Nejnovější komentáře
Archivy
Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Archive for Září 2021

Zpráva o sklizni jablek.

Přátelé, využít tak nádherné nedělní počasí byla cyklistická povinnost. Splnili jsme jí na čtyřku – později to vyjasním. Už dávno jsem myslel na to jak eseróčko Sady Klášterec sklízejí jablka, hrušky, švestky, třešně, tedy produkty, které od nich už dlouho prodáváme. Dnes je konečně ten den kdy se to povede. Pan šéf nás ještě trochu zdrží oznámením, že právě se bude svačit, resp. obědvat, ale vlastní česání bude probíhat až do dvou hodin. Je tedy jasné, že nejdříve vyjedeme na kopec Šumburk se stejnojmennou zříceninou hradu. Ten byl postaven v době husitských válek (1435) Vilémem ze Šumburka. Bohužel  v roce 1550 vyhořel a už ho nikdo neobnovil. Péčí města Klášterce se zpevňují ohrožená místa čedičového zdiva.

Cesta nahoru, pro nás, vede sady a první zastávka na sebe nenechá dlouho čekat. To právě míjíme slizený sad švestek a nedá nám abychom si neutrhli to co tam zůstalo zapomenuto. Podle dřívější terminologie by se spíše jednalo o blumy, protože jejich velikost a barva je tomu podobná. Nádherné ovoce. Jedeme po zpevněné cestě pro traktory, které svážejí úrodu do skladu. Musíme zdolat cca 300 výškových metrů – kopec má kótu 541 m.n.m. Postupně se dostáváme nad níže položené sady a přichází první zážitková odměna – v protislunci se lesknou pavučiny sítí, které chrání plody před kroupami. Ještě jeden táhlý výjezd a otevře se nám pohled na město kde dominují věžáky zasazené do zeleně. Jsme u díry v plotě, kterou nám poradil zaměstnanec sadů, a na cestě, která teď půjde jen nahoru. Ovšem nejdříve projede bývalým poplužním dvorem. To byl velký statek, který sloužil k obživě vrchnosti a také k prodeji přebytků. Většinou se jednalo o čtvercovou stavbu a uprostřed dvora stál mohutný strom. Tady je nádherný Dub letní, který tu přečkal staletí. My ještě podlezeme závoru a jsme u pěšiny, která nás dovede až k bráně hradu. Vyjet se dá i na kole a sjet taky, takže dobrý.

Hrad je to rozlehlý s několika místy s výhledem do údolí Ohře a nebo na hory doupovské i krušné. Měděnec se odtud zdá jako na dlani.  Na nejvyšším místě zdiva bývalého paláce vlaje česká vlajka a to je moc pěkný. Ve stěně zdiva jsme napočítali čtyři až pět pater řad otvorů do kterých byly vetknuty stropní trámy obytné, nebo skladové budovy. Pěkná práce.  Když se jeden dívá z kopce (nebo z věže) dolů, zdá se být mnohem vyšší než když se dívá na kopec zdola. Tady to platí dvojnásob, protože řeka pod námi je neskutečně hluboko, zatímco vzdálenější cíle už takový optický klam nedávají. Po Egerberku a Himlštejnu to je dnes třetí hrad, který jsme v Krušných horách viděli. To ještě musím přidat Hauenštejn – Horní hrad kde jsme byli taky.  Sjezd dolů proběhl bez ztráty kytičky, viď Ivčo ? Jsi borec, o Jítě nemluvě.

