Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

zpráva z desáté etapy r. 2018

Zpráva z dvacáté čtvrté etapy r. 2018

Oslava češtiny …

Ahoj kamarádi, to byl zase jednou masakr ! Zkouším použít tento výraz , většinou spojovaný se smutnými událostmi, jako shrnutí příjemných zážitků z našeho výletu. Myslím si, že čeština má právě  tu schopnost použít negativa pro posílení pozitiva. Vždyť tak často používáme slova jako :“strašně krásný, děsně dobrý atd.) Mí kamarádi mi jistě rozumí .

Tentokrát na Dvoře Komorním …

V neděli po desáté hodině ještě nebylo nic jasné. Do pozvánky jsem dal žádost o přihlášky a výsledkem byl jeden příslib od Ivy a jinak pozdravy od Jíti, Hanky a Emaruš za které zvlášť děkuji.  Míra H. neměl svůj den, když  napsal, že trasa bez nabídnutých zastávek bude nudná. Myslím si ,že na kole se nelze nudit !  Na Komorní Dvůr jsem přijel s předstihem. Vítr vál jak od Buchlova, ale slunce svítilo a v závětří bylo hezky. Za chvíli, světe div se, se ze zatáčky vyřítila dvojice Thálie a Pavel. Co se to děje ? Thálie je první na srazu ? Za chvilku další dvojice -Ivča a Lída a z druhé strany taky Líba. Ivča má hodně prázdný kolo, protože má uvolněnou kuličku na ventilku. Domlouvám jí, že jí musí vždy zatočit, ale ona mě odbyla : „Já jsem s kuličkama nikdy netočila, abys věděl !“ A bylo vymalováno.

Tlačenka …

Po krátké domluvě si potvrzujeme původně naplánovanou trasu přes Sv. Annu. Thálie s Pavlem nemají elektrokola a budou to mít těžší. Když projíždíme kolem Skalky tak nám stezku ukazuje zábradlí, protože pěšina je zasypaná množstvím listí z obrovských stromů okolo. Proto jí dávám jméno Listovka. Od Myslivny mě v táhlém stoupání napadá, že bych přece jen měl Thálii trochu pomoci  tlačením vpřed. Tak by asi zněl povel ck oficíra. Jak jsem vymyslel, tak jsem i udělal. Po předchozím varování , že se řítím zezadu  jsem uchopil její levý kyčelní kloub a hnali jsme se nahoru až ostatní uhýbali. Cítím jak kloub pracuje jako hodinky, ona totiž jede večerníčka, dupu do pedálů, motor kvílí, nahoře slezu a ouvej ! Moje klenby naříkají , bolí, ale já, plný zážitků z večerních zpráv se nedám a říkám jim „: Nikdy, říkám vám nikdy, nebudete bolet! To si pamatujte !“ a zdola se ozve :“Nikdy neříkej nikdy, panáčku !“

Cest hodně, cíl jeden 

U rozhledny asi připravují jarní výhledy do kraje tím, že kácí mohutné smrky a nechávají listnáče. Třeba bude potom líp vidět , to přijedeme vyzkoušet. Dnes je zavřeno, protože úřad rozhodl, že od konce září je po sezoně a vůbec si nevšiml jak je venku hezky když svítí slunce, padá listí a rezaví modříny. Po zelené se postupně dopracujeme až k rotě Horní Hraničná. Cestou překonáváme úseky „Kořenovky a taky „Polňačky až to skončí na Šotolině a později na Asfaltce.

v hospodě U Přístavu .

To už se rychle přibližujeme k občerstvovací stanici U Přístavu v Pomezí. Mají tady vynikající kuchyni, všude to říkejte !!! Tak dobrý špagety corbonnara široko, daleko nemají. O kávě a tiramisu jsem už psal minule a Mistr lovu na konec byl taky výborný. Když se u stolu rozbíhá zábava tak se rozletí dveře a vstupuje, hádejte kdo ? LAĎA ! V bílém chomoutu kolem krku přináší další dobré téma do diskuse : Stardance ! Názor střídá názor a shoda nastane, když se vzpomíná na odhalenou prdelku tanečnice Veroniky.  Když už jsme konečně zase venku kde se rychle stmívá a rychle ochlazuje, nemáme klíč od kol. Kdo ho má? No Thálie, přece ! A kde je ? No balí si věci, přece ! Sranda. Teď ještě dvakrát zatlačit, taky rozsvítit světla a na křižovatce nezapomenout se rozloučit s chebákama.  Všechno dopadlo dobře a za úplné tmy jsme doma. Tak kdy příště ? To ví Pánbůh a taky to zařídí. Tak dobijte baterky a jen co se teplota vyhoupne nahoru, tak jedeme ! Mějte se hezky. Váš Pepa D.

Zpráva z dvacáté třetí etapy r. 2018

Psaní zpráv …

Kamarádi, začínám psát zprávu s předsevzetím, že bude krátká. Tak uvidíme jak to dopadne. Jenže když si uvědomím , že texty čtou především ti co s námi nejezdí, tak mám tendenci opačnou. No a už v tom lítám.

Chvála podzimu …

Na dvoře se nás sjelo šest , já byl poslední . Je zataženo, nefouká, teplota kolem deseti stupňů a nám je jasný, že letošní podzim má to nejlepší za sebou. Sem tam se najde nějaká neopadaná bříza, dub a taky ze všech nejkrásnější – osika. Ta se drží, opadávat se jí nechce a ve slunci je nádherná. Jedeme na Seeberg kde za mostem vzniká asi nejhezčí fotka mladých lidí se stejně upraveným hradem.

Objevení nového úseku …

Tady padlo rozhodnutí, že v této silné sestavě je možný zdolat úplně nový úsek cesty, kterou jsme ještě nikdy nejeli. Nejdříve se musíme přesunout na Hůrku a po pastvinách rozbitou cestou do míst kde se říká Dobrošov. Je odtud krásný výhled na Sv. Annu, na Skalku a docela blízko pod námi je krásný, hrázděný statek Sorkov, dřívější rekreační zařízení státních statků. Čekáme, kocháme se a pak přijede Thálie celá zničená ze svého kola. To když si postaví hlavu, tak nejede.  Pro další cestu to není dobrý, proto musím Thálii poslat zkratkou z kopce na železný most přes Ohři. Ujišťuje mě, že se nebojí ani osamělého jezdce ani divokého kance, takže pojede sama. My jdeme na to ! Jsme ve vysokém lese na jetelné cestě. Ta se nejdříve zhoupne dolů, pak se srovná aby nás dovedla na lesácké překladiště. Orientaci nám dává červená turistická . Za chvíli se prudce láme dolů, lesním úvozem kde není záhodno moc používat přední brzdu, netrvá to dlouho a jsme z lesa venku. Cesta se srovnává a přivádí nás k opravenému stavení, které dělá dojem bývalého mlýna. Jsme na asfaltu a hasíme si to k rotě Dubina a dál mezi pastvinami do míst kde je dobře vidět hrad Hohenberg.

Focení z kola …

A tady se to stalo. Já si svým focením z kola dávno říkám o držkopád. Zajíždím ke kraji úzké cesty , v pravé ruce připravený foťák a v levé přední brzdu. To je šílená kombinace. V zápalu hledání nejlepšího záběru mi kolo sjíždí na krajnici, tam vletí do jamky, levá ruka mimoděk zmáčkne brzdu, kolo stojí, ale tělo musí dopředu. Na to je zákon o odstředivce ! Pak se mě ujímá jiný zákon o přitažlivosti, který má takovou sílu, že mě postaví na čtyři a já zbytkem sil sotva unesu hlavu až těsně nad asfalt. Být tu Jirka, tak by pro mě měl určitě radu jak to udělat příště. Sám jsem zvědav jaký výchovný účinek to bude na mě mít.

