Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.Zpráva o ničem a Clam-Gallasově paláci.
18.9.2023 | 
Autor Ahoj lidičky. Je to takový zvláštní den ta dnešní Neděle. Už to bývá skoro zvykem, že na neděli většinou svolávám etapu ! Tak tomu bylo i dnes, ale okolnosti byly proti. Co všechno bylo těmi okolnostmi, které zabránily uskutečnění odpoledního výletu ? Vyberu některé – dovolené, práce na domě, únava z dlouhé cesty, různé návštěvy a okrajově taky ignorance !
Nic víc se nedalo dělat než vyrazit ve dvou (s bráchou) po trase plánovaného výletu do Dasnic. Počasí bylo tak nádherný, že bych musel do superlativů abych ho popsal. Neviděli jsme se s bráchou celý týden takže nám povídání vydrželo až do hospody. Tam dvě malý Plzně, přejmenované servírkou na Plzničky, krátké pokecání se dvěma Němci u stolu a jedeme po cyklostezce zpět. A teď světe div se : při sjezdu od skleníku do aleje jsme potkali početnou výpravu Milady party. Jeli jsme rychle a proto se celý kontakt musel spokojit s opakovaným Ahoooj ! Bylo to bleskové setkání s lidmi se kterými jsme toho najezdili opravdu hodně. Tolik o etapě, která se nejela. To bylo, ale ještě důležitější je co bude ! Příští sobotu 23.9. se koná v Lokti velká slavnost. Bude vystaven nový zvon Panny Marie a to krátce před tím než bude vynesen s dalšími dvěma do věže kostela sv. Václava. Je to výsledek trpělivé práce a velkého úsilí naší známé Jitky Hlavsové. Proto tam budeme !
Před několika dny jsem byl v Clam-Gallasově paláci v Praze. Prohlídka byla komentovaná mladou dámou Hankou B., která zasvěceně a poutavě vykládala historii a osudy paláce od jeho vzniku až po současnost. Mám příslib od vedení paláce, že při naší návštěvě dne 29.1.2024 by nás mohla provázet. Jistě i jiné průvodkyně to mohou zvládnout stejně tak dobře, ale chtěl bych mít jistotu. Palác byl v posledních pěti letech restaurován a opraven nákladem půl miliardy korun. Zaplatil to ten, který tady posledních sedmdesát let, snad dobře, archivoval miliony dokumentů, ale pro samotný palác neudělal vůbec nic – byl to stát !
Historie této stavby je dlouhá, ale ne zas tolik aby z toho neměla problém jak se na vybrané místo vejít. Zlomovým a pro nás chebáky zajímavým letopočtem byl rok 1634 ! Ano správně – v Chebu byl zavražděn na smrt nemocný Albrecht z Valdštejna, ale nebyl sám kdo tu tehdy přišel o život. Mezi dalšími byl majitel paláce Vilém Kinský. Když císař rozděloval majetek svých zavražděných nepřátel, tak palác daroval Matyáši, hraběti Gallasovi. Ten ale už v roce 1647 zemřel . Jeho vnuk Jan Václav Gallas koupil několik domů a na jejich místě rozšířil palác na tři křídla ve stylu baroka. Jeho stavitelem byl slavný Fischer z Erlachu. Další v řadě je dědic Filip Josef Gallas. To on dokončil vnitřní úpravy paláce tím, že angažoval italského malíře Carlo Carloneho jehož výmalbu stropů schodiště a všech sálů tzv. vznešeného patra – piano nobile, můžeme obdivovat dnes, po dokončení restaurátorských prací. Krizí prošel palác v roce 1744 kdy byl válečnou lůzou zcela vyrabován. To ale nezastavilo Kristiána Filip Clam-Gallase v úsilí obnovit vnitřní barokní nádheru. Jeho postavení v kultuře tehdejší doby bylo výsostné o čemž svědčí i koncertování W.A.Mozarta v palácovém divadle, které zde hrálo mezi lety 1812 – 1828. Všimli jste si, že u Kristiána Filipa se poprvé objevuje druhá část jména – Clam ? Je to proto, že Filip Josef G. zemřel bezdětný, jeho majetek přešel na jeho manželku Marii Annu a pak na děti její sestry Aloisie z Clamu. Mužští potomci museli přidat ke svému jménu Gallas, aby se podle závěti mohli stát vlastníky gallasovského majetku.
Již jsem konstatoval, že je vše hotové. Věřím, že brzy bude palác hojně navštěvovaný obdivovateli z celého světa. Sedmdesát posledních let sloužil jako státní archiv a byl tudíž jen problematicky přístupný spíše historikům k jejich bádání než veřejnosti. Z odborných kruhů prý zaznívá kritika na výmalbu stěn schodiště a na zvolenou barvu fasády. Na schodišti byly nalezeny pouze zbytky tehdejší malby a tak záleželo na restaurátorovi jaké výjevy si zvolí. Prý to neměl podávat tak podrobně atd. Ať si odborníci diskutují, my jako návštěvníci stejně nic zvláštního nepoznáme a bude nám to jedno, protože budeme uspokojeni barokem. Jiné je to s barvou fasády. Restaurátoři totiž našli původní barvu a ta byla šedá. Pamatujete na zámek v Klášterci nad Ohří ? Tam také našli ve spodních vrstvách barvu červenou, zámek namalovali a byl oheň na střeše. Pražáci prý protestují, chtěli by nějakou světlou barvu, ale to budou muset počkat na nějakého idiota, který bude kandidovat na primátora, dá si barvu paláce do svého volebního programu a toho si pak zvolit. Zajímavý je to s barvou soch na fasádě a na horní římse paláce. Jsou nyní ve stejné barvě jako fasáda. Je to proto, že již pražská dílna slavného sochaře Matyáše Brauna chtěla aby sochy byly malovány s fasádou, protože pro jejich vytesání bylo použito několik různých žul různé zrnitosti a barvy a to i v rámci jedné postavy. Pouze na doplnění dodávám, že jedním z projektantů obnovy paláce je manželka mílaře Milana Hosáka, Gábina ! Milan nás provázel na jaře po staré Praze.
Mějte se hezky a těšte se !
P.s. pro lepší orientaci v galerii fotek pod jménem Clam-Gallasův palác je za snímky z paláce několik obrázků nových domů z obce Černošice u Prahy. Konkrétně se jedná o dva domy kdy první začíná skleněnou stěnou do ulice a ten druhý je nazvaný ocel a sklo.
Publikováno v 
Tagy: 
Nejzápadnější bod ČR.
Ahoj kamarádi, včera se to zase jednou povedlo ! Teď to chtělo spíše udělat otazník, ale čekat na něj odpověď je velice odvážný. Takže se pustím do reportáže aby to byla ona, která přinese vzpomínky na jedno nádherné odpoledne.
V Krásné u pivovaru na nás čekal Karel a taky Pepa Vacek, který se ženou Maruškou mi denně pomáhali v Bramborárně s cílem závodu 1000 Miles. Jen zmínku o pivovaru ! Já tu stavbu znám už z hlubokého totáče kdy se zde ve sklepích skladovala sadba brambor. Nádherné, klenuté sklepy to byly. Pivovar tu je od roku 1898 a po 1. světové válce dodával pivo i do Ameriky. Jenže 2. světová ukončila jeho činnost , hlavně z důvodu vysídlení obyvatel.
