Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Archive for Srpen 2016

Zpráva z etapy č.13/16 – klášterecká

Přátelé, v pozvánce na tuto etapu jsem uvedl, že to bude pěkný a teď přidávám, že taky docela náročný. Je druhá polovina sezony, dost jsme toho najezdili, tak proč si nedovolit zařadit něco nového, objevného. To se tedy stalo !

Ráno na nádraží jsme byli všichni včas v počtu osmi. Mohlo nás být devět, ale Jiřce se po … pes a tak musela zůstat doma. České dráhy je pojem. Na jedné straně narazíte na moderní, on.line, způsob nákupu jízdenek a  místenek a na druhé straně  na nádražích chybí jedno prkno po kterém by se vodily kola nahoru i dolů. Samotné svezení vlakem byl zážitek velice příjemný a určitě opakovatelný.  Za 1.5 hod. jsme v Kadani – Prunéřově. Cyklostezka nás nejdříve dovede na panelákový okraj města  a pak ulicemi k městské bráně a na náměstí. Slunce rozsvítilo opravené fasády a zvláště radnice se svojí bílou věží a blízkým morovým sloupem jsou vděčným modelem pro každou novou fotku. Celé náměstí lze pozorovat od cukrárny „Staré časy“, což jsme taky udělali. Následovala prohlídka radniční věže s průvodcem. Jsou důkazy, že věž postavili už na konci 14. stol. a od začátku 16. stol má ochoz, cihelnou štíhlou helmici  na hranách zdobenou hliněnými kraby. Před 14 dny byla dokončena oprava věže a my jsme měli to štěstí jí navštívit mezi prvními. Pojďme do Katovy uličky. Je dlouhá 51 m a na nejužším místě má 66.1 cm. Je tedy tou nejužší uličkou v celé ČR a má na to certifikát od agentury Dobrý den z Pelhřimova. Při troše šikovnosti by se dala projet na kole a lépe se tak vyhnout psím zbytkům. Ignorantství páníčků nezná mezí. Ulička končí na hradbách, krásně opravených, kde z jedné kapličky na nás shlíží socha ženy se třemi ňadry. Tomu se říká rarita.  Od řeky je na město moc krásný pohled. Na příště nám zůstala návštěva františkánského kláštera, jako nejcennější památky, kterou Kadaň má.  Jedeme dál po CS Ohře s číslem 6.

Řeku lemuje nepřetržitá chatová osada. My se ale musíme více věnovat výběru vhodné stopy, protože povrch cesty je hodně mizerný. Místní nám mohou jen závidět náš úsek této dlouhé cyklostezky, která končí až v Litoměřicích. Jsme v Klášterci a zajíždíme rovnou na oběd do restaurace Peřeje.  Posezení probíhalo vesele a chutně. Zavolal jsem majiteli místních sadů, který nám povolil prohlídku jeho panství. Viděli jsme jak starší výsadby z roku 2009, tak i ty úplně nové, švestkové a třešňové. Jablečné plantáže jsou již nějaký čas zasíťované (ochrana proti kroupám) a nás to svedlo k projížďce tunelem, který tvoří vždy dvě strany jabloní a strop je síť. Vítr tady má úplně jiný zvuk  a  stromy obalené plody jsou krásnou fasádou. Jablka a hrušky z těchto sadů budete mít celou zimu k dispozici u nás v bramborárně. Také v tomto městečku nám zůstalo něco na potom. Je to především zámek šlechtického rodu Thunů. Nedávno jsme se s tímto jménem setkali i v Rakousku. Na zámku někdy uvidíme rozsáhlou expozici porcelánu z různých období. Taky okolní anglický park je krásný, plný vzácných dřevin.