Dírou v plotě se znovu vracíme do sadů. Připomíná nám to stezku vedenou v jižním Tyrolsku přes jabloňové sady – to když jsme jeli k R.Messnerovi na jeho hrad Juval.  Zatímco tam to bylo především v rovině, tak tady ve zvlněném úbočí kopce kde řady stromů a jejich sítě místy mizí za obzorem a to je něco krásného  ! Zmíním se tady o dvou zajímavostech. Tou první jsou tzv. „opylovači“ – vyšlechtěné okrasné jabloně, které jsou ohromným zdrojem pylu pro plodící stromy. Pyl létá především vzduchem, ale taky na tělíčkách včel a čmeláků, které sice zajímá jen nektar květů ale jaksi mimochodem přinášejí zrnka pylu , která ulpívají na bliznách květů kde klíčí a pylovou láčkou prorůstají až k vajíčku a jablíčko je na světě. Druhou zajímavostí je kapkový systém závlahy a výživy stromů . V suchých letech je zdrojem vody řeka Ohře za kterou musí sadař platit. Ta se čerpá do nádrží kam se přidává vhodné hnojivo a čerpadly se rozvádí do sadů. Podle kofigurace terénu pak buď samospádem, nebo čerpadlem jde do tenkých umělohmotných hadiček opatřených u každého stromu tryskou ze které celé týdny odkapává výživný roztok, nebo jen voda. Letos platí ta první varianta.  Konečně jsme zase dole a dostáváme se do míst kde právě probíhá sklizeň odrůdy Gala.  Je tady asi desetičlenná parta Rumunů, možná Moldavanů, nebo Ukrajinců a jedna Češka. Česáči se dále dělí na dvě skupiny – ta první bere ovoce do výšky cca dvou metrů a za nimi jde pět chlapů se žebříky a ti dočesávají horní polovinu stromu. Všichni mají před sebou „nůše“ s nohavicí přes kterou pak vysypávají jablka do beden. Plné bedny vyváží z řady malý traktor na cestu kde je staví do řad po čtyřech . Pro ty pak přijede jiný traktor s hydraulickým závěsem, který si všechny bedny nasune, přizvedne a odveze ke skladu. Tam pokračuje vysokozdvih. Co se děje dál ve skladu a při třídění si nechám na jindy. Jednu otázku si neodpustím i když vím, že na odpověď se mi vykašlete : víte proč se bedna s jablky na začátku třídící linky ponořuje do vody ?

Následuje oběd. Chtěl jsem nějakou jinou hospodu, ale ta v neděli má otevřeno jen do tří a když tam přijdete ve dvě tak je kuchyně stejně prázdná.  Opravdová krize pohostinství . Uspěli jsme U Peřejí. Po dlouhém čekání a diskusích se servírkou si přidáme jen malinký okruh přes Radošov. Jednak je tu moc hezký výhled na celé město a jednak nás CS 6 „Ohře“  dovede po břehu řeky až k železničnímu mostu kde začíná zámecký park. Na břehu je spousty vrb, které tady rostou po skupinách kmenů. Dříve na jaře je na to moc hezký pohled, protože  ještě není invazivní Křídlatka tak vysoká. Nám se chce trefit cestu ke kavárně Korek. Cesta tam se tolik nepovedla, ale za to  jsme byli zpátky u řeky coby dup. Zdá se, že je obsazeno, ale to je jen zdání. Slečna nás i s koly pouští postranními vrátky do zahrady a dokonce brzy máme i stůl. Dochází k objednávce ! Všichni, tedy nejen chlapi, si všímáme zvláštní krásy té slečny dané barvou opálené pleti a širokým výstřihem, který při mírném předklonu dává nahlédnout i hlouběji kde je taky opáleno. To Jitce nedá aby se nezeptala na původ té barvy. Slečna je moc milá a ráda odpovídá, že to hlavní budou geny. Tak a teď co s tím ? Je to cikánka nebo … ? „Řekyně to bude, podle nosu !“ praví Jitka a my to bereme, protože to je lepší než ta první varianta. Nyní doplním druhou větu – byli jsme totiž na výletě čtyři : Jíťa, Ivča, brácha a já.  Byl to podařený výlet.    Zdraví Vás Pepa D.

Jedeme na jablka !

Kamarádi, já vím, že jistě každý z Vás sklízel jablka. Jenže o to nejde ! Je tu možnost vidět sklizeň jablek v plantáži a to je jiný kafe.  Jak by to mohlo proběhnout ?