Po nezbytném přifouknutí některých dámských kol jsme se dali do pohybu. Velení jsem předal Pepíkovi, to dá rozum. Nejdříve jsme projeli krásnou lipovou alejí, hodili oko doleva na nově postavenou útulnu pro turisty i poutníky a zastavili se u Infotabule, která popisuje sklep u cesty. Jde o vodosběrnou štolu vytesanou v 18. stol. do vzdálenosti 185 m sloužící kdysi k jímání spodní vody. V době nedávné zde byla skladována zelenina a brambory. Nejohebnější z nás se dostali i dovnitř ! Asfaltka tady byla udržovaná až k Pohraniční rotě, která je dnes schovaná v zeleni bříz, osik a vrb. Její majitel jí pronajímá skupinám střelců aby se mohli vyblbnout s barevnými kuličkami. Pepa sám tu stavbu ignoruje a zastaví až u upraveného zaniklého hřbitova stejně tak zaniklé obce Újezd. Před válkou tady žilo 175 obyvatel a věřte nevěřte od roku 1921 tady byl zaveden elektrický proud a krátce na to i telefon. Ovšem po válce se osud vesnice naplnil ve sledu událostí – odsun – drancování – odstřelení zbytků budov v r. 1953. Péčí Obecního úřadu v Krásné se upravil místní hřbitov a znovu byl postaven a restaurován pomník padlých obyvatel v obou válkách. Tato enkláva Ašského výběžku byla dříve intenzivně zemědělsky využívána. Sedláci zde pěstovali žito, oves, len a taky brambory. Dnes jsou všude louky a díky Bohu jsou sklízené.
Pepa to bere šikmo loukou nahoru k prvnímu větrníku aby zastavil až u kraje lesa. Je tady totiž tzv. „keška“ což je schránka různých velikostí a tvarů ve které je ukryt malý zápisníček kde se podepíše ten kdo kešku najde a připojí tam datum nálezu. Hra pro dospělé i děti se jmenuje Geocashing. Hraje se po celém světě. Její princip spočívá v používání aplikace stažené do telefonu jejíž součástí je navigace. Každá keška má svoje pevné místo v přírodě, tedy svoje souřadnice, které aplikace zná a dovede vás k ní. Pepa a Maruš Vackovi jsou v této hře velice aktivní vždyť už mají registrováno více než 8500 nalezených kešek v ČR. Zastavujeme u soliterního smrku s větvemi až na zem. S nápovědou od Pepíka strom obcházíme a už jí máme! Na větvi blízko kmenu visí dřevěný váleček s pokličkou, který je dělený na skruže. Těmi je nutné šikovně otáček a poslouchat jak nějaký předmět postupně propadává dolů až vypadne malá zlatá bombička v níž je zmíněný zápisníček. To je radost !
Další naše putování je vedeno po cestě která spojuje všechny čtyři větrníky. Dvakrát se dostáváme do jejich blízkosti a sami slyšíme jestli dělají hluk. Nedělají ! Ještě jednou se na lukách zastavujeme blízko další kešky. Je na kovové tyčce jako magnetka. Dalším sjezdem se blížíme k „Mostu Evropy“ . Je to nová dřevěná lávka přes Mlýnský potok, kterou obnovil spolek turistů z Krásné. Jsme blízko nejzápadnějšího bodu ČR. Šourkem, tedy pomalou pěší chůzí tam máme být za deset minut. Závěrečná třetina pěšiny je hodně kořenová, ale když není chvat, tak je hezká ! Jsme na místě. Starý hraniční patník s letopočtem 1844 nám ukazuje onen bod. Okolo teče potůček a vpravo stojí úplně nová útulna pro turisty. Já vím, že tady někde na stromě je v budce keška. Úmyslně nepíšu ptačí, protože do ní se ptáci nedostanou. Jenže ona visí asi 4 m vysoko a žebřík je tu, ale k útulně přišroubovaný. Kdepak , my se nedáme. Je tu bytelný koš s víkem. S bráchou ho postavíme pod strom, Jíťa se na něj lehce vyhoupne, nejde kešku, počká, já se podepíšu, ona jí vrátí do budky a máme vyhráno ! Můžeme se vydat zpátky. Pepa čeká u kol a hned nás láká k infotabuli, která je věnovaná bývalé obci Újezd. Bývala to hezká vesnice.
Když už jsme všichni pohromadě tak logicky přichází otázka : „Kolik je hodin ? nebo Bude hospoda ?“ No jasně, že bude ! Jenže k ní vedou dvě cesty – jedna dlouhá a druhá krátká ! „Tak radši tou kratší Pepino, když už jsou čtyři “ ozve se z party. Vyslyším tedy hlas lidu a po zelené se suneme vpřed t.j. k obnovenému památníku padlých občanů Újezdu. V tom nejnižším místě pěšiny je kikažlábek sice široký, ale hlavně hluboký. Hanka tady padá do měkkého, ale stejně do krvava zraněná. Okamžitě jsme zahájili podrobné vyšetřování nehody a výsledek : jasně, že musela padnout, protože šlapala i v hlubokém žlábku, šlapka se dostala do kontaktu se zemí a bylo to ! Následovalo veřejné ohledání místa zranění na levém stehnu pachatelky s výsledkem nejistým. Buď řídítka nebo nějaká páčka jsou pachatelé. Po chvíli posezení odjíždíme nahoru po louce k signálce když tu náhle Pepa nachází ztracený šátek. Leží tu u cesty a asi patří té dívčině, která tudy prošla před chvílí směrem k motorce na parkovišti. Pepa s lehkostí trénovaného cyklisty dojíždí přes louku dvojici, předává šátek a vrací se za námi. To už jsme zase na asfaltce a uháníme do hospody Sokolovna v Krásné. Chválili jsme jí i když děvčata dostala přesolenou polívku. Tak zase někdy …
Zbývá se podívat na účast. Byli : Karel, Thálie, brácha, Ivča, Jitka, Zdenka a já. Na telefonu v Cyklopartě je nás 17 ! „No tak řekněme taková Jiřka. Je to milá holka, všechno ! Ale ona už celý půlrok nesedla na kolo a nebo tak abysme to neviděli, nebo co …“ Ujeto máme 15 km, ale zážitků tak na padesát. Pepo díky, je to Tvoje zásluha. Všechny zdraví Pepa D.
Míle 2023 končí.
Přátelé ! Je ráno, 21.srpen, venku je vedro a já vzpomínám na tento den před padesáti pěti lety kdy k nám na tancích přijeli Rusáci, jak jsme okupantům naší země tehdy říkali. Ano jistě, byla to celá Varšavská smlouva, tehdejší vojenský pakt soc. zemí, který dodnes jako jediný na světě dokázal napadnout svojí členskou zemi a zašlapat v ní rodící se nový, tedy spíše opravený společenský pořádek. Když jsme tehdy jeli s bráchou na kolech z Fr. Lázní do Třebeně tak jsme viděli dlouhou řadu tanků a jiné techniky na polní cestě mezi Horní Vsí a Třebení. Ta cesta už není ! To je jen krátký přelet nad tehdejší dobou. Dnes je vše jinak, ale ta ruská chuť obsazovat cizí území, ničit je, zavádět tam vlastní pořádky, vymýšlet nepřítele atd. pořád trvá.