Hledání ztracené Thálie …

Už projíždíme překrásnou pěšinou kolem řeky kde už neleží padlý strom a jsme na železným mostě. Jenže Thálie nikde ! Nejlepší by bylo kdyby jí odtud odnesl princ na bílým koni a teď už jí někde na zámku zahříval. Jenže to je pohádka . Realita je taková, že Thálie není tady jak by měla, ale někde jinde. V tom mi zvoní telefon. No jasně, že volá ona ! „Pepo mám za sebou vysoký komín a nějaký barák se zelenou střechou “ “ Jela si jen rovně a neodbočovala si doprava ?“ ptám se rychle. „Ne, stojím tady už dlouho“ „Tak ještě chvilinku a jsme u Tebe“ a taky jsme byli. To bylo radosti. Chtělo by to hospodu, však není daleko. V Pomezí „U Přístavu“ vaří kafe paní, podobná tanečnici Tomicové ze Stardance. Je tu teplo, brácha pomalu roztává a když už to nastane tak sedáme na kola a přes Břízu se vracíme do FL . Před kontaktem se silnicí od Libé se ve sjezdu ujímá vedení Ivča a už vůbec nemá čas na rozloučení s chebákama.  Máváme jim do zad a po dlouhým Ahoooj nám mizí za zatáčkou.

Desátá etapa r. 2018

Kamarádi, už jsme se dlouho neviděli a to je třeba rychle napravit. Od našeho příjezdu z dovolený se děly věci o kterých chceme mluvit a třeba i slavit – hlavně o znovuzrození Jiřky kola a pak taky o plánech na nejbližší týdny.

Sejdeme se tedy na dvoře u Beránků v  neděli 10.6.2018 ve 12 hod. Pojedeme přes Plesnou do Brambachu, odtud na Kapellenberg podívat se z rozhledny, když se nám to minule nepovedlo a odtud přeskočíme dírou v lese na Výhledy. Tady bude občerstvovací zastávka.

Pak se přesuneme na chalupu do Skalný kde bude připraveno pití a cukrová vata z poutě. Taky budu rozdávat objednané knihy a ponožky od Ríši Štěpánka. Za knihu dáte 300.- Kč a ponožky stojí 100 Kč. To se týká jen Jíti, Japošky, Líby, Míly a bráchy. Vezměte si sebou OP a nějaký euráče na vstupný.

Mějte se dobře. Zdraví Pepa D.

P.s. Omlouvám se za změnu času odjezdu. Osobně jsem zjistil na rozhledně, že je tam otevřeno pouze do 15 hod.Takto to v pohodě stihneme. Kontaktujte ostatní. Díky.

Chřibská 2018

Kamarádi, je středa odpoledne, pouhý jeden  den po naší dovolené, venku leje a já mám začít psát o výletu plném slunce. Takový už je život. Budu to psát pomalu, poněvadž vím, že už neumíte rychle číst.

Naše cesta byla příjemná, slazená tradičními, výbornými rohlíčky s mákem.  K polednímu jsme zastavili na přeplněném parkovišti  Turistické chaty  u vesnice Tisá. To podle ní nesou jméno pískovcové skály, které chceme vidět. Nejdříve zajdeme na polévku, nebo něco podobného a přitom zažijeme kontakt se servírkou, která už pětadvacet let poletuje mezi stoly , je příjemná, rychlá a na nic si nestěžuje. Teď už pojďme na prohlídkový okruh. Babča v kase narychlo vymyslí nějaké vstupné a poradí nám kudy jít. Z vrcholů skal byl hezký výhled do kraje, včetně Českého středohoří a také na střechy a komíny Tisé, která stojí odvážně blízko skal. Po devadesáti schodech scházíme na Skalní náměstí kde je zase boudička s 85ti letou babičkou. Ta se spokojí jen s pozdravem a pouští nás na malý okruh. To co jsme před chvílí sešli si zase vylezeme a to až na věž, která jako jediná, má zábradlí. Po čase jsme zase dole a zážitek z procházky se úplně změní, protože se na skály budeme dívat zdola. Jsou majestátně krásné, někdy stojí šikmo a když už to nešlo, tak spadly a dole se válejí jako obrovské kvádry. Po 62 schodech se dostáváme nahoru ,máme nachozeno přes 5 km, posléze sedáme do aut a máme před sebou poslední část cesty do Chřibské.

U Menclů …

Za chvíli jsme u nich na dvoře. Do hlavy se vkrádá úleva a pohoda. Přichází paní Menclová, culíkatá černovláska v typické zástěře a s upřímným úsměvem v očích i na tváři. Musím jí obejmout a mám přitom pocit, že všechny sympatie světa se sešly v této drobné postavičce. Bože, kolik ona už rozdala úsměvů, kolik lidí potěšila a kolik rychlých, vtipných odpovědí našla při těch mnoha setkáních.  Její muž Luděk, mistr nad všechny mistry kuchaře taky na chvíli opustí svojí kuchyni a přijde se na nás podívat.  K večeři nám připravil řízek s kaší a fazolovou polévku. Dlouhé venkovní posezení přerušil až svit Měsíce, který zastoupil unavené Slunce. Místní kosák nám zpívá přímo nad hlavou, úžasný.

Mezi kopci téměř po rovině …

Ano tak by se velmi stručně dala popsat středeční etapa. Mě to ale nedalo a naordinoval jsem tedy kopce dva. Ten první do Rynartic je krátký a výživný a ten druhý pak byl delší a výživnější. V Jetřichovicích jsem ještě operativně přidal zájezd k Dolskému mlýnu. Nikdy jsme tam neviděli tak málo vody jako letos. Když jsme se vraceli tak se nabídla nábližka na Všemily. Povedla se ! Já jsem několik lidí vzal oklikou  a za chvíli jsme se všichni sjeli v lese blízko farmy. Když nám pan majitel penzionu, sekající trávu odmítl uvařit kafe tak se mi to hrubě nelíbilo a pro klid v duši jsme vyhledali skalní kapli Sv. Ignáce vytesanou do pískovce někdy v roce 1836. Zasvěcena tomuto svatému byla proto, že na jeho svátek skončila v obci epidemie neštovic a úplavice. Pán co bydlí vedle neměl tolik hrníčků aby nám uvařil kafe, ale dobrou radu dal :“ Když pojedete kousek dál tak se dostanete ke skalnímu převisu Kůlna“. A  tak se taky stalo. Převis je to obrovský : 33m dlouhý a 19m hluboký. Kryje 400 m2 podlahy. Od 16 stol. tady stál vestavěný dům a do nedávných dnů tady byl velký nepořádek. Dnes je uklizeno a člověk jen zírá co příroda dovede. Další naše putování vede po modré a to znamená další premiéru . Nejdříve se zastavíme u sympatického hřbitova s pěkným výhledem do kraje. Pak se cesta ponořila do lesa, nabírala na obtížnosti až do posledních strmých dvě stě metrů. To byl ten delší a výživnější. Postupně si sjedeme na náměstí v České Kamenici. Tam je Ičko kde mi určitě poradí jak mám hledat hospodu o jejíž kvalitách jsem četl.  Pán povídá :“To co hledáte je určitě Starý klub a ten je támle naproti asi 300 m.“ Spokojeně jsem partu nasměroval přes náměstí, ale ouvej značka „Jednosměrná ulice“. Jenže když má hlad 19 lidí tak všechny zábrany musí stranou. Potkali jsme jednu paní v autě s vytřeštěnýma očima a několik místních chodců, kterým to bylo jedno. Jenže mi potřebujeme ještě jednu radu „Pane , prosím , kde je Starý klub ?“ ptám se slušně . On :“No jedete jednosměrkou, ale je to za rohem“ Konečně sedíme pod slunečníky v těsné blízkosti barokního skvostu města- kaple Panny Marie. Náš zájem byl o polévky, pivo a kávu. Thálie tady zaznamenala svůj druhý pokus-omyl, což rozeberu později. Se znalostí cesty na náměstí , tak těžko nabyté, se vracím do Ička pro tur. známky. Ani jsem nečekal jak snadno se nám podaří městečko opustit ve směru na Mlýny, Kytlice  a ještě dál. Máme nerušenou projížďku dlouhým údolím do kterého se vejde trať, silnice , řeka, louky, krásné stromy a když se někde udělá místo, tak i domky, ba vesnice. Nejdříve jsem naoko přehlédl dvě odbočky na Chřibskou až jsme zastavili u rybníka. Tady je to konečně vlevo. Trochu kopec, pak ještě jeden malý, co se nepočítá, kolem nádraží Jedlová a jsme v lese a ve sjezdu. Ten je přerušený asfaltkou a viaduktem odkud to všichni pálí až na dvůr k Menclům. Máme to za 57 km.