Nejdelší úsek našeho výletu máme před sebou. Stezka pomalu a pořád stoupá až nás zastaví „Na vyhlídce“. Představte si skálu bez zábradlí kam si sedají ti nejodvážnější turisti a nechávají se fotit. I my máme z tohoto místa fotky Ivči a Michala. Pak se stezka vrátila na chvíli k řece aby se vzápětí, v obci Okounov zvedla hodně vysoko a dál si s námi pohrávala nahoru, dolů . V Kyselce se schylovalo k přeháňce, ale tak slabé, že doba oblékání pláštěnek byla delší než vlastní déšť. Ve Stráži nad Ohří jsme zase dole na řece, ale jen na chvilku. Cesta se zvedne, asfalt končí a dál jen hrubá polňačka s kameny a několika výšvihy.  Když to bylo s cestou úplně špatný, tak byla vedle po louce vyjetá ruská cesta, nová stopa. Louka se prudce zvedá, stopa je hodně šikmá, kameny v Jitčině batohu to táhne dolů a Jíťu vezmou sebou. První a poslední pád se obešel bez následků. Vedl ale k poznání, že ty naše sběratelky šutrů jsou schopny na sebe naložit neuvěřitelný náklad, který ohýbá klíční kosti. Ty Jíťo, odkud byly kameny co jsou v základech Vašeho baráku ? „Kopkova cesta“ končí, sjíždíme do Jakubova okolo bývalé , výborné hospody. Ve Velichově je třeba odbočit na Ostrov a to se na druhý pokus podařilo. Několikakilometrový kopec je náhle přerušen značkou „Slepá ulice“. No toto ! Sjedu raději kousek dolů a ptám se paní „projedeme to ?“ Ona „Jakpak by ne, tam jezdí i auta !“ Tak proč ta značka ? Nahoře se sjedeme s  Michalem a po krátkém sjezdu jsme v Ostrově na nádraží. Do odjezdu vlaku je to 40 min. ale nám se pryč nechce. Ostatně kde jinde na malém nádraží uvidíte otevřenou hospodu ? Snad přežije nastupující éru registrační kasy a těch pár místních chlapů a občasných cestujících se bude mít kde zastavit na jedno. Nakládáním kol zdržíme vlak o pět minut. Celou cestu se potom displej omlouvá za zpoždění zaviněné „vyšší frekvencí cestujících“.

Byl to moc hezký, náročný výlet. Byl : Laďa, Ivča, brácha, Jitka, Kika, Maruš E., Michal a já. Franťáci mají 62 km a spoustu zážitků. Mějte se hezky . Zdraví Pepa D.

Etapa č. 13/16

Přátelé, dlouho jsme se neviděli a hodně se toho událo, proto Vám nabízím etapu s přepravou vlakem kde se všechny novinky náležitě proberou.

V neděli 21.8.2016 se ráno v 8 hodin sejdeme na chebském nádraží kde se i s koly naložíme do vlaku R 607, který nás doveze do stanice Kadaň – Prunéřov.  Naše trasa pak vede na kadaňské náměstí a hradby a dále po cyklostezce Ohře do Klášterce nad Ohří. Zde bude oběd. Po něm se nabízí návštěva zámku kde je rozsáhlá sbírka porcelánu a nebo na jiném prohlídkovém okruhu je výstava  polodrahokamů a jiných minerálů nalezených v Krušných horách. To vše ještě s možností výstupu na  věž zámku. Dále následuje prohlídka ovocných sadů  v Klášterci, mého dodavatele jablek a hrušek.  Přesun do Ostrova nad Ohří  na vlak  bude asi 30ti kilometrový. Do Chebu se vrátíme v 19.29 hod.

Pro zdar této akce je nezbytně nutné se sám přihlásit do středy 17.8. večera a také ihned informovat svoje nejbližší kamarády o konání etapy a svojí chuť zúčastnit se udržet až do neděle.  Jízdenky Vás přijdou asi na 200 Kč. Vstup na zámek je za 70 Kč.  Já vzápětí objednám přepravu i s koly a 48 hod. před odjezdem ji musím zaplatit !!!

