Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Archive for Září 2016

Zpráva z etapy č. 16/16 – japošská

Přátelé, opět můžu na úvod konstatovat, že počasí bylo nádherný. Vydali jsme se auty za Japošema do Nových Hamrů.  Na uvítanou nám Jana připravila dva obří plechy borůvkového a švestkového koláče. Přesto, že byly výborný, nesnědlo se to ani na dvakrát. Přidali se k nám dvě elektrokola – bratranec Honzy se ženou.  Jana se ujala vedení a mohli jsme vyrazit.

Cesta kolem říčky Rolavy a později kolem Slatinného potoka byla klidná, místy chladná, ale jak jsme se dostávali výš a výš tak jsme projížděli teplé vzdušné proudy což bylo velice příjemný. Na Jelení potkáváme hodně německých cyklistů co míří zase k nám. Je tu celnice. Na první tabuli Karlovy naučné stezky, která míří dolů na Hamry se o nich dočítáme  spoustu zajímavých informací.  Na minulých cestách jsme četli zase jiné tabule, např. o Tetřevu hlušci, nebo o váhových jednotkách používaných v dávném hornictví atd. Někteří z nás zastávku využívají k likvidaci nadnormativních zásob jídla, ale to je v pořádku, také na to jsou zastávky na cestě.  Dosud jsme  jeli po známé cestě a teď přišel zlom. Jana to uhýbá doprava, když předtím jsme vždy měli směr doleva. Jsme na Butterweg  a jede nám to jako po másle. Po chvíli stavíme u pěšiny, která nás dovede do přírodní rezervace Malé jeřábí jezero. Palubový chodník po chvíli končí a k vyhlídce nás zve malá dřevěná rozhledna. Pohled na klečový porost je moc hezký, hodný zaznamenání. Půjdeme zpátky a zase si ani nevšimneme, že rezervaci protíná státní hranice. Tak citlivě je to zařízeno. Následuje dlouhý, v závěru i prudký sjezd do Johanu, jak často používala Jana. Jde o městečko s dlouhým jménem Johangeorgenstadt, který jen potok odděluje od našich Potůčků. Je docela možné, že právě projíždíme hlavní město byznysu a velkých porcí všech Krušnohorců.  Krátká ulice do kopce, křižovatka „Téčko“ a na obě strany tak tři sta metrů, obchody a reklamy mizí a je po všem. Nemuseli jsme tolik chvátat vždyť bizarnost místa, přebytek reklam a mnohdy zvláštní sortiment zboží stál za krátké zastavení a pořízení několika fotek. Tak zase příště. Z městečka nás odvedla CS 2002. Kilometry do kopce nám zpříjemňuje Podleský potok, pak dvakrát lehce doprava a po Mílovské spojce  se dostáváme na bývalé Háje. Je to tady hodně podobný na Jelení, ale spíše na všechny horské louky  v okolí. U cesty stojí torzo starého stromu a v našich děvčatech to probouzí tvůrčí schopnosti. Snad se někdy dovíme jaké tam vzniklo dílo. Odtud po Cs 2198 je to kousek na Rýžovnu. Nestavíme, protože Japoši mají pro nás velký překvapení o pět km dál.

Kousek za Bludnou to ulomíme doleva a za chvíli jsme u občerstvení „U červené jámy“. Po vyjetí z lesa  hodíte pohled doleva a nastává veselý šok. Kousek od cesty stojí nízká chatrč postavená z dřevěných špalků na kamenném podstavci. Střechu tvoří spousty klacků překrytých plastovou folií. Na ní je pak nasypaná zemina ze které roste tráva. Kam se člověk podívá tam najde nějakou kuriozitu. Posezení venku na sluníčku je příjemný, ale my máme ještě polovinu trasy před sebou takže vstávat, jedeme. Sjezdem jsme za chvíli v Abertamech a po nové cyklostezce taky v Perninku. Čeká nás stoupání na Chaloupky po CS 2000, která nás dál povede po vrstevnici až pod Tisovský vrch. Tady začíná ta správná práce pro naše nohy, plíce a motůrky. Když se k tomu ještě dobře zvolí převod tak se to dá vyjet a to se také stalo. Jsme u paty rozhledny Pajndl . Tahle zdánlivá zkomolenina  je odvozena z původního jména kopce Paindelberg odtržením části berg v době kdy se počešťovalo pohraničí. Když jsme po 114 schodech vylezli nahoru tak se nám otevřel krásný, kruhový výhled  od Klínovce přes K.Vary, Slavkovský les, Nejdek atd. Když už plni dojmů jsme zase dole tak přijíždí mladá dvojice na kolech a slečna nemůže popadnout dech a tak je to správný, taky jsme tak jezdili. Stejnou cestou se vrátíme níž a pak už jen sjezdem se dostáváme k hospodě v N. Hamrech.

