Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Archive for Duben 2018

Sedmá etapa r. 2018.

Kamarádi, v neděli bude zase hezky. Nepřetržitá šňůra našich etap je přípravou na první dovolenou a také ukojením naší touhy po kole, způsobené dlouhou zimou. Je to tak ? Na úpravu zahrádky je čas šest dní v týdnu, ale ten sedmý to přece musí být kolo !

V neděli 29.4. v 8.30 hod. od Beránka odjíždíme auty na etapu „Kvetoucí údolí Ohře“.

Naše auta zaparkujeme v obci Damice odkud začne náš okruh. Nejprve projedeme po CS 6 údolím Ohře až do Klášterce nad Ohří kde bude v restauraci Peřeje oběd. Pak vyjedeme na hřeben Krušných hor na Měděnec a odtud se svezeme asi 6 km směrem ke Klínovci. Na jednom místě, vůbec poprvé, odbočíme doleva a zahájíme sjezd, který skončí až u aut. Tento okruh bude mít 50 km. Závěrečnou tečku bude mít tato etapa v Ostrově na náměstí u dobré kávy a dortu.

Pokud chcete jet, tak se musíte přihlásit a to do soboty 12 hod. Nezapomeňte nabídnout svoje auto , pokud je to možný.  Nevšední zážitek Vám nabízí  Pepa D.

Zpráva ze šesté etapy r. 2018

Ahoj kamarádi, to byla včera paráda, co ? Ze dvora jsme ve dvanácti lidech (Maruš L., Líba, Milada, Zuzka, Laďa, Míla, Iva, brácha, Jitka, Hanka, Many a já)  odjeli na čas, protože ten hlídá Ivča a ta nemá žádný sicflajš. Hned co jsme projeli Žirovice tak nás přivítala alej rozkvetlých stromů, tady hrušní. To chtělo fotku. Pod hradem Starý Rybník další. Do toho svítí slunce, je nádherně.  Projíždět Skalnou podhradím je opravdu příjemný zážitek a tak mě napadlo, že uděláme kolečko mezi domy, což se setkalo s pochopením, ba chválou. Na potoce pod koupalištěm se objevují první kolonie sasanek a taky blatouchů. Je to krásný a hodný zaznamenání.

Po sasko-české hranici …

Dál jedeme cikcak až nás krátký výšvih vyplivne na louku. Náš směr je jasný, pořád nahoru a na konci louky bude les. Pohled zpátky je tu vždy hezký, tady rádi besedujeme. Tentokrát to odnesla Gábina Koukalová a její knížka.  Co namítnout proti argumentu :“Prosím Tě, světový pohár se nedá vyhrát na vatový tampony s vodou ! “ pravila zkušená Milada.  „Ale třeba se necpala jen vatou !“ chce se mi podotknout. Chybí hlubší znalost problému , musíme od tematu pryč, zpět do přírody. Jedna věc je ale jistá : Je tu další prominent, který rozděluje tuto společnost. Je to divná doba a já doufám, že se z toho do pěti let vyhrabem.  Další zastavení je u křížku, který jediný přežil likvidaci vesnice Velký Rybník ,kde bývalo čtrnáct stavení . Nějaký čas pak jedeme lesem abychom se mohli zastavit na jeho okraji, u pole, odkud je vidět Kapellenberg a pod ním Schönberg, který spolu s Vojtanovem byl nejzápadnější hraniční přechod na východ. Tahle hláška patří Laďovi, který na celnici v hospodě pingloval a do telefonu se takto hlásil. Papalášům se to ale nelíbilo, protože slovo „západ“ patřilo mezi nenáviděná slova. Lesní cesta kolem hraničních patníků byla jednou z nejkrásnějších této etapy. Jeden z těchto patníků stojí na velkém kameni a tváří se nějak povýšeně. Chtělo by to oživit ho. Děvčata přiskočila a podařilo se.

