Nejnovější komentáře
Archivy
Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Stačí říci Jáchymov …

a naší generaci se vybaví hlavně doba těžby uranu , tedy léta padesátá. Těm mladším pak nezajímavé, zchátralé město na cestě na Boží Dar. Já jsem si udělal životní radost a dvakrát za sebou jsem v Jáchymově pobýval jako lázeňský host. Je to nedávno co jsem ukončil druhý pobyt a tak se nacházím v naději , že radonové záření s mojí tělesnou schránkou něco dobrého udělá.  Je nutné zaznamenat, že jsem bydlel v Radium Palace. Na začátku minulého století to byl nejslavnější lázeňský hotel tehdejší Evropy. Mnoha prominentům, včetně TGM, ho stálo zato navštívit. Dnes už by potřeboval nějakým vyšším nákladem omladit, jak ostatně říká i místní údržbář. Kdoví jak se na to dívá nový majitel  z dalekého arabského světa. Další prezentaci hotelu nechám na fotografiích v galerii.

Historie Jáchymova není ani tak dlouhá jako zajímavá. V 16.století hrabě Štěpán Šlik obnovil v roce 1516 těžbu stříbrné rudy a už za tři roky nato začal ze stříbra razit tolary o váze trojské unce t.j. 31.1 gramu. Jen připomínám, že to byl právě jáchymovský tolar, který dal mnohem později jméno jiné silné měně – dolaru.  Stříbrná ruda se zde těžila převážně povrchově v jamách hlubokých až třicet metrů. Dodnes jsou haldy po této těžbě patrné v lesích nad Jáchymovem. Je až neuvěřitelné jakého rozmachu se město v těch letech dočkalo. Existují součty počtu obyvatel a domů , které Jáchymov řadí na druhé místo v Čechách. Žilo zde v roce 1534 18200 obyvatel v 1200 domech. Jen v Praze to bylo více – 50 000 ! Pro zajímavost uvádím , že třetím nejlidnatějším městem byl tehdy Cheb se svými 15000 obyvateli. V Plzni to bylo 3300 lidí . Za pouhých třicet let (1547) král Ferdinand I rodu Šliků panství  nad oblastí sebral. Tento vlivný rod zaplatil Habsburkům i daň nejvyšší – popravou pravnuka Jáchyma Ondřeje v roce 1621 na Staroměstském náměstí. Těžba stříbra postupně zanikala, ale jiné kovy jako olovo, nikl, bismut, arsen a také cín nenechaly hornictví v této oblasti zaniknout.

Na začátku 18. století byla v Jáchymově dokonce založena báňská škola a to rozhodnutím samotného císaře. Horníci v dolech stále častěji  nacházeli místo stříbra zcela nový nerost černé barvy, který pojmenovali smolinec. Bylo to označení pro zklamání, protože stříbro bylo stříbro, kdežto tenhle černý materiál jaksi k ničemu. Jenže chytré hlavy vymysleli jeho využití pro výrobu barev, konkrétně žluté a zelené, které dodávali do okolních skláren. Ke konci 19.století do Jáchymova zavítala vědkyně Marie Sklodowská Curie, nabrala na haldách odpadu z výroby barev vzorky a svět byl na kolenou. V nich totiž objevila radioaktivní  uran a polonium. Tato dáma nemohla tušit co tyto prvky přinesou pro svět a také pro Jáchymov. Město prožívalo další vlnu slávy a od roku 1906 také vznik lázeňství, které jako svojí hlavní terapii bude používat teplou radonovou vodu k léčení zánětů, pohybového aparátu a pod. Místní lékaři už dávno zaznamenali, že horníci se ve štolách často brodí v teplé vodě, jejich klouby jsou zdravé a jejich pracovnímu výkonu to velice pomáhá. Nevědomky to byli první pacienti, živý důkazy léčebné schopnosti podzemní vody.

Počátečních čtyřicet let 20.století bylo období rozkvětu jak lázeňství, tak i jiných pracovních příležitostí ve městě. Stačilo pouhých pět let trvání 2.světové války aby se z města během krátké doby stalo místo nepopsatelného násilí, útlaku a nespravedlnosti páchané na lidech po změně režimu od začátku padesátých let. Strana se chlubila hesly „Náš uran pro mír“ a pod. Celá produkce uranové rudy odjížděla do Sovětského svazu za ceny finančně velice nízké, ale lidsky strašně vysoké. Ruské zajatce postupně v dolech nahrazovali naši vězni, které soudy v nespravedlivých, politických procesech přímo chrlily.  Uvedu několik čísel, které tzv. “ Jáchymovské peklo“ dokládají. V politických procesech bylo k smrti odsouzeno 238 lidí. Do TNP (táborů nucených prací) 186 000  a mezi pétépáky 118 000 československých občanů. Nejen kolem Jáchymova, ale také u Příbrami a Slavkova bylo rychle postaveno mnoho pracovních táborů podle vzoru německých lágrů. O krutých životních podmínkách  svědčí i počet obětí. Při útěcích z táborů přišlo o život 350 – 400 vězňů a přímo v táborech pak 15726 ! Čísla, která s dobou úzce souvisí je 7000 vyloučených studentů z VŠ, dále 400 000 našich emigrantů po roce 1948 a 450 000 po roce 1968. Uvedená čísla platí pro celé Československo, kdežto termín „Jáchymovské peklo“ označuje tuto zrůdnou dobu na všech lokalitách kde se to dělo.

V současném 21.století město vzkvétá. Jistě, na průjezdu městem je stále vidět neopravené domy a nebo zbytky po těch zbouraných, ale ty jsou ve výrazné menšině. Město má krásnou radnici, kostel sv. Jáchyma a nebo muzeum přeplněné informacemi. V lázeňské části „soupeří“ o přízeň hostů Radium Palace s penziony Běhounek a Curie. Okolí města považuji za nádherné. Stačí jen vyjmenovat několik lokalit : zaniklá obec Popov  kde zůstaly stát obří stromy – šest set let stará lípa, nebo úžasný jasan a bříza, kterou jen tak jinde neuvidíte. Nebo vyhlídka Dívčí skok , přístupná po hezké stezce. Taky rozhledy z kopce Stráž nad městem a výjezd na Klínovec přes Suchou jsou moc pěkný. Ještě bych přidal obec Mariánská a její okolí. Tak se tam někam jednou vydáme !

Přátelé, fotky k městu a popsanému okolí jsou v galerii roku 2023 pod heslem Jáchymov. Příště bude Chřibská !

Jirka Krejčík – Indie

 

Zdravím Tě můj čtenáři. Dnešní zpráva bude o exotických krajinách, o Indii, tak jak jí zná Mgr. Jiří Krejčík Phd. zaměstnaný ve Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky na oddělení Politické filosofie a výzkumu globalizace. Proč jsem přišel právě na Jirku ? To je tak , když máte kamarády.  Barunka je jeho sestra a Libor Procházka švagr. Takže slovo dalo slovo a jeho přítomnost na chalupě ve Skalný byla na světě.  Že jsme úplně na začátku přípitkem vzpomněli na moje číslo 77 je milá skutečnost. Za mnoho přání stálého zdraví a dárky moc děkuji a slibuji, že  darovanou částku korun nepropiju, ale koupím 2m3 palivového dřeva aby nám bylo i příště zase tak teplo jako tentokrát.