Bude to krásný výlet, věřte tomu !  Zdraví Vás Pepa D.

Zpráva z Zell am See .

Přátelé, nabízím Vám krátkou zprávu z cesty do Rakouska , autobusem s cestovkou Ivana Čížka ve dnech 2.8. – 7.8.2016. Od nás jelo šest žen + 1.

Hned po příjezdu do hotelu  jsme se vydali na okružní cestu kolem jezera. Cyklostezka brzy skončila a bylo třeba jet po silnici. Vedoucí zájezdu sice deklaroval, že se jedná o silnici bez provozu, ale skutečnost byla úplně opačná. Po projetí asi tří km musím konstatovat, že pan šéf chtěl asi říci, že šofeři jsou tu klidní, žádní troubové a proto na cyklisty vůbec netroubí. Jsme opět na stezce a tady začínají zážitky. Nejdříve si smočíme nohy na pláži a pak pomalu vjíždíme do lázeňského města Zell am See, které proslavil už císař Franz Josef se svojí Sisy. Ta prý tady běhala po kopcích pěšky, když ostatní honorace se vozila v kočárech. Náš první dojem je ale úplně jiný. Ulice i předzahrádky jsou plné obyvatel z muslinské části světa.  Z otočeného šátku zvaného burka na nás hledí jen černé oči  starších žen, kdežto ty mladé ukazují obličej s nánosy  krémů a brutálně zvýrazněného obočí. Mladí muži chodí evropsky. Je jich hodně až moc. Napoprvé nás napadá, že se jedná o emigranty, ale chyba lávky. Jsou to ti bohatí, kteří do města přinášejí zisky hoteliérům, obchodníkům, restauracím, které dříve měli z evropské klientely. Ta ale už tolik nejezdí, protože se tu nechce potkávat s touto klientelou a točíme se v kruhu. Místo abychom se dívali po hezkých domech, výlohách obchodů, tak stále náš zrak upoutávají ty uhrančivé černé oči, které měla Viktorka. Lovím v paměti vědomosti o tom, že  tyto ženy se nefotí a když tak se souhlasem pána a potajmu se snažím udělat tu a tam fotku. Hned jsem byl přistižen , zlým pohledem odměněn a přestalo mě to bavit. Naše zkušenosti se soužitím s těmito lidmi jsou nijaké a proto nám to přijde až příliš exotický, nenormální. Jedeme do hotelu, máme večeři. Tedy spíše první kolo hovězího plátku s uho a velmi mizernými bramborami. Zítra a pak ještě se to bude opakovat a když dojde na vepřový tak to bude ještě horší. Za málo peněz málo muziky, říkaly naše babičky a já bych v tom hledal příčinu mizerné kuchyně. A vůbec : oni ti rakušáci ani žádnou kuchyni nemají ! A je to !