Šnecký rybník …

Už tolikrát jsme k němu přijeli a jen kdysi dávno jsme ho správně pojmenovali. Proto je teď v nadpisu. Kdo si vzpomene kolik je to let co tudy přijela sanitka pro Maruš K. ? My už jsme dlouho v lese a ještě nějaký čas budeme než vyjedeme v Plesný. Ta vesnice nás pustí z kopce dolů a jsme venku ve směru na Vackov. Nedá mi zapomenout, že po tolika kilometrech lesem za ptačího zpívání, přišel tento průjezd vesnice za řevu čtyřkolky. Kdo tenhle krám vymyslel ? Na kopci spadl Manymu řetěz. Laďa přispěchal se soupravou nářadí  na které chyběl snad jen svěrák. Tam našel ten správný imbus , povolil, nasadil řetěz, utáhl a bylo hotovo. Many, slušně vychovaný, děkoval, ale Laďa na něj v legraci použil hlášku :“Od tý doby co jsou na světě peníze, tak se neděkuje „. A víte proč se to celé stalo. Bylo to už za vrcholem stoupání když v tom kolo uvidělo něco jako oranžový obláček na obloze rozdělený schovanou šňůrkou. Kdo nechápe o čem je řeč tak upřesním „Do vrat právě vcházela obrovská prdel v tangách. Bylo to tak hrozný, že i ten řetěz se z toho zamotal. To jsou zážitky . Teď ještě dvakrát nahoru, pak v Lubech prudce dolů a jsme v Kozabaru. Mají tady všechno dobrý, jen ta „naše“ servírka měla asi volno.

Cesta zpátky …

Konec hodování a vzhůru do kopce. Když už je přechod do NDR na dohled, tak vlevo a další 4 km spíše více než méně, z kopce. Jsme na místě bývalé osady Výspa. Dnes louky, kam až oko dohlédne. Přece jen tady jedna památka zůstala. Obnovený památník místních, kteří padli za první světové války. Historie se nedá zbourat. Je tu poslední stoupání co stojí za řeč, jsme na Flussbergu a odtud dlouho dolů až do Lomničky. Samozřejmě, že jsme taky zastavili. Toho využila Maruš, sestavila z nás partu, vyfotila a prý to večer pošle Jirkovi. „Ať z tý etapy kluk taky něco má, když už nemůže být s námi!“ Pak jsme po louce přijeli k potoku Plesná. Lávka spravená, průtok tak střední, takže všichni využívají lávku, kromě Míly. Když už jsme všichni na druhé straně tak mi dochází, že z toho přejezdu vody nemáme fotku. Mílovi se ale ještě jednou nechtělo. „Když jsi to chlapče vymyslel, tak musíš sám“ řekl jsem si v duchu a šel na to. V tom mě osvítil duch svatý a já položil do trávy foťák, který jinak mám pořád na krku. Fotografka připravena, tak jedem ! Říkám si :“Nebudu točit pedály, jen kývat a vyjedu z toho suchý:“ Jenže jsem podcenil proud, kolo už zastavovalo, já zabral, to se smýklo po slizkým betonu , mě to zastavilo a nezbylo než se poroučet k zemi. Těsně za vodou ! Bylo veselo.

Průjezd lesem …

To vám bývala tak pěkná cesta a dnes je z toho oraniště v lese. Jen těžko se hledá stopa. Myslím na mílaře, kteří tudy pojedou pár desítek kilometrů za startem, plně naložení, plní sil. No, musí si s tím poradit. Jinudy pro ně cesta nepovede. Jsme na přejezdu, všichni Ok. Závěrečný průjezd lesem je v dobrým stavu, ale jen po louku. Tam jsou ty pověstné, hluboké koleje za suché škváry. Poslední jedou Milada se Zuzkou. Když jsme všichni u asfaltu tak se otočím a co nevidím ? Laďa tam zvedá na nohy Zuzku. Vrátím se tam a brzy je mi jasno. Levá klika Milady narazila do země a to se pak nedá nic jinýho dělat, než se kácet k zemi. Zuzka jela za ní blízko, ucpaný průjezd nezvládla a šla taky. Výsledek : jedno odřený koleno a špína cesty všude. Tady nebylo veselo !

Skoro sázka …

Jsme už všichni na asfaltu a kudy dál ? Jsou dva názory – přes V.Luh (Jíťa) a nebo přes Křižovatku (já). Ona měla na lobování čas, zatímco já jsem vyšetřoval příčiny pádu kamarádek. Oba jsme trvali na svém a oba vyrazili opačným směrem. Kam jela parta ? No s Jitkou ! Když jsme se sjeli u přejezdu tak jsme oba natočili úplně stejnou vzdálenost 2.3 km. Fakt zajímavý . U chalupy byla ještě krátká zastávka pro ohlášení směru na FL.: „Přes pole na Žirovice.“ Odpoledne plné čerstvé, jarní zeleně, ptačího zpěvu a dámského štěbetání je u konce. Franťáci mají 51 km a rekord má Zuzka -75.1km. Bude-li k tomu počasí, tak bych za týden chtěl jet na údolí Ohře za Ostrov. Mějte se hezky. Pepa D.

 

Šestá etapa r. 2018

Kamarádi, v neděli sice dojde ke snížení teploty vzduchu na nějakých osmnáct, ale to je právě ono. Pro kolo to je velmi příjemný.

