Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.Archive for Srpen 2023
Míle 2023 končí.
21.8.2023 | 
Autor Přátelé ! Je ráno, 21.srpen, venku je vedro a já vzpomínám na tento den před padesáti pěti lety kdy k nám na tancích přijeli Rusáci, jak jsme okupantům naší země tehdy říkali. Ano jistě, byla to celá Varšavská smlouva, tehdejší vojenský pakt soc. zemí, který dodnes jako jediný na světě dokázal napadnout svojí členskou zemi a zašlapat v ní rodící se nový, tedy spíše opravený společenský pořádek. Když jsme tehdy jeli s bráchou na kolech z Fr. Lázní do Třebeně tak jsme viděli dlouhou řadu tanků a jiné techniky na polní cestě mezi Horní Vsí a Třebení. Ta cesta už není ! To je jen krátký přelet nad tehdejší dobou. Dnes je vše jinak, ale ta ruská chuť obsazovat cizí území, ničit je, zavádět tam vlastní pořádky, vymýšlet nepřítele atd. pořád trvá.
My se už druhý měsíc bavíme o Mílích, o jejích hrdinech, o lidech kteří se dobrovolně oddávají velké nepohodě, strádání a pak přijíždějí nebo přicházejí do cíle šťastný, spokojený sami se sebou. Jak obrovský rozdíl je mezi těmito závodníky a statisícemi lidí na Ukrajině, kteří byli připraveni o normální život, uvrženi do nepohody a strádání. My jsme oslavili příchod vítěze letošního dvojnásobného ročníku „2020 mil“ pěšáka Petra Ozogána. Malý, vousatý chlapík z Liberce přišel v sobotu k večeru, ba dokonce přiběhl pod vítězný oblouk. Na sobě měl zelený dres, což v řeči závodu znamená, že se jedná o legendu, protože má za sebou sedm a více startů. Petr jich má 13 !!! Dres byl šíleně špinavý, od potu mokrý jako ostatně všechno na něm. Při řeči se zmínil, že ten dres je dobrý triko pro pobyt venku a že ho dostal od Honzy. Ten to slyšel a okamžitě vypálil poznámku „no jo, ale já Ti ho dal čistý !“ Když už měl asi pátý bramborák tak začal vyprávět nepopsatelným způsobem různý historky ze života na trati. Moc zajímavý je jeho dosažený čas : 1 měsíc, 2 týdny, 3dny, 4 hodiny a 5 minut. Ten skutečně vytvořila náhoda !
Mě se v paměti usídlila tato : „Jednou když jsem byl uprostřed Slovenska tak jsem za tmy přišel do vesnice. Hledám zastávku, ale ve světle čelovky se mi objeví otevřený přístřešek. Bylo tam místo, tak proč ne . Světlu okna z baráku naproti jsem nevěnoval pozornost, vytáhl vařič a už to jelo. Polívka byla málem hotová, když se ze dvou stran vynořily postavy. Zvědavci napadlo mě, ale kdež policajti to byli. Obvyklá lustrace probíhala jako vždy i to divení bylo podobný. Nešlo jim do hlavy, že jsem z Liberce a přitom jdu z Nové Sedlice a ne do N.Sedlice. To jsem jim ale nejdříve musel vysvětlit kde ta vesnice je a že díky závodu jsem se tam dostal a teď už jsem na cestě zpátky po jiné trase. „A prečo po inej ?“ Zatímco padaly podobný otázky jako např : „Kam že dete ?“ Do Aše, odpovím , „Ale vy stě z Liberca !“ atd. tak jsem v klidu snědl polívku a kus chleba. „A čo ďalej, butete tuna spať ?“ Když jsem přitakal, tak odešli stranou na poradu. Výsledkem byl telefonát starosty obce kde mi sdělil : „Dávam Vám týmto oficiálný súhlas k nocovaniu v prístrešku záhrady školy.“ Starosta obce řekl a zavěsil. Policajti k tomu ještě dodali několik divení a odešli.
