Zpráva z dovolené – Alsasko 2014
Přátelé, deset lidí z party bylo na dovolené a to je hodno zaznamenání. Taky myslím, že je nás víc kteří za rok, za dva,za pět budou raději vzpomínat na naše etapy a dovolený než na pracovní úspěchy a k tomu se tyto poznámky a fotky budou hodit, není-liž pravda ?
Alsasko má svůj půvab. V jeho rovinách , na polích zavlažovaných vodou z nedalekého Rýna je všude spousty kukuřice. Na úpatí pohoří Vogézy jsou vinice chráněné horami před nepříznivými západními větry. Je to zajímavý, stačí odjet sedm hodin autobusem na západ a i prospěšnost směru větru se úplně změní. U nás ty západní máme rádi neboť přináší vláhu a ty východní zase sucho a v zimě mráz. Vesnice a městečka mezi vinicemi jsou prostě nádherný. Domečky jsou hrázděnky v různých barvách a ještě dozdobené spoustou kytek v truhlících. Je jich tak moc , že nevíte kam se dřív podívat. Ty kombinace barev, no raději nechám mluvit fotky, které jsem tam pořídil. Také v živočišné říši má Alsasko jeden symbol. Jsou to čápi. Mají je tady opravdu v lásce. Někdy kolem roku 1970 se čápi ze země vytratili a bylo zle, ale jen na chvíli. Moudře vymysleli, že když mladé ptáky zavřou do obrovské voliéry, celou zimu je budou dokrmovat jednodenními kuřaty a to po tři roky, tak tito tvorové ztratí instinkt migrace. Prostě přijdou na to, že je lepší zůstat , nechat se krmit a netáhnout se až do Afriky. Krásná to země.
Naše první večeře bylo národní jídlo „Šukut“ (Chouckoute). Na oválným tácu donesli čtyři porce vytvořené ze „stohu“ vařeného, kyselého zelí. Ten byl pokrytý plátky uzené krkovičky. O tu se pak opíraly, kolem dokola postavené světlé párky, něco jako naše dietní. Nahoře ležely tmavé opečené klobásky. Jako zákusek ještě slušná porce „voňavého“ sýra. Bylo to vynikající.
Na start první etapy jedeme asi hodinu autobusem na kopec k hradu Koenigsburg. Nějaký hrad tady stál už ve 12. stol. ale v dnešní podobě je od roku 1908 kdy bylo Alsasko pod německou vládou a císař Vilém II. ho nechal opravit. Je zajímavé, že v roce 1633 byl hrad vypleněn nikoliv husity, ale švédskými vojsky a zůstal několik staletí opuštěn. Po prohlídce se pouštíme dolů z kopce vstříc prvním kilometrům naší dovolené. A už je to tady – první městečko kytky, druhé ještě více kytek a ve třetím slavnost. Jmenovalo se to tady Ribeauville, přeloženo volně do češtiny Rybytví. Na kraji města závora s obsluhou mladých lidí. Jeden mladík mi německy popsal situaci ve městě, svátek pojmenoval jako „Pfiffendej“ a že za osm éček nás u druhé brány pustí dál. Já mu na oplátku řekl, že jsme Češi na kolech v jejich krásné zemi, on otevřel bránu, my projeli, druhou bránu jsme jen tak minuli a už jsme ve víru událostí. Spousty lidí nacpaných do jedné ulice, odhadem mohla mít dva kiláky. Pěšky, jeden za druhým jdeme, fotíme, vyhýbáme se, vidíme tribuny za kterých někdy později budou lidi sledovat průvod masek. Ty masky jsou někdy až zběsilý, jindy krásný od mladých děvčat a nebo honosný, to když jde pan král s královnou. Slavit s nimi nebudem, vždyť nás většina cesty teprve čeká. Ještě to nevíme, ale před námi je lehký kufr (bloudění) a taky kopec. Zvládáme ho pěšky, na kole, jak kdo chce a hlavně s úsměvem. Jestliže Vás něco bolí a přesto