CykloDusak

Jako pomyslný korálek na šňůrce našich návštěv u Menclů přibyla letošní dovolená. Náš kontakt vznikl jako láska na první pohled před více než dvaceti lety a každým rokem se upevňuje a potvrzuje. Pouze zaznamenám, že jsme tam byli od 22.6. do 29.6.2024.

Na cestě do Chřibské byla zastávka v obci Zubrnice jejíž část je dnes muzeum v přírodě, někdy označovaná jako skanzen. Vesnice se nachází v členité krajině pravého břehu Labe. Lidé se zde dříve živili pěstováním chmele a ovoce, které po sklizni sušili a v širokém okolí prodávali. Začali jsme, jak jinak, obědem v místní hospodě obsluhováni holčičkou s velmi dospělým hlasem. Pak jsme přeběhli kousek do kopce k domu , který byl u silnice označený cedulí Kasse, což mi vadilo. Ten první dojem hned napravila naše budoucí průvodkyně Šárka, štramanda středního věku s modrýma očima. V domě pekla selka koláčky a taky vynikající zelné šátečky, které ještě teplé prodávala za 30Kč kus. Cena již lidová. Sednice domu byla obrovská, vybavená nábytkem pro několik generací, kolébkou počínaje. Na patře byl depozitář věcí tehdejší potřeby- viz galerie. Hned naproti této krásné roubenky stála další – dřívější sušárna a sklad chmelu. Je to k poznání podle úzkých a dlouhých oken ve střeše. Další dům stál úplně na kopci a byl původní. Černá roubenka byla až od patra a ještě další dvě patra půdy sloužila také k sušení a skladování chmelu. Důmyslně postavená kamna poskytovala teplo jak lidem tak i jejich výrobkům. Zajímavý byl i dvůr a to tím, že nebyl uspořádaný do čtverce jak to bývá v našem kraji. Jednotlivé stavby (stodola, kolna na stroje, vejminek a ještě jedna stodůlka) nebyly mezi sebou propojeny zdí, nebo plotem. Vrata do návsi tady byla. Vedle stodoly byl původní žentour, který kdysi roztáčel vůl chodící s pacholkem dokola což nám předvedla naše průvodkyně a Jarda jí brzy vystřídal. Tady se roztáčela hřídel, která vedla do stodoly a soukolím až nad mlat odkud byly pomocí řemenů poháněny různé stroje, např. mlátička, čistička obilí atd. Zbývá ještě dodat, že na návsi je krásně zastřešená studna, dvě krásné lípy u schodiště ke kostelu  a také svatý Ján do kamene vytesán. Kdyby sem člověk přijel alespoň na celé odpoledne, mohl by kostel navštívit, Obecnou školu vidět, na bývalém nádraží si prohlédnout expozici drážní techniky a nebo dojít až ke mlýnu a tam si nechat povyprávět od pana mlynáře. Něco jsme stihli, něco ne, ale krásný dojem jsme si odvezli a taky nápad, že sem pošleme naše děti a vnoučata.

Už jsme u Menclů kde nás vítá odjakživa milá Zdenička a lehce pohublý kuchař a manžel Luděk. Tak mě napadlo, že asi není zvyklý uždibovat kousky z výborných jídel, která vaří. Vítání nebere konce, protože jsou tady taky další dvě dvojice přátel. Jednak je to Jirka Morávek z Liberce a jeho stínový příbuzný Lubor Dvořák ze Znojma. Jsou tu i Eva a Milan Vrátných z Nového Města nad Metují, kteří jsou často a rádi u nás ve Fr. Lázních a budou nás provázet při srpnové dovolené v Orlických horách.

