Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Archive for Červenec 2013

Zpráva z etapy č. 10/13

     Přátelé,

během týdne padaly teplotní rekordy, rádio radilo nevycházet a omezit činnost, zvláště starších osob, obilí na poli nezrálo, ale usychalo a do toho se blížil termín naší etapy.  Byl jsem zvědav jak to dopadne s účastí a ono dobře. Na každou akci (nechci psát rovnou pitomost) se najdou lidi. Láďa D. Kika, Kája, Láďa B. Zuzka a já z naší party a k tomu početná výprava (4) z rodiny Pepína Volfíka a Ládi – syna Zuzky. Deset není málo.

   Je zataženo a příjemně, to asi proto, že je teprve devět hodin. První vážný cíl je pivovar Kynšperk. Představa, že jejich Zajíc bude dobře chlazený se brzy rozplynula u zavřených vrat pivovaru s nápisem „Otevřeno  11  –  20 hod.“ Není ani deset  takže zkusíme ještě hospodu U Splavu a úspěšně. Začíná to pěkně z prudka – Laďa B. si dává dvakrát kofolu s rumem, no uvidíme. Dasnický kopec jedeme i když louže u nádraží jsou vyschlý. Při jarní etapě na Medard to bylo obráceně, vzpomínáte ? Na kraji Sokolova se staví nový most a proto značení u silnice má snahu zabránit vjezdu cyklistů.  Krátce konstatujeme, že na žádné stavbě se v neděli nepracuje,  tvrdošíjně míříme po cyklostezce k městu kde se naše úvaha potvrzuje. Cesta je volná, nikdo tam není. Brzy už bude Královské Poříčí a tam statek Bernard. Laďa si dává jen gulášovku a k tomu dvě piva, prý kvůli pitnýmu režimu.

   Spěcháme do zelenýho tunelu k řece, kde stín a blízkost vody dává pocit ochlazení. Tady se ujímá čela Kája a svým pravidelným tempem – nikoliv pomalým – nás dovede až na Svatošky. Před tím ale projíždíme Loket stále kolem vody. Je to moc hezký a fotogenický. V hospodě U Svatošských skal si naplno uvědomujeme tu výheň z extremního počasí. Slunečníky tvoří plátěný skleník kde je sice stín, ale zato ještě větší vedro. Kája nám tady s klidem jemu vlastním oznamuje, že to otáčí a jede na kole zpátky. Laďa B. taky. Rozdíl mezi nima je ale hodně velký : zatímco Kája jede plynule do Chebu, tak Laďa B. z toho má etapák. Vždyť ho známe, má cestou pořád co  studovat. Domů se dostal v devět a to po sedmi pivech, dvou velkých rumech, jednom steaku a sám už ani neví co jestě měl.

   My ostatní dojedeme do Doubí a přes přehradu a Březovou do Varů. Ve Vřídle se snažím dostat vodu k pití a paní co tam prodává pohárky mě odkazuje až k poslednímu kohoutku. Tam prý má minerálka „jen“ 35 st. Oba se tomu musíme smát a ona mi raději  natočí obyčejnou kohoutkovou vodu na jejím WC. Když to venku ještě vyprávím tak jde okolo mladý městský policajt. Využíváme situace a ptáme se na možnost průjezdu KV na kolech. On se při tom povídání od nás dovídá, že jsme z Chebu a má z toho upřímný šok. Po pár krocích se ještě jednou vrací aby se ujistil, že tedy fakt z Chebu a že máme skoro 70 km.  Bylo toho na něho moc, vždyť byl sám. Proto hlídka je většinou dvoučlenná a někdy taky se psem, protože víc hlav, víc ví. Hned na to se ukázalo, že jeho rady na průjezd městem byly zbytečný, protože stejně jedeme do zákazu, na pěší zónu a furt pryč.

   Zbytek času trávíme, jako obvykle v „mekáči“. Mají tu dobrou zmrzlinu i kafe a pod jejich pergolou lítají holubi skoro až do huby, tak jsou drzí.  Autobus přijel včas, řidič bezvadný, ale co mohl dělat když už od pátku mu nefungovala klimatizace a okna se nedaly otevřít. V těchto rozpálených piliňákách jsme v Chebu o 15 min dříve – bravo šoferovi.

   Tak zase příště někam jinam.  Těší se a všechny zdraví Pepa D.