Je druhý den a autobus nás odveze padesát kilometrů ke Krimelským vodopádům odkud pojedeme sedmdesáti kilometrovou etapu zpět. V číslech je rozpor a tak vysvětlím pro ty co s námi nebyli – cyklostezka se kolébá z jedné strany údolí na druhou a spojuje městečka a kavárny při cestě. Vodopády jsou to úchvatný, impozantní. Voda padá ve třech stupních 380 m hluboko. Diváci tohoto divadla mají k dispozici přírodní balkony ze kterých lze pozorovat, poslouchat i vodu fotit. Výstup po stezce Wasserfallweg je hodně náročný a to máte před sebou zmíněné kilometry. Už myslím na kafíčko na statku blízko vesnice Sulzau. Je po poledni, slunce pálí  a my jsme tady. Po celý zbytek této dovolené jsem neměl lepší dort než tento : jogurtový s malinama ! Pod slunečníky se hezky sedí, ale čekají nás další zážitky tak honem za nimi. Ivča hlásí, že bude mít každou chvíli najeto 1000 km. Napětí roste, brzdíme, stavíme, frťana dáme a taky hodně fotíme, vždyť je to událost. Pozoruji okolní louky, pečlivě sklizené a na svazích protkané proužky keřů a stromů, které se svým stínem dávají zelené krajině jiný odstín. Je to prostě nádherný. V polovině cesty zajedeme k našemu autobusu natankovat vodu a pouštíme se do druhé poloviny etapy. Údolí se postupně rozšiřuje a nám se ztrácí ten bezprostřední kontakt s oběma stráněmi. Okrajem Kaprunu jen proletíme a jsme u hotelu v městečku Bruck. Na mostu přes řeku Salzach je nultý km „Grossglockner Hochalpenstrasse“ na kterou se těším.  Máme před sebou druhé kolo večeře. Večer si ještě vzpomínám na selku, která chodí za lisem a hráběma sbírá to nepatrné množství sena co na louce za strojem zbylo. Pak přijde domů uvařit večeři, zaopatřit děti a na ty ještě nenarozený už jí nezbývá chuť ani síla. To u nás žádný selky nemáme , zbytků sena si nehledíme, taky proč když  balíky stojí celou zimu venku a ještě na to dostaneme dotace.

Je tu další krásný den . Autobus nás proveze Kaprunem a vysadí  na parkovišti kde se nás ujmou místní pendelbusy a tunelem nás dovezou na velmi zajímavé místo. Je to dolní stanice největší výtahové plošiny v Evropě. Odhaduji, že se na ní vejde tak dvě stovky lidí, kteří s vyděšeným pohledem pozorují okolí a hlavně dvě lana, která táhnou otevřenou plošinu strmým svahem nahoru. Za pár minut jsme vyjeli o 431 m výše a znovu nasedáme do autobusu. Ten projede osmi tunely a kolem dolní přehrady Wasserfalboden nás vyveze o dalších 400 m výše k přehradě Mooserboden. Obě přehrady zadržují 160 milionů m3 vody a ročně vyrobí na 400 mil. kWh proudu. Za tři čtvrtě hodiny jsme ve výšce 2040 m a začíná naše toulání po přehradě. Společné focení nebere konce. Horní přehradu tvoří dvě obloukovité hráze, uprostřed vetknuté do špalku skály . Ta se jmenuje Höhenburg a má vyhlídku ve výšce 2108 m. Jdeme tam a to je teprve paráda. Obě vodní plochy jsou jak na dlani. Horské svahy padají do vody a při hladině ukazují, že nádrže nejsou zcela naplněny. Fotky jistě vystihnou toto místo lépe než slovní superlativy, kterých bych se teď musel dopustit. Stálo to za návštěvu a my pojedeme dolů. Sedáme na kola a pěkným prďákem spadneme ke Kaprunským lanovkám. Stojí tady památník obětem požáru lanovky z 11.11.2000. Mezi 155 lidmi bylo i několik Čechů. Dráha po které vagon lanovky jezdil je beze stopy odstraněná a také horní oblouk vjezdu do skály je pozorovatelný jen bystrým okem. My se dál pouštíme kopcem dolů vedeni cyklostezkou, která nás dovede nad soutěsku Sigmund Thun. Pohled na ní z mostu nám musí stačit ke zjištění, že se jedná o dřevěný chodník chycený k jedné, či druhé straně skalní průrvy pod nímž padá voda. Mnohem větší soutěskou jsme měli projít další den, ale kvůli nepřízni počasí se to nepovedlo – viz. dále.  Jsme v Kaprunu a lehce nacházíme místo na kafíčko. U Turka to bylo. Tam si poprvé necháme vysvětlit proč šálku kávy říkají „verlängerte“. „No protože tomu tak v Rakousku říkají“ pravil Turek a nechápavě odešel. Nezbylo než si to vysvětlit po svým – „prodloužené“ bude proto, že včera ho uvařili a dnes ho pijeme. Hlasitým smíchem jsme se odměnili za tento nápad. Když už jsme odjížděli tak jsem si všiml, že městem kráčí pár koní s bryčkou a za ním dlouhá šňůra aut přes celé město. Troubení jsem neslyšel.

