trasu k Horšovskému Týnu. Zdejší zámek je nádherný, stejně jako domy na náměstí. Po nezbytné kávě to nemáme daleko k okraji Klatov do Country motorestu. Už nějaký čas víme, že tady vaří výborně, obsluha pilná, prostředí zajímavé. Stojí za zmínku jedna drobná příhoda. Mladý, pohledný číšník asi znervozněl pod pohledy našich děvčat, zavadil prstem o půllitr s pivem a ten se vylil zčásti na mě a taky na stůl kde se vytvořila pikola. Nevíte co to je ? No přece směs piva s kolou. Kolem druhé jsme na náměstí ve Vodňanech. V Ičku si beru informace o  cestě na věhlasné poutní místo Lomec.

Za výjimečným oltářem …

Cestou se ještě stavíme v dobře vychlazené, venkovské hospůdce, kterou nám pozorná paní hostinská otevřela o hodinu dříve než měla. Všichni jí za to chválíme a přejeme aby se jí dařilo. Jsme na kopečku kde stojí již 314 let kostel o nevelikém půdorysu s naprosto unikátní výzdobou. Jde o menší kopii papežského oltáře z chrámu Sv.Petra v Římě, o tzv. baldachýnový typ. Čtyři vyřezávané, zlacené, dřevěné sloupy nesou nad oltářním stolem na řetězech zavěšenou schránku připomínající lucernu ve které byla při vysvěcení kostela uložena soška Panny Marie. Podobný oltář má ještě španělská Vittoria a pak už nikdo. Nedaleko stojí další zajímavá stavba. Je to klášter do kterého náš stát v roce 1971 odsunul Řád šedých sester, když z jejich kostela v Bartolomějské ul. v Praze potřeboval udělat vězení pro odpůrce režimu. Žijí tu dodnes. Další přesun se nám moc nepovedl. Při odjezdu auta za mnou, vedený navigací, sjely z kopce a pak pořád dál, takže já jsem je po krátké zastávce v lese, už nedojel. Špatně značená objížďka ještě zamíchala pořadím. Moje auto bylo v Žumberku o půl hodiny dřív. Potkáváme se s paní šéfovou, která vzhledem ženu připomíná, ale slovníkem a hlasovou razancí je to spíše dozorce výchovně – nápravného zařízení. Ještě, že kuchař kvalitou jídel napravoval reputaci podniku.

Etapa první – do Rakous …

Jedeme ! Úzká cesta nás vede hustou alejí keřů a stromů do Božejova a pak pastvinami a lesem na Svébohy. Ty dvě jména vesnic je jen náhoda ? Je fakt, že každý by měl mít svého Boha, něco čemu věří. Může to být třeba Babiš, nebo talisman, nebo opravdová víra a určitě stačí i víra v sebe. Prostě každý to máme jinak. Zatímco takto přemítám tak už jsou všichni v Horní Stropnici u kostela Sv. Mikuláše. Za chvíli tady začne růžencová modlitba. Slečna se zjevnou budoucností řádové sestry nám rozdává svaté obrázky s modlitbou , usmívá se a tu spustí varhany.  V kostele je jen mladý farář, ona slečna a paní co srozumitelně odříkává text a ještě stihne nás pozorovat. Obohaceni příjemným zážitkem opouštíme městečko ve směru do Rakous k přechodu Šejby. Místo hraniční závory tady stojí kamenná spirála s barevnými okny, která symbolizuje kapli ve které se setkávají dobří sousedé. Jedeme totiž po Via Verde, tedy okružní stezce mezi H.Stropnicí a Harbachem plné info tabulí a odpočívadel.  Ve zmíněném Harbachu se stavujeme na kávě , takže takto aktivně čekáme na kluky, kteří pomohli cizinci s píchlým kolem a naplnili tak ideu Via Verde vrchovatě. Nejméně čtyři kilometry nahoru a bude odbočka k Mandelsteinu. Jde o vyhlídku do Čech, na skále, v těsné blízkosti státní hranice. Skála je tvořena plochými kameny, které mohou připomínat mandle, proto ten název, píše se na ceduli. Po svačině se  pouštíme do sjezdu, prolítneme Horbach, hodíme to doprava a po zdolání solidního kopce jsme na okraji Hirschenwiesu.  Schováni v lesích, přejíždíme zpátky do Čech a po již zmíněné Via Verde míříme na Hojnou Vodu. Následuje krátký sjezd do Dobré Vody ke kostelu, dominantě kraje. Barokní kostel Panny Marie Těšitelky je nově opraven, vnitřní výzdoba lahodí oku a ohromuje duši návštěvníka. Venku pod schodištěm je vyveden pramen čisté vody, kterou poutníci považují za zdravou. Ano každá čistá voda je zdravá, nic proti tomu. Vedle kostela, u domku, je posezení , které tu po mnoho let provozuje výřečná babička s nemluvným dědečkem. Je tu příjemně. Slunce pálí a my víme, že dole ve Stropnici je koupaliště, kterým protéká pramen vody a považte : neplatí se tady vstupné ! Jedeme tam a Thálie má opravdovou radost.  Je tu spousta lidí, my „neplavci“ sedíme pod pergolou a pozorujeme. Před námi defilují různé tvary a velikosti tetování. Dříve jsme se holkám dívali úplně někam jinam. Pár našich se zchladilo , my jsme dopili a jeli na naše oblíbené Svébohy, to je tam kde každá má svého Boha.

