Archivy
Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Zprávy

Zpráva o „kousku jara“ .

Kamarádi, tedy spíše kamarádky, ale Vy mi rozumíte.  Teď už je pondělí ,venku padá sníh a teplota je jeden a u Frantovek dva. Zima bojuje, ničí květy meruněk a nám dovoluje jezdit jen když si dá pauzu k nabrání sil pro příští týden. My už podruhé tu přestávku využili k výletu do blízkého okolí.

Tentokrát jsem vybral Plesnou a blízký minerální  pramen jako cíl cesty.Startovali jsme z okraje města kde nás jednu chvíli bylo třináct, ale Laďa měl papírovou čepici což je jasné znamení, že dál nepojede. Už jsme si všechno řekli, dokonce i s holkama co málo jezdí se pozdravili a jedeme na Žirovice.  Dál po poli k hradu kde dělám rád společný foto. Že nakonec nesouhlasí počet na fotce s počtem na etapě je dáno jistým nezájmem kluků, nechutí, nebo co ? Laďa s oblibou pronáší : “ Já už to nemám kam dávat „. To má ještě z doby kdy se dělaly fotky a už mu to zůstalo. Pro historii našich výletů je to škoda, vždyť podívat se pěti letech na stejné lidi, kteří jen jinak vypadají je normální a žádoucí.  Z „taktických důvodů“ objíždíme Skalnou přes koupaliště a dál do lesa až k místu u louky. Tam se už dnes podruhé setkáváme s trojicí dvou děvčat (ten třetí byl asi chlap), která upoutala pozornost nás kluků, zvláště ve chvíli kdy odjížděly. Průjezd lesem je moc hezký i když ještě nic nekvete. Já si tady plánuji jak na zpáteční cestě uděláme malý oblouček pro zpestření cesty. Hromada klád na kopci byla tak velká, že překonala i ty ze Šumavy.  Jsme na kraji Plesné kde je umělý svah pokrytý vrstvou kůry. To zajímá Zdenku . Ona k životu potřebuje hodně kůry a tak spolu popojedeme blíž ke dvěma mladým paním, které nahoře něco sází. „Pomáhej Pán Bůh “ pozdravím, protože je správné když flákající se pozdraví pracujícího a ne naopak. „Prosím Vás kde jste sehnali tolik kůry ? “ ptám se a všímám si jak ta mladší se ani nesnaží schovat zachumlaná tanga. Při představě jakou práci dělá jsem jí upřímně politoval. Zdenda se toho moc nedověděla, leda by vyrazila do Varů o kterých nejvíc povídali. Se sklopenýma očima jsem poděkoval a odvedl partu do středu Plesné.

Z veliké, textilní fabriky tady stojí torzo, kdy rohy bývalé budovy jsou zachovány, vlevo ve čtyřech patrech a vpravo v pěti. Střední část je prosklená a bude zde  česko – bavorská expozice válečné a poválečné historie. Sousedi jsou sice Sasíci, ale Bavoři nejspíše měli peníze na tento projekt a EU taky. No těším se na otevření, to určitě bude náš zájem.  Vzdalujeme se odtud po nové silnici směrem k Brambachu.  Na druhé straně stojí auto německých policajtů, takže stačí jedna fotka tím směrem a myšlenka, že jednou bude líp. Vracíme se už po vyznačené cyklostezce dolů na kruháč a zastavíme až v místě kde se chodí pro minerálku.  Musí se po strmém svahu krajnice dolů, ale pak taky nahoru a to sem jezdí lidi s přepravkama lahví.  Šikovný starosta by těch deset schodů mohl zahrnout do obří stavby a udělat radost lidem, kteří  třeba na expozici ani nezajdou. Dříve si  výjimeční starostové dokázali u velké akce postavit i barák. Teď už to nejde !?

My musíme nahoru na Vackov abychom mohli použít novou asfaltku ve sjezdu do Lomničky. Byl to fofr.  Tady se propleteme „mílařskou cestou“ na pastvinu a zase dolů až k potoku kde nás čeká betonový mostek bez zábradlí. Pod ním asi metr teče voda ! Ne, já nevolám po zábradlí, ještě by takový malý brnknutí řídítkama mohlo způsobit pád z výšky a to se v našem věku nehodí.  Jirka už upaluje tam , kam jezdíme vždycky, jenže já mám jiný plán.Musíme tady doprava abych mohl partě ukázat pohled do obří pískovny. Je to úchvatný pohled. Jednoho napadne :“kolikrát tady musel nakladač hrábnout, než to celý naložil ?? „, no zkuste to sami spočítat. Já jen napovím, že jedna lopata by mohlo být půl kubíku. Jsme z lesa venku a nabízí se nám krátká stezka ke hřbitovu a my pak jedeme vlevo mezi baráčky, kde se říká „Šneky“.  Teď doleva a uháníme k lesu ze kterého jsme před několika hodinami přijeli. Tady se kouknu do telefonu na aplikaci Cyklometer a ona nelže : mám tady 35 km, rychlost 14.2km/h, čas na cestě 2h 30 min. a čas stání  1h 13 min. a to nebyla žádná hospoda !

Čas letí, my musíme taky. Čeká na nás chalupa kde je pivo a kafe. K tomu vezou Hanka a Helena buchty celou cestu. Když jsme zase na tom kopci kde jsou klády tak tam prožijeme dvě události. Jednu smutnou a jednu radostnou. Začnu tou smutnou : bráchovi nejde zapnout motor ! A ta radostná ? No právě přijela ta trojice dvou děvčat, které Zdenka zná takže je zastavila a bylo z toho hezký povídání.  Dál frčíme z kopce, přes louku taky, bráchovi vychladl motor a znovu naskočil a za chvíli jsme u koupaliště. Nakrátko vyšlo slunce, to abych mohl pořídit další fotku naší barevné skupiny.