Třetí den pobytu bývá krize. Tak posuďte sami. Už od noci leje, snídaně je stále stejná – žádný vzor pro Menclovi  – je zima, ale co naplat program zájezdu je neúprosný a tak jedeme do St. Johanu. Cestou nám Ivan vypráví jak je okolo spousta svahů, vleků, sjezdovek ,propojených pod jeden skipas, po kterých můžete jezdit nejen z kopce, do kopce, ale i za kopec. Do toho je hlášeno akutní čůrání. Jdu tedy za Ivanem, probírám s ním vážnou situaci, chci otevřít záchod a na to šofer : „No to ne !“  „Zastav teda u pumpy !“ chci po něm. On : „Tady žádná nebude“ . Já : „Tady je, stop !“ Autobus  staví a hned je vidět , že požadavek to nebyl jediný. Proč to píšu ? Protože mě to zlobí ! Čtyřicetpět lidí jsou rukojmí jednoho řidiče, který se přece nebude starat o WC, když tu jedou Češi. To jsou chvíle kdy mi přijde, že ta naše revoluce byla úplně zbytečná. Pořád vládnou nad lidmi ti co vládnout nemají. Tak už dost a nebo z toho bude projev hajzlbáby, tedy dědka.  Stavíme na parkovišti, stále leje a kam myslíte, že míří většina z autobusu ? K místnímu WC. Městečko procházíme rychle se zájmem o kafe. Je tu Illy značka a jsem tam. Mladičká servírka nejdříve vyslechne pár německých slov českého turisty, nevydrží to a praví : „můžete po česky“ a je vyhráno.  Na náměstí jsou stánky s dobrým zbožím, domy jsou hezky malovaný a to bude tak všechno co si o této přestávce pamatuji. Jedeme zpět a Ivan, aby lidi zabavil, tak tvrdošíjně popisuje stezku po které bychom jeli kdyby nepršelo. Čím dále v autobusu sedíte, tím mají tyto informace menší smysl. Jemu se to povídá když vidí přes čelní sklo ! I tu procházku soutěskou jsme vzdali, protože aby byla voda shora i zdola to by bylo opravdu moc. Postupně přestává pršet  a je operativně nabídnutý výlet do Zell am See. Prý na dvě hoďky. Naše děvčata se vracejí s novým zážitkem. Když tři zasednou v pizerii a objednají si jednu pizzu, jednu polévku a jedno kafe tak jim číšník sdělí, že jsou v restauraci kde musí každý jíst. To holky nadzvedlo, nic si nedaly a ještě mu pohrozily ukazováčkem. To gesto s prostředníčkem prý neznaly. Škoda ! K večeři je tvrdá vepřová kotleta a ty brambory co byly vařený před týdnem a bylo je třeba opéct. Talíř dozdobila grilovaná zelenina, která prošla požárem grilu.  No nebyla tohle všechno jedna krize ?