V neděli 26.9. v 9 hod. odjedeme od pošty ve FL do Klášterce nad Ohří. Ten den bude nádherné počasí. Tam sedneme na kola a pojedeme do sadů možná s doprovodem pana spolumajitele.  Potom si dáme lehký oběd a po něm pojedeme krátký, místy výživný okruh. Velice atraktivním cílem bude kopec Šumberk na jehož svazích jsou právě ty ovocné sady. Je odtud kruhový výhled do kraje a taky trosky hradu . Po jeho zdolání vyhodnotíme situaci a buď se přes cukrárnu v Ostrově vrátíme a nebo si přidáme ještě kousek aby nám ten dortík ještě více chutnal.

Do sobotního poledne budu čekat Vaše přihlášky, pak už ne ! Je tu jeden menší problém – Růža nejede ! Tím se snižuje trochu kapacita přepravy kol, ale něco je ještě v záloze. Prostě kdo dřív přijde, až se ucho utrhne ! Mějte se stále lépe. Váš Pepa D.

Zpráva z cesty za Vlastou.

Přátelé moji, vzpomínáte si na nedělní výlet za Vlastou ? Jak jsme projeli staveniště nadjezdu nad cyklostezkou u Kočího ? Jak jsme obdivovali hrázděné statky v Doubravě a v Dolních Lažanech ?  Ano na to všechno si snadno vzpomenete a já taky. Tento text je jen malou pomůckou pro cestu vzpomínek.  Opravdu velmi originální zážitek jsme měli na nádraží v Lipové.  Vím, že má pěkný přístup na druhé nástupiště pro vozíčkáře a cyklisty, ale nevěděl jsem, že pokračování po modré pro turisty a cyklisty směrem do lesa je po schodech a ne po výjezdu.  Sám jsem zůstal na vjezdu abych mohl udělat nějakou fotku jak se na kole dá dojet až na nástupiště a když jsem se jako poslední vydal za ostatními, tak jsem zjistil, že Ti už stojí na druhém nástupišti  plni rozpaků „Co dál bude ?“Přes koleje to nejde, ale po schodech ano. A když se pak dají dva pánové a majitelka kola dohromady tak to kolo vážící 23 kg pomalu vynesou nahoru.  Schody nebrat – to je závěr této scénky.

U Vlasty jsme za chvíli.  V závětří verandy dostaneme kávu ! různé druhy buchet a světe div se – Ivča upekla bůček a přivezla ho i s výpekem a chlebem až na stůl. Ze mě na tu chvíli přestal být milovník sladkého a obrátil jsem pozornost k této lahůdce.  Bylo to prostě vynikající a na to položené buchty a káva taky. Opravdu podařené odpoledne. Zvláštním zážitkem bylo volání do různých stran. Někdo věděl, že Jiřka má narozeniny a tak jsme jí zavolali a zazpívali „Happy brzdy“. Ona měla velikou radost. Pak jsem volal Zdeničce do Chřibský a vzal to Luděk, který jí tlumočil můj dotaz na termín naší dovolené na jaře příštího roku. Ten termín je po 6.6. až po 13.6.2022. To po je prosím pondělí, kdyby snad …  Poslední volání bylo Liborovi Procházkovi z jehož E-shopu máme mikiny a šátky a ponožky a už jsem objednal čepičky pod přilbu v počtu deseti kusů.  Jemu jsme skandovali  něco jako „Děkujeme za mikiny“. To ten kluk ještě nezažil a byl moc rád. Další objednávky jsou možné a výběr mílařských věcí je na www.bajkavarna.cz , v jejím E shopu. Ceny tam uvedené budou pro nás kráceny o 30 %.

Vlastino děkujeme, Petře Tobě taky  a my pojedeme. Kdo byl : Kika byla autem a na kole Zdenka, Laďa, brácha, Ivča, Hanka, Zuzka, doktor a já. Franťáci mají dobře 40 km.  Zdraví Pepa D.

Příští neděli má být dvacet. Ne nám, ale nad nulou. Já nabídnu v pozvánce cestu do Klášterce kde mám domluvenou návštěvu sadů kde uvidíme sklizeň jablek. Následoval by oběd a pak hezká, krátká etapa. Má to jedno ale, tak uvidíme. Uvítal bych Váš zájem.

Cestou za Vlastou.