Jsme u chalupy.  Thálie se hlásí jako servírka a brácha pomáhá s pivem a sezením. Uvařit pět káv, to není jak za Turecka, to chce čas ! Presso z toho bylo. Jíťa dovezla výbornou kávu, která zbyla i na příště a dál. Klábosíme usilovně až mě napadá dát si společnýho frťana na oslavu mojí ukončené etapy zápasu o zdraví. Ještě zmínka zpátky. Můj malý příbuzný vždy nabádal svoje rodiče aby si dali ještě jednoho „prcana“ – rozuměj, že v rodině se neříkalo frťan, ale prcek. Nezapomenutelné ! V tom přijíždí Iva a přesto, že se necítí dobře tak přinese tác výborných jednohubek. Díky.  Jenže lidičky nezapomněli a žádají si vyprávění o tom co bylo tím vítězstvím. Zadrženě vyprávím o svých pobytech ve špitálech, o náplastech ze kterých se dá vystoupit jen velmi pomalu a mě se to po dvou letech povedlo právě v neděli 28.3.2021. Vyprávět celé partě o zdraví je ošemetná věc a někdy to může být pro ostatní otravný. V Americe je to doslova neslušný. Tak snad jsem z toho vyšel vzpřímeně. Je hezky, ale taky dlouho. Pojedeme domů a franťáci nás doprovodí do Drahova.

Kdo byl : Lahu., Milada, Hanka, Jíťa, brácha, Zuzka, Zdenka, Thálie, Helena a Jitka  (já ani nevím jak se jmenují dál) a já. Tak brzy naviděnou se těší Pepa D.

Krátké ohlédnutí.

Kamarádi moji. Rozhodl jsem se, že v této době nicnedělání se pokusím o ohlédnutí zpět na náš cyklistický život. Byli jsme na to dva, přesto to trvalo několik hodin. Ještě může být zajímavé, že tuto zprávu začínám psát dvacátéhoprvního (ledna), dvacátéhoprvního roku , dvacátéhoprvního století. Další podobná číselná přesmyčka nastane 1.2.

Z dostupných pramenů a dílčích vzpomínek jsme dali dohromady první roky. Vím, že cykloparta kolem Pepíka Škvora jezdila už léta předtím ale kam to opravdu nevím.  Já začnu rokem 1998 ! Vyjmenuji tady jen dovolené, výlety autem a taky počet etap ,které jsme v daném roce najezdili. Když se někdo bude chtít dovědět víc a nebo zavzpomínat tak si musí otevřít naše stránky kde je od roku 2011 až dodnes dlouhá řada textů i fotek jak z dovolených, tak i etap.

1998 – Medlov, z této akce dokonce existuje film od Milady a také mnohokrát opakované vzpomínky některých z Vás. V zimě jste byli na lyžích v Albrechticích !

1999 –  Jelo se na šumavský Stožec. Ubytování v rozestavěném penzionu jsme nazvali „Kosovo“, protože to připomínalo válečné podmínky. Rok kdy jsem já přišel do party. V zimě jste jeli zase na Šumavu do penzionu Studený potok.

2000 –  Třeboň Dvorce – velký statek na okraji Třeboně a to bylo poprvé kdy jsem zajišťoval ubytování pro partu, ale ještě ne etapy. To dělal Pepa Š. Vzpomínáte jak nám přidělil úseky etapy a s mapou předal velení ? Jarda Nikotýn z Ponědráže udělal ňadra atd. Byla to sranda. Zima byla v Úborsku což byla práce Ládi Jandy.

2001 – Kraskov u Seče, tady nemám žádné zápisky, možná, že někdo z Vás mě doplní. Běžky byly v Beskydech.

2002 – Novohradské hory s ubytováním v Žumberku. Poznámky o etapách atd. se dochovaly. Na běžkách jste byli v Prášilech.

2003 – Česká Kanada a ubytování v Nové Bystřici. U nedaleké hospody Dračice si Beranička zlomila klíční kost. Běžky se konaly na Bublavě.

2004 – Chřibská – pension Mencl.  Začátek našich přátelských vztahů s rodinou Menclů. Jejich vynikající kuchyně a obsluha paní Zdeničky nikde nebyla překonaná. V zimě byla Kovářská.

2005 – Znojmo – pension Austis. Z paměti nezmizí den po velkém dešti kdy jsme potřebovali projet po poli, ale to se nalepilo na kola až nebylo možný jet. Pomohla hospoda s hadicí.  Modrava

2006 – Jizerské hory – hotel Sportu u Josefova Dolu. Byla to krása a my se ještě vrátíme.

2007 – Česká Kanada – Nová Bystřice, hotel Nobys a od středy pak Třeboň, penzion U Třeboňského kola. Při etapě do Slavonic měla Kika pád…

2008 – Lipno s ubytováním v penzionu Vřesná u Frymburku. Jedna etapa (60 km) se jela v Rakousku kolem Dunaje do Passova a dále podle Innu … Od tohoto roku jsou ze všech dalších dovolených pořízena alba fotek, která čekají na Váš zájem …

2009 – Zell am See Rakousko, poprvé s cestovkou Ivana Čížka. Tuzemská dovolená byla Český les s ubytováním v Klenčí pod Čerchovem.

2010 – Rakousko – jezera a Francie – Burgundsko, obojí s Čížkem.  U nás jsme byli v Českém ráji a bydleli jsme na Malé Skále. Pamatujete na etapu do pivovaru Svijany ? atd …

2011 – tento rok začal web cyklodusak.cz kde jsou všechny naše akce zdokumentovány jak  zprávami, tak i fotkami. Dále jsme pořizovali alba fotek a popisem. Asi hlavní akcí tohoto roku byla dovolená s Čížkem na Lago di Garda námi početně obsazená. S cestovkou z Mělníka jsme byli ve dvou ve Švýcarsku – Bernských Alpách.  U nás jsme byli pro velký úspěch v Chřibské u Menclů. Etap bylo 15.

2012 –  Toskánsko byl jeden z nejkrásnějších zájezdů s Čížkem.  Doma jsme se vypravili do moravského Šternberku. Jen připomenu Velké Losiny a vodní nádrž Dlouhé stráně.  Etapy : 12.

2013 – Rakousko – Innská stezka , sem patří připomínky na Innsbruck, etapa na Schweinfurterhütte při 6 st. a sněžení a zámek Neuschwanstein.  Konečně jsme se vypravili do Krkonoš s bydlením  v Trutnově . Počty etap začínají stoupat, letos 17.

2014 – rok začal velikonočním výletem do Prahy s bydlením na ZU v Suchdole. Tam nás čekala Stáňa a výlet v dešti na Okoř. Druhý den přesun na Zbraslav a okruh Prokopským údolím . Do ciziny byly zase výlety dva a to Alsasko a Bodamské jezero. U nás jsme ještě jeli na týden do mého rodiště Děbolína u Jindř. Hradce. Letos to zopakujeme. Opět to bylo 17 etap.