Je tu sobota, pro nás „Den D“. Konečně se pojede na „Grossglockner Hochalpenstrasse“ jak zní její oficielní jméno. Do dnešní podoby se stavěla od dávných dob císaře pána. Jak už jsem zmiňoval silnice začíná na mostu v Brucku odkud je to 14 km  k mýtu ve Ferleitenu ve výšce 1145 m. Tady jsme vyložili kola  a devět lidí z autobusu bylo připraveno vydat se dál na kole. Mladší ročníky zůstaly sedět. Za dva euráče jsem koupil lístky na měření času, holky se ještě na poslední chvíli seznámili s mladíky co jeli taky ,ale na „silničkách“ o celých 10 kg lehčích než naše kola a mohli jsme se rozjet. Do údolí bylo vidět ještě nějakou dobu a pak se všechno zalilo mlhou, projížděli jsme mračna. Nepršelo z nich a nebo jen málo a to bylo velmi pozitivní. Stavěli jsme dost často, povzbuzovali jsme se a hledali záběry, které nás vrátí na cestu kdykoliv si doma vzpomeneme. Viditelnost stále klesá až se ustálí na nějakých sto metrech. To je pro vnímání okolí málo, zvláště pro ty z nás, kteří jsou tu poprvé. Někde v polovině kopce potkáváme autobus našich. Bylo to v místech kde jsme ho před sedmi lety potkali taky a  tehdy pršelo. To jel Kája, Janďák, brácha a já. Jejich výkon s informací o věku zmínil Ivan cestou do mikrofonu jako  naprosto výjimečný a že žádná jiná parta s tímto věkovým průměrem tam od té doby nejela. Každý , jen tak pro sebe, pozorujeme graf na displeji. Vydrží, nevydrží  baterka? V místech „Čarodějnické kuchyně“ , jak se to tam jmenuje, začíná graf ubývat a k tomu se z našeho mini pelotonu začíná ozývat „musím dát čtyřku, už nemůžu“. Nejde to k sobě, ale vůle ke zdolání kopce zůstává. Kolem leží sníh co tu včera napadal a dnes nemůže roztát protože je mu zima. Autobusák prozradil, že naměřil 7 st a vítr k tomu z toho udělal pocitovou teplotu na nule. „Holky tady to ještě není, to je odbočka k Alpimuzeu“ volám do větru. „Teď ještě chvíli budou louky a jsme tam“, ještě tak kilák“ . Sám se zdržuji focením a děvčata už jsou na křižovatce kde je na ceduli doleva „Bike point“. Přijedu k nim a musím konstatovat :“ to je nějaká reklama pro hospodu , my musíme ještě výš, protože tam je časomíra“. Jely, holky jedny šikovný. „Bože jak já jsem na ně pyšný !“ Vymyslel jsem takový blázinec, oni do toho šly a teď jsou tady, ve výšce 2 428 m, po 12.5 kilometrech.   Chce se mi je objímat, ale na to není čas ani nálada. Je hrozná zima, musíme do tepla hospody. Na sloupu visí píchačka na lístky co vezeme sebou. První lístek vkládáme a ono nic. Druhý to rovnou sežere a nevrátí. Bušíme do toho, ale výsledek je stále stejný. Z pěti lístků to vrátilo jen dva. Jedeme do hospody ! Vedou k ní schody a je jasné, že naše kola musí zůstat dole. Ani je nezamykáme a jdeme si sednout. Vedle sedí dva mlaďoši od nás . Je nám veselo a uvnitř jsme nesmírně šťastný. Myslím, že to tak můžu i za holky napsat. Už nám není zima, vůbec nechvátáme, jíme teplou polévku a tu najednou za okny je na sněhu vidět slunce. Vyběhneme ven, fotíme se jako o závod, protože ta chvíle byla dost krátká. Ještě si koupíme pamětní samolepky na rám kola , navlečeme na sebe všechno co máme a pojedeme dolů. Prsty musí mačkat brzdy a strašně u toho mrznou. Když už zase vyjedeme z mraků, tak i stavíme. Nějak se nám z toho kopce nechce. Při jedné zastávce přijíždí klučina, neměl ani 30 kg, mazácky odpoví na naše povzbuzování a jede rychlostí chůze dál. Poslední úsek sjezdu k mýtu si užívám, pouštím obě brzdy a kolo se ve chvilce řítí 70 km rychlostí. Ještě, že máme kvalitní brzdy ! Dole si necháme vytisknout počítačem dva diplomy a o třech dalších jdeme jednat do kanceláře. Prim tady hraje Ivča. Razantně klukovi vysvětlí, že ten krám nahoře nám ty lístky sežral, on nic nenamítá, zavolá kolegu, ten si od nás nechá napsat jen jména a časy  na kus papíru, před námi to naklepe do počítače a diplomy jsou na světě ! Skvělé a jaký to pokrok, vždyť my jsme před sedmi lety tam strkali promočený lístky a taky to nefungovalo, jenže dole chtěli 5 E za dodatečné poslání. Cesta dolů pokračuje mírným sjezdem do městečka Fusch. Pod zasklenou pergolou si dáváme kafíčko a plni euforie se náramně bavíme.  To bylo nejlepší kafe celé dovolené. Stezka nás dovede až k hotelu. Večer, když jdeme na jídlo tak před hotelem stojí mladý chlap z naší výpravy, čeká na naše děvčata aby jim mohl blahopřát k dnešnímu výkonu. To ostatně udělal i Ivan v jídelně. Však si to taky zasloužily! Dnes je tzv. „Svátek kuchyně“ kdy všichni jdou až ke kuchařům a jídla si berou přímo z pekáčů. To byla ta nejlepší večeře.