Včera v neděli 20.8. jsme jeli etapu po stopě závodu. Sraz byl poprvé u lávky do Hájů – velice výhodné místo pro mě ! Jsme tedy na CS Ohře č.6. Za chvíli jsme u Wechtru, ale bohužel, pan nájemník se rozhodl otevírat až ve tři hodiny. Špatný ! Dojeli jsme na kontakt se silnicí a po ní jsme se dostali do Podhradu. Tady už konečně šlo o zmíněnou stopu. Po chvíli je tu Dřenice a to máme za sebou i dva pěkný výšvihy kde i nejvýše nastavená pomoc byla jen taktak. Ve stánku u cesty měli pivo a neměli lidi. To jedno nám trvalo nezvykle dlouho, proto další postup dostal více švihu. Po projetí jedné kolonie jsme na asfaltce, která kdysi spojovala Ypsilonku s Odravou. Po té došlo v roce 1957 ke „vpádu Dušáků na Chebsko“ jak s oblibou označuji přestěhování rodiny z jižních Čech sem do FL. U benzínky už byl pokročilý čas, takže trasu Potočiště – Chvoječná – Chocovice – Doubí – Třebeň jsme jen proletěli. Honilo nás nejen horko, ale taky žízeň. Zaručený lék na tento stav je napít se. V lednici je vychlazený Bernard a ještě k tomu má dnes svátek, takže byl výborný. Stejně jako káva a buchtičky několika druhů.
Jitka Frankeová, dáma středních let z Prahy, kadeřnice, přichází do cíle jako poslední a přesto vítězně. Je totiž jediná žena, která ušla celý letošní závod 2020 Miles. Jíťu znám už z minulých startů jako stále veselou, pozitivně naloženou. U ní se nejedná o radost z posledních sil, kterou každý závodník v cíli má, ale doslova o životní postoj. Ráda by se s námi prošla Prahou, ale já si vůbec nejsem jistý jestli bych to chtěl, protože rozdíl v kondici je mezi námi značný. Přišla už za tmy. Snažili jsme se prostor pod obloukem nasvítit aby fotky a video měly co nejvyšší kvalitu. Myslím, že se to povedlo. Zvláště kytice slunečnic byla i ve tmě nepřehlédnutelná. Po dlouhém povídání venku došlo konečně na bramboráky. Ona se na ně těšila a Mírovi se zvlášť povedly ! U toho mě napadlo srovnání kolik jich sní závodník a kolik jeho doprovod a my ostatní. Vychází mi to na poměr 1:5 ! Je to jeden vajling těsta na každého kdo přijde do cíle. Je už půlnoc, její vnoučata jsou ospalá a hladová, samotná Jíťa se těší na svojí vanu doma proto je třeba sešlost ukončit a rozjet se domů. My, Jíťa M a já, jsme sedli na kola, rozsvítili světla a uháněli jsme do Chebu. Bylo to moc pěkný svezení ! Letošní Míle skončily , ať žijí ty příští !
Publikováno v 
Tagy: 
Praha srpen 23.
Ahoj všem. Po dvou dnech od etapy sedíme ve vlaku, který uhání do Prahy. Čeká nás tam bohatý program a taky nažhavené počasí. Zatímco program se dal zkrátit tak venkovní teploty si s vámi pohrávají až do velké únavy. Na dopoledne jsem vybral návštěvu výstavy Svět medúz v obchodním centru Arkády na Pankráci. Ve vlaku jsme probrali cestu metrem linky C a když se užuž zdálo, že velitelem přesunu bude Páťa (Patricie vnučka Emaruš), tak se na dalším sedadle kde seděla Oli objevily její špičkové znalosti o cestování metrem, o samotném nákupním centru a vůbec o Praze. To mě vedlo k tomu, že jsem jí svěřil vedení výpravy a jak se později ukázalo tak to dělala až do našeho závěrečného setkání. Vysvětlím moje odloučení od party : 2x do roka jezdím do FN na Karláku na kontrolní echo vyšetření srdce. Kvůli tomu jsem tam byl v roce 20. hospitalizován. Nyní se moje vyšetření protáhlo o 1.5h takže náš příjezd na oběd k Betlémské kapli se taky zpozdil. Nakonec to ani moc nevadilo.