2015 – v březnu jsme jeli do Prahy za Stáňou, která nás provedla Vyšehradem, Pražským hradem a Tech. muzeem a druhý den pro nás udělal Honza Beránek exkurzi do České televize. Dovolené byly v Chřibské a v Třebíči kde jsme kromě židovského města a hřbitova viděli Elektrárnu Dukovany a obědvali jsme v „Postřižinském“ pivovaru v Dalešicích..  S Čížkem jsme byli na Lago Magiorre.  Ještě to nebyl rekord, ale druhý nejvyšší počet etap za rok – 23.

2016 – U nás jsme si zopakovali Chřibskou a úplně poprvé jsme jeli v létě na Šumavu. Do Suldenu jsme jeli na poslední víkend srpna na „Den cyklistiky“ čímž se rozumí výjezd na Passo di Stelvio (2760 m.n.m.) v pelotonu několika tisíc cyklistů.  Zell am See byl krásný zájezd s výjezdem po Grossglocknerstrasse kde jsme zapadali sněhem. V září byl ještě autovýlet do zámku v Klášterci nad Ohří, kde je muzeum porcelánu. Připraveno bylo 19 etap.

2017 – nejvíce nabitý rok. Když jsme jeli do Jizerských hor – Kořenova tak jsme se stavěli zase u Menclů na selské polévce. Pak jsme viděli celý Jizerky a na závěr byla návštěva u Kopků v Jablonci. Pamatujete tu bezva hruškovici ? Cestou domů jsme ve Slaným poobědvali s Milčou Silným. Další dovolená byla v Bílých Karpatech s ubytováním v Luhačovicích. Náš průvodce se jmenoval Milan Zpěvák – děvčata si jistě vzpomenou. Ukázal nám spousty orchidejí, Moravské Kopanice, Žítkovou, prostě nádherný kraj. Ještě ta bouřka u dobrých lidí !? V malé skupině jsme jeli znovu do Suldenu a já potom s mým švagrem do Švýcarska. Snad se to letos podaří znovu. Čtyři děvčata (Veronika, Kika, EMaruš a Jíťa) byly s Čížkem na Korsice ! Rok končil návštěvou zámku Chyše, kde nás provedl sám pan Lažanský. Taky se tam vrátíme. Tento rok to bylo 18 etap.

2018 – Už v lednu jsme měli autovýlet do Jenče u Prahy kde kde je velice významná instituce – Řízení letového provozu – se jmenuje. Bráchy Ládi syn Petr tam pracuje a právě tam měl výstavu vlastních obrazů. Výklad o fungování ŘLP nám dal mluvčí pan Klíma. Ještě jednu cestu do Prahy jsme měli včetně setkání s Peggy a Adamem. Potom v dubnu jsme zajeli do Bečova nad Teplou kde můj známý kastelán nám dovolil návštěvu. Cesta domů vedla přes Loket se zastavením u Jitky Hlavsové. Tuzemský dovolený byly dvě : Chřibská, jak jinak a pak Novohradské hory. Ven jsme jeli do Dolomit a tady mám trochu problém. Nechal jsem kolovat album fotek a ono se nevrátilo tzn. že některá z Vás ho má nevědomky doma. Prosím podívejte se ! Ve snaze  ještě toho hodně stihnout jsme odjeli rekordních 24 etap.

2019  – V posledních dnech roku 2018 jsem začal marodit. Přesto se podařilo  najet 13 etap v našem okolí.

2020 – Když už jsme sedali na kola přišla pandemie. Co to je Covid 19 nikdo nevěděl. Ten první nápor ještě vláda poslouchala odborníky a tak to proběhlo v rámci možností. My jsme najeli 9 etap a zavřeli jsme se doma, protože virus se vrátil.

2021 – Plány jsou hotový : v květnu od 10.5. do 15.5. budeme v Děbolíně s jednou etapou do České Kanady.  V červnu pojedeme 6.6. až 13.6. do Chřibské. Mohly by to být postkoronavirové lázně a k tomu několik nových cílů etap. V červenci 4.7. bude start dvojnásobných Mílí v Hranicích . Cíl pak bude po cca 20. dnech na Bramborárně v Třebeni.  Věřím, že většina z nás se nechá očkovat, protože to právě může být „vstupenka“ k dovolené a nejen proto. To bych ty racionální důvody očkování příliš zkrátil. Nedejte na lži přicházející z Kremlu a nebo od popletených umělců a jiných prominentů – viz. Klaus.

P.s.  Ještě jsem zapomněl zveřejnit celkový počty akcí :  dovolených bylo od roku 1998 celkem 44 a k tomu 7 výletů . Najezdili jsme  od roku 2011 celkem 168 etap. Roky před tím jsme jezdili více méně pravidelně jednou za 14 dní.

Hodně zdraví Vám všem přeje Pepa D.

Podzim 2020

Kamarádi, těchto několik slov Vás má nasměrovat do galerie kam jsem dal fotky ulovené v přírodě za dobrých a nebo ještě hezčích světelných podmínek. Slunce moc vidět není, proto se snažím  využít každé vhodné chvíle. Včera v  podvečer (2.11. – památka zesnulých) se na obloze ukázaly nevídané barevné obrazy. Být věřící tak napíšu, že to byl vzkaz z nebe od našich nejbližších. Bylo to prostě fascinující a já to za nějaký čas dám na stránky.

Myslím na Vás jak asi prožíváte tyto dny plné vládních opatření . O několika lidech z party vím, že jsou zdraví jako řípa – třeba Laďa, (nebýt toho kolena), Jíťa (nebýt toho ramena) a nebo Kika (nebýt toho kotníku). To jsou Ti podmíněně zdraví a pak jsou Ti úplně zdraví jako je Thálie a EMaruš, které jsem viděl jet na kole za mírného deště  do mírného kopce za městem  nakoupit. Záměrně nezmiňuji Ivču, protože je jedna z mála, která se umí přihlásit na těchto stránkách.  Co Vy ostatní ? Dejte o sobě vědět !

Většinou máte dost času tak si třeba otevřete kalendář příštího roku a vyhledejte si tam datumy již objednaných dovolených. Ta první bude od 10.5. do 15.5. 2021 v Jižních Čechách. Konkretně se jedná o moje rodiště, vesnici Děbolín, kde jsme už byli, ale ne všichni. Pro Ty co tam nebyli jen sděluji, že se jedná o penzion – keramika na statku. Proti minulým letům můžeme počítat i s večeří a po večeři je dokonce k dispozici vinný sklípek tamtéž nově zřízený.  Další podrobnosti sdělím později až dostanu Vaše přihlášky. Nebo mi zavolejte !  Druhá dovolená je od 6.6. do 13.6.2021 a věřte, nevěřte, je to opět u Menclů. Tady už mám sestavu zájemců téměř uzavřenou.

