CykloDusak

Kamarádi blízcí i vzdálení vězte, že cesta naší pětičlenné skupiny do Švýcarska bylo něco zcela výjimečného, těžko popsatelného, ale já se o to přesto pokusím.  Především a hlavně nám vyšlo počasí. Bylo neustále azuro až se mi z toho stýskalo po beráncích, kteří jsou na fotkách moc hezký. Ranní nižší teploty se daly řešit oblečením a na cestě už vůbec nevadilo, že je třeba jen 12 st. Bydleli jsme v městečku Beatenberg, kousek nad Interlakenem, odkud je i výhled do srdce Bernských Alp, kterým jsou tři majestátní štíty hor Eiger, Mönch a Jungfrau. Ten prvně jmenovaný, Eiger, má svojí severní stěnu hodně obtížnou i pro nejlepší horolezce světa. Měli jsme čtyři dny na výlety do různých stran této oblasti. Tak se do toho pustím :

Je úterý 20.9.2022 ráno a já vyhlížím slunce. Objevilo se mezi stromy, trochu výše nad námi aby za krátkou chvíli zalilo celé údolí s Thunským jezerem v údolí. Při snídani dostávala děvčata informace k připravené etapě. „Jedeme na kolech do Grindelwaldu !“ povídám, ale to bylo málo. Doplňuji tedy :“je to 28 km jedna cesta, tam spíše nahoru a zpět to dá rozum, že dolů !“ . To ovšem není všechno, to platí až z města pod námi – z Interlakenu.  Pokračuji tedy :“ Vy pojedete pomalu na kolech dolů, je to 8 km sjezd s krásnými výhledy, tak žádný spěch a fotit, já pojedu dolů autem. Proč ? No to pochopíte až to sjedete !“  Na okraji města jsem zastavil a čekal : „Už je vidím, ale stojím na druhém chodníku a oni mě nevidí, oči mají zahlcený tím sjezdem, musím tedy použít burácivé Hej ! a pomohlo to .“ Teď je protáhnu k parku a na nejbližší lavičce počkají než zaparkuji u východního nádraží. Už jsme spolu a rychle se projedeme městem a vedle ve Wilderswilu se napojíme na cyklostezku č. 61. Ta nám hned na začátku nabídne hodně starý dřevěný most se střechou po kterém dodnes jezdí osobní auta, za ním malý bílý kostelík a dál silničku do dlouhého taháku. Stezka totiž bude spojovat vesničky, nebo spíše usedlosti a tak bude muset pořád nahoru, dolu. Dole pod námi si jezdí auta po šikmé rovině, ale zase nevidí to co my. Staré i nové roubené statky, muškáty, nová moderní sídla a hlavně ty krásné stěny hor po obou stranách údolí. V půlce cesty musíme na místě ponechat Táňu, protože její baterka už na to nemá, je k.o. Dávám jí několik návrhů, a mezi nimi i slib, že my zpět už pojedeme po silnici a ona počká na smluveném místě. Brzy potom i my opouštíme stezku a pro zbytek cesty volíme silnici. Jsme v cíli ! Město Grindelwald je ulice velkých hotelů, kaváren a obchodů a také mnoha muslimských turistů. Po obou stranách pak přechází do roztroušené zástavby malých a velkých domů, penzionů. Všechny mají okna a balkony otočené na druhou stranu údolí, na Eiger. Dalekohledem mohou turisté z celého světa sledovat horolezce při jejich práci. My velice snadno nacházíme venkovní posezení jedné restaurace a je nám úplně jedno co tady stojí káva nebo pivo. Jsme ohromeni pohledem na mohutnou severní stěnu Eigeru ! Po půl hodině opalování se vydáváme dál do města až najdeme pěkné místo na fotku. Obracíme a rychlým sešupem jsme brzy u Táni a s ní v Interlakenu. Nabírám směr k lanovce na Harder Kulm, což je vyhlídková restaurace několik set výškových metrů nad městem. Všichni jsou pro se za pouhých 30 CHF nechat vyvézt vagonem nahoru. Výhled nám pokazila náhlá změna počasí a omezený pohled na zmíněné velikány. Pár fotek dokáže, že to nebylo úplně marný.  Zatímco my s Ivčou budeme nakládat kola do auta, tak děvčata se přesunou nejdříve na západní nádraží a odtud autobusem do Beatenbergu. Podle stejnojmenné stanice s naším penzionem Hohlenberg děvčata vystoupí , autobus odjede a oni zjistí, že to není ono. Statečně se vydají na cca 3 km rychlý přesun přímo do kuchyně.  K večeři máme zelné závitky podle receptu Lídy. Výborný ! Učím se Skip – bo. Zatím nevím jak se to dělá, ale baví mě to ! Bylo to 64 km na kolech !