Buškův hamr …

Druhá etapa nás zavede na Buškův hamr. Ale nepředbíhejme, ještě před tím bude několik zajímavých zastávek. Na Klažary se sjíždí lesem kolem chatové kolonie ze šedesátých let. To byla ta doba bez cestování kdy za lehkého přikrádání se stavěly chaty a opravovaly chalupy. Lidi si užívali soukromé vlastnictví, když to všechno ostatní bylo nás všech. Za vesnicí se zvlněná krajina ukazuje v plné kráse. Úhledné louky střídají remízky zeleně a spousty dalších stromů.Velice často vidíme nově založené aleje stromů mezi poli a loukami. Ohromný rozdíl proti naší chebské rovině, která by je tolik potřebovala.  Stáda krav nejsou takovou vzácností jako u nás. Pokochali jsme se a je tu okraj vesnice Čížkrajice. Hospodaří tady pan Vávra a má bramborárnu. To se nedá jen tak minout. Zajíždíme rovnou do dvora plného různých i málo potřebných věcí. Vávra jr. právě přijíždí ! Statný sedlák, co umí nejen pěstovat brambory, ale i starat se o krávy. Vávra st. má zase prasata a spolu právě dělají žně. Všechno máme prohlédnutý, vydiskutovaný a dál nebudeme zdržovat. Já, v domnění, že parta chce jet, sednu na kolo a za dva kilometry zjistím, že zdaleka nejsme všichni a dokonce, že někdo bloudí. Tu volá Laďa:“Růženko, kde jste ? Tady je křižovatka a nikdo nikde !“ Dostal potřebné informace a sjeli jsme se. Jen dobře, protože za chvíli budeme odbočovat na polňačku. Pod námi, ve svahu se vynořuje kostel Nejsvětější Trojice postavený z darů farníků v roce 1710. Stavitel plně respektoval myšlenku Sv.Trojice a kostel postavil podle čísla 3. To znamená tři vchody, tři věže, tři oltáře atd. Po slavných dobách přišly doby neslavné, které skončily až v roce 1995 kdy začaly práce na obnově stavby. Vnitřní výzdoba je z větší části rozkradena a pilně se pracuje na její obnově. To vše a mnoho dalších zajímavostí nám řekla krásná, mladá průvodkyně, čerstvá absolventka gymnazia. Její kamarádka nám zahrála na varhany a zážitek byl na světě. Díky děvčata. Od kostela na hamr vede zelená turistická . Byl to docela masakr a to bylo sucho ! Pro pěšáky cesta dobrá, ale táhnout  tudy kola ? Po hrázi náhonu jsme konečně tam. V bývalé stodůlce je zřízeno občerstvení a také malé kino kde nám promítli dokument z padesátých let kdy ještě hamr vyráběl.  Potom se nás ujala průvodkyně  a vzala to od náhonu, přes mlýnská kola až po vlastní kovárnu. Dokonce uvedla všechny tři stroje do chodu. Viděli a slyšeli jsme obrovské kladivo (Kobylu) jak buší do kovadliny sedící na špalku z dubového dřeva. Základy této kovadliny z dubových kůlů sahají do 2.5 m hloubky. To proto aby roznášely údery kladiva. Jinak by budova kovárny dávno spadla. Pak došlo taky na velký brus a dmychadlo, které hnalo vzduch pod výheň. Zkušenosti získané z celoživotní dřiny využíval hamerník k ulehčení své práce. Exkurze skončila posezením  u čerstvě vyuzených klobás.  Je parno, ale my musíme dál kde nás čeká dlouhý kopec na Něchov. Hned vedle silnice je velké pole zrajícího máku, který svojí výjimečností je pastvou pro oči. Ve snaze zkrátit etapu volím polňačku. Jsme v obci Nesměň a pak na okraji Besednice. Přicházím s nápadem vytvořit průzkumnou skupinu, která bude hledat hospodu a vrcholové družstvo pojede zdolat rozhlednu Slabošovku. Průzkumníků je většina a ještě se k nim musela přidat EMaruš neboť jí odešel motůrek. Rozhledna je vlastně vysílač s antenami a plošinou pro turisty kam vede 210 roštových schodů. Pokračování cesty z hospody domů mělo být jednoduché, ale nebylo. Značená stezka nás dovedla do lesa k ypsilonce kde už šipka chyběla. Vybral jsem tu špatnou, která postupně zanikala až se ztratila v borůvčí a  u hlubokého potoka. „Musíme zpátky“ volám na ostatní. Odezvou je mi mlčenlivý souhlas . Útrapy ještě nekončí, do cesty se nám postavil kamenitý kopec. Maruš má pěknou dřinu, ale dává to. V Dobrkově nám  místní hasič radí jak dál a potvrzuje u toho známou zkušenost :“Neptej se místních, oni nevědí, protože tudy nejezdí ! Následují obce Slavče a Chvalkov, vítr v zádech, parta rozjetá a mě najednou blesklo, že tady někde musíme mezi pole. Žhavíme telefony a vracíme ty rychlíky zpátky a považte : mezi nimi byla taky Emaruš ! Za lesem se vracíme na asfalt po kterém jsme ráno jeli.

