Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

zpráva z desáté etapy r. 2018

Dvojitá pozvánka.

Kamarádi,prosím čtěte pozorně následující pozvánku, protože jsou vlastně dvě a mohlo  by se to snadno zaměnit.

V sobotu 10.8. od 14 hod. se koná v Lubech na celnici slavnost „25. výročí příhraniční spolupráce“, kterou navštívíme.  Odjezd bude ve 12.30 hod od Beránků.  Trasu navrhuji takto : FL – Skalná – Plesná – Smrčina – Flussberg – Luby.  Je to cca 20 km a vedeno po vedlejších komunikacích, lesích a lukách , protože tak bude zajištěna bezpečnost našeho přesunu. Na místě bude celá řada stánků s jídlem a různými specialitami, takže i eura se budou hodit.  Hodit se bude taky pláštěnka v batohu i když tady u nás už bude jistě po dešti. Do pátečního večera se zde na stránkách v „Komentářích“ jmenovitě přihlaste ať vedoucí této etapy (pravděpodobně Jirka L.) včas ví s kým má počítat.

V neděli 11.8. ve 12.30 hod. startujeme další etapu, kterou povedu na Horní Částkov – Krajkovou a rozhlednu Cibulka. Jedna cesta má tak 26 km. Hezké počasí je jisté. Na zpáteční cestě to vezmeme zajímavou hřebenovkou s přejezdem výsypky a prvním sjezdem z Chlumu Sv.Máří do Kynšperka. Tento úsek jsme ještě nejeli. Zastávka na jedno někde jistě bude.  Naléhavě Vás vyzývám k přihlášce do sobotního večera. Moc se těším o to víc, že v sobotu nemůžu.  Váš Pepa D.

 

souboj s předpovědí.

Kamarádi ten můj dnešní nápad zdá se býti poněkud podivným. Mám v hlavě etapu, která spojuje celou řadu hospod, čímž nemyslím, že do každé zalezeme , ale beru je jako možnou schovku před bouřkou. Co říkáte tomuto hospodořadí : Nebanice – Kynšperk – Kostelní – Březová – Dasnice – Kynšperk – Nebanice a to mi tam ještě jedna chybí a tou je Šabina.  To jsem Vám napsal trasu a teď přidám podmínky.

Vy , kteří se mi ozvete do sobotního večera budu formou sms  v neděli v 11 hod. informovat o tom jestli jo nebo ne.Jestli padne varinta ano tak v neděli ve 12.30 se sejdeme na dvoře u Beránka a vyrazíme.  Co tomu říkáte ? No uvidíme. Minule to s přeháňkou dopadlo taky moc pěkně.   Váš Pepa D.

Zpráva z průjezdu Německem.(6)

Jak to nazvat ?

Kamarádi jistě jste si všimli, že jsem v letošním roce, po dlouhé přestávce, začal psát zprávy vždy s názvem, který neříká nic  o termínu konání etapy. Pro rychlou orientaci to není dobré a proto vždy za název etapy dám do závorky číslo a Vy už budete vědět. Tímto jsem získal Váš souhlas, děkuji. Jinde t.j. na trati nebo v hospodě takovou věc neprojednáte a to kvůli mnoha zážitkům, které každé nedělní odpoledne přináší. Tak pojďme si připomenout poslední výlet – všimněte si, že nese číslo 6.

Nový úsek po modré …

Na dvoře bylo lidí dost, dokonce vůbec poprvé s námi jela Věra Redčenková. Čas ukáže jestli to nebylo naposled. Do Skalný po poli je pro nás hračka a jsme tam za chvíli. U vrat ještě stojí vítězný oblouk a čeká na poslední závodníky. V pondělí kdy zprávu píšu, tak je venku jen jeden. První novinkou byl výjezd na velkou louku za koupalištěm. Byl prudký, krátký a kdo si včas neporadil s přehazovačkou byl na tom blbě, napsal bych v riti. Když jsme poctili první balík , rozuměj sena na poli, sedinkama našich kamarádek mohli jsme se pustit k přejetí louky a zmizení v lese. U křížku jsem si uvědomil, že Jiřka jede na ostro t.j. bez motoru a že tomu musím přizpůsobit délku zastávek. Ovšem ono to zase tolik třeba nebylo, protože její kondice nám připomíná naše mládí. Co nevidět, jsme z lesa venku a rovnou na státní hranici. Držíme se jí asi kilák. Na jednom místě, kde se stopa prudce láme dolů jsem zalehl abych pořídil několik nových fotek a tak mi zatím všichni ujeli , ale ne daleko. Včas jsem je dohnal a uhnul doprava. Tady to pořád ještě známe, ale po pár stech metrech uhýbá modrá doleva a to začíná překrásným  sjezdem až do míst kde je padlý smrk a hned blízko za ním ještě jeden. Ten přelézt už byla makačka. Jsme v téměř neprostupném lese, je tu ticho a krásně. Následuje dlouhý sjezd  ke zpevněné lesní cestě po které je značena významná cyklostezka č. 23. Teď ještě kus do kopce a jsme na okraji Plesné zvané Šneky. Městečko projíždíme hlavní ulicí. To proto abychom nepropásli novou komunikaci ke státní hranici, která začíná moc hezkým kruháčem. Pohled doleva na postupně bouraný areál textilní fabriky je strašidelný. Snad to brzy dokončí a Plesné to prospěje.

Vjíždíme do Německa …

Situace více než zvláštní. U nás vše dokončeno, u sousedů dvě hromady, bránící vjezdu aut a žádnou techniku tady není vidět. Krátce se projedeme po první vrstvě uválcovaného štěrku a už musíme zpět na tu starou. Zastavujeme až u kašny na náměstí v Bad Brambachu. Osvěžení nohou je možné, ale pití ne, však to tam píšou. V té chvíli jen já vím, že tady někde bude čekat Honza Štěpnička z Aše, který byl na chalupě v cíli 1000 Mil. Tam jsme se na tom dohodli, že on občas pojede s námi a někdy přispěje nějakým dobrým tipem  pro cíl naší etapy . Začínáme stoupat a jakmile vjedeme na naše území tak se cesta změní v dobrou šotolinku. Čím výše jsme, tím blíže k větrníkům. Fotek z toho místa máme spousty. Však tam bylo krásně. Jsme na Horních Pasekách. Příště až pojedeme tímto místem tak už nebudeme odbočovat doleva k prameni Halštrova, ale pojedeme dála tam to ulomíme doleva a brzy budeme na Výhledech. Dnes to tak nebylo a zvláště pro Jiřku to byla ta těžší varianta dojezdu k hospodě.