V středu ráno sděluji, že na kolech jedeme  do Thunu a že to bude spíše z kopce a zpátky stejnou cestou. Začínáme pomalým průjezdem Beatenbergu, včetně návštěvy Ička kde se dovídám, že ty nejkrásnější výhledy do kraje  které vidíme na mnoha pohlednicích, jsou  dělány z kopce Niederhorn – 1963m – nad námi. Tak snad jindy, zůstane to mezi sny do budoucna. Teď už jsme v lese a za chvíli je tady prudký obrat cesty vlevo a v něm odbočka vpravo do Justistalu s hospodou už po tři sta metrech. To bohužel není náš směr, tedy zatím ! Šikovně u cesty se tady jednou zastavil obrovský šutr při svém pádu do údolí. Váží 350 tun a má objem 170 m3 ! Jako turistická atrakce je tu dobře. Další zastavení věnujeme vyhlídce na Thunské jezero a krajinu v našem směru. Je tady zařízeno vše pro grilování, stačí si jen donést uhlí a buřty. Ještě kus sjezdu a je tu Sigriswil, malý městečko kde je spousta hezkého. Třeba takový hřbitov, nebo malá roubenka na křižovatce cest a v ní Ičko a ještě něco výjimečného – kovová lávka, zavěšená na lanech ve výšce 182 m nad údolím a dlouhá 340 m. Postavena byla právě před deseti lety a pro pohledy do kraje je to úžasný místo. Za pakatel si jí můžeme přejít a taky se po ní vrátit na cestě domů. Ale to potom, teď už chvátáme do Thunu kam je to asi tak 30 km z kopce, ale my to jeli čtyři hodiny ! Nejdříve kafíčko a to mám vyhlídnutý u jedné z dřevěných lávek hojně zdobených květinami. Už jsme jí našli, ale než jsme si sedli tak nás zaujala nezvyklá podívaná na mladý kluky a holky jak žonglují na prkně v silném proudu vody a jeho blízkém okolí. Úžasný výkon. Taky když vycházeli po schodech z vody tak jsme jim mohutně zatleskali na což, soudě podle jejich překvapené reakce, zřejmě nejsou zvyklý. I rozhovor nám poskytli a závěr ? Mají polední hodinovou přestávku v práci a tak si jdou na půl hod. zajezdit ve vodě 17 st. teplé, říkali oni. Tak dlouho se proplétáme uličkami starého města až se nám ukáže jednak cesta k zámku ale také ke švýcarské bance kde nám jistě vymění již neplatné bankovky. Ano stalo se a myslím, že hodně znamenala poznámka, že jsme z Čech. To je myslím dobrá zpráva pro Vás kdo máte doma ve štrozoku tuto měnu aby jste s ní něco dělali ! Jedna z ulic – Horní ulice – je zdobena markýzami domů, které jsou součástí střechy, je to hezký – viz. foto.  K zámku vede cesta do kopce, jasná věc, ale výhled na město umožní jen návštěva interiérů za několik málo desítek CHF. Tak příště. Dole u lávky se loučíme s Táňou, která se rozhodla jet vlakem do Interlakenu  a dál nahoru busem, místní dopravou, zadarmo. Na to má právo každý turista bydlící v okolí zmíněného města. Dobrý ne ? V 16 hod po nábřeží začínáme nabírat cestu zpět.  Za dvě hodiny jsme doma a to jsme vůbec nebyli slepí k okolí !  Za chvíli jsou na talíři plněné bramborové knedlíky se zelím od Ivy. Opět velmi dobrý.  Máme 62 km. Dostávám další lekci Skip -bo, ale ještě nevím kam se při tom dávají nohy !!??

