Zpráva z etapy č.7/14 – Loket
Přátelé, v pondělí jsme jeli už dlouho svolávanou etapu do Lokte a zpět. Bydlí tam paní Jitka Hlavsová,která nám vyprávěla o svojí cestě do Santiago de Compostella a na konec světa.
Jen krátce připomenu jak se to celé seběhlo. Na Prvního máje jsem projížděl Frant. Lázně a u Františka jsem uviděl čtveřici cykloturistů „na těžko“ jak si prohlížejí mapu. Nedalo mi to a nabídl jsem jim pomoc. Byli to bavoráci a mapu měli starou, ještě bez stezky do K.Varů. Jel jsem tedy s nimi do Chocovic a cestou jsem se od Kurta dověděl, že jedou do Lokte za paní Jitkou co má kavárnu Galerie, víc nevěděl. On se s ní potkal v srpnu minulého roku když ona byla někde u Weidenu , taky si prohlížela mapu a on jí taky nabídl pomoc. Druhé náhodné setkání v tomto příběhu. Když se Kurt i s kamarády vrátili domů vlakem napsal mi její celé jméno J.H. a bližší adresu. My jsme jí v Lokti snadno našli a domluvili s ní povídání o Caminu. Že by byl svět opravdu tak malý ?
Je tady už pondělí ráno, podle předpovědi nemá celý den pršet, ale pravda je jiná. Od půl devátý docela cedí a tak odložíme start o hodinu. V deset jsme z Tršnice opravdu vyjeli , ale ne daleko. V Chocovicích jsme pod dubem počkali asi čtvrt hodiny, pomalu přestávalo a tak jsme vyrazili. Když voda zhora skončila začala ta zdola od kol. Ta je snad ještě horší. Pemprska je za chvíli nacucaná a dál … hanba povídat. V půl jedný jsme v Lokti a před kavárnou se scházíme s druhou polovinou naší výpravy, která přijela autem.
V kavárně je nás „plno“ . Ještě nezbytné objednávky pressa a výborných čerstvých koláčů z borůvek a meruněk a můžeme začít. Růže od naší výpravy byly poděkováním za milé přijetí a nezištnou ochotu vyprávět nám o cestě. Vzájemné představení tedy proběhlo, ale nebylo úplné. Mladý pán co seděl za promítačkou, trochu schovaný za sloupem, byl její manžel, jak se brzy odhalilo. Jitka vypráví, někteří z nás a pan Dytrych k tomu vykřikujeme otázky a doplňky.Všude kolem vládne příjemná nálada. Asi nemohla začít jinak než konstatováním, že v době tříleté nemoci si slíbila, že když to s ní dopadne dobře tak se na cestu vydá a bude to její díkůvzdání za uzdravení. Jitka je věřící a tak když to dobře dopadlo neměla žádnou překážku a svůj slib splnila. Manžel prý trochu oponoval, ale více pomáhal a dokonce jí k Waldssasenu doprovodil a počkal až zmizí za obzor. O tom jak se o ní bál se dnes už nemluví a přetáčí se to do legrace. V té chvíli měla za sebou padesát a před sebou více než tři tisíce kilometrů svatojakubské pouti. Když byla asi tak osm set km před cílem začala se potkávat s partou Španělů, kteří se o něco později stali jejími souputníky. Jitka nebyla žádnou brzdou, měla už natrenováno, jela většinou po stezce pravého Camina a jen ty nejhorší úseky objížděla po silnici. Je to obdivuhodný výkon. Její parťáci měli na cestě spoustu známých, vždyť byli z Galicie, kterým posílali zprávy a taky fotky Jitky. Ona se tak stala nejpopulárnějším poutníkem a nejednou se jí stalo, že úplně neznámí lidi ji objímali a oslovovali „České děvče “ Ve Španělsku považují za normální, že se každý z nich alespoň jednou za život na Camino vydá. A když to je děvče z dalekého Česka, velice si toho váží. Jitka cestou sbírala do svého Credenciálu t.j. průkazu poutníka, razítka z kotelů a klášterů a nebo iček ve městech. Ty jsou na konci cesty v Santiagu důkazem, že poutník cestu vykonal a je mu vydán certifikát na jméno. Ráda se tam zdržovala a nabírala nové síly a přesvědčení k další cestě. Stejnou roli v tom sehrály i každodenní kontakty s rodinou.
Vlastní cestu je možné si představit jako prašnou pěšinu, po staletí vyšlapanou poutníky k níž se v dnešní době přidala ještě zpevněná silnice, která více i méně Camino (šp.) kopíruje. Začátků poutě do Compostely je celá řada, např. u nás začíná jedna větev ve Zbraslavi u kostela sv. Jakuba. Nejvíce poutníků pak vychází nebo odjíždí z francouzského Le Puy nebo Saint Jean Pie de Port pod Pyrenejemi.