Ještě na chalupu …

Přemlouvám partu, že na chalupě je ještě spousta zbytků jídla a jeden Libor. Musíme za ním, je tam kluk sám a na trati má jen dva poslední závodníky na které trpělivě čeká. Na chalupě se mi zdálo, že je tam chladno a syrovo. Inu tedy zatopil jsem v krbu. Ukázalo se, že to nebyl dobrý nápad. V jednu chvíli tepelný spínač poslal horkou vodu do topení na kterém měl Jirka postavené pivo. Málem ho uvařil, protože spíná se při 50 stupních. Chvíli po našem příjezdu přijela Lída, která etapu nejela ale chtěla nás vidět tak jsem jí poradil chalupu. Cestou měla pád, tak jsme tam měli takový menší lazaret. Domů jsme odjížděli spokojeni z hezké etapy a těšíme se na další. Váš Pepa D.

Kdo byl : Many, Míla, Honza, Iva, Jiřka, Jíťa, VěraR, Laďa, Lahu a Martina a já

Lehce a pomalu … (1)

Kamarádi mám za sebou první etapu v sedle kola. Když jsem se o minulých vánocích zdravotně sesypal, stále jsem počítal týdny které jsem strávil  jednak cestováním po nemocnicích za jednotlivými specialisty a jejich přístroji a když byl čas tak jsem se s pomocí opěrného vozíku vydával sem a tam po chodbách špitálů z nichž nejdelší byla ta karlovarská a nejmenší, ba přímo maličká, ta pražská . Zbytek času a nebylo ho málo jsem nedobrovolně věnoval kapačkám a spaní. Slečny kapačky byly jednoduché, řekl bych, že hodné a nárokovaly si malou péči. Ta spočívala v tom, že slečny sestřičky Vás včas odpojí ve chvíli kdy plastový pytlík je prázdný. Běda tomu na koho sestřička v noci zapomene ! To pak krev to vezme opačným směrem a začne pytlík plnit. Stalo se mi to jen jednou a víte kde ? Bohužel v Chebu. Nerad to píšu, protože jinak chebská chirurgie je krásná a moderní. Jednou, konečně, mi jeden pan profesor udělal v mém marodění jasno když pravil :“ Bude to trvat dlouho a bude to chtít hodně trpělivosti“.  Dnešní etapou asi přišla ta chvíle uzdravování, které vylezlo na kopeček za kterého je vidět na jednotlivé etapy, hory a doly kde jsme ještě nebyli a nebo tam kam znovu chceme jet. Zatím budeme krátkými cestami  připravovat ty delší a těmi delšími ty dlouhé.  Bez Vás,mých kamarádů, by to tak snadno nešlo.  Těžko se dá na formulář receptu předepsat dobrou náladu a optimismus. To mohou zařídit jedině kamarádi svými esemeskami a návštěvami.  Dosud jich bylo hodně a já za ně moc děkuji. Strávit venku celé odpoledne s lidmi které má člověk rád a zakončit ho veselým povídáním při společném posezení to jsou vysněné chvíle z doby nemoci. A nějaký obnos peněz s tím spojený, nehraje žádnou roli.

Jak už v pozvánce bylo uvedeno, tak se stalo poprvé, že jsme jeli za odpoledne dvě etapy. Tu „pro mě“ jsem nazval pomalu a klidně.  U nádraží v Tršnici se nás sešlo víc než na dvoře odkud se jela těžká etapa pod vedením Jirky.  Pár vyspělých cyklistů, včetně Jiřky bez motoru, s ním projíždělo lesem, podlézalo drátěné ploty a po loukách a mezi poli přijeli do Kopaniny jen o chvíli později než my.  V Bramborárně jsme kromě mého zdraví, slavili konec sezony starých brambor. Ty nové už jsou tady, pravda, trochu dražší, ale to časem spadne dolů. Věřte mi. Rovněž jsme hezkým a chutným písmem zapsali Zdenku Bačí do party a to navždy. Zdendo vítej !

Při zábavě jsme domluvili etapu příští a to : výlet do Bavor na dobrý dort a krásný pohled do kraje. Kromě  toho je mezi námi několik lidí, kteří ještě nejeli kolem jezera Weissenstädter See. Je na okraji stejnojmenného městečka a přitéká do něho Ohře nedaleko odtud pramenící. Od jezera vede cyklostezka po bývalé železniční trati až k Grosssschloppenu kde na statku č.1 je naše oblíbená cukrárna.

Těchto pár slov Vás má naladit na příští neděli, pozvánka bude ve čtvrtek na stránkách. Mějte se hezky a těšte se. Moc to pomáhá. Váš Pepa D.

Lehce a pomalu …

Ahoj kamarádi, čas letí a my se v neděli pokusíme  srovnat s ním krok. Etapu jsem nazval  podle svých možností a potřeb. Jak to tedy bude :

V neděli 9.6. ve 13 hod se sjedou na dvoře u Beránků ti z Vás, kteří pojedou etapu s Jirkou. Ta by se dala nazvat „rychle a těžce“. Jirka by jel podle svého plánu, tak jako minule. Odhaduji, že by to bylo směrem na Plesnou atd., protože první setkání s druhou půlkou našeho pelotonu bude v hospodě v Kopanině. Pak už společně se přesuneme do Bramborárny kde bude občerstvení v péči Kiky.

My ostatní se rovněž ve 13 hod sjedeme u nádraží v Tršnici. Pojedeme etapu „Lehce a pomalu“ po cyklostezce do Kynšperka, odtud po „Jitkastrasse“ do Kaceřova, Hluboké a Kopaninu. Název silnice je podle naší Jíti, která před několika lety rekonstrukci této silnice dozorovala . Povrch je rovný a vyhovuje tak všem zádům. Z Chebu i Frant. Lázní to tudy máme cca 30 km.  Návrat do Bramborárny plánuji ve směru na Hlubokou a Milhostov.

Snadno pochopíte, že každý hostitel potřebuje vědět počet hostů a proto do sobotního oběda dejte vědět zda pojedete.  Bude hezky, proto není překážka, která by vážně bránila naší účasti. Snad jen Thálie, která musí hlídat koncert , ale může přijet až na samotný závěr.

Moc se těším a co Vy ?  Váš Pepa D.

Zpráva z dvacáté čtvrté etapy r. 2018

Oslava češtiny …

Ahoj kamarádi, to byl zase jednou masakr ! Zkouším použít tento výraz , většinou spojovaný se smutnými událostmi, jako shrnutí příjemných zážitků z našeho výletu. Myslím si, že čeština má právě  tu schopnost použít negativa pro posílení pozitiva. Vždyť tak často používáme slova jako :“strašně krásný, děsně dobrý atd.) Mí kamarádi mi jistě rozumí .

Tentokrát na Dvoře Komorním …

V neděli po desáté hodině ještě nebylo nic jasné. Do pozvánky jsem dal žádost o přihlášky a výsledkem byl jeden příslib od Ivy a jinak pozdravy od Jíti, Hanky a Emaruš za které zvlášť děkuji.  Míra H. neměl svůj den, když  napsal, že trasa bez nabídnutých zastávek bude nudná. Myslím si ,že na kole se nelze nudit !  Na Komorní Dvůr jsem přijel s předstihem. Vítr vál jak od Buchlova, ale slunce svítilo a v závětří bylo hezky. Za chvíli, světe div se, se ze zatáčky vyřítila dvojice Thálie a Pavel. Co se to děje ? Thálie je první na srazu ? Za chvilku další dvojice -Ivča a Lída a z druhé strany taky Líba. Ivča má hodně prázdný kolo, protože má uvolněnou kuličku na ventilku. Domlouvám jí, že jí musí vždy zatočit, ale ona mě odbyla : „Já jsem s kuličkama nikdy netočila, abys věděl !“ A bylo vymalováno.