Mějte se hezky, žijte zdravě a dejte o sobě vědět ! Váš Pepa D.

Zpráva z cesty okolo skleníku.

Okolo zavřeného skleníku.

Kamarádi, ta etapa se měla jmenovat „Okolo zavřeného skleníku“ a pak by to byla pravda. O později. S bráchou jsme se franťáků nemohli dočkat tak jsme jim jeli lehce naproti . První se objevila Martina L. To nebylo překvapující. Za ní hned další holky, ale žádnej chlap. Po chvíli se to vyrovnalo, ale hned od začátku bylo jasné, kdo je na etapu pořádně nažhavený. Nezbytná fotka na začátku a nemá cenu se jí vyhýbat, jak to dělají někteří pánové. Podívejte se do galerie třeba pět let dozadu a hned Vám bude jasno !

S větrem v zádech …

Dnešní etapa se dotkne silnic s provozem jen velmi málo. Proto za přejezdem hned doprava a směr Cheb až k dalšímu přejezdu. Směřujeme k dálnici resp. k jejímu přejezdu odkud je silueta Slavkovského lesa opravdu krásná, protože viditelnost je bezvadná. Teď si musíme užít pár set metrů po makadanu, u dálnice se to výrazně zlepší a je možné sledovat za jízdy spousty keřů šípkových růží se zrajícími plody. Jejich rudá barva je na slunci opravdu krásná a zdravá. V Potočišti to zase uhýbáme doprava a zeleným tunelem se ocitáme mezi poli s krásným výhledem na svahy Slavkovského lesa a později taky na mohutnou reklamu orlice Mattoni. Konečně máme ten rozbitý sjezd za sebou a projíždíme Odravu. Za Lipoltovem v březové aleji fičí vítr šikmo přes cestu a fotkám pořízeným v těchto místech dodává „šťávu“. Horší je to se samotným Lipoltovem, kde za poslední rok vznikla obrovská oplocená parcela se spoustou vykácených stromů. Vypadá to na parcelu nějakého zbohatlíka a nebo něco jiného na co si musíme počkat a nebo se někde zeptat. Přiznám se, že to dál zkoumat nebudu. To místo se mi nelíbí, byla tam udělána spousta škody a není co obdivovat. To opravený hrázděný statek na křižovatce k Tuřanům je opravdu hezký.  Poslední úsek této vodorovné cesty je na Mokřinu. V údolí, kolem potoka je posekáno a svěže zeleno. Byl to poslední úsek s větrem v zádech a jsme na nejvzdálenějším bodu naší etapy. Horší je, že Laďa hlásí téměř prázdnou baterku.

Zavřít a nenaštvat není jen tak …

Když jsme vyjeli krátké serpentiny naskytl se pohled na dlouhou dálniční estakádu. Jsme na prvním kruháči a tedy nad dálnicí, následuje druhý a pak na starý karlovarský silnici, třetí.  Náš směr  jsou Dobroše, malá osada na kopci nad Kynšperkem. Sjedeme dolů a stavíme na křižovatce cyklostezek. Chybí nám tři – Martina, Jirka a Laďa. Všichni ostatní posedlí touhou po dobrým kafi se nedají udržet a tak se dáváme do pohybu. Být to někde na dovolené, tak to nedovolím, ale u nás si to můžeme dopřát a držet jim místo v kavárně. Jenže ouvej ! U vjezdu ke skleníku sice nadále stojí reklamní tabule, ale nikdo jsme si nevšimli, že na ní je poměrně malá cedulka oznamující, že od října do února je tady zavřeno. Takže jsme zajeli až ke skleníku, kde už nic takového nevisí, tam jsme se krátce rozčílili a vrátili se na cyklostezku, kam právě doputoval Laďa a spol. Pokračování se nabízelo hned – ke koním. Mezi tím si Lahu a Kapři vytelefonovali pizu na Stínadlech a my ostatní jsme zůstali v Nebanicích  U Zlaté Podkovy. Nejen, že tam bylo otevřeno, ale bylo tam na slunci neskutečně hezky. A kafe s meruňkovým koláčem bylo taky dobrý.  Po pomalém přesunu do Chocovic jsme se loučili a přitom plánovali příští neděli. Prý bude pršet, tak uvidíme, času dost.

Kdo byl ?

Lahu 3x, Kapři, Laďa, Iva, Hanka, Zdenka, EMaruš, Thálie, Lída, brácha a já. Hezkých 40 km !

Zpráva z autovýletu.

Kamarádi moji, ta sobota 26.9.2020 byl den deštivý, studený, prostě jako dělaný pro válení se na gauči. Ale přesto se nás našlo třináct, kteří z počasí strach neměli. Vydali jsme se tedy do Šindelové  na čtvrtý ročník setkání přátel Vysoké pece. Mapy.cz nám spolehlivě naplánovaly cestu a bylo opravdu zajímavé projet se po silnicích, které jsme vůbec neznali byť jsou tak blízko nás. Přijeli jsme na místo brzy, jako první hosté pana šéfa. Nebylo těžké ho najít a pozdravit se s Jirkou Hrůzou, který je nejen majitelem Rotavských strojíren, ale taky šéfem početné skupiny nadšenců (spolku za zachování hutě v Šindelové) , kteří od roku 2015 pracovali na záchraně této velice významné technické památky. Prostě zase se něco pěkného povedlo a je třeba smeknout před tímto dílem.