Po bohaté snídani vyrážíme auty na Mezní louku odkud pokračujeme na kolech. Směr je jasný – nejdříve do Mezné kde je několik hospod a taky začátek sestupu do údolí  říčky  Kamenice pro turisty rozdělené na Divokou a Edmundovu soutěsku. Před požárem se zde jezdilo na pramicích  se svérázným výkladem lodníka. Tato atrakce stále není v provozu a to je důvod proč je tady turistů poskrovnu a zmíněné podniky se neuživí. Z cyklostezky stále vyhlížíme Pravčickou bránu až se to konečně povedlo. Při troše šikovnosti se dala fotit přes dalekohled tam stojící. Už jsme konečně na silnici do Hřenska kde si dáme kávu a tak. Jenže jsme si nedali nic, protože jedna hospoda zavřená a druhá přeplněná. Jsem nucen velet k přesunu do Janova. Po 3 km stoupání jsme tam, hospůdka taky. Následuje návštěva rozhledny a pro mě je to poprvé kdy na ní nelezu. Budu si to pamatovat ! Teď ještě přes Arnoltice a Labskou Stráň na vyhlídku Belveder. Nejdříve si užijeme pohled do údolí Labe, pofotíme a zasedneme u stánku s občerstvením. Náš další postup je Knížecí cesta, kterou postavilo panstvo ze zámku Bynovec pro svoje cesty na vyhlídku, koncerty a divadla tam pořádaná. My jsme touto obcí projeli, stejně jako Růžovou a už jsme na cyklostezce po které jsme nikdy nejeli – 3076A. Vede těsně po úpatí Růžovského vrchu do Srbské Kamenice a vůbec není lehká. Nežádoucím potvrzením náročnosti cesty bylo „vysypání“ Eviny baterie z kola. Milan měl práci a Evina dostala titul „Smolař etapy.“ Ve Všemilech navštěvujeme hřbitov o nějž se stará už leta Martina s Petrem a jejich malá parta. Stavíme se tam ! Dlouhé povídání pro lidi v práci není žádoucí, však bude dost času v úterý na návštěvě u Martiny doma. Do Jetřichovic je to posledních pár kiláků a po nich mohou pánové – řidiči nasednout k Emaruš do auta a dojet s ní na Mezní louku pro auta. Už před tím se od nás oddělila Jíťa s Karlem a dojeli na zmíněné parkoviště na kolech ! Jíťa za to dostává pomyslnou cenu „Hrdina etapy“ a několik poděkování k tomu. Zbývá jen aby Jarda naložil kola a těsně před šestou jsme v penzionu.  Bylo to 40 km s převýšením 860 m dosti náročných.