Paní servírka je na obsluhu sama, trochu to trvá než se k nám dostane a tak chci využít  chvíle abych přednesl způsob výpočtu nákladů na naše cesty na etapy. Je to takto : ujeté kilometry krát průměrná spotřeba auta krát cena nafty nebo benzinu , takto pro každé auto zvlášť, sečteno a vyjde nám celkový náklad na pohonné hmoty pro všechny auta. Ten se vydělí počtem účastníků (včetně řidičů) a tuto částku každý na místě zaplatí. Celkový úhrn se hned rozdělí na auta. Neřeší se kdo s kým jede, kdo veze jeho kolo a pod. Pro konání etapy je přece stejně důležité odvézt lidi i kola.

Po pozdním obědu, mimochodem vaří tam výborně, jsme ještě pozvaní na kávu k Japošům. Honza opět vyniká svými bodrými hláškami jako např. : už téměř odcházíme a ze všech stran se ozývá hlasité děkování za etapu a na to Honza „abyste se neposrali s tím děkováním“. Tím chtěl jen říci, že takovou akci dělají s Janou rádi a že se těší na další setkání. My taky ! Byl to krásný den. Váš Pepa D.

Ještě kdo byl : Japoši + 2, Iva, Jitka, Laďa B., brácha, Jiřka, Líba, Milada, Lahučáci a já. Okruh měřil 52 km.

Etapa č. 16/16

Přátelé, přicházím s pozvánkou na další etapu, kterou připravili Japoši. Pojedeme tedy za nimi  do Nových Hamrů. Počasí bude po ránu chladný, ale na to je možné se připravit, zvláště když po většinu dne bude nádherně.  Po Krušných horách najezdíme  asi 50 km.  Na cestě bude možné malé občerstvení a kafe, všechno si vynahradíme až se vrátíme do Hamrů na pozdní oběd.

Odjezd bude v neděli 25.9. v 8.30 hod od pošty ve Fr. Lázních.  Opět je nezbytné poslat přihlášku a to do sobotního poledne !  Bude to naše první podzimní etapa a bude krásná. Pojeďte ! Já se moc těším. Pepa D.

Zpráva z etapy č.15/16 – smrčinská

Přátelé, nedělní ráno 11.9.2016 bylo docela všední. Chci říci, že se podobalo těm předchozím. Bylo třináct nad nulou, nad námi azuro a při zemi mlha. Neklamné znamení, že bude zase vedro. Po desáté jsme vyrazili ve dvou autech směr Aš a dál na Marktleuthen k nádraží.  Půl hodiny před polednem už sedíme na kolech a pojedeme  obloukem do obce Spielberg. Ještě že jsem to vzal trochu jinak než obvykle. U cesty se nám ukázal památník, který připomíná zvelebení obcí a jejich pozemkové úpravy v roce 2009. Kamenný stůl chvíli sloužil jako masážní lůžko, ale jen chvilku, vždyť byl moc tvrdý. Vesnice je ztichlá svým nedělním obědem . Nikde ani živáčka a tak si neměl kdo všimnout, že parta cyklistů to vzala rovnou za humna jednoho statku a zmizela ve směru na Steinselb. „Chci Vám ukázat statek kde se vyrábí sýry , tlačenky atd.“ povídám za jízdy a zavádím nás až na malý plácek před obydlím. Nikde nikdo. Zatímco si čteme plakáty na vratech stodoly tak přijíždí pán na kole a ptá se “ Co hledáte, potřebujete něco ?“  Vyklubal se z něho sám pan domácí a řekl nám co jsme potřebovali vědět : otevřeno je každý pátek  od 9.00 do 17.00 hod.  Já, ze své zkušenosti dodávám, že to stojí za ochutnání.