Sejdeme se tedy v neděli 22.4.2018 ve 13 hod na dvoře u Beránků.  Odtud vyrazíme na Skalnou – Plesnou – Luby.  Tady v Kozabaru  bude občerstvovací stanice a pak po podobné, nikoliv stejné, trase se vrátíme do FL.

Těším se na neděli. Zdraví Vás Pepa D.

Cesta do Bečova a Lokte.

Hrad a zámek v Bečově nad Teplou.

Kamarádi, včera t.j. ve čtvrtek 19.4.2018 jsme byli na návštěvě hradu a zámku Bečov nad Teplou. Věnovala se nám Markéta K., zástupkyně kastelána. Prošla s námi celý zámek, včetně tresoru kde je relikviář Sv. Maura. Jako přídavek jsme dostali možnost podívat se do hradní kaple kde byl na konci války zakopán relikviář a v 80. letech opět nalezen. Jeho znovu objevení je velice poutavý příběh, který je dobře popsaný a kdo bude mít zájem tak si ho na stránkách Bečova přečte a nebo ještě lépe, dojede se tam podívat. My jsme měli ještě další překvapení – možnost podívat se na město z Bergfritu t.j. z válcové věže, která kdysi chránila hrad. Markétko děkujeme, Vaše znalosti jsou nekonečné ,ale sama taky musíte na oběd.

Loket nad Ohří.

Při vyslovení, nebo napsání jména tohoto města se mi vždy vybaví ještě jedno jméno. Jitka Hlavsová. V minulých letech jsem o ní již dost napsal a taky o tom jak loni šla pěšky i jela na kole svojí druhou cestu do Santiaga de Compostela. Při přípravě výletu na Bečov jsem tedy velice snadno vymyslel, že na zpáteční cestě to vezmeme přes Loket a zajdeme na kafe. Tak se taky stalo a myslím, že to bylo pro obě strany dobře. Při povídání vyšlo na povrch, že ona má pouť do Santiaga velice ráda a já myslím, že se dočkáme jejího opakování. Taky jsme zavzpomínali na ten zvláštní příběh, který vedl k seznámení se s Jitkou.  Hodně zdraví Jitko a zase někdy na shledanou.

Zpráva z páté etapy r. 2018

Novinky na startu …

Kamarádi, tu sobotu jsme si vybrali správně, protože bylo o něco hezčí počasí než dnes v neděli. Na startu byla jedna novinka a jedno zdržení. Petr přijel na novém Leader Fox  s motorem Bafang a 17 Ah baterií. 29 palcová kola s mohutným desénem byla jak dělaná na dnešní etapu. Ještě než vyjedeme, počkáme akademickou čtvrthodinku na koho ? Ano na Vlastičku . Ty omluvné důvody jejího zdržení jsem už zapomněl, tak se omlouvám.

Mezi rybníky …

Náš třináctičlenný peloton (Lahu, Míla, Maruš E.,Iva, Petr, Many, Vlasta, Jitka, Hanka,Milada, brácha a já) se ubíral známou stezkou na Ameriku a pak po její hrázi, kde v poslední době ubyla nejméně polovina stromů. V duchu vzpomínám na Jakuba Krčína, který si hráze bez stromů ani nedovedl představit. Inu žijeme v době kácení a zase kácení. I ta vláda se nám kácí, nebo spíše jen ohýbá ?  Než pořídím dva snímky, parta je fuč a když nestojí ani na křižovatce na Lužný tak si uvědomuji, že je tady něco špatně. Před dovolenou si musíme připomenout pár základů pro zdárný průběh etap. Jsme na hrázi velkého rybníka v lesích, který nese jméno Plochý. Hladina je klidná a dosahuje až k okraji hráze. Je tu moc hezky . Pod hrází se rybník jmenuje Rorový. To když slyší Many tak se pustí do přemítání a vychází mu z toho, že v překladu by  mohlo znamenat „trubkový a nebo taky pinďíkový“. To už záleží na fantasii jednotlivce.

Signálka …

Prakticky nikdy neprojíždíme při etapách vesnici Hůrka. Až dnes . Vybral jsem tu cestu proto, že bylo třeba jí jednou projet a taky proto, že u ní stojí bílý domek a ten je bílý už od totáče. Jediný v širokém okolí. Snad to byla kdysi pozorovatelna. Cesta padá pořád dolů až se klesání zastaví na signálce. Od této chvíle už budeme jezdit jen nahoru a dolů. Kdysi tady řádily vojenský gazíci a véesky, dnes převážně cyklisté a sem tam nějaký lesák nebo prominent co nemusí respektovat zákaz vjezdu. Nám cyklistům je líto, že minulý režim nepoložil na úseky kolem Dubiny nový koberec, tak jak je to na dalších úsecích směrem k Aši. Zvláště v jednom úseku se dalo pustit kolo do prudkého sjezdu a za odměnu si vyjet protisvah bez šlapání. Jinak tam vládla těžká práce. Vlastě došla baterka, takže ona i Petr mohou vyprávět. Když se naše cesta prudce láme doleva tak se vydáváme natruc vpravo na louku a ta nás dovede až ke Gruntu.