Tlačenka …

Po krátké domluvě si potvrzujeme původně naplánovanou trasu přes Sv. Annu. Thálie s Pavlem nemají elektrokola a budou to mít těžší. Když projíždíme kolem Skalky tak nám stezku ukazuje zábradlí, protože pěšina je zasypaná množstvím listí z obrovských stromů okolo. Proto jí dávám jméno Listovka. Od Myslivny mě v táhlém stoupání napadá, že bych přece jen měl Thálii trochu pomoci  tlačením vpřed. Tak by asi zněl povel ck oficíra. Jak jsem vymyslel, tak jsem i udělal. Po předchozím varování , že se řítím zezadu  jsem uchopil její levý kyčelní kloub a hnali jsme se nahoru až ostatní uhýbali. Cítím jak kloub pracuje jako hodinky, ona totiž jede večerníčka, dupu do pedálů, motor kvílí, nahoře slezu a ouvej ! Moje klenby naříkají , bolí, ale já, plný zážitků z večerních zpráv se nedám a říkám jim „: Nikdy, říkám vám nikdy, nebudete bolet! To si pamatujte !“ a zdola se ozve :“Nikdy neříkej nikdy, panáčku !“

Cest hodně, cíl jeden 

U rozhledny asi připravují jarní výhledy do kraje tím, že kácí mohutné smrky a nechávají listnáče. Třeba bude potom líp vidět , to přijedeme vyzkoušet. Dnes je zavřeno, protože úřad rozhodl, že od konce září je po sezoně a vůbec si nevšiml jak je venku hezky když svítí slunce, padá listí a rezaví modříny. Po zelené se postupně dopracujeme až k rotě Horní Hraničná. Cestou překonáváme úseky „Kořenovky a taky „Polňačky až to skončí na Šotolině a později na Asfaltce.

v hospodě U Přístavu .

To už se rychle přibližujeme k občerstvovací stanici U Přístavu v Pomezí. Mají tady vynikající kuchyni, všude to říkejte !!! Tak dobrý špagety corbonnara široko, daleko nemají. O kávě a tiramisu jsem už psal minule a Mistr lovu na konec byl taky výborný. Když se u stolu rozbíhá zábava tak se rozletí dveře a vstupuje, hádejte kdo ? LAĎA ! V bílém chomoutu kolem krku přináší další dobré téma do diskuse : Stardance ! Názor střídá názor a shoda nastane, když se vzpomíná na odhalenou prdelku tanečnice Veroniky.  Když už jsme konečně zase venku kde se rychle stmívá a rychle ochlazuje, nemáme klíč od kol. Kdo ho má? No Thálie, přece ! A kde je ? No balí si věci, přece ! Sranda. Teď ještě dvakrát zatlačit, taky rozsvítit světla a na křižovatce nezapomenout se rozloučit s chebákama.  Všechno dopadlo dobře a za úplné tmy jsme doma. Tak kdy příště ? To ví Pánbůh a taky to zařídí. Tak dobijte baterky a jen co se teplota vyhoupne nahoru, tak jedeme ! Mějte se hezky. Váš Pepa D.

Zpráva z dvacáté třetí etapy r. 2018

Psaní zpráv …

Kamarádi, začínám psát zprávu s předsevzetím, že bude krátká. Tak uvidíme jak to dopadne. Jenže když si uvědomím , že texty čtou především ti co s námi nejezdí, tak mám tendenci opačnou. No a už v tom lítám.

Chvála podzimu …

Na dvoře se nás sjelo šest , já byl poslední . Je zataženo, nefouká, teplota kolem deseti stupňů a nám je jasný, že letošní podzim má to nejlepší za sebou. Sem tam se najde nějaká neopadaná bříza, dub a taky ze všech nejkrásnější – osika. Ta se drží, opadávat se jí nechce a ve slunci je nádherná. Jedeme na Seeberg kde za mostem vzniká asi nejhezčí fotka mladých lidí se stejně upraveným hradem.

Objevení nového úseku …

Tady padlo rozhodnutí, že v této silné sestavě je možný zdolat úplně nový úsek cesty, kterou jsme ještě nikdy nejeli. Nejdříve se musíme přesunout na Hůrku a po pastvinách rozbitou cestou do míst kde se říká Dobrošov. Je odtud krásný výhled na Sv. Annu, na Skalku a docela blízko pod námi je krásný, hrázděný statek Sorkov, dřívější rekreační zařízení státních statků. Čekáme, kocháme se a pak přijede Thálie celá zničená ze svého kola. To když si postaví hlavu, tak nejede.  Pro další cestu to není dobrý, proto musím Thálii poslat zkratkou z kopce na železný most přes Ohři. Ujišťuje mě, že se nebojí ani osamělého jezdce ani divokého kance, takže pojede sama. My jdeme na to ! Jsme ve vysokém lese na jetelné cestě. Ta se nejdříve zhoupne dolů, pak se srovná aby nás dovedla na lesácké překladiště. Orientaci nám dává červená turistická . Za chvíli se prudce láme dolů, lesním úvozem kde není záhodno moc používat přední brzdu, netrvá to dlouho a jsme z lesa venku. Cesta se srovnává a přivádí nás k opravenému stavení, které dělá dojem bývalého mlýna. Jsme na asfaltu a hasíme si to k rotě Dubina a dál mezi pastvinami do míst kde je dobře vidět hrad Hohenberg.

Focení z kola …

A tady se to stalo. Já si svým focením z kola dávno říkám o držkopád. Zajíždím ke kraji úzké cesty , v pravé ruce připravený foťák a v levé přední brzdu. To je šílená kombinace. V zápalu hledání nejlepšího záběru mi kolo sjíždí na krajnici, tam vletí do jamky, levá ruka mimoděk zmáčkne brzdu, kolo stojí, ale tělo musí dopředu. Na to je zákon o odstředivce ! Pak se mě ujímá jiný zákon o přitažlivosti, který má takovou sílu, že mě postaví na čtyři a já zbytkem sil sotva unesu hlavu až těsně nad asfalt. Být tu Jirka, tak by pro mě měl určitě radu jak to udělat příště. Sám jsem zvědav jaký výchovný účinek to bude na mě mít.