My se už druhý měsíc bavíme o Mílích, o jejích hrdinech, o lidech kteří se dobrovolně oddávají velké nepohodě, strádání a pak přijíždějí nebo přicházejí do cíle šťastný, spokojený sami se sebou. Jak obrovský rozdíl je mezi těmito závodníky a statisícemi lidí na Ukrajině, kteří byli připraveni o normální život, uvrženi do nepohody a strádání. My jsme oslavili příchod vítěze letošního dvojnásobného ročníku „2020 mil“ pěšáka Petra Ozogána. Malý, vousatý chlapík z Liberce přišel v sobotu k večeru, ba dokonce přiběhl pod vítězný oblouk. Na sobě měl zelený dres, což v řeči závodu znamená, že se jedná o legendu, protože má za sebou sedm a více startů. Petr jich má 13 !!! Dres byl šíleně špinavý, od potu mokrý jako ostatně všechno na něm. Při řeči se zmínil, že ten dres je dobrý triko pro pobyt venku a že ho dostal od Honzy. Ten to slyšel a okamžitě vypálil poznámku „no jo, ale já Ti ho dal čistý !“ Když už měl asi pátý bramborák tak začal vyprávět nepopsatelným způsobem různý historky ze života na trati. Moc zajímavý je jeho dosažený čas : 1 měsíc, 2 týdny, 3dny, 4 hodiny a 5 minut. Ten skutečně vytvořila náhoda !
Mě se v paměti usídlila tato : „Jednou když jsem byl uprostřed Slovenska tak jsem za tmy přišel do vesnice. Hledám zastávku, ale ve světle čelovky se mi objeví otevřený přístřešek. Bylo tam místo, tak proč ne . Světlu okna z baráku naproti jsem nevěnoval pozornost, vytáhl vařič a už to jelo. Polívka byla málem hotová, když se ze dvou stran vynořily postavy. Zvědavci napadlo mě, ale kdež policajti to byli. Obvyklá lustrace probíhala jako vždy i to divení bylo podobný. Nešlo jim do hlavy, že jsem z Liberce a přitom jdu z Nové Sedlice a ne do N.Sedlice. To jsem jim ale nejdříve musel vysvětlit kde ta vesnice je a že díky závodu jsem se tam dostal a teď už jsem na cestě zpátky po jiné trase. „A prečo po inej ?“ Zatímco padaly podobný otázky jako např : „Kam že dete ?“ Do Aše, odpovím , „Ale vy stě z Liberca !“ atd. tak jsem v klidu snědl polívku a kus chleba. „A čo ďalej, butete tuna spať ?“ Když jsem přitakal, tak odešli stranou na poradu. Výsledkem byl telefonát starosty obce kde mi sdělil : „Dávam Vám týmto oficiálný súhlas k nocovaniu v prístrešku záhrady školy.“ Starosta obce řekl a zavěsil. Policajti k tomu ještě dodali několik divení a odešli.
Včera v neděli 20.8. jsme jeli etapu po stopě závodu. Sraz byl poprvé u lávky do Hájů – velice výhodné místo pro mě ! Jsme tedy na CS Ohře č.6. Za chvíli jsme u Wechtru, ale bohužel, pan nájemník se rozhodl otevírat až ve tři hodiny. Špatný ! Dojeli jsme na kontakt se silnicí a po ní jsme se dostali do Podhradu. Tady už konečně šlo o zmíněnou stopu. Po chvíli je tu Dřenice a to máme za sebou i dva pěkný výšvihy kde i nejvýše nastavená pomoc byla jen taktak. Ve stánku u cesty měli pivo a neměli lidi. To jedno nám trvalo nezvykle dlouho, proto další postup dostal více švihu. Po projetí jedné kolonie jsme na asfaltce, která kdysi spojovala Ypsilonku s Odravou. Po té došlo v roce 1957 ke „vpádu Dušáků na Chebsko“ jak s oblibou označuji přestěhování rodiny z jižních Čech sem do FL. U benzínky už byl pokročilý čas, takže trasu Potočiště – Chvoječná – Chocovice – Doubí – Třebeň jsme jen proletěli. Honilo nás nejen horko, ale taky žízeň. Zaručený lék na tento stav je napít se. V lednici je vychlazený Bernard a ještě k tomu má dnes svátek, takže byl výborný. Stejně jako káva a buchtičky několika druhů.
Jitka Frankeová, dáma středních let z Prahy, kadeřnice, přichází do cíle jako poslední a přesto vítězně. Je totiž jediná žena, která ušla celý letošní závod 2020 Miles. Jíťu znám už z minulých startů jako stále veselou, pozitivně naloženou. U ní se nejedná o radost z posledních sil, kterou každý závodník v cíli má, ale doslova o životní postoj. Ráda by se s námi prošla Prahou, ale já si vůbec nejsem jistý jestli bych to chtěl, protože rozdíl v kondici je mezi námi značný. Přišla už za tmy. Snažili jsme se prostor pod obloukem nasvítit aby fotky a video měly co nejvyšší kvalitu. Myslím, že se to povedlo. Zvláště kytice slunečnic byla i ve tmě nepřehlédnutelná. Po dlouhém povídání venku došlo konečně na bramboráky. Ona se na ně těšila a Mírovi se zvlášť povedly ! U toho mě napadlo srovnání kolik jich sní závodník a kolik jeho doprovod a my ostatní. Vychází mi to na poměr 1:5 ! Je to jeden vajling těsta na každého kdo přijde do cíle. Je už půlnoc, její vnoučata jsou ospalá a hladová, samotná Jíťa se těší na svojí vanu doma proto je třeba sešlost ukončit a rozjet se domů. My, Jíťa M a já, jsme sedli na kola, rozsvítili světla a uháněli jsme do Chebu. Bylo to moc pěkný svezení ! Letošní Míle skončily , ať žijí ty příští !
Praha srpen 23.
Ahoj všem. Po dvou dnech od etapy sedíme ve vlaku, který uhání do Prahy. Čeká nás tam bohatý program a taky nažhavené počasí. Zatímco program se dal zkrátit tak venkovní teploty si s vámi pohrávají až do velké únavy. Na dopoledne jsem vybral návštěvu výstavy Svět medúz v obchodním centru Arkády na Pankráci. Ve vlaku jsme probrali cestu metrem linky C a když se užuž zdálo, že velitelem přesunu bude Páťa (Patricie vnučka Emaruš), tak se na dalším sedadle kde seděla Oli objevily její špičkové znalosti o cestování metrem, o samotném nákupním centru a vůbec o Praze. To mě vedlo k tomu, že jsem jí svěřil vedení výpravy a jak se později ukázalo tak to dělala až do našeho závěrečného setkání. Vysvětlím moje odloučení od party : 2x do roka jezdím do FN na Karláku na kontrolní echo vyšetření srdce. Kvůli tomu jsem tam byl v roce 20. hospitalizován. Nyní se moje vyšetření protáhlo o 1.5h takže náš příjezd na oběd k Betlémské kapli se taky zpozdil. Nakonec to ani moc nevadilo.
Děvčata měly oběd za sebou a mohly se samy vydat na pěší pochod cca 1 km přes Karlův most na Kampu a Říční uličkou na Újezd ke stanici lanovky na Petřín. Původním cílem bylo vyjet nahoru k Petřínské věži, prohlídnout si Prahu shora, sjet zpět na stanici Nebozízek a vydat se vlevo k Hradu, pěkně po vrstevnici parkem s mnoha výhledy na Prahu a Malou Stranu. Povedlo se z toho jen ono vyjetí nahoru k věži kde na přímém slunci stála fronta lidí před výtahem, který je vozil nahoru. Po krátkém vyhodnocení situace bylo rozhodnuto – další vzdáváme a jedeme dolů ! Je na místě abych uvedl jen několik informací o této rozhledně. Základem byla návštěva Paříže málo početnou delegací právě vzniklého Klubu českých turistů v roce 1889. Vedl je Vojta Náprstek, český cestovatel atd – viz Wikipedie. Oni se doslova zamilovali do Eiffelovky a chtěli ji mít i v Praze. K tomu se hodila připravovaná Jubilejní zemská výstava, která byla plánována na rok 1891. Za dva roky dokázali nadšenci nejen připravit peníze, ale také vyprojektovat stavbu a světe div se – za pouhé tři měsíce jí také postavit metodou horkých nýtů. Dne 20.8.1891 byla otevřena ! Pro dnešní stavitelství něco nevídaného.