Na začátku devatenáctého století byl rod Nosticů rozesetý po Evropě a byly to hlavy pomazané.  V roce 1818 dokončily stavbu dřevouhelné vysoké pece v Šindelové. Železnou rudu dováželi na povozech z Horní Blatné a také z nejbližšího okolí Rotavy  aj. Vodu potřebnou pro pohon vodního kola získávali po okolních svazích a důmyslnými kanály ji přivedli až k peci. Vodní kolo pak pohánělo různé transmise a tou nejdůležitější bylo dmychadlo vhánějící vzduch do pece na podporu hoření dřevěného uhlí. Nebyla to žádná legrace vyvinout teplotu někam k 1600 stupňům při kterých se železo tavilo a bylo schopné při odpichu vytékat do připravených forem. Každý den až 2.5 tuny . V areálu bylo několik válcoven plechu, který na začátku této éry měl tloušťku 5 mm a později jen 2 mm čímž se stal konzervárenským plechem pro celé Rakouskouhersko. Práci tady našlo bezmála tisíc lidí pro které byla postavena i „závodní“ jídelna.  Spolek má ještě další plány, ale ty už nebudou překážet návštěvníkům vyhlídky na peci. Např. v místě tubusu pece chtějí udělat skleněnou , kruhovou podlahu na vyhlídce a na dně pece pak umělé, osvětlené ohniště, které umožní pohled dovnitř.  Vyhlídka bude přístupná jen s průvodcem, kterým bude většinou pan Rudolf Kovařík, velmi známý meteorolog amatér, který naší partu provázel i dnes a měl k tomu moc hezký výklad. Kdo měl postřeh jako Jíťa tak na jednom z panelů objevil fotku naší party z minulé návštěvy. Já jsem mu jí poslal a on s ní takto naložil. Hezký pocit nás zahřál.  Ještě zbývá oznámit, že se mi podařilo domluvit s Ing. Jiřím Hrůzou, majitelem Rotasu – strojíren v Rotavě,  návštěvu naší party přímo ve výrobě. Termín myslím, že bude nějaký zimní měsíc.  Stejně tak je hotová domluva s panem R.Kovaříkem, který umí poutavě vyprávět o počasí a to tak dlouho, jak budeme chtít. Navrhl jsem mu dvě hodiny, on souhlasí . Společně vybereme místo a sejdeme se s ním.

Nelze opomenout, že v den naší návštěvy v Šindelové byl u vysoké pece kulturní program t.j. mladá zpěvačka Lada Feiferková, která umí nádherně zazpívat všechny hity populární hudby, Vondráčkovou nevyjímaje . Takže až někde na plakátě uvidíte její jméno, neváhejte. Druhým vystupujícím byl Milan Pitkin. Znáte jistě koktavého vypravěče anekdot ze skupiny Ivana Mládka. Ano to je on. Tentokrát nekoktal, vyprávěl a dokonce krásně zpíval. Nás ale tlačil čas, k tomu zima a v botách mokro, tak jsme ho ani neviděli a raději odjeli k Japošům na Hamry. Řidičů bylo minimum  takže Zdenka měla komu nalévat a ještě u toho mě stačila  přesvědčit, že můj termín odjezdu se musí alespoň o 15 min. posunout. Musí se nejdříve dopít, pak umýt nádobí a rozdělit výslužku. Na to Jana nikdy nezapomene. Taky nevím jestli jste si stačili při průjezdu Jindřichovicemi všimnout, že je tam opravený překrásný kostel sv. Martina a mauzoleum, kde jsou uloženy ostatky zemřelých Srbů pracujících v místním zajateckém táboře od r. 1915.  a dole na návsi socha sv. Jana Nepomuckého. Kromě toho je v obci zámek – sídlo Sokolovského archivu, takže zase něco na nějaký výlet.

Jestlipak si ze seznamu účastníků zájezdu uvědomíte, že jsme sebou měli dvě krásné jizvy. Ale co to píšu ? Musím je rychle pojmenovat. Jedna patří Jítě a je to na klíční kosti pravé ruky a druhá je Kiky a to je pro změnu kotník pravé nohy. Pořídil jsem fotodokumentaci, kterou na stránky nedám, ale je k nahlédnutí v archivu bramborárny v Třebeni.  Takže kdo byl ? Jíťa, Iva, Kika, Zdenka, EMaruš, Thálie, Japoši I. i II., já a pak taky Janďáci, kteří na přesun k Japošům už neměli čas. V neděli 4.10. by to asi šlo !

Zpráva z cesty na lišky pro Jitku.

Kamarádi, tedy většinou sem patří kamarádky, protože toto oslovení našeho malého pelotonu je výstižnější. Rovněž název té dnešní etapy byla nadsázka, protože houby mají právě pauzu a je možné, že se po víkendových deštích zase objeví. Byla to tedy živá vzpomínka na Jíťu, která  doma čeká až se kostičky uráčí a srostou.

Cestou, necestou …

Sjelo se nás docela dost – 11.  Nejdříve to byl přesun na Milhostov a dále na Bor. To jsou kilometry záplat a buďme rádi, že ne děr a výmolů. Pak to ale začalo. Spojka mezi poli do Kopaniny je hodně používána zemědělci s jejich obřími traktory, kterým je docela jedno po jaké cestě jedou. Prostě ty makadanový cesty jsou postupně rozebírány a stávají se pro cyklistu nesjízdnými. Tak tudy jezdit nebudem. Další úsek na Čižebnou byl krásný asfalt a kopec na hřeben byl zase rozemletý , stejně jako sjezd do údolí Libockého potoku, který napájí přehradu Horka. Tolik o cestách, třeba se ty info někomu hodí a rovnou si myslím, že hlavně nám v budoucnu. Jsme na místě, odbočujeme doleva ve směru na Studenec.

Kde jsou ty lišky ?

Když jsme tudy jeli naposledy asi před čtyřmi lety, tak  bylo lišek dost a stačilo je sbírat pohledem z kola. Už jsme na místě, kterému jsem dal jméno „Lesní divadlo“. To tenkrát stály asi 50 m od sebe vzrostlé smrky a svah za nimi právě začal zarůstat mladými smrčky. Vypadalo to jako hlediště a my na cestě jako herci této scenérie. Nyní je vše téměř stejné, jen Ti diváci nám vyrostli a jsou z nich smrčí jinoši. Dám fotku do galerie a Vy si najdete sami tu minulou, která byla před čtyřmi lety t.j. v roce 2016 pod číslem 11 a jménem „cibulková“. Tady jsme se rozešli do lesa kolem a kromě starších hub nic. Po liškách ani památky, kdyby alespoň odřezek, ale ani to ne ! Thálie je zkušená houbařka a tak šla správným směrem kde našla několik obrů , „poddubáků“. Třeba z toho bude mít Jitka řízky a nebo skončí v bioodpadu . Raději toho necháme, vždyť v lese je zase strašný sucho.  Za chvíli jsme na Studenci kde je přírodní rezervace .  Na jaře je možné vidět orchideje několika druhů, které dám do galerie. Takové malé, kouzelné místo.