Další etapy popíšu stručněji a budu rád když si na něco vzpomenete a sami to přidáte do komentářů. V úterý, to bylo ještě se Zdenkou jsme jeli nejdelší etapu naší dovolené. Bylo to do Johnsdorfu  Jirka s Luborem s námi vyrazili taky a levou zadní nám stačili byť byli na obyč. kolech. Na křižovatce Pod Tolštejnem zjistili, že chtějí na Jedlovou horu a tak se oddělili. Hranice jsme přejížděli v Krompachu, po stejné cestě jako loni na cestě do Oybinu. Přiřítili jsme se z kopce do cíle naší etapy, dali si kávu a zmrzlinu a bez delšího zájmu o toto místo se vydali na zpáteční cestu. Ta byla spíše rovinatá, tedy lehká a tudíž rychlá. Přes Dolní Podluží a nám známou stezkou lesem jsme zpět u viaduktu. Kruh naší cesty se uzavřel a na dvoře tachometr ukázal 56 km a převýšení 740 m. ///       Je tu úterý a to znamená návštěva u Martiny a Petra Michelových. Na začátku jsem zvolil premiérový a jak se ukázalo tak i derniérový výjezd po modré, hned za kostelem v Chřibské. Pro některá kola to bylo příliš prudké ! Pro sebe jsem přijal poučení z krizového vývoje, které mi přikazuje jet tudy zase až v době kdy dojde ke zlepšení našeho kolového parku. Po průjezdu lesem a příjemném sjezdu kopce jsme v Krásné Lípě a prakticky okamžitě se dělíme na dvě skupiny . Jedna má ráda místní malý pivovar Falkenštejn a druhá zase nejstarší dům na náměstí kde mají výbornou kávu a stejně takovou zmrzlinu. Prostě za tři hodiny na cestě máme ujeto 6 km ! Je nejvyšší čas jet dál krásnou lipovou álejí přes Skřivánčí Pole až do Starých Křečan. Martina každého měkce obejme a už nabízí všechno možné k jídlu a pití. Je to hostitelka k pohledání. Z práce přijel i Petr, ukázal svojí koloběžku připravenou ke startu na Míle a pak všem zájemcům ukazoval jejich rozsáhlé zahradnictví. Při loučení s Martinou Petr lehce poznamenal „Já vás dojedu !“ My jsme po silnici dojeli do Brtníků, odbočili vlevo a před Vlčí horou zase vpravo a byli jsme na stezce do Kyjovského údolí. Místní mluví o tom, že toto krásné údolí na říčce Křinici je uklizené. Tím se rozumí zničené smrky po kůrovci ! Jenže těch poválených kmenů jsou tu tisíce a ty už nikdo neodveze. Nová vegetace  roste jako z vody a je jisté, že za krátkou dobu se smutný pohled na krajinu zase rozveselí a bude dobře. Jsme v Kyjově a kdo je tam ? Petr na koloběžce ! Jel s námi až k Menclům a ve sjezdech nám normálně ujel !!. Opět je to 40 km  ///  Ve středu pojedeme přes Kytlici k Panské skále u Kamenického Šenova. Nejdříve se věnujeme této krásné skále a pak usedneme u silnice v předzahrádce dámského bistra. Náš další směr je Česká Kamenice a to znamenalo sjezd nekonečně dlouhým městečkem K.Š., cyklostezkou kolem dlouhého plotu, pak po vysokém náspu a jsme v Č.K. Na náměstí je hospoda zavřená, ale kluci si vzpomínají, že nedaleko odtud je další a byla ! Kyprá děvčata s nepochopitelně zaříznutými tangy nám donesla polévku a tak. Stejně bylo horko a před námi ještě silnice na Kunratice a dále do Chřibské. Bylo to pořádné svezení nahoru, dolu, protože tam žádná rovina nebyla ! Krajina to byla ale krásná pro každého kdo to stačil vnímat. Ještě před Chřibskou je k vidění technická památka u které jsme nikdy nebyli. Je to akvadukt, který přiváděl vodu z Chřibské Kamenice do textilky kde roztáčela kola tehdejší techniky. S několika z vás jsem se tam vypravil. Stálo to za to! Voda tu tekla nejdříve kamenným tunelem , dále kamenným žlabem, dokonce po dvouobloukovém  akvaduktu a ještě několik set metrů do údolí kde stála ona textilka. Krásná práce ! Parta už sedí v hospodě Na Rozcestí kde točí Bernarda.  Máme ujeto 41 km. /// Dnes, ve čtvrtek, je na programu průjezd samotným centrem národního parku. Z domova tedy odjíždíme doleva , lesem do Rybniště a krásným sjezdem do Doubice. Tady výšvihem k chalupě mistra Karla Gott a pak po CS 3076 na Tokání. Zasedneme pod na slunečníky na jedno, vždyť je to jediná hospoda na tomto místě, když jí konkurence před několika lety vyhořela. Následuje další sjezd po stejné cyklostezce až pod hrad Falkenštejn na skále. Vydávám se nahoru a kupodivu úplně nahoru. Jiřka to dokládá svými fotkami a Pavel s Jardou mi svými rameny poskytují berle na sestupu. Díky hoši, dopadlo to výborně !. V Jetřichovicích je už taky jen jedna hospoda, myslím, že se jmenuje Bellevue. Pod slunečníky je vedro, pivo a polévka však výborné a obsluha skvělá. Opravdu stojí za to zaplatit jí v hotovosti ! Kopec na Rynartice kolem trpaslíků je pořád stejný, výživný. Jsme doma a je to 33 km.  ///  Je tu pátek, poslední etapa s přepravou kol a lidí auty. Jedeme do Šluknova k zámku kde je fajn parkování. Vedení etapy se ujímá Jarda a Milan a my budeme číhat blízko Nordcapu na Váš příjezd. Taková byla domluva před startem. Skutečnost byla poněkud jiná. Bylo totiž horko a já musel přiznat, že v obci Lipová , blízko naší tratě, je hospoda. Bylo by divný ji nevyužít, že ? Za dvě hodiny jsme Vás tam taky objevili. Po krátké zastávce jsme zase odjeli do Lobendavy, to kvůli hospodě na oběd pro všechny a taky jsme hledali Anenský vrch s křížovou cestou. Když jsme konečně na Annabergu byli a viděli jak se v dálce chystá vtrhnout do kraje bouřka, tak jsem to dal vědět Jardovi. Ten zavelel k ústupu rychlým přesunem stejnou cestou a to se vyplatilo. Jakmile jste byli na parkovišti tak se strhla bouřka s velkým lijákem při které děvčata pozorovala situaci z oken aut , Jarda kurtoval kola v autě a Pavel trpělivě tyto kola na dešti podával. Takže to byl hrdina dne. Za rok tu etapu musíme zopakovat, neboť cíle nedosáhla a taky je tam blízko arboretum, které chceme vidět ! Máme 19 km. Celkem jsme tedy najezdili 229 km ! Dobrý ne ?