Je neděle, čas návratu domů.  Bylo by ale škoda spěchat když se projíždí Solnohradskem s mnoha krásnými jezery. Autobus nás vysadí u Offensee a Ivan rychle nachází místo pro společnou fotku výpravy.  U jezera je klid, chládek a studená voda i když Jiřka, která jí po kolena zkusila, říkala něco jiného. Místo u vody jsme bohatě využili k dalšímu focení a už se vydáváme do údolí. V městečku Ebensee je právě poledne, hospoda plná a my musíme dál kolem velkého jezera Traunsee až do Traunkirchenu kde na malém náměstí je ta pravá chvíle na oběd. Poslední úsek k autobusu je cyklostezka vedle silnice z jedné strany a jezera z té druhé. O půlnoci jsme v Praze a ve tři jdeme spát jako po velkém tahu.

Dávám tímto na vědomí, že na Korsiku jedeme v termínu 26.5. – 4.6.2017.

 

Zpráva z etapy č. 12/16 -buřtová

Přátelé, v celém českém království pršelo, jen u nás ne. Původně jsem postavil etapu tak, abychom se odkudkoliv dostali domů včas až zmokneme. Nakonec to nebylo nutný a tak jsem operativně trasu prodloužil. Nejdříve jsme se zastavili na silnici na Břízu kde Jíťa  přesně vyznačila  1 km. To byla pomůcka pro cejchování našich tachometrů, protože diskuse o tom kolik kdo má ujeto během etap se nedařily.  Snad to pomohlo a už víme jak jsme na tom.

Sjeli jsme na Břízu a já měl velkou chuť jet dál na Pomeznou  a dál na Ratsam. Jenže ! Když jsem nahlas zvážil, že ráno ještě pršelo a před tím taky hodně, že v noci na úterek nás sedm jede do Rakouska, že tam musíme mít kola čistý tak mi z toho vyšlo, že po jedeme na Pomezí přímo. Když už tam jsme a obloha je stále hezčí, tak jsem operativně rozhodl o prodloužení naší cesty a to do Schirdingu. Tam je ovšem sedmikilometrový kopec, proto jsem Vlastu ujistil, že jí tam vytlačím, když mám takový nápad. Povedlo se to ! Zuzka, Líba a Petr jeli bez motoru a nádherně . Za  kopcem naše cesta uhnula vlevo a hned na okraji lesa je místo, kde je dobré zastavit . Pod dřevěným přístřeškem tady stojí kamenný sloup k němuž se váže tento příběh co nám vyprávěl Walter.