Další kus naší cesty má právě premiéru. Mapu jsem zapomněl, ale to vadit nebude vždyť jsem se do ní díval včera . Jedeme do městečka Schönwald. Už ho projíždíme, kruháč máme za sebou, konečně se objevují malé značky cyklotrasy a šipka ukazuje nahoru. Ještě si vzpomínám, že tam někde to musí být doleva, do lesa . Tu odbočku prostě přehlédnu a valím to pořád nahoru do pořádnýho kopce a až za posledním barákem se cesta láme žádoucím směrem. Radost trvá jen tak dvě stě metrů, končíme u plotu vodárny a kolem žádná stezka nevede.  „Muselo to být tam dole na křižovatce kde je ta nová fontána“ pravím a po krátkém zakousnutí se vydáváme na sjezd dolů. Neomylně odbočíme doprava a pěknou ulicí se ubíráme z města ven. V tom se zezadu ozve: „Já jsme tu značku viděla, volala jsem na Tebe, ale Ty nic“. To byla Milada. Já na to : „No jasně, že nic. Tvůj hlas je tak ke stolu plného mlčenlivých hostů a ne na kolo s dvacetimetrovým odstupem.“ Zatímco se tomu smějeme tak mě napadlo ještě jednou si ověřit správnost našeho směru. U jednoho domu právě staví auto a slečna souhlasí, že jedeme správně k hospůdce v lesích .  To místo se jmenuje Göhringsreuth. Docela pitomý jméno pro nás. Les se najednou otevřel do malé loučky, objevily se modrobílé slunečníky, toť neklamné znamení, že jsme na správném místě, tedy v hospodě. Pan majitel se rychle ujímá našich foťáků , dělá obrázky a k tomu pronáší něco jako “ Děláme to pro naše hosty rádi !“. My si zase rádi sedáme, protože máme žízeň a hlad. Servírka něco vykládá o denní nabídce jakési haksny a já mám čas vidět, že jí chybí hodně kil do normální váhy a přebývá jí hřebík s kulatou hlavičkou zapíchnutý do nosu. Málem ze mně vyletělo, že je to „Eklhaft“ , ale po bleskovém zvážení jsem pravil, že je to hnusný. Nakonec je z toho řízek s hranolkama a kvasnicový pivo. Je třeba se také podívat dovnitř. Posezení je tam velice hezký. My musíme dál. V lese se za chvíli ozývá křik, stavíme, protože Jíťa má na tachometru 1500 km. Najednou je tady úhledná lahvička slivovice, k tomu velké focení, no prostě oslava. Vyjíždíme z lesa a otevírá se nám krajina, lehce zvlněná, moc hezká.

Vjíždíme do vesnice Pilgramsreuth. Pro nás je to velice zajímavé místo, protože v roce 1647 z rozhodnutí císaře pána se právě zde začaly pěstovat brambory. V záznamech je uveden sedlák Hans Rogler, který  jistě pomohl rychlému rozšíření této plodiny. V té době to bylo velice významné , protože mnoha lidem hrozil hladomor. Na návsi jsme nejdříve našli několik tabulí  s informacemi o tomto kraji, ale to nemohlo být všechno. Na dohled byl kostel sice zabalený do lešení, ale bylo jasný, že je nádherný, gotický.  Před ním je sousoší sedláka s motykou a jeho klečící ženy s ošatkou kde má čtyry brambory. Postavy jsou malé, protože tehdy nerostli takoví čahouni jako dnes. Ještě si musíme prohlédnout místní hřbitůvek s nízkou zdí. Naši předci to měli už dávno hezky vymyšlený, že pozůstalí musí vidět do kraje, na svoje pole, vesnici což jim dodávalo sílu a optimismus. Kostel byl zavřený, podíváme se tam jindy. Náš další cíl je Martinlamitz. Po šotolinové cestě lesem jsme tam poměrně brzy. Milada opakuje dotaz :“A kolik to máme teď na kafe ?“ Odhaduji, že deset a uháníme dál kolem místního, obleženého koupaliště, chvíli po asfaltu pak zase lesem až do Hallersteinu. Tady začíná přejezd hřebene Smrčin zpět na „naší“ stranu. Právě nás minula naše generace dvou pánů co slézají z kola a půjdou pěšky. Brzy je předjíždíme  pak spadneme z kopce a jsme v Kirchenlamitz. Milada se ptá, no však víte na co . Zajímá to všechny  a já sám si živě představuji tu nádhernou chuť dortu „Käsesahne“. Pořádně natěšený jsme brzy na kopečku nad vesnicí odkud je na poli vidět spousta zaparkovaných aut. To proto, že dnes je tady bramborová slavnost. Několik pivovarských slunečníků zdobí louku, lidé sedí a pijí. Hned vedle jezdí čert a vyorává brambory pro ty co to mají dnes zadarmo. Nás ale táhne kafe na statku.

