CykloDusak

Přátelé, po více než ročních přípravách a těšení je to konečně tady. Odjíždíme do Itálie abychom byli při tom když se celý cyklistický svět setká na cestě k průsmyku Stelvio. Můj sen se naplňuje. Slovy Vás budu provázet po naší cestě a obrázky v galerii ještě lépe vystihnou atmosféru našeho výletu.

Volantu se ujímá Ivča, zkušená harcovnice po německých dálnicích. Na mě zbude navigace podle itineráře, který jsem ale zapomněl v kufru a ono to vůbec nevadí. Mnichovem projíždíme jako nůž máslem a až dvacet kiláků před Garmischem nás staví zácpa. Netrvá to dlouho, cesta se vyprázdní a my můžeme zastavit na vyhlídce odkud je nádherně vidět nejvyšší německá hora – Zugspitze . Ještě kousek popojedeme přes Fernpass a je tu motorest  s vyhlídkou na zříceninu hradu na skále a zelené hladiny jezírek pod námi. Je taky třeba koupit rakouské viněty bez kterých bychom museli vyhledávat okresky přes hory a doly. Blíží se soutěska Nauders s vojenskou pevností. V bojích první světové války to bylo důležité místo. Reschenpass se jmenuje ten průsmyk kde začíná Itálie. Údolí se široce rozevře, všude se suší seno a spousty cyklistů jezdí po nedalekých cyklostezkách, hlavně kolem jezera. V roce 1950 byla dokončena přehrada z rozhodnutí ještě Mussoliniho, která zatopila několik vesnic. V jedné z nich, u břehu, voda zatopila také kostel takže dodnes kouká z hladiny jeho věž. Nestavíme, ne že bychom měli zpoždění, ale něco musíme taky nechat na příště. Pomalu sjíždíme do údolí a naproti nám se ukazuje bílá stavba benediktinského kláštera Marienberg, která  v sobě skrývá devět století historie.  Už jsme na dně údolí s řekou Etsch, v městečku Prad, kde začíná 26 km stoupání na Stelvio. My si z něho teď vyjedeme jen sedm km a jsme v Gomagoi, našem zítřejším startu etapy. Zbývá nám posledních 9 km ukrutného kopce, kde moje auto se čtyřmi koly na nosiči, bágly a tříčlenou posádkou jede dlouhý kus na jedničku. Jsme na konci naší cesty v Suldenu u penzionu „Chalet Eberhoefer“ a vítá nás paní Hanka s malým Davidem. K večeři budou brambory s masem a pivo.