Hledání ztracené Thálie …

Už projíždíme překrásnou pěšinou kolem řeky kde už neleží padlý strom a jsme na železným mostě. Jenže Thálie nikde ! Nejlepší by bylo kdyby jí odtud odnesl princ na bílým koni a teď už jí někde na zámku zahříval. Jenže to je pohádka . Realita je taková, že Thálie není tady jak by měla, ale někde jinde. V tom mi zvoní telefon. No jasně, že volá ona ! „Pepo mám za sebou vysoký komín a nějaký barák se zelenou střechou “ “ Jela si jen rovně a neodbočovala si doprava ?“ ptám se rychle. „Ne, stojím tady už dlouho“ „Tak ještě chvilinku a jsme u Tebe“ a taky jsme byli. To bylo radosti. Chtělo by to hospodu, však není daleko. V Pomezí „U Přístavu“ vaří kafe paní, podobná tanečnici Tomicové ze Stardance. Je tu teplo, brácha pomalu roztává a když už to nastane tak sedáme na kola a přes Břízu se vracíme do FL . Před kontaktem se silnicí od Libé se ve sjezdu ujímá vedení Ivča a už vůbec nemá čas na rozloučení s chebákama.  Máváme jim do zad a po dlouhým Ahoooj nám mizí za zatáčkou.

Desátá etapa r. 2018

Kamarádi, už jsme se dlouho neviděli a to je třeba rychle napravit. Od našeho příjezdu z dovolený se děly věci o kterých chceme mluvit a třeba i slavit – hlavně o znovuzrození Jiřky kola a pak taky o plánech na nejbližší týdny.

Sejdeme se tedy na dvoře u Beránků v  neděli 10.6.2018 ve 12 hod. Pojedeme přes Plesnou do Brambachu, odtud na Kapellenberg podívat se z rozhledny, když se nám to minule nepovedlo a odtud přeskočíme dírou v lese na Výhledy. Tady bude občerstvovací zastávka.

Pak se přesuneme na chalupu do Skalný kde bude připraveno pití a cukrová vata z poutě. Taky budu rozdávat objednané knihy a ponožky od Ríši Štěpánka. Za knihu dáte 300.- Kč a ponožky stojí 100 Kč. To se týká jen Jíti, Japošky, Líby, Míly a bráchy. Vezměte si sebou OP a nějaký euráče na vstupný.

Mějte se dobře. Zdraví Pepa D.

P.s. Omlouvám se za změnu času odjezdu. Osobně jsem zjistil na rozhledně, že je tam otevřeno pouze do 15 hod.Takto to v pohodě stihneme. Kontaktujte ostatní. Díky.

Chřibská 2018

Kamarádi, je středa odpoledne, pouhý jeden  den po naší dovolené, venku leje a já mám začít psát o výletu plném slunce. Takový už je život. Budu to psát pomalu, poněvadž vím, že už neumíte rychle číst.

Naše cesta byla příjemná, slazená tradičními, výbornými rohlíčky s mákem.  K polednímu jsme zastavili na přeplněném parkovišti  Turistické chaty  u vesnice Tisá. To podle ní nesou jméno pískovcové skály, které chceme vidět. Nejdříve zajdeme na polévku, nebo něco podobného a přitom zažijeme kontakt se servírkou, která už pětadvacet let poletuje mezi stoly , je příjemná, rychlá a na nic si nestěžuje. Teď už pojďme na prohlídkový okruh. Babča v kase narychlo vymyslí nějaké vstupné a poradí nám kudy jít. Z vrcholů skal byl hezký výhled do kraje, včetně Českého středohoří a také na střechy a komíny Tisé, která stojí odvážně blízko skal. Po devadesáti schodech scházíme na Skalní náměstí kde je zase boudička s 85ti letou babičkou. Ta se spokojí jen s pozdravem a pouští nás na malý okruh. To co jsme před chvílí sešli si zase vylezeme a to až na věž, která jako jediná, má zábradlí. Po čase jsme zase dole a zážitek z procházky se úplně změní, protože se na skály budeme dívat zdola. Jsou majestátně krásné, někdy stojí šikmo a když už to nešlo, tak spadly a dole se válejí jako obrovské kvádry. Po 62 schodech se dostáváme nahoru ,máme nachozeno přes 5 km, posléze sedáme do aut a máme před sebou poslední část cesty do Chřibské.

U Menclů …

Za chvíli jsme u nich na dvoře. Do hlavy se vkrádá úleva a pohoda. Přichází paní Menclová, culíkatá černovláska v typické zástěře a s upřímným úsměvem v očích i na tváři. Musím jí obejmout a mám přitom pocit, že všechny sympatie světa se sešly v této drobné postavičce. Bože, kolik ona už rozdala úsměvů, kolik lidí potěšila a kolik rychlých, vtipných odpovědí našla při těch mnoha setkáních.  Její muž Luděk, mistr nad všechny mistry kuchaře taky na chvíli opustí svojí kuchyni a přijde se na nás podívat.  K večeři nám připravil řízek s kaší a fazolovou polévku. Dlouhé venkovní posezení přerušil až svit Měsíce, který zastoupil unavené Slunce. Místní kosák nám zpívá přímo nad hlavou, úžasný.

Mezi kopci téměř po rovině …

Ano tak by se velmi stručně dala popsat středeční etapa. Mě to ale nedalo a naordinoval jsem tedy kopce dva. Ten první do Rynartic je krátký a výživný a ten druhý pak byl delší a výživnější. V Jetřichovicích jsem ještě operativně přidal zájezd k Dolskému mlýnu. Nikdy jsme tam neviděli tak málo vody jako letos. Když jsme se vraceli tak se nabídla nábližka na Všemily. Povedla se ! Já jsem několik lidí vzal oklikou  a za chvíli jsme se všichni sjeli v lese blízko farmy. Když nám pan majitel penzionu, sekající trávu odmítl uvařit kafe tak se mi to hrubě nelíbilo a pro klid v duši jsme vyhledali skalní kapli Sv. Ignáce vytesanou do pískovce někdy v roce 1836. Zasvěcena tomuto svatému byla proto, že na jeho svátek skončila v obci epidemie neštovic a úplavice. Pán co bydlí vedle neměl tolik hrníčků aby nám uvařil kafe, ale dobrou radu dal :“ Když pojedete kousek dál tak se dostanete ke skalnímu převisu Kůlna“. A  tak se taky stalo. Převis je to obrovský : 33m dlouhý a 19m hluboký. Kryje 400 m2 podlahy. Od 16 stol. tady stál vestavěný dům a do nedávných dnů tady byl velký nepořádek. Dnes je uklizeno a člověk jen zírá co příroda dovede. Další naše putování vede po modré a to znamená další premiéru . Nejdříve se zastavíme u sympatického hřbitova s pěkným výhledem do kraje. Pak se cesta ponořila do lesa, nabírala na obtížnosti až do posledních strmých dvě stě metrů. To byl ten delší a výživnější. Postupně si sjedeme na náměstí v České Kamenici. Tam je Ičko kde mi určitě poradí jak mám hledat hospodu o jejíž kvalitách jsem četl.  Pán povídá :“To co hledáte je určitě Starý klub a ten je támle naproti asi 300 m.“ Spokojeně jsem partu nasměroval přes náměstí, ale ouvej značka „Jednosměrná ulice“. Jenže když má hlad 19 lidí tak všechny zábrany musí stranou. Potkali jsme jednu paní v autě s vytřeštěnýma očima a několik místních chodců, kterým to bylo jedno. Jenže mi potřebujeme ještě jednu radu „Pane , prosím , kde je Starý klub ?“ ptám se slušně . On :“No jedete jednosměrkou, ale je to za rohem“ Konečně sedíme pod slunečníky v těsné blízkosti barokního skvostu města- kaple Panny Marie. Náš zájem byl o polévky, pivo a kávu. Thálie tady zaznamenala svůj druhý pokus-omyl, což rozeberu později. Se znalostí cesty na náměstí , tak těžko nabyté, se vracím do Ička pro tur. známky. Ani jsem nečekal jak snadno se nám podaří městečko opustit ve směru na Mlýny, Kytlice  a ještě dál. Máme nerušenou projížďku dlouhým údolím do kterého se vejde trať, silnice , řeka, louky, krásné stromy a když se někde udělá místo, tak i domky, ba vesnice. Nejdříve jsem naoko přehlédl dvě odbočky na Chřibskou až jsme zastavili u rybníka. Tady je to konečně vlevo. Trochu kopec, pak ještě jeden malý, co se nepočítá, kolem nádraží Jedlová a jsme v lese a ve sjezdu. Ten je přerušený asfaltkou a viaduktem odkud to všichni pálí až na dvůr k Menclům. Máme to za 57 km.