Byl jsem v pravidelném spojení s Oli, která mi nečekaně brzy hlásila „Jsme dole“ a mě nezbylo než je poslat do cukrárny na zmrzlinu, protože náš pěší pochod byl poněkud pomalejší. Zato byl objevný a jednou se bude hodit pro celou partu. Když jsme sešli na Kampu tak mě na lavičce napadlo prozkoumat hned první uličku vpravo, protože tam i odtud mířilo hodně lidí. Asi za dvěsta metrů jsme byli na můstku přes Čertovku, rameno Vltavy, které odděluje Kampu od Malé Strany. Vešli jsme tedy na Velkopřevorské náměstí kolem stejnojmenného mlýna. Vpravo, tedy na severní straně upoutá pozornost barevná, dosti vysoká Lennonova zeď. Je to zeď Maltézské zahrady na kterou již od 70.let minulého století bylo malováno a psáno mnoho veršů, protestů a pod. Od smrti Johna Lennona v prosinci 1980 byla tato tvorba věnována především jemu, lásce a míru. Vchodem do zahrady si dopřejete nádherný zážitek. Po staletí tady roste u zdi Platan javorolistý do ohromné výšky a šířky. Abychom se dostali ke vchodu kostela, který tady v zahradě končí, musíme zpět na náměstí a vzít to dvakrát doprava. Už první pilíře kostela svítí světlou barvou, vypadají jako nové, jsou prostě nádherné. Samotný kostel nebyl nikdy dostavěn celý, ale jen dvě hranolové věže a chór. V letech 1640-60 byl barokně obnoven a v naší době opět restaurován takže i prohlídka přes mříž je nádherná. Nejde nezmínit jméno kostela ! Je to : „Kostel Panny Marie pod řetězem konce mostu“. Hned vysvětlím tento ojedinělý název. Ve středověku se ulice kolem církevních staveb zamykaly na noc řetězem a to nám právě název kostela připomíná. Ještě něco ! Zásluhou našeho krále Vladislava I. byla právě v těchto místech v r. 1169 postavena malá románská bazilika s klášterem, špitálem a také mlýnem patřící řádu Maltézských rytířů. Vše bylo řádně v roce 1420 husity vypáleno a pobořeno. Manželka zmíněného krále Judita se velmi zasloužila o stavbu Juditina mostu, předchůdce Karlova mostu. Ten původní byl stavěn v roce 1159 a 1342 zničen velkou povodní, ale jeho pilíře pak posloužily ke stavbě dřevěné lávky spojující oba břehy Vltavy. Tak tomu bylo až do roku 1378 kdy byl otevřen nový, kamenný Karlův most. Ještě je tu blízko Buquoyský palác, od roku 1919 velvyslanectví Francie. Je také nádherný jako ještě několik podobných staveb. Berte to jako pozvánku na naší lednovou, nebo březnovou návštěvu Prahy, možná s doprovodem a výkladem Stáni.
Když jsme se ve zmíněné cukrárně sešli, tak bylo na děvčatech vidět, že slunce je opravdu sviňa, no někdy ! Už se chystáme k odchodu a v tom přijde vedle nás herec, komik Jiří Lábus. Hned povzbuzuji děvčata :“Holky jděte, bude fotka, on je zvyklej!“ Nejvíce odvahy měla Jíťa a fakt se to povedlo. Je to veskrze sympatický chlapík a ještě k tomu má hezké vzpomínky na Frant. Lázně. Proto jsme poklábosili trochu déle než trvala jedna fotka. Tramvaj č.9 nás odvezla k Hlavnímu nádraží a po nastoupení do klimatizovaného Pendolina do nás vstoupil nový život, který jsme využili pro karty Skip-bo a taky pro diskusi zajímající obě strany, ale musím si přiznat, že někdy jen jednu ! Kdo byl ? Jíťa, Thálie, Emaruš a její dvě vnučky Páťa (Patricie) a Lucka, Kika, Olina a já.
Mějte se hezky a už v neděli na etapě se na Vás těším. Váš Pepa D.
Bavorsko 23
Bylo to v neděli 13.8.23 kdy jsme se vydali do sousedního Bavorska a cílem projet se po krásných cestách mezi poli a lesy. zážitek z toho máme silný, soudím podle Vaší reakce. Počasí bylo nádherný, nikoliv tropický a zastávky ? No pokračujte ve čtení !
Zaparkovali jsme u známého kluka a vydali se na cestu. Ještě nikdy předtím jsem s Vámi nejel do … kde jsme měli na dosah dálnici od Hofu na Reggensburg. Ta nás nijak nerušila v našem příjezdu na začátek moc hezkého údolí. Ochránci přírody tady postavili plakát vyzývající k opatrnosti aby nedošlo k přejetí chráněné zmije. Přiznám, že mě tím trochu vzali tipec, protože já bych jí ale opravdu přejet nechtěl ! Pokračování podél lesa, kde můj brácha před lety slavil svoje velké houbařské úspěchy, nás dovedlo do Halensteinu a posléze taky do Spielbergu. To už byla poslední vesnice před stoupáním na Grosser Kornberg. To je ten kopec na kterém stojí vysoká vojenská anténa viditelná i od bramborárny. Výjezd připomínal schody pro obra, ale byly jen tři takže ani Jarda si na ně nějak zvlášť nestěžoval. Proč zrovna Jarda ? No on byl jediný na normálním kole a když si my vzpomeneme na tato kola, tak uznáváme na stopro, že zemská přitažlivost je pěkná sviňa.
Jsme pod sjezdovkou. Ano skutečně pod, protože tady ona musí končit, protože by se nejdříve musela vykácet a to se majiteli nechce, neboť ví, že lyžaři stejně raději jezdí do Alp. Jenže to je jen jeden pohled na věc. Ten druhý už zaregistroval, že tu stojí úplně nová restaurace s velkou kapacitou a to znamená, že tudy projde v roce spousty lidí a hodně se jich zastaví. Stejně jako my. Nejdříve nás trochu naštvali, že jako buřta teď v době oběda nedostaneme ! To si musíme počkat až do dvou! Nevadí i ty klöse se zelím, výborným masem a šípkovou omáčkou byly výborný. Na servírku asi dlouho nezapomenu a to pro její barvu a sytost hlasu. Ten měla určitě po tatínkovi ! Až si jí některý „veme“ a doma bude poslouchat její naštvaný příkazy tak se dozajista zblázní.
Z hospody rovnou na dlouhý sjezd lesem do Niederlamitz. Na návsi jsme poctili abstraktní obecní sochu svojí přízní, protože ona nabízela průhledy na všechny strany. Thálie si jich užila dost. Mě okouzlila květinová výzdoba jejího okolí – viz foto. Do Kirchenlamitz to nebylo daleko a po cyklostezce. Jsme v městečku, no a stejně jako ve vesnicích tady není vidět ani živáčka. To je půl druhý poo. Nechce se mi věřit ,že jsou všichni u nás na obědě. To se spíše dívají na nějaký seriál typu „Chosé nepřijel „! Ještě k tomu opakujícímu se slovu Lamitz. Je to místní potok !
Hned za městem se napojujeme na bývalou železniční trať do Weissenstadtu. Koleje jsou nahrazeny jemnou šotolinou po které se moc hezky jede. Po chvíli mineme výstavu kamenů z okolních lomů, která je velice pěkná, ale musel jsem Vám jí slíbit na příště, protože už bylo po druhé a my jsme spěchali do Bauerncafé v Grossschlopenu. Paní Petzold už měla pro nás připravený salonek kde byl příjemný chládek, výborný filtercafé no a samozřejmě zákusky. Ty jsou fakt výbornýýý ! Drží si kvalitu ! Někteří si dali kousek Gewitter, což česky je bouřka, ale ve skutečnosti je to Nebe v hubě. No řekněte ? Já jsem byl jediný kdo si dal kus zvaný Käsesahne s borůvkami. Ohromný zážitek ! Hned za vsí bylo pole brambor a to mi nedalo vždyť ta rodina k nám dodává červený brambory, protože Gerd, náš dvorní dodavatel , je nepěstuje ! Udělal jsem tři sondy v porostu, ale žádná z odrůd červená nebyla. Byla jinde a já vím kde ! Tak příště, tedy asi za měsíc.
Za zcela výjimečnou považuji další vesnici. Někdy slezeme z kol a pomalou procházkou si prohlédneme jednotlivá stavení této dlouhé řadovky. Kamenná ostění dveří prozrazují stáří domů . Stačil jsem jeden rok zaregistrovat – 1847 ! Další cesta byla zase bohatá na hezké výhledy. Mělká údolíčka, v nich políčka na svazích až k lesu . Převažovala tu kukuřice, neboť všude je vidět hodně chlévů a nebo taky bioplynové stanice, které jí taky „požírají“ ve velkém. Sjedeme kopec a jsme na mostě přes Ohři. Říčka si tady udělala rovinku a do té se zařízla úzkým korytem. Však je tu ještě mladá a štíhlost jí sluší. Na okraji louky stojí velký statek u kterého jsme kdysi viděli stát „žebřiňák“ na který právě naskákaly kozy rohatý. Jeden vtipálek pravil :“No tak já už vím proč se říká kozy jako vozy !“ Sranda k našemu cestování patří.
Našemu dalšímu postupu málem zabránila cedule na začátku lesní cesty :“Gespert „! Cesta je zavřená , protože se staví nová cyklostezka. Jenže mě se jinudy nechce a tak svojí argumentaci opírám o fakt, že je neděle, nepracuje se a my to projedeme. Ještě, že jsme se nedali. Ta cesta buď ještě čeká na jednu vrstvu a nebo je hotová. Je prostě pěkná, pevná . Už to musím zkrátit i když před námi bylo ještě několik krásných úseků kdy zvláště ten v údolí nás očaroval. Tedy mě. Před vesnicí Hebanz, kde stály naše auta, bylo ještě jedno pole – Gerdovo. Zase jsem do něho zalez a odcházel jsem moc spokojený. Brambory letos budeme mít pěkný v hezké velikosti. Myslím, že tím oslovíme i ty hospodyňky, které na sebe klidně řeknou, že škrabat brambory je nebaví.
Kdo byl ? Jarda, Emaruš, Jíťa, Thálie, Zdenka, Pavel a já.
Karlovy Vary.
Ahoj přátelé. Do Karlových Varů jsme se připravovali se záměrem navštívit Císařské lázně. Od plánu k jeho uskutečnění tady vede delší cesta než jsme si mysleli. Lázně jsou totiž přístupné jen ve všedních dnech a ještě k tomu ve skupinách, které se tvoří na internetu. Tyto dvě podmínky jsme nesplňovali, ale i tak jsme do KV v neděli 23.7. jeli a bylo to dobře. České dráhy nás tam dovezli za půl hodiny a za 75 Kč i s kolem. Manipulace s koly byla jednoduchá a rychlá, protože naše holky jsou silný a umí sebou hodit !
Sjezd z nástupiště nádraží na cyklostezku bude příště už jednoduchý, stejně jako výjezd na Tuhnice, na nový most a bývalou asfaltku, kterou jsme dříve museli jet do Doubí. Naše první zastavení bylo u Svatošských skal. Místo vyniká především hezkými skalami a bývalou lávkou pro pěší, méně už výčepem a jeho cenami. Jenže zdá se, že ten slouží jen nepřipraveným. To jsou všichni ti, kteří tady dlouho nebyli a neví, že o několik stovek metrů dál na Loket je nová lávka s bufetem a lepšími cenami. Byl obložený lidmi a to byl důvod pokračovat dál. V Lokti na náměstí jsme pomalu zasedli pod pergolu a něco si dali. To hlavní mělo přijít až v Cafe keramika u Jitky Hlavsový.
Výběr zákusků tam mají stále větší, kávu výtečnou a když si dáte nějaký čískejk, tak ani nemusíte před tím na oběd. Jitka se s námi pozdravila, povyprávěla o sbírce peněz na nové zvony a nabídla nám, že s námi zajde do kostela sv. Václava od kterého má klíče. Tam jsou totiž vystaveny dva zvony – Václav a Anna. Třetí zvon byl právě v minulém týdnu odlitý, nese jméno Marie a bude vystaven v sobotu 23.9. na farním dvoře. Jejich zavěšení do zvonice kostela proběhne hned na to a já vás budu o programu této ceremonie informovat. Vidět zvony na zemi je zcela výjimečná chvíle, protože pak budou slyšet, ale ne vidět. My víme, že vše co obsahuje obnovu zvonů v Lokti je práce Jitky. Ona když v roce 2010 projížděla na kole Francií, na své cestě do Santiaga de Compostella, tak velice často slyšela zvony. Měla je každá vesnice. A tehdy si uvědomila jak její město je o tento zážitek připraveno. Léta starostí, nejistoty, ale taky radostí nad přibývající částkou se tedy blíží ke svému naplnění a my budeme u toho.
Byl čas vydat se zpátky zvláště když jsme chtěli zajet i do Bramborárny. Zelený tunel nad cyklostezkou pokračoval až do Sokolova. Bylo to příjemné svezení a teprve až v Dasnicích u hospody jsme si uvědomili jaký je vedro. Já jsem na to chtěl reagovat a vytáhl jsem proto lehké spodní kalhoty s cyklovložkou. Ty byly ale tak lehké až byly průhledné, takže původní nápad jezdit jen v nich byl zamítnut. Další přesun do Třebeně byl rychlý i když foukal proti opravdový vichr. Z fotek je dobře vidět kdo na etapě byl. Etapa měřila 69 km.
Cíl Mílí 2023
Ahoj přátelé. Zatímco start závodu byl zážitek na jedno odpoledne, tak cíl je úplně něco jiného. Je to zážitek na několik týdnů !Letošní dvanáctý ročník Mílí má v sobě hned několik cílů. Nejdříve jsou to tzv pětistovky a to jak na severní tak i na jižní trase. To je cíl pro začátečníky a nebo uvážlivé cyklisty, kteří si chtějí ověřit „do čeho jdou“ a podle výsledku se pak přihlásí na „tisícovku“, nebo se tiše vytratí. Tisíc mil cíl je v Nové Sedlici v cípu Slovenska téměř na trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny. Závodníci zde mají ujeto 1663 km a většina z nich tady končí. Asi tak třicet lidí se letos poprvé v historii závodu vydá na cestu zpět, která má cíl jako „dvoutisícovka“ u nás v Bramborárně Třebeň. Každý cíl má své vítěze jednotlivých kategorií – t.j. kolo, koloběžka a běžci+ pěšáci. Za zmínku jistě stojí fakt, že padl nový rekord na tisícovce – 7 dní a 2 hodiny. To je výkon cca 230 km/den. Přidejte si k tomu nekvalitu cest, obrovské vedro, 15-20 hod/den v sedle kola, shánění jídla a pití, spaní většinou venku, opravy kola atd. a po tom všem Vám z toho vyjde závod mnohem náročnější než TdF.
Za čtrnáct dní po startu jsme měli v neděli 16.7. etapu s cílem v Bramborárně u stojícího vítězného oblouku. S tím obloukem je ale potíž. První dvě postavení nám zboural vítr a to třetí zatím drží. V parku se nás sjelo víc než jsem čekal. S větrem v zádech jsme si nejdříve zajeli do Nebanic na jedno a pak přes Hněvín a Povodí do Třebeně. Míra měl připravený těsto na bramboráky a taky se do toho hned pustil. Naše testování dopadlo dobře ! Náhodou jeli okolo Hanka a Láďa Melcrovi a doplnili náš stav na šestnáct. Kdo tedy byl ? Jitka, Iva, Hanka, Vlasta, Petr, brácha, Melzrovi, Thálie, Olga, Míra a Miluška, Thálie, Zdenka , Jarda a já. Prvního závodníka v cíli můžeme čekat zítra t.j. pondělí.
Už je tu úterý, půl jedenácté dopoledne kdy se v cíli objevuje manželka Milana Hanyka s malým synem a to je neklamný důkaz, že táta už není daleko. V 10.43 hod je opravdu tady. Chlapík menší postavy, přiměřeně špinavý, málomluvný, plachý – jeho pohled přes špinavé brýle většinou míří do země – tak by se dal charakterizovat vítěz první dvoutisícovky Milan Hanyk. Jeho celkový čas je 15 dní, 19 hodin, 43 minut. Pořádně ho rozmluvili až jeho soupeři, kteří přijeli asi tak sedm hodin za ním. Milan dvě třetiny závodu jel na čele a celou tu dobu byl pod tlakem soupeřů, kteří na něj měli ztrátu většinou jen 2 – 3 hodiny. Závod v jeho prospěch rozhodl až déšť na jižní Moravě, kterému Milan stačil ještě ujet, ale kluci za ním si už nabalovali bláto na kola a zdržovali se. Denní výkony nad 200 km byly spíše normou, než výjimkou. Je až obdivuhodné v jak dobré kondici ti první kluci přijíždějí do cíle. Prostě jsou to borci, pro mnohé laiky jsou to magoři nebo blázni, čehož oni jsou si vědomi a přijímají to jako pochvalu ! Jeho soupeři o kterých jsem se už zmínil byli Tomáš Fabián a Pavel Šíp. Oba přijeli ve stejném čase, vysmátý a s velkou chutí na bramborák. Smažilo se dlouho až se z pánví kouřilo !
Ve středu před osmou večer přijíždí sympaťák, opět malé postavy, ani gram váhy navíc, jeho jednobarevné červené triko zdobí bílé oblouky zaschlé soli v podpaží a jeho nohy pak jsou barevná směs opálených míst a zaschlé špíny. Nic ho nebolí, je klidný, s umístěním spokojený. Když přijel na čtvrtém, bramborovém místě tak ty brambory taky dostal ! Ty byly tak dobrý na focení, protože při odjezdu je tady zapomněl. Nevadí, usmažíme z nich bramboráky pro mílaře, kteří přijedou za ním. Michal Ozogán jel svoje šesté Míle a už jen jeden start ho dělí od označení „legenda závodu“. Ten sedmý start si prý nechá na později. Pátý přijel Tomáš Hadámek. Kučeravý kluk, který mluvil a napovídal toho tolik jako všichni před ním dohromady. Připomínal mi postavu Pepina z Postřižin s tím, že na intenzitě hlasu uberu. Šestý je tu Jirka Dolejš. Ten zmizel tak rychle jak přijel. Asi pracovní povinnosti ! Na sedmém až osmém místě jsou letos dva velcí sympaťáci – Lukáš Kubín a Jan Ferster. Prvně jmenovaný je syn Přemka Kubína, velice známé postavy Mílí spojované s až větší spotřebou alkoholu všude tam kam dojel a zůstal. Devátý je Petr Tichý na něhož už několik dní čeká žena, ale to nevadí, protože spolu tady zůstanou ještě týden ve FL a do cíle budou jezdit za dalšíma klukama. První desítku uzavírá introvert Pavel Meres . Jedenáctý je tu Honza Kopka. Jel jsem mu naproti po polňačce na Povodí. I přes bolesti achilovky zářil úsměvem a rozdával bonmoty na všechny strany. Má to tak rád a je to jeho parketa. Později už popisoval vlastní závod kdy první dva dny byly strašně náročný což vysvětloval takto : „Přípravy závodu mě úplně odrovnaly a já se nemoh dostat do tempa ! Druhý týden už byl lepší a jelo se mi líp, jen to vedro !!“ povídal aljašský dobrodruh a všichni jsme mu rozuměli. Přijel téměř přesně týden po vítězi v pondělí 24.7.23 ve 12h 35 min.
Je úterý k večeru a my v cíli studujeme pořád dokola signály trackerů, které by měly vystihovat polohu závodníka v terénu. Na „obzoru“ byl Tilo Arnhold, endérák z Drážďan, který jezdí Míle od začátku a dnešním dojetím dvoutisícovky má za sebou už 10 000 mil ujetých při závodu. No počítejte se mnou : 2x jel pětistovku, 7x tisícovku a 1x dvoutisícovku. Je tedy rekordmanem jak v počtu účastí, tak i najetých mil. Klobouk dolů. Přijel ve dvě hodiny ve středu 26.7. Za krátký čas po něm měla přijet dvojice Klárka Holásková a Tomáš Novotný. Jejich trekry se zastavily někde v Lipový. „Buď jsou vybitý a nebo oba zalehli schovaný před deštěm“ . Ukázalo se, že to druhé byla pravda. Spali za hospodou v Lipový na zastávce autobusu. Naše sestava, včetně dvou velkých fandů Mílí z Aše, znovu zalehla na matrace. Já jsem poprvé v životě spal v Bramborárně a to hned tím nejblbějším způsobem – na matraci na zemi. Uléhání a vstávání bylo příšerný. Ráno v 7.38h je tu ona dvojice na děleném 16-17 místě. Jsou mokrý durch, je jim zima a jsou úplně špinavý . Nic z toho jim nevadí ! Jsou plní euforie ! Aby taky ne, vždyť ona je navždy první vítězkou Mílí v délce 2020 mil. On je rád, že závod dojel jako její doprovod, protože jeho zdravotní stav nebyl dobrý. Jel dvě třetiny závodu s hemoroidy. Kdo ví o co jde trpí a nadává, kdo neví ať je rád ! Na trati je ještě 16 lidí. Tolik o letošních Mílích a je docela možné, že ještě nějakou zajímavost dodám.
A ta první je hned tady. Režisér filmu o Mílích Aleš Nenička také točí rozhovory s chataři, horolezci, běžci, cyklisty, horskými vůdci a jinými dobrodruhy. Vše můžete vidět na www.naHoru.tv
Start Mílí.
