CykloDusak

Aby moje vyprávění o nedělní etapě mělo smysl, tak musím začít už ve čtvrtek minuly týden kdy jsem se vydal na průzkum. S pomocí auta jsem se přesunul do Hohenbergu a zaparkoval. Spustím se k řece kde je k silnici přilepená cyklostezka. Značená je jen do nejbližší vísky kde cedule ukazuje směr rovnou do dvora statku. No buď si někdo dělá prču a s cedulí trochu pohnul, ale o tom by musel majitel vědět a napravit to. Tak jsem srdnatě vjel do dvora a měl jsem na vybranou – buď to otočit a nebo vjet do úzkého průjezdu mezi domem a stodolou. Projel jsem průjezdem za dům a co nevidím : „Teče tady Ohře, je tu mostek a na něm lísa, kterou snadno dám stranou , projdu a za sebou zase zavřu. Tak to bychom měli, ale co dál ? Polní cesta po pastvině má podobu střechy a tak ještě na místě pořádně zlehčím převod a jedu ! Za chvíli jsem v lese a mám na vybranou, buď si přidám ještě kopec a nebo pojedu vlevo, ale to bych se vrátil do Hohenbergu. Tak kopec ! Ten se najednou zlomil a já frčím dolů a doufám, že tam někde bude Ohře. Nebyla ! Byla tam jen další křižovatka do dalších tří směrů. Všechny vedou nahoru. DO pr… Najednou slyším z lesa ženský hlas a za chvíli se vynoří z pěšinky dva koně s mladými kráskami a za nima jde pěšky selka a pořád jim něco vykládá.  Beru to jako pomoc v nouzi a oslovím tu babu. Ona se do mě pustila dokonalou egrlandštinou což je nářečí jen málo podobný němčině. Ptám se na Hendelhammer. Ona ví, ale já nevím co říká. Tak se obrátím na ty dvě mladice co pořád čučí do telefonu a ty jen krčí rameny. To asi znamená, že neví ! Musím o pár set metrů zpátky a vzít to cestou nejupravenější, tedy asi nejpoužívanější. Pořád nahoru, les konečně končí, z levé strany je daňčí obora a z té pravé louka. Za kus cesty přede mnou stojí statek . To by mohl být Steinhaus, jedu tam ! Dříve než statek je u cesty lavička a na ní sedí starší pár. Ptám se jich jestli ten statek je hospoda a oni : „Ja“ Dobrý pomyslím si mám hospodu, kterou chci navštívit při zpáteční cestě od Ohře. „Prosím, jakým směrem  je Hendelhammer ? S koukáním do mapy to nejde tak rozumím jen, že dolů a tam vpravo, vlevo a zase vpravo.  Mydlím si to po asfaltu dolů a koukám cedule Neuhaus. Pod touhle vsí teče řeka , to se ví, ale neví se kudy k ní. Potkávám dědečka se psem, ale ten když viděl mapu tak prohlásil : „Tam dolů a víc nevím, nemám brýle“ Jedu tedy ve směru jeho ruky a zase padám z kopce, ulomím to vpravo, protože ta moje na mě chystá protikopec a to ne, nemá to smysl! Ta moje se za chvíli mění v luční cestičku a na okraji lesa se tak prudce zvedá, že jsem nestačil přeřadit a tak jsem musel z kola dolů a tlačit. Lidi já musel asi 50 m tlačit abych se dostal na pěknou lesní cestu co vede nahoru i dolu.  „Boha jeho, přece nepojedu nahoru ?  Za tři sta metrů dolů je křižovatka a z ní ta co jde dolů má ceduli „Vstup zakázán“ . Jedu tam a za chvilku jsem u řeky, ale taky u obrovskýho baráku,vodní elektrárny, kolem níž cesta nevede. Lehce ho obcházím, ale nikde nikdo. Je tu ale mostek na druhou stranu. Rychle po něm přejdu, zvednu závoru, napětí roste, projdu, zavřu a jsem na pěkný cestě. Kousek vedle stojí infotabule, tak se tam přesunu a v tu chvíli přijíždí dvě mladice. Ptám se zase na „moji“ Hendelhammer. Oni ví, že jsem tak v polovině cesty k němu a já zase vím, že dál pojedu až jindy. Jedu za nimi ale ony odbočují na most za kterým je velká budova Egercaffe. Přijíždí borec, poradí, že na Hohenberg je to lepší za ním než přes most a tak jedeme do kopce dva. Nebyl dlouhý a končil na asfaltu. On to vzal na Selb a já vpravo, to dá rozum. Za chvíli jsem ve sjezdu a pak na stezce, kterou jsem už jel na začátku. Ještě na kole jsem si udělal závěr, že v neděli sem nejedeme. A nebo pojedeme, ale něco lehčího. Ta budoucí etapa bude krásná, ale musí se dobře připravit.