Zásluha hraběnky Terezky …

Dnes pojedeme za další krásnou přírodou v tomto kraji – do Terčina údolí. Jméno nese po hraběnce Terezii Buquoiové, která nechala upavit anglický park a ten dosázet exotickými dřevinami. Později zde, na říčce Stropnici, udělali romantický vodopád, který funguje dodnes. My jsme začali u tvrze Cuknštejn s vodním příkopem. Je moc hezká, v dobrém stavu a možná už příště se budeme moci podívat dovnitř. Po červené sjíždíme do údolí až k mohutnému dubu. Pak se vydáme k vodopádu pro spousty pěkných fotek. Pomalou jízdou pak projedeme park až do Nových Hradů. Na náměstí se staráme jen o hospody, protože nevíme, že dole v údolí pod městem je bezvadné posezení u mlýna. Starý městský mlýn někdo opravil a to velkoryse. Obrovská plocha nových střech, množství stodol a přístřešků kam se vejde jak hospoda tak i výstava traktorů veteránů, malá Zoo, spousty dřeva atd.  Stezka 1048 nás teď povede po samém okraji lesů Novohradských hor až na Dobrou Vodu. Samozřejmě, že k babičce na jedno. Jirka využívá situaci pro svůj častý výlet mimo trasu, tentokrát na Kraví horu nad námi. Za hodinu je zpátky. Co bude následovat ? Sjedeme dolů, tady vlevo a za kilák vpravo a jsme v Chlupaté Vsi. Jak k tomu jménu přišli ? Cedulka na návsi oznamující, že se jedná o evropsky významnou lokalitu mi nedává dlouho spát. Až později se to ujasnilo, že celé Novohradské hory tam patří. Ze vsi už dál cesty nevedou, ale po suché louce to jde dobře. Na asfaltu vlevo do Rychnova u N.H., na sever do Kamenné a po modré do Žumberka.