Je čtvrtek, den kdy pojedeme auty do údolí Kandersteg se stejnojmenným městečkem v jeho závěru. Tam poměrně snadno najdeme parkoviště a celý natěšený se vydáváme do samotného konce údolí, které se tu rozdvojí a vytváří pomyslné „T“. Nás zajímá směr vlevo, protože to je krásná práce odvedená při kutání skály. Ve svislé skále vede cesta po které projede traktor s dřevem, natož potom osobák. Moc jich tu nejezdí, asi se bojí nebo to neznají. Zábradlí je většinou rostlý kámen. Je odtud hezký pohled do údolí a taky na potok, který tu burácí v soutěsce Jeden krátký tunel máme za sebou a brzy následuje druhý. Za ním je kamenný most, velice fotogenické místo, od něho ještě několik set metrů a jste v ráji ticha. Tedy pokud nestojíte u potoka, nebo nad ním. Silnička se pomalu zvedá, zajíždí pod koruny stromů do zeleného tunelu až značka dává turistům na vědomí, že vpravo je to jen pro ně a nebudou tam žádným autem rušeni. Po čase se to zase spojí a mimo zůstanou jen pěšáci. Na cyklisty čeká asi kilometrový výšvih s mnoha zatáčkami kde se podle Murphyho zákona musíte v té nejhorší potkat s autem. Potvrzujeme, že tento zákon je stále platný. První krávy dávají vědět, že blízko jsou lidi, ba i hospoda. Selden se to místo jmenuje. Jenže nás žene zvědavost a chceme k té druhé a poslední v tomto údolí.  Jmenuje se Heimritz a od ní vede dál až k ledovci pěšina. Jste tam za 2.5 hodiny. My si sedáme na kávu, možná pivo a už nic. Klábosíme a do toho přichází dva hajný – mladý a starý. Kouří u piva a dalekohledem pozorují  louky na stráních hor. Máme dopito, pojedeme zpátky. Asi tak po osmi km jsme v místě, kde se mezi skály vejde jen naše cesta a potok, který skalním vodopádem mizí v údolí. Ještě nezbytná fotka místního kostelíčka v Kanderstegu s horami v pozadí a pojedeme auty do Interlakenu. Rozhodli jsme se pro krátkou procházku městem s kapučínem. Největší hotel ve městě mě láká k prohlédnutí vstupní dvorany. Je sloupová a končí zimní zahradou za hotelem. Je honosně krásná. Děvčata jí využila k návštěvě WC. Obloukem procházíme anglický park místního casina a dál už nacházíme malé náměstí s několika kavárnami. Jsme v samém centru města. Jen zasedneme už je tu servírka, kde nic tu nic a je z Polska. Rozhovor probíhá k oboustranné spokojenosti a když nás slunce přestane ohřívat jdeme k autům. K večeři máme slovenské lidové jídlo t.j. směs brambor, těstovin a zelí. Chutný a sytý to bylo. Vařila to Táňa a byla se vším tak rychle hotová, že jsme ještě za světla zasedli ke Skip -bo. Já už o této hře věděl všechno a dokonce mi bylo dopřáno trochu to učit Ivču. Na kolech máme dnes 24 km.

V pátek ráno hlásím :“Holky jedeme královskou etapu“ ! Brzy po snídani jsme auty sjeli do města a odtud po pravém břehu Brienzersee , město Meiringen a Innertkirchen jsme vystoupali do průsmyku Grimmselpass. Tady zůstaly auta stát a my jdeme na to. Nejdříve jsem zastavil na samém začátku serpentin, které nás svedou do místa kde stojí několik domů a také nádraží pro výletní vláčky . Jmenuje se to tam Gletsch.  Shora je moc hezký pohled především na zatáčky – vracečky, kterých je na každé straně svahu několik. Také je vidět celá cesta k hotelu Belveder a dále směrem na Furkapass.  