Posezení v hospůdce …

Velký, čtvercový stůl a celý přístavek hospody jsou jen pro nás. Rád se ve zprávách vyjadřuji k obsluze v hospodách. Tentokrát, zvláště rád, chci konstatovat, že ten mladý kluk byl opravdu velice příjemný a snaživý borec.  Při podobných sezeních se taky někdy zdrbne ten, kdo tam není. Dnes to byl Laďa. A proč on ? Vysvětlím později. Já jsem se tady znovu pokusil roztočit kola myšlenek, které by vedly k nalezení posledního účastníka našeho zájezdu do Dolomit. Zatím bez úspěchu. Náladu mi poněkud zvedla Jitka když mě veřejně vybídla, za podpory dalších, abych dovolenou v příštím roce udělal znovu na Šumavě. Rovnou se přiznávám, že to udělám rád. Velice zdrženlivý ale budu při organizování dovolené v cizině s cestovkou Ivana. Při placení se pan vrchní postaral o hladký průběh a to u stolu a ne v řadě kdesi u pokladny jak to dnes povětšinou bývá.

Jedeme do finále …

Cesta z hospody byla dosti rychlá, slunečná a s větrem v zádech. Podařily se fotky pod hradem Seeberg, kde se nikdy nefotíme. Dnešek byl výjimkou. U penzionu pana zubaře se oddělila chebská část a my ostatní jsme chtěli zajet na dvůr k Beranovi a nechat si vysvětlit jak to dopadlo s obědem. K našemu zklamání doma nebyl, takže kauza se odkládá na neděli. Nasadili jsme na něj investigativní novinařinu a odhalili ten správný důvod jeho neúčasti na etapě. On vařil, to je fakt. Vařil szegedin a bramborový knedlík podle Maruš L., to je taky fakt. Ale to měl ráno do půl desátý hotový! Přesto nejel, protože chtěl taky servírovat a to až po 14 hod. kdy se vrátí kluk z práce a pak už jen poslouchat slova chvály na svůj bezvadný guláš a k tomu odpovídat na všetečné otázky Daši a kluka. Chtěl si svůj vítězný pohár vypít až do dna. Co tomu říkáte ? Je to pitomý a nebo úžasný? Spouštím tedy Kinoautomat, který přinese rozuzlení. Do Dolomit je nás již 15 a tak je počet naplněn! Doplatek ceny tohoto zájezdu budu vybírat na etapě 12. nebo 13.5.2018.

Cesta do Bečova …

Ve čtvrtek 19.4.2018 v 9 hod. jede výprava na návštěvu zámku a hradu Bečov v tomto složení : Beránci, Bramboráři, Janďáci +Jitka+Vlasta, Iva+Hanka+Maruš L.aE. Páté auto budou Japoši. Oběd si dáme v restauraci před hradem. Ve 14 hod. budeme už sedět u Jitky Hlavsový v Lokti na další přátelské návštěvě. Domů se vrátíme krátce po 16 hodině.

Pozdrav

Srdečně zdravím Hanku do Příbrami, Jirku do Liberce a Káju do Chebu, věrné čtenáře našich stránek.

 

 

 

Pátá etapa r. 2018

Kamarádi, tentokrát má být hezky v sobotu, tak to využijeme ! Pojedeme po trase FL – Lužná – rybníky – Hůrka – signálka – Kančí údolí – Lipná rest. – Seeberg – FL.

Sejdeme se na dvoře u Beránka v sobotu 14.4.2018 ve 13 hod. 

Ve čtvrtek 19.4. dojde na dlouho připravovaný autovýlet na hrad a zámek Bečov. Odjezd bude v 8 hod od Pošty ve Fr. Lázních. Přihlaste se ať můžeme včas sestavit dopravu !!!

Mějme se dobře. Pepa D.

Cesta za přáteli.