jedete na kolo, protože jste rádi v partě, pak jste jako Ivča. Dobrá nálada okolo bolest přerušuje, potlačuje a je to lepší než v posteli kde na Vás má víc času. Ivčo je to tak, viď ? Je tady další krásné městečko – Riquewihr zařazené do seznamu nejkrásnějších vesnic Alsaska a považte, žil tady velký filosof Valtaire. Je horko, dlouho nebylo kafe ani víno, všude plno až v boční ulici průjezd hospody s milou servírkou. Ještě nezbytná procházka městem a zase do kopce mezi vinice. Dolů to pak jde dobře a rychle a tak brzy stojíme na okraji Kientzheimu. Ano to bylo to městečko kde po obou stranách ulice tekl malý potůček a uklízel město. Na konci pak stál starý tank u památníku padlých. Na kraji další vesnice se u vinice povaluje parta pražáků i s vedoucím zájezdu. Asi někde vyčmuchali levnější víno. Za chvíli jsme u hospody, ale je zavřeno. Další nacházíme na křižovatce cest skoro náhodou. Lokál je prázdný, ale venku je plno a vrchní to má daleko. Nakonec se ukázalo, že to nebyla ta hlavní příčina našeho zpoždění. Před námi se postavil tentokrát velký kufr. Po výjezdu z lesa jede proti nám kluk z naší výpravy, který chce jezdit sám. Ať si jede, hlavně že pomohl nás nasměrovat . Když už si to uháníme tou zaručeně správnou cestou, tak se z kukuřice po polní cestě vynoří parta pražáků i s Ivanem. To bylo veselý setkání. Na zbytku cesty se tahle velká parta ještě dvakrát rozdělí, ale k hotelu dorazíme všichni. Máme to za 47 km.
Druhá etapa začíná zase autobusem, který nás doveze do hor až skoro na vrchol nejvyšší hory Grand Ballon – 1424 m.n.m. Už samotná cesta nahoru byla hezká a my jsme se shodli, že je to jako na Šumavě. Přesto je tady rozdíl – Šumavu tvoří jehličnaté lesy, kdežto tady jsou jen listnaté lesy. Stavíme ve výšce 1343 m n m. Následuje asi šest km hřebenovky s výhledy do údolí. Po sjezdu do údolí je cyklostezka až do města Munster. Na náměstí u obrovské katedrály je vinná a kávová zastávka v restauraci U Cikána. Nálada je výborná a tak si zkoušíme znalosti francouzštiny. Vyhrála to Hanka : jak prý zní rada na hubnutí – žerrmííň. No, není to krásný ? Na mojí přímluvu nás z města vyvádí jeden místní cyklista, který vůbec nepochopil, že francouzky nemluvíme a podrobně nám popsal další cestu na Colmar. Pořád to jde dobře až na jednu bílou ceduli se šipkou vpravo a nápisem Colmar. Tam přece jedeme tak co ? Jenže jsme ve vinicích a za nimi ve vesnici, nikdo nikde až kde se vzal tu se vzal cyklista. Když vidí, že slova jsou marná bere nás do háku a dotáhne až ke středu města. Sami už podlezeme podchodem a u kostela Sv. Martina sedneme do stínu platanů na zmrzlinu. Pak už to jde samo. Uličky nás vcucnou a dovedou až ke kanálu pojmenovaného na „Malé Benátky“. Je dlouhý jen několik set metrů a jezdí na něm několik lodiček s turisty. Atmosfera dokonalá. V programu jsou tři průjezdy městem v následujích dnech a tak si něco necháváme na příště. Rada od šéfa, že se máme držet výjezdu na Freiburg se ukázala jako nešťastná, protože ty výjezdy byly dva asi tak dva km od sebe. My jsme chytili ten jižní a to znamenalo přejet po mostě dálnici s její křižovatkou a pak ještě kanál po silnici s hustým provozem. Prostě bylo to hustý, ale dobře to dopadlo. Bylo to 57 km.