Je ráno, Ortler (3905 m) se ukazuje v plné kráse, mohutnosti a výšky. Přímo z okna vidíme celou horu jako na dlani, od potoka v údolí až po jeho špičku. Žádné mraky, jen azuro. Snídaně nám trvá dost dlouho a je dobře, že už vyrážíme. Venku je 10 st., tedy chladno. “ Musíte to vydržet, však jste dole za chvilku“, povídám a sám sedám do auta abychom ho měli připravený dole v Gomagoi na návrat. Za chvilku je za mnou Jitka a čekáme a čekáme. Konečně přijíždí Vlasta a co čert nechtěl, to se stalo. Praskl jí drát zadního kola a nastalá osma neproleze mezi špalíky brzdy. Hledáme po okolí dílnu, ptáme se v Ičku a nic. Po nějakém čase se konečně shodneme na tom, že nahoru pojede bez brzdy a dolů potom taky a velice pomalu. Špalír jezdců mezitím zřídnul, ale i tak je nás dost. V první zatáčce č. 48 s cedulkou Kehre, Tornante, což znamená prudkou zatáčku, 180 st. se musíme vyfotit, to jinak nejde. Ještě nás čeká 47 takových vraceček číslovaných shora, ale tahle je první ! Na řídítka mého kola jsem si připevnil tyčku s naší vlaječkou, to aby  bylo jasný odkud jsme a taky kde je šéf party.  Ten první důvod se povedl, ale ten druhý je zbytečný, protože ztratit se tady nikdo nemůže, leda ujet nahoru. Jedu nikterak rychle, bylo by to zbytečné proplétání se mezi jezdci co motor nemají. Chvílemi mám pocit, že motůrek je dost slyšet, že to ostatní ruší, ale nakonec musím konstatovat, že jsem za celou dobu nezaznamenal nějaké gesto protivenství. Je spousta míst k pozorování – okolní blízké hory, kytičky na kamenných zdech, dresy a třeba i prdelky cyklistek. Tu a tam se objeví úplná rarita, jako tandem kde táta veze vzadu malýho kluka, kterýho šlapání vůbec nezajímá. Nebo lehokola invalidů, kteří se obrovskou silou posouvají dopředu až kopec vyjedou. Viděli jsme chlapíka, který mohl šlapat jen jednou nohou když ta druhá byla taky na pedálu, ale nešlapala. Nebo běžci na kolečkových lyžích a bruslích co s námi hravě drželi tempo. Taky sněžný kolo bylo vidět – to by měl Honza Kopka jistě radost. Dopředu jsem sliboval kamarádům krásný pohled na horu Madatsch, která nabízí svojí oblou, lesklou, ze samých obloučků postavenou přední stěnu. Ten efekt nebyl úplný, protože jsme přijeli pozdě a na stěně už nebylo slunce takže si příště buď přivstaneme a nebo pojedeme o dva měsíce dříve. Stín lesa bude pomalu končit , slunce svítí naplno a nás by čekala žízeň kdybychom jeli kdykoliv jindy. Dnes ale jsou na trase tři občerstvovací stanice kde je možné se napít, vzít si jablko nebo jinde i sušenku. V jedné zatáčce je taky servis kol firmy Scott. Okamžitě dáváme klukovi práci. On vycentruje zadní kolo Vlasty protože nový drát této délky u sebe nemá, znovu zapojí brzdu a radí,že na výjezd je to dobrý, ale pak dolů jen pomalu. Taková rada je jasná a splnitelná. Já v duchu doufám, že Maruš E., která kolo půjčila, ho dostane zpět opravený . V šestnácté zatáčce se ukazuje kulisa našeho dalšího putování. Zelenou, horskou louku zdobí klikatice silnice, která se zakusuje do stráně a v zatáčkách  najíždí na kamenné balkony aby se mohla otočit. Je to fascinující divadlo kde dnes jsou v hlavní roli cyklisti. Často a rád fotím  abych mohl pro Vás, kteří jste s námi nebyli, co nejlépe náš zážitek zprostředkovat. Že nahoru pojedou lidi všech výkonnostních kategorií se začíná projevovat, přibývá pěšáků. Ona „alpská hláška č.2“ je trefná : „Chtěl jsem ho dojet, nešlo to, tak jsem ho došel !“ Vystihuje tempo kterým se sunou lidičky nahoru. Stále častěji se dívám dolů a hledám ty nejlepší záběry. Zatáčky se na sebe lepí jako dobře složená mašle a všude jsou kola. Blíží se vrchol, řady lidí houstnou, posedávají, smějí se a pozorují nás další. Chybí nám pár desítek metrů, slézám z kola, protože vím o schodech po kterých se dostanu na střechu obchůdků a mám bezvadný výhled na skrumáž cyklistů v průsmyku. Naše žluté dresy mezi všemi jsou hezky vidět, zdravíme se a chceme se sejít a jít si koupit dres, který nám bude připomínat tento den a tento kopec. Cloumá s námi euforie, reakce se zpomalují a já, protože jsem tady podruhý, musím víc myslet na čas sjezdu a hlavně na nutnost dobití baterek. Konečně se mi daří přesunout partu ještě o něco výše k restauraci Tibethütte. Personál nám ochotně nabídne zásuvky aniž bychom si zatím cokoliv dali. Sedíme na terase s překrásným výhledem do údolí. Poprvé vidíme silnici celou a shora. Když se ozve harmonika se známou melodií tak to Ivču zvedne, tančí kolem muzikanta a dokonce ho doprovází na dřevěný nástroj ze svázaných malých prkýnek. Krása. Po hodině se děvčata zvednou , prý musí něco dokoupit. Brzy na to se vydáváme na druhou stranu průsmyku, sjezdem na Bormio, k odbočce do Švýcarska. Dalších 17 km dolů je úplně jiných . Zatáček je málo, většinou chybí svodidla a silnice splývá s okolní krajinou. Když už se potkáme s lesem tak se objeví serpentiny a mezi stromy se ukazuje městečko St.Maria. Starobylé domy s malovanými fasádami vzbuzují úctu. Nám stačí pár fotek a dál, však to máme ještě hodně daleko.  Na švýcarské celnici nikdo není, už těch cyklistů mají dnes dost a dost. Silnice pod námi pořád klesá a musí obkroužit hory abychom se dalším údolím mohli zase vydat do kopce směr Gomagoi. Těch sedm km jedeme už kolem osmé hodiny večer, auta svítí a my dupeme ze všech sil. Když už i s druhou partou vyjedu autem nahoru a sedneme k večeři tak je deset. To byl ale den ! Ujeli jsme 72 km.