Kamarádi , od dovolený uteklo hodně vody a je třeba něco dělat ! A aby to dělání bylo hezký tak se vydáme za Vlastou do Lažan. Podle názvu obce by se dalo uvažovat, že jde o panství rodu Lažanských, kteří nejen postavili stejnojmenný palác proti Národnímu divadlu, ale také zámek Chyše, který dobře známe. Ne není to jejich. Lažany jsou pro nás důležitý tím, že tam má chatu Vlastina a ráda nás zve na kávu a něco. ?

Na cestu se franťáci vydají v neděli 19.9.2021 ve 12.30 hod. ze dvora Beránkova. Za půl hodiny jsou u Švorů kde se přidají chebáci a společně hned vyrazíme dál ve směru na Háje – Podhrad – Kozly – Mýtinu – Doubravu – Lipovou – D. Lažany a jsme v Horních Lažanech.  Jak se budeme bránit případné nepřízni počasí ? Nebude-li pršet tak se oblečeme tak šikovně aby mílařská mikina hrála prim a bylo by možné ji překrýt jedině pláštěnkou na cestě. V případě deště se operativně dohodneme na cestu auty, ale to až v jedenáct hodin v neděli.

S ohledem na hostitelku a taky případný odvoz auty je nezbytné se přihlásit  ZDE do sobotního poledne.  Nabídnete auto ?      Mějte se hezky. Váš Pepa D.

Jizerské hory 2021.

Přátelé, napsat zprávu z  dovolené  napěchované zážitky není jen tak. Jsou k tomu dvě cesty – buď popsat každý den a nic nezapomenout a nebo to zkrátit na ty nejdůležitější místa a přitom časovou posloupnost zachovat. Volím samozřejmě tu druhou variantu, neboť ta první by byla dlouhá a hrozilo by, že to přečtete do poloviny a omdlíte.

Vyrazili jsme v neděli 29.8.2021. Cesta do Bedřichova byla dlouhá, přerušená dvěma zastávkami. První na Šustně u výborné kávy a druhá na zámku Stránov před Mladou Boleslaví. Je to zámek vpravdě pohádkový ať už svojí novorenesanční stavbou, nebo expozicemi nábytku, panenek, kočárků a mnoha dalších sympatických věcí. Majitelem je od r.2003 opět rodina Šimonků, potomků zakladatele Škodovky. Z věže zámku je moc hezký pohled na železniční most z r. 1924, který je 157 m dlouhý a 27 m vysoký. Do žulových pilířů jsou vetkány tři betonové oblouky, které nesou asi 33 úzkých oblouků na nichž je pak kolejiště. Stavba trvala 120 dní a posledních devadesát let slouží bez opravy.  Oběd máme zajištěný v  rest. Na statku, nedaleko od dálnice.  Za hodinu jízdy jsme v Bedřichově u penzionu Valentino kde nás čeká pan majitel Petr Holub s manželkou .  První dojem je bezvadný a druhý taky. Bude nám tu dobře.

V pondělí pokračuje nevlídné počasí, ale nám to ani tak nevadí neboť máme připravenou mokrou variantu dovolené. Jedeme na zámek Sychrov. První kontakt s jakýmkoliv zámkem je pokladna.  Místní vstupné je 160.- Kč a to mě hned napadá -„proč na Stránově jen 80.- Kč ? “ Největší rozkvět zámku byl v 19. století. To zámek získal rod Rohanů z Bretaně, bratranců francouzských králů. Stavební úpravy byly vedeny novogotickým slohem (tak jako na Hluboké) a vnitřní úpravy provedli umělci z Čech mezi kterými vynikal řezbář Bušek. Jeho schodiště je opravdový skvost. Na modrých tapetách, ale i jinde, byl žlutý , schematický obrázek ocásku Hranostaje bílého – z rodového znaku Rohanů . Na stropech bylo všude spousty kosočtverců označujících majetek, takže čím jich je více tím větší majetek představují. Nejmenují se tak, jak je hanba povídat, ale makle ! Tak až Vám to  někdo nakreslí na barák, tak si to berte jako ocenění Vašeho majetku.  Po obědě v nedaleké Zlaté hvězdě jedeme do liberecké Botanické zahrady. Co čert nechtěl, tak přímo proti vchodu je cukrárna, takže naše. Zákusky byly domácí, ale bez cukru, bez lepku a bez chuti. Jen krásné oči paní majitelky byly sladké. Vlastní zahrada, nejstarší v Čechách, je v každém ročním období jiná. My jsme tady na konci léta kdy hlavní atrakce zahrady Viktorie královská nabízí krásné, jasně zelené listy a úžasné květy. Dovolím si připomenout, že tuto rostlinu pro Evropu objevil Tadeáš Haenke z Chřibské a to už v 18. století.