O setkání s Peggy v Táboře u Kalase …

Je středa – volný den bez kola. Dva předchozí večery jsme připravovali výpravu do Tábora kde je firma Kalas s.r.o., výrobce cyklo oblečení. Nakonec nás jelo dvanáct. Cesta šla hladce až na hledání sídla firmy v Měšické ulici. U brány už na nás čekala moje stínová vnučka, milá kamarádka Marketa Peggy Marvanová. V roce 2014 přijela jako osmnáctiletá na chalupu do Skalný a vyhrála mezi ženami Míle. Ležela pak na dvoře a já hrál roli pozorného hostitele. Za rok na to jsme se sešli v Praze při Cyklofestu kde ona mi spontánně dokázala, že nezapomíná. Od té doby jezdí jeden extrém za druhým a to po celým světě. Už taky napsala dvě knihy : Cesta za štěstím o 4418 km dlouhém závodu v Americe a pak První stopa a závodu v Laponsku za polárním kruhem kde se svým přítelem Adamem došli jako první lidé na světě do cíle nesmírně obtížného okruhu. Obě knihy mám a můžu je půjčit.  Peggy nám bude dělat poradce při nákupu dresů, kalhot a pod. Zhostila se toho, jako ostatně všeho, na výbornou. Naše výprava nakoupila více než dvacet kusů oblečení a lví podíl na tom má právě Peggy i když chci uznat, že prodavačky měly taky velký zájem.  Následoval oběd a s ním spojená neformální beseda s Marketou. Díky tomu víme, že v červnu 2019 pojedou do Ameriky na ještě mnohem delší závod. Jednou z toho bude závod kolem světa, prorokuju já další vývoj. Čas se nachýlil, děvčata chápou, že jezdit do Krumlova je holý nesmysl a tak se vracíme přes Borovany. Právě tady v zámku došlo na výbornou kávu, která tolik chyběla. Byl to hezký den.

O Kohoutovi a jeho hřebínku …

Je na čase zajet do Slepičích hor a rovnou na Kohouta. Sjezd do Klažar už známe, stejně jako šmolkově modré rámy kolem oken první chaloupky ve vsi. Další naše směrování je už úplně nové. V další vesnici Kamenná je muzeum vysídlení kraje a to příště jistě navštívíme. Za vsí si jen tak zkusmo zajedu na louku pro takový malý kufr , všechny za mnou otáčím a vedu na polní cestu o něco dále. Na té si užijeme nějaký čas až do vesnice Klení. Jsme tam a žádné nadávání se neozývá. Je to dobrý. Začínáme lehce stoupat a už odbočujeme na lesáckou když se vzadu ozve „Defekt !“ To Lídě praskl řetěz. Závada je pouhou lahůdkou pro naše servismany. O něco výš je místečko s výhledem do údolí a co nevidím ? Několik děvčat tady sbírá maliny a jejich ohnuté postavy jsou cílem veselého focení. Jsme na silničce, která objíždí vrcholy hor a já volím směr jízdy vpravo. Hezky po vrstevnici si to šineme až k myslivně pod Kohoutem. Je to hezké stavení, nikdo nikde, jen pes se snažil nám otevřít , ale to my jsme vlastně ani nechtěli. Konečně přichází chalupář a nabídne nám místo kafe poramenitou vodu. I ta je dobrá. Brzy dochází k domluvě, že vrcholové družstvo pokoří Kohouta a zbytek počká v altánku u myslivny. Jedeme na to ! Chvíli sice s kufrem, ale ten brzy zahodíme a makáme stále výš. V sedle dojíždíme kluky a zbývá poslední úsek k tlačení.  Nahoře nás vítá nejen skalnatý hřebínek Kohouta, ale taky skupinka seniorů pěšáků, kteří tady besedují. Na samotný hřebínek si troufá samozřejmě Jirka, ale taky Jířa a Jíťa. Uděláme nezbytné  záběry a taky zápis do vrcholové knihy a zpět ! Dva krátké úseky jsou dolů nejetelné, ale jak pro koho ! Však víte. Parta na nás už hodinu čekala a je jasné, že mají žízeň a nedejbože i hlad. Nedá se nic dělat okruh dál nepojedeme, protože cesta do hospody je kratší tudy odkud jsme přijeli. V tom uvažování jsem si všiml, že nemám mapu. Půjčuji si Lídy kolo s dobrým motorem a vzorkem na pláštích a ženu se nahoru s cílem mapu najít. Už jsem blízko sedla a potkávám skupinu, která byla nahoře. Mapu našli a nechali ji na kamenech v sedle. Paráda. Rychle jsem dole a můžeme vyrazit k hospodě. Blížíme se do Benešova nad Černou a mě začíná padat řetěz. Je to divný, ale stejný jako v Chřibský. Praskla mi hřídelka v zadním náboji. Za to může Kohout ! V hospodě je chládek, kdežto venku je poledne a hic.  U stolu bylo třeba studovat mapu, ale to ne ! To je samý klábosení a pak to tak dopadne.  Chceme jet po naučný stezce „Brána do Novohradských hor „, ale nevšimneme si, že ona má horní a dolní větev. Vydáme se tedy tou dolní a je to trochu blbě. V lese se Jirka s malou skupinou odděluje a já trvám na tom, že bude lépe pokračovat na asfaltku a po ní dál. Přijeli jsme do míst odkud je hezky vidět hřeben Novohradských hor. Jsme v Černém Údolí a míříme po nádherný silnici do Horní Stropnice. S koupáním do dopadlo dobře. Pak tomu chtěla náhoda a naše skupina  se s  druhou polovinou sjeli u dubu s lavičkou blízko Svébohů.

Proč jezdit nahoru ?

Poslední etapa před námi  a k tomu zase to slunce nad námi. Nebude nám tolik vadit, budeme v lesích, v samotném jádru Novohradských hor. Autem se přesuneme do Černého Údolí a zaparkujeme u hotelu U Pralesa. Náš směr je Pohorská Ves. U zanedbaného kostela nacházíme ičko. Po krátkém zdržení bychom jeli dál, ale zastavuje nás reklama na kozí sýr vedle cesty.  Je tu ještě jedna tabule, která oznamuje, že sýry neodpovídají žádné evropské normě, že jsou krmné a vyzkoušené na lidech. Na první pohled je to vtipný, ale je z toho cítit velký boj s úředníky, který ten sedlák musel podstoupit. Jmenuje se Petr Hájek a na vizitce má „Rock’n’rollník s.r.o. (s rozumem omezeným). Některá děvčata v něm poznávají hrdinu televizního seriálu Sedlák hledá ženu. Nenašel ! Jen dál bojoval s úřady aby ho nechaly dělat sýry podle starých receptur v prostředí kde se dělaly před sto a více lety. Že to není hygienické ? No to je docela možný, ale žádné infekce z toho nevznikají a nějaká místní srajda neuškodí. Ostatně jsou krmný a k tomu velice zdravý. Bohatší o nevšední zážitky jsme zase na kolech . V Leopoldově nás čeká odbočka doprava a po lesích pořád nahoru, blízko od státní hranice s Rakouskem. Náš cíl je nejvyšší bod hor a tím je Kamenec. Byl tady taky Milča Silný a psal o tom ve svojí knize. To je pak motivace ! Na otázku proč se tak honíme nahoru na vrchol odpovím citací : “ Inu proto, že ten co je dole, neví co je nahoře, ale ten kdo je nahoře, ví co je dole. “ a ještě přidám : „Člověk  se šplhá nahoru a vidí , když člověk pak sestupuje dolů už nevidí, ale viděl  !“ Na lesní křižovatce s hezkým názvem Pavlína se odděluje Jirka a jede na průzkum jiné cesty k vrcholu – úspěch . My ostatní pokračujeme dál až vyjedeme z lesa a máme kolem sebe krajinu úplně stejnou jako v Krušných horách. Solitery smrků v lukách jsou krásné. Setkáváme se se zelenou a po ní chceme nahoru. Je to docela dobře sjízdný a dokonce některé úseky se noří do smrkových alejí což je opravdu moc hezký. Odděluje se vrcholová sestava a ostatní počkají u kostela v Pohoří na Šumavě.  Posledních 200 m se jet nedá a Milča kvůli vrcholovému fotu tady určitě musel vynést kolo na rameni. Nahoře je zase skála a taky kameny, které kdysi spadly tak šikovně, že tvoří křídla motýla. To rychle vystihla Jiřka, vylezla tam, lehla si a jsou z toho nádherný fotky. Jen ty tykadla jí chyběly.  Po čase se potkáváme s našimi v Pohoří u kostela ze kterého zůstaly dvě dlouhé stěny a obnovená kaple v závěru. Stojí tady několik nových domů a jakýsi zámeček budějovického zbohatlíka.  Naše Hanka se  přiznává, že její baterka vykazuje malou zásobu pro cestu zpět. Pokračování okruhu nechávám na příště a dolů jedeme po asfaltu. Mineme hospodu Baronův most abychom splnili slib daný personálu v hospodě U Pralesa kde stojí naše auta v areálu zadarmo. V Leopoldově Jirka hlásí odbočení, ale ne všem. Ono taky za jízdy se tyhle domluvy nestíhají. Nebýt mobilů, tak by všechno to zbytečné čekání trvalo mnohem déle. V hospodě se pohybuje mladičký brigádník a později se přidává vousatý borec s kloboukem – pan majitel Jarda „Hajnej“ Michal. On je taky majitelem cestovky, která vozí lehobusem klienty po celém světě. Vracíme se do penzionu, máme poslední večeři, někomu je i smutno z toho, že to končí. K tomu si přidám moje oblíbenou hlášku : “ Kdyby nebylo šťastných cest, nebylo by smutných návratů. Mějte se hezky a 26.8. jedeme do Bavor.