Třetí etapa je rovinatá a má dva cíle. Citadelu Neu Brisach a vodní kanály, kterými je zemědělská krajina protkaná. Po asi dvaceti km jsme u pevnosti a branou vjíždíme dovnitř. Jsme v městečku postaveného uvnitř osmiúhelníku vytvořeného z vysokých náspů , zdí a vodních příkopů. Domy ve městě jsou stavěny do pravidelných čtverců se dvory uvnitř. Centrum města je velké náměstí Place d´Armes. Vodním příkopem jsme město objeli a bylo 2.4 km, to znamená, že průměr města je cca 750 m. Za zmínku ještě stojí, že pevnost nikdo nikdy nedobyl. S malým kufrem jedeme ke kanálu a kolem něho až k místu kde je živo. Vedle hejna kachen si hrají dvě ondatry a nad vším má dohled pár labutí. Tady padá rozhodnutí, že se brzy s kanálem rozloučíme a vezmeme to nábližkou k hotelu. To se nám hned druhý den vymstilo, protože jsme nepoznali místo kde ve městě Colmar kanál končí. O tom až zítra. Po večeři nám vedoucí zájezdu připravil bonus, jak to sám nazval. Pojedeme busem do Colmaru a tam na jednom náměstíčku uvidíme a uslyšíme lidovou hudbu a tanečky v místních krojích. V rytmu valčíku se tam točí asi deset párů. Je to hezký, ale nás taky láká večerní procházka městem s pokusem o focení. Cestu zpět k autobusu vede Ivan oklikou, protože jak sám říká „je to kousíček“, mlaďoch jeden bláznivej.
Tak a pojedeme čtvrtou etapu. Autobus nás vysadí asi 40 km na jih pod Colmarem za vesnicí Westhalten. Odtud začínáme navlékat vesnice a městečka jako drahokamy na šňůru naší etapy. První je Rouffach s uříznutou věží zvonice kostela a starobylou radnicí. Hned za ním neunikne našemu zájmu supermarket Intermarsché, kupuje se víno, lahve na kolo a spousty dalších nezbytností. V jedné z dalších vesnic právě bijí na věži poledne, nikde ani živáčka, jen tu a tam profrčí traktor. Někteří z nás hledají vinařství a chtějí degustovat. Otvírací doba je ale neúprosná a i když signalizace v průjezdu vinařství řve, nikdo se neobjeví. Kdyby věděli jakou máme chuť a žízeň…. Jsme ve Voeglinshoffenu a nakládáme si těžký kufr, neboť je to do pořádnýho kopce. Skončíme až nad vinicemi u lesa a vedle kláštera Marbach. Už nějakou chvíli je všem jasný, že jedeme blbě a teď jde o to jak odtud a přitom se nevracet. Vydávám se na průzkum a najdu asfaltku od kláštera dolů na tu správnou silnici. Ta nám dá ještě jednou, ale dnes naposled zabrat do kopce za kterým následuje sjezd do městečka Equisheim. Je to vrchol naší dovolené. Město se pyšní titulem nejkrásnější město Francie loňského roku. Zatím ale musí počkat, my už jsme dlouho na cestě bez hospod a to takhle nejde. Posilněný se vydáváme na prohlídku města po jeho okraji, který kdysi postavili do tvaru atletického oválu a to hned ve třech řadách domů. Mezi první a druhou řadou je ulička, kterou jsme město objeli dokola. Trochu nám k tomu pomohl i místní vyhlídkový autovláček. Většina domů je hrázděných s trámy v černé nebo červené barvě a zdivem namalovaným snad do všech pastelových barev. Nechybí tu ani domy modré nebo fialové. K tomu je každý volný místo pod okny, na chodníku, na schodišti, prostě všude vyplněno kvetoucími muškáty , petúniemi, balkongoldy atd. Teď mě napadá co by tomu asi řekli moji skalenští, kdybych chalupu namaloval na červeno. No jasně, že blázen. Já to neudělám, protože k nám patří bílá a v jiném kraji může být i fialová. Svět je proto krásný, že není stejný. Těžko se loučíme, ale nejsou důležité detaily, nám zůstane navždy v hlavě celkový dojem. Úžasný místo. Popojedeme do Turckheimu, tam najdeme palačinkárnu, ochutnáme a mastíme to dál. Čeká nás průjezd Colmarem, má napříč tak 5 km. Máme kliku, z našeho směru je na chodníku cyklostezka. My totiž ani v deseti lidech nejsme schopni jet ve vláčku, máme mezi sebou mezery a taková situace se líp řeší na stezce než na ulici s provozem. Do centra už nejedeme, zážitků je tolik, že už je nemůžeme ani uvézt. Na kraji města vidíme kanál a tak hurá k němu, ale chyba lávky. Po pár km se ukazuje, že to není ten pravý. Kufr to byl lehký. Asi tak 4 km obloukem se vracíme skoro na původní místo , tam přejedeme most nad dálnicí a tady je ten správný kanál, který nás dovede až k hotelu v Bischwihru.