Jirka vždy na začátku svého povídání lehce provokuje svoje posluchače hláškou :“Vše co Indii víte, je špatně !“ Tak jsme se dohodli, že bude nejlépe, když každý z nás položí jednu otázku na kterou dostane hned odpověď, potom navážeme promítnutím krátkého filmu o některých aktuálních událostech v Indii. Tento postup se nám osvědčil, protože jste všichni k tomu přistoupili otevřeně, bez obav, že budete trapný, jak se mezi dnešní mládeží hodně říká. Jedna z prvních otázek byla přímo na Jirku :“Jak se to stalo, že právě o Indii se zajímáš ?“ Tady se hodí nahlédnout do rodinného života Krejčíků. Dědeček Jirky, jako inženýr chemie, pracoval v Indii téměř rok a jednou vzal sebou i taťku Jirky, jako kluka. V rodinách to tak bývá, že o takových zážitcích se povídá a opakovaně. Vždyť to patří k rodinnému stříbru událostí! Jirka sám pak to v odpovědi nezmínil, ale já jsem si dovolil tohle krátké nahlédnutí do rodiny zveřejnit a k tomu konstatovat domněnku, že to právě mohlo být tím pověstným semínkem, které vyklíčilo v jeho zájem o Indii. Jiří když odpovídal na otázku tak konstatoval, že v době rozhodování se o životě věřil, že Indie bude rychle se rozvíjející země a on chtěl být u toho.  Studoval tam a naučil se jazyk hindú, k tomu normálně ovládá angličtinu a neztratí se ani ve francouzštině. V Indii je celkem 22 oficiálních jazyků a hindština je ten první z nich pro cca 30 procent obyvatelstva.

Lidí tam žije 1 miliarda 408 milionů a ani si netroufám napsat kolik jich přebývá ve slumech. Kolem Bombaje je jeden z největších slumů světa. Jmenuje se Dharavi a pro mnoho západních turistů je to atraktivnější místo k prohlídce než Tádž Mahal. Myslím si, že je to už mimo mísu hledat zábavu tam kde jiní strádají. Zajímavější je proč tyto slumy vznikají. Z venkova se zvedají spousty lidí, kteří hledají svojí obživu tam kde se staví, kde vznikají nové příležitosti k  obživě a to je ve městech. Stát svojí infrastrukturou tomu vůbec nestačí a proto je fakt, že je to pro něj vlastně velice levný když lidé takto žijí na ulici. Angličané za sebou mimo jiné, zanechali parlamentní demokracii. Ta má ovšem značné problémy, protože v zemi převládá kastovní systém života, který je velice složitý.  Zajímavé je, že nejvyšší kasty si označují domy nějakou značkou proto, aby všichni věděli do jaké kasty majitel patří. Jedna z dalších otázek na Jirku byl čaj. V koloniální době převládalo pití čaje s mlékem, tak jak je dodnes v Anglii běžné. Ovšem po osamostatnění Indie došlo postupně k úplnému převrácení receptu na přípravu čaje, takže Indové uvaří mléko a do něj přilívají čaj. Každý cestovatel se s tímto nápojem setká na každé nádražce. Ovzduší je v Indii hodně špatné – druhé nejhorší na světě. Příčinou tohoto stavu je ve městech autoprovoz, který je příčinou smogu. Ve volné přírodě, zvláště na severu země , je vzduch plný kouře ze spalované rýžové slámy, kterou zemědělci neumí využít. O zdravotnictví Jirka vyprávěl zdrženlivě a uzavřel to radou aby každý kdo tam chce jet se nechal očkovat proti horečce a určitě si přivezl sebou cash Euro nebo dolary !

Na jídlo bylo několik otázek. Většinou se jí „příborem králů“, tedy rukama ! Přečtete-li si Jiřího knížku tak už z jejího názvu – „Smaženky a machři“ – je cítit jak asi je většina jídel připravována. Pravda, o smaženkách se v knize mluví stále, ale většinou jde o nádražky, tedy stánky a bufety na nádražích po celé Indii. Chleba dostanete jen ve tvaru placek. Jsou hnusné , protože jsou nekvašené, takže jde jen o mouku rozpuštěnou ve vodě a následně usmaženou. Jejich chuť je jakeš- takeš solidní jen chvíli za pánví. V rodinách to znamená, že musí být stále čerstvé a protože je to pracné, tak je to vlastně dobře, protože žena nemá čas na jiné zájmy. To je názor pánů domu. Vůbec postavení žen v indické společnosti je velice špatné. Ještě, že tam žije jen několik desítek milionů muslimů s nevalným postavením ve společnosti. Ti mohou mít 4 manželky, ale když se pánovi na některé něco nezdá tak jí postupně třikrát řekne „rozvádím se s tebou“ ,pak jí vyhodí z domu a má vyřízeno. Tím nechci říci, že ženy ostatních náboženských skupin to mají jednodušší a lepší !

Ptali jsme se na všechno co nás na této zemi zajímá. Bylo to pro nás tak zajímavé až jsme raději udělali přestávku na přípitek, protože lidi u toho zapomínali pít a jíst. Po pauze jsme viděli krátký video  o otevření nově postaveného Ráhmova chrámu v Ajódhji. Ten nyní stojí na místě kde stála muslimská mešita, kterou hinduisté zbourali, protože měla stát na místě toho původního hinduistického chrámu. Dnes je to největší náboženský komplex v Indii. Zasloužil se o to současný indický premiér Nárendra Módí, který nedávno v Indii přivítal našeho premiéra Fialu. Jednali spolu o rozvoji jaderné energetiky cestou malých reaktorů, o kybernetice, zdravotnictví a i využití umělé inteligence. Rovněž také o zlepšení spolupráce vysokých škol a vědeckých ústavů. Mě z toho vychází, že Jirka brzy nebude vědět kam dřív skočit.

Jirka na chalupě přespal a ranním vlakem, spolu s námi, se vrátil do Prahy.

V Praze jsme společně s Liborem Procházkou navštívili Clam-Gallasův palác. O paláci jsem zprávu už napsal a fotky přiložil. Najdete ji v archivu cyklostránek na  www.cyklodusak.cz v levém sloupci pod termínem září 2023. K tomu je hodno zaznamenat okolnosti, které nám dovolili CG palác navštívit. Především je to velká vstřícnost dvou dam z Muzea hlavního města Prahy a to paní Králové a paní Hanky Hubkové. Právě paní Hanka nás provázela po paláci dvě hodiny a ještě k tomu v pondělí, které patří mezi zavírací dny ! Na honosném, barokním schodišti jsme od průvodkyně slyšeli, jak velká kritika se ozývá z odborných kruhů na způsob obnovy fresek italského umělce. Ještě je propíráno natření soch atlantů u vchodu do paláce a všech ostatních, které jsou z dílny sochaře Matyáše Bernarda Brauna a zdobí palác z venku i zevnitř. Je velmi pravděpodobné, že nedostatky budou odstraněny a dojde k opravám oprav ! Není na vině snaha dát památce nový kabát a ještě k tomu tuto novotu zvládnout rychle a lacino ? Tady si musím přihřát polívčičku, která se týká mojí chalupy. Je to hrázděnka z roku 1810. Když jsem jí koupil tak právě hrázděné zdivo štítu bylo nahozené a mě , bez asistence památkářů, trvalo dva roky než jsem to uvedl do původního stavu. Jsem za to rád !

Ještě k účasti v Praze : Jiřka, Walter, Kika, Michal, Hanka, Jíťa, Pavel, Jarda, Vlasta, Emaruš, Olga, Věra Z, Milada s Jitkou a několik Vašich přátel z Prahy. Celková účast byla 23 lidí.

Návštěva Horky.

Zdravím všechny účastníky výletu a také Vás, kteří jste s námi nebyli ! V neděli 15.1.2024 jsme navštívili přehradu Horka a úpravnu pitné vody tamtéž. Cílem bylo vidět a slyšet o vodě, která teče nevelkým potokem do přehrady a pak dále do úpravny aby nakonec skončila u 84 000 obyvatel Sokolovska doma a v okolních firmách a provozech v objemu 8200 m3 za den.

Přehradu Horka postavili v letech 1966 – 1969 v povodí Libockého potoka. Je zajímavé, že ten pramení blízko osady Liboc a vlévá se do Ohře v jiné Liboci, blízko Kynšperka. Jeho část povodí (70 km2) poskytuje kvalitní povrchovou vodu  s jedinou podmínkou , že bude pravidelně pršet a tento zdroj nevyschne, což se doufejme nestane. Přehrada s kapacitou 21.5 milionu m3 zatím překonává současná letní sucha, ale také zabrání záplavám na dolním toku potoka. Plocha hladiny vody je 130 ha. Hráz byla stavěna jako sypaná z hlinitopísčitého materiálu vytěženého v pískovně u silnice, blízko obce Horka. Její výška je 41 m a délka 236 m. Je tedy delší než chebská Skalka a určitě podstatně vyšší ! Vedle vody poskytuje přehrada ještě další užitek z elektrárny o výkonu 250 kW. My všichni pak čerpáme informace  od šéfa přehrady Martina Uhlíka. Díky němu jsme už jednou (r. 2019) útroby vodního díla viděli a také jsme celý pravý břeh objeli dobrodružnou cestou na kolech. Vzpomínáte ? Jestli moc ne, pak můžou pomoci zprávy z minulých let zde na cyklostránkách.

