CykloDusak

Dobře bylo.

V průběhu pondělí se mi dostalo několik pochvalných hlášek na nedělní etapu. Podle toho soudím, že se etapa líbila i když nesplnila celý plán, který jsem dal do pozvánky. Neměl bych to dopustit a když tak výjimečně. Měli jsme poprvé podjet viaduktem na cyklostezce u Kočího a pak taky po nové hájenské lávce přes trať, která je v podvečer za svitu slunce zvláště hezká . Obojí dám do galerie a někdy příště se tudy projedeme.

Jak nám to jelo.

Na startu na dvoře se ukázal Laďa a v každé ruce jeden tác s nakrájeným melounem. Jako základ správného pitného režimu se to hodilo. Rychle jsme projeli Slatinou a na kopci se ozval velký křik v naší partě. Ne nic se nestalo, to jen děvčata hlasitě vzpomněla na včerejší oslavu narozenin u Honzy Zykána.  Tak Honzo žij zdravě jako dosud a ono to vyjde ! První větší zastávka byla u bobří přehrady, která tu funguje už několik let a více než samotná přehrada Vás zaujme spousta velkých padlých stromů přes potok. Taky pěkná fuška pro tak malý zvíře. Pak jsme popojeli k tvrzi Pomezná, kde pokračují záchranné práce. Následující úsek naší cesty vede zeleným tunelem kolem vody a já měl nápad :“Odjedu napřed, zaujmu pozici a budu kamarády fotit při jejich výjezdu na panelovou signálku.“ Nápad se povedl, ale fotky ne. Všechny jsou rozmazaný. Nevadí budu to příště zkoušet znovu jiným programem foťáku a uvidíme.  Ale ta pěšina je opravdu kouzelná. Stejně jako dva pruhy panelů, které nás přivedou k železnému mostu. Běda nezkušenému jezdci, který  sem přiletí v plné rychlosti a má se trefit na pruh plechu, který ho převede na druhou stranu. Uznávám , že lepší je zastavit a přejít, nebo si nechat mezeru a přejet. Doslova jen několik desítek metrů proti proudu je soutok Ohře a Reslavy. Ta nás bude provázet na našem dalším putování. Mimořádná podívaná je vysoký most nad námi. Je to silniční obchvat Schirdingu po kterém jezdíme autem a je lepší to tady napsat než si myslet, že je tam železnice. Ta je od nás vlevo a přímo k ní se vysupíme z hloubky údolí abychom mohli vzápětí zase sjíždět do obce. Odbočení nám vyšlo dobře, na špici byla Jířa a všichni jsme zastavili až u porcelánky. Krátké povídání zpestřila Vlastina svým odvážným výstupem na vysoký sud, nebo špulku kabelu. Spíše to byl ten kabel.  Následuje opravdu půvabný úsek do Arzbergu. . V městečku se stezka všelijak klikatí, ba i krátký úsek polní cesty využije a zastaví nás až na křižovatce s hlavní. Žádné dlouhé rozmýšlení, každý už ví, nebo tuší, že tady je ten kopec, který jsem inzeroval v pozvánce. Jdeme do práce. Asi tak po dvou kilometrech jsme nahoře a zaslouženě usedáme na lavičky turistického odpočívadla.

Rozhledna.

Na tomto místě jsme byli několikrát, ale dnes poprvé jsme sem vyjeli z města. Bravo ! Nikdy nás ale nenapadlo poodjet kilometr do lesa a tam objevit překrásnou rozhlednu. Objevil jí před časem Jirka, když tady zabloudil a nabídlo se mu spousta nových cest, rybníků atd. Waldenfelswarte se jmenuje. Sešroubovaná z ocelových profilů nám dovolí po asi 140ti schodech vystoupat na zastřešenou plošinu odkud je ten nejhezčí výhled do kraje. Podobný nabídne taky Kornberg, který je odtud taky vidět. Už jsme tam byli, ale ne všichni a pak dojmy je třeba neustále doplňovat. Někdy příště tam zajedeme.  Na této rozhledně je  usazený dalekohled, který není na mince !! a dovoluje podívat se až na Klínovec. Další dojmy nechám na fotky v galerii.

Začíná návrat ,

tak nějak mlčky se parta rozdělila na dvě skupiny. Ta s Jirkou jela kořenovku dolů k rybníkům a ta moje parta jela lesní cestou neustále z kopce až jsme přistáli na souvrati vysoké kukuřice a měli jsme na vybranou. Buď jet vlevo po pěšině, která se zdála více používaná a nebo přes potok kde byl buď les a nebo louka. Za loukou byla vidět polňačka takže jsem zvolil tuto cestu. Taky proto, že nadjížděla Jirkovi a byla větší šance se s nimi potkat.  Byl to tak dobře, protože k setkání opravdu došlo. A už jsme na asfaltu a za chvíli u Kappl. Ukázalo se, že tady je dobře když chcete pivo, kafe a nebo klasický bratwurst. Jenže my jsme si dali polévku, jak rajskou tak i s játrovými knedlíčky. To se fakt nepovedlo. V partě vládla chuť na něco dobrého. A když to má být opravdu dobrý tak jsou tady Stínadla s jejich pizou. Nápad byl s radostí přijat a za cenu změny trasy návratu jsme se vydali ke státní hranici. Několikrát jsem  během jízdy zaslechl od Honzy „Jeď furt !“ V poslední německé vesnici Pechtnersreuth ke které je rychlý sjezd a taky překrásný výhled na krajinu se Honzovi jeho Jeď furt trochu nevyplatilo. Jel na špici a snadno přejel odbočku vpravo, protože ta „Jeho cesta “ se mu asi zdála prostě sympatická. Ale co, otočit se dá vždycky. Už jsme na státní hranici a parta mi upaluje pořád rovně, když správně je vlevo po signálce. To si člověk nemůže ani čůrnout aby z toho nebyl průšvih jako teď. Kdo v té chvíli jel první nevím, ale navždy si bude pamatovat, že tudy cesta na Pomezí nevede, resp. vede, ale rozbitá. Sjíždíme se u psího útulku a dál spolu až k přehradě. Nikomu se nic nestalo, ani kolům ne a dokonce ani Jíti telefonu, který sám vyskočil z tašky.  Bezva. Z Břízy na Stínadla to byl přímo závod, prostě fofr. Pizza byla dobrá i když se pekla dlouho. Jelo se domů. My chebáci jsme to vzali po hlavní. Ve Střížově byla hrozná zima a mě to připomnělo mládí když jsme tudy jezdili, nebo chodili v noci z Chebu domů do Fr. Lázní.  Další etapa je připravena s Japošema. V neděli bude hezky tak se těšte.  Váš Pepa D.   Ještě kdo byl : Jirka, Honza, Laďa, Iva, Lída, Jitka, Martina, brácha, Petr, Vlasta, Hanka, Věra. Chebáci mají 80km.