Místa jsou uvnitř. Nám to nevadí ,však jsme celý den venku.Hlavně, že mají dorty ! Dokonce jsem si dal, jako druhý chod, bramborový dort a nebyl vůbec špatný. S mladým panem Petzoldem se chvilku bavíme o letošních bramborách, o čekání na nižší teploty a taky o začátku sklizně, která bude patřit k těm lepším. Milada vehementně nechce kopec ! Jako Kaziteta mi bere  chuť na netradiční směr návratu k autům  t.j. nejdříve na kopec a pak po hřebeni s výhledem na obě strany. Jak jinak tedy než přímo na Raumetengrün ke Gerdovi na dvůr. Hospodář ale není doma. Naše cesta vede kolem kompostárny a tak využiju příležitosti abych stručně popsal její fungování. Gerd postavil zpevněnou plochu a koupil obří nakladač. Lidi si musí na úřadu koupit za 15 E povolenku pro dovoz trávy a jiných zbytků ze zahrad, včetně větví a v jakémkoliv množství ho sem vozit. Nesmí sem vozit zbytky z kuchyně. Firmy a obce také, ovšem s dodacím listem, který zde vhodí do schránky. Gerd tento materiál vrství do výšky a když je hromada po celé délce kompostárny tak pozve stroj, který materiál rozdrtí , naštěpkuje a nasype na vedlejší pruh. Poté se zde sejde úředník z obce a firma, která materiál drtila . Hromadu změří a vypočítají m3. Gerd za tyto kubíky dostane od obce zaplaceno a stejné množství taky zaplatí firmě. Po 4 – 6 týdnech přijede jiný stroj který celou hromadu proseje a oddělí větší kusy, které se vrátí na začátek cyklu. Po dalších 4 týdnech Gerd hromadu přehází  a za ještě nějakou dobu zrání má kompost pro svoje pole. Náš způsob likvidace bioodpadu je rovněž vyhovující, ale je limitován kapacitou jedné popelnice týdně. Tolik pro dnešek.    Kdo dnes byl : Iva, Jiřka, Jitka, brácha, Milada a já. Okruh měl 48 km. Za 14 dní pojedeme za Japošema.

Etapa č. 15/16

Přátelé, závěr léta nemohl být lepší, proto jezdíme o sto šest. V minulých letech jsme v této době jezdili na jakousi kontrolu brambor v porostech mého dodavatele.Letos to bude jinak a proto nepřipravujte žádné nářadí ani batohy. Situaci vysvětlím na začátku etapy.

V neděli 11.9.2016 se v 10 hod. sejdeme u pošty ve Frant. Lázních  odkud potom odjedeme auty do Marktleuthenu. Na kolech se potom vydáme po známých i neznámých stezkách do vesnice Pilgramsreuth, která je považována za kolébku pěstování brambor v této oblasti. Je zde památník a výjimečně hezký kostel. Dále se pojede přes hřeben Smrčin abychom mohli do oblíbené cukrárny na statku. Tuto cestu jsme kdysi dávno jeli, ale teď jsme silnější ! Celková délka etapy bude asi tak 50 km a je spíše náročnější.

Prosím vezměte si žluté dresy. Do sobotního poledne se musíte přihlásit abychom mohli sestavit dopravu. To chápete že ?  Těším se s Vámi.  Pepa D.

Zpráva z etapy č. 14/16 – kynšperská

Přátelé moji blízcí i vzdálení, tato etapa měla být jednoduchá, nenáročná, krátká a taky sedavá. Tak jsme se dohodli cestou z Itálie. Já myslím, že jsme splnili celé předsevzetí. Pravda, kvůli hrozící přeháňce jsem trasu operativně, nepatrně zkrátil a to se nakonec i vyplatilo, protože malinký deštík se přehnal ve chvíli našeho sezení v Kynšperském pivovaru.

