CykloDusak

Přijet v noci se záchrankou do nemocnice není zase tak špatný. Sestřičky jsou ve službě i nějaký ten doktor se taky najde a hlavně pacienti tolik neotravují. Po nezbytných úvodních ceremoniích jsem konečně na pokoji č.6 u prostřední postele. . Po obou stranách je taky někdo, ale v přítmí pokoje nelze odhadnout co je to zač. Uléhám abych konečně svému tělu dal klid , už usínám když do toho se ozve řev mého souseda vpravo  „Mámo, mámo ! “ a k tomu ještě nepopsatelné zvuky související s pořádným zahleněním. Ten na levé posteli se lekne a taky něco neartikulovaného zařve. To už je opravdu silný kafe ! Já vylítnu z postele nejdříve k tomu vpravo a ptám se :“potřebujete zavolat sestru ?“  „Ne mámu “ odpovídá chroptícím hlasem. Musím ho asi nejdříve zorientovat a tak trpělivě povídám  „Máma je doma a tady je sestra !“ „Nemám sestru ru ru ! “ dere se mu z krku. Raději jsem zmáčknul tlačítko zvonku na sestru a ta se po chvíli objevila a naplno rozsvítila. To já už jsem v posteli, oči zavřený a poslouchám jestli ten chlap vlevo bude taky něco chtít. Nechtěl ! Musel jsem už spát když právě on do ticha noci, hlasem položeným vysoko, krátce,  štěkal slovo „Jando !“ Jestli to bylo Jardo nebo Jendo jsem se od něho po celou dobu nedověděl. Nechápal totiž o čem mluvím.

Je ráno a to se nejlépe pozná duch pracoviště. Rozletí se dveře, rozsvítí se světlo a ozve se hlasité „Dobré ráno !“ Jenže to ráno pro pacienta není vůbec dobré , když začíná hlasitým projevem sestry co bude mít za hodinu po noční. Není to ale všude stejné. Třeba na Karláku v Praze se nerozsvěcuje, nekřičí, sestra si probouzí jen toho „svého“ pacienta a po hmatu, neomylně si nabere krev a odejde.

Je hotovo, mohl by být klid .  Ale není!  Chlapík vlevo vstane z postele a i když je pod nosem napojený na kyslík, do žíly mu kape infuze a dole je napojený na močový pytlík přivázaný k posteli , chce jít na záchod. Než stačím vstát tak na něj volám „Stůj ty vole vždyť si to urveš !“ Silou se dostal až před mojí postel kde už v pádu si vytrhl cévku a zůstal ležet. Jezírko moči se lesklo vedle něho ! Rychle jsem zazvonil hned na dva zvonky a zkusil chlapa zvednout. Nespolupracujících sedmdesát kilo není šance zvednout. Nakonec na to museli být čtyři pomocníci. Od té chvíle byl přivázaný k posteli a já věděl, že je „momentálně“ mimo .

To už se rozednilo a pohled z okna byl ze čtvrtého patra moc hezký. Udělal jsem si do telefonu spousty fotek, ale z těch nadšený moc nejsem, protože předpolí záběru je vždy světle šedá, obrovská střecha Sparu a Obi. Pokoj je úplně nový, ostatně jako celá nemocnice a má svojí sprchu a záchod. Když se odtud vracím tak registruji nepříjemný, pronikavý pohled černých ,nepřítomných očí. Dříve černé vlasy mu „vyčesal“ polštář do tvaru hřívy starého lva. Dole byl obličej obkroužený od ucha k uchu širokým podbradkem jako límcem. Usta ve tvaru smutnýho smajlíka obrostlá fousama. Věru nepěkný pohled. Tělo mělo tvar bochníku chleba za kterého trčí jeden pahýl nohy a druhá je v obvazu. Ze štítku se dovídám jméno pána – Žák – Maďar ze Slovenska.  To byl ten vpravo a ten vlevo byl taky neostříhaný, oči bystré a v jeho pohledu se dala tušit kulišárna. Ještě, že měl ruce přivázaný jinak by na něco určitě zase došlo.

Nedalo mi to a oba chlapy jsem pozdravil. Do Žáka to nalilo palivo na dlouhé monology, které od té chvíle vedl. Jen občas jsem mu přitakal a pak už nebylo možný ho zastavit. Takže jsem toho litoval. Vzal to od bývalého zaměstnání na stavbách, přes fotbal, vojnu v Chebu, chlastačky a skončil u dcery Ilonky. Někdy dopoledne jeho kecy přerušilo nutkání na velkou. Zavolal sestru, řekl jí to a ona reagovala nepochopitelně : „Ale pane Žák vždyť máte plenu, tak do ní a já pak přijdu !“ Od té chvíle pak ještě dvakrát převlíkala celou postel, válela s ním sudy na posteli ze strany na stranu aby pod ním mohla roztáhnout prostěradlo. Neskutečná dřina. Nechápu, ale určitě toho pokynu musela litovat.  To soused vlevo dělal personálu jinou radost. Jak jsem psal, byl trochu mimo, ale když bral situaci vážně tak mu to myslelo dobře a dělal legraci. Pozdě odpoledne přišla neuroložka aby vyšetřila jeho orientaci v čase a prostoru. Dědek ležel na břiše a dělal, že spí. Ona :“Pane Pošil lehněte si na záda, já vás potřebuji vyšetřit ! “ On nehnul ani brvou. Ona opakovala pokyn ještě několikrát až skončila u té nejkratší verze  „lehněte na záda  !!!“  On : „tak jsem už ležel !“ Ona: „sestry obraťte ho !“ Bylo mu to asi příjemný a tak i pomáhal. Ona :“ Pane Pošil dívejte si za mým prstem !“ On poslechl a otočil hlavu na jednu stranu a pak i na druhou. Doktorka ještě chtěla nahoru a dolů. Dolů to dal ,ale nahoru ne a ne a i přes opakované výzvy ne ! Ona:“ Proč se nepodíváte nahoru ?“ On : „Protože tam nic není !“ Všichni okolo se už kousali do prstu aby nevybuchli smíchy. Ona pokračuje :“Teď dejte levou patu na pravý koleno !“ On nic ! Ona:“Proč to nechcete udělat ?“ On: „Ten cvik znám už dávno !“ Paní doktorka přešla jinam :“ Pane Pošil jaký máme dnes den ?  Křičela na něj ! Na všechny další otázky stran datumu, místa narození a jeho stáří neodpověděl. Doktorka rezignovala ještě posledním dotazem  :“Kdy jste se narodil, alespoň rok !“ On po krátké pauze ze sebe vypravil :“Kdyby se podívala do papírů tak to tam má !“  To už neuroložka byla na rychlým odchodu a když bouchly dveře tak jsme se všichni rozesmáli. Pan Pošil měl neskrývanou radost . To byla nejsvětlejší chvíle mého pobytu na Interně .

Stalo se mezi dny 26.3. – 28.3.2023 !  Na operaci zatím nejdu, je mi dobře a těším se s Vámi na kolo ! Váš Pepa. D.