Další ráno je klid. Vychutnáváme si včerejšek, povídáme si, ale to vůbec neznamená, že spíme na vavřínech. Oblečeme si nové dresy ze Stelvia a pojedeme na objížďku města. Nedaleko v lese je restauračka Waldruhe. Ano je tady klid, příjemná servírka z Maďarska a tak ani nevadí, že kafíčko je trochu jiný než bývá v Itálii zvykem. Ortler na protějším svahu je bez jediného mráčku, je to krasavec. Víte, že to byla nejvyšší hora Rakousko – uherského mocnářství, tedy i naše ? Ne žádná nostalgie se nás nezmocnila, to jen fakta vyplavala. Pojedeme odtud po hliněné, lesní cestě, po zvlněné vrstevnici až do míst kde se nám otevře pohled shora na náš penzion. Po pěšince dojedeme až k hotelu Post, před malý domeček kde je Messnerovo muzeum kuriozit. Je to jedna malá místnost, na stěnách za sklem exponáty z historie horolezectví a v rozích busty průkopníků tohoto sportu. Na městské muzeum historie první světové války se nám nedostal čas a necháváme si ho na příště. Teď už pomalou jízdou se dostáváme na konec městečka pod kabinovou lanovku a ještě si troufáme dále do kopce, protože je tady zavěšená lávka přes potok. Vyjet až k lávce nešlo. Když už se začalo přední kolo zvedat od země tak jsme pracně slezli a kola nechali ležet u cesty. Nebylo to daleko a nakonec to stálo za to. Voda se valí puklou skálou, zmítá se ze strany na stranu a za velkého hřmění mizí dole pod námi a utíká k Suldenu. Zkoušíme přejít lávku, fotíme se a všelijak se kocháme pohledem na okolní hory. Když už jsme zase dole tak děvčata popadne kamenná mánie , vrhnou se do koryta potoka odkud se pak ozývají výkřiky jako „ten je nádherný“nebo „no koukej ta žíla „. S plnými batohy se vydáváme dál pěšinou po druhé straně našeho údolí. Jsme tu široko daleko jediní cyklisti , proto se na nás pěšáci dívají s překvapením. Musíme zpátky, na třetí je  domluvená kavárna kde se máme všichni sejít. Obsluhuje nás pro změnu Slovenka, má výborný dorty a Café crema. Po šesté jdeme k Messnerovi do hospody. Hospodaří tady v nájmu mladý pár s kuchařem a z upadajícího zájmu turistů nejsou nadšeni. Každý kdo poprvé vstoupí do místnosti tak se zalkne překvapením. Zařízení je velmi jednoduchý, dřevěný lavice i stoly a stěny obložené starým dřevem jako v tajemné putyce. Přítmí je samozřejmostí, okna jsou malá a venku se stmívá. Z nabídky jídel vítězí žitné taštičky s jačím masem a kopřivové knedlíky. Ono taky jemně nakrájené jačí karpáčo je výborný. Před rokem tady hodovala Angela Merkelová s R.Messnerem, který pak měl přednášku o stém výročí dobytí Matterhornu. To je trochu historie a nás zajímá současnost t.j. přesun zpět do penzionu a hra Double u které se náramně bavíme.

Na poslední den pobytu jsem připravil pěší turistiku. Na sobě jsem si vyzkoušel už při výstupu na Luzný při letošní Šumavě, že to chce pořádný boty a taky hůlky. Obojí mám, jdeme na to. Lanovkou vyjedeme do stanice Kanzl , přímo proti Ortleru, slunce svítí, je krásně. Po chvíli jsou tady u cesty krávy, které se rádi fotí a mazlí s lidmi. Cestička se různě kroutí, prochází kamenným polem po položených kamenech, nenápadně stoupá až se po několika kilometrech potká s potokem. Je tady křižovatka cest a zdola přichází ti zdatnější co nepotřebují lanovku. Začínáme opravdový výstup  k chatě Düsseldorferhütte, která je 400 výškových metrů nad námi. Hůlky pracují bezvadně. Učí se hledat místečko pro svůj hrot a nechat to větší pro botu. No jde nám to dobře. Chata je blízko, ale cesta k ní je ještě dlouhá a slunce pálí. Konečně nacházím taky nějaké kytičky u cesty a hned celý záhon. Sytě fialově tady kvete Oměj šalamounek. Nádhera. Pěšina se začíná pokládat, jsme nahoře. Scéna je to úžasná. Do půlkruhu stojí kamenná stěna, 600 m vysoká, nahoře jako by byla zastřižená, pod ní zelené jezírko a pár pasoucích se ovcí. V čele pak stojí chata a dívá se do daleka. Na terase je moc hezky, jelení guláš je solidní, co víc si přát ?Proti nám se zatahuje a na obloze jsou v dálce vidět provazy deště. Připraveni jsme i na to, ale bude lepší zahájit sestup, dokud je sucho. Hůlky pomáhají seč můžou, kolena jim děkují a ve vzájemné souhře se posouváme dolů. Děvčata jsou už u potoka a něco tam kutí. Když přijdu blíž tak vidím srdce z kamenů a uvnitř písmeno P. Vy holky zlatý ! Fotíme se , pršet ještě nebude , nálada je výtečná. Kravky zase čekají a bez společného fota nás dál nepustí. Jsme na stanici lanovky a mě se chce něco říct : „Holky já Vás nemít, tak se na tu tůru nevydám. Díky “ Jedeme dolů, máme tam kola a po prohlídce starého kostelíka ještě  stíháme cukrárnu v hotelu Olympia, kde už jsme jednou byli. Večer zajdeme do pizzerie, zítra jedeme domů.

Měli bychom se ještě vrátit. Jsou tady další tůry a etapa údolím, kolem ovocných plantáží, až do Merana, hrad Juval atd. atd.  Děvčata buďte na sebe pyšný, vždyť jste vyjeli na nejvyšší průsmyk v Itálii !!!