CykloDusak

   Přátelé, v pondělí jsme jeli už dlouho svolávanou etapu do Lokte a zpět. Bydlí tam paní Jitka Hlavsová,která nám vyprávěla o svojí cestě do Santiago de Compostella a na konec světa.

   Jen krátce připomenu jak se to celé seběhlo. Na Prvního máje jsem projížděl Frant. Lázně a u Františka jsem uviděl čtveřici cykloturistů „na těžko“ jak si prohlížejí mapu. Nedalo mi to a nabídl jsem jim pomoc. Byli to bavoráci a mapu měli starou, ještě bez stezky do K.Varů. Jel jsem tedy s nimi do Chocovic a cestou jsem se od Kurta dověděl, že jedou do Lokte za paní Jitkou co má kavárnu Galerie, víc nevěděl.  On se s ní potkal v srpnu minulého roku když ona byla  někde u Weidenu , taky si  prohlížela mapu a on jí taky nabídl pomoc. Druhé náhodné setkání v tomto příběhu. Když se Kurt i s kamarády vrátili domů vlakem napsal mi její celé jméno J.H. a bližší adresu. My jsme jí v Lokti snadno našli a domluvili s ní povídání o Caminu. Že by byl svět opravdu tak malý ?

   Je tady už pondělí ráno, podle předpovědi nemá celý den pršet, ale pravda je jiná. Od půl devátý docela cedí a tak odložíme start o hodinu. V deset jsme z Tršnice opravdu vyjeli , ale ne daleko. V Chocovicích jsme pod dubem počkali asi čtvrt hodiny, pomalu přestávalo a tak jsme vyrazili. Když voda zhora skončila začala ta zdola od kol. Ta je snad ještě horší. Pemprska je za chvíli nacucaná a dál … hanba povídat. V půl jedný jsme v Lokti a před kavárnou se scházíme s druhou polovinou naší výpravy, která přijela autem.

   V kavárně je nás „plno“ . Ještě nezbytné objednávky pressa a výborných čerstvých koláčů z borůvek a meruněk a můžeme začít. Růže od naší výpravy byly poděkováním za milé přijetí a nezištnou ochotu vyprávět nám o cestě. Vzájemné představení tedy proběhlo, ale nebylo úplné. Mladý pán co seděl za promítačkou, trochu schovaný za sloupem, byl její manžel, jak se brzy odhalilo. Jitka vypráví, někteří z nás a pan Dytrych k tomu vykřikujeme otázky a doplňky.Všude kolem vládne příjemná nálada. Asi nemohla začít jinak než konstatováním, že v době  tříleté nemoci si slíbila, že když to s ní dopadne dobře tak se na cestu vydá a bude to její díkůvzdání za uzdravení. Jitka je věřící a tak když to dobře dopadlo neměla žádnou překážku a svůj slib splnila. Manžel prý trochu oponoval, ale více pomáhal a dokonce jí k Waldssasenu doprovodil a počkal až zmizí za obzor. O tom jak se o ní bál se dnes už nemluví a přetáčí se to do legrace. V té chvíli měla za sebou padesát a před sebou více než tři tisíce kilometrů svatojakubské pouti. Když byla asi tak osm set km před cílem začala se potkávat s partou Španělů, kteří  se o něco později stali jejími souputníky. Jitka nebyla žádnou brzdou, měla už natrenováno, jela většinou po stezce pravého Camina a jen ty nejhorší úseky objížděla po silnici. Je to obdivuhodný výkon.  Její parťáci měli na cestě spoustu známých, vždyť byli z Galicie, kterým posílali zprávy a taky fotky Jitky. Ona se tak stala nejpopulárnějším poutníkem a nejednou se jí stalo, že úplně neznámí lidi ji objímali a  oslovovali „České děvče “ Ve Španělsku považují za normální, že se každý z nich alespoň jednou za život na Camino vydá. A když to je děvče z dalekého Česka, velice si toho váží. Jitka  cestou sbírala do svého Credenciálu t.j. průkazu poutníka, razítka z kotelů a klášterů a nebo iček ve městech. Ty jsou na konci cesty v Santiagu důkazem, že poutník cestu vykonal a je mu vydán  certifikát na jméno.  Ráda se tam zdržovala a nabírala nové síly a přesvědčení k další cestě. Stejnou roli v tom sehrály i každodenní kontakty s rodinou.

   Vlastní cestu je možné si představit jako prašnou pěšinu, po staletí vyšlapanou poutníky k níž se v dnešní době přidala ještě zpevněná  silnice, která více i méně  Camino (šp.) kopíruje. Začátků poutě do Compostely je celá řada, např. u nás začíná jedna větev ve Zbraslavi u kostela sv. Jakuba. Nejvíce poutníků pak vychází nebo odjíždí z francouzského Le Puy nebo Saint Jean Pie de Port pod Pyrenejemi.

   Po třech hodinách povídání a promítání se loučíme a slibujeme, že se zase zastavíme až pojedeme přes Loket. Na cestě zpátky se mi nechce vůbec mluvit, jsem plný dojmů, myšlenek, byl to silný zážitek. Snad nejvíce mě zaměstnává úvaha o rozdílu prožitků člověka věřícího a nevěřícího. My, křtění Národním výborem, taky obdivujeme kostely, památky z dávných dob  a dost dobře nevnímáme co je uvnitř. Víra tady dává člověku vůli překonávat překážky, které život do cesty staví. V našem případě pro další kilometry dlouhé cesty. Pozorní si jistě všimli, když Jitka řekla, že jí cestou nic nebolelo a její manžel dodal, že když se vrátila tak byla rozzářená jako pětistovka žárovka. Zářilo z ní štěstí ze splněného slibu a z jistoty, že osud je jí přece jen nakloněn. Přiznám se, že už druhý rok  mám sen o vydání se na cestu a prožívám vnitřní souboj mezi chtít a moci. Jak to asi dopadne ?

   Jitko děkujeme.