Je sobota, poslední snídaně , čas placení a loučení. Máme už zadaný termín na příští rok – je to 17 – 24.5.2025 ! Na zpáteční cestě jsem měl v plánu zajet na samotu Velichov, kousek nad Velkým Březnem. Objížďka ve zmíněné obci nám cestu o 15 km prodloužila a když k tomu přidám šok ze sice krátké, ale nezpevněné , jednostopé, přístupové cesty ze silnice na statek Velichov tak se ani nedivím chladu, který z Vašich očí vystupoval. Vše se v dobré obrátilo když se objevil pan Milan Tálský, majitel objektu. Na úvod vyprávěl o  historii jeho práce na tomto objektu a okolí. Patnáct let práce je tu opravdu vidět. Nejdříve nás vítá vysoká brána s nápisem „Panství Velichov“ a za ní v zeleni se utápí dvojice budov z kamene s krásnými střechami, spojenými lávkou. V tom prvním domě je celé patro zaplněno skleněnými vitrinami s různými druhy skla a z různých skláren. Ta chřibská je tu taky  ! Je tu i práce Bořka Šípka, prominenta mezi umělci a tvůrce různých úprav pražského hradu v době prezidenta Václava Havla. Procházíme po lávce do druhé budovy kde jsou ještě nezaplněné velké prostory dvou pater, takže si troufám pomyslet, že za několik let tady nebude současných třináct tisíc exponátů, ale minimálně dvakrát tolik. My jsme také přispěli do sbírek vázičkou od Zdenky, svícnem od Novo. a modrá mísa od Hanky bude mít místo ve skále v kapli s Pannou Marií. Proč ve skále ? Dlužím vysvětlení, že většina skla je vystavena v rozsáhlých , patrových sklepích dávno vytesaných v pískovcové skále. Je zde stálá teplota 8 st.C a vlhkost 78 %. Před sto lety se zde skladovalo ovoce a čekalo na naložení na lodě do Hamburku. Hutní sklo se vystavuje buď ve skleněných vitrinách, nebo ve stěnách z betonových tvárnic, které používají také vinaři. Prostory velkých jeskyní někde zdobí i stěny z červených cihel z nichž je také podlaha. Vzduch je tu sice chladný, ale čistý a nikde žádná plíseň. To je proto, že v jedné jeskyni protéká voda himálájskou solí, kterážto se takto dostává do vzduchu, který čistí, desinfikuje. Mnoho fotek jsme pořídili, vybrali mezi sebou symbolické vstupné a s panem Tálským jsme se rozloučili s poznámkou, že do příště připravíme větší dárek do jeho sbírky. Nadšená z fotek byla i Zdenička a už má kontakt, takže je naděje, že v nějaké volnější chvilce se tam dostane. Tečka a smajlík.

P.s. Uložím na tomto místě seznam Vás kteří jste se přihlásili na dovolené v příštím roce . Takže Chřibská 17.-24.52025 – Ivča, Japoši, Novotňáci, Vrátných, Kika, Hanka, Jíťa, Thálie, Emaruš, Jarda, Pavel, Táňa, Karel a já. // do Děbolína, mého rodiště v Jižních Čechách v termínu 27.6 – 4.7.2025  jsou to : Ivča, Jiřka, Kika, Novotňáci, Japoši, Vrátných, Jíťa Thálie, Emaruš ,Karel, brácha a  já !

a naší generaci se vybaví hlavně doba těžby uranu , tedy léta padesátá. Těm mladším pak nezajímavé, zchátralé město na cestě na Boží Dar. Já jsem si udělal životní radost a dvakrát za sebou jsem v Jáchymově pobýval jako lázeňský host. Je to nedávno co jsem ukončil druhý pobyt a tak se nacházím v naději , že radonové záření s mojí tělesnou schránkou něco dobrého udělá.  Je nutné zaznamenat, že jsem bydlel v Radium Palace. Na začátku minulého století to byl nejslavnější lázeňský hotel tehdejší Evropy. Mnoha prominentům, včetně TGM, ho stálo zato navštívit. Dnes už by potřeboval nějakým vyšším nákladem omladit, jak ostatně říká i místní údržbář. Kdoví jak se na to dívá nový majitel  z dalekého arabského světa. Další prezentaci hotelu nechám na fotografiích v galerii.