Rumburk a polévky naší Thálie …

Je středa, den výjimečných událostí, které když se děly, tak nám zase tak zvláštní nepřipadaly. Tak jak to bylo. Hned po ránu startovat do kopce nebývalo vůbec příjemný. Dnes to pro nás není až tak důležitý.  Za chvíli jsme u viaduktu a mizíme v lese ve směru na Horní Podluží.  Už začíná stoupání, u cesty je kozí farma, ale kozy nejsou doma. Škoda chtěli jsme vidět kozy v tom původním slova smyslu, tedy zvířata, ale nepovedlo se. Na kopci stojí větrný mlýn Světlík. Chybí mu stále tři lopaty z pěti a vše nasvědčuje tomu, že to majitel nevzdává. Po Křinické cestě zajíždíme do lesa  kde snadno najdeme pramen řeky Křinice. Ano, je to ta, která rozděluje oblast na české a saské Švýcarsko. Čeká na nás cesta křížem krážem lesem, třikrát přejet asfaltku a jsme na okraji Rumburku.  Nedaleko bouří a je cítit voda. Chtělo by to honem hospodu. Dávno vím, že místní nemohou vědět o jejich hospodách všechno a přesto se ptám mladé paní :“Poraďte nám nějakou dobrou hospodu, prosím !“ Ona :“No tady za rohem v parku“  Díky, jedeme tam. Zavřeno ! Hned jedu shánět jinou a totéž dělá Růža. On byl rychlejší, zato já měl lepší místo, ale kdo dřív přijde … Thálie si dává polévku. Je to její třetí na dovolené a do třetice to dopadlo stejně. Na Tur.chatě si dala vývar s masem, ale maso tam nebylo. V Č. Kamenici si dala cibulačku s parmazánem, ale ten tam nebyl . No a dnes to byla zelňačka s klobásou, ale nebyl tam ani kousek. Ona si to nenechá líbit a všude bojuje s personálem za polévkovou spravedlnost. Má za to můj obdiv. Poledne minulo právě, je čas na prohlídku Lorety s černou Madonou. Víte proč černou ? Není to záhada, je to jen reakce dřeva na dým ze svíček a kadidel.  Před 300 lety byl tento objekt postaven, tehdy na okraji města a po celou dobu, až po soudruha, byl v péči kapucínů. Dnes je v centru města  a přesto je tu klid a čas na krátkou prohlídku. Přivítala nás paní  se plachýma očima a velice rychle odhadla co nás bude nejvíce zajímat a jak dlouho se chceme zdržet. Ambit je restaurován, Posvátné schody také a já na tomto místě odkazuji na internet kde všechno je popsané a doplněné mnoha fotografiemi. Přece jen zmínku si neodpustím. V Jindřichově Hradci a v Rumburku (možná i jinde) se 1. srpna slaví Porciunkule, tedy odpustková slavnost. Ve skutečnosti se tak jmenuje kaple ve které zemřel r. 1226 Sv. František a je blízko města Assisi v Itálii.  My dva bráchové, jako děti, jsme chodili do Hradce na pouť, které se říkalo Porcinkule a já až dnes, tady, odhalil proč.  Při odjezdu z města jsem si na poslední chvíli vzpomněl na Šmílovského ulici, kde je vlastně skanzen podstávkových domů. Stojí tady od konce 18. stol.a postavili si je tkalci a pláteníci, typičtí řemeslníci té doby a tohoto kraje. Na kopci Dymník nad městem stojí stejnojmenná rozhledna. Dost lidí tam nebylo, měli chuť se podívat do kraje, tak tam jeli. Dymník se na kole vyjet dá až pár metrů pod vrchol, ale pak je umění sesednout z kola. Kolo zastaví na prudkém svahu, jedna noha jde na zem, ale všechno neudrží. Je slabší než gravitace. Míla se tedy kácí po svahu dolů a s ním taky kolo. Nakonec docela dobrý až na žebra a strašidelný zážitek pro ostatní. Obinadlo a dobře cílené dotyky našich felčarek uvedly vše do původního stavu a Míla zase jezdil přes kaluže. Teď bych rád odvedl partu na protější kopec – Vlčí horu. Při vjezdu do lesa mi tam někdo postavil obrovský kufr a cesta za ním se pořád točila vpravo až konečně skončil el. ohradník tak nás polní cesta  svedla po spádnici do Starých Křečan. Byla to fakt křeč a ještě jí násobila nucená objížďka přes Brtníky k hospodě Vlčárna. Málem bylo zavřeno, kvůli karu, ale šikovný vrchní a stejně takový Laďa mistrnou spoluprací to zvládli na výbornou, takže všichni dostali napít. Na cestu domů se nám nabídla polní cesta na Skřivánčí pole a pak nádhernou lipovou alejí až do středu Krásné Lípy. Cyklostezka 211 se o nás stará už delší dobu, teď nás vyveze do lesa na křiž. Nad Vápenkou a dál do Rybniště. Tady jsem to střihnul před kostelem (když správně je za kostelem) na cestu, která vede k hřišti. Hned se mi vybavil nějaký starý průšvih s touto cestou. Myšlení jde pomalu, najednou jsme u hřiště, na polní cestě jsou známky péče o její zlepšení a to mě opravňuje k dalšímu pokračování. Děj se vyvíjel rychle jak rychle končila cesta a začínal les. Pořád dobrý, proč se neprojet mezi stromy, že ? Jenže stromy končí a začíná vysoká tráva, nízké smrčky a spousty klestí pod nohama. Všechno násobí hluboké koleje lesáckých traktorů. Hledám směr, lámu větve, kolo pročesává zacuchanou trávu. Divoký prasata Lužických hor nám musí jen děkovat jakou cestu jsme jim prošlápli. Jsme konečně na silnici asi 3 km od Menclů a čeká nás sjezd a po něm výtečná večeře. Omluva není nutná, všichni jsou sami se sebou spokojený.

Výlet na singltrek …

Udělali jsme si hezký výlet do areálu singltreků, který se nachází na svazích nejvyšší hory Jizerek – Smrku, již od roku 2009. Na trať jsme se vydali z Nového Města pod Smrkem a loni na podzim to bylo z lázní Libverda od Obřího sudu. To je důkaz, že tratě jsou mezi sebou propleteny a výkonní borci tady nalítají i 50 km za den. Stačili jste si všimnout, že na Klínovci otevřeli něco podobného ? Mají tady 10km sjezd pro nás po kterém by mohla následovat návštěva ,třeba cukrárny. Přiznávám, že mě ten nápad neopustí.

Nám bude dnes stačit mnohem méně ke spokojenosti. Brzy po nalezení parkoviště jsme už na spojovačce, která nás přivede na začátek modrého okruhu, tedy toho nejsnadnějšího. Asi tak po 5 km houpavé jízdy jak co do výšky, tak i do strany se vpravo odpojuje červený, středně těžký (obtížnost se dá regulovat  především rychlostí jízdy)  okruh. Troufá si na něj většina party, zatímco já vedu rozumnou menšinu do areálu k příjemnému posezení spojeného s konzumací a napjatého čekání na naše borce. Poruchu mého kola diagnostikovali místní odborníci jako prasklou zadní osu. Však jsem si cestou pořádně zavrzal ! Naši se vrátili nadšený a natěšený na někdy příště. Dali 20 km.

Aby cesta zpět nebyla tak fádní a protože byl čas, tak jsem partu zavedl do Kryštofova údolí.  Je tam obec stejného jména a neobyčejných atrakcí. Tou hlavní asi bude železniční viadukt z nádherných kamenných pilířů a oblouků. Druhou atrakcí je orloj v bývalé trafostanici. Za pár minut po našem příjezdu se začal předvádět. Potom jsme zašli do Prvorepublikové kavárny na výbornou kávu. Závěr našeho krátkého pobytu jsme věnovali kostelu Sv. Kryštofa na kopci. Je úžasný. V bývalé místní škole je muzeum orlojů, tak to příště.