V úpravně vody se nás ujímá pan Majer, tedy pan šéf, který nám ochotně věnoval svůj volný čas. Děkujeme ! Přehrada je s úpravnou vody spojena ocelovou trubkou o průměru 60 cm. Celý proces úpravy vody začíná malou vodní elektrárnou, která poskytuje dvojí užitek. Jednak vyrábí nějaký proud a pak, hlavně, dokonale míchá přísady – vápenné mléko a manganistan draselný – do surové vody. Ta první přísada upraví pH vody, tedy kyselost na hodnotu cca 7.2 a ta druhá je činidlo, kterým začíná proces flokulace což je tvorba vloček z nežádoucích minerálních a organických látek přitékajících s vodou. K tomu se musí do vody dostat koagulant – síran hlinitý Na další cestě si voda přisává nezbytné množství chlóru k zajištění biologické čistoty vody t.j. likvidace bakterií, plísní a pod. Nyní už máme vodu ve správné kyselosti, biologicky zdravou, ale plnou nežádoucích vloček. Začíná tedy proces čištění, tedy oddělení těchto vloček, v bazenech s pískovými filtry. Písek to není ledajaký, ale speciální o zrnitosti 0.4 mm. Tyto filtry se v pravidelných intervalech musí čistit. To se provádí střídáním proudu vzduchu a pitné vody v sedmi minutových intervalech ode dna vzhůru a celé to trvá cca 40 minut. Teď už máme vodu pitnou a posledním úkolem vodárenské technologie je tzv. ztvrzování vody, které se provádí vháněním CO2. Měkká voda z vodotečí má vysoké korozivní účinky na vodovodní potrubí a pak není vhodná k pití, proto chceme tvrdší vodu. Veškerá vyrobená voda se musí přečerpat do vodojemu v Horním Částkově odkud pak samospádem zásobuje obce pod sebou, včetně Sokolova. Je na samostatnou debatu o tom kolik kilometrů .potrubí protkává plochu okresu aby mohla voda téct z každého kohoutku všech odběratelů.

Odcházíme celý překvapený z  toho co jsme pochopili jistě všichni. Záchyt vody v přehradě a její následná úprava do kvalitní pitné vody jsou technologie náročné a také drahé. Úpravna nakupuje surovou vodu za 5.50 Kč/m3 a sokolovský vodárenský podnik jí prodává již jako pitnou za 68.23 Kč/m3. Náš Chevak má k dispozici vodu z podzemí a asi to bude ten důvod proč na chebsku máme vodu o 5Kč/m3 levnější. Raději uvedu ceny včetně stočného : Sokolov 131.80 Kč/m3 a Chevak 126.-Kč/m3 pro rok 2024. Ještě na závěr si dovolím několik velkých čísel, která vodu na Zemi provází. Sedmdesát procent povrchu naší planety je voda. Dále si tedy musíme uvědomit, že 97 % vody je slaná ! Proč je ta voda v mořích slaná víme a nebo to rád doplním. Další 2%  je sice voda sladká, ale vázaná v ledovcích a věčném sněhu. Pak už zbývá jen 1% vody, která může sloužit lidem a do jisté míry tomu tak skutečně je ! Česká země je střechou Evropy, říkají vědci, ale hned k tomu dodávají, že jsme sice střecha, ale se špatným okapem. To znamená, že ji nedovedeme zachytit a uložit na horší časy. Osobně se obávám, že to bude voda o kterou se bude ve světě válčit. Takže k různým idiotům ukájejícím se touhou po moci, tady přibude ještě tento důvod. Bohužel !

Kdo byl ? Thálie, Emaruš, Zdenka, Jituš, Jiřka, Věra Zykánová, Ivča, Kika, Michal, Japoši, Jirka J., Vackovi +1

Při následném povídání v hospodě bylo jasné, že se Vám odpoledne líbilo a po tom co jste se dověděli  ochabne Vaše chuť kritizovat cenu vody a naopak stanou se z nás obránci vody při všech možných debatách. S pozdravem Čistá voda rozum nekalí, Pepa D.

P.s. ještě si neodpustím poznámku. Je  nám jasné odkud se voda ne Zemi vzala ? To je téma, panečku !!!

Mikulášská schůze 2023.

Přátelé, hned na úvod musím poděkovat za krásná slova díků a uznání za péči, kterou naší partě dávám. Musím Vás ujistit, že to dělám rád a bude to tak i nadále !

V neděli odpoledne,10.12.2023 se nás sešlo devatenáct ! Takže chyběli pouze tři – Thálie , Karel a Lída. Zatímco první dva byli v Jáchymově tak Lída trvá na svojí ignoranci party.  Na první schůzi s námi byly Olga a Inka, manželka Jardy. Tolik číselný přehled a návštěvnosti této akce. Bylo nutné popsat další akce, které budu partě postupně nabízet a sebrat Vaše přihlášky na některé z nich. Tak které akce to byly  :

Už v polovině ledna t.j. v neděli 14.1.2024 ve 14 hod se sjedeme u vodárny na Horce. Samozřejmě, že odvoz budu organizovat podle Vašich přihlášek na pozvánku, která bude včas na Cyklopartě v telefonu. Mnozí z nás už byli na přehradě jako takové a dokonce i v jejích vnitřních prostorách pod vodou a dokonce jsme jí po pravém břehu objížděli na kolech. Vzpomínáte na to dobrodružství ? V uvedenou neděli tedy navážeme naše poznání tohoto významného místa návštěvou úpravny vody kde se voda z přehrady upravuje na pitnou. Ta je pak rozváděna prakticky po celém sokolovském okrese od Kynšperka až po Kraslice.  Průvodcem nám bude pan Majer, vedoucí výroby. Při vyjednávání termínu naší exkurze jsem slíbil účast alespoň 15ti lidí, tak se snažte vzít někoho z rodiny.

Další akcí v lednu bude další setkání na chalupě ve Skalný. Tím dnem bude opět neděle  – 28.1.2024. Program jistě bude zajímavý, protože nejen ,že se bude probírat můj věk, ale taky přijede Jirka Krejčík, bratr Barunky ze Zlína, špičkový znalec Indie. Už to, jak nazývá svoje vystoupení : „Ať víte o Indii cokoliv, víte to špatně !“ každýho musí motivovat k poslechu jeho výkladu, kde si porovná co ví s tím co slyší.  Tady počítám s Vaší účastí a doufám, že mě nezklamete.

Hned druhý den t.j. v pondělí 29.1.2024 pojedeme do Prahy vlakem, možná i s Jirkou. Hlavním cílem v Praze bude návštěva opraveného a restaurovaného barokního Clam Gallasova paláce. Bude nás provázet  paní Hanka Hubková od které se dovíme všechno. V pondělí je normálně palác nepřístupný, ale jednáním s touto dámou a vedením Muzea hl. města Prahy se mi podařilo tuto památku otevřít.  Zatím je Vás přihlášeno 11. Tak se snažte ještě někoho sehnat abychom mohli už na začátku roku zakoupit jízdenky na vlak. Kdo jede : Olga, Jitka, Emaruš, Jarda, Jiřka, Hanka s ?, Vlasta, Iva, Kika, Thálie a já. Jíťo, Zdenko zkuste ještě někoho ve vinárně oslovit, díky.

V polovině února t.j. 11. nebo 18.2.24 bych rád připravil naší návštěvu Císařských lázní v Karlových Varech. Na vybranou budeme mít buď komentovanou prohlídku tohoto objektu nebo nějaký kulturní program, který by se tam v té době mohl konat. Osobně bych dal přednost prohlídce.  Akce se musí připravovat až na začátku února. Do té doby bych rád od Vás slyšel názor na výběr prohlídky nebo účasti na kulturní akci.  Touto akcí moje aktivita bude na nějaký čas utlumena. Důvod : operace kyčle 4.3.24 a následné rehabilitace včetně Jáchymova!