Etapa č. 10/13

       Přátelé v neděli 28.7.2013 jedeme další etapu. Sraz si dáme v 9 hod. v Tršnici abychom mohli jet celou cyklostezku až do K.Varů pohromadě.  Na zastávkách se domluvíme cestou. Na cestu zpět využijeme cyklobus, který odjíždí z Varů v 17 hod.

       Těším se. Zdraví Vás  Pepa D.

P.s. Pokud se mi nepodaří se včas vrátit  z cesty tak vedením etapy je pověřen Pepa Volf.

Zpráva z etap č.8 a 9

      Přátelé, osmá etapa se jela v neděli 7.7.2013 se startem z Tršnice. Vedla přes Třebeň, Milhostov k úplně nově  opravené studánce minerálky v Boru. Dál pak na Mlýnek, Hrzín do Lomničky odkud po louce (po trase 1000 mil) k potoku a lesem na Velký Luh. Po pár kilometrech jsme v restauraci U komína ve Skalný. Okruh se uzavírá v Drahově kde se loučí franťáci. Bylo nás 13 a ten den máme 40 km.

   Hned následující neděli jedeme znovu. Takže 14.7.2013 ve 13 hod  jsme skoro všichni na dvoře u Beránků – chybí jen Janďák, Petr a Iva. Zdena H. už podruhý za sebou jede a prý příště už pojede taky Lenka, naše mariánskolázeňská větvička. Trasa vede na Ameriku a Lužnou a tam zase po roce na hráze rybníků. Vzpomeňte jak tam bylo krásně. Jsme zpět na silnici a jedeme na Hůrku, vpravo polňačkou kolem Libé na silnici, která nás posléze dovede do Hazlova. Normálně by tady musela být zastávka, ale dnes je vyjímečná situace – pití je připravený na chalupě ve Skalný. Takže na Zelený háj a Vojtanov odtud po louce mezi špulkama sena na Starý Rybník a do Skalný.

    Tady už týden dojíždí závodníci do cíle „1000 mil“ . Taky jsme si zkusili projet vítězným obloukem, což je dostatečně zdokumentováno – viz. foto. Kdo má zájem dovědět se více o tomto závodu tak na webu www.1000miles.cz.  Měl jsem v plánu besedu s Honzou Kopkou, ale okolnosti to chtěli jinak. V té chvíli přijeli do cíle závodníci a taky právě odjížděli dvě třetiny Honzova týmu a on na všechno zůstal sám. Nevadí, příště. Alespoň jste viděli atmosferu dojezdu. Bylo nás deset a máme asi 40 km.  

   Zdraví Vás Pepa D.   P.s. v galerii je několik fotek od Jirky L.z osmé etapy, které je třeba rozkliknout a pak se obrázek objeví. Příště se to už nestane. Fotky č.33 – 38 je vítěz závodu Honza Tyxa, č.41 – 42 je Milča Silný, č.45 – 49 je vítězka kategorie žen 18 letá Marketa Marvanová

 

Rakousko 2013

    „Innská stezka“ tak se jmenovala letošní zahraniční dovolená na kterou ,považte, vyrazilo deset lidí z naší party. To je hodně a také příslibem pro příští rok kdy pojedeme na další krásnou cestu kolem Bodamského jezera. Ještě něco bylo bezvadný na této dovolené – cesta autobusem začínala ráno.