Od ledna, kdy se nám dostalo pozvání od Stáni k návštěvě Prahy, uteklo hodně času. Když už byl den odjezdu na dohled, dostavilo se i sluníčko , které nám významně pomohlo udělat si báječný výlet. První delší zastavení jsme měli ve Slaném v Cafe Hugo. Oběd dobrý, čas letěl, ale nakonec se objevil „kravaťák“ Milča. Musel jsem to slovo dát do uvozovek, protože on je naturelem biker a ta kravata mu pomáhá vydělat peníze a uživit se. Zhltnul oběd a poreferoval nám o akci na kterou si ho vybrala firma Škoda auto. Představte si, že do mapy Čech bude vizuálně promítnut státní znak, tedy dvouocasý lev a v jeho tvaru budou nalezeny cesty, pěšiny v celkové délce asi 3000 km. Milča vystartuje a projeté úseky se budou v mapě republiky zaznamenávat zlatou křivkou.  Cestou bude potkávat jiné, slavné cyklisty a všelijak prezentovat auťáky uvedené značky. Od firmy je to hezký příspěvek k oslavám stého výročí vzniku našeho státu a pro Milču  zase něco úplně nového. My budeme moci celý průjezd denně sledovat na Seznamu. Teď je ale pátek, jeho banka pracuje naplno, takže se Milča brzy poroučí obtěžkán naturáliemi z Bramborárny Třebeň. Na konci srpna přijede s velkou partou na chalupu do Skalný, kde s nimi budeme v kontaktu a jistě i na kolech.

Po krátkém ubytování na koleji v Suchdole nastupujeme do prvního autobusu a jedeme zcela zdarma. Tedy tři z pěti. Je-li Vám sedmdesát a máte sebou občanský průkaz pak jedete zdarma. No a když Vám je 65 tak to je taky zdarma, ale s průkazkou a fotkou vystavenou kdesi v kanceláři. Taková drobná šikana.  V Chotkových sadech už hodinu na nás čeká Stáňa. Naše zpoždění přijala s nadhledem jí vlastním. Já se ocitám v místech kde stála stará, dřevěná, studentská kolej. Tady jsem kolem roku 68 prožil krásných pět let.  Teď už má slovo jen Stáňa. Po pár krocích tu je Bílkova vila a o kousek dál busta dcery TGM. Pak už vcházíme k letohrádku Belveder. Tedy, vlastně nevcházíme, ale jsme vpouštěni po důkladné prohlídce. Hance stále bliká světýlko a ono to pouzdro na brýle. Hanka trvá na tom, že je plastový a policajt, že je kovový. To, jak to cedil přes zuby, bylo fakt odporný. Kdyby volby nebyly blbý, nestál by tady tenhle „chytrý“ nohsled. Letohrádek  je tady od 16. století a konají se v něm všelijaké výstavy a koncerty a když Vašnosta dovolí, tak i mlynářské padesátiny. Výhled na Prahu a Hrad je moc hezký a fotogenický.  Procházíme parkem a už jsme u bývalé prezidentské vily, která byla postavena pro Beneše a za našich let v ní bydlel Husák. Ten měl tak rád soukromí, že nechal zazdít okna ve věži Mihulka, která stojí za Jelením příkopem v areálu Hradu. Krátce se zdržíme před Jízdárnou a už nás to táhne k bráně Hradu, kde právě proběhne výměna stráží. Taková drobná šou 2,3 pro turisty. Stáňa nás vede do Víta (oficielně je to Chrám Sv.Víta, Sv. Václava a Sv. Vojtěcha). Tady nám ukazuje kapli kde spočinou ostatky kardinála Berana až se na konci dubna vrátí z Říma do Čech. To bude velká sláva.  Potom se Plečnikovým schodištěm dostáváme do jižních zahrad odkud je překrásný výhled na Prahu. Viz foto. Ve směru na Klárov už nemusíte jen po Starých zámeckých schodech, ale taky po úplně novém chodníku přes vinice. Další novinka, dříve nevídaná. Naše putování zakončíme krátkou procházkou po Valdštejnské zahradě. Jsou tu k vidění barevné ryby a jeden páv co nezvedal ocas a ještě k tomu kulhal. Brzy nám jede „Dvacítka“ do Dejvic na kulaťák, dnes Vítězné náměstí.