Všech dvanáct se nás sesedlo k jednomu stolu a to bylo dobře.  Hned na začátku jsem chtěl využít pozornosti všech a zažehnat rodící se nedorozumění mezi námi. O co šlo ? Kamarádka X půjčila svoje kolo kamarádce Y. Ta na něm odjela asi 4 km a praskl drát v zadním kole. Odborník tuto délku drátu neměl, ostatní dráty tedy řádně utáhl a doporučil pořádnou opravu, rozuměj výměnu ráfku. Věci se ujal Z, nechal doplnit ten jeden drát a kolo X vrátil s tím, že se musí pořádně opravit, rozumíme vyměnit ráfek. Y to nesla těžce a mezi ostatními začala šeptanda o Z. Byly pronášeny různé soudy o příčinách a následcích  až Y tomu udělala přítrž. Podařilo se jí totiž dostat se nad problém a prohlásit, že náklady s ráfkem uhradí. Z to ještě vylepšil tím, že nás pozval do Neb. na zelenou. Já jsem už jen mohl zopakovat obecně platné pravidlo z mezilidských vztahů : věc se má vracet ve stejném, ne-li lepším stavu než byla půjčena. Opravdu jsem moc rád, že to celé má tak dobrý konec. Pro příště.

Jinak myslím, že tato hospoda pokračuje ve zvyšování cen , tyto se stávají „svátečními“ t.j. vhodnými pro slavení  významných výročí , ale nevhodnými pro okolo jedoucího cyklistu, který chce něco malého a k tomu pivo. Jen počkej Zajíci !

U koní jsme seděli venku, pěkně to foukalo, ale byla zelená a bylo dobře. Jen ty naše nový, italský dresy jsme museli schovat pod větrovky. Ještě kdo byl : Iva, Petr, Jitka, Vlasta, Maruš, Lahučáci, brácha, Milada, Michal, Jiřka a já. Máme 53 km. Mějte se hezky Pepa D.

Zpráva ze Stelvia

Přátelé, po více než ročních přípravách a těšení je to konečně tady. Odjíždíme do Itálie abychom byli při tom když se celý cyklistický svět setká na cestě k průsmyku Stelvio. Můj sen se naplňuje. Slovy Vás budu provázet po naší cestě a obrázky v galerii ještě lépe vystihnou atmosféru našeho výletu.

Volantu se ujímá Ivča, zkušená harcovnice po německých dálnicích. Na mě zbude navigace podle itineráře, který jsem ale zapomněl v kufru a ono to vůbec nevadí. Mnichovem projíždíme jako nůž máslem a až dvacet kiláků před Garmischem nás staví zácpa. Netrvá to dlouho, cesta se vyprázdní a my můžeme zastavit na vyhlídce odkud je nádherně vidět nejvyšší německá hora – Zugspitze . Ještě kousek popojedeme přes Fernpass a je tu motorest  s vyhlídkou na zříceninu hradu na skále a zelené hladiny jezírek pod námi. Je taky třeba koupit rakouské viněty bez kterých bychom museli vyhledávat okresky přes hory a doly. Blíží se soutěska Nauders s vojenskou pevností. V bojích první světové války to bylo důležité místo. Reschenpass se jmenuje ten průsmyk kde začíná Itálie. Údolí se široce rozevře, všude se suší seno a spousty cyklistů jezdí po nedalekých cyklostezkách, hlavně kolem jezera. V roce 1950 byla dokončena přehrada z rozhodnutí ještě Mussoliniho, která zatopila několik vesnic. V jedné z nich, u břehu, voda zatopila také kostel takže dodnes kouká z hladiny jeho věž. Nestavíme, ne že bychom měli zpoždění, ale něco musíme taky nechat na příště. Pomalu sjíždíme do údolí a naproti nám se ukazuje bílá stavba benediktinského kláštera Marienberg, která  v sobě skrývá devět století historie.  Už jsme na dně údolí s řekou Etsch, v městečku Prad, kde začíná 26 km stoupání na Stelvio. My si z něho teď vyjedeme jen sedm km a jsme v Gomagoi, našem zítřejším startu etapy. Zbývá nám posledních 9 km ukrutného kopce, kde moje auto se čtyřmi koly na nosiči, bágly a tříčlenou posádkou jede dlouhý kus na jedničku. Jsme na konci naší cesty v Suldenu u penzionu „Chalet Eberhoefer“ a vítá nás paní Hanka s malým Davidem. K večeři budou brambory s masem a pivo.