Celý tento sešup je nové dílo, silnice je široká a přehledná. Často stavíme pro nové a lepší záběry. Jsme dole v Gletschi a náš směr je vlevo. Silnice je to také moderní a vede po svahu protikopce. Když jsem tudy jel poprvé v roce 1969 autostopem v době mé zemědělské praxe zde, byl celý kopec plný zatáček a úzkých míst kde by se auto s autobusem potkat nemohly. Přiznávám se, že tedy jde o moje „srdeční místa“ kam nyní mířím po 53 letech ! Byl jsem tady také před 13 lety. Naše kola s motorem a nastavenou plnou pomocí nestačí na dva kluky z Holandska. To je dobře, jinak by šlo o slabý cyklisty. Postupně se dopracujeme k hotelu, který tu stojí jistě dlouhá léta a až nyní nefunguje. I takto atraktivní místo na uživení nestačí a to tady privatizaci neměli. Právě když jsme sem dojeli tak z druhé strany přijela kolona sportovních Porsche. Jejich klub měl svátek, tak se vydali na okružní jízdu. Jsou to krásná auta a my víme odkud byl pan Porsche, zakladatel firmy. Kromě parkoviště je tady ještě jedno zajímavé místo. Je to vchod do „Ledové jeskyně“ a ta je vysekaná v ledovci ze kterého pramení řeka Rhona, jde tedy o Rhonagletscher. Ještě na začátku minulého století sahal tento ledovec až do údolí, směrem ke Gletschi. Nyní je o několik stovek metrů kratší a musí se k němu od pokladny dojít, když před padesáti lety tato stála přímo u vchodu do jeskyně.  Je krásné počasí, daleko vidět a to v člověku vyvolává další a další vzpomínky až k dojetí. Holky jsou pro další pokračování naší cesty až k ceduli Furkapass. Focení a objímání nebere konce, u cedule se střídají jednotlivci i skupiny a my taky. Pak ještě si dopřejeme pohledů na druhou stranu kde je někde město Andermatt. Otáčíme a jedeme zpět. Právě včas , protože údolím vane kouř parní mašinky a je slyšet její houkání. My se právě fotíme na jednom balkonu zatáčky. Vláček – zubačka jede pomalu, ale je třeba jednat. Jestli spěchat na přejezd přes silnici, ale to je vzdáleností nereálný a pak je tam Lída a nebo jet po polňačce vláčku naproti, tam kde on zmizí v tunelu. Vyhrál ten druhý nápad a Jíťa se vydala se mnou.  Povedlo se ! Máme její skalpel v podobě fotek. Ve sjezdu na Gletsch jsem to v mladické radosti pustil až k rychlosti 67km/hod. Pak se vrátila seniorská úvaha a přestal jsem závodit. Tak a ještě vyjet nahoru na Grimmselpass a pak jít do hospody kam jsem holky pozval na oslavu mého znovuvyjetí na Furku. Všichni jsme nahoře a jdeme dovnitř. Hned se ukáže, že nás bude obsluhovat Slovák. Fakt dobrý. Autem dolů se díváme na hladiny vodních přehrad, které vyrábí proud. V jednom místě vpravo se na skalní stěně vytvořilo příhodné místo pro lanovku – otevřený vagon – Gelmerbahn. Tento sen rovněž nechávám na příště. Po levém břehu „Brýnského jezera“ jedeme po dálnici a jsme doma včas na to abych mohl svojí partě uvařit mojí delikatesu chudých. Jde o recept z Anglie a není to nic jiného než pečené, propíchané a namaštěné celé brambory, poté rozkrojené, promaštěné máslem, zalité horkými bílými fazolemi v rajčatové omáčce a posypané strouhaným sýrem. Je to dobrota !  Skip – bo už umím i kam se dávají při tom nohy vím, ale dnes hrát nebudu. Třeba zítra tady zůstaneme !?  Dnes máme 36 km z toho polovinu nahoru do průsmyků a druhou půlku ve sjezdech. Nezapírám, že to byl výborný výkon.

V sobotu ráno jemně prší, hory nejsou vidět a se mnou cloumá myšlenka :“Zůstat či nezůstat ?“ Děvčata jsou očividně proti a padá otázka :“Proč chceš zůstat ?“ Lovím odpovědi a říkám „Nemám nic pro vnoučata “ nebo „Chci se podívat na dvě místa pro příště“. Nechci znovu vyprávět o svém tříměsíčním pobytu (praxe na statku) tady ve Švýcarsku. V té době jsem prožíval ve svém věku 22ti let tolik nových, jiných věcí proti našim zvyklostem až z toho šla hlava kolem. K tomu musím přidat svůj obdiv k , od Boha darované krajině a horám. Tyhle vzpomínky mám teď zase opustit a proto je mi z toho smutno. Musím se ještě vrátit !   Venku už prší víc ! Říkám poslední návrh :“Holky jeďte domů a já tady zůstanu a přijedu zítra .“  Nastala chvíle překvapení. Situaci řeší návrh Lídy : „Pojeď a já Tě dovezu až domů. „Je rozhodnuto, takový návrh se neodmítá a to bude platit i do budoucna !“ Holky díky za hezkou dovolenou a zase někdy na kole se těší Pepa D.