V restauraci Budvarka jsme přesně v šest, jak bylo v plánu.Za chvíli po nás přichází i Adam a po něm taky Peggy, jeho milá a parťačka při různých extrémních závodech. Jak jsem se s nimi poznal ? Začalo to v roce 2013 kdy byl cíl „1000 mil“ ve Skalný. Tam dojela Peggy a jako osmnáctiletá vyhrála kategorii žen. V dalším roce si to chtěla zopakovat v obráceném směru a na cestě poznala Adama. Od té doby jezdí spolu. Loni jeli spolu v Americe Tour Divide, lépe řečeno trasu z Kanady , Skalistými horami až na hranice s Mexikem. Bratru 4500 km. Peggy vyhrála, jako vůbec první evropanka a Adam byl 27. Loni se jim taky podařil nevídaný kousek na který se několik let připravovali. Vše začalo u Peggy. V Laponsku byla dvakrát sama a pak ještě dvakrát s Adamem. Od března loňského roku jsou první lidé na světě, kteří absolvovali Lapland Extreme Challenge celý. Trasa je za polárním kruhem, vytyčená  čtyřiceti kontrolními body a  má stanovený časový limit 30 dní.Oni dva ušli a ujeli na speciálních lyžích 1025 km, čímž spojili oněch 40 bodů na trase za 27 dní a 13 hodin. Je to ve sportovním světě obrovský výkon, dnes již popsaný v knize První stopa. Chcete-li si jí přečíst tak je u mně. Stejně tak i její první kniha Cesta za štěstím, která je o závodu v Americe. Když už jsme cítili, že v hospodě to stačí, přesunuli jsme se na kolej. Peggy od nachlazení ztratila hlas a bylo lépe mluvit s ní v klidu. Byl to hezký studentský večírek. Je od nich hezký, že chtěli věnovat čas nám, vlastně  dědečkům a babičkám.

V sobotu ráno vyrážíme za Stáňou podruhé. Sraz je na nástupišti metra a my jsme tam dřív ! Ona už nemusí čekat. Za chvíli jsme v centru dění dnešní Prahy. Běží se totiž Pražský půlmaraton a start je vedle Rudolfina. Docela lehce se naše děvčata prodírají přes policajty k plotu a pak už jen fotí a natáčí. Startérem závodu je Prof. Pirk. Hlasatel zdařile vytváří svým hlasem atmosféru závodu, napětí roste, ozve se výstřel a ihned se z amplionů ozve Smetanova Vltava a na plný pecky. Je to silná chvíle, která nahání slzy do očí. Ještě deset minut od výstřelu probíhají startem závodníci v dlouhém štrůdlu. Však jich bylo více než 4000 ! Naše kroky teď povedou do přilehlých ulic, bývalého židovského města. Jen výjimečně je někde vidět lešení. Všechny fasády, překrásných domů se chlubí na slunci svými barvami, členitostí a vůbec mistrovskou prací svých tvůrců. Jsou to umělecká díla. Stáňa nešetří slovy a občas nás udivuje svými znalostmi o prominentních obyvatelích té či oné ulice. Chtělo by to kávu, vždyť nohy se jen těžkou odlepují od dlažby ulic. Ještě je na cestě nejmenší dům v Praze a už tu máme Anežský klášter s kavárnou. Potom se projdeme po zahradě kláštera a jsme na nábřeží u Nemocnice Na Františku. Po ulici vede trasa půlmaratonu a nám je dopřáno vidět poslední třetinu závodníků. Po chodníku se trousí ti, kteří už mají závod za sebou, obaleni do folie a na krku pověšenou medailí. To je něco pro naše děvčata. Hned jednoho borce odchytí a vůbec nevadí, že se z něho vyklubal Ital, fotka byla. Závod vyhrál Stephen Kibiwott z Keni časem 1.01.15.  Naše putování městem nás dovádí do restaurace U Betlémské kaple. Jídlo výborný, ceny dobrý. Časově to vychází dobře takže procházka po nábřeží se může prodloužit o kochání se pohledem na Hrad a Karlův most. Je to jedna velká nádhera. Vůbec bych se nezlobil, kdyby nad Hradem vlály trenýrky.

Je druhá hodina a jsme u Národního divadla. Už tady čeká Honza Beránek a taky Peggy s Adamem. Náš průvodce vládne sytým hlasem a to je dobře. Popisuje poutavě okolnosti vzniku národní sbírky, která dosáhla na 3 204 129 zlatých (dnešní jednu miliardu Kč). Jak známo, tak nejdříve se postavilo Prozatímní divadlo a pak hlavní budova. Ale s jejím otevřením se spěchalo a dopadlo to špatně. Vznikl požár, který hodně zničil a bylo potřeba začít znovu. Je zajímavé, že jako viníci požáru byli označeni dva zámečníci pracující na střeše. Dostali za to trest týdne vězení s dvojím půstem. Rozsudek to byl spíše symbolický, ale asi nespravedlivý. Je prý hodně důkazů o úmyslném založení požáru. Dnes už, kdo ví ? U základních kamenů bylo zajímavé, že měl být jediný a z Řípu. Nebyl a nebyl ani jako první. Ten přijel z Radhoště o dva dny dříve. Taky krajané z Chicaga poslali kámen. Pak už si užíváme schody nahoru dolů a při zastaveních se nám dostává informací o práci našich předních umělců, Aleše, Ženíška, Myslbeka, Brožíka a j. kteří vyzdobili divadlo. Pohled z terasy je taky nádherný. Prohlídku končíme v prezidentském salonku, opět bohatě zdobeném. Vašnosta sem prý nejezdí, protože nahoru je to 42 schodů. Děkujeme za nevšední zážitek a poroučíme se.