Děvčata měly oběd za sebou a mohly se samy vydat na pěší pochod cca 1 km přes Karlův most na Kampu a Říční uličkou na Újezd ke stanici lanovky na Petřín. Původním cílem bylo vyjet nahoru k Petřínské věži, prohlídnout si Prahu shora, sjet zpět na stanici Nebozízek a vydat se vlevo k Hradu, pěkně po vrstevnici parkem s mnoha výhledy na Prahu a Malou Stranu. Povedlo se z toho jen ono vyjetí nahoru k věži kde na přímém slunci stála fronta lidí před výtahem, který je vozil nahoru. Po krátkém vyhodnocení situace bylo rozhodnuto – další vzdáváme a jedeme dolů ! Je na místě abych uvedl jen několik informací o této rozhledně. Základem byla návštěva Paříže málo početnou delegací právě vzniklého Klubu českých turistů v roce 1889. Vedl je Vojta Náprstek, český cestovatel atd – viz Wikipedie. Oni se doslova zamilovali do Eiffelovky a chtěli ji mít i v Praze. K tomu se hodila připravovaná Jubilejní zemská výstava, která byla plánována na rok 1891. Za dva roky dokázali nadšenci nejen připravit peníze, ale také vyprojektovat stavbu a světe div se – za pouhé tři měsíce jí také postavit metodou horkých nýtů. Dne 20.8.1891 byla otevřena ! Pro dnešní stavitelství něco nevídaného.
Byl jsem v pravidelném spojení s Oli, která mi nečekaně brzy hlásila „Jsme dole“ a mě nezbylo než je poslat do cukrárny na zmrzlinu, protože náš pěší pochod byl poněkud pomalejší. Zato byl objevný a jednou se bude hodit pro celou partu. Když jsme sešli na Kampu tak mě na lavičce napadlo prozkoumat hned první uličku vpravo, protože tam i odtud mířilo hodně lidí. Asi za dvěsta metrů jsme byli na můstku přes Čertovku, rameno Vltavy, které odděluje Kampu od Malé Strany. Vešli jsme tedy na Velkopřevorské náměstí kolem stejnojmenného mlýna. Vpravo, tedy na severní straně upoutá pozornost barevná, dosti vysoká Lennonova zeď. Je to zeď Maltézské zahrady na kterou již od 70.let minulého století bylo malováno a psáno mnoho veršů, protestů a pod. Od smrti Johna Lennona v prosinci 1980 byla tato tvorba věnována především jemu, lásce a míru. Vchodem do zahrady si dopřejete nádherný zážitek. Po staletí tady roste u zdi Platan javorolistý do ohromné výšky a šířky. Abychom se dostali ke vchodu kostela, který tady v zahradě končí, musíme zpět na náměstí a vzít to dvakrát doprava. Už první pilíře kostela svítí světlou barvou, vypadají jako nové, jsou prostě nádherné. Samotný kostel nebyl nikdy dostavěn celý, ale jen dvě hranolové věže a chór. V letech 1640-60 byl barokně obnoven a v naší době opět restaurován takže i prohlídka přes mříž je nádherná. Nejde nezmínit jméno kostela ! Je to : „Kostel Panny Marie pod řetězem konce mostu“. Hned vysvětlím tento ojedinělý název. Ve středověku se ulice kolem církevních staveb zamykaly na noc řetězem a to nám právě název kostela připomíná. Ještě něco ! Zásluhou našeho krále Vladislava I. byla právě v těchto místech v r. 1169 postavena malá románská bazilika s klášterem, špitálem a také mlýnem patřící řádu Maltézských rytířů. Vše bylo řádně v roce 1420 husity vypáleno a pobořeno. Manželka zmíněného krále Judita se velmi zasloužila o stavbu Juditina mostu, předchůdce Karlova mostu. Ten původní byl stavěn v roce 1159 a 1342 zničen velkou povodní, ale jeho pilíře pak posloužily ke stavbě dřevěné lávky spojující oba břehy Vltavy. Tak tomu bylo až do roku 1378 kdy byl otevřen nový, kamenný Karlův most. Ještě je tu blízko Buquoyský palác, od roku 1919 velvyslanectví Francie. Je také nádherný jako ještě několik podobných staveb. Berte to jako pozvánku na naší lednovou, nebo březnovou návštěvu Prahy, možná s doprovodem a výkladem Stáni.
Když jsme se ve zmíněné cukrárně sešli, tak bylo na děvčatech vidět, že slunce je opravdu sviňa, no někdy ! Už se chystáme k odchodu a v tom přijde vedle nás herec, komik Jiří Lábus. Hned povzbuzuji děvčata :“Holky jděte, bude fotka, on je zvyklej!“ Nejvíce odvahy měla Jíťa a fakt se to povedlo. Je to veskrze sympatický chlapík a ještě k tomu má hezké vzpomínky na Frant. Lázně. Proto jsme poklábosili trochu déle než trvala jedna fotka. Tramvaj č.9 nás odvezla k Hlavnímu nádraží a po nastoupení do klimatizovaného Pendolina do nás vstoupil nový život, který jsme využili pro karty Skip-bo a taky pro diskusi zajímající obě strany, ale musím si přiznat, že někdy jen jednu ! Kdo byl ? Jíťa, Thálie, Emaruš a její dvě vnučky Páťa (Patricie) a Lucka, Kika, Olina a já.
Mějte se hezky a už v neděli na etapě se na Vás těším. Váš Pepa D.
Bavorsko 23
Bylo to v neděli 13.8.23 kdy jsme se vydali do sousedního Bavorska a cílem projet se po krásných cestách mezi poli a lesy. zážitek z toho máme silný, soudím podle Vaší reakce. Počasí bylo nádherný, nikoliv tropický a zastávky ? No pokračujte ve čtení !
Zaparkovali jsme u známého kluka a vydali se na cestu. Ještě nikdy předtím jsem s Vámi nejel do … kde jsme měli na dosah dálnici od Hofu na Reggensburg. Ta nás nijak nerušila v našem příjezdu na začátek moc hezkého údolí. Ochránci přírody tady postavili plakát vyzývající k opatrnosti aby nedošlo k přejetí chráněné zmije. Přiznám, že mě tím trochu vzali tipec, protože já bych jí ale opravdu přejet nechtěl ! Pokračování podél lesa, kde můj brácha před lety slavil svoje velké houbařské úspěchy, nás dovedlo do Halensteinu a posléze taky do Spielbergu. To už byla poslední vesnice před stoupáním na Grosser Kornberg. To je ten kopec na kterém stojí vysoká vojenská anténa viditelná i od bramborárny. Výjezd připomínal schody pro obra, ale byly jen tři takže ani Jarda si na ně nějak zvlášť nestěžoval. Proč zrovna Jarda ? No on byl jediný na normálním kole a když si my vzpomeneme na tato kola, tak uznáváme na stopro, že zemská přitažlivost je pěkná sviňa.
Jsme pod sjezdovkou. Ano skutečně pod, protože tady ona musí končit, protože by se nejdříve musela vykácet a to se majiteli nechce, neboť ví, že lyžaři stejně raději jezdí do Alp. Jenže to je jen jeden pohled na věc. Ten druhý už zaregistroval, že tu stojí úplně nová restaurace s velkou kapacitou a to znamená, že tudy projde v roce spousty lidí a hodně se jich zastaví. Stejně jako my. Nejdříve nás trochu naštvali, že jako buřta teď v době oběda nedostaneme ! To si musíme počkat až do dvou! Nevadí i ty klöse se zelím, výborným masem a šípkovou omáčkou byly výborný. Na servírku asi dlouho nezapomenu a to pro její barvu a sytost hlasu. Ten měla určitě po tatínkovi ! Až si jí některý „veme“ a doma bude poslouchat její naštvaný příkazy tak se dozajista zblázní.