Rumburk a polévky naší Thálie …

Je středa, den výjimečných událostí, které když se děly, tak nám zase tak zvláštní nepřipadaly. Tak jak to bylo. Hned po ránu startovat do kopce nebývalo vůbec příjemný. Dnes to pro nás není až tak důležitý.  Za chvíli jsme u viaduktu a mizíme v lese ve směru na Horní Podluží.  Už začíná stoupání, u cesty je kozí farma, ale kozy nejsou doma. Škoda chtěli jsme vidět kozy v tom původním slova smyslu, tedy zvířata, ale nepovedlo se. Na kopci stojí větrný mlýn Světlík. Chybí mu stále tři lopaty z pěti a vše nasvědčuje tomu, že to majitel nevzdává. Po Křinické cestě zajíždíme do lesa  kde snadno najdeme pramen řeky Křinice. Ano, je to ta, která rozděluje oblast na české a saské Švýcarsko. Čeká na nás cesta křížem krážem lesem, třikrát přejet asfaltku a jsme na okraji Rumburku.  Nedaleko bouří a je cítit voda. Chtělo by to honem hospodu. Dávno vím, že místní nemohou vědět o jejich hospodách všechno a přesto se ptám mladé paní :“Poraďte nám nějakou dobrou hospodu, prosím !“ Ona :“No tady za rohem v parku“  Díky, jedeme tam. Zavřeno ! Hned jedu shánět jinou a totéž dělá Růža. On byl rychlejší, zato já měl lepší místo, ale kdo dřív přijde … Thálie si dává polévku. Je to její třetí na dovolené a do třetice to dopadlo stejně. Na Tur.chatě si dala vývar s masem, ale maso tam nebylo. V Č. Kamenici si dala cibulačku s parmazánem, ale ten tam nebyl . No a dnes to byla zelňačka s klobásou, ale nebyl tam ani kousek. Ona si to nenechá líbit a všude bojuje s personálem za polévkovou spravedlnost. Má za to můj obdiv. Poledne minulo právě, je čas na prohlídku Lorety s černou Madonou. Víte proč černou ? Není to záhada, je to jen reakce dřeva na dým ze svíček a kadidel.  Před 300 lety byl tento objekt postaven, tehdy na okraji města a po celou dobu, až po soudruha, byl v péči kapucínů. Dnes je v centru města  a přesto je tu klid a čas na krátkou prohlídku. Přivítala nás paní  se plachýma očima a velice rychle odhadla co nás bude nejvíce zajímat a jak dlouho se chceme zdržet. Ambit je restaurován, Posvátné schody také a já na tomto místě odkazuji na internet kde všechno je popsané a doplněné mnoha fotografiemi. Přece jen zmínku si neodpustím. V Jindřichově Hradci a v Rumburku (možná i jinde) se 1. srpna slaví Porciunkule, tedy odpustková slavnost. Ve skutečnosti se tak jmenuje kaple ve které zemřel r. 1226 Sv. František a je blízko města Assisi v Itálii.  My dva bráchové, jako děti, jsme chodili do Hradce na pouť, které se říkalo Porcinkule a já až dnes, tady, odhalil proč.  Při odjezdu z města jsem si na poslední chvíli vzpomněl na Šmílovského ulici, kde je vlastně skanzen podstávkových domů. Stojí tady od konce 18. stol.a postavili si je tkalci a pláteníci, typičtí řemeslníci té doby a tohoto kraje. Na kopci Dymník nad městem stojí stejnojmenná rozhledna. Dost lidí tam nebylo, měli chuť se podívat do kraje, tak tam jeli. Dymník se na kole vyjet dá až pár metrů pod vrchol, ale pak je umění sesednout z kola. Kolo zastaví na prudkém svahu, jedna noha jde na zem, ale všechno neudrží. Je slabší než gravitace. Míla se tedy kácí po svahu dolů a s ním taky kolo. Nakonec docela dobrý až na žebra a strašidelný zážitek pro ostatní. Obinadlo a dobře cílené dotyky našich felčarek uvedly vše do původního stavu a Míla zase jezdil přes kaluže. Teď bych rád odvedl partu na protější kopec – Vlčí horu. Při vjezdu do lesa mi tam někdo postavil obrovský kufr a cesta za ním se pořád točila vpravo až konečně skončil el. ohradník tak nás polní cesta  svedla po spádnici do Starých Křečan. Byla to fakt křeč a ještě jí násobila nucená objížďka přes Brtníky k hospodě Vlčárna. Málem bylo zavřeno, kvůli karu, ale šikovný vrchní a stejně takový Laďa mistrnou spoluprací to zvládli na výbornou, takže všichni dostali napít. Na cestu domů se nám nabídla polní cesta na Skřivánčí pole a pak nádhernou lipovou alejí až do středu Krásné Lípy. Cyklostezka 211 se o nás stará už delší dobu, teď nás vyveze do lesa na křiž. Nad Vápenkou a dál do Rybniště. Tady jsem to střihnul před kostelem (když správně je za kostelem) na cestu, která vede k hřišti. Hned se mi vybavil nějaký starý průšvih s touto cestou. Myšlení jde pomalu, najednou jsme u hřiště, na polní cestě jsou známky péče o její zlepšení a to mě opravňuje k dalšímu pokračování. Děj se vyvíjel rychle jak rychle končila cesta a začínal les. Pořád dobrý, proč se neprojet mezi stromy, že ? Jenže stromy končí a začíná vysoká tráva, nízké smrčky a spousty klestí pod nohama. Všechno násobí hluboké koleje lesáckých traktorů. Hledám směr, lámu větve, kolo pročesává zacuchanou trávu. Divoký prasata Lužických hor nám musí jen děkovat jakou cestu jsme jim prošlápli. Jsme konečně na silnici asi 3 km od Menclů a čeká nás sjezd a po něm výtečná večeře. Omluva není nutná, všichni jsou sami se sebou spokojený.