Je ráno, Ortler (3905 m) se ukazuje v plné kráse, mohutnosti a výšky. Přímo z okna vidíme celou horu jako na dlani, od potoka v údolí až po jeho špičku. Žádné mraky, jen azuro. Snídaně nám trvá dost dlouho a je dobře, že už vyrážíme. Venku je 10 st., tedy chladno. “ Musíte to vydržet, však jste dole za chvilku“, povídám a sám sedám do auta abychom ho měli připravený dole v Gomagoi na návrat. Za chvilku je za mnou Jitka a čekáme a čekáme. Konečně přijíždí Vlasta a co čert nechtěl, to se stalo. Praskl jí drát zadního kola a nastalá osma neproleze mezi špalíky brzdy. Hledáme po okolí dílnu, ptáme se v Ičku a nic. Po nějakém čase se konečně shodneme na tom, že nahoru pojede bez brzdy a dolů potom taky a velice pomalu. Špalír jezdců mezitím zřídnul, ale i tak je nás dost. V první zatáčce č. 48 s cedulkou Kehre, Tornante, což znamená prudkou zatáčku, 180 st. se musíme vyfotit, to jinak nejde. Ještě nás čeká 47 takových vraceček číslovaných shora, ale tahle je první ! Na řídítka mého kola jsem si připevnil tyčku s naší vlaječkou, to aby  bylo jasný odkud jsme a taky kde je šéf party.  Ten první důvod se povedl, ale ten druhý je zbytečný, protože ztratit se tady nikdo nemůže, leda ujet nahoru. Jedu nikterak rychle, bylo by to zbytečné proplétání se mezi jezdci co motor nemají. Chvílemi mám pocit, že motůrek je dost slyšet, že to ostatní ruší, ale nakonec musím konstatovat, že jsem za celou dobu nezaznamenal nějaké gesto protivenství. Je spousta míst k pozorování – okolní blízké hory, kytičky na kamenných zdech, dresy a třeba i prdelky cyklistek. Tu a tam se objeví úplná rarita, jako tandem kde táta veze vzadu malýho kluka, kterýho šlapání vůbec nezajímá. Nebo lehokola invalidů, kteří se obrovskou silou posouvají dopředu až kopec vyjedou. Viděli jsme chlapíka, který mohl šlapat jen jednou nohou když ta druhá byla taky na pedálu, ale nešlapala. Nebo běžci na kolečkových lyžích a bruslích co s námi hravě drželi tempo. Taky sněžný kolo bylo vidět – to by měl Honza Kopka jistě radost. Dopředu jsem sliboval kamarádům krásný pohled na horu Madatsch, která nabízí svojí oblou, lesklou, ze samých obloučků postavenou přední stěnu. Ten efekt nebyl úplný, protože jsme přijeli pozdě a na stěně už nebylo slunce takže si příště buď přivstaneme a nebo pojedeme o dva měsíce dříve. Stín lesa bude pomalu končit , slunce svítí naplno a nás by čekala žízeň kdybychom jeli kdykoliv jindy. Dnes ale jsou na trase tři občerstvovací stanice kde je možné se napít, vzít si jablko nebo jinde i sušenku. V jedné zatáčce je taky servis kol firmy Scott. Okamžitě dáváme klukovi práci. On vycentruje zadní kolo Vlasty protože nový drát této délky u sebe nemá, znovu zapojí brzdu a radí,že na výjezd je to dobrý, ale pak dolů jen pomalu. Taková rada je jasná a splnitelná. Já v duchu doufám, že Maruš E., která kolo půjčila, ho dostane zpět opravený . V šestnácté zatáčce se ukazuje kulisa našeho dalšího putování. Zelenou, horskou louku zdobí klikatice silnice, která se zakusuje do stráně a v zatáčkách  najíždí na kamenné balkony aby se mohla otočit. Je to fascinující divadlo kde dnes jsou v hlavní roli cyklisti. Často a rád fotím  abych mohl pro Vás, kteří jste s námi nebyli, co nejlépe náš zážitek zprostředkovat. Že nahoru pojedou lidi všech výkonnostních kategorií se začíná projevovat, přibývá pěšáků. Ona „alpská hláška č.2“ je trefná : „Chtěl jsem ho dojet, nešlo to, tak jsem ho došel !“ Vystihuje tempo kterým se sunou lidičky nahoru. Stále častěji se dívám dolů a hledám ty nejlepší záběry. Zatáčky se na sebe lepí jako dobře složená mašle a všude jsou kola. Blíží se vrchol, řady lidí houstnou, posedávají, smějí se a pozorují nás další. Chybí nám pár desítek metrů, slézám z kola, protože vím o schodech po kterých se dostanu na střechu obchůdků a mám bezvadný výhled na skrumáž cyklistů v průsmyku. Naše žluté dresy mezi všemi jsou hezky vidět, zdravíme se a chceme se sejít a jít si koupit dres, který nám bude připomínat tento den a tento kopec. Cloumá s námi euforie, reakce se zpomalují a já, protože jsem tady podruhý, musím víc myslet na čas sjezdu a hlavně na nutnost dobití baterek. Konečně se mi daří přesunout partu ještě o něco výše k restauraci Tibethütte. Personál nám ochotně nabídne zásuvky aniž bychom si zatím cokoliv dali. Sedíme na terase s překrásným výhledem do údolí. Poprvé vidíme silnici celou a shora. Když se ozve harmonika se známou melodií tak to Ivču zvedne, tančí kolem muzikanta a dokonce ho doprovází na dřevěný nástroj ze svázaných malých prkýnek. Krása. Po hodině se děvčata zvednou , prý musí něco dokoupit. Brzy na to se vydáváme na druhou stranu průsmyku, sjezdem na Bormio, k odbočce do Švýcarska. Dalších 17 km dolů je úplně jiných . Zatáček je málo, většinou chybí svodidla a silnice splývá s okolní krajinou. Když už se potkáme s lesem tak se objeví serpentiny a mezi stromy se ukazuje městečko St.Maria. Starobylé domy s malovanými fasádami vzbuzují úctu. Nám stačí pár fotek a dál, však to máme ještě hodně daleko.  Na švýcarské celnici nikdo není, už těch cyklistů mají dnes dost a dost. Silnice pod námi pořád klesá a musí obkroužit hory abychom se dalším údolím mohli zase vydat do kopce směr Gomagoi. Těch sedm km jedeme už kolem osmé hodiny večer, auta svítí a my dupeme ze všech sil. Když už i s druhou partou vyjedu autem nahoru a sedneme k večeři tak je deset. To byl ale den ! Ujeli jsme 72 km.