   Ve středu 22.6. v osm jsme na Rozvadově  kam po chvíli přijíždí Ivan, nakládáme a po šesti hodinách pohodové jízdy jsme v Innsbrucku.  Na prohlídku je pár hodin a tak rychle do centra. Až tam přijedeme příště tak půjdeme z parkoviště do centra přes park, ale my jsme na prubířské cestě  na které se zkušenosti teprve získávají. Kdo by neviděl „Zlatou stříšku“ nebyl by v Innsbrucku. Na starém náměstí je palác s gotickým arkýřem jehož střecha je pokryta 2657 pozlacenými měděnými šindeli. Císař Maxmilián ho v roce 1500 nechal přistavět k domu, který byl rezidencí tirolských knížat. Jo to je tak, na poddaný můžou padat trakaře, ale na čísařepána ani kapka.  Zajímavější je ale věž na kterou za dva euráče vyšlápnete asi 140 schodů a máte město jako na dlani – viz foto.  Ještě stíháme zajít k Innu a tam u jednoho starého domu je sousoší a my, protože nemáme informace, se nemůžeme shodnout jestli je to prostý lid čekající velkou vodu z hor a nebo partyzáni z Tyrol. Proč by jinak držel v ruce tu pušku? Po krátké jízdě opouštíme dálnici a jsme v údolí Ötztall. Z něho po 8 km serpentin a o 500 nadmořských metrů výše přijíždíme do vesnice Niederthai k hotelu Tauferberg. Stáváme se hosty rodiny Falkner. Venku je zima a tak frťánek nějakého šnapsu od ani ne padesátikilové servírky přichází vhod. Na pokoji jen zíráme jaký že přepych si to dovolujeme. A k tomu výhled z balkonu na hory a pak večeře. Ta první je vůbec zrádná. Volný zeleninový bufet a hladový turista si spolu rozumí, ovšem má to háček. Každý pozná kde je mrkev, kde červená řepa ale nikdo neví jak to chutná. Někteří účastníci zájezdu si naberou kopec všeho a pak u stolu naříkají jak je to kyselý, nebo bez chuti a nakonec to ani nesežerou vždyť vzápětí je tady polévka, hlavní jídlo, zákusek. Blíží se devátá a my jako „koule“ jdeme spát a za pár hodin máme snídani dle libosti. No to je tedy začátek.

   Na start první etapy jedeme 50 km autobusem do městečka Landeck, které je označováno za turistické centrum Tyrolska. My z něho vidíme jen parkoviště u nákupního centra  a to je škoda. Tak příště, to už se nebudeme bát 50 km etapy, už budeme znát značení stezky a zbyde čas na městečko, které je jistě krásné. Často jedeme sevřeným údolím řeky Innu kam se ještě musí vejít železnice, silnice a cyklostezka. Profil krajiny je mírně zvlněný, takže i na kopce došlo. Při jednom lehčím sjezdu, ovšem do zatáčky, se Zdenda tak kochala pohledem do kraje až skončila v poli brambor. Žádnou škodu sobě ani bramborům nezpůsobila a tak jedeme dál, plni dojmů a s vírou, že brzy bude kafe. A bylo. Do cílového městečka  Telfs přijíždíme  včas a tak místo k autobusu zajíždíme raději do města. Už z dálky byla vidět oranžová fasáda kostela a to rozhodlo. I zmrzlinu jsme našli. Pak už jen hodina jízdy do hotelu a bude večeře.

   Dnes necháme Inn dole v údolí a vydáme se na kolech proti proudu potoka do hor. Prvních pět, šest km se dá jet, ale stejně jsou z toho přískoky než nějaký výjezd kopce. Všude se nabízí tolik krásných scenérií a to prostě nejde jen jet. Člověk se musí kochat a fotit aby doma bylo na co koukat a vzpomínat. Stoupáme, blíží se závěr, hospůdka Schweinfurterhütte je na dohled, je pět nad nulou, místo deště sněží, je to krásný, nespěcháme, tlačíme. Jsme nahoře, hospůdka je zatím prázdná, jídelní lístek plný polévek a jiných jednoduchých jídel. Užíváme si, ta cesta stála i za tohle. Dolů sjíždíme ten krpál pomalu a už po 2 km jsme v salaši u hospodyně, která ložnici  na den změní v lokál a nabídne sýry, klobásy a taky dobrý kafe. Laďa tam viděl připravovat dva stejky a dostal na ně  chuť, jenže se brzy vyjasnilo, že ty jsou k obědu pro rodinu a ne pro hosty. Ani přemlouvání nepomohlo, protože to neměla povolený od úřadů. Po sjezdu dolů nás čekaly ještě vodopády Stuibenfall – nejvyšší v Tyrolsku (159 m). Po turistické stezce se dostanete na vyhlídkové plošiny. Není to lehká procházka, ale stojí za to. Ještě stojí za zmínku, že Laďa se na cestě dolů ujal role vůdce a přivedl větší část party do údolí jinou cestou a to bylo dobře.