Úterý začíná návštěvou atelieru Áni Kopkový, tedy dcery Honzy Kopky. Ukázala nám všechny pracoviště atelieru. Ona sama dělá uměleckou fotografii, nejvíce asi černobílé akty i skupinové. V listopadu 11.11. bude mít vernisáž svojí výstavy v Karlových Varech. Jsme domluveni, že tam uděláme početnou výpravu. Ještě jedno pracoviště bylo zajímavý a to když její kolega vyráběl ze starých lyží obroučky brýlí. Jiný kluk byl zase sklář, který spojoval dřevo (samorosty) se sklem. Krása. Návštěva to byla velmi poučná, neboť už si lépe dovedeme představit prostor a podmínky za jakých umělecké dílo vzniká.  Času je dost, jedeme do Jablonce kde mají restaurované muzeum skla a bižuterie. Kdo má čas, je třeba místní , nemá hlad a nebolí ho nohy tak se pomaloučku může šinout od jedné vitríny k druhé a dlouhým pohledem studovat nápady a šikovnost umělců. Těm rychleji se pohybujícím návštěvníkům, třeba nám, připravil autor výstavy malou past – zrcadlo ! Postavil ho mezi dvě skříňky a tam se děly věci.  Třeba Jíťa když se už dostala k onomu „průchodu“ tak se proti ní ukázala ženská s rouškou na půl žerdi. Jitka jí chtěla povzbudit k dalšímu kroku a tak pravila „nebojte se já jsem očkovaná“ a ještě udělala půlkrok až narazila čelem do zrcadla, které ji tím vyvedlo z omylu. Všichni okolo se smáli až se za kolena chytali, no byla to velká sranda, ještě i večer. Daša měla podobný zážitek – šla za Laďou a najednou jde Laďa proti ní. Než to jednomu dojde tak je z toho šok a nebo alespoň překvapení. Na oběd se rozdělíme. Jedni jdou na českou kuchyni a druzí na čínskou. Co bylo lepší ? Obojí ! Na třetí hodinu máme exkurzi do pivovaru Svijany. Ujímá se nás mladá paní v širších , přiléhavých kalhotách a provede nás celou výrobou piva v tomto českém, rodinném pivovaru . Proti jiným pivovarům tento piva nepasteruje ! Procházíme varnou, spilkou (do té nakoukneme jen přes sklo) k obrovským nerezovým, ležáckým tankům o průměru 2.4 m a objemu až 630 hektolitrů kde pivo leží třicet, ale také devadesát dní. Je nám také dovoleno nakouknout do stáčírny sudů kde neomylně pracují dva roboti.  Hezká podívaná. Na závěr ještě stihneme podnikovou prodejnu a to ke spokojenosti většiny z nás.