Další ráno je klid. Vychutnáváme si včerejšek, povídáme si, ale to vůbec neznamená, že spíme na vavřínech. Oblečeme si nové dresy ze Stelvia a pojedeme na objížďku města. Nedaleko v lese je restauračka Waldruhe. Ano je tady klid, příjemná servírka z Maďarska a tak ani nevadí, že kafíčko je trochu jiný než bývá v Itálii zvykem. Ortler na protějším svahu je bez jediného mráčku, je to krasavec. Víte, že to byla nejvyšší hora Rakousko – uherského mocnářství, tedy i naše ? Ne žádná nostalgie se nás nezmocnila, to jen fakta vyplavala. Pojedeme odtud po hliněné, lesní cestě, po zvlněné vrstevnici až do míst kde se nám otevře pohled shora na náš penzion. Po pěšince dojedeme až k hotelu Post, před malý domeček kde je Messnerovo muzeum kuriozit. Je to jedna malá místnost, na stěnách za sklem exponáty z historie horolezectví a v rozích busty průkopníků tohoto sportu. Na městské muzeum historie první světové války se nám nedostal čas a necháváme si ho na příště. Teď už pomalou jízdou se dostáváme na konec městečka pod kabinovou lanovku a ještě si troufáme dále do kopce, protože je tady zavěšená lávka přes potok. Vyjet až k lávce nešlo. Když už se začalo přední kolo zvedat od země tak jsme pracně slezli a kola nechali ležet u cesty. Nebylo to daleko a nakonec to stálo za to. Voda se valí puklou skálou, zmítá se ze strany na stranu a za velkého hřmění mizí dole pod námi a utíká k Suldenu. Zkoušíme přejít lávku, fotíme se a všelijak se kocháme pohledem na okolní hory. Když už jsme zase dole tak děvčata popadne kamenná mánie , vrhnou se do koryta potoka odkud se pak ozývají výkřiky jako „ten je nádherný“nebo „no koukej ta žíla „. S plnými batohy se vydáváme dál pěšinou po druhé straně našeho údolí. Jsme tu široko daleko jediní cyklisti , proto se na nás pěšáci dívají s překvapením. Musíme zpátky, na třetí je  domluvená kavárna kde se máme všichni sejít. Obsluhuje nás pro změnu Slovenka, má výborný dorty a Café crema. Po šesté jdeme k Messnerovi do hospody. Hospodaří tady v nájmu mladý pár s kuchařem a z upadajícího zájmu turistů nejsou nadšeni. Každý kdo poprvé vstoupí do místnosti tak se zalkne překvapením. Zařízení je velmi jednoduchý, dřevěný lavice i stoly a stěny obložené starým dřevem jako v tajemné putyce. Přítmí je samozřejmostí, okna jsou malá a venku se stmívá. Z nabídky jídel vítězí žitné taštičky s jačím masem a kopřivové knedlíky. Ono taky jemně nakrájené jačí karpáčo je výborný. Před rokem tady hodovala Angela Merkelová s R.Messnerem, který pak měl přednášku o stém výročí dobytí Matterhornu. To je trochu historie a nás zajímá současnost t.j. přesun zpět do penzionu a hra Double u které se náramně bavíme.