Naproti stojí kavárna Slavia. Správně řečeno by mělo být, že  v paláci Lažanských naproti je kavárna Slavia. Palác byl postaven dříve než ND a kavárna v něm byla otevřena v r. 1884. Od té doby se dá mluvit o kavárně jako o místu pro vyjádření českého národního cítění. Mezi častými hosty byly všichni spisovatelé a další umělci té doby. V nedávné době taky prezident Havel. Současný Vašnosta s Pasáčkem ve snaze dehonestovat současnou českou inteligenci zavedli výraz „Pražská kavárna“ .  Vzpomínáme na pana Lažanského, který nás provázel po svém zámku v Chyši. Už sedíme u stolu, máme objednáno a na řadu se dostávají věci, které přinesla Peggy s Adamem. Rukavice, dres a boty, ve kterých tak úspěšně cestovali v Laponsku. Peggy pořád ještě nemluví, proto musí Adam překládat. Jsou to materiály zajímavé a myslím, že až se budeme vracet z dovolené v Novohradských horách tak bychom se mohli v Táboře ve firmě Kalas zastavit. Teď tady končíme, mládež odbíhá domů pro zajímavou knížku o závodu psích spřežení na Aljašce, kterou mi chtějí půjčit a my se potácivým krokem vydáváme za nimi na Můstek. Stáňa nás zavádí do dvora jednoho nového paláce aby ukázala pěkné spojení moderní architektury se starou zástavbou. Je to na rohu Mikulandské. Já se loučím, odjíždím do Chebu a děvčata ze samé radosti nad tímto mým činem hledají vinotéku, kde zůstanou až dlouho do tmy.

V neděli mají holčičí den. Nejdříve si vyjedou na žižkovskou televizní věž, kde právě vysílá redaktor Moravec svojí nedělní politickou diskusi. Potom, na pozvání Honzy, se vydávají do budovy ČT. Líbilo se jim tam.  Praha je opravdu krásná !

Zpráva ze čtvrté etapy r. 2018 s přídavkem

Kamarádi, nejdříve konstatuji, že nápad jet zítra (v úterý) etapu další, byl všemi přítomnými přijat. Ovšem naší mládeží nemohl být akceptován neboť musí do práce . A proč ne, vždyť práce šlechtí !

Bylo to dnes náramný svezení. Chleba se začal lámat na křižovatce před Seebergem.  Tady povídám Manymu : „Hele Many teď to bude za všech ta nejhorší možná cesta na Hazlov . Co myslíš ?“  Many na to : „Ale to vůbec nevadí, jedem :“  Vpadli jsme do údolí potoka, Thálie nás tady poprvé fotí, slunce svítí, nálada je bojovná.  Po krátkém kochání u potoka je to tady . Turistická modrá ukazuje vpravo a tam strmý, asi 200 m úsek. Přehazovačky řvou  a kdo nestihl včas přehodit musel pěšky. To ale ne Many ! Jako první vylétl na kopec a pak ještě několikrát a zastavil až u ruiny kapličky na okraji lesa. Hazlov máme na dohled. Říkám : „Many si fakt borec, s Tebou jde všechno ! „. Ještě chvíli hodnotíme úsek v lese, pak se ještě vyfotíme v kapličce a můžeme do vsi.  Mají tady dvě hospody, ale jedna z nich je k cyklistům nepřátelská a druhou nebereme. Náš cíl jsou přece Výhledy. Za chvíli jsme na golfu u jezírka kde Thalie fotí o sto šest. Ani ne tak nás, jako labuťáka, který mohutnými tempy přijížděl, neboť čekal něco dobrýho do dlouhýho krku. Tady jsme se poprvé setkali s Dašou a synem Ládíkem. Když jsme se rozjížděli vstříc kopci tak jsem souhlasil, že tam budeme za 15 min, ale Láďa naměřil pouhých sedm. Dobrý ne ? A to jsme jeli přes Skalku !