Byl začátek osmnáctého století když obchodník Johan Adler putoval do Chebu. Zastavil se v hospodě v nedalekém Münchenreuthu. Spřátelil se s děvčetem, které tam pracovalo a samozřejmě, že neušel pozornosti pobudů, kteří tam taky byli. Jeho plný měšec byl jistě velkým lákadlem pro tyto lapky. V nastalé noci dobré děvče varovalo pana Adlera a co víc, postavilo mu pod okno žebřík. Jemu nezbývalo nic jiného než zmizet. Jenže ho prozradili psi a nastal běh o život. Adler běží a přemýšlí o svém konci, modlí se k Bohu a slibuje, že když pro něho všechno dopadne dobře tak tady postaví děkovný sloup. Za ním se ženou psi a teď přichází ten zázrak. Psům přeběhne přes cestu zajíc, oni se vydají za ním, zloději ztratí stopu a pána nenajdou. Proto tady stojí tento sloup.  Ještě se úplně neví jestli tento pan Adler byl nějak příbuzný s Adlerem, který zakládal Františkovy Lázně. Každopádně se dá tvrdit, že jednání tohoto pána s císařem Leopoldem o založení lázní se vleklo, císařpán zemřel a je ho nástupcem se stal František. Proto se naše lázně jmenují tak hezky. Představte si, že by se jmenovaly Leopoldov nebo tak nějak.  Ještě jedna maličkost, ale k popukání se tady udála. V příkopu bylo dost malin a tak se někteří chtěli napást. Když nastala chvíle odjezdu tak Hanka zjistila, že je skoro celá posetá malými kuličkami. Přítulníček tomu děvčata říkají. Jíťa reagovala rychle :“ hele dyť ty si celá zasemeněná, koukej se tady odsemenit ať mi to netaháš na zahradu“ No to byl řev !

My teď sjedeme do Pechtnersreuthu, vystoupáme na přechod a už se na nás dívá věž vysílače na Sv. Anně . V éře kdy režim neměl rád svatý, tak se tento kopec jmenoval Zelená hora. U cesty je spousta třešní – ptáčnic, ale dobrých. Slávek se snaží všechny nakrmit, sám tady se cpe , jenže ouha. Je alergický na třešně a začíná se dusit. Nabízím mu rychlý přesun do nedalekých Hájů kde bydlím a mám něco na alergii. Zvládli jsme to . I když to o sobě ví, přesto chuť byla silnější.  „Lepší odstonat, než odpustit “

Už jsme všichni u Jitky pod pergolou a tady je třeba si uvědomit, že zázraky se dějí i dnes, protože přihlášeni na tuto sešlost byli dva a sešlo se nás devatenáct. Kika to musela tušit, když upekla rovnou dva plechy borůvkovýho koláče výtečné chuti.  Já ještě stihnu říci to nejzákladnější k naší cestě do Zell am See a už se zábava rozbíhá na plný pecky. Jiřka sytým hlasem někoho  kárá a odděluje slabiky takže to zní asi takto „Ne pí čo ve če“ . Tak si můžete sami hledat to správné slovní spojení. Nebo když se blížila chvíle kdy se rozdávali výtečný odravský buřty s láskou ugrilovaný samotnou hostitelkou tak se někdo ptá „Berane kde máš talířek ?“ On vykřikne „Já nechci, já mám s Beranicí !“  jenže ona se nedá : „Ne vem si svůj nebo mi zase všechno sežereš“.  Bylo i jinak veselo, třeba když Vlasta vyprávěla jak na  nějaké minulé etapě chtěla usednout k odpočinku do stínu a tam přehlédla kravský lejno a sedla do něho. Jezdila pak zadkem po trávě dokud se toho hlavního množství nezbavila. I na jiné události jsme vzpomněli. Třeba, že marodí Láďa porcelán, protože spadl z kola. Všichni Tě moc zdravíme a dej o sobě vědět !

Příští něděli etapa společná nebude, ale za  dní už ano. Tak do té doby jen to dobrý Vám přeje Pepa D.