Výlet na singltrek …

Udělali jsme si hezký výlet do areálu singltreků, který se nachází na svazích nejvyšší hory Jizerek – Smrku, již od roku 2009. Na trať jsme se vydali z Nového Města pod Smrkem a loni na podzim to bylo z lázní Libverda od Obřího sudu. To je důkaz, že tratě jsou mezi sebou propleteny a výkonní borci tady nalítají i 50 km za den. Stačili jste si všimnout, že na Klínovci otevřeli něco podobného ? Mají tady 10km sjezd pro nás po kterém by mohla následovat návštěva ,třeba cukrárny. Přiznávám, že mě ten nápad neopustí.

Nám bude dnes stačit mnohem méně ke spokojenosti. Brzy po nalezení parkoviště jsme už na spojovačce, která nás přivede na začátek modrého okruhu, tedy toho nejsnadnějšího. Asi tak po 5 km houpavé jízdy jak co do výšky, tak i do strany se vpravo odpojuje červený, středně těžký (obtížnost se dá regulovat  především rychlostí jízdy)  okruh. Troufá si na něj většina party, zatímco já vedu rozumnou menšinu do areálu k příjemnému posezení spojeného s konzumací a napjatého čekání na naše borce. Poruchu mého kola diagnostikovali místní odborníci jako prasklou zadní osu. Však jsem si cestou pořádně zavrzal ! Naši se vrátili nadšený a natěšený na někdy příště. Dali 20 km.

Aby cesta zpět nebyla tak fádní a protože byl čas, tak jsem partu zavedl do Kryštofova údolí.  Je tam obec stejného jména a neobyčejných atrakcí. Tou hlavní asi bude železniční viadukt z nádherných kamenných pilířů a oblouků. Druhou atrakcí je orloj v bývalé trafostanici. Za pár minut po našem příjezdu se začal předvádět. Potom jsme zašli do Prvorepublikové kavárny na výbornou kávu. Závěr našeho krátkého pobytu jsme věnovali kostelu Sv. Kryštofa na kopci. Je úžasný. V bývalé místní škole je muzeum orlojů, tak to příště.

Děčínský Sněžník …

Toho rána jsme si museli popojet auty do Benešova nad Ploučnicí. Na náměstí nás vítají průčelí dvou zámků a radnice, které si dnes jen vyfotíme a někdy jindy prohlédneme, prý to stojí za to. Z tohoto krásného parkoviště se vydáváme z prudkého kopce dolů, protože tam logicky musí být cyklostezka kolem řeky.  Za nějaký kilometr klidné jízdy lesem přišel úsek po silnici s kamiony. Byl krátký a my jsme vesměs dobří, proto jaképak strachy. Stezka pořád někam uhýbá, to jak využívá dříve používaných pěšin a uliček. Určitě jste na jednom místě vytušili, že jedeme hlubokým údolím, kde  Ploučnice byla pod námi ve vyzděném korytu. Jmenuje se to tady Soutěsky.  Ani jsme se nenadáli a byli jsme v Děčíně. Naše číslo CS 15 nás dovedlo až ke starému kamennému mostu kde jsme se připojili na Labskou cyklostezku č. 2. Ta vede až do Hamburku. Přes poslední most ve městě se musíme dostat na druhou stranu. Potud mi to bylo jasný, ale jak se dostat na ten most už méně. Pomohl policajt. Už jsme na levém břehu Labe a ještě kousek a odbočíme doleva přes koleje. Ujímá se nás CS 23 Krušnohorská magistrála. Další tři kiláky to máme hodně, ale hodně nahoru. Když už to rozhodující stoupání máme skoro za sebou tak se vlevo objeví hospoda. Bezvadný místo na polední kávu. Parta je natažená, část už sedí a další ještě přijíždí. V tom, co to vidím? Míla se nám válí po asfaltu. Zase ho zradila levá noha. Jen jsem zaslechl něco jako :“Mílo vstávej, pojede autobus !“A on opravdu za chvíli přijel, ale zdola takže by to snadno zastavil. Vzápětí se ale mihl dolů kamion s dřevem. Po polední zastávce si dáme ještě kilometr kopce a pak už jen stoupání k altánu na křižovatce. Na samotný vrchol vede silnička, jednu chvíli úplně příkrá. Pak je tu Drážďanská vyhlídka na temeni stolové hory. Úžasné místo. Žádné zábradlí tady není, stejně by rušilo. Nejkrásnější pro mě byly sluncem nasvícené koruny lesa hluboko pod námi. Musíme se vynadívat, vyfotit , vždyť je to nádherný zážitek. O kousek dál stojí od r. 1864 kamenná rozhledna. Laďa už připravil vstupný a klíče a jde se na to ! Nahoře jsou do všech svět. stran orientační cedulky aby jeden hned věděl, že se opravdu dívá třeba na Milešovku. Když už jsme několikrát obešli všechny výhledy tak nezbylo než se vydat dolů, na kola a sjet k hospodě. Servírka nás zvládla rychle a já ani nevím jestli byla Thálie spokojená. Ještě jedno kouknutí do mapy a je to jasný :“Za kilák je v prudké zatáčce odbočka doleva na CS 3017″. Ještě se otočím a vidím za sebou řadu cyklistů tak nestavím a ještě kus jedu. Pak mi to nedalo a zastavil jsem. Je to jasný:“Měl jsem zastavit ! A stejně jasný je, že lidi musí jezdit na dohled ! Tak jsem to vyhodnotil večer, ale teď sehrály důležitou roli mobily. Laďa ujel se třema holkama z kopce dolů do Jílového a za ním i Jirka s Lídou. Všichni pak museli po frekventované silnici do Děčína. My jsme jeli nádherným lesem a jen dolů. Ve chvíli kdy jsme přijeli na křižovatku s hlavní, přijel Jirka s Lídou a Laďa měl trochu náskok. Ten jsem mu vzal zkratkou přes čtvrť Podmokly. Jsme u Labe, kousek vlevo a je tu Ferrata, skála, na které jsou připravené horolezecké cesty různé obtížnosti tzn. i pro amatéry. Tak snad příště. Za chvíli kolem nás profrčí „skupinka Laďa“ a zastaví až tak sto metrů za námi.  Že by euforie a nebo snaha koupit Lídě brzdový destičky, to nevím. Obchod tam skutečně byl. Po náplavce jsme si zjednodušili přístup k našemu mostu a dál už to byla rutina na stejné cyklostezce zpět do Benešova.  Bylo to 47 km.