Děčínský Sněžník …

Toho rána jsme si museli popojet auty do Benešova nad Ploučnicí. Na náměstí nás vítají průčelí dvou zámků a radnice, které si dnes jen vyfotíme a někdy jindy prohlédneme, prý to stojí za to. Z tohoto krásného parkoviště se vydáváme z prudkého kopce dolů, protože tam logicky musí být cyklostezka kolem řeky.  Za nějaký kilometr klidné jízdy lesem přišel úsek po silnici s kamiony. Byl krátký a my jsme vesměs dobří, proto jaképak strachy. Stezka pořád někam uhýbá, to jak využívá dříve používaných pěšin a uliček. Určitě jste na jednom místě vytušili, že jedeme hlubokým údolím, kde  Ploučnice byla pod námi ve vyzděném korytu. Jmenuje se to tady Soutěsky.  Ani jsme se nenadáli a byli jsme v Děčíně. Naše číslo CS 15 nás dovedlo až ke starému kamennému mostu kde jsme se připojili na Labskou cyklostezku č. 2. Ta vede až do Hamburku. Přes poslední most ve městě se musíme dostat na druhou stranu. Potud mi to bylo jasný, ale jak se dostat na ten most už méně. Pomohl policajt. Už jsme na levém břehu Labe a ještě kousek a odbočíme doleva přes koleje. Ujímá se nás CS 23 Krušnohorská magistrála. Další tři kiláky to máme hodně, ale hodně nahoru. Když už to rozhodující stoupání máme skoro za sebou tak se vlevo objeví hospoda. Bezvadný místo na polední kávu. Parta je natažená, část už sedí a další ještě přijíždí. V tom, co to vidím? Míla se nám válí po asfaltu. Zase ho zradila levá noha. Jen jsem zaslechl něco jako :“Mílo vstávej, pojede autobus !“A on opravdu za chvíli přijel, ale zdola takže by to snadno zastavil. Vzápětí se ale mihl dolů kamion s dřevem. Po polední zastávce si dáme ještě kilometr kopce a pak už jen stoupání k altánu na křižovatce. Na samotný vrchol vede silnička, jednu chvíli úplně příkrá. Pak je tu Drážďanská vyhlídka na temeni stolové hory. Úžasné místo. Žádné zábradlí tady není, stejně by rušilo. Nejkrásnější pro mě byly sluncem nasvícené koruny lesa hluboko pod námi. Musíme se vynadívat, vyfotit , vždyť je to nádherný zážitek. O kousek dál stojí od r. 1864 kamenná rozhledna. Laďa už připravil vstupný a klíče a jde se na to ! Nahoře jsou do všech svět. stran orientační cedulky aby jeden hned věděl, že se opravdu dívá třeba na Milešovku. Když už jsme několikrát obešli všechny výhledy tak nezbylo než se vydat dolů, na kola a sjet k hospodě. Servírka nás zvládla rychle a já ani nevím jestli byla Thálie spokojená. Ještě jedno kouknutí do mapy a je to jasný :“Za kilák je v prudké zatáčce odbočka doleva na CS 3017″. Ještě se otočím a vidím za sebou řadu cyklistů tak nestavím a ještě kus jedu. Pak mi to nedalo a zastavil jsem. Je to jasný:“Měl jsem zastavit ! A stejně jasný je, že lidi musí jezdit na dohled ! Tak jsem to vyhodnotil večer, ale teď sehrály důležitou roli mobily. Laďa ujel se třema holkama z kopce dolů do Jílového a za ním i Jirka s Lídou. Všichni pak museli po frekventované silnici do Děčína. My jsme jeli nádherným lesem a jen dolů. Ve chvíli kdy jsme přijeli na křižovatku s hlavní, přijel Jirka s Lídou a Laďa měl trochu náskok. Ten jsem mu vzal zkratkou přes čtvrť Podmokly. Jsme u Labe, kousek vlevo a je tu Ferrata, skála, na které jsou připravené horolezecké cesty různé obtížnosti tzn. i pro amatéry. Tak snad příště. Za chvíli kolem nás profrčí „skupinka Laďa“ a zastaví až tak sto metrů za námi.  Že by euforie a nebo snaha koupit Lídě brzdový destičky, to nevím. Obchod tam skutečně byl. Po náplavce jsme si zjednodušili přístup k našemu mostu a dál už to byla rutina na stejné cyklostezce zpět do Benešova.  Bylo to 47 km.

V srdci Českého Švýcarska …

Dnes pojedeme do centra Národního parku. Na začátku musí být průjezd Chřibskou, ale ne celý. U firmy Aman odbočuji vpravo – nikdy se tak nestalo. Polňačka z makadanu stoupá nahoru kde stojí Boží muka. Pak se to trochu uklidní, aby se dalo přejet louku a už zase nahoru. I ten těžký úsek jednou končí, my se právě potkáváme s asfaltkou v Nové Doubici . Toto místo bude nadlouho nejvyšším bodem naší etapy. Pojedeme dolů do Doubice okolo Staré hospody, kterou dnes pozdravíme jen očima. Ještě nějaký čas lehce dolů a jsme u Ička Saula a pak Na Tokání. Tady se projedeme kolem srubů, aby si všichni mohli osvěžit svoje minulé vzpomínky na tohle krásné místo. To, že se tady sjednávala Mnichovská zrada je historie našeho národa. Další náš směr je CS  3029. Mezi skalami a lesem se pak potkáme s Českou silnicí po které se v dávných dobách čile obchodovalo se Saskem a Lužicí. Dnes je to jedna z turistických magistrál . Takže vlevo a skoro po rovině se dostaneme k altánu . Je tady východisko na skalní hrad Šaunštejn. Po nějakých 500m stojíme pod skálou, kde býval hrad a my musíme nahoru. Schody umělé střídané těmi přírodními, úzké průtahy mezi skalami až se člověk diví jak se tam dostane otylý chlap nebo paní s miminem na břiše. Když už jsme nahoře a procházíme se po roštech sem a tam tak najednou přiběhnou dvě, asi tak pětiletý, holčiny pro které je zábradlí spíše hračka. Rodiče bůhví kde. „Pojďme dolů, dáme si svačinu a v hospodě kafe a pivo !“ nabádám partu. Hospoda se jmenovala „U nás“ a byla výborná. Ve výjezdu k Malé Pravčické bráně Laďa zjistil, že nechal bundu u stolu. Vrátil se s ní ve chvíli kdy už jsme měli bránu prohlédnutou a schovávali jsme se pod buky před deštěm. To jsou příjemné chvíle kdy je celá parta venku, pohromadě, lehce unavená, nikdo nekřičí, každý má čas na svoje slovo. Následuje krátký prudký sjezd do Hlubokého dolu. Smrky posílají svoje větve až k našim hlavám, vidět je hlavně dopředu kde les nabízí nádhernou kulisu naší jízdě. Jsme v Zadních Jetřichovicích a vzpomínáme na minulé koupání. Kvůli připomenutí tehdejší chvíle jdou Jíťa a Thálie do vody až po kolena ! Pak se vyhoupneme na německé straně k lesní hospodě, krátce pokoukáme krajinu, slíbíme si, že tu rozhlednu Weissberg naproti určitě zdoláme příště a sjedeme do Zadní Doubice kde nám začíná Kyjovské údolí. V Křinici teče jen málo vody, ale jinak je krása tohoto místa neměnná. U Tur. mostu jsme potkali mladý pár s dvěma dětmi. Z mladýho pána se vyklubal jeden z nejbližších kamarádů Milči – Chéma. V hlavní roli tady ale byl jeho čtyřletý syn. Poodjel rodičúm na svém kolečku za zatáčku a ztratil je z dohledu. Propadl tam panice, ale správně se vrátil ve chvíli kdy jsme se bavili. Celý ubrečený se postavil před mámu a řekl :“Mami proč si mi to neřekla ?“ Z toho jak to řekl jsem úplně zkoprněl – naštvaně, odhodlaně, chlapsky. Máma na to :“ No co jsem Ti neřekla ? Tak jsi odjel kousek a zase se vrátil. “ Jenže on se nedal :“Mami , to mi musíš říct !“ Tak se to opakovalo ještě asi dvakrát, sprdnul mámu, pak se trochu uklidnil, obrátil se a jel zase tím směrem kde už byl. Možná i tato rodina přijede na konci srpna s Milčou na chalupu a budou  ve dvaceti lidech, našimi hosty.  Před Kyjovem padla otázka ?“ Nemohli bychom dneska přijet dřív a mít před večeří čas na sprchu ?“ Volím tedy nejkratší variantu „příjezdu shora“ t.j. od viaduktu. Někteří z nás si tady vytvořili rychlostní rekordy. Najeli jsme dobrých 56 km.

Šluknov a Nordcap ….