Historie Jáchymova není ani tak dlouhá jako zajímavá. V 16.století hrabě Štěpán Šlik obnovil v roce 1516 těžbu stříbrné rudy a už za tři roky nato začal ze stříbra razit tolary o váze trojské unce t.j. 31.1 gramu. Jen připomínám, že to byl právě jáchymovský tolar, který dal mnohem později jméno jiné silné měně – dolaru.  Stříbrná ruda se zde těžila převážně povrchově v jamách hlubokých až třicet metrů. Dodnes jsou haldy po této těžbě patrné v lesích nad Jáchymovem. Je až neuvěřitelné jakého rozmachu se město v těch letech dočkalo. Existují součty počtu obyvatel a domů , které Jáchymov řadí na druhé místo v Čechách. Žilo zde v roce 1534 18200 obyvatel v 1200 domech. Jen v Praze to bylo více – 50 000 ! Pro zajímavost uvádím , že třetím nejlidnatějším městem byl tehdy Cheb se svými 15000 obyvateli. V Plzni to bylo 3300 lidí . Za pouhých třicet let (1547) král Ferdinand I rodu Šliků panství  nad oblastí sebral. Tento vlivný rod zaplatil Habsburkům i daň nejvyšší – popravou pravnuka Jáchyma Ondřeje v roce 1621 na Staroměstském náměstí. Těžba stříbra postupně zanikala, ale jiné kovy jako olovo, nikl, bismut, arsen a také cín nenechaly hornictví v této oblasti zaniknout.

Na začátku 18. století byla v Jáchymově dokonce založena báňská škola a to rozhodnutím samotného císaře. Horníci v dolech stále častěji  nacházeli místo stříbra zcela nový nerost černé barvy, který pojmenovali smolinec. Bylo to označení pro zklamání, protože stříbro bylo stříbro, kdežto tenhle černý materiál jaksi k ničemu. Jenže chytré hlavy vymysleli jeho využití pro výrobu barev, konkrétně žluté a zelené, které dodávali do okolních skláren. Ke konci 19.století do Jáchymova zavítala vědkyně Marie Sklodowská Curie, nabrala na haldách odpadu z výroby barev vzorky a svět byl na kolenou. V nich totiž objevila radioaktivní  uran a polonium. Tato dáma nemohla tušit co tyto prvky přinesou pro svět a také pro Jáchymov. Město prožívalo další vlnu slávy a od roku 1906 také vznik lázeňství, které jako svojí hlavní terapii bude používat teplou radonovou vodu k léčení zánětů, pohybového aparátu a pod. Místní lékaři už dávno zaznamenali, že horníci se ve štolách často brodí v teplé vodě, jejich klouby jsou zdravé a jejich pracovnímu výkonu to velice pomáhá. Nevědomky to byli první pacienti, živý důkazy léčebné schopnosti podzemní vody.

Počátečních čtyřicet let 20.století bylo období rozkvětu jak lázeňství, tak i jiných pracovních příležitostí ve městě. Stačilo pouhých pět let trvání 2.světové války aby se z města během krátké doby stalo místo nepopsatelného násilí, útlaku a nespravedlnosti páchané na lidech po změně režimu od začátku padesátých let. Strana se chlubila hesly „Náš uran pro mír“ a pod. Celá produkce uranové rudy odjížděla do Sovětského svazu za ceny finančně velice nízké, ale lidsky strašně vysoké. Ruské zajatce postupně v dolech nahrazovali naši vězni, které soudy v nespravedlivých, politických procesech přímo chrlily.  Uvedu několik čísel, které tzv. “ Jáchymovské peklo“ dokládají. V politických procesech bylo k smrti odsouzeno 238 lidí. Do TNP (táborů nucených prací) 186 000  a mezi pétépáky 118 000 československých občanů. Nejen kolem Jáchymova, ale také u Příbrami a Slavkova bylo rychle postaveno mnoho pracovních táborů podle vzoru německých lágrů. O krutých životních podmínkách  svědčí i počet obětí. Při útěcích z táborů přišlo o život 350 – 400 vězňů a přímo v táborech pak 15726 ! Čísla, která s dobou úzce souvisí je 7000 vyloučených studentů z VŠ, dále 400 000 našich emigrantů po roce 1948 a 450 000 po roce 1968. Uvedená čísla platí pro celé Československo, kdežto termín „Jáchymovské peklo“ označuje tuto zrůdnou dobu na všech lokalitách kde se to dělo.

V současném 21.století město vzkvétá. Jistě, na průjezdu městem je stále vidět neopravené domy a nebo zbytky po těch zbouraných, ale ty jsou ve výrazné menšině. Město má krásnou radnici, kostel sv. Jáchyma a nebo muzeum přeplněné informacemi. V lázeňské části „soupeří“ o přízeň hostů Radium Palace s penziony Běhounek a Curie. Okolí města považuji za nádherné. Stačí jen vyjmenovat několik lokalit : zaniklá obec Popov  kde zůstaly stát obří stromy – šest set let stará lípa, nebo úžasný jasan a bříza, kterou jen tak jinde neuvidíte. Nebo vyhlídka Dívčí skok , přístupná po hezké stezce. Taky rozhledy z kopce Stráž nad městem a výjezd na Klínovec přes Suchou jsou moc pěkný. Ještě bych přidal obec Mariánská a její okolí. Tak se tam někam jednou vydáme !