Budiž v paměti počítače uloženo, že v neděli 2.7.2023 v 15 hod. byl odstartován 12. ročník 1000 mil. Jen nezasvěcený by vzdálenost tisíce mil, nebo lépe 1600 km, považoval za maximum co jeden trénovaný člověk může ujet v nepřetržitém čase. Ten kdo zná Honzu Kopku a ví o něm něco, tak ten jen čekal kdy to praskne ! Stalo se letos ! Poprvé byla vyhlášena taky trať na 3200 km, nebo chcete-li tam a zpátky. Ze tří set startujících se jich přihlásilo na sedmdesát a to ve všech kategoriích. Na kole třeba sám Honza, na koloběžce Ríša a taky Petr u kterého jsme byli na návštěvě v Křečanech. Pěšky to chce ujít Petr Ozogán, velká to legenda tohoto závodu. Prostě je koho sledovat a komu fandit.
Startu v Hranicích jsme přihlíželi tři – Ivča, Michal a já. Zvědavost tam přitáhla v autě taky Laďu B. Náš malý počet nám neumožnil všechno vyfotit, všude být s leckterými se pozdravit a ještě se projet na kole z Aše a zpět. Na transparent, který před dvěma lety ozdobil tento závod, tedy nebyla kapacita. Potěšilo nás, že po něm byla sháňka, to ano. Vysvětlovat ale zvědavcům kde jsme ho nechali nemělo smysl. Těch důvodů je jistě celá řada a nemají stejnou váhu ! Při zpáteční cestě jsme ani na louku nezajeli.
V Hranicích ani v Aši jsme nenašli hospodu s jídlem Ani Vietnamci neměli později odpoledne otevřeno. Prostě naše pohostinství ve všech směrech upadlo , prodej lahváčů ve slevách jistě roste , stejně jako lidská lenost . Bude tedy vůbec možný aby hospody byly zase jednou plný ? Čas strávený v hospodě jsme nahradili pomocí pro naše mílaře. Ivča i Michal sedli každý do jednoho auta a převezli jsme je do Třebeně kde budou čekat. Večer v půl osmý se ozvali taky Prchlíci. Pamatujete, to jsou ti dva pěšáci kterým jsme jeli loni naproti až na Jesenici, že by chtěli někde přenocovat. Nakonec přijeli tři, s Yvčou Kopkovou a zůstali na noc v Bramborárně.
Asi tak za dvacet dní přijede nejrychlejší cyklista do cíle, který je samozřejmě v Bramborárně. Pak se budou trousit jeden za druhým a možná že po čtyřiceti dnech přijde i pěšák. Snad brzy přidám taky fotky. Hezké léto přeje Pepa D.
Etapa K + T.
Ahoj cyklisti a nebo taky „Ahoj producenti a konzumenti “ ! Obojí je pravda, protože obojí jsme My. No a to už jsme velice blízko k vysvětlení názvu této etapy. K, budiž Karel a T je samozřejmě Thálie. Svými esemeskami jste takto rozhodli ! Zatímco Karel opekl špekáčky, tak Thálie stačila upéct nejen chleba, ale taky dva domažlické koláče. Oba výkony se dají jen s opatrností porovnat, ale o to nešlo. Každý z nich dělal co uměl a mohl pro zdárný průběh naší konzumace. Jak to všechno začalo ?
V neděli 25.6. , to měl svátek Ivan, bylo v poledne kolem 25 st. tepla. Bude 13 hod. a my nejsme kompletní. Chybí Hanka a Emaruš obratem zjišťuje, že máme jet napřed, že nás dožene, myslela si Hanka. Pro jistotu jsem jí do telefonu, řekl opěrné body její trasy a mohli jsme se vydat na cestu. Náš směr byl poněkud jiný, protože jsme jeli nejdříve ke starorybnickému rybníku, nebo lépe ke zřícenině hradu Starý Rybník. To je naše oblíbené místo na zastávky. Nabízím tady Michalovi aby zkusil tyto dva rybníky za sebou objet po náročné stezce vlevo a přitom trochu vyfotit hrad. On proti tomu nic neměl a odjel. My taky, ale po silnici vpravo. Čekáme u světel, pak jedeme až na začátek polňačky a Michal nikde. Objevil se za chvíli docela spokojený a stručně konstatoval „cesta byla zarostlá !“ O krásné cestě po louce na Vojtanov, stejně jako o výjezdu k golfu přes Otov jsem psal už několikrát. Nad golfem se ptám lidí „Kdo má chuť projet si stezku ve vysoký trávě ?“ Jen Michal a ostatní posílám do lesa. Nám dvěma se ta neposečená louka moc líbila a tak jsem pro sebe rozhodl, že na zpáteční cestě tady natočím video. Byl to nejhezčí úsek této etapy.
Teď už sedíme u Karla na zahradě za čerstvě ostříhaným živým plotem. Karel s komentářem rozlívá frťany a k tomu za stálého obracení opéká buřty z Lidlu. Do toho konečně přijíždí Hanka a po ní taky Jarda. Pro dnešek jsme kompletní. Ale jen pro dnešek, mě tu chybí dva nebo tři lidi důležití pro život party. V nastalé chvíli ticha jsem položil otázku, kterou jsem signalizoval na pozvánce, :“Příští neděli je start Mílí, pojedete ?“ Odpovědí je ticho, nerozhodnost a dvě odmítnutí. Když jsem to v pondělí ventiloval před dvěma mě blízkými lidmi a byly to dva rozhovory nezávislé na sobě tak jejich reakce byla téměř stejná. „A co by si chtěl ? To je zajímavý jen pro Tebe !“ a pod. Já jsem se bránil argumenty jako :“ Vždyť celou řadu z nich znají !“ nebo „Bez Mílí by nebylo Beskyd, nebyla by procházka Prahou, nebyla by opakovaná návštěva u Kopků atd.“ Proč tohle mám proboha vytahovat ? Každý jsme si nechali svůj názor a debaty skončily. Čas to musí vyvětrat.
Na cestu zpátky jsme se dost dlouho připravovali a stejně to dopadlo všechno jinak. Petr s Vlastou dali jasně na vědomí, že jedou po asfaltu a já měl za to, že zbytek pojede stejně jako sem nahoru, tedy lesem. Jenže po ujetí asi 200 m má Thálie telefon. Volal Karel, že je tam zapomenutý mobil. Thálie většinou nestartuje mezi prvními, takže ani neměla šanci dokřiknout na nás vepředu. Brzy po vjetí do lesa stavím a co vidím ? Jsme tři ! Michal se rychle vrací až na osudnou křižovatku ale nikdo tam. Pak už to začaly rovnat telefony mezi Ivčou a Michalem a taky mnou. Křižovatku před Seeberkem si dáváme jako místo setkání, protože mobil patří Hance a ta je s námi. Proženeme se golfem , pak Házlovem a co nevidět je tu Zelený háj a Poustka. Nic naplat, přesto jsme tam přijeli jako druzí ! Musím ocenit Hanku za její výkon. Společně si stanovujeme jako místo příští zastávky Krapice. Jenže tam jsou jen do pěti a teď je něco přes šest. Nevadí popojedem ! Příští stanice :fotbalák . Tam se to povedlo ! Úsměvný bylo naše nasedání na kola při odjezdu. Od vedlejšího stolu nás pozorovala mládež a byl jim k smíchu náš způsob kdy kolo musí více k zemi a noha pomalu nad zem. Však se dočkáte dorostenci ! Zaznamenám 47 km. Byl : Iva, Jarda, Michal, Thálie, Karel, Petr, Vlasta, Emaruš, Hanka, brácha a já.