Je neděle . Auta nás dovezou do Brtníků, ušetří nám tedy 40 km a my zvládneme dosti velkou část šluknovského výběžku.  Cesta nám začíná zhurta do kopce. Když už jsme skoro nahoře tak mám telefon . Laďa :“ Kudy jste jeli ?“  Já na to :“ Proč se ptáš vzdyť jsi byl s námi .“ On :“ No jo jenže já se zakecal s dělníky co stavějí most o havárii jeřábu a vy jste fuč !“ Já radím :“ Za poslední chalupou vlevo a pořád nahoru, čekáme na Tebe.“ Za chvíli přijel s jasným závěrem :“ Tragedie to žádná nebyla, způsobili to novináři !“ Za chvíli jsme po mizerné cestě přijeli k arboretu, jenže je zavřeno. Nevadí sjedeme si do města a rovnou k zámku. Děvčata v tamním Ičku trvají na tom, že prohlídka bude v 11 hod. Máme tedy půlhodinu na prohlédnutí Křížové cesty. Našli jsme ji docela rychle a uznale konstatuji, že je krásně opravená. Rozhodně to stálo za to. V celou hodinu už vcházíme do zámku na prohlídku s výkladem od mladé slečny.  Zámek v r. 1986 zcela vyhořel. Podařilo se ho zvednout z popela a soudobí řemeslníci dokázali, že i oni umí dělat krásné parkety, nábytek nebo stropy.  Opravdová krása. Je poledne a to je ta vhodná chvíle na kávičku. Podařilo se to na místě. Venku zatím zapršelo. Pojedeme do lesa a delší dobu tam zůstaneme. Narážíme na modrou po které tudy jezdí mílaři směrem k Nordcapu.  Bezvadná silnička lemuje státní hranici a končí v obci Severní. Tady vpravo ještě 3 km a jsme u pěšiny, která nás dovede na nejsevernější bod České republiky zvaný Nordcap. Někdo zůstává u kol, jiní se vydávají pěšky na 1.5 km tůru. Já s Jíťou a Laďou si dáváme postupný cíl : dojet kam až to půjde. Šlo to asi tak 800m a pak už jel jen Laďa. Tedy jel, on nejel, dřel kolo přes kořeny z jedné strany potůčku na druhou. Vzdal to až 300m před cílem. Kdyby si včas vzpomněl na jednorukýho Ríšu tak „vzdát mohl až zítra“ jak on nám všem do života radí.  Jsme tam ! Děvčata dokonce tvrdí, že našli toho balvana na kterým se minule fotila. No uvidíme. Teď si užíváme posezení a focení na jedinečném místě.  Když už jsme zase u kol , začíná svačina a po ní odjezd do obce Lobendava kde jsme v hospodě U Hraničáře už byli. Stará paní za pípou je tu pořád. Venku popíjí mladý muž a je ochotný poradit a jak se hned vzápětí ukázalo, tak i pomoci. My jsme právě přijeli do Vilémova a zastavili jsme za pumpou. On přijel taky, ujal se nás a zavedl k Zázračné studánce. Odtud už je vidět i viadukt stavěný na začátku minulého století a tehdy byl druhý nejdelší v Čechách. Hledali jsme místo pro focení a tak víme, že na dvou mohutných pilířích leží znýtovaná  masa železných profilů. Krásná práce. Naše další cesta povede po tur. modré. Byl z toho ohromný zážitek při ježdění po loukách. Jsme zase na silnici a já čekám, že brzy bude vpravo u silnice kaple Nejsvětější trojice. A taky byla.  Má novou střechu, takže je zachráněná před zkázou. Zbývá kousek na kopec a pak už jen dolů k autům. Bylo to 59 km.

Pochodující cyklisté …

Je to náš poslední den pobytu, tak by etapa měla být snažší. To byla úvodní myšlenka, ale skutečnost jí několikrát překonala. Projeli jsme si celou Chřibskou, odbočili na Doubici, pak na Tokání a odtud začali sjíždět na Jetřichovice. Jedu poslední a najednou přede mnou v zatáčce stojí parta. „To jsou naši !“ byla moje první myšlenka. Omyl, byla to parta mladých děvčat v růžových tričkách co měly na zádech kosočtverec. „Ahoj holky !“ vypadlo ze mě úplně samo, „Co tu děláte v tom kopci ?“ „No my jedeme do Kyjova“ povídá jedna z nich a mě je jasný, že to tady vůbec neznají. „Máte hezký trička !“ dorážím na ně. A teď to přišlo. Ta nejblíže ke mně se otočí zády , ukáže mi obrázek, obrátí se a povídá „Ano to je to, co si myslíte“. Jenže já si tu chvíli fakt nic nemyslel. Ona to poznala a povídá „No to je přece naše pipina ! My jsme totiž všechny Pipiny !“  Snad to je opravdu jméno party, ale opravdu originální. „Tak ahoj holky a opatrujte se !“ Další zastavení je u altánu, který označuje nástupní místo k hradu Falkenštejn. Nikdy jsme tam nebyli ! Nejdříve spousty štukového písku, různé dřevěné výztuhy na pěšině, ostatně jako jinde. Když už jsme pod skalou tak jenom zíráme.Do průrvy skal je zabudováno nové pozinkované schodiště, chycené ke kameni rozpěrnými šrouby, tedy bez vrtání. Nahoře jsou plošiny ze stejného materiálu. Mohou být proti tomu námitky, ale proč ? Nahoru se bezpečně dostane víc lidí, víc dětí a všichni mají bezvadné zážitky. Tady si dovolím připomenout motto těchto stránek :“Základem šťastného života je nepřetržitý proud drobných radostí .“ A vylézt na hrad je jednou z nich. Je čas na pivo a polévku. Když jsme takhle poseděli „U Dřeváka“, všechno snědli a vypili, tak jsem vycítil v partě náladu k výstupu na Mariinu vyhlídku. To byl totiž už dříve domluvený cíl dnešní etapy.  Tak jdeme ! Horké slunce spaluje písek i nás. Jde to pomalu, ale pořád. Pít, jít, fotit a občas se ohlédnout, tak se dá stručně popsat řehole dnešního výstupu. Jsme nahoře ! Výhled na Jetřichovice a louky vedle je krásný. Musím konstatovat, že náš pobyt na vrcholu je vždy kratší než horolezců na Mount Everestu Sestup mi přijde těžší než výstup a tak jsem rád zase u kol zaparkovaných u plotu bývalé dětské léčebny. Bylo toho dost a proto cestu nebudeme natahovat . Rovnou nahoru k trpaslíkům. Jsou po restaurování, takže stojí za to je vidět. Z Rynartic ten prudký kopec dolů je poslední vážná zkouška našich cykloschopností. Dopadlo to dobře, jako celá dovolená. Dnes to bylo 25 km a dva výšlapy nahoru.

Konec dobrý, všechno dobré …

Tak praví stará moudrost. Původně se mi chtělo psát o místech kde jsme nebyli a nebo zase nebyli, je jich hodně a rozhodně bude ta další dovolená jimi plná. Mám za sebou silný, závěrečný zážitek. Na Městské policii Fr.Lázně se našlo Jiřky kolo, které jsem já vyložil z auta při návratu z dovolený a nechal stát za prodejnou v domnění, že Jiřka vzápětí přijede a vezme si ho. Nevzala. A další vysvětlení tohoto příběhu nechávám na etapu v neděli 10.6.. Je úžasný, máte se na co těšit. Váš Pepa D.

www.lvistopa.cz 

Na tomto webu se můžete dovědět o akci Milči Silnýho, našeho kamaráda ze Slaného. Firma Škoda auto ho angažovala na projetí trasy ve tvaru našeho státního symbolu , t.j. dvouocasého lva. Milča ujede asi tak 2000 km a nejblíže k nám bude v okolí Rokycan. Startoval 26.5. v Praze a v cíli chce být za 12 dní, zase v Praze. Cestou se k němu budou přidávat cyklisté všech věkových a jiných kategorií a ujedou s ním nějakou vzdálenost. Škodovce jde o masovost.  Pošlete mu pozdravnou sms na číslo : 728 504 446

 

Cesta do Bečova a Lokte.

Hrad a zámek v Bečově nad Teplou.

Kamarádi, včera t.j. ve čtvrtek 19.4.2018 jsme byli na návštěvě hradu a zámku Bečov nad Teplou. Věnovala se nám Markéta K., zástupkyně kastelána. Prošla s námi celý zámek, včetně tresoru kde je relikviář Sv. Maura. Jako přídavek jsme dostali možnost podívat se do hradní kaple kde byl na konci války zakopán relikviář a v 80. letech opět nalezen. Jeho znovu objevení je velice poutavý příběh, který je dobře popsaný a kdo bude mít zájem tak si ho na stránkách Bečova přečte a nebo ještě lépe, dojede se tam podívat. My jsme měli ještě další překvapení – možnost podívat se na město z Bergfritu t.j. z válcové věže, která kdysi chránila hrad. Markétko děkujeme, Vaše znalosti jsou nekonečné ,ale sama taky musíte na oběd.