Po třech hodinách povídání a promítání se loučíme a slibujeme, že se zase zastavíme až pojedeme přes Loket. Na cestě zpátky se mi nechce vůbec mluvit, jsem plný dojmů, myšlenek, byl to silný zážitek. Snad nejvíce mě zaměstnává úvaha o rozdílu prožitků člověka věřícího a nevěřícího. My, křtění Národním výborem, taky obdivujeme kostely, památky z dávných dob a dost dobře nevnímáme co je uvnitř. Víra tady dává člověku vůli překonávat překážky, které život do cesty staví. V našem případě pro další kilometry dlouhé cesty. Pozorní si jistě všimli, když Jitka řekla, že jí cestou nic nebolelo a její manžel dodal, že když se vrátila tak byla rozzářená jako pětistovka žárovka. Zářilo z ní štěstí ze splněného slibu a z jistoty, že osud je jí přece jen nakloněn. Přiznám se, že už druhý rok mám sen o vydání se na cestu a prožívám vnitřní souboj mezi chtít a moci. Jak to asi dopadne ?
Jitko děkujeme.
Jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit pondělní besedy s paní Jitkou Hlavsovou. Obdivuji její odhodlání, odvahu a vytrvalost. Znovu jsem si připomněl pocity, které provázely i moji cestu.
Poutníci mohou mít nejrůznější motivaci k cestě. Sportovní, turistickou, kulturně poznávací, duchovní – nebo duševní (to není stejné), ale i takovou, jako měla paní Jitka. Většinou to nakonec bývá kombinace toho všeho. Důležitý je ten prvotní impulz k rozhodnutí, a k vykročení, nebo prvnímu šlápnutí do pedálů. Pak už si vás cesta vezme a strhne vás svým proudem jako řeka.
Nebo taky ne, to už záleží na osobnosti každého člověka. Najdou se lidé, kteří sice cestu nějak absolvují, ale neotevřou se jí – je to pro ně stejné, jako chodit „okolo baráku“. Ti citlivější a přístupnější se mohou dočkat na cestě i zázraků, tak jako se to stalo paní Jitce a před několika lety i mně. Záleží to jen na samotném poutníkovi.
Německý herec Hape Kirkeling napsal: „Jakubská pouť vás rozebere na kousky a zase poskládá, ale o něco lépe než předtím. Sebere vám veškerou energii a vrátí vám ji trojnásobně zpět“.
Kdyby to nebyla pravda, tak jsem tam tehdy někde zůstal a už se nevrátil.
Na cestě je jedno jste-li věřící, nebo ne. Všední věci necháte někde daleko. Je toho kolem vás tolik, že se myšlenkám na věci „nad námi“ neubráníte. A v té chvíli je jedno, jestli mluvíte o Bohu, vesmíru, či čemkoli jiném. Nastane ten samočisticí proces, který způsobí, že po návratu svítíte jako žárovka – jak to hezky řekl Jitky manžel.
V mnohém jsem měl tehdy pocity stejné jako Jitka a mnohé mi zůstalo dodnes. A jako mnoho jiných, bych se rád na Jakubskou cestu ještě někdy vrátil. Aspoň na kousek.
Je to moc hezké co jste sem napsali. Opět jsem si uvědomila, jak je pro mne důležité i to, že mohu svůj prožitek sdílet, že si rozumíme bez ohledu na to jaké instituce se na nás podepsaly. Co říci k mé Víře. Vím, že většina mých přátel je tzv bez vyznání, nejsou to však bezbožníci. Podstatný je obsah vyznání, nikoli jeho forma. Pro mne je víra darem i závazkem. Není to něco co máte a basta. Myslím si, že všichni jsme obdarováni, jde jen o to ten dar přijmout a žít podle toho. V pravdě a lásce. To je ten skutečný cíl našeho putování. Je v cestě samotné, v onom prostoru, který každodenně vyplňujeme svými skutky. Věřím, že k tomuto cíli se nelze prolhat. To je v kostce moje transcendentální poutnická berla.
Ano, i podle mého názoru je velice důležité se rozhodnout, vydat se na cestu, jak píše můj poutnický kolega. Je ale ještě důležitější, se té cestě otevřít. Myslím si, že každý na konci své pouti dojde k poznání, že vůbec nešlo o pouhé přemístění se z bodu a do bodu b v nějakém čase.
Ten čas je nám dán, což nijak podstatně neovlivníme. Podstatné je, čím vyplníme, nebo jak rozezníme, nám daný prostor. To už se ale opakuji.
Jaroslav mi nad ramenem pokyvuje hlavou a po vzoru tety Kateřiny přidává citát svého oblíbeného velikána Vladimíra Holana: “ Co bůh stvořil, chce míti procítěno“.
Ať už se vydáte kamkoli: „buen camino“, amigos. Jitka.