CykloDusak

Kamarádi, tedy spíše kamarádky, ale Vy mi rozumíte.  Teď už je pondělí ,venku padá sníh a teplota je jeden a u Frantovek dva. Zima bojuje, ničí květy meruněk a nám dovoluje jezdit jen když si dá pauzu k nabrání sil pro příští týden. My už podruhé tu přestávku využili k výletu do blízkého okolí.

Tentokrát jsem vybral Plesnou a blízký minerální  pramen jako cíl cesty.Startovali jsme z okraje města kde nás jednu chvíli bylo třináct, ale Laďa měl papírovou čepici což je jasné znamení, že dál nepojede. Už jsme si všechno řekli, dokonce i s holkama co málo jezdí se pozdravili a jedeme na Žirovice.  Dál po poli k hradu kde dělám rád společný foto. Že nakonec nesouhlasí počet na fotce s počtem na etapě je dáno jistým nezájmem kluků, nechutí, nebo co ? Laďa s oblibou pronáší : “ Já už to nemám kam dávat „. To má ještě z doby kdy se dělaly fotky a už mu to zůstalo. Pro historii našich výletů je to škoda, vždyť podívat se pěti letech na stejné lidi, kteří jen jinak vypadají je normální a žádoucí.  Z „taktických důvodů“ objíždíme Skalnou přes koupaliště a dál do lesa až k místu u louky. Tam se už dnes podruhé setkáváme s trojicí dvou děvčat (ten třetí byl asi chlap), která upoutala pozornost nás kluků, zvláště ve chvíli kdy odjížděly. Průjezd lesem je moc hezký i když ještě nic nekvete. Já si tady plánuji jak na zpáteční cestě uděláme malý oblouček pro zpestření cesty. Hromada klád na kopci byla tak velká, že překonala i ty ze Šumavy.  Jsme na kraji Plesné kde je umělý svah pokrytý vrstvou kůry. To zajímá Zdenku . Ona k životu potřebuje hodně kůry a tak spolu popojedeme blíž ke dvěma mladým paním, které nahoře něco sází. „Pomáhej Pán Bůh “ pozdravím, protože je správné když flákající se pozdraví pracujícího a ne naopak. „Prosím Vás kde jste sehnali tolik kůry ? “ ptám se a všímám si jak ta mladší se ani nesnaží schovat zachumlaná tanga. Při představě jakou práci dělá jsem jí upřímně politoval. Zdenda se toho moc nedověděla, leda by vyrazila do Varů o kterých nejvíc povídali. Se sklopenýma očima jsem poděkoval a odvedl partu do středu Plesné.

Z veliké, textilní fabriky tady stojí torzo, kdy rohy bývalé budovy jsou zachovány, vlevo ve čtyřech patrech a vpravo v pěti. Střední část je prosklená a bude zde  česko – bavorská expozice válečné a poválečné historie. Sousedi jsou sice Sasíci, ale Bavoři nejspíše měli peníze na tento projekt a EU taky. No těším se na otevření, to určitě bude náš zájem.  Vzdalujeme se odtud po nové silnici směrem k Brambachu.  Na druhé straně stojí auto německých policajtů, takže stačí jedna fotka tím směrem a myšlenka, že jednou bude líp. Vracíme se už po vyznačené cyklostezce dolů na kruháč a zastavíme až v místě kde se chodí pro minerálku.  Musí se po strmém svahu krajnice dolů, ale pak taky nahoru a to sem jezdí lidi s přepravkama lahví.  Šikovný starosta by těch deset schodů mohl zahrnout do obří stavby a udělat radost lidem, kteří  třeba na expozici ani nezajdou. Dříve si  výjimeční starostové dokázali u velké akce postavit i barák. Teď už to nejde !?

My musíme nahoru na Vackov abychom mohli použít novou asfaltku ve sjezdu do Lomničky. Byl to fofr.  Tady se propleteme „mílařskou cestou“ na pastvinu a zase dolů až k potoku kde nás čeká betonový mostek bez zábradlí. Pod ním asi metr teče voda ! Ne, já nevolám po zábradlí, ještě by takový malý brnknutí řídítkama mohlo způsobit pád z výšky a to se v našem věku nehodí.  Jirka už upaluje tam , kam jezdíme vždycky, jenže já mám jiný plán.Musíme tady doprava abych mohl partě ukázat pohled do obří pískovny. Je to úchvatný pohled. Jednoho napadne :“kolikrát tady musel nakladač hrábnout, než to celý naložil ?? „, no zkuste to sami spočítat. Já jen napovím, že jedna lopata by mohlo být půl kubíku. Jsme z lesa venku a nabízí se nám krátká stezka ke hřbitovu a my pak jedeme vlevo mezi baráčky, kde se říká „Šneky“.  Teď doleva a uháníme k lesu ze kterého jsme před několika hodinami přijeli. Tady se kouknu do telefonu na aplikaci Cyklometer a ona nelže : mám tady 35 km, rychlost 14.2km/h, čas na cestě 2h 30 min. a čas stání  1h 13 min. a to nebyla žádná hospoda !

Čas letí, my musíme taky. Čeká na nás chalupa kde je pivo a kafe. K tomu vezou Hanka a Helena buchty celou cestu. Když jsme zase na tom kopci kde jsou klády tak tam prožijeme dvě události. Jednu smutnou a jednu radostnou. Začnu tou smutnou : bráchovi nejde zapnout motor ! A ta radostná ? No právě přijela ta trojice dvou děvčat, které Zdenka zná takže je zastavila a bylo z toho hezký povídání.  Dál frčíme z kopce, přes louku taky, bráchovi vychladl motor a znovu naskočil a za chvíli jsme u koupaliště. Nakrátko vyšlo slunce, to abych mohl pořídit další fotku naší barevné skupiny.

Jsme u chalupy.  Thálie se hlásí jako servírka a brácha pomáhá s pivem a sezením. Uvařit pět káv, to není jak za Turecka, to chce čas ! Presso z toho bylo. Jíťa dovezla výbornou kávu, která zbyla i na příště a dál. Klábosíme usilovně až mě napadá dát si společnýho frťana na oslavu mojí ukončené etapy zápasu o zdraví. Ještě zmínka zpátky. Můj malý příbuzný vždy nabádal svoje rodiče aby si dali ještě jednoho „prcana“ – rozuměj, že v rodině se neříkalo frťan, ale prcek. Nezapomenutelné ! V tom přijíždí Iva a přesto, že se necítí dobře tak přinese tác výborných jednohubek. Díky.  Jenže lidičky nezapomněli a žádají si vyprávění o tom co bylo tím vítězstvím. Zadrženě vyprávím o svých pobytech ve špitálech, o náplastech ze kterých se dá vystoupit jen velmi pomalu a mě se to po dvou letech povedlo právě v neděli 28.3.2021. Vyprávět celé partě o zdraví je ošemetná věc a někdy to může být pro ostatní otravný. V Americe je to doslova neslušný. Tak snad jsem z toho vyšel vzpřímeně. Je hezky, ale taky dlouho. Pojedeme domů a franťáci nás doprovodí do Drahova.

Kdo byl : Lahu., Milada, Hanka, Jíťa, brácha, Zuzka, Zdenka, Thálie, Helena a Jitka  (já ani nevím jak se jmenují dál) a já. Tak brzy naviděnou se těší Pepa D.