Nedělní etapa.

Jedu domů a hlavou se mi honí spousty okruhů, které by mohly být etapou. Nakonec to vyhrál ten, který teď krátce popíšu. Přijeli jsme na Seeberg a konečně jsme se odhodlali dovnitř a na prvním nádvoří udělali pár moc hezkých fotek party. Jíťa se znala s paní pokladní a ta svolila, že se zajdeme podívat až na třetí nádvoří. Já tam nikdy nebyl. Jitka nám tam ukazuje na jakýsi flek na omítce, který je na fasádě baráku na prvním nádvoří asi tak padesát metrů od nás a je v něm výstava staré sedlácké techniky. Chvíli nic a pak nakonec nás několik uznalo, že to může být silueta obličeje ženy. Já jsem zase viděl spíše siluetu muže na šindelové stříšce hradní zdi. Obojí výjevy jsou v galerii tak zkuste to tam vidět. Já toho chlapa fakt vidím na levé straně stříšky nahoře, kdežto žena na zdi mi nějak nejde. Málokdy taky objíždíme hrad po lávce. Bylo to hezký. Když jsme projeli Polnou tak u cesty stáli dva chlapi s kamerou na stativu. Ptám se jestli točí ty krávy na pastvě a oni, že ne, že toho chlapa. Byl tam jeden rodilý chebák Vlasta Koula a ten štáb patřil Filipovi Remundovi, který je režisérem investigativních pořadů . Byl překvapený, že jsem ho poznal. Jedeme k závoře u lesa kde stojí tři staré džípy nějakého spolku. Po signálce to musíme vzít doleva a asi po dvou zhoupnutích jsme na křižovatce. Náš další směr je vpravo ke kapli na státní hranici s Bavorskem. Tady lehce posvačíme, což se hodí bráchovi, protože je houbař. Následuje několikakilometrový sjezd, často dost prudký, ale kvalita cesty je bezvadná, takže žádný strachy. Zdenka si to taky myslí. Jsme z lesa venku, na svahu stojí několik statků nad sebou. Vyberu odbočku k tomu druhýmu a později vím, že ke třetímu to bylo správně. Část party vedu přes oranici, další borci objíždí statek zprava a mají to lehčí. Jenže zbývá se dostat na asfalt a to je pěkná vejška. Jen Ivča a Zdenka mě poslechnou, že za dvacet metrů už není příkop tak hluboký. Ostatní se různě klouzají dolů, Jíťa by mohla vyprávět. Jsme dole a máme před sebou asi kilák  do Egercaffe.

Poprvé v Egercaffe.

Jenže ten kilák je přímo nabitý zážitky. Na most přes Ohři je vracečka, kterou je třeba vykroužit a ne to vzít na prudko. Viď Jíťo ? Její prdelka je na zemi cobydup, ale ona to řeší s úsměvem jako vždy. Z mostu je překrásný pohled do údolí řeky. Konec mostu  je „prodloužené schodiště“ tzn., že stupínky jsou široký a nízký, takže průměrně odvážný cyklista to sjede. Jenže ono se hodí při sjezdu lehce brzdit zadní brzdou a nepouštět to naplno. To pak jde o jazyk, když se u toho ještě řve, viď Ivčo ? V pořádku jsme dole a čeká nás krátký výšvih  k penzionu. Kolem domu, kde je trochu stínu jsou všechny stoly obsazeny, ale to nám nemůže vadit, jsme celý den na slunci, proto jdeme klidně dovnitř. Obsluha je úžasně rychlá, káva a dorty kvalitní. Když je zaplaceno a je čas odjezdu , nechce se mi zpět na most , ale vzít to přes okraj vesnice Neuhaus. Je tu víc stoupání, než to bylo na příjezdu, ale bezpečný sjezd po asfaltu to vynahradí. Co nevidět jsme na okraji Hohenbergu. Průjezd kolem řeky až na naší signálku je kouzelný. Dalo by se říci, že je to trochu pěstěná džungle. Jsme u železného mostu, přes který vede jen pruh plátu železa, žádné zábradlí, no prostě kdo to nezná, nebo nepamatuje tak je rázem v šoku. I tuto překážku jsme překonali a hnali se do hospody na Pomezí. Tady hraje prim nelidský doktor, který se zná s paní majitelkou a mají si toho říci ažaž. Ke konci začnu hledat peněženku, která je v přilbě a ta je neznámo kde. Nakonec jí najde Lída, byla totiž položena na trnoži pod stolem. Jako oslavu nálezu poroučím frťana a po něm už odjezd. Je totiž dost pozdě.  Bylo to krásný a bylo to asi 45 km.  Kdo byl : DrHonza, Míla, Iva, Lída, brácha, Laďa, Jirka, Martina, Jíťa, Zdenka a já.