Po snídani jedeme domů. Zastávka ve Štrasburku na dvě hodiny byla krátká. Jó, být to první den a na tři hoďky, to by byla jiná. Po dlouhém sezení v autobusu a před vydatnou první večeří by to mělo ten správný smysl. Trochu času věnujeme části, které se říká „Petit France“, tedy Malá Francie. Čtvrť hrázděných domů s vodním kanálem. To vše po tom co jsme viděli je slabší odvar. Ovšem katedrála Panny Marie je jeden velký úžas. Její věž se tyčí až do 142 metrů a hlavní loď kostela je dlouhá 103 m. Barevné vitráže oken jsou původní za 13. stol. Až tam někdy příště přijedete tak si vylezte na vyhlídku , musí to být krása. Poslední co musíme vyřídit je návštěva Kerfůru a Mekáče. Všichni si už sedáme , v rukách kafe, pivo, hambáče, mapy a bůhví co je ještě, autobus se rozjíždí , vzápětí prudce zabrzdí, nos se rozpleskne na sedadle, kafe se vylije, hambáč je mokrý, je to radost. Patří to k cestování. Snad poslední historka se stala na dálnici. Změřili nás policajti a zavedli autobus na parkoviště kamionů. Jak ukazuje poslední snímek tak to všechno dobře dopadlo – řidič pokutu neplatil a my jsme do toho nešlápli. Prostě klika a tak to má být. Těším se, že příští rok zase někam vyrazíme.
Už dvakrát jsem odložil etapu „Na brambory do Německa“. Pojedeme ji tuto neděli 21.9. Pozvánka bude ve čtvrtek. Mějte se kamarádi. Váš Pepa D.
Tak jsem se cítila znova jako na dovče. Prima to bylo.
k Alsasku:byla to dobrá volba,krásný kraj,dobrý lidi kteří poradili i když jsme rozuměli jen sporadicky,vinohrady na které nebyl jen užasný pohled,ale nás vyčerpané cestou i osvěžovaly,takže jsme to v pohodě dali,hotel jedničkový.Hovno u autobusu se ti také Pepo povedlo (myslím vyfotit).Ahoj.
Hanko řechtám se jako kůň poslední větě a posílám velký díky za Tvůj příspěvek. Bylo by hezký kdyby každý přispěl nějakým postřehem. Ještě jednou díky. Pepa
Ahoj Pepo
Ty nás spisovateli je to úžasný jak dokážeš sesumirovat a napsat překrásně články a k tomu ještě neco užitečného z dějin —z čehož se všichni taky poučíme ze?
Bylo to krasne a diky Tvým povedenym fotkám me to zůstane snad i v Te me hlavě zapometlive!!
S Tebou se můžeme vydat i na kraj světa bez obav —pro Tebe není nic tabu!!!
A co dodat. —Diky diky iv