CykloDusak

    „Innská stezka“ tak se jmenovala letošní zahraniční dovolená na kterou ,považte, vyrazilo deset lidí z naší party. To je hodně a také příslibem pro příští rok kdy pojedeme na další krásnou cestu kolem Bodamského jezera. Ještě něco bylo bezvadný na této dovolené – cesta autobusem začínala ráno.

   Ve středu 22.6. v osm jsme na Rozvadově  kam po chvíli přijíždí Ivan, nakládáme a po šesti hodinách pohodové jízdy jsme v Innsbrucku.  Na prohlídku je pár hodin a tak rychle do centra. Až tam přijedeme příště tak půjdeme z parkoviště do centra přes park, ale my jsme na prubířské cestě  na které se zkušenosti teprve získávají. Kdo by neviděl „Zlatou stříšku“ nebyl by v Innsbrucku. Na starém náměstí je palác s gotickým arkýřem jehož střecha je pokryta 2657 pozlacenými měděnými šindeli. Císař Maxmilián ho v roce 1500 nechal přistavět k domu, který byl rezidencí tirolských knížat. Jo to je tak, na poddaný můžou padat trakaře, ale na čísařepána ani kapka.  Zajímavější je ale věž na kterou za dva euráče vyšlápnete asi 140 schodů a máte město jako na dlani – viz foto.  Ještě stíháme zajít k Innu a tam u jednoho starého domu je sousoší a my, protože nemáme informace, se nemůžeme shodnout jestli je to prostý lid čekající velkou vodu z hor a nebo partyzáni z Tyrol. Proč by jinak držel v ruce tu pušku? Po krátké jízdě opouštíme dálnici a jsme v údolí Ötztall. Z něho po 8 km serpentin a o 500 nadmořských metrů výše přijíždíme do vesnice Niederthai k hotelu Tauferberg. Stáváme se hosty rodiny Falkner. Venku je zima a tak frťánek nějakého šnapsu od ani ne padesátikilové servírky přichází vhod. Na pokoji jen zíráme jaký že přepych si to dovolujeme. A k tomu výhled z balkonu na hory a pak večeře. Ta první je vůbec zrádná. Volný zeleninový bufet a hladový turista si spolu rozumí, ovšem má to háček. Každý pozná kde je mrkev, kde červená řepa ale nikdo neví jak to chutná. Někteří účastníci zájezdu si naberou kopec všeho a pak u stolu naříkají jak je to kyselý, nebo bez chuti a nakonec to ani nesežerou vždyť vzápětí je tady polévka, hlavní jídlo, zákusek. Blíží se devátá a my jako „koule“ jdeme spát a za pár hodin máme snídani dle libosti. No to je tedy začátek.

   Na start první etapy jedeme 50 km autobusem do městečka Landeck, které je označováno za turistické centrum Tyrolska. My z něho vidíme jen parkoviště u nákupního centra  a to je škoda. Tak příště, to už se nebudeme bát 50 km etapy, už budeme znát značení stezky a zbyde čas na městečko, které je jistě krásné. Často jedeme sevřeným údolím řeky Innu kam se ještě musí vejít železnice, silnice a cyklostezka. Profil krajiny je mírně zvlněný, takže i na kopce došlo. Při jednom lehčím sjezdu, ovšem do zatáčky, se Zdenda tak kochala pohledem do kraje až skončila v poli brambor. Žádnou škodu sobě ani bramborům nezpůsobila a tak jedeme dál, plni dojmů a s vírou, že brzy bude kafe. A bylo. Do cílového městečka  Telfs přijíždíme  včas a tak místo k autobusu zajíždíme raději do města. Už z dálky byla vidět oranžová fasáda kostela a to rozhodlo. I zmrzlinu jsme našli. Pak už jen hodina jízdy do hotelu a bude večeře.

   Dnes necháme Inn dole v údolí a vydáme se na kolech proti proudu potoka do hor. Prvních pět, šest km se dá jet, ale stejně jsou z toho přískoky než nějaký výjezd kopce. Všude se nabízí tolik krásných scenérií a to prostě nejde jen jet. Člověk se musí kochat a fotit aby doma bylo na co koukat a vzpomínat. Stoupáme, blíží se závěr, hospůdka Schweinfurterhütte je na dohled, je pět nad nulou, místo deště sněží, je to krásný, nespěcháme, tlačíme. Jsme nahoře, hospůdka je zatím prázdná, jídelní lístek plný polévek a jiných jednoduchých jídel. Užíváme si, ta cesta stála i za tohle. Dolů sjíždíme ten krpál pomalu a už po 2 km jsme v salaši u hospodyně, která ložnici  na den změní v lokál a nabídne sýry, klobásy a taky dobrý kafe. Laďa tam viděl připravovat dva stejky a dostal na ně  chuť, jenže se brzy vyjasnilo, že ty jsou k obědu pro rodinu a ne pro hosty. Ani přemlouvání nepomohlo, protože to neměla povolený od úřadů. Po sjezdu dolů nás čekaly ještě vodopády Stuibenfall – nejvyšší v Tyrolsku (159 m). Po turistické stezce se dostanete na vyhlídkové plošiny. Není to lehká procházka, ale stojí za to. Ještě stojí za zmínku, že Laďa se na cestě dolů ujal role vůdce a přivedl větší část party do údolí jinou cestou a to bylo dobře.