V srdci Českého Švýcarska …

Dnes pojedeme do centra Národního parku. Na začátku musí být průjezd Chřibskou, ale ne celý. U firmy Aman odbočuji vpravo – nikdy se tak nestalo. Polňačka z makadanu stoupá nahoru kde stojí Boží muka. Pak se to trochu uklidní, aby se dalo přejet louku a už zase nahoru. I ten těžký úsek jednou končí, my se právě potkáváme s asfaltkou v Nové Doubici . Toto místo bude nadlouho nejvyšším bodem naší etapy. Pojedeme dolů do Doubice okolo Staré hospody, kterou dnes pozdravíme jen očima. Ještě nějaký čas lehce dolů a jsme u Ička Saula a pak Na Tokání. Tady se projedeme kolem srubů, aby si všichni mohli osvěžit svoje minulé vzpomínky na tohle krásné místo. To, že se tady sjednávala Mnichovská zrada je historie našeho národa. Další náš směr je CS  3029. Mezi skalami a lesem se pak potkáme s Českou silnicí po které se v dávných dobách čile obchodovalo se Saskem a Lužicí. Dnes je to jedna z turistických magistrál . Takže vlevo a skoro po rovině se dostaneme k altánu . Je tady východisko na skalní hrad Šaunštejn. Po nějakých 500m stojíme pod skálou, kde býval hrad a my musíme nahoru. Schody umělé střídané těmi přírodními, úzké průtahy mezi skalami až se člověk diví jak se tam dostane otylý chlap nebo paní s miminem na břiše. Když už jsme nahoře a procházíme se po roštech sem a tam tak najednou přiběhnou dvě, asi tak pětiletý, holčiny pro které je zábradlí spíše hračka. Rodiče bůhví kde. „Pojďme dolů, dáme si svačinu a v hospodě kafe a pivo !“ nabádám partu. Hospoda se jmenovala „U nás“ a byla výborná. Ve výjezdu k Malé Pravčické bráně Laďa zjistil, že nechal bundu u stolu. Vrátil se s ní ve chvíli kdy už jsme měli bránu prohlédnutou a schovávali jsme se pod buky před deštěm. To jsou příjemné chvíle kdy je celá parta venku, pohromadě, lehce unavená, nikdo nekřičí, každý má čas na svoje slovo. Následuje krátký prudký sjezd do Hlubokého dolu. Smrky posílají svoje větve až k našim hlavám, vidět je hlavně dopředu kde les nabízí nádhernou kulisu naší jízdě. Jsme v Zadních Jetřichovicích a vzpomínáme na minulé koupání. Kvůli připomenutí tehdejší chvíle jdou Jíťa a Thálie do vody až po kolena ! Pak se vyhoupneme na německé straně k lesní hospodě, krátce pokoukáme krajinu, slíbíme si, že tu rozhlednu Weissberg naproti určitě zdoláme příště a sjedeme do Zadní Doubice kde nám začíná Kyjovské údolí. V Křinici teče jen málo vody, ale jinak je krása tohoto místa neměnná. U Tur. mostu jsme potkali mladý pár s dvěma dětmi. Z mladýho pána se vyklubal jeden z nejbližších kamarádů Milči – Chéma. V hlavní roli tady ale byl jeho čtyřletý syn. Poodjel rodičúm na svém kolečku za zatáčku a ztratil je z dohledu. Propadl tam panice, ale správně se vrátil ve chvíli kdy jsme se bavili. Celý ubrečený se postavil před mámu a řekl :“Mami proč si mi to neřekla ?“ Z toho jak to řekl jsem úplně zkoprněl – naštvaně, odhodlaně, chlapsky. Máma na to :“ No co jsem Ti neřekla ? Tak jsi odjel kousek a zase se vrátil. “ Jenže on se nedal :“Mami , to mi musíš říct !“ Tak se to opakovalo ještě asi dvakrát, sprdnul mámu, pak se trochu uklidnil, obrátil se a jel zase tím směrem kde už byl. Možná i tato rodina přijede na konci srpna s Milčou na chalupu a budou  ve dvaceti lidech, našimi hosty.  Před Kyjovem padla otázka ?“ Nemohli bychom dneska přijet dřív a mít před večeří čas na sprchu ?“ Volím tedy nejkratší variantu „příjezdu shora“ t.j. od viaduktu. Někteří z nás si tady vytvořili rychlostní rekordy. Najeli jsme dobrých 56 km.

Šluknov a Nordcap ….

Je neděle . Auta nás dovezou do Brtníků, ušetří nám tedy 40 km a my zvládneme dosti velkou část šluknovského výběžku.  Cesta nám začíná zhurta do kopce. Když už jsme skoro nahoře tak mám telefon . Laďa :“ Kudy jste jeli ?“  Já na to :“ Proč se ptáš vzdyť jsi byl s námi .“ On :“ No jo jenže já se zakecal s dělníky co stavějí most o havárii jeřábu a vy jste fuč !“ Já radím :“ Za poslední chalupou vlevo a pořád nahoru, čekáme na Tebe.“ Za chvíli přijel s jasným závěrem :“ Tragedie to žádná nebyla, způsobili to novináři !“ Za chvíli jsme po mizerné cestě přijeli k arboretu, jenže je zavřeno. Nevadí sjedeme si do města a rovnou k zámku. Děvčata v tamním Ičku trvají na tom, že prohlídka bude v 11 hod. Máme tedy půlhodinu na prohlédnutí Křížové cesty. Našli jsme ji docela rychle a uznale konstatuji, že je krásně opravená. Rozhodně to stálo za to. V celou hodinu už vcházíme do zámku na prohlídku s výkladem od mladé slečny.  Zámek v r. 1986 zcela vyhořel. Podařilo se ho zvednout z popela a soudobí řemeslníci dokázali, že i oni umí dělat krásné parkety, nábytek nebo stropy.  Opravdová krása. Je poledne a to je ta vhodná chvíle na kávičku. Podařilo se to na místě. Venku zatím zapršelo. Pojedeme do lesa a delší dobu tam zůstaneme. Narážíme na modrou po které tudy jezdí mílaři směrem k Nordcapu.  Bezvadná silnička lemuje státní hranici a končí v obci Severní. Tady vpravo ještě 3 km a jsme u pěšiny, která nás dovede na nejsevernější bod České republiky zvaný Nordcap. Někdo zůstává u kol, jiní se vydávají pěšky na 1.5 km tůru. Já s Jíťou a Laďou si dáváme postupný cíl : dojet kam až to půjde. Šlo to asi tak 800m a pak už jel jen Laďa. Tedy jel, on nejel, dřel kolo přes kořeny z jedné strany potůčku na druhou. Vzdal to až 300m před cílem. Kdyby si včas vzpomněl na jednorukýho Ríšu tak „vzdát mohl až zítra“ jak on nám všem do života radí.  Jsme tam ! Děvčata dokonce tvrdí, že našli toho balvana na kterým se minule fotila. No uvidíme. Teď si užíváme posezení a focení na jedinečném místě.  Když už jsme zase u kol , začíná svačina a po ní odjezd do obce Lobendava kde jsme v hospodě U Hraničáře už byli. Stará paní za pípou je tu pořád. Venku popíjí mladý muž a je ochotný poradit a jak se hned vzápětí ukázalo, tak i pomoci. My jsme právě přijeli do Vilémova a zastavili jsme za pumpou. On přijel taky, ujal se nás a zavedl k Zázračné studánce. Odtud už je vidět i viadukt stavěný na začátku minulého století a tehdy byl druhý nejdelší v Čechách. Hledali jsme místo pro focení a tak víme, že na dvou mohutných pilířích leží znýtovaná  masa železných profilů. Krásná práce. Naše další cesta povede po tur. modré. Byl z toho ohromný zážitek při ježdění po loukách. Jsme zase na silnici a já čekám, že brzy bude vpravo u silnice kaple Nejsvětější trojice. A taky byla.  Má novou střechu, takže je zachráněná před zkázou. Zbývá kousek na kopec a pak už jen dolů k autům. Bylo to 59 km.