Loket nad Ohří.

Při vyslovení, nebo napsání jména tohoto města se mi vždy vybaví ještě jedno jméno. Jitka Hlavsová. V minulých letech jsem o ní již dost napsal a taky o tom jak loni šla pěšky i jela na kole svojí druhou cestu do Santiaga de Compostela. Při přípravě výletu na Bečov jsem tedy velice snadno vymyslel, že na zpáteční cestě to vezmeme přes Loket a zajdeme na kafe. Tak se taky stalo a myslím, že to bylo pro obě strany dobře. Při povídání vyšlo na povrch, že ona má pouť do Santiaga velice ráda a já myslím, že se dočkáme jejího opakování. Taky jsme zavzpomínali na ten zvláštní příběh, který vedl k seznámení se s Jitkou.  Hodně zdraví Jitko a zase někdy na shledanou.

Cesta za přáteli.

Od ledna, kdy se nám dostalo pozvání od Stáni k návštěvě Prahy, uteklo hodně času. Když už byl den odjezdu na dohled, dostavilo se i sluníčko , které nám významně pomohlo udělat si báječný výlet. První delší zastavení jsme měli ve Slaném v Cafe Hugo. Oběd dobrý, čas letěl, ale nakonec se objevil „kravaťák“ Milča. Musel jsem to slovo dát do uvozovek, protože on je naturelem biker a ta kravata mu pomáhá vydělat peníze a uživit se. Zhltnul oběd a poreferoval nám o akci na kterou si ho vybrala firma Škoda auto. Představte si, že do mapy Čech bude vizuálně promítnut státní znak, tedy dvouocasý lev a v jeho tvaru budou nalezeny cesty, pěšiny v celkové délce asi 3000 km. Milča vystartuje a projeté úseky se budou v mapě republiky zaznamenávat zlatou křivkou.  Cestou bude potkávat jiné, slavné cyklisty a všelijak prezentovat auťáky uvedené značky. Od firmy je to hezký příspěvek k oslavám stého výročí vzniku našeho státu a pro Milču  zase něco úplně nového. My budeme moci celý průjezd denně sledovat na Seznamu. Teď je ale pátek, jeho banka pracuje naplno, takže se Milča brzy poroučí obtěžkán naturáliemi z Bramborárny Třebeň. Na konci srpna přijede s velkou partou na chalupu do Skalný, kde s nimi budeme v kontaktu a jistě i na kolech.

Po krátkém ubytování na koleji v Suchdole nastupujeme do prvního autobusu a jedeme zcela zdarma. Tedy tři z pěti. Je-li Vám sedmdesát a máte sebou občanský průkaz pak jedete zdarma. No a když Vám je 65 tak to je taky zdarma, ale s průkazkou a fotkou vystavenou kdesi v kanceláři. Taková drobná šikana.  V Chotkových sadech už hodinu na nás čeká Stáňa. Naše zpoždění přijala s nadhledem jí vlastním. Já se ocitám v místech kde stála stará, dřevěná, studentská kolej. Tady jsem kolem roku 68 prožil krásných pět let.  Teď už má slovo jen Stáňa. Po pár krocích tu je Bílkova vila a o kousek dál busta dcery TGM. Pak už vcházíme k letohrádku Belveder. Tedy, vlastně nevcházíme, ale jsme vpouštěni po důkladné prohlídce. Hance stále bliká světýlko a ono to pouzdro na brýle. Hanka trvá na tom, že je plastový a policajt, že je kovový. To, jak to cedil přes zuby, bylo fakt odporný. Kdyby volby nebyly blbý, nestál by tady tenhle „chytrý“ nohsled. Letohrádek  je tady od 16. století a konají se v něm všelijaké výstavy a koncerty a když Vašnosta dovolí, tak i mlynářské padesátiny. Výhled na Prahu a Hrad je moc hezký a fotogenický.  Procházíme parkem a už jsme u bývalé prezidentské vily, která byla postavena pro Beneše a za našich let v ní bydlel Husák. Ten měl tak rád soukromí, že nechal zazdít okna ve věži Mihulka, která stojí za Jelením příkopem v areálu Hradu. Krátce se zdržíme před Jízdárnou a už nás to táhne k bráně Hradu, kde právě proběhne výměna stráží. Taková drobná šou 2,3 pro turisty. Stáňa nás vede do Víta (oficielně je to Chrám Sv.Víta, Sv. Václava a Sv. Vojtěcha). Tady nám ukazuje kapli kde spočinou ostatky kardinála Berana až se na konci dubna vrátí z Říma do Čech. To bude velká sláva.  Potom se Plečnikovým schodištěm dostáváme do jižních zahrad odkud je překrásný výhled na Prahu. Viz foto. Ve směru na Klárov už nemusíte jen po Starých zámeckých schodech, ale taky po úplně novém chodníku přes vinice. Další novinka, dříve nevídaná. Naše putování zakončíme krátkou procházkou po Valdštejnské zahradě. Jsou tu k vidění barevné ryby a jeden páv co nezvedal ocas a ještě k tomu kulhal. Brzy nám jede „Dvacítka“ do Dejvic na kulaťák, dnes Vítězné náměstí.

V restauraci Budvarka jsme přesně v šest, jak bylo v plánu.Za chvíli po nás přichází i Adam a po něm taky Peggy, jeho milá a parťačka při různých extrémních závodech. Jak jsem se s nimi poznal ? Začalo to v roce 2013 kdy byl cíl „1000 mil“ ve Skalný. Tam dojela Peggy a jako osmnáctiletá vyhrála kategorii žen. V dalším roce si to chtěla zopakovat v obráceném směru a na cestě poznala Adama. Od té doby jezdí spolu. Loni jeli spolu v Americe Tour Divide, lépe řečeno trasu z Kanady , Skalistými horami až na hranice s Mexikem. Bratru 4500 km. Peggy vyhrála, jako vůbec první evropanka a Adam byl 27. Loni se jim taky podařil nevídaný kousek na který se několik let připravovali. Vše začalo u Peggy. V Laponsku byla dvakrát sama a pak ještě dvakrát s Adamem. Od března loňského roku jsou první lidé na světě, kteří absolvovali Lapland Extreme Challenge celý. Trasa je za polárním kruhem, vytyčená  čtyřiceti kontrolními body a  má stanovený časový limit 30 dní.Oni dva ušli a ujeli na speciálních lyžích 1025 km, čímž spojili oněch 40 bodů na trase za 27 dní a 13 hodin. Je to ve sportovním světě obrovský výkon, dnes již popsaný v knize První stopa. Chcete-li si jí přečíst tak je u mně. Stejně tak i její první kniha Cesta za štěstím, která je o závodu v Americe. Když už jsme cítili, že v hospodě to stačí, přesunuli jsme se na kolej. Peggy od nachlazení ztratila hlas a bylo lépe mluvit s ní v klidu. Byl to hezký studentský večírek. Je od nich hezký, že chtěli věnovat čas nám, vlastně  dědečkům a babičkám.

V sobotu ráno vyrážíme za Stáňou podruhé. Sraz je na nástupišti metra a my jsme tam dřív ! Ona už nemusí čekat. Za chvíli jsme v centru dění dnešní Prahy. Běží se totiž Pražský půlmaraton a start je vedle Rudolfina. Docela lehce se naše děvčata prodírají přes policajty k plotu a pak už jen fotí a natáčí. Startérem závodu je Prof. Pirk. Hlasatel zdařile vytváří svým hlasem atmosféru závodu, napětí roste, ozve se výstřel a ihned se z amplionů ozve Smetanova Vltava a na plný pecky. Je to silná chvíle, která nahání slzy do očí. Ještě deset minut od výstřelu probíhají startem závodníci v dlouhém štrůdlu. Však jich bylo více než 4000 ! Naše kroky teď povedou do přilehlých ulic, bývalého židovského města. Jen výjimečně je někde vidět lešení. Všechny fasády, překrásných domů se chlubí na slunci svými barvami, členitostí a vůbec mistrovskou prací svých tvůrců. Jsou to umělecká díla. Stáňa nešetří slovy a občas nás udivuje svými znalostmi o prominentních obyvatelích té či oné ulice. Chtělo by to kávu, vždyť nohy se jen těžkou odlepují od dlažby ulic. Ještě je na cestě nejmenší dům v Praze a už tu máme Anežský klášter s kavárnou. Potom se projdeme po zahradě kláštera a jsme na nábřeží u Nemocnice Na Františku. Po ulici vede trasa půlmaratonu a nám je dopřáno vidět poslední třetinu závodníků. Po chodníku se trousí ti, kteří už mají závod za sebou, obaleni do folie a na krku pověšenou medailí. To je něco pro naše děvčata. Hned jednoho borce odchytí a vůbec nevadí, že se z něho vyklubal Ital, fotka byla. Závod vyhrál Stephen Kibiwott z Keni časem 1.01.15.  Naše putování městem nás dovádí do restaurace U Betlémské kaple. Jídlo výborný, ceny dobrý. Časově to vychází dobře takže procházka po nábřeží se může prodloužit o kochání se pohledem na Hrad a Karlův most. Je to jedna velká nádhera. Vůbec bych se nezlobil, kdyby nad Hradem vlály trenýrky.

Je druhá hodina a jsme u Národního divadla. Už tady čeká Honza Beránek a taky Peggy s Adamem. Náš průvodce vládne sytým hlasem a to je dobře. Popisuje poutavě okolnosti vzniku národní sbírky, která dosáhla na 3 204 129 zlatých (dnešní jednu miliardu Kč). Jak známo, tak nejdříve se postavilo Prozatímní divadlo a pak hlavní budova. Ale s jejím otevřením se spěchalo a dopadlo to špatně. Vznikl požár, který hodně zničil a bylo potřeba začít znovu. Je zajímavé, že jako viníci požáru byli označeni dva zámečníci pracující na střeše. Dostali za to trest týdne vězení s dvojím půstem. Rozsudek to byl spíše symbolický, ale asi nespravedlivý. Je prý hodně důkazů o úmyslném založení požáru. Dnes už, kdo ví ? U základních kamenů bylo zajímavé, že měl být jediný a z Řípu. Nebyl a nebyl ani jako první. Ten přijel z Radhoště o dva dny dříve. Taky krajané z Chicaga poslali kámen. Pak už si užíváme schody nahoru dolů a při zastaveních se nám dostává informací o práci našich předních umělců, Aleše, Ženíška, Myslbeka, Brožíka a j. kteří vyzdobili divadlo. Pohled z terasy je taky nádherný. Prohlídku končíme v prezidentském salonku, opět bohatě zdobeném. Vašnosta sem prý nejezdí, protože nahoru je to 42 schodů. Děkujeme za nevšední zážitek a poroučíme se.

Naproti stojí kavárna Slavia. Správně řečeno by mělo být, že  v paláci Lažanských naproti je kavárna Slavia. Palác byl postaven dříve než ND a kavárna v něm byla otevřena v r. 1884. Od té doby se dá mluvit o kavárně jako o místu pro vyjádření českého národního cítění. Mezi častými hosty byly všichni spisovatelé a další umělci té doby. V nedávné době taky prezident Havel. Současný Vašnosta s Pasáčkem ve snaze dehonestovat současnou českou inteligenci zavedli výraz „Pražská kavárna“ .  Vzpomínáme na pana Lažanského, který nás provázel po svém zámku v Chyši. Už sedíme u stolu, máme objednáno a na řadu se dostávají věci, které přinesla Peggy s Adamem. Rukavice, dres a boty, ve kterých tak úspěšně cestovali v Laponsku. Peggy pořád ještě nemluví, proto musí Adam překládat. Jsou to materiály zajímavé a myslím, že až se budeme vracet z dovolené v Novohradských horách tak bychom se mohli v Táboře ve firmě Kalas zastavit. Teď tady končíme, mládež odbíhá domů pro zajímavou knížku o závodu psích spřežení na Aljašce, kterou mi chtějí půjčit a my se potácivým krokem vydáváme za nimi na Můstek. Stáňa nás zavádí do dvora jednoho nového paláce aby ukázala pěkné spojení moderní architektury se starou zástavbou. Je to na rohu Mikulandské. Já se loučím, odjíždím do Chebu a děvčata ze samé radosti nad tímto mým činem hledají vinotéku, kde zůstanou až dlouho do tmy.

V neděli mají holčičí den. Nejdříve si vyjedou na žižkovskou televizní věž, kde právě vysílá redaktor Moravec svojí nedělní politickou diskusi. Potom, na pozvání Honzy, se vydávají do budovy ČT. Líbilo se jim tam.  Praha je opravdu krásná !

Zpráva ze čtvrté etapy r. 2018 s přídavkem

Kamarádi, nejdříve konstatuji, že nápad jet zítra (v úterý) etapu další, byl všemi přítomnými přijat. Ovšem naší mládeží nemohl být akceptován neboť musí do práce . A proč ne, vždyť práce šlechtí !

Bylo to dnes náramný svezení. Chleba se začal lámat na křižovatce před Seebergem.  Tady povídám Manymu : „Hele Many teď to bude za všech ta nejhorší možná cesta na Hazlov . Co myslíš ?“  Many na to : „Ale to vůbec nevadí, jedem :“  Vpadli jsme do údolí potoka, Thálie nás tady poprvé fotí, slunce svítí, nálada je bojovná.  Po krátkém kochání u potoka je to tady . Turistická modrá ukazuje vpravo a tam strmý, asi 200 m úsek. Přehazovačky řvou  a kdo nestihl včas přehodit musel pěšky. To ale ne Many ! Jako první vylétl na kopec a pak ještě několikrát a zastavil až u ruiny kapličky na okraji lesa. Hazlov máme na dohled. Říkám : „Many si fakt borec, s Tebou jde všechno ! „. Ještě chvíli hodnotíme úsek v lese, pak se ještě vyfotíme v kapličce a můžeme do vsi.  Mají tady dvě hospody, ale jedna z nich je k cyklistům nepřátelská a druhou nebereme. Náš cíl jsou přece Výhledy. Za chvíli jsme na golfu u jezírka kde Thalie fotí o sto šest. Ani ne tak nás, jako labuťáka, který mohutnými tempy přijížděl, neboť čekal něco dobrýho do dlouhýho krku. Tady jsme se poprvé setkali s Dašou a synem Ládíkem. Když jsme se rozjížděli vstříc kopci tak jsem souhlasil, že tam budeme za 15 min, ale Láďa naměřil pouhých sedm. Dobrý ne ? A to jsme jeli přes Skalku !

Jsme u hospody. Pochopením obsluhy se brzy dostáváme k židlím, které většinou obsazují turisté s Eury. Přichází servírka, tedy spíše takové „brčko“ v černé zavinovačce. Několikrát se pohledem ujišťuji, že  na ní jsou ze všeho největší oči. Pak taky hubina, která spojovala ušní lalůčky. Všechno ostatní bylo malý, včetně platu, který ale očekává dýžka a má tedy šanci přibrat. Ta holka to měla od šéfa nalajnovaný asi takto :“ Můžete dostat jen to co je na velikonočním lístku a nic jinýho !“ Pro jistotu se ptám „A lívanečky tam jsou ?“  No nejsou , jen to co je tam napsaný !“ Pravila ona. Bylo to razantní, ale zase co si chudák holka měla počít, když by jí s tím v kuchyni stejně vyhodili. Vyhrály to horký maliny se zmrzlinou . Pivo bylo dobrý, kafe taky, přijedeme zas.

Jsme venku a ozve se Many : „Pepo kudy dál ?“ Já na to :“Lesem, ale pěkným, žádný krpál, spíše dolů“  Les nás přivítal závorou. Cesta je tady opravdu pěkná a pořád dolů až zase k závoře, která nás z lesa vypustí. Jsme na golfu, slunce svítí, Thálie fotí, je cítit jaro . Na můj návrh aby nás fotila za jízdy (její) nepřistoupila. Má rozum. Kultivovaná krajina golfu nabízí spousty pohledů do zákoutí lesů, na zelenající se trávník a taky do míst, která zase nebudou vidět až stromy budou zelený.  V Hazlově se zase nabízí nejméně dvě cesty na Vojtanov. Vybírám tu horší, myslím povrchem, nikoliv scenérií. Ta tady zase vyhrává. V lese, na oblíbeném místě u borovice s čarověníkem, konečně dochází na dříve nabízená vajíčka Thalie. Měla jich plnou krabičku, byly čokoládový ! Pak už je tu Zelený Háj a u Hubů není nikdo doma. Nevadí do Vojtanova je to kousek.  Tady to vezmeme rovnou přes louku a to by bylo aby  za chvíli nebyl Starý Rybník. Na louce stály za povšimnutí dvě věci : nový přejezd tratě a obrovská hromada hnoje. Objeli jsme jí zleva, všude jinde to bylo rozrajtovaný od traktorů.  Jsme na asfaltu, ale jen na chvíli. Po polňačce se řítíme až k Vonšovu a odtud už se nás bude asfalt držet až domů.Na cestě je ale Nový Drahov.

Slunce je ještě vysoko, tak se stavíme na jedno malý. Sedáme si venku a Laďa jde dovnitř na průzkum. Vrátí se a říká : „Tady se neobsluhuje, protože servírka má na sobě šaty podobný kroji kde jsou velmi krátký rukávy a hluboký, čtvercový výstřih a v tom odmítá chodit ven, protože na ty dvě obnažený části je jí zima“. Jako náš další vyjednavač je Thalie. Vrací se s pivem a najednou to jde. Zaplatit uvnitř a odejít ven se nezakazuje. Je to naše poslední, příjemný posezení po kterém se rozjedeme na dva směry :Cheb a FL.

Ještě kdo byl : Jitka, brácha, Thalie, Lahu, Laďa, Míla, Many a já. Chebáci mají 48 km.  Zítra v úterý jsme domluveni na 13.30 hod. u Škvorů a pojedeme na Sv.Annu a Pomezí.  Těším se. Váš Pepa D.         P.s. zapište si, prosím, za uši termín naší návštěvy hradu Bečov : 19.4.2018. Potřebuji Vaše přihlášky.

Pár vět k vysvětlení slova „přídavek“ v názvu zprávy. Píšu o úterý 3.4. kdy jsme vlastně jeli další etapu. Byla svolána netradičně, ve zmínce až na konci této zprávy a proto se nedivím, že to věděl jen málokdo. Mám zkušenost, že většina čte zprávy s patřičným zpožděním a nebo tak do poloviny a pak omdlí.  Bylo nás šest – Many, Míla, Maruš, Ivča, brácha a já. Vydali jsme se přes Háje na cyklostezku a na ní zastavili pořádně až u hřbitova zaniklé vesnice Krásná Lípa, tehdy Schönlind. Odtud jsem partu zavedl na „zelenou turistickou“, kterou byla úzká pěšina po bývalé vojenské asfaltce. Vysoké kopřivy jsou dnes ještě suché, staré, takže se jimi s trochou odvahy dá projet. Taky jsme to projeli a byli nadšeni. Přeskočili jsme silnici a pokračovali až na konec lesa za Sv. Annu. Tady jsme se nasadili na signálku , která nás zavedla pod pergolu hospody U Přístavu v Pomezí. S beztvarou servírkou se náš vztah vyvíjel kladným směrem . Od stavu, kterému říkáme „na zabití“ až po stav „docela to šlo.“Domů jsme jeli přes most na Břízu a pak už to znáte. Další etapa bude svolána někdy v příštím týdnu. Mějte se jarně. Pepa D.

Pozvánka na jarní schůzi

Kamarádi, počasí nás v neděli nepustí na kola, proto navrhuji udělat schůzi  k projednání dovolených v letošním  roce. Ono je totiž pořád něco novýho a když se nesejdeme tak to nový rychle zastará.

Schůze bude tedy v neděli 18.3. od 14 hod. v restauraci Pod Komínem ve Skalný. 

Ne každý si tuto pozvánku přečte, proto spoléhám na vzájemnou pomoc. Atˇ žije neděle! Pepa. D.

Volba prezidenta, leden 2018.

Kamarádi, píše se den 28.1.2018 a je to první den po prezidentských volbách. Chci se pokusit stručně popsat svoje pocity a dojmy z výsledku voleb, abych se mohl při příštích volbách snadněji rozpomenout na tuto letošní událost. Třeba se mezi Vámi najde někdo, kdo to má taky tak.

Po prvním kole voleb proti sobě stáli Zeman a Drahoš.

Ten první jako politický matador ovládající lhaní, obracení vlastních názorů, tak říkajíc „Na počkání“ , chlubící se výbornou pamětí používanou především k vyřizování si účtů se svými odpůrci a kritiky a také sprosťák nehodný svého křesla. O pití a kouření má provždy jasno, stejně jako o pitomosti novinářů. Pět let jezdil sem a tam po republice tzv. naslouchat svému lidu a nikdy při tom nezalovil ve své výborné paměti a neomluvil se lidem za rozhodnutí jeho vlády z r. 2008, která zavedla rozdělení republiky na nesmyslné kraje a ne na Země České , Moravské a Slezké. Tento krok, společně s vadným rozdělováním daní, vedl k nerovnoměrnému růstu, lépe řečeno, k zaostávání jedněch krajů za druhými, zvláště za Prahou.

Ten druhý, elegán plný sil, zvyklý mluvit pravdu jazykem slušných lidí. V diskusi nezná podrazy a chce aby vítězila síla argumentů. Většina lidí ho nezná a to jim vadí. Dokonce se ukázalo, že jeho povolání vědce je pro spoustu lidí nepochopitelné, neumí si za tím vůbec nic představit a odrazuje je to.

Před několika lety zavedli politici přímou volbu prezidenta čímž odstartovali rozdělování společnosti. Lidi dostali do rukou hračku s níž si hrají citem, nikoliv rozumem.Teď jsme rozděleni na dvě poloviny s rozdílem 152 tis. hlasů. Jedna půlka, ta moje, si myslí, že není možné opět volit Zemana kvůli jeho, obecně řečeno, neschopnosti zastávat tento úřad. Té druhé polovině stačí když on kouří, pije a nadává, takže se jim vlastně podobá, „je jako oni“ a to jim imponuje. Sociologové mají zato, že o volbách rozhodla ignorantská část populace, která k volbám nechodí, o politiku se vůbec nezajímá a dokonce si zvýšení důchodů vykládá jako zásluhu prezidenta. Tito lidé, takto mentálně uzpůsobený, pak uslyší něco o kouření v hospodách, o nežádoucích imigrantech a taky o možnosti nosit pistoli v kapse, zase si to spojí s tím, který to všechno zařídí, zvednou konečně zadek a jdou volit. Rozhodnou ! To samozřejmě té první polovině hodně vadí a příkop je vykopán.

Když ještě prezidenta volili poslanci a senátoři, naši vybraní zástupci, tak si lid volbu kladně nebo záporně okomentoval a bylo hotovo. Dnes je lépe vidět a poznat kdo je „vinen“. Referenda o důležitých otázkách státu , kam patří i volba prezidenta, patří vyspělé, vyrovnané společnosti zodpovědných lidí. To my nejsme. Švýcaři se to učí po staletí a my bychom s tím mohli začít na místní úrovni obcí a měst.

Mám toho na srdci ještě hodně, ale končím. Další pokračování bude v komentářích z našich příštích akcí. Vrátím se k satiře a budu se snažit připomenout některé události ze života našich nejvyšších.

Váš Pepa D.

Výlet do Jenče.

Kamarádi, raději se značným předstihem ,Vám přihlášeným, posílám pozvánku k výletu do ŘLP – Řízení letového provozu České republiky v Jenči u Prahy.

Jedeme v pátek 12.1.2018 v 7.30 hod. od pošty ve Frant. Lázních. Na cestě se jednou zastavíme na kafíčko. V deset hodin začíná naše exkurze. Po jejím skončení zajdeme do firemní restaurace na oběd. Následuje detailní prohlídka výstavy obrazů mého synovce. Obrazy jsou na prodej. Na cestě zpět se zastavíme v pivovarské restauraci zámku Chyše. Tolik stručný program našeho výletu. Večer si zajdeme zvolit prezidenta. To bude den !!!

Můj návrh na složení posádek aut : 1. Japoši I. a Japoši II. , 2. Bramboráři + Hanka + Maruš E. , 3. Beránci, 4. Smíšci + Líba, 5. Míla + Honza + Jitka + Iva.  Komunikaci mezi členy posádek nic nebrání.

Opravdu se máte na co těšit ! Zdraví Vás Pepa D.