Středu jsme si vyhradili na „Jizerskou padesátku“ . Poprvé v životě zapínám připravenou navigaci ! Chybami se člověk učí, takže ta první přišla hodně brzy za stadionem kde se pole závodníků rozděluje na několik proudů. Náprava je okamžitá za pomoci Jany.  U Šámalovy chaty se jen krátce zastavíme abychom si vyjasnili kudy pojedeme dál. Já jsem musel trvat na navigaci , která nás odvedla na Kristiánov, bývalé sklářské vesničky ze které zbylo jedno stavení – dnešní muzeum sklářů. Cesta do kopce je mírná a končí na křižovatce Čihadla a máme to jen kousek na Knajpu. Je to jeden z nejznámějších kiosků v českých horách. Dáme si grog vždyť je docela zima. Následuje Kasárenská cesta dolů k silnici a pokračujeme po Promenádní cestě až na východní začátek obce Jizerka. Pomalu projíždíme obcí dolů a zastavujeme až u Panského dvora kde mají otevřeno. Polévka se hodila. Po krátkém čase jsme na Smědavě, ale zůstaneme bez kávy, protože tu právě nejde proud. Kolem hory Jizerky zprava je to dlouhý krpál, dnes již s opravenou cestou, často přerušovanou žlábky pro odvod vody. Za častého focení se škrábeme nahoru. Jde to stále lépe a jsme zase na Knajpě. Ještě se zvedneme nad kiosek kde je nejvyšší bod našeho putování – 1000 m.n.m. Vzápětí vlevo spadneme na křiž. Čihadla. Musíme se přece podívat na dvě vyhlídky do tohoto vysokohorského rašeliniště.  Dříve, v době tahu ptáků sem chodilo služebnictvo šlechty aby ptáčky chytalo a připravilo je k večeři. Následuje Stolpišská  silnice k vyhlídce Svaté Máří. Jsme na hraně hor, které zde příkře padají dolů, zarostlé bučinami. Tato oblast – Jizerskohorské bučiny byla právě letos zapsána do seznamu Unesco. To určitě zvedne návštěvnost těchto hor, především ze zahraničí. Teď to bude chvíli jednoduchý – sjedeme ke kiosku Hřebínek a ejhle zavřeno. Navigace nás neomylně odvede k hrázi v.n. Bedřichov. Koruna hráze je právě opravovaná, ale i tak je vidět jak krásná je to hráz se dvěma věžemi uprostřed, tak jako to má přehrada Mšeno v Jablonci. Musíme se vrátit zpět na trasu a z ní pak po zelené, už mimo „padesátku“ po rozbahněné pěšině, které místní říkají „po kanále“. Moc bláznů tudy nejezdí. Po pár kilometrech a několika pádech jsme na křižovatce Pod Maliníkem a zbývá jen sjet k penzionu. Kola i kalhoty máme zaprasený a baterky na nule. Opravdu výživný výlet – 56 km.

Ve čtvrtek pojedeme nejdříve auty do Raspenavy a odtud už podle navigace na nádherný okruh, který začíná odjezdem do lesů a pastvin. Když už na cestě přibývalo bláta a louží, dalo se čekat, že ještě něco přijde. A je to tady – brod. Koryto má zpevněný, hloubka vody tak do půlky drátů a proud rychlý. Nedá se nic dělat a musíme tudy. Jedu první, ze začátku dobrý a najednou se přední kolo propadlo do vymleté díry za posledním kamenem. Měl jsem dobře přehozeno a motor takže jsme to společně dali. Ostatní mě následovali,, vždy po dlouhém zvážení situace a po jednom. Máme to ! Dostáváme se do prvního kontaktu se zámkem Frýdlant. V letech 1622 – 34 patřil Albrechtu z Valdštejna, který ho koupil za 150 tisíc zlatých . V letech třicetileté války ze svého panství zásoboval svojí armádu, takže kraj prospíval a dokonce se tady říkalo „Terra felix – šťastná země“.  Rok 1634 byl pro něho v Chebu osudným. Zámek získali Clam- Gallasové, kteří už v roce 1801 zpřístupnili svoje sbírky veřejnosti, takže tady máme nejstarší muzeum ve střední Evropě. Příště tam zajdeme – určitě ! Řeku Smědou pod hradem dvakrát přejedeme po mostě a pak po nádherné cyklostezce po pilíři mezi řekou a náhonem jedeme zeleným tunelem na Raspenavu. Tady se stezka přimkne k lesu a sleduje pastviny  až k obci Peklo. Vjíždíme do Lázní Libverda, slunce krásně svítí na trojici krásných, vysochaných dívek nesoucích nad hlavami kašnu s kohoutem. To je začátek minipromenády po náměstíčku těchto malých Lázní. Po obědě, který zajistila Hanďous a Emaruš v příjemné restauraci musíme k Obřímu sudu kde padne konečné rozhodnutí o tom kdo pojede singltrek a kdo ne. Informace z Bike centra byla o tom, že tam jsou samozřejmě louže, kameny a kořeny. Pravdivě jsem tuto info přenesl do party a brzy bylo jasno. Jede nás šest : Milan, Jirka, Laďa, Kapřík, Jíťa a já. Mělo to délku 17 km a mnoho překvapení na stezce. Třeba když se blížíte k výšvihu a nevidíte na druhou stranu, nebo když stezka jede na strmém svahu sice po vrstevnici, ale v zatáčkách jsou jen nízké kameny, které tu zatáčku vymezují. Když jsme se dostali k chatě Hubertka tak nám skončila červená stezka a začala černá. Někdy byly místa s výstražným trojúhelníčkem. Ukázalo se, že jsme nejen zdatní, ale hlavně rozumní bikeři.  Nikomu se nic nestalo a zážitek to byl velice silný.  Od čekajících děvčat přišla zpráva, že Hanka N. má defekt. Inu poslal jsem je do Bike centra v Libverdě kde se dočkaly opravy ve chvíli kdy jsme tam dojeli i my. Čas pokročil, na Hejnice už není čas a proto zvýšeným tempem jedeme po známé cyklostezce k autům v Raspenavě. Zpoždění na večeři máme jen půl hodiny.  50 km.

Je pátek a s ním dlouho připravovaná návštěva u Kopků. Trasa byla připravena přes lesy mezi Bedřichovem a Libercem a skončila u brány pivovaru Konrád ve Vratislavicích. Lehce připomenu, že právě tady má atelier Áňa Kopková. Odtud pak přes Rádlo do Jablonce. Nic není tak jednoduchý, jak se napíše. Vzpomeňte na tu zvlněnou krajinu plnou lesů a šotolinových cest a taky na setkání s traktorem právě v té nejprudší zatáčce. Nebo na místo nad sjezdovkou s hezkým výhledem na Jablonec. To by všechno bylo dobrý až na tu navigaci. Ráno jsem si totiž nepropojil telefon s náhradním zdrojem a ten mi právě na Rádle kleknul a ještě k tomu v místě kde jsme chytli kufr, protože to mělo být ostře doleva a hned ostře doprava. Navigaci v telefonu má leckdo, ale jen Thálie má odvahu jí pustit a vést nás do cíle. Takže kombinací navigace a telefonu jsme se k nim dobrali a myslím, že pohoštění, které Ivča připravila přišlo každému vhod. Stačil jsem zaregistrovat, že těch různých jednohubek bylo velké množství. Ani jsme to nesnědli a vůbec nevím jestli vypili ? Nic, jsou čtyři hodiny, zvedáme se ke startu na úsek 19 km, který končí u penzionu. Jak to asi dopadne ? Jéňa nás doprovodí na hráz přehrady kde nastává loučení a nezbytné focení. Pak si objedeme celou přehradu a už víme, že je rozdělena do tří nádrží. Mezi druhou a třetí nás stezka zavede do lesa, pak na silnici a hlavně pořád nahoru. Jsme v sedle kde modrá utíká po kamenité cestě doprava a silnice padá trochu dolů a má přímější směr k domovu. Některé baterky toho mají dost a proto zůstávám na modré sám. Prvních 150 m bylo opravdu mizerných, ale potom už jen nová , široká šotolina, která mě přivede k rozhledně Bramberk – krasavici z kamene. Musím si dát jedno, vždyť jsem na nejvyšším bodě dnešní etapy. Po několika km v lese po mizerné cestě se dostávám k rozhledně Slovanka. Je to ocelový nýtovanec, vysoký padesát schodů. Výhled je omezený na hlavní hřeben Jizerek. Dlouhou pěšinou sjedu do Hrabětic a odtud ke Kapličce. Slunce svítí už docela nízko a vytváří tak hezkou podívanou do údolí vlevo od cesty. Sjíždím, jako ostatní přede mnou, do Bedřichova tzv. dolní cestou když ta horní vede kolem Královky. 56 km.

Sobota je na to abychom napravili co se před tím nepovedlo. Je to především návštěva Hejnic. Začátek našeho putování jsme už jednou jeli při padesátce, ale je sobota a to znamená, že s námi jde spousta lidí. Zajedeme taky k Šámalově chatě, protože někteří uvnitř nikdy nebyli a to je třeba napravit. My, co jsme zůstali venku jsme měli jinou zábavu. Pozorovali jsme velmi malé dítě jak s ním cloumá záchvat vzteku a jak na to reaguje máma. Odhaduji, že se dívalo tak na třicet lidí na toto nešťastné divadlo. Další zastávka je na Hřebínku. Dáváme si kávu a Jirka taky cigáro. Musel jsem vyfotit ten jeho požitek z čoudu. Dolů odtud vedou dvě cesty – jedna přímo do Kristiánova a druhá do Oldřichova v Hájích. Volím tu první, zelenou, kterou jsme nikdy nejeli a ušetříme tak deset km na celkové délce výletu. Po modré pak vjíždíme do Hejnic, přímo ke kiosku před katedrálou. Šli jsme se podívat do barokního chrámu Navštívení Panny Marie. Baroko je krásné a tady zvlášť, protože chrám a klášter františkánů byly opraveny až v devadesátých letech. Potom co jsme pojedli dortíky a popili kávu tak bylo na řadě pokračování naší cesty. Vymyslel jsem si vedlejší cestu městečkem, kterou jsme se dvěma kufry dali a dál pokračovali přes Bílý Potok serpentinami až na Smědavu. Lepší posezení je ale na Knajpě, proto jedeme tam. Jen v superlativech bych musel hodnotit tu pohodu, slunce a klid, které tady vládly. Když se slunce naklonilo, museli jsme odjet. Nejdříve na Kristiánov kde právě končila Sklářská pouť. Bylo tam jistě hodně lidí soudě podle davů, které ještě po čtvrté hodině naplňovaly cestu a louku. Nyní jsem potřeboval přejít asi tak tři sta metrů marastu a dostat se na šotolinu která nás dovedla na hráz Josefodolské přehrady. Povedlo se a nakonec přes velké starosti dojely všechny baterky až domů. Jen Hanďouse bylo třeba postrčit. U Kapličky se jen tak zastavíme z úcty k tomuto místu a pak dolní cestou do Bedřichova ukončíme letošní dovolenou. 52 km.

Nedělní ráno a poslední snídaně.  Při poděkování panu majiteli  se on vyjádřil o naší partě s obdivem a uznáním. Nemyslel tím jen vyjedené talíře, ale především výkony při našich výletech.  Pak už se rozjíždíme na různé směry až zůstávají jen tři auta pro plánovaný směr návratu t.j. přes Mělník a Slaný. Musíme myslet na to, že na 12 – 13 hodinu jsme objednáni na prohlídku zámku Chyše. Vyšlo to až na jednu hodinu, za cenu zrychleného oběda.  Přesně na čas se nás ujala velmi sympatická slečna s nevyčerpatelnou zásobou znalostí o rodu Lažanských i o zámku. Kika si v několika sálech všimla svých vyšívaných deček, které zdobily kdejaký stolek nebo komodu. Před časem je věnovala rodině Lažanských a teď viděla, že udělala dobře. Ještě chceme někde kávu a tak mě napadlo, že v Lokti navštívíme Jitku Hlavsovou. Nevyšlo to, byla v K.Varech. Určitě to vyjde ve skleníku na Hlinové. Volám tam a objednávám šest koláčů. Dobrá káva je tady samozřejmost. Povedená tečka za prožitým týdnem.

V neděli 19.9. bych rád udělal výlet do Lokte a využil tak vysoké trénovanosti z dovolené k  návštěvě Jitky. Kdo nečte neví, kdo čte připraví se na to !  Zdraví Vás Pepa D.

Přátelé v galerii je několik fotek rozmazaných a já je tam přesto nechal, protože jsou spojený s velkým zážitkem přítomných. Vám co jste tam nebyli se omlouvám !