   Je tu další etapa kolem Innu. Začínáme blízko Innsbrucku v městečku Hall. Do historického centra se dostáváme snadno, stačí přejet plnou čáru a pak trochu pěšky a jste tam. U radnice je trh, blízko taky Ičko kde dostávám plán města a tak výjezdu ven nic nebrání, jde to hladce. Přejedem po dřevěném mostu Inn, teď vlevo a s větrem v zádech jsme brzy ve Wattens. Tady je firma Swarovski s expozicí „Křišťálový svět Swarovski“. Prochází se čtrnácti komnatami kde vládne tma ve které ještě více vynikají exponáty z křišťálu. Klaustrofobii je třeba nechat doma, jinak vás to rychle vyžene ven jako mě. Na závěr mohou bohatí turisté utrácet v prodejně za šperky . Jsme venku, před námi je ještě podstatná část etapy, máme zpoždění, ale vítr v zádech a roviny před sebou. Brzy jsme v Rattenbergu, začíná pršet, máme žízeň, všude zavřeno až hotel Panský dvůr nás přijímá a usazuje na místo pro štamgasty. Venku dost prší, ale nám je dobře. Na řadu přichází runda šnapsu páleného z ředkve, nebo možná z kedlubny. Kdo ví? Chuť je to originální, chtělo by to ale skončit, jenže je tu druhá runda. Co se dá dělat. Po zaplacení už venku neprší a začne zase až už jsme naložený a autobus odjíždí.  Nelze ale zapomenout na to co se stalo Petrovi H. Jsme na okraji města Kundl (bože to je jméno) stezka je hodně úzká, Péťa se otáčí, kolo míří na krajnici, která ale není a tak se rychle řítí z prudkého kopce rovnou do kopřiv a keřů k potoku. Podařilo se mu bez újmy na zdraví včas zastavit to klouzání po prdeli. Nikdo ho neviděl. Když jsme podjížděli most tak mi intuice řekla „podívej se do mapy“,  já se podíval a zjistil, že to je most na který musíme najet. Tak se vracíme kousek zpátky a tam Péťa vylézá z pangejtu za všeobecného veselí a obdivu, že to dokázal. Bylo to určitě třikrát horší než vpád Volfíka do Krkonoš.  

   Je poslední den a nás čeká nejdříve přejezd autobusem přes Fernpass do německého Füssenu. V jeho blízkosti jsou dva zámky : Hohenschwangau a Neuschwanstein. Právě ten druhý byl cílem dnešní etapy . Nebylo to daleko, tak 5 km a jsme na parkovišti. V info se dovídám, že nahoru kola nesmí. Buď pěšky a nebo busem za 1.80 E. My volíme tu druhou variantu a to se vyplatilo. Kopec to je kabrňácký.Co nevidět jsme na Marienbrücke, vyhlídkovým mostu postaveným proti zámku. Úžasný místo. Všude plno japonců a číňanů, Evropa je v menšině. Dál už nechám mluvit fotky. Jednoho tam napadá otázka : co bylo dřív? Zámek Šípkové Růženky nebo tenhle zámek ? Obojí je dětská romantika. Jak to asi vypadá uvnitř? Tak to snad příště.  Cesta dolů pěšky taky stojí za to. Brzdící svaly a taky kolena dostávají zabrat. Autobus jezdí i dolů a nebo kočáry – to pro jindy. Dole nastala shoda v tom, že další pokračování po cyklostezce už nebude a jde se na oběd. Vracíme se do Füssenu kde procházíme, projíždíme ulice a pak i s Dašou usedáme ke stolu v restauraci Hvězda. Dostáváme papírové brindáky, dáváme si každý něco jiného, ale vždy je toho velká porce. Je to nesmysl, sníst se to nedá. Příště povede cesta přes jednu porci pro dva, tak jak to měli Iva s Miladou a bude. Ještě kafíčko a to rovnou v italské cukrárně. To byl ale závěr dovolený !

   Už se těšíte na dalsí ?  Já taky.  Zdraví Vás Pepa D.