   Je tu další etapa kolem Innu. Začínáme blízko Innsbrucku v městečku Hall. Do historického centra se dostáváme snadno, stačí přejet plnou čáru a pak trochu pěšky a jste tam. U radnice je trh, blízko taky Ičko kde dostávám plán města a tak výjezdu ven nic nebrání, jde to hladce. Přejedem po dřevěném mostu Inn, teď vlevo a s větrem v zádech jsme brzy ve Wattens. Tady je firma Swarovski s expozicí „Křišťálový svět Swarovski“. Prochází se čtrnácti komnatami kde vládne tma ve které ještě více vynikají exponáty z křišťálu. Klaustrofobii je třeba nechat doma, jinak vás to rychle vyžene ven jako mě. Na závěr mohou bohatí turisté utrácet v prodejně za šperky . Jsme venku, před námi je ještě podstatná část etapy, máme zpoždění, ale vítr v zádech a roviny před sebou. Brzy jsme v Rattenbergu, začíná pršet, máme žízeň, všude zavřeno až hotel Panský dvůr nás přijímá a usazuje na místo pro štamgasty. Venku dost prší, ale nám je dobře. Na řadu přichází runda šnapsu páleného z ředkve, nebo možná z kedlubny. Kdo ví? Chuť je to originální, chtělo by to ale skončit, jenže je tu druhá runda. Co se dá dělat. Po zaplacení už venku neprší a začne zase až už jsme naložený a autobus odjíždí.  Nelze ale zapomenout na to co se stalo Petrovi H. Jsme na okraji města Kundl (bože to je jméno) stezka je hodně úzká, Péťa se otáčí, kolo míří na krajnici, která ale není a tak se rychle řítí z prudkého kopce rovnou do kopřiv a keřů k potoku. Podařilo se mu bez újmy na zdraví včas zastavit to klouzání po prdeli. Nikdo ho neviděl. Když jsme podjížděli most tak mi intuice řekla „podívej se do mapy“,  já se podíval a zjistil, že to je most na který musíme najet. Tak se vracíme kousek zpátky a tam Péťa vylézá z pangejtu za všeobecného veselí a obdivu, že to dokázal. Bylo to určitě třikrát horší než vpád Volfíka do Krkonoš.  

   Je poslední den a nás čeká nejdříve přejezd autobusem přes Fernpass do německého Füssenu. V jeho blízkosti jsou dva zámky : Hohenschwangau a Neuschwanstein. Právě ten druhý byl cílem dnešní etapy . Nebylo to daleko, tak 5 km a jsme na parkovišti. V info se dovídám, že nahoru kola nesmí. Buď pěšky a nebo busem za 1.80 E. My volíme tu druhou variantu a to se vyplatilo. Kopec to je kabrňácký.Co nevidět jsme na Marienbrücke, vyhlídkovým mostu postaveným proti zámku. Úžasný místo. Všude plno japonců a číňanů, Evropa je v menšině. Dál už nechám mluvit fotky. Jednoho tam napadá otázka : co bylo dřív? Zámek Šípkové Růženky nebo tenhle zámek ? Obojí je dětská romantika. Jak to asi vypadá uvnitř? Tak to snad příště.  Cesta dolů pěšky taky stojí za to. Brzdící svaly a taky kolena dostávají zabrat. Autobus jezdí i dolů a nebo kočáry – to pro jindy. Dole nastala shoda v tom, že další pokračování po cyklostezce už nebude a jde se na oběd. Vracíme se do Füssenu kde procházíme, projíždíme ulice a pak i s Dašou usedáme ke stolu v restauraci Hvězda. Dostáváme papírové brindáky, dáváme si každý něco jiného, ale vždy je toho velká porce. Je to nesmysl, sníst se to nedá. Příště povede cesta přes jednu porci pro dva, tak jak to měli Iva s Miladou a bude. Ještě kafíčko a to rovnou v italské cukrárně. To byl ale závěr dovolený !

   Už se těšíte na dalsí ?  Já taky.  Zdraví Vás Pepa D.

 

Etapa č. 9/13

   Přátelé, jak už jsem minulou neděli říkal, je tuto neděli 14.7. etapa. Startujeme ve 13 hod. od Beránka ze dvora. Pojedeme na Libou – Hazlov – Vojtanov  do Skalné kde bude zastavení na chalupě a beseda s Honzou Kopkou a možná i někým ze závodníků , kteří v této době končí závod „1000 mil“.

   Zavolejte si navzájem, protože pozvánka jde na stránky pozdě. Když pojedete autem, tak v 16 hod na chalupě.        Zdraví Vás Pepa D.