Z hospody rovnou na dlouhý sjezd lesem do Niederlamitz. Na návsi jsme poctili abstraktní obecní sochu svojí přízní, protože ona nabízela průhledy na všechny strany. Thálie si jich užila dost. Mě okouzlila květinová výzdoba jejího okolí – viz foto. Do Kirchenlamitz to nebylo daleko a po cyklostezce. Jsme v městečku, no a stejně jako ve vesnicích tady není vidět ani živáčka. To je půl druhý poo. Nechce se mi věřit ,že jsou všichni u nás na obědě. To se spíše dívají na nějaký seriál typu „Chosé nepřijel „! Ještě k tomu opakujícímu se slovu Lamitz. Je to místní potok !
Hned za městem se napojujeme na bývalou železniční trať do Weissenstadtu. Koleje jsou nahrazeny jemnou šotolinou po které se moc hezky jede. Po chvíli mineme výstavu kamenů z okolních lomů, která je velice pěkná, ale musel jsem Vám jí slíbit na příště, protože už bylo po druhé a my jsme spěchali do Bauerncafé v Grossschlopenu. Paní Petzold už měla pro nás připravený salonek kde byl příjemný chládek, výborný filtercafé no a samozřejmě zákusky. Ty jsou fakt výbornýýý ! Drží si kvalitu ! Někteří si dali kousek Gewitter, což česky je bouřka, ale ve skutečnosti je to Nebe v hubě. No řekněte ? Já jsem byl jediný kdo si dal kus zvaný Käsesahne s borůvkami. Ohromný zážitek ! Hned za vsí bylo pole brambor a to mi nedalo vždyť ta rodina k nám dodává červený brambory, protože Gerd, náš dvorní dodavatel , je nepěstuje ! Udělal jsem tři sondy v porostu, ale žádná z odrůd červená nebyla. Byla jinde a já vím kde ! Tak příště, tedy asi za měsíc.
Za zcela výjimečnou považuji další vesnici. Někdy slezeme z kol a pomalou procházkou si prohlédneme jednotlivá stavení této dlouhé řadovky. Kamenná ostění dveří prozrazují stáří domů . Stačil jsem jeden rok zaregistrovat – 1847 ! Další cesta byla zase bohatá na hezké výhledy. Mělká údolíčka, v nich políčka na svazích až k lesu . Převažovala tu kukuřice, neboť všude je vidět hodně chlévů a nebo taky bioplynové stanice, které jí taky „požírají“ ve velkém. Sjedeme kopec a jsme na mostě přes Ohři. Říčka si tady udělala rovinku a do té se zařízla úzkým korytem. Však je tu ještě mladá a štíhlost jí sluší. Na okraji louky stojí velký statek u kterého jsme kdysi viděli stát „žebřiňák“ na který právě naskákaly kozy rohatý. Jeden vtipálek pravil :“No tak já už vím proč se říká kozy jako vozy !“ Sranda k našemu cestování patří.
Našemu dalšímu postupu málem zabránila cedule na začátku lesní cesty :“Gespert „! Cesta je zavřená , protože se staví nová cyklostezka. Jenže mě se jinudy nechce a tak svojí argumentaci opírám o fakt, že je neděle, nepracuje se a my to projedeme. Ještě, že jsme se nedali. Ta cesta buď ještě čeká na jednu vrstvu a nebo je hotová. Je prostě pěkná, pevná . Už to musím zkrátit i když před námi bylo ještě několik krásných úseků kdy zvláště ten v údolí nás očaroval. Tedy mě. Před vesnicí Hebanz, kde stály naše auta, bylo ještě jedno pole – Gerdovo. Zase jsem do něho zalez a odcházel jsem moc spokojený. Brambory letos budeme mít pěkný v hezké velikosti. Myslím, že tím oslovíme i ty hospodyňky, které na sebe klidně řeknou, že škrabat brambory je nebaví.
Kdo byl ? Jarda, Emaruš, Jíťa, Thálie, Zdenka, Pavel a já.