Pochodující cyklisté …

Je to náš poslední den pobytu, tak by etapa měla být snažší. To byla úvodní myšlenka, ale skutečnost jí několikrát překonala. Projeli jsme si celou Chřibskou, odbočili na Doubici, pak na Tokání a odtud začali sjíždět na Jetřichovice. Jedu poslední a najednou přede mnou v zatáčce stojí parta. „To jsou naši !“ byla moje první myšlenka. Omyl, byla to parta mladých děvčat v růžových tričkách co měly na zádech kosočtverec. „Ahoj holky !“ vypadlo ze mě úplně samo, „Co tu děláte v tom kopci ?“ „No my jedeme do Kyjova“ povídá jedna z nich a mě je jasný, že to tady vůbec neznají. „Máte hezký trička !“ dorážím na ně. A teď to přišlo. Ta nejblíže ke mně se otočí zády , ukáže mi obrázek, obrátí se a povídá „Ano to je to, co si myslíte“. Jenže já si tu chvíli fakt nic nemyslel. Ona to poznala a povídá „No to je přece naše pipina ! My jsme totiž všechny Pipiny !“  Snad to je opravdu jméno party, ale opravdu originální. „Tak ahoj holky a opatrujte se !“ Další zastavení je u altánu, který označuje nástupní místo k hradu Falkenštejn. Nikdy jsme tam nebyli ! Nejdříve spousty štukového písku, různé dřevěné výztuhy na pěšině, ostatně jako jinde. Když už jsme pod skalou tak jenom zíráme.Do průrvy skal je zabudováno nové pozinkované schodiště, chycené ke kameni rozpěrnými šrouby, tedy bez vrtání. Nahoře jsou plošiny ze stejného materiálu. Mohou být proti tomu námitky, ale proč ? Nahoru se bezpečně dostane víc lidí, víc dětí a všichni mají bezvadné zážitky. Tady si dovolím připomenout motto těchto stránek :“Základem šťastného života je nepřetržitý proud drobných radostí .“ A vylézt na hrad je jednou z nich. Je čas na pivo a polévku. Když jsme takhle poseděli „U Dřeváka“, všechno snědli a vypili, tak jsem vycítil v partě náladu k výstupu na Mariinu vyhlídku. To byl totiž už dříve domluvený cíl dnešní etapy.  Tak jdeme ! Horké slunce spaluje písek i nás. Jde to pomalu, ale pořád. Pít, jít, fotit a občas se ohlédnout, tak se dá stručně popsat řehole dnešního výstupu. Jsme nahoře ! Výhled na Jetřichovice a louky vedle je krásný. Musím konstatovat, že náš pobyt na vrcholu je vždy kratší než horolezců na Mount Everestu Sestup mi přijde těžší než výstup a tak jsem rád zase u kol zaparkovaných u plotu bývalé dětské léčebny. Bylo toho dost a proto cestu nebudeme natahovat . Rovnou nahoru k trpaslíkům. Jsou po restaurování, takže stojí za to je vidět. Z Rynartic ten prudký kopec dolů je poslední vážná zkouška našich cykloschopností. Dopadlo to dobře, jako celá dovolená. Dnes to bylo 25 km a dva výšlapy nahoru.

Konec dobrý, všechno dobré …

Tak praví stará moudrost. Původně se mi chtělo psát o místech kde jsme nebyli a nebo zase nebyli, je jich hodně a rozhodně bude ta další dovolená jimi plná. Mám za sebou silný, závěrečný zážitek. Na Městské policii Fr.Lázně se našlo Jiřky kolo, které jsem já vyložil z auta při návratu z dovolený a nechal stát za prodejnou v domnění, že Jiřka vzápětí přijede a vezme si ho. Nevzala. A další vysvětlení tohoto příběhu nechávám na etapu v neděli 10.6.. Je úžasný, máte se na co těšit. Váš Pepa D.

www.lvistopa.cz 

Na tomto webu se můžete dovědět o akci Milči Silnýho, našeho kamaráda ze Slaného. Firma Škoda auto ho angažovala na projetí trasy ve tvaru našeho státního symbolu , t.j. dvouocasého lva. Milča ujede asi tak 2000 km a nejblíže k nám bude v okolí Rokycan. Startoval 26.5. v Praze a v cíli chce být za 12 dní, zase v Praze. Cestou se k němu budou přidávat cyklisté všech věkových a jiných kategorií a ujedou s ním nějakou vzdálenost. Škodovce jde o masovost.  Pošlete mu pozdravnou sms na číslo : 728 504 446

 

Cesta do Bečova a Lokte.

Hrad a zámek v Bečově nad Teplou.

Kamarádi, včera t.j. ve čtvrtek 19.4.2018 jsme byli na návštěvě hradu a zámku Bečov nad Teplou. Věnovala se nám Markéta K., zástupkyně kastelána. Prošla s námi celý zámek, včetně tresoru kde je relikviář Sv. Maura. Jako přídavek jsme dostali možnost podívat se do hradní kaple kde byl na konci války zakopán relikviář a v 80. letech opět nalezen. Jeho znovu objevení je velice poutavý příběh, který je dobře popsaný a kdo bude mít zájem tak si ho na stránkách Bečova přečte a nebo ještě lépe, dojede se tam podívat. My jsme měli ještě další překvapení – možnost podívat se na město z Bergfritu t.j. z válcové věže, která kdysi chránila hrad. Markétko děkujeme, Vaše znalosti jsou nekonečné ,ale sama taky musíte na oběd.

Loket nad Ohří.

Při vyslovení, nebo napsání jména tohoto města se mi vždy vybaví ještě jedno jméno. Jitka Hlavsová. V minulých letech jsem o ní již dost napsal a taky o tom jak loni šla pěšky i jela na kole svojí druhou cestu do Santiaga de Compostela. Při přípravě výletu na Bečov jsem tedy velice snadno vymyslel, že na zpáteční cestě to vezmeme přes Loket a zajdeme na kafe. Tak se taky stalo a myslím, že to bylo pro obě strany dobře. Při povídání vyšlo na povrch, že ona má pouť do Santiaga velice ráda a já myslím, že se dočkáme jejího opakování. Taky jsme zavzpomínali na ten zvláštní příběh, který vedl k seznámení se s Jitkou.  Hodně zdraví Jitko a zase někdy na shledanou.