Na poslední den pobytu jsem připravil pěší turistiku. Na sobě jsem si vyzkoušel už při výstupu na Luzný při letošní Šumavě, že to chce pořádný boty a taky hůlky. Obojí mám, jdeme na to. Lanovkou vyjedeme do stanice Kanzl , přímo proti Ortleru, slunce svítí, je krásně. Po chvíli jsou tady u cesty krávy, které se rádi fotí a mazlí s lidmi. Cestička se různě kroutí, prochází kamenným polem po položených kamenech, nenápadně stoupá až se po několika kilometrech potká s potokem. Je tady křižovatka cest a zdola přichází ti zdatnější co nepotřebují lanovku. Začínáme opravdový výstup  k chatě Düsseldorferhütte, která je 400 výškových metrů nad námi. Hůlky pracují bezvadně. Učí se hledat místečko pro svůj hrot a nechat to větší pro botu. No jde nám to dobře. Chata je blízko, ale cesta k ní je ještě dlouhá a slunce pálí. Konečně nacházím taky nějaké kytičky u cesty a hned celý záhon. Sytě fialově tady kvete Oměj šalamounek. Nádhera. Pěšina se začíná pokládat, jsme nahoře. Scéna je to úžasná. Do půlkruhu stojí kamenná stěna, 600 m vysoká, nahoře jako by byla zastřižená, pod ní zelené jezírko a pár pasoucích se ovcí. V čele pak stojí chata a dívá se do daleka. Na terase je moc hezky, jelení guláš je solidní, co víc si přát ?Proti nám se zatahuje a na obloze jsou v dálce vidět provazy deště. Připraveni jsme i na to, ale bude lepší zahájit sestup, dokud je sucho. Hůlky pomáhají seč můžou, kolena jim děkují a ve vzájemné souhře se posouváme dolů. Děvčata jsou už u potoka a něco tam kutí. Když přijdu blíž tak vidím srdce z kamenů a uvnitř písmeno P. Vy holky zlatý ! Fotíme se , pršet ještě nebude , nálada je výtečná. Kravky zase čekají a bez společného fota nás dál nepustí. Jsme na stanici lanovky a mě se chce něco říct : „Holky já Vás nemít, tak se na tu tůru nevydám. Díky “ Jedeme dolů, máme tam kola a po prohlídce starého kostelíka ještě  stíháme cukrárnu v hotelu Olympia, kde už jsme jednou byli. Večer zajdeme do pizzerie, zítra jedeme domů.

Měli bychom se ještě vrátit. Jsou tady další tůry a etapa údolím, kolem ovocných plantáží, až do Merana, hrad Juval atd. atd.  Děvčata buďte na sebe pyšný, vždyť jste vyjeli na nejvyšší průsmyk v Itálii !!!

Etapa č. 14/16

Přátelé, pozvánku na etapu jsem chtěl psát už včera večer, ale nebylo to možný, protože dávali dokument o „pošlapané květině národa“, která znovu vstala a dožila se svobody.

Takže , aby „italové“ moc nevychladli a Vy ostatní jste se mohli přidat, tak svolávám etapu na neděli 4.9. 12.30 hod na Beránkův dvůr. Lehce se projedeme na Milhostov – Horku – Kynšperk – Nebanice – domů. Cestou jsou náhodou dvě hospody , které je možné využít.

Těším se na přehlídku nových dresů a na Vás všechny především.  Zdraví Vás Pepa D.