Přátelé, fotky k městu a popsanému okolí jsou v galerii roku 2023 pod heslem Jáchymov. Příště bude Chřibská !

Zdravím Tě můj čtenáři. Dnešní zpráva bude o exotických krajinách, o Indii, tak jak jí zná Mgr. Jiří Krejčík Phd. zaměstnaný ve Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky na oddělení Politické filosofie a výzkumu globalizace. Proč jsem přišel právě na Jirku ? To je tak , když máte kamarády.  Barunka je jeho sestra a Libor Procházka švagr. Takže slovo dalo slovo a jeho přítomnost na chalupě ve Skalný byla na světě.  Že jsme úplně na začátku přípitkem vzpomněli na moje číslo 77 je milá skutečnost. Za mnoho přání stálého zdraví a dárky moc děkuji a slibuji, že  darovanou částku korun nepropiju, ale koupím 2m3 palivového dřeva aby nám bylo i příště zase tak teplo jako tentokrát.

Jirka vždy na začátku svého povídání lehce provokuje svoje posluchače hláškou :“Vše co Indii víte, je špatně !“ Tak jsme se dohodli, že bude nejlépe, když každý z nás položí jednu otázku na kterou dostane hned odpověď, potom navážeme promítnutím krátkého filmu o některých aktuálních událostech v Indii. Tento postup se nám osvědčil, protože jste všichni k tomu přistoupili otevřeně, bez obav, že budete trapný, jak se mezi dnešní mládeží hodně říká. Jedna z prvních otázek byla přímo na Jirku :“Jak se to stalo, že právě o Indii se zajímáš ?“ Tady se hodí nahlédnout do rodinného života Krejčíků. Dědeček Jirky, jako inženýr chemie, pracoval v Indii téměř rok a jednou vzal sebou i taťku Jirky, jako kluka. V rodinách to tak bývá, že o takových zážitcích se povídá a opakovaně. Vždyť to patří k rodinnému stříbru událostí! Jirka sám pak to v odpovědi nezmínil, ale já jsem si dovolil tohle krátké nahlédnutí do rodiny zveřejnit a k tomu konstatovat domněnku, že to právě mohlo být tím pověstným semínkem, které vyklíčilo v jeho zájem o Indii. Jiří když odpovídal na otázku tak konstatoval, že v době rozhodování se o životě věřil, že Indie bude rychle se rozvíjející země a on chtěl být u toho.  Studoval tam a naučil se jazyk hindú, k tomu normálně ovládá angličtinu a neztratí se ani ve francouzštině. V Indii je celkem 22 oficiálních jazyků a hindština je ten první z nich pro cca 30 procent obyvatelstva.

Lidí tam žije 1 miliarda 408 milionů a ani si netroufám napsat kolik jich přebývá ve slumech. Kolem Bombaje je jeden z největších slumů světa. Jmenuje se Dharavi a pro mnoho západních turistů je to atraktivnější místo k prohlídce než Tádž Mahal. Myslím si, že je to už mimo mísu hledat zábavu tam kde jiní strádají. Zajímavější je proč tyto slumy vznikají. Z venkova se zvedají spousty lidí, kteří hledají svojí obživu tam kde se staví, kde vznikají nové příležitosti k  obživě a to je ve městech. Stát svojí infrastrukturou tomu vůbec nestačí a proto je fakt, že je to pro něj vlastně velice levný když lidé takto žijí na ulici. Angličané za sebou mimo jiné, zanechali parlamentní demokracii. Ta má ovšem značné problémy, protože v zemi převládá kastovní systém života, který je velice složitý.  Zajímavé je, že nejvyšší kasty si označují domy nějakou značkou proto, aby všichni věděli do jaké kasty majitel patří. Jedna z dalších otázek na Jirku byl čaj. V koloniální době převládalo pití čaje s mlékem, tak jak je dodnes v Anglii běžné. Ovšem po osamostatnění Indie došlo postupně k úplnému převrácení receptu na přípravu čaje, takže Indové uvaří mléko a do něj přilívají čaj. Každý cestovatel se s tímto nápojem setká na každé nádražce. Ovzduší je v Indii hodně špatné – druhé nejhorší na světě. Příčinou tohoto stavu je ve městech autoprovoz, který je příčinou smogu. Ve volné přírodě, zvláště na severu země , je vzduch plný kouře ze spalované rýžové slámy, kterou zemědělci neumí využít. O zdravotnictví Jirka vyprávěl zdrženlivě a uzavřel to radou aby každý kdo tam chce jet se nechal očkovat proti horečce a určitě si přivezl sebou cash Euro nebo dolary !

Na jídlo bylo několik otázek. Většinou se jí „příborem králů“, tedy rukama ! Přečtete-li si Jiřího knížku tak už z jejího názvu – „Smaženky a machři“ – je cítit jak asi je většina jídel připravována. Pravda, o smaženkách se v knize mluví stále, ale většinou jde o nádražky, tedy stánky a bufety na nádražích po celé Indii. Chleba dostanete jen ve tvaru placek. Jsou hnusné , protože jsou nekvašené, takže jde jen o mouku rozpuštěnou ve vodě a následně usmaženou. Jejich chuť je jakeš- takeš solidní jen chvíli za pánví. V rodinách to znamená, že musí být stále čerstvé a protože je to pracné, tak je to vlastně dobře, protože žena nemá čas na jiné zájmy. To je názor pánů domu. Vůbec postavení žen v indické společnosti je velice špatné. Ještě, že tam žije jen několik desítek milionů muslimů s nevalným postavením ve společnosti. Ti mohou mít 4 manželky, ale když se pánovi na některé něco nezdá tak jí postupně třikrát řekne „rozvádím se s tebou“ ,pak jí vyhodí z domu a má vyřízeno. Tím nechci říci, že ženy ostatních náboženských skupin to mají jednodušší a lepší !

Ptali jsme se na všechno co nás na této zemi zajímá. Bylo to pro nás tak zajímavé až jsme raději udělali přestávku na přípitek, protože lidi u toho zapomínali pít a jíst. Po pauze jsme viděli krátký video  o otevření nově postaveného Ráhmova chrámu v Ajódhji. Ten nyní stojí na místě kde stála muslimská mešita, kterou hinduisté zbourali, protože měla stát na místě toho původního hinduistického chrámu. Dnes je to největší náboženský komplex v Indii. Zasloužil se o to současný indický premiér Nárendra Módí, který nedávno v Indii přivítal našeho premiéra Fialu. Jednali spolu o rozvoji jaderné energetiky cestou malých reaktorů, o kybernetice, zdravotnictví a i využití umělé inteligence. Rovněž také o zlepšení spolupráce vysokých škol a vědeckých ústavů. Mě z toho vychází, že Jirka brzy nebude vědět kam dřív skočit.

Jirka na chalupě přespal a ranním vlakem, spolu s námi, se vrátil do Prahy.

V Praze jsme společně s Liborem Procházkou navštívili Clam-Gallasův palác. O paláci jsem zprávu už napsal a fotky přiložil. Najdete ji v archivu cyklostránek na  www.cyklodusak.cz v levém sloupci pod termínem září 2023. K tomu je hodno zaznamenat okolnosti, které nám dovolili CG palác navštívit. Především je to velká vstřícnost dvou dam z Muzea hlavního města Prahy a to paní Králové a paní Hanky Hubkové. Právě paní Hanka nás provázela po paláci dvě hodiny a ještě k tomu v pondělí, které patří mezi zavírací dny ! Na honosném, barokním schodišti jsme od průvodkyně slyšeli, jak velká kritika se ozývá z odborných kruhů na způsob obnovy fresek italského umělce. Ještě je propíráno natření soch atlantů u vchodu do paláce a všech ostatních, které jsou z dílny sochaře Matyáše Bernarda Brauna a zdobí palác z venku i zevnitř. Je velmi pravděpodobné, že nedostatky budou odstraněny a dojde k opravám oprav ! Není na vině snaha dát památce nový kabát a ještě k tomu tuto novotu zvládnout rychle a lacino ? Tady si musím přihřát polívčičku, která se týká mojí chalupy. Je to hrázděnka z roku 1810. Když jsem jí koupil tak právě hrázděné zdivo štítu bylo nahozené a mě , bez asistence památkářů, trvalo dva roky než jsem to uvedl do původního stavu. Jsem za to rád !

Ještě k účasti v Praze : Jiřka, Walter, Kika, Michal, Hanka, Jíťa, Pavel, Jarda, Vlasta, Emaruš, Olga, Věra Z, Milada s Jitkou a několik Vašich přátel z Prahy. Celková účast byla 23 lidí.

Kamarádi po čase Vás zdravím z cyklo stránek. Slogan v názvu dnešního příspěvku jsem napsal nejen do pozvánky pro cyklopartu, ale také na tabuli, která vítala zákazníky v bramborárně a možná někoho i chytla. Podle známých tváří diváků je možné si to myslet.

Radek Jaroš je náš nejlepší současný horolezec !  Patří mu jak Koruna Himálaje , tak i Koruna světa. Co tyto tituly znamenají se zmíním později. V minulých letech jsme ho dvakrát viděli a slyšeli na Horolezeckém festivalu v Praze, proto nás moc nepřekvapil ten strhující způsob vyprávění, prokládaný různými legráckami, včetně trochu jadrných slov. On je ten kluk, který měl doma na vsi kamenolom z kterého se jednou vrátil domů a oznámil rodičům, že bude horolezec ! Tak se i stalo. Lezl po všech skalách a byl stále lepší. Sametová revoluce a s ní svoboda cestování pro něho přišla právě včas. Založil s kamarádem firmu na výškové práce , rozjeli to ve velkým a vydělávali prachy na cesty do světa. Bylo jich potřeba moc a moc. Himálaje a pohoří Karákoram kde je  čtrnáct hor, osmitisícovek, začal Radek navštěvovat od roku 1994.  A vzal to pěkně zhurta, rovnou na Mount Everest. Expedice skončila na 7300m.n.m a jelo se domů. Povedlo se to až za čtyři roky a k tomu ještě dodám, že to bylo bez kyslíku a on byl teprve druhým Čechem, který to takto zvládl. Následovaly další a další hory, jedna expedice střídala druhou. A je tu konečně rok 2014 ! Už je to tedy dvacet let co Radek sbírá úspěchy i nedokončené expedice a před sebou má kopec poslední – K2 ! Povedlo se, když na šestý pokus stanul na jejím vrcholu, 8611 m.n.m. To byl poslední „drahokam “ do Koruny Himálaje, kterou Radek pomyslně nosí jako patnáctý člověk z celého světa. Těch dalších deset let života nijak nelenil a podle vzoru Reinholda Messnera zdolal nejvyšší hory všech kontinentů naší planety a má jako druhý také Korunu světa ! Takto dvakrát korunovaný král si letos v říjnu potřásl pravicí s naším novým „králem“,  tedy prezidentem Petrem Pavlem, když od něho přebíral státní vyznamenání. Moc se mi to líbilo.

Setkání s Radkem Jarošem připravil Honza Šnajdr z Aše na pátek 24.11.2023 . Poprvé jsme se s Honzou setkali v minulé zimě v areálu rozhledny Háj v Aši kde měl, jako prvního hosta, Honzu Kopku !  Akce byla v budově hudební školy Laritma, v jejím divadelním sále, který se zaplnil velice rychle a to především mladými lidmi . Manželka Honzy nás přivítala a stručně představila i Radka. Ten se ujal mikrofonu s takovou chutí, že dokázal nepřetržitě mluvit dvě a čtvrt hodiny. Mě vždy imponuje způsob líčení zážitků těchto lidí. Čím více nebezpečné místo nebo situace to byla, tím více volí odlehčená slova. Když Radek popisoval lezení na jednu osmitisícovku tzv. alpským stylem, tedy stále nahoru bez vracení se do nižších táborů, použil tento výraz :“všechno by bylo dobrý nebýt toho zkurveně těžkýho batohu “ a všichni jsme měli jasno. Horolezec totiž musí sebou nést vše co potřebuje, nelze se vrátit níž, tam se vyspat nebo najíst a pokračovat dál nahoru.  Ve velehorách platí :“ Cílem není vrchol, ale návrat !“ Proto se často vracejí z míst odkud je vrchol na dosah. Do vysílačky stačí zařvat „seru na to !“ a všichni ví, že jsem se rozhodl pro návrat, přiblížil Radek rychlost rozhodování v blízkosti hranice života a smrti. Téměř neznámým faktem je Cena fair-play, kterou náš horolezec dostal za záchranu života polských a španělských sportovců od Českého olympijského výboru. V komunitě horolezců z celého světa byl tento čin velice ceněn. Skromný chlap se o tom sotva zmínil několika slovy.

Tolik velice stručně  o akci, která se opravdu povedla. Pro Vás, kteří byste chtěli se dovědět více je nejlépe začít na www.radekjaros.cz a třeba si koupit nějakou knížku ze sedmi, které Radek napsal. Nádherných triček z jeho E-shopu je taky spousta. Musel jsem to sem napsat i když … , ale zase je pravda, že tyto stránky čtou i jiní příznivci.