Tak i toto se dělo při dnešní etapě ! Hezké léto. Pepa D.
Domažlice.
Ahoj kamarádi. V neděli 18.6.2023 jsme se po ročním odkladu vydali do Domažlic. Tady mě to nutí svoje vyprávění o etapě zastavit a zmínit se o historické události s velkým významem pro Čechy, tehdejší Evropu i církev. Jde o bitvu u Domažlic v roce 1431. Husité měli svojí představu o fungování světa shrnutou do Čtyř pražských artikul – přijímání pod obojí / svoboda slova / zákaz světského panování církve / potírání smrtelných hříchů . Toto učení nebylo tehdejšími vládci a Basilejským sněmem přijato a Češi byli prohlášeni za kacíře, které je nutné silou umlčet. Vypravena byla tedy pátá křížová výprava , která 10.8. onoho roku začala obléhat a dobývat Domažlice. O čtyři dny později dotáhl Prokop Holý svoje husitské vojsko před město, zabránil tak jeho úplnému zničení a zaútočil do nesoustředěných křižáckých vojsk a rozprášil je . To se hlavně odehrálo na Baldovském návrší u města – blízko jsme se stavěli u lesa na cestě domů ! Basilejský sněm uznal, že s Čechy je třeba jednat a pozval je na koncil. Zástupci husitů vybaveni krutou zkušeností z před 17.ti lety s upálením Jana Husa, se pojistili před cestou do Basileje získáním tzv. Chebského soudce v roce 1432. To byla listina vyjednaná u nás v Chebu v klášteře dominikánů zaručující bezpečnost pro cestu a pobyt v Basileji kde se snažili o obhájení své politiky, tedy Čtyř pražských artikul. Bylo to až neuvěřitelné vítězství české věci nad celým křesťanským světem. Tak tolik o spojení našeho Chebu a chodských Domažlic.
Můj kamarád Zdeněk Huspek čekal na parkovišti a hned na místě nás seznámil s programem, který pro nás měl připravený. Nejprve zajedeme do Draženova kde je připravený starosta obce pan Petr Selnar aby nám ukázal zachovalý chodský dvůr a zvláště špýchar. On sám se zasloužil o záchranu této stavby ! Uvnitř je výstava nábytku, keramiky a všech možných předmětů, které patřily do vybavení chodských chalup. Odtud opět po cyklostezce jsme zajeli ke kapli Dobrá Voda s pramenem vody. Je to místo kde se konají draženovské poutě a určitě je tady s muzikou, pivem a klobásou příjemně. Po krátkém kontaktu se státovkou (tak jsme říkali silnici 1.třídy za mlada) jsme se ocitli v Újezdě před branou statku Jana Sladkýho Koziny. Když nám starší paní otevřela a po kratičkém přivítání a zaplacení nás pustila do sence (jinde sednice nebo teď obývák) nevycházel jsem z údivu nad množstvím psaných informací v různých vitrínách a na tabulích. Na čtení by to chtělo čas a nebo raději pozorně poslouchat z repráků paní jak nás provází v chodském nářečí jednotlivými místnostmi. Skutečnost bych popsal stručně -„od každého trochu“ a tak nám zůstal hlavně ten celkový dojem ze stavení, z bohatě vyšívaných krojů, z úžasně staré a čisté podlahy, z množství původního nábytku, keramiky atd. Pro mě pak taky možnost zapsat poděkování do návštěvní knihy na stole z 16.století. Ještě před obědem zajedeme na Hrádek. Je tu hezký výhled na Domažlice . Hned vedle zavřené hospody tu leží velký betonový chodský pes na kterého se dá vystoupit a sednout si mezi jeho uši, jak nám dokázal Michal. Ještě bylo možné popojít o něco výš k soše Koziny a zastavit se na terase s výhledem. Zatímco všichni pochodovali nahoru, my jsme se Zdeňkem zasedli pod strom a všimli si, že Thálie má zpoždeníčko, ale malý. Jenže ono to v rychle nastalé situaci bylo hodně. Odjeli jsme dolů, prudce odbočili doprava směr Trhanov a já až na začátku sjezdu do vesnice jsem slyšel telefon. Zastavím a ona Thálie :“ Pepo kde jste, vždyť jste mi ujeli !“ volala lítostivě, nikoliv naštvaně. Říkám :“Pojeď dolů po asfaltu a při kontaktu s další silnicí to ulom hodně doprava !“ Ona :“Jenže tady jsou dvě cesty a lidi co jdou zdola vás neviděli !“ Pak jsem pochopil, že stojí na „kruháči“ který tam namaloval znuděný turista pneumatikami svého silného auta. Přidávám další pokyn :“ Tak tou pravou a určitě dole odboč vpravo a dál už bude směrovka na Trhanov !“ „Tak jo, to jsem zvědavá“ byly její poslední slova. Po chvíli čekání na okraji vesnice skutečně dorazila. Do hospody jsme dojeli spolu.
Už jsme u vchodu a tu odněkud přibíhá Pavel :“ Musíme pryč, tady jsou ignoranti a stojí to tu za hovno !“ prohlásil po poradě s místní paní. Všichni ostatní se ochotně zvedají a jdou za vůdcem rebelie. Venku se přidává ještě Zděnek s podobným názorem a tak co ? Sedáme na kola a jedem ! Už za jízdy domlouváme další postup. „Ty Výhledy musíme vynechat, to nestihneme !“ říkám Zděnkovi a on souhlasí. Rád by se dovolal na pana Riedera který provádí dřevařským muzeem v Peci pod Čerchovem. Jenže on to nebere a ještě k tomu ani nevíme kde to muzeum je. Vůdce trhanovské vzpoury Pavel aktivně hledá jedno i druhé a je úspěšný ! Za chvíli přijíždí velmi sympatický děda na Mopedu, nachází nás u kaple ve tvaru rotundy s krásnou střechou a otevírá vrátka u protějšího domu kde je to muzeum. Ještě na zápraží se dá do řeči a hned bylo jasno. „Ten potřebuje hodně času aby řekl všechno co má na srdci.“ Za chvíli jsme mu vysvětlili naší situaci s žízní a hladem a požádali ho o půlhodinové shrnutí. Pustil se do toho a byla z toho hodina, ale nikdo neprotestoval, protože jeho výklad byl zasvěcený a příjemný. V jedné velké místnosti měl mnoho kusů nářadí, nádobí, keramiky atd. viz. foto. Měl tam taky malý soustruh na dřevo poháněný smyčcem v pravé ruce. Levou rukou přikládal dlátka a nebo drát kterým vypaloval do vyráběných rukojetí ozdobnou čárku. Bezvadná podívaná. Už musíme opravdu jet do Babylonu na oběd, nebo nám tu někdo zhubne ! Jsme tam a přes silnici máme hotel s terasou. Uvnitř bylo líp, tedy až na to jídlo. To se ale nedá nic dělat ! Jsme tu poprvé takže toto přiměřené riziko musíme snést. Poslední úsek je cyklostezka do Domažlic. Pro mě to byla nádherná přehlídka mnoha kmenů dubů a bílých topolů, které jí lemovaly. Loučíme se se Zdeňkem, ještě si sami zajedeme na náměstí a když si uvědomíme, že je po sedmé, tak začínáme chvátat domů.
Etapa měla 30 km. Kdo byl : Iva, Michal, Thálie, Pavel, Hanka, Oli a já. Těším se příště. Pepa D.