Jsme u hospody. Pochopením obsluhy se brzy dostáváme k židlím, které většinou obsazují turisté s Eury. Přichází servírka, tedy spíše takové „brčko“ v černé zavinovačce. Několikrát se pohledem ujišťuji, že  na ní jsou ze všeho největší oči. Pak taky hubina, která spojovala ušní lalůčky. Všechno ostatní bylo malý, včetně platu, který ale očekává dýžka a má tedy šanci přibrat. Ta holka to měla od šéfa nalajnovaný asi takto :“ Můžete dostat jen to co je na velikonočním lístku a nic jinýho !“ Pro jistotu se ptám „A lívanečky tam jsou ?“  No nejsou , jen to co je tam napsaný !“ Pravila ona. Bylo to razantní, ale zase co si chudák holka měla počít, když by jí s tím v kuchyni stejně vyhodili. Vyhrály to horký maliny se zmrzlinou . Pivo bylo dobrý, kafe taky, přijedeme zas.

Jsme venku a ozve se Many : „Pepo kudy dál ?“ Já na to :“Lesem, ale pěkným, žádný krpál, spíše dolů“  Les nás přivítal závorou. Cesta je tady opravdu pěkná a pořád dolů až zase k závoře, která nás z lesa vypustí. Jsme na golfu, slunce svítí, Thálie fotí, je cítit jaro . Na můj návrh aby nás fotila za jízdy (její) nepřistoupila. Má rozum. Kultivovaná krajina golfu nabízí spousty pohledů do zákoutí lesů, na zelenající se trávník a taky do míst, která zase nebudou vidět až stromy budou zelený.  V Hazlově se zase nabízí nejméně dvě cesty na Vojtanov. Vybírám tu horší, myslím povrchem, nikoliv scenérií. Ta tady zase vyhrává. V lese, na oblíbeném místě u borovice s čarověníkem, konečně dochází na dříve nabízená vajíčka Thalie. Měla jich plnou krabičku, byly čokoládový ! Pak už je tu Zelený Háj a u Hubů není nikdo doma. Nevadí do Vojtanova je to kousek.  Tady to vezmeme rovnou přes louku a to by bylo aby  za chvíli nebyl Starý Rybník. Na louce stály za povšimnutí dvě věci : nový přejezd tratě a obrovská hromada hnoje. Objeli jsme jí zleva, všude jinde to bylo rozrajtovaný od traktorů.  Jsme na asfaltu, ale jen na chvíli. Po polňačce se řítíme až k Vonšovu a odtud už se nás bude asfalt držet až domů.Na cestě je ale Nový Drahov.

Slunce je ještě vysoko, tak se stavíme na jedno malý. Sedáme si venku a Laďa jde dovnitř na průzkum. Vrátí se a říká : „Tady se neobsluhuje, protože servírka má na sobě šaty podobný kroji kde jsou velmi krátký rukávy a hluboký, čtvercový výstřih a v tom odmítá chodit ven, protože na ty dvě obnažený části je jí zima“. Jako náš další vyjednavač je Thalie. Vrací se s pivem a najednou to jde. Zaplatit uvnitř a odejít ven se nezakazuje. Je to naše poslední, příjemný posezení po kterém se rozjedeme na dva směry :Cheb a FL.

Ještě kdo byl : Jitka, brácha, Thalie, Lahu, Laďa, Míla, Many a já. Chebáci mají 48 km.  Zítra v úterý jsme domluveni na 13.30 hod. u Škvorů a pojedeme na Sv.Annu a Pomezí.  Těším se. Váš Pepa D.         P.s. zapište si, prosím, za uši termín naší návštěvy hradu Bečov : 19.4.2018. Potřebuji Vaše přihlášky.

Pár vět k vysvětlení slova „přídavek“ v názvu zprávy. Píšu o úterý 3.4. kdy jsme vlastně jeli další etapu. Byla svolána netradičně, ve zmínce až na konci této zprávy a proto se nedivím, že to věděl jen málokdo. Mám zkušenost, že většina čte zprávy s patřičným zpožděním a nebo tak do poloviny a pak omdlí.  Bylo nás šest – Many, Míla, Maruš, Ivča, brácha a já. Vydali jsme se přes Háje na cyklostezku a na ní zastavili pořádně až u hřbitova zaniklé vesnice Krásná Lípa, tehdy Schönlind. Odtud jsem partu zavedl na „zelenou turistickou“, kterou byla úzká pěšina po bývalé vojenské asfaltce. Vysoké kopřivy jsou dnes ještě suché, staré, takže se jimi s trochou odvahy dá projet. Taky jsme to projeli a byli nadšeni. Přeskočili jsme silnici a pokračovali až na konec lesa za Sv. Annu. Tady jsme se nasadili na signálku , která nás zavedla pod pergolu hospody U Přístavu v Pomezí. S beztvarou servírkou se náš vztah vyvíjel kladným směrem . Od stavu, kterému říkáme „na zabití“ až po stav „docela to šlo.“Domů jsme jeli přes most na Břízu a pak už to znáte. Další etapa bude svolána někdy v příštím týdnu. Mějte se jarně. Pepa D.