Za cíl první dovolené na kolech v roce 2024 jste si sami vybrali Chřibskou. Termín je 22.6. – 29.6.2024. Na schůzi se přihlásili tito z Vás : Jitka, Japoši, Novotňáci, Pavel, Jarda, Inka, Hanka, Jiřka, Kika, Ivča, Emaruš, Thálie, Karel a já. Vlasta je s ? Tedy nás je 16. ˇProsím o doplnění, pokud jsem někoho zapomněl !

Celý červenec 2024 se budeme věnovat cíli závodu 1000 mil.

Druhá dovolená na kolech bude v Orlických horách a to v termínu 24.8. – 31.8.24 ! Bydlet budeme v Deštném v Orl.horách v penzionu Pod Strání. Cena bude 1000 Kč na osobu a den s polopenzí. V kraji máme bezvadnou přízeň a to manžele Evu a Milana Vrátných z Nového Města nad Metují. Jezdí na elektrokolech a znají to tam jako svoje boty. Proto jsou pro nás zárukou krásného programu na dovolené.  Přihlášeni jste takto : brácha, Jitka, Iva, Emaruš, Thálie, Karel a já. Jiřka je s ? Tedy celkem 7. Tisícovka na den s polopenzí bude cena obvyklá.

Teď už jen doufám, že si tuto zprávu přečtete, termíny všech akcí si přepíšete do svého kalendáře a budete přitom !   Hezký advent a o Vánocích si vzpomeňte na ty, kteří se nemají tak dobře jako My.

Pojedeme do Aše na Radka Jaroše !

Kamarádi po čase Vás zdravím z cyklo stránek. Slogan v názvu dnešního příspěvku jsem napsal nejen do pozvánky pro cyklopartu, ale také na tabuli, která vítala zákazníky v bramborárně a možná někoho i chytla. Podle známých tváří diváků je možné si to myslet.

Radek Jaroš je náš nejlepší současný horolezec !  Patří mu jak Koruna Himálaje , tak i Koruna světa. Co tyto tituly znamenají se zmíním později. V minulých letech jsme ho dvakrát viděli a slyšeli na Horolezeckém festivalu v Praze, proto nás moc nepřekvapil ten strhující způsob vyprávění, prokládaný různými legráckami, včetně trochu jadrných slov. On je ten kluk, který měl doma na vsi kamenolom z kterého se jednou vrátil domů a oznámil rodičům, že bude horolezec ! Tak se i stalo. Lezl po všech skalách a byl stále lepší. Sametová revoluce a s ní svoboda cestování pro něho přišla právě včas. Založil s kamarádem firmu na výškové práce , rozjeli to ve velkým a vydělávali prachy na cesty do světa. Bylo jich potřeba moc a moc. Himálaje a pohoří Karákoram kde je  čtrnáct hor, osmitisícovek, začal Radek navštěvovat od roku 1994.  A vzal to pěkně zhurta, rovnou na Mount Everest. Expedice skončila na 7300m.n.m a jelo se domů. Povedlo se to až za čtyři roky a k tomu ještě dodám, že to bylo bez kyslíku a on byl teprve druhým Čechem, který to takto zvládl. Následovaly další a další hory, jedna expedice střídala druhou. A je tu konečně rok 2014 ! Už je to tedy dvacet let co Radek sbírá úspěchy i nedokončené expedice a před sebou má kopec poslední – K2 ! Povedlo se, když na šestý pokus stanul na jejím vrcholu, 8611 m.n.m. To byl poslední „drahokam “ do Koruny Himálaje, kterou Radek pomyslně nosí jako patnáctý člověk z celého světa. Těch dalších deset let života nijak nelenil a podle vzoru Reinholda Messnera zdolal nejvyšší hory všech kontinentů naší planety a má jako druhý také Korunu světa ! Takto dvakrát korunovaný král si letos v říjnu potřásl pravicí s naším novým „králem“,  tedy prezidentem Petrem Pavlem, když od něho přebíral státní vyznamenání. Moc se mi to líbilo.

Setkání s Radkem Jarošem připravil Honza Šnajdr z Aše na pátek 24.11.2023 . Poprvé jsme se s Honzou setkali v minulé zimě v areálu rozhledny Háj v Aši kde měl, jako prvního hosta, Honzu Kopku !  Akce byla v budově hudební školy Laritma, v jejím divadelním sále, který se zaplnil velice rychle a to především mladými lidmi . Manželka Honzy nás přivítala a stručně představila i Radka. Ten se ujal mikrofonu s takovou chutí, že dokázal nepřetržitě mluvit dvě a čtvrt hodiny. Mě vždy imponuje způsob líčení zážitků těchto lidí. Čím více nebezpečné místo nebo situace to byla, tím více volí odlehčená slova. Když Radek popisoval lezení na jednu osmitisícovku tzv. alpským stylem, tedy stále nahoru bez vracení se do nižších táborů, použil tento výraz :“všechno by bylo dobrý nebýt toho zkurveně těžkýho batohu “ a všichni jsme měli jasno. Horolezec totiž musí sebou nést vše co potřebuje, nelze se vrátit níž, tam se vyspat nebo najíst a pokračovat dál nahoru.  Ve velehorách platí :“ Cílem není vrchol, ale návrat !“ Proto se často vracejí z míst odkud je vrchol na dosah. Do vysílačky stačí zařvat „seru na to !“ a všichni ví, že jsem se rozhodl pro návrat, přiblížil Radek rychlost rozhodování v blízkosti hranice života a smrti. Téměř neznámým faktem je Cena fair-play, kterou náš horolezec dostal za záchranu života polských a španělských sportovců od Českého olympijského výboru. V komunitě horolezců z celého světa byl tento čin velice ceněn. Skromný chlap se o tom sotva zmínil několika slovy.

Tolik velice stručně  o akci, která se opravdu povedla. Pro Vás, kteří byste chtěli se dovědět více je nejlépe začít na www.radekjaros.cz a třeba si koupit nějakou knížku ze sedmi, které Radek napsal. Nádherných triček z jeho E-shopu je taky spousta. Musel jsem to sem napsat i když … , ale zase je pravda, že tyto stránky čtou i jiní příznivci.

Klášterec nad Ohří.

Ahoj kamarádi. Podle názvu této zprávy by se dalo očekávat, že etapa jaksi ztvrdla v tomto městě. Ona je to pravda a malinko i není. Pojďme se podívat na celý pátek jak se to všechno seběhlo.

Za minutu devět jsme kompletní a začínáme nakládat kola na vlek.  Jíťa se ujímá role nakladače na korbě, který je strašně důležitý, ale je to role těžká v neustálém ohýbání a vyhýbání se řídítkům, které jsou vždy ve výši hrudníku. Jíťa ale statečně bojovala o každý centimetr prostoru až do chvíle posledního uvázání kol. Chvála jí a to přitom už nebudu popisovat nakládání před cestou zpátky. To jsme tam dávali pět kol a ne jen tři jako při odjezdu. Prostě jsme stále šikovnější !

Na benzínce za KV (orlínka pumpě určitě říkat nebudeme) jsme jako vždy stavěli pro kávu.  Přicházel jsem dovnitř se vzpomínkou na tu minulou. Byla bez mléka a nebyla dobrá. Co čert nechtěl po chvilce se za pultem objevila žačka pana učitele Tomáše , kterému se minule přiznala a měla se k nám sympaticky.  Ihned jsem jí kontaktoval otázkou zda to kafe bude dobrý, jestli nesnížili dávku zrna a pod. Všechno mi vyvracela a dokonce se obrátila na pana vedoucího přes otevřený dveře s dotazem „Pane vedoucí co je to za kávu ?“ No to neměla dělat ! Pan vedoucí totiž opáčil : „To není značkový to je naše !“  Myslel tím určitě nějakou směs, kterou si tyto pumpy nechávají míchat tam, kde mají nižší cenu, soudím já. Teď už nezbývá než doufat, že se u jejich čerpadel neobjeví pistole s označením „Káva efekta“.

Jsme u sadů, pan šéf dostává lahev Toscana vino, je spokojený a dává směr naší prohlídky. Jak asi dopadla sklizeň druhé půlky švestkového sadu ? Jedeme tam a jsme ohromeni. česáči asi zapomněli žebřík, protože nad hlavami bylo spousta švestek jak těmto křížencům s blumou říkáme. Plody jsou již dlouho zralé a potřebovali by tedy košíček, ale my jim můžeme nabídnout většinou jen igelitku. Salakvarda kterou domů dovezeme vyžaduje další práci, ale zůstává velice chutná. Možná už příště budeme lépe připraveni ! Pokračujeme k jabloním. Je obdivuhodné jak velkou úrodu nesou tenké větve nesklizených odrůd. Nás ale zajímají zbytky úrody na již sklizených parcelách. Není to sice jako u švestek, ale dá se sebrat dost, jsme spokojeni.

Když už je všechno uloženo tak nám zbývají tři hodiny do odjezdu domů. Jak s nimi nejlépe naložit ? Dávám stručný návrh : teď do Kadaně, tam klášter a podle vody zpět a jsou to tři hodiny. Ihned se ozvalo :“A co oběd ?“ No nedivím se, čekal jsem to, takže projedeme po okraji města do kavárny Korek kde mají polévky, toasty atd. Jo a výbornou kávu ! S druhým návrhem jsem uspěl a jelo se. Místní slečny servírky tady odjakživa vrůstají do přiléhavých kalhot tak dokonale, že jeden ani neví jestli ten výsledný tvar určuje příroda a nebo střih látky. Nějaký čas tady klidně vydržíme a dáme si  pro jazyk něco dobrého, když oči už dostaly. Konečně odjíždíme dolů k řece na CS č.6. Krásné skupiny vrb, tedy souvrbí, když minule mohlo být soulípí, se hezky fotí a vůbec je tady moc hezky. Na mostě v Rašovicích si plně uvědomujeme, že vyšlo slunce. Proti proudu široké Ohře nad pravým břehem se vypínají dva oblé kopce připomínající prsa přírody. Ten levý se jmenuje Mravenčák, vpravo je Černý vrch a uprostřed je zřícenina hradu Lestkov kde už jsme byli. Vše je dobře viditelný ze sadů a taky jsme s Thálií neváhali a ještě jednou tam pro záběr dojeli.

Před tím ale zbývalo trochu času na důkladné projetí lázeňského parku. Není velký, ale hezký. Nechybí tu ani altánek, ani jezírko a dokonce jsme tady objevili i strom Olgy Havlové. Po objetí malého kolečka parkem mě zaujal barevný záhon kytek. Jedeme tam ! Je z toho skupinový foto a k tomu mnoho pokusů o fotku můry nebo motýlka, který tady létal z květu na květ a choval se jako kolibřík. Tzn. že si u toho opylování ani nesedl. Výsledek je v galerii. Byla to Dlouhozobka svízelová, která má tu schopnost mávnout křidýlkama 80x za vteřinu a tedy klidně si zůstane „stát“ na místě. Ostatní motýli mávají křídlama desetkrát pomaleji.   Ani se mi nechce psát o nějakém konci sezony. Co když nám změna klimatu ještě přihraje nějaký teplejší den pro naší etapu ? Nechávám to otevřený a návštěvu kadaňského kláštera si píšu mezi možné cíle  pro autovýlety v dalších měsících.  Ještě kdo byl : Thálie, Ivča, Jíťa, Hanka a já. Poroučím se !

Procházkové mosty.

Ahoj kamarádi. Pro Vás , kteří jste byli na sobotní etapě by mohl být název této zprávy srozumitelný ! Pro Ty, kteří s námi nebyli uvádím, že se jednalo o dvě radosti najednou. Tou první byl pobyt Libora, Barči, dětí a rodičů Procházkových a tou druhou prohlídka nové lávky přes nádraží v Chebu a starého mostu ve Všeboři, který se opět vynořil z vody. Proto ten název této zprávy.

Již při našem loňském pobytu v Beskydech jsme zvali Procházky k nám. Byla to logická odezva na jejich bezpříkladnou péči, kterou nám tam věnovali, provázeli nás, etapy připravili, ubytování zajistili, kola přivezli a odvezli, prostě starali se o nás bezpříkladně. Oni pozvání přijali , slovo dalo slovo a přijeli i s rodiči Libora do Skalný. Ve středu jsme začali cestovat po našem kraji a víceméně jsme se řídili přáními mátinky Libora, která tu nikdy nebyla a tak její skromná přání bylo třeba splnit. První zastávka byla hned v Chebu. Náměstí bylo krásný, Špalíček ještě hezčí a chebský hrad vůbec nejlepší. Patrová románská kaple je hezká a zcela výjimečná. Nádvoří už nemá hlediště letního kina, je upravené a oči každého návštěvníka zaujme ten mohutný červený buk. Věž je rovněž přístupná a dává pohled na nejbližší okolí hradu a města. Prostě čeká se jen na návštěvu těch co to mají nejblíže, přesto sem běžně nezajdou a to jsme my ! Kluci už smlouvají o jídle, je tedy nejvyšší čas oběda. Na statku Bernard v Královském Poříčí vaří dobře. Loket je nedaleko. První oční kontakt s hradem je ze silnice od dálnice. Nádherný panorama s okolními kopci. Město jsme celé objeli až na nové parkoviště a přes most jsme zamířili na hrad. Volná prohlídka je ten nejlepší způsob pobývání na hradu s dětmi a zvláště s dvěma kluky. Pobyt v Lokti vždy končí v Cafe keramika u Jitky H. Dokonce jsme měli možnost se s ní krátce pozdravit.

Ve čtvrtek dopoledne to nebylo na procházku venku a proto jsme zajeli nejdříve k tepelskému klášteru. Otevřeno bylo, ale pokladní měla nejdříve proslov o nevhodnosti brát tak malé děti na prohlídku, o jejich neposednosti , nezájmu o expozici atd. Nechtěli jsme kluky bránit, zahušťovat atmosféru a raději jsme přijali řešení nabízené onou dámou. Děti s Liborem došli za klášter kde je výborné dětské hřiště s vodní pumpou jako hlavní dominantou. Bylo třeba pumpovat vodu ze studně a rozpohybovat tak různé mlýnky v korýtkách s tekoucí vodou. Určitě to byla lepší varianta pro kluky než vitríny plné věcí nejasného poslání a nebo obrovské množství knih na které se nesmí sáhnout. Samotný klášter je již celý opravený. Jeho založení na konci 12. stol. je zásluha , po smrti, blahoslaveného českého šlechtice Hroznaty, Ten v té době měl na starosti ochranu hranic na tachovsku a mar.lázeňsku. Pozval do kláštera premonstráty ze Strahova, kterým patří toto místo i dnes. Po několika letech byl při své kontrolní cestě po hranicích panství zajat loupeživými rytíři a ve vězení r. 1217 zemřel.  Onen 14. červenec se každoročně připomíná. Na dlouhé chodbě jednoho křídla je mnoho obrazů opatů mezi nimiž má významné místo Karel Reitenberg (1812 – 1827) zakladatel Mariánských Lázní. Jeho socha je v Lázních u hrající fontány . Ještě jedna zmínka, která se bude týkat místního kostela. Románsko – gotický kostel Zvěstování páně byl stavěn od r. 1193, stejně jako klášter, do roku 1232. Na první mši přijel i sám král Václav I. No musela to být velká sláva.  Přejíždíme na Krakonoš, protože tady to kluky bude opravdu zajímat. Je tady 6.ti hektarový areál Boheminium a v něm 75 miniatur českých staveb hradů, zámků a j.  Po dvaceti letech existence tohoto parku jeho návštěvnost stále stoupá a se 130.tisíci hostů je nejvíce navštěvovanou lokalitou v širokém kraji. Dobře, bylo to nádherný, ale hlad je hlad. Po obědě se vydáváme na prohlídku parků s cílem přijít před celou hodinou k hrající fontáně, kterou se Mar. Lázně pyšní od roku 1982. Jsme tam, ale obecenstvo žádné. Proto přiskočím k infotabuli a dovídám se , že se hraje v liché hodiny, ale také, že budeme mít štěstí protože se bude hrát Hudba pro fontánu od Petra Hapky. Fajn jedeme na kávu ! Pak už  přišlo hodně lidí, kteří obkroužili fontánu a s napětím čekali na první tóny. Je to opravdu nádherný zážitek ze souznění melodie a vody. Slunce už bude zapadat, jedeme domů ! Ještě musím dodat, že melodií pro fontánu je vybráno několik, takže jakákoliv lichá hodina Vám poskytne stejný zážitek.

V pátek se procházela s Procházkama  v Karlových Varech  Jíťa. To byl pro maminku vrchol pobytu u nás. Toulavá kamera v neděli dopoledne ještě ukázala další možnost k vidění a velmi atraktivní – podzemí vřídla. Takže společně s Císařskými lázněmi by to byla hezká náplň naší etapy. Byl večer, 18 hod. když se velká parta lidí sešla v Chebu před galerií G4. Bylo tady živo. V galerii probíhala výstava a schylovalo se ke koncertu nějaké jistě známé zpěvačky. Jenže nás zajímala až ta třetí akce – vernisáž obrazů naší Vlasty Š. Dovoluji si sice napsat naší, ale měl bych spíše uvažovat o také naší Vlastičce. V kavárně, kde obrazy vysely, bylo totiž hodně lidí, protože Vlastina má hodně přátel, známých i neznámých obdivovatelů. Večer začal proslovem pana Ilka, kterého jsem naposledy viděl asi před půl stoletím, tedy docela nedávno. On celou tvorbu Vlasty chválil a dokonce mě zaujal větou „Tato výstava patří mezi ty lepší, které tady byly .“ Já si to taky myslím, mám Vlastiny obrazy rád a jako důkaz uvádím číslo 6. To je počet jejích obrazů, které visí v galerii Bramborárny B1 !Všichni jí přejeme hezký světlo, hezký barvy a hodně zdraví.

Je sobota, máme svolanou etapu a po ní posezení. Start jsem dal na začátek nové lávky v Riegrově ulici u Penny marketu. Počasí nebylo valné hlavně kvůli větru, ale zážitek z první cesty po lávce nás zahřál. Stačí si uvědomit, že se jedná o zcela výjimečnou stavbu o délce 400m  ! To je v ČR nejdelší lávka pro cyklisty a druhá nejdelší pro pěšáky.  Klene se nad 43 kolejemi a my si znovu připomeneme, že naše nádraží patří mezi největší v republice. Také způsob stavby byl ojedinělý. Po nezbytném focení odjedeme plynule ve směru na Švédský vrch. Všichni jsme si jistě všimli, že je tady několik obřích hal nových firem. Sjíždíme pomalu k obci Všeboř kde jsem u stánku plánoval malou zastávku. Zavřeno ! Po pár metrech jsme u vody a společnými silami se i s koly sápeme na obloukový most, který do napuštění Jesenické přehrady v r. 1961 spojoval obě části vesnice rozdělené říčkou Odrava.  Ti mladší z nás znají  oblouky mostu z jedoucího vlaku a proto jistě alespoň půlka Chebu využije této mimořádné situace, která bude prý trvat jen do února, k procházce z jednoho břehu na druhý. My se už blížíme ke břehu a po pěšině až k silnici od Lipový. Zavádím partu na cyklostezku na bývalé trati pak do Hájů a máme tu další dvě možnosti kde si dát jedno malý. V Dolíčku otevírají za půl hodiny a v Tangu až v pět. No to je síla a já připouštím ještě jednu variantu, tou je Stein. Když ale projedeme kolem demolice Klášterního dvora k tenisovým kurtům tak zjišťuji, že budou právě dvě hodiny  a my to máme do bramborárny ještě deset km. Ruším tedy veškeré sliby a nápady o docela zhurta se vydáváme tam. Vítr v zádech nás žene stejně jako vidina piva, grilování a vůbec. U zavřených vrat stojí Laďa ustrojený po řeznicku, v ruce naběračku, před ním hoří malý oheň a stranou stojí rozpálený gril. Je to slavnostní chvíle jak pro Laďu tak i pro nás. Snad to je začátek jeho návratu do party. Fotíme si prostřený stůl a Laďa pokládá první kotlety na gril. Ještě k tomu dodává, že to maso je nejdříve křehčený tzn. že prošlo dvakrát pichlavým ježkem a pak bylo nějaký čas naložený. Stačí už jen konstatovat, že kotletu jsme velice snadno krájeli plastovým nožem a moc jsme si pochutnali. Povídání o mase končí jeho slibem, že na Mikuláše to zopakujeme. O teplo se postarala slivovice z Moravy. Hodovali jsme asi do šesti, pak se rozloučili s Procházkama a jeli jsme za šera domů. Kdo jel a byl : Brácha, Iva, Jíťa, Petr, Vlasta, Thálie, Emaruš, Karel, Jarda, Kika, Hanka, Zdenka, Laďa, 6x Procházci   a já. Taky nově Michal se ženou.  Máme dobře 30 km.

Cesta do Kadaně.

Ahoj kamarádi. Dnešních několik slov bude o tom jak se malá smečka kamarádů vypravila do Kadaně. Toto malebné město má v našich myslích nenahraditelnou vzpomínku. Proč ? No kdykoliv tam přijedeme tak prší. Ale hezky řádek po řádku, čili popořádku jak čeština dovoluje.

Prvním naším cílem byl Klášterec nad Ohří. Byl pátek, 29. září 2023 a Září zase zářilo – bylo hezky ! Nejdříve jsme měli dovoleno vejít do sadu švestek a tam pomalým krokem kontrolovat kvalitu sklizně.  Tam kde obří švestky zůstaly viset na stromě se zastavit , pokochat se pohledem na nádherné plody, utrhnout je a schovat v nevyhovující tašce. O ochutnání nemluvím, to totiž bylo na začátku a jen jednou, protože dvakrát by to nahradilo oběd. Netrvalo dlouho a byli jsme hotovi a jelo se na oběd. Hospoda byla plná a na vybranou bylo jedno jídlo a jedna polívka. Hostinská byla moc hezká, mladá, kyprá, ale byla na všechno sama. Chudák holka, vždyť ona tady ani nebude mít čas se vdát , projevili jsme s Pavlem lítost. Polívka byla výborná, hovězí a jídlo guláš takový ten normální pro každou hospodu. Zaplatíme, něco na výbavu přidáme a už se vydáme na cestu do zmíněné Kadaně.

Po zkušenostech z několika minulých etap, včetně té dnešní pronesu na startu té příští asi tak tento proslov :“ Hele bando už mě nese… a používejte svojí baterku naplno, tedy často s maximální pomocí ! Není přece normální vracet se domů s plnou baterkou a pomalu nemít co dobíjet. Taky když se dohodnem a já zařvu jedem ! tak jedem všichni najednou ! Je nemožný abych já byl už 500m daleko a poslední teprve nasedal na koně…  Jsou z toho pak zbytečný bludičky.  Já na oplátku slibuji, že budu jezdit pomaleji ! “ Náš dnešní start byl příjemný. Stačilo jen přejet silnici a branou zmizet v parku. A park to nebyl ledajaký, byl zámecký ! Jakmile se z něho vyjede už je tady první nástraha – hned za viaduktem je třeba odbočit doprava ! Pak už je to zase nádhera. Tolik statných vrb, často nahloučených do skupin kmenů, jen tak někde neuvidíte. Nelze tady použít slovo podobné tomu v minulé zprávě. To bylo soulípí, když se jednalo o lípy a tady když jde o vrby tak souvrbí nejde, leda svrbí, ale to už je něco úplně jiného. Po levém břehu Ohře jsme takto dojeli do Rašovic. Tady se musí přejet na pravý břeh, vystoupat vesnicí Rašovice nahoru ,tam se jen letmo pokochat pohledem na okolní kopce a pak už se ponořit do zeleně stezky, místy prašné, většinou pevné a rozhodně pěkné. Čím více se blížíme ke Kadani tím je řeka širší. To přehrada na okraji města vodu zadržuje a rybářům poskytuje spoustu míst k posezení. My se po hrázi vrátíme na levý břeh kde na nás čeká překvapení. Stezku tady přilepili ke skále, opatřili železnou rohoží, která hezky kopíruje záhyby skály a pomalu klesá dolů k řece. No prostě zážitek. Po nábřeží Maxipsa Fíka dojedeme až ke kostkované, přímé, stoupající cestě k bráně města. Pokus o natočení videa jsem sice udělal, ale výsledek může sledovat jen ten komu úsměv na tváři nezamrzne.  Jsme na náměstí ! Na gotickou radniční věž jsme v minulosti už vylezli takže honem kde je cukrárna ? Hned vedle Katovské uličky a byla fakt dobrá. Když se vrátíme ke kolům tak Pavel v touze po prospektu Kadaně se ptá dvou dam na lavičce kde je Ičko ? Odpověděly německy a správně nás navedly do úzké ulice z náměstí. Už konec zdržování a zmíněnou uličkou přímo na opravené hradby města. Je to tam moc hezký až na samotný závěr ! To se projektant vykašlal na cyklisty a připravil pro ně 2×10 schodů. U těch druhých jsem požádal mladýho kluka aby nám pomohl. On opustil sevření s mladou slečnou, vynosil asi pět kol a za naší hlasité chvály pokračoval v randění. Schody máme za sebou a jsme na velice intimním místě městských hradeb. Byla tady u zdi postavená dlouhá pergola vybavená lavičkami, které místní mládeži jistě dobře sloužila k různým hrátkám. Nepřeháním, byl jsem totiž první nahoře a uviděl jsem hned na první lavičce jak se mladík učí nazpaměť hrudníček svojí partnerky. Bude lépe tady nerušit a odjet rovnou do kláštera. Františkánský klášter byl založen na konci 15. století. My jsme se byli podívat jen v zahradě , Pavel možná trochu dále a protože po sklizni švestek následuje sklizeň jablek zajedeme sem v říjnu ještě jednou a určitě klášter navštívíme. Budeme to mít s výkladem.

Pro přesun zpět do Klášterce se hodila silnice 3. třídy, která jela kolem nás. Už jsme konečně všichni pohromadě, já křičím jedeme a jedu sám. No nebudu se v tom patlat, myslím to s nadsázkou a v dobrém duchu. Po sedmi kilometrech jsme v Klášterci a brácha píchá (přední kolo). Škoda, že právě teď musel nastat rychlejší přesun k autu abych pro něho mohl dojet. Před námi byl totiž zámecký park a v něm mohutný strom, rozložitý v koruně – Platan javorolistý. Tak taky příště ! Nakládání kol na vozík nám jde stále lépe a to je dobré znamení pro příští etapy.  Ještě kdo byl : Ivča, Jitka,Pavel, brácha a já.   Mějte se pěkně, myslím na Vás. Pepa D.

Loketské zvony.

Ahoj kamarádi. Na tento víkend 23-24.9.2023 jsme měli na vybranou. Buď pojedeme do Lokte v sobotu  kdy se bude konat přivítání zvonu Sv.Marie, tedy jeho okukování zblízka a to ještě s možností se zeptat na cokoliv přítomného mladého muže, historika Miloše Bělohlávka. Nebo pojedeme až v neděli kdy se koná svěcení zvonu , jeho vynesení do věže kostela Sv.Václava a jeho první zvonění. Pro partu jsem zvolil sobotu s poukazem, že slyšet zvon můžeme kdykoliv příště.  Jak se to celé nakonec seběhlo ? O tom je další text.

Náš počet během týdne nabýval až se zastavil na osmi, z toho čtyři na kole a čtyři autem.  Cestování na kole bylo příjemný, vítr nám totiž foukal do zad a sem tam vykouklo slunce. V Sokolově byla zastávka na oběd. Dříve se ten podnik jmenoval Hortenzie, ale jak je to dnes nevím, protože to označení mi připadlo zběsilý tak jsem ho z paměti vypudil. Jídelní lístek  byť velice početný v sobě skrýval jedno slovo  – tortilla – na mnoho způsobů. Taková tenká placka, trochu připálená, naplněná dobrůtkami exotického původu, která postupem chladnutí stále více tuhne a rychle sytí. Bylo to dobrý, ale pro nás pomalý. No nic naplat na cestu do Lokte máme jen 40 min. Dali jsme to a se zpožděním deseti minut jsme byli na dvoře fary. Stál tady plaťák ozdobený větvičkami cypřiše a slavnostní látkou na které stál zvon Sv.Marie. Váží celých 500 kg ! Většina povrchu zvonu je věnována jménům dárců ,kteří přispěli větší než normální částkou. Je mezi nimi i Marie Kykalová, tedy Kika !! Její jméno bude na věky věků ve věži kostela Sv.Václava ! Blahopřejeme .  Dále je na zvonu latinský nápis, který přeloženo znamená : Tys nad lunu krásnější, tys nad hvězdy jasnější, tys nad slunce čistější, ať tebe písně oslavují. On je zajímavý ještě něčím ! V latinském textu se vyskytují písmena , která jsou také římskými číslicemi. Např. V = 5, nebo C = 100. Jestliže si sečtete hodnoty těchto čísel dostanete letopočet 2023 .Zkuste si to na fotografii  z galerie. Ještě o kousek vedle je malý reliéf sochy Panny Marie Krásenské s textem : Pros za nás královno bez prvotní viny počatá.   Také  je zde ještě znak zvonařské dílny paní Tomáškové-Dytrychové z Brodku u Přerova kde ještě odlili dva zvony pro Loket a to Sv.Václava 220 kg a Sv. Anežku 330 kg. Oba byly vyneseny do věže již dnes v sobotu .  Tím to ještě nekončí ! Při dolním okraji zvonu je uvedeno sedm ctností zvonu – chválím Boha pravého/ svolávám lid/ shromažďuji kněží/ mrtvé oplakávám/ blesky odháním/ mor zaháním/ svátky slavím . Na horním okraji je poslední nápis : Můj hlas radostně oslavuje Matku Boží nyní až na věky. Když jsme toto vše s Milošem probrali mohli jsme se několika slovy pozdravit s Jitkou Hlavsovou, vyfotit se s ní a dokonce si za samourčenou cenu koupit keramický zvoneček s nápisem ZVONY LOKET 2023  , Jitky vlastnoruční výrobek. Byl nejvyšší čas na kávu a kde jinde když ne v Cafe Galerie?  Vždy je výborný a i ten avokádový dort byl výborný. Na mostě, když slunce zapadalo a rozjasnilo krásu loketského hradu, jsme se fotili a i trochu klábosili. Po nezbytné zastávce u auta kde měla Hanka schovaný koláč se konečně vydáváme na cestu. Za necelou půl hodinu jsme v Sokolově u nádraží a poměrem hlasů 3:1 je rozhodnuto, jedeme na kolech dál. Kopec ke skleníku už musela Jíťa tlačit, protože  baterka  nechtěla pomáhat. Ještě to zvládla do Nebanic kam dojela na zavolanou  naše Jitka a dovezla nás domů. Máme 82 km. Kdo byl : autem Vlasta, Kika, Hanka a Zdenka / na kole Pavel, Ivča, Jitka a já.

Jak jsem už uvedl program nových zvonů pro Loket měl pokračování i v neděli. Odjel jsem tam a přišel na místo právě ve chvíli kdy se dával do pohybu malý průvod církevních představitelů. Hned za ministranty a křížem pomalu kráčel bývalý primas český a zdravil se s lidmi na chodníku podáním ruky. Tak se dostalo i na mě ! Prostě třásl jsem si rukou s Dominikem Dukou ! Po krátkém přivítání přítomných a stejně tak dlouhém projevu emeritního kardinála došlo na křest zvonu. Hned poté co kardinál pokropil zvon svěcenou vodou se ujali práce mistři zvonaři . Nejprve pozvedli zvon jeřábem asi metr vysoko , pak jeden z mistrů vzal do ruky jeho srdce a třemi údery do zvonu ho rozezněl. Byl to úžasný zvuk, který jen pomalu odezníval. Velký zážitek ! Vysoký jeřáb ještě nastavený krátkým ramenem snadno vyzvedl zvon k oknu věže a poté ho lehce zasunul dovnitř. Tam se ho ujali další mistři. Vložili do něho srdce, které je z kovaného železa kdežto samotný zvon je odlit z bronzu. Pak k němu připojili složité zařízení, které bude se zvonem pohybovat a zvonit v předem stanovenou dobu. Kouzlo vlastního zvonění spočívá ve společném kývání zvonu a jeho srdce s tím, že k úderu do zvonu dochází až při jeho kratičkém zastavení v úvrati pohybu. V jiné fázi letu zvonu to nesmí nastat.  To bylo jen malé odskočení k technickým věcem . Zvon už budou vidět jen zvonaři, údržbáři, ale veřejnost ne. Jen některé generaci se povede zvon nejdříve vidět a pak slyšet. Na to o jak velkou událost města šlo se neubráním dojmu, že obyvatele Lokte to nechalo klidnými v zajetí svých zahrádek a chat. Přišlo velice málo lidí. To bylo vidět i vzápětí v kostele. Prvních pět řad bylo téměř plných pozvanými dárci a v dalších řadách už to bylo sporadické obsazení. V mých očích to nijak nesnižuje zásluhy Jitky H. a dalších o oživení života ve městě jak je tomu v každé vesnici např. ve Francii kde se pravidelně zvoní.  Jitka v říjnu odletí do Portugalska aby opět došla pěšky do Santiaga. Přejme jí šťastnou cestu – Bueno Camino !

Váš Pepa D.

Zpráva o ničem a Clam-Gallasově paláci.

Ahoj lidičky.  Je to takový zvláštní den ta dnešní Neděle.  Už to bývá skoro zvykem, že na neděli většinou svolávám etapu ! Tak tomu bylo i dnes, ale okolnosti byly proti. Co všechno bylo těmi okolnostmi, které zabránily uskutečnění odpoledního výletu ? Vyberu některé – dovolené, práce na domě, únava z dlouhé cesty, různé návštěvy a okrajově taky ignorance !

Nic víc se nedalo dělat než vyrazit ve dvou (s bráchou) po trase plánovaného výletu do Dasnic. Počasí bylo tak nádherný, že bych musel do superlativů abych ho popsal. Neviděli jsme se s bráchou  celý týden takže nám povídání vydrželo až do hospody. Tam dvě malý Plzně, přejmenované servírkou na Plzničky, krátké pokecání se dvěma Němci u stolu a jedeme po cyklostezce zpět. A teď světe div se : při sjezdu od skleníku do aleje jsme potkali početnou výpravu Milady party. Jeli jsme rychle a proto se celý kontakt musel spokojit s opakovaným Ahoooj ! Bylo to bleskové setkání s lidmi se kterými jsme toho najezdili opravdu hodně. Tolik o etapě, která se nejela. To bylo, ale ještě důležitější je co bude !  Příští sobotu 23.9. se koná v Lokti velká slavnost. Bude vystaven nový zvon Panny Marie a to krátce před tím než bude vynesen s dalšími dvěma do věže kostela sv. Václava. Je to výsledek trpělivé práce a velkého úsilí naší známé Jitky Hlavsové. Proto tam budeme !

Před několika dny jsem byl v Clam-Gallasově paláci v Praze.  Prohlídka byla komentovaná mladou dámou Hankou B., která zasvěceně a poutavě vykládala historii a osudy paláce od jeho vzniku až po současnost. Mám příslib od vedení paláce, že při naší návštěvě dne 29.1.2024 by nás mohla provázet. Jistě i jiné průvodkyně to mohou zvládnout stejně tak dobře, ale chtěl bych mít jistotu. Palác byl v posledních pěti letech restaurován a opraven nákladem půl miliardy korun. Zaplatil to ten, který tady posledních sedmdesát let, snad dobře, archivoval miliony dokumentů, ale pro samotný palác neudělal vůbec nic – byl to stát !

Historie této stavby je dlouhá, ale ne zas tolik aby z toho neměla problém jak se na vybrané místo vejít.  Zlomovým a pro nás chebáky zajímavým letopočtem byl rok 1634 ! Ano správně – v Chebu byl zavražděn na smrt nemocný Albrecht z Valdštejna, ale nebyl sám kdo tu tehdy přišel o život. Mezi dalšími byl majitel  paláce Vilém Kinský. Když císař rozděloval majetek  svých zavražděných nepřátel,  tak palác daroval Matyáši, hraběti Gallasovi. Ten ale už v roce 1647 zemřel . Jeho vnuk Jan Václav Gallas koupil několik domů a na jejich místě rozšířil palác na tři křídla ve stylu baroka. Jeho stavitelem byl slavný Fischer z Erlachu. Další v řadě je dědic Filip Josef Gallas. To on dokončil vnitřní úpravy paláce tím, že angažoval italského malíře Carlo Carloneho jehož výmalbu stropů schodiště a všech sálů tzv. vznešeného patra – piano nobile, můžeme obdivovat dnes, po dokončení restaurátorských prací.  Krizí prošel palác v roce 1744 kdy byl válečnou lůzou zcela vyrabován. To ale nezastavilo Kristiána Filip Clam-Gallase v úsilí obnovit vnitřní barokní nádheru. Jeho postavení v kultuře tehdejší doby bylo výsostné o čemž svědčí i koncertování W.A.Mozarta v palácovém divadle, které zde hrálo mezi lety 1812 – 1828. Všimli jste si, že u Kristiána Filipa se poprvé objevuje druhá část jména – Clam ? Je to proto, že Filip Josef G. zemřel bezdětný, jeho majetek přešel na jeho manželku Marii Annu a pak na děti její sestry Aloisie z Clamu. Mužští potomci museli přidat ke svému jménu Gallas, aby se podle závěti mohli stát vlastníky gallasovského majetku.

Již jsem konstatoval, že je vše hotové. Věřím, že brzy bude palác hojně navštěvovaný obdivovateli z celého světa. Sedmdesát posledních let sloužil jako státní archiv a byl tudíž jen problematicky přístupný spíše historikům k jejich bádání než veřejnosti. Z odborných kruhů prý zaznívá kritika na výmalbu stěn schodiště a na zvolenou barvu fasády. Na schodišti byly nalezeny pouze zbytky tehdejší malby a tak záleželo na restaurátorovi jaké výjevy si zvolí. Prý to neměl podávat tak podrobně atd. Ať si odborníci diskutují, my jako návštěvníci stejně nic zvláštního nepoznáme a bude nám to jedno, protože budeme uspokojeni barokem. Jiné je to s barvou fasády. Restaurátoři totiž našli původní barvu a ta byla šedá. Pamatujete na zámek v Klášterci nad Ohří ? Tam také našli ve spodních vrstvách barvu červenou, zámek namalovali a byl oheň na střeše. Pražáci prý protestují, chtěli by nějakou světlou barvu, ale to budou muset počkat na nějakého idiota, který bude kandidovat na primátora, dá si barvu paláce do svého volebního programu a toho si pak zvolit.  Zajímavý je to s barvou soch na fasádě a na horní římse paláce. Jsou nyní ve stejné barvě jako fasáda. Je to proto, že již pražská dílna slavného sochaře Matyáše Brauna  chtěla aby sochy byly malovány s fasádou, protože pro jejich vytesání bylo použito několik různých žul různé zrnitosti a barvy a to i v rámci jedné postavy.  Pouze na doplnění dodávám, že jedním z projektantů obnovy paláce je manželka mílaře Milana Hosáka, Gábina ! Milan nás provázel na jaře po staré Praze.

Mějte se hezky a těšte se !

P.s. pro lepší orientaci v galerii fotek pod jménem Clam-Gallasův palác je za snímky z paláce několik obrázků nových domů z obce Černošice u Prahy. Konkrétně se jedná o dva domy kdy první začíná skleněnou stěnou do ulice a ten druhý je nazvaný ocel a sklo.