Rychlý přesun do skleníku …

Začínají se ozývat první zprávy o stavu baterek. V duchu si procházím následující cestu a vychází mi z toho hlavně sjezd až do Kaceřova. Začínáme ale do kopce. Ne dlouhého, ne prudkého, ale ten taky něco sežere. Když máme za sebou i výjezd z Krajkový, tak se ptám jak to je ? Slyším o jedné čárce a slibuji Zdence, že na Pochlovice jí vytlačím. Tak jsem taky udělal. Připomněl jsem si doby kdy parta jako celek ještě motůrky neměla. Často jsem tlačil některé kamarádky a pak jsem byl rád, že už to není nutný. Dnes jsem připravil těžkou etapu, pro hodně nabité baterky  a když se to náhodou Zdence nepovedlo, tak jsem tlačil, to dá rozum. Poslední výšvih byl ke skleníku a máme to. Káva i lehce ohřátá meruňková buchta byly výborné, všichni si to chválili. Jen pivo došlo, protože další dny v týdnu je zavřeno a paní majitelce se nechce nechat stát sud bez užitku. To je jasný a pomohl Šimáček, kamžto kluci odjeli. Teď ještě odtlačit bráchu do Chebu a máme to za sebou. Na rozlučkovým místě slyším o rozpálených sedlech, otlačených sedátkách a jak se to dá všelijak nazvat. Však si rozumíme. Moje rada je Sudokrém, což není mast na sudy, ale na kladélka. Tak si to holky vemte k srdci a bude líp ! K tomu přidávám, že tak dlouhou etapu dělat nebudu! Příští bude autoetapa do Šindelové. Podrobnosti dám do pozvánky.  Ještě kdo byl : Lahu 3x, Dr., Iva, Thálie, EMaruš, Lýdie !!!, brácha, Zdeňka a já.

 

Zpráva z etapy na Výhledy.

U sedmi rybníků …

Kamarádi, na dvoře se žádné překvapení nekonalo. Kdo dal nějak vědět ten taky přijel až nás bylo celkem osm. Nedalo mi to, abych šesti „nováčkům“ neukázal areál U sedmi rybníků. Minulou neděli jsem tam byl s bráchou a fakt se nám tam líbilo. Dříve neprůjezdný a těžko průchodný kraj se díky dotacím vyloupl v oázu klidu. Dříve jsme jezdili opravdu jen kousek vedle a teď tohle ! Nové cesty z válcovaného písku spojují úplně nové hráze s novými výpustěmi a přepady. Ještě abych nezapomněl na nově vysázené duby. Prostě všechno nové. Houby rostly všude, ale přece jen ty největší kusy našla EMaruš u posledního rybníku. Je zvykem, že každý rybník má svoje jméno. Na mapě jsem našel tyto : Hliněný, Prázdný, Prostřední a Velký Vydýmač. My jsme jich našli pět a ty dva poslední jsou naznačené vlhkými loukami a končí blízko vojtanovské trati. Cesta, kterou jsme dříve vůbec nepotřebovali, nás dnes poprvé zavedla k přejezdu, který už známe dlouhá léta. Takže čas od času, zvláště po deštích tudy projedeme abychom zjistili jak se oživlým rybníkům daří.

Výhledy …

Právě teď jsme u Dášiny směnárny ve Vojtanově a odbočíme doleva abychom s pomocí asfaltky dojeli ke kaštanu kde začíná ta dlouhá přírodní pasáž na jejímž konci je hospoda v mormálních časech hojně navštěvovaná. Doba normální není, venku sedí dva cyklisti a uvnitř nikdo. Nás osm, ba i víc, je tu dost často jednak kvůli výhodné poloze při našich cestách tímto krajem a taky výbornému pivu značky Bernard. Musím ještě popsat vlastní cestu. Jak jsem se zmínil tak začíná u kaštanu, kterému už letošní vegetace končí, protože zvláštní škůdce už svojí práci vykonal. Klíněnka jírovcová je nenápadný motýlek podobný molu, jejíž larvy vyžírají listy mezi horní a dolní pokožkou, list hnědne a usychá. Cesta je kamenitá , netrvá to dlouho a přechází do louky. Ta má nejprudší stoupání do lesa kde se brzy ukáže křižovatka s třemi cestami, jak v pohádce. Ta vpravo je správně ! Za pár šlápnutí zase stavíme, protože je tady bývalý kamenolom zalitý vodou. Kdo tu nezastaví a nefotí tak je ignorant a na tuto cestu nepatří. My jsme zastavili a fotili ! Pak se necháme vést dvoustopou lesní cestou až na okraj golfu. Je tady jedna z nejhezčích partií hřiště. Čekala tam malá skupinka hráčů na elektrovozítko, které je přepraví k další jamce. Kdyby u toho ještě chodili, tak by asi ztratili odhad vzdálenosti a bylo by zle.  Dnes  můžeme dál po louce, protože sucho nám dovolí projet jednu velkou louži. Jsme ve smrkovém lese a zase ty houby. S bráchou jsme si rozdělili role – já je fotil a on sbíral. No jasně, že mi jich pár dal a já po nich můžu docela lehce psát tuto zprávu.  Tak a je tady konec lesa a začátek chalupářské vesnice kde uprostřed je ta hospoda. Naše posezení nebylo krátké. Byl čas vzpomenout na ty, kteří chybí, protože jim něco je. Tak např. Jíťa má zlomenou klíční kost, před pár dny operovanou a prý už nebolí, nebo Kika – tu bolí operovaná noha od Šumavy, nebo Thálie, která když je takhle hezky tak musí k moři a ještě bych mohl pokračovat.  U stolu se pomalu rodí plán na další cestu k domovu a hned je jasný, že bude jednou nebo dvakrát přerušená hospůdkou. Tak se taky stalo. Když jsme přijeli do Vlastislavi tak tam tam stál pojízdný stánek – první důvod k zastavení, prý na frťana. Druhá nová hospůdka měla být v Krapicích, ale tam už jsme s bráchou nemohli, protože na nás čekala cesta do Skalný kde nás očekávala vnučka Míša s čerstvými zážitky z Toskánska. Prý brzy budou i fotky. Je příjemné sledovat naší mládež jak se pohybuje v našich stopách po světě.  Ještě nutno poznamenat, že výšvih kolem hradu Seeberg je vyasfaltovaný a to je bezvadný.

Hned po návratu z Chřibské jsem Vás informoval o možnosti navštívit znovu Menclovi a to v termínu od 6.6. do 13.6.2021. Přihláška ovšem musí být do konce září 2020 ! Kromě této, bude ještě jedna dovolená !  Kdo byl : Lahu, EMaruš, Ivča, Líba, Zdeňka, brácha a já.  Přes Skalnou to bylo 62 km. Mějte se do příští neděle hezky a přemýšlejte jestli pojedete 26.9. na Šindelovou kam jsme pozvaný na malou pouť spolku pro obnovu Vysoké pece. Jejich šéfovi Jirkovi Hrůzovi jsme to slíbili !  Zdraví Vás Pepa D.

Dovolená Chřibská 2020

Kamarádi, máme za sebou druhou letošní dovolenou do známých míst a taky k našim dobrým přátelům v Chřibské. Menclovi jsou výjimeční po všech stránkách, od povahy až po znalost těch nejlepších receptů pro přípravu večeří.. Mnohokrát v roce na ně vzpomeneme v nějaké jiné hospůdce když se nám zachce porovnat pokrm s tím  menclovským.  Přivítání bylo vřelé a také „vysokoprocentní“ to když mám na mysli slivovici.  My jsme přivezli dárky z trochu jiné gastronomie – brambory a oplatky a k tomu osobní dárek  pro Zdeničku od Kiky t.j. vyšívanou dečku s ladovským zimním motivem . Tím jsme tedy na Chřibské začali. Dovolená jako taková začala už u pošty ve Frant. Lázních. Rozdal jsme itineráře, dohodl jsem se s Jitkou a vyrazili jsme. Pro jistotu jsme ještě krátce zastavili u karlovarské pumpy, co kdyby tady čekali Japoši 1. i 2. Nečekali, protože Jana dobře porozuměla dohodě o setkání v KFC Chomutov. Tam jsme se vlastně všichni sjeli i když jsme spolu nejeli. Po krátké zastávce byla na programu návštěva zámku v Duchcově. Casanovo už se na Tebe těšíme.

zámek v Duchcově

Na konci 17. stol. rod Valdštejnů postavil v Duchcově zámek .  Nedaleko odtud, v Teplicích se stále více rozšiřovalo lázeňství. Tato dvě města si šla „na ruku“. Jedno poskytovalo klid, který vedle léčivých pramenů a dalších procedur upevňoval zdraví a druhé, právě na zámku, to mělo opačně. Nepřetržitá zábava, bály a pijatiky naplňovaly život šlechty z té druhé strany.  V organizování zábavy byl tehdejší knihovník a společník Josefa, Karla, Emannuela z Valdštejna Giacomo Casanova jako ryba ve vodě. Prostě v tom uměl chodit  a ještě byl schován před tlakem šlechty z jiných , vzdálených krajů kterážto usilovala o splacení jeho dluhů. Celých třináct let zde žil a dříve než dluhy splatil tak  zemřel ve svém oblíbeném křesle. Stalo se to v roce 1798. Prohlídkovým okruhem, který nese Casanovo jméno nás provázel velice svérázný, velmi vzdělaný,  poměrně mladý muž, který svoje povolání bral více jako roli než jako zaměstnání. Většině z nás se to opravdu líbilo.

Je tu neděle,

a s ní první etapa naší dovolené a také první dělení party na dvě skupiny. Jednu má vést Jirka a pojedou delší variantu přes Zadní Jetřichovice a druhou povedu já přes Zadní Doubice. Místem setkání má být hospoda na kopci u lesa nad Hinterhermsdorfem. Jirka hospodu minul bez povšimnutí a chtěl jet  k rozhledně Weifberg cestou, kterou já chtěl sjíždět. Náhodou  jsme se potkali na okraji zmíněné vesnice  a po krátké dohodě jsme se vydali do hospody u lesa. Bylo horko !  Z venkovního posezení jsme na protikopci viděli náš cíl – rozhlednu Weifberg. Jedeme tam a samozřejmě je to do kopce. Japoši zůstávají na návsi pod lípou a mají můj slib, že se pro ně vrátím i když parta pojede jinak.  Ve vesnici se právě jede cyklomaraton a  na první dojem to vypadá, že nás pořadatelé ani dál nepustí. Po krátkém vyjednávání  se to povedlo a my stoupáme do kopce za svým cílem a taky po cestě kudy vede závod. Když jsme už na kopci tak přijíždí první ze závodníků a pak ještě s velkým odstupem další. Věnovat se jim nebudeme, není s nima řeč. Po krátkém výšvihu jsme pod rozhlednou, hranatou, dřevěnou stavbou se střechou. Výhled je pěkný, kazí ho jen horký vzduch, který rozostřuje pohled do dálky. U nás v jižních Čechách se tomu stavu říká „dymováto“.  Po nějaké chvíli jsme zase dole a protože už jsme domluveni na cestě do Zadní Doubice, tak já odjíždím pro Japoše  a s nimi pak dolů k říčce Křinici. Brzy potom co tam už čekáme se mi ozývá telefon. Koukám a on je to Jirka. Signál je mizerný, ale přesto rozumím, že Jíťa měla pád a potřebuje pomoc. Té se jí dostalo okamžitě od Veroniky, která si ví rady. Ostatní se snaží pomoci jednotlivým slovem a to i v přítomnosti německých lékařů a nebo v tom lepším případě, telefonují. To já dělám taky a na čísle 112 se mi ozve německý hasič. Říkám mu co se stalo a kde se to stalo a on chce abych mu zavolal ještě jednou. Když to udělám tak mi oznámí, že už odjeli. Postupně přijeli čtyři auta záchranné služby a jedno z nich odvezlo Jitku s tlumočnicí Ivčou, protože doktoři snadno odposlechli, že ona jediná je schopna s nimi vést dialog .A považte, že  do nemocnice v Sebnitz vzali nejen děvčata, ale i jejich kola. Večer přivezl Ivču i kola do penzionu Jirka s Hankou. Jitka se s pomocí Veroniky a Ivči vrátila ve středu a zůstala s námi až do soboty.  Závěrů se nad nehodou nabízí hned několik : musíme jezdit pomaleji ! Když se něco takového stane, tak neumíme pomoci a to máme školení a různé kurzy. Např. místo záklonu hlavy máme snahu jí předklánět a podkládat. A ruku na srdce majitelé chytrých telefonů. Kolik z Vás má aplikaci „Záchranka“, která by záchranáře informovala o přesném místě kde se nacházíte ? Chytrým se telefon stane až po řádném „vyškolení“.  Už to zkrátím tím co jsem říkal jeden večer : Veroniko veliké díky od nás všech !

Další dny a etapy …

Už na Šumavě jsem přistoupil na dělení party na dvě skupiny, cítil jsem to tak.  První, která má chuť jezdit delší etapy, protože se na to cítí a druhá, která už území naší dovolené zná , stačí jí kratší výlety s větším počtem zastávek. Každá taková parta potřebuje vedení, jinak se dostaví anarchie, bloudění a chaos. Takže Jirka se ujal té první a já té druhé.  Já budu etapy i dovolené nadále svolávat na těchto stránkách a Vy buď pojedete nebo ne a to je tak všechno. Samozřejmě, že bych měl chuť Vás vyzvat k otevřené diskusi, zda je dělení na dvě party přínosem a nebo ne, ale po minulých neúspěších s tímto nápadem otálím. Teď ještě pár slov k místům, které jsme viděli.  U Menclů je stále dost nových cílů, kde jsme ještě nebyli, např. jižně od Kytlice, nebo v německých lázních atd. Proto pro příští rok tam máme rezervovaný termín na 6.6. – 13.6. 2021. Jiný není a já se musím brzy vyjádřit jestli to bereme nebo ne . Dávám Vám na rozmyšlenou čas do konce září. Taky letos jsme takové neznámé cesty našli . Já jsem měl dávno v plánu zdolat Chřibský vrch a to se povedlo. Byl to takový příjemný okruh : křiž. Tolštejnská cesta – Pod Velkou Tisovou – Pod Malou Tisovou – Křížový buk – Pod Chřibským vrchem a dál kousek pěšky. Do mapy je zakreslen kruhový výhled, ale chyba lávky, nebyl takový. Odtud jsme sjeli k Lesnímu divadlu a dolů do Chřibské.  Podobné divadlo je blízko Kytlice a je prý mnohem hezčí.  Jirka zase putoval na Tanečnici z obce Kopec po loukách a úspěšně. Nebo jsme jeli z Vlčí Hory  na Turistický most a moc se nám to líbilo. Letos jsme taky našli chalupu Karla Gotta v Doubici, nebo jsme vůbec poprvé jeli po CS 21 mezi Všemily a Kunraticemi na cestě do České Kamenice. Bohužel, smutný pohled byl na vyhořelé sruby Na Tokání. Nedaleko odtud nám zůstává ukrytý Chřibský hrádek. Teď, až doma jsem objevil, že pěší výšlap na Kyjovský hrádek je nádherný a už příště na něj vylezeme. Všude je krásně, tak co doma ? To je sice pravda, ale nesmí hořet a to se na mnoha místech Českého Švýcarska děje. Co tím myslím ? Rychle schnoucí ohromné plochy smrků a veliké hromady vytěženého dřeva. Jsou sice fotogenické, ale pomyšlení na jejich původ není veselý.

Stopa Mílí …

Už loni, když byl cíl Mílí na chalupě jsem se seznámil se zajímavou dvojicí. On Petr Michel aktivní závodník, mílař, ona Martina na kole seděla sporadicky, ale závod má hodně ráda a každoročně pohostí několik desítek mílařů, kteří jedou nedaleko jejich baráku ve Starých Křečanech, On nám poradil s etapami kolem Mikulášovic a poradí i příště. Ona nás zve na návštěvu k nim domů a sama se jistě objeví v cíli příštích Mílí na chalupě ve Skalný.  Na středu večer jsem je pozval na večeři a besedu k Menclům. Byl z toho příjemný večer. Když jsem to zavolal Honzovi Kopkovi, tak měl taky radost z toho jak Míle lidi sbližují. Příští rok v červenci bude cíl dvojnásobného závodu kdy start bude u nás v Hranicích a cíl zase u nás na chalupě. Délka tedy bude 2000 mil t.j. 3200 km. U toho musíme být ! To je pro tentokrát vše, třeba něco doplníte Vy.  Jíťo brzy se uzdrav ať zase můžeš jezdit přes kaluže.  Srdečně všechny zdravím. Pepa D.

 

zpráva z Jirkovy etapy a schůze.

Kamarádi, já jsem navrhoval Jirkovy aby Vás na etapu vzal ke střelnici u Odravy a zkusil tam najít pěšinu po které bychom mohli projet na most ve směru na Lipoltov. On zvolil něco jiného  : na Seeberg – Vojtanov – přes hranice k prameni kyselky – Skalná – SOOS a Třebeň.  Jak to dopadlo nevím přesně, tak o tom nemůžu napsat.

Na schůzi jsme probrali itinerář cesty na Chřibskou, který budu mít už zítra natisknutý. Seznámil jsem Vás kdo s kým pojede , kdo komu poveze kolo a kde kdo bude spát. Při první zmínce o trase  přišel Jirka s požadavkem aby se kolona rozdělila a každý si dojel na Chřibskou sám. My ostatní jsme buď lehce souhlasili, nebo mlčeli, protože na rychlou reakci musí být člověk připravený. Až večer mi došlo, že tam není na cestě žádný vlastivědný zastavení. Proto jsem dnes obeslal řidiče aut, protože oni jsou zodpovědný za přepravu, jídlo a vůbec. Nabídl jsem barokní zámek Duchcov kde žil borec na ženy a knihovník Casanova.  Odpověď jen jedna , od Lahu odmítavá. Před chvílí přišla odpověď od posádky EMaruš – souhlasná.  Japoši taky souhlasí. Vy ostatní se taky vyjádřete a nemusí to být jen řidič, ale kdokoliv z Vás vždyť víte s kým pojedete ! Zítra už tam budou mít otevřeno a já se dovím jestli nás tam vezmou nebo je už plno. Informaci o tom dám sem na stránky do komentářů.

Ještě k placení : platební karta není možná, ale je možný bankovní převod t.j. úhrada faktury v termínu. Nejlepší je tedy hotovost.  Tak zítra t.j. v úterý po 10 hod napíšu jestli cesta na zámek je volná ! Zatím se mějte a dobrou noc.

Dovolená „Šumava 2020“

Milí kamarádi, letošní Šumava byla krásnější, zelenější a taky barevnější, to když nám ukázala svoje louky. Taky počasí nám velice přálo, vždyť jen jednou nám poslalo nad hlavy bouřku a to zrovna když jsme se pomalu ubírali  lesní cestou na Kubovu Huť. Bydlení na Českých Chalupách je standart nám postačující a být tam taky normální signál pro televizi tak nebylo závad. Výběr a chuť jídel byla taky v pořádku. Dokonce byla možná domluva na odnášení svačin ze snídaně z čehož měla paní Kuncová strach, neboť její zkušenost jí říká, že party seniorů jí roznesou snídaňovou porci navíc  v cuku-letu. My jsme takový nebyