CykloDusak

Přátelé, napsat zprávu z  dovolené  napěchované zážitky není jen tak. Jsou k tomu dvě cesty – buď popsat každý den a nic nezapomenout a nebo to zkrátit na ty nejdůležitější místa a přitom časovou posloupnost zachovat. Volím samozřejmě tu druhou variantu, neboť ta první by byla dlouhá a hrozilo by, že to přečtete do poloviny a omdlíte.

Vyrazili jsme v neděli 29.8.2021. Cesta do Bedřichova byla dlouhá, přerušená dvěma zastávkami. První na Šustně u výborné kávy a druhá na zámku Stránov před Mladou Boleslaví. Je to zámek vpravdě pohádkový ať už svojí novorenesanční stavbou, nebo expozicemi nábytku, panenek, kočárků a mnoha dalších sympatických věcí. Majitelem je od r.2003 opět rodina Šimonků, potomků zakladatele Škodovky. Z věže zámku je moc hezký pohled na železniční most z r. 1924, který je 157 m dlouhý a 27 m vysoký. Do žulových pilířů jsou vetkány tři betonové oblouky, které nesou asi 33 úzkých oblouků na nichž je pak kolejiště. Stavba trvala 120 dní a posledních devadesát let slouží bez opravy.  Oběd máme zajištěný v  rest. Na statku, nedaleko od dálnice.  Za hodinu jízdy jsme v Bedřichově u penzionu Valentino kde nás čeká pan majitel Petr Holub s manželkou .  První dojem je bezvadný a druhý taky. Bude nám tu dobře.

V pondělí pokračuje nevlídné počasí, ale nám to ani tak nevadí neboť máme připravenou mokrou variantu dovolené. Jedeme na zámek Sychrov. První kontakt s jakýmkoliv zámkem je pokladna.  Místní vstupné je 160.- Kč a to mě hned napadá -„proč na Stránově jen 80.- Kč ? “ Největší rozkvět zámku byl v 19. století. To zámek získal rod Rohanů z Bretaně, bratranců francouzských králů. Stavební úpravy byly vedeny novogotickým slohem (tak jako na Hluboké) a vnitřní úpravy provedli umělci z Čech mezi kterými vynikal řezbář Bušek. Jeho schodiště je opravdový skvost. Na modrých tapetách, ale i jinde, byl žlutý , schematický obrázek ocásku Hranostaje bílého – z rodového znaku Rohanů . Na stropech bylo všude spousty kosočtverců označujících majetek, takže čím jich je více tím větší majetek představují. Nejmenují se tak, jak je hanba povídat, ale makle ! Tak až Vám to  někdo nakreslí na barák, tak si to berte jako ocenění Vašeho majetku.  Po obědě v nedaleké Zlaté hvězdě jedeme do liberecké Botanické zahrady. Co čert nechtěl, tak přímo proti vchodu je cukrárna, takže naše. Zákusky byly domácí, ale bez cukru, bez lepku a bez chuti. Jen krásné oči paní majitelky byly sladké. Vlastní zahrada, nejstarší v Čechách, je v každém ročním období jiná. My jsme tady na konci léta kdy hlavní atrakce zahrady Viktorie královská nabízí krásné, jasně zelené listy a úžasné květy. Dovolím si připomenout, že tuto rostlinu pro Evropu objevil Tadeáš Haenke z Chřibské a to už v 18. století.

Úterý začíná návštěvou atelieru Áni Kopkový, tedy dcery Honzy Kopky. Ukázala nám všechny pracoviště atelieru. Ona sama dělá uměleckou fotografii, nejvíce asi černobílé akty i skupinové. V listopadu 11.11. bude mít vernisáž svojí výstavy v Karlových Varech. Jsme domluveni, že tam uděláme početnou výpravu. Ještě jedno pracoviště bylo zajímavý a to když její kolega vyráběl ze starých lyží obroučky brýlí. Jiný kluk byl zase sklář, který spojoval dřevo (samorosty) se sklem. Krása. Návštěva to byla velmi poučná, neboť už si lépe dovedeme představit prostor a podmínky za jakých umělecké dílo vzniká.  Času je dost, jedeme do Jablonce kde mají restaurované muzeum skla a bižuterie. Kdo má čas, je třeba místní , nemá hlad a nebolí ho nohy tak se pomaloučku může šinout od jedné vitríny k druhé a dlouhým pohledem studovat nápady a šikovnost umělců. Těm rychleji se pohybujícím návštěvníkům, třeba nám, připravil autor výstavy malou past – zrcadlo ! Postavil ho mezi dvě skříňky a tam se děly věci.  Třeba Jíťa když se už dostala k onomu „průchodu“ tak se proti ní ukázala ženská s rouškou na půl žerdi. Jitka jí chtěla povzbudit k dalšímu kroku a tak pravila „nebojte se já jsem očkovaná“ a ještě udělala půlkrok až narazila čelem do zrcadla, které ji tím vyvedlo z omylu. Všichni okolo se smáli až se za kolena chytali, no byla to velká sranda, ještě i večer. Daša měla podobný zážitek – šla za Laďou a najednou jde Laďa proti ní. Než to jednomu dojde tak je z toho šok a nebo alespoň překvapení. Na oběd se rozdělíme. Jedni jdou na českou kuchyni a druzí na čínskou. Co bylo lepší ? Obojí ! Na třetí hodinu máme exkurzi do pivovaru Svijany. Ujímá se nás mladá paní v širších , přiléhavých kalhotách a provede nás celou výrobou piva v tomto českém, rodinném pivovaru . Proti jiným pivovarům tento piva nepasteruje ! Procházíme varnou, spilkou (do té nakoukneme jen přes sklo) k obrovským nerezovým, ležáckým tankům o průměru 2.4 m a objemu až 630 hektolitrů kde pivo leží třicet, ale také devadesát dní. Je nám také dovoleno nakouknout do stáčírny sudů kde neomylně pracují dva roboti.  Hezká podívaná. Na závěr ještě stihneme podnikovou prodejnu a to ke spokojenosti většiny z nás.

Středu jsme si vyhradili na „Jizerskou padesátku“ . Poprvé v životě zapínám připravenou navigaci ! Chybami se člověk učí, takže ta první přišla hodně brzy za stadionem kde se pole závodníků rozděluje na několik proudů. Náprava je okamžitá za pomoci Jany.  U Šámalovy chaty se jen krátce zastavíme abychom si vyjasnili kudy pojedeme dál. Já jsem musel trvat na navigaci , která nás odvedla na Kristiánov, bývalé sklářské vesničky ze které zbylo jedno stavení – dnešní muzeum sklářů. Cesta do kopce je mírná a končí na křižovatce Čihadla a máme to jen kousek na Knajpu. Je to jeden z nejznámějších kiosků v českých horách. Dáme si grog vždyť je docela zima. Následuje Kasárenská cesta dolů k silnici a pokračujeme po Promenádní cestě až na východní začátek obce Jizerka. Pomalu projíždíme obcí dolů a zastavujeme až u Panského dvora kde mají otevřeno. Polévka se hodila. Po krátkém čase jsme na Smědavě, ale zůstaneme bez kávy, protože tu právě nejde proud. Kolem hory Jizerky zprava je to dlouhý krpál, dnes již s opravenou cestou, často přerušovanou žlábky pro odvod vody. Za častého focení se škrábeme nahoru. Jde to stále lépe a jsme zase na Knajpě. Ještě se zvedneme nad kiosek kde je nejvyšší bod našeho putování – 1000 m.n.m. Vzápětí vlevo spadneme na křiž. Čihadla. Musíme se přece podívat na dvě vyhlídky do tohoto vysokohorského rašeliniště.  Dříve, v době tahu ptáků sem chodilo služebnictvo šlechty aby ptáčky chytalo a připravilo je k večeři. Následuje Stolpišská  silnice k vyhlídce Svaté Máří. Jsme na hraně hor, které zde příkře padají dolů, zarostlé bučinami. Tato oblast – Jizerskohorské bučiny byla právě letos zapsána do seznamu Unesco. To určitě zvedne návštěvnost těchto hor, především ze zahraničí. Teď to bude chvíli jednoduchý – sjedeme ke kiosku Hřebínek a ejhle zavřeno. Navigace nás neomylně odvede k hrázi v.n. Bedřichov. Koruna hráze je právě opravovaná, ale i tak je vidět jak krásná je to hráz se dvěma věžemi uprostřed, tak jako to má přehrada Mšeno v Jablonci. Musíme se vrátit zpět na trasu a z ní pak po zelené, už mimo „padesátku“ po rozbahněné pěšině, které místní říkají „po kanále“. Moc bláznů tudy nejezdí. Po pár kilometrech a několika pádech jsme na křižovatce Pod Maliníkem a zbývá jen sjet k penzionu. Kola i kalhoty máme zaprasený a baterky na nule. Opravdu výživný výlet – 56 km.

Ve čtvrtek pojedeme nejdříve auty do Raspenavy a odtud už podle navigace na nádherný okruh, který začíná odjezdem do lesů a pastvin. Když už na cestě přibývalo bláta a louží, dalo se čekat, že ještě něco přijde. A je to tady – brod. Koryto má zpevněný, hloubka vody tak do půlky drátů a proud rychlý. Nedá se nic dělat a musíme tudy. Jedu první, ze začátku dobrý a najednou se přední kolo propadlo do vymleté díry za posledním kamenem. Měl jsem dobře přehozeno a motor takže jsme to společně dali. Ostatní mě následovali,, vždy po dlouhém zvážení situace a po jednom. Máme to ! Dostáváme se do prvního kontaktu se zámkem Frýdlant. V letech 1622 – 34 patřil Albrechtu z Valdštejna, který ho koupil za 150 tisíc zlatých . V letech třicetileté války ze svého panství zásoboval svojí armádu, takže kraj prospíval a dokonce se tady říkalo „Terra felix – šťastná země“.  Rok 1634 byl pro něho v Chebu osudným. Zámek získali Clam- Gallasové, kteří už v roce 1801 zpřístupnili svoje sbírky veřejnosti, takže tady máme nejstarší muzeum ve střední Evropě. Příště tam zajdeme – určitě ! Řeku Smědou pod hradem dvakrát přejedeme po mostě a pak po nádherné cyklostezce po pilíři mezi řekou a náhonem jedeme zeleným tunelem na Raspenavu. Tady se stezka přimkne k lesu a sleduje pastviny  až k obci Peklo. Vjíždíme do Lázní Libverda, slunce krásně svítí na trojici krásných, vysochaných dívek nesoucích nad hlavami kašnu s kohoutem. To je začátek minipromenády po náměstíčku těchto malých Lázní. Po obědě, který zajistila Hanďous a Emaruš v příjemné restauraci musíme k Obřímu sudu kde padne konečné rozhodnutí o tom kdo pojede singltrek a kdo ne. Informace z Bike centra byla o tom, že tam jsou samozřejmě louže, kameny a kořeny. Pravdivě jsem tuto info přenesl do party a brzy bylo jasno. Jede nás šest : Milan, Jirka, Laďa, Kapřík, Jíťa a já. Mělo to délku 17 km a mnoho překvapení na stezce. Třeba když se blížíte k výšvihu a nevidíte na druhou stranu, nebo když stezka jede na strmém svahu sice po vrstevnici, ale v zatáčkách jsou jen nízké kameny, které tu zatáčku vymezují. Když jsme se dostali k chatě Hubertka tak nám skončila červená stezka a začala černá. Někdy byly místa s výstražným trojúhelníčkem. Ukázalo se, že jsme nejen zdatní, ale hlavně rozumní bikeři.  Nikomu se nic nestalo a zážitek to byl velice silný.  Od čekajících děvčat přišla zpráva, že Hanka N. má defekt. Inu poslal jsem je do Bike centra v Libverdě kde se dočkaly opravy ve chvíli kdy jsme tam dojeli i my. Čas pokročil, na Hejnice už není čas a proto zvýšeným tempem jedeme po známé cyklostezce k autům v Raspenavě. Zpoždění na večeři máme jen půl hodiny.  50 km.

Je pátek a s ním dlouho připravovaná návštěva u Kopků. Trasa byla připravena přes lesy mezi Bedřichovem a Libercem a skončila u brány pivovaru Konrád ve Vratislavicích. Lehce připomenu, že právě tady má atelier Áňa Kopková. Odtud pak přes Rádlo do Jablonce. Nic není tak jednoduchý, jak se napíše. Vzpomeňte na tu zvlněnou krajinu plnou lesů a šotolinových cest a taky na setkání s traktorem právě v té nejprudší zatáčce. Nebo na místo nad sjezdovkou s hezkým výhledem na Jablonec. To by všechno bylo dobrý až na tu navigaci. Ráno jsem si totiž nepropojil telefon s náhradním zdrojem a ten mi právě na Rádle kleknul a ještě k tomu v místě kde jsme chytli kufr, protože to mělo být ostře doleva a hned ostře doprava. Navigaci v telefonu má leckdo, ale jen Thálie má odvahu jí pustit a vést nás do cíle. Takže kombinací navigace a telefonu jsme se k nim dobrali a myslím, že pohoštění, které Ivča připravila přišlo každému vhod. Stačil jsem zaregistrovat, že těch různých jednohubek bylo velké množství. Ani jsme to nesnědli a vůbec nevím jestli vypili ? Nic, jsou čtyři hodiny, zvedáme se ke startu na úsek 19 km, který končí u penzionu. Jak to asi dopadne ? Jéňa nás doprovodí na hráz přehrady kde nastává loučení a nezbytné focení. Pak si objedeme celou přehradu a už víme, že je rozdělena do tří nádrží. Mezi druhou a třetí nás stezka zavede do lesa, pak na silnici a hlavně pořád nahoru. Jsme v sedle kde modrá utíká po kamenité cestě doprava a silnice padá trochu dolů a má přímější směr k domovu. Některé baterky toho mají dost a proto zůstávám na modré sám. Prvních 150 m bylo opravdu mizerných, ale potom už jen nová , široká šotolina, která mě přivede k rozhledně Bramberk – krasavici z kamene. Musím si dát jedno, vždyť jsem na nejvyšším bodě dnešní etapy. Po několika km v lese po mizerné cestě se dostávám k rozhledně Slovanka. Je to ocelový nýtovanec, vysoký padesát schodů. Výhled je omezený na hlavní hřeben Jizerek. Dlouhou pěšinou sjedu do Hrabětic a odtud ke Kapličce. Slunce svítí už docela nízko a vytváří tak hezkou podívanou do údolí vlevo od cesty. Sjíždím, jako ostatní přede mnou, do Bedřichova tzv. dolní cestou když ta horní vede kolem Královky. 56 km.

Sobota je na to abychom napravili co se před tím nepovedlo. Je to především návštěva Hejnic. Začátek našeho putování jsme už jednou jeli při padesátce, ale je sobota a to znamená, že s námi jde spousta lidí. Zajedeme taky k Šámalově chatě, protože někteří uvnitř nikdy nebyli a to je třeba napravit. My, co jsme zůstali venku jsme měli jinou zábavu. Pozorovali jsme velmi malé dítě jak s ním cloumá záchvat vzteku a jak na to reaguje máma. Odhaduji, že se dívalo tak na třicet lidí na toto nešťastné divadlo. Další zastávka je na Hřebínku. Dáváme si kávu a Jirka taky cigáro. Musel jsem vyfotit ten jeho požitek z čoudu. Dolů odtud vedou dvě cesty – jedna přímo do Kristiánova a druhá do Oldřichova v Hájích. Volím tu první, zelenou, kterou jsme nikdy nejeli a ušetříme tak deset km na celkové délce výletu. Po modré pak vjíždíme do Hejnic, přímo ke kiosku před katedrálou. Šli jsme se podívat do barokního chrámu Navštívení Panny Marie. Baroko je krásné a tady zvlášť, protože chrám a klášter františkánů byly opraveny až v devadesátých letech. Potom co jsme pojedli dortíky a popili kávu tak bylo na řadě pokračování naší cesty. Vymyslel jsem si vedlejší cestu městečkem, kterou jsme se dvěma kufry dali a dál pokračovali přes Bílý Potok serpentinami až na Smědavu. Lepší posezení je ale na Knajpě, proto jedeme tam. Jen v superlativech bych musel hodnotit tu pohodu, slunce a klid, které tady vládly. Když se slunce naklonilo, museli jsme odjet. Nejdříve na Kristiánov kde právě končila Sklářská pouť. Bylo tam jistě hodně lidí soudě podle davů, které ještě po čtvrté hodině naplňovaly cestu a louku. Nyní jsem potřeboval přejít asi tak tři sta metrů marastu a dostat se na šotolinu která nás dovedla na hráz Josefodolské přehrady. Povedlo se a nakonec přes velké starosti dojely všechny baterky až domů. Jen Hanďouse bylo třeba postrčit. U Kapličky se jen tak zastavíme z úcty k tomuto místu a pak dolní cestou do Bedřichova ukončíme letošní dovolenou. 52 km.

Nedělní ráno a poslední snídaně.  Při poděkování panu majiteli  se on vyjádřil o naší partě s obdivem a uznáním. Nemyslel tím jen vyjedené talíře, ale především výkony při našich výletech.  Pak už se rozjíždíme na různé směry až zůstávají jen tři auta pro plánovaný směr návratu t.j. přes Mělník a Slaný. Musíme myslet na to, že na 12 – 13 hodinu jsme objednáni na prohlídku zámku Chyše. Vyšlo to až na jednu hodinu, za cenu zrychleného oběda.  Přesně na čas se nás ujala velmi sympatická slečna s nevyčerpatelnou zásobou znalostí o rodu Lažanských i o zámku. Kika si v několika sálech všimla svých vyšívaných deček, které zdobily kdejaký stolek nebo komodu. Před časem je věnovala rodině Lažanských a teď viděla, že udělala dobře. Ještě chceme někde kávu a tak mě napadlo, že v Lokti navštívíme Jitku Hlavsovou. Nevyšlo to, byla v K.Varech. Určitě to vyjde ve skleníku na Hlinové. Volám tam a objednávám šest koláčů. Dobrá káva je tady samozřejmost. Povedená tečka za prožitým týdnem.

V neděli 19.9. bych rád udělal výlet do Lokte a využil tak vysoké trénovanosti z dovolené k  návštěvě Jitky. Kdo nečte neví, kdo čte připraví se na to !  Zdraví Vás Pepa D.

Přátelé v galerii je několik fotek rozmazaných a já je tam přesto nechal, protože jsou spojený s velkým zážitkem přítomných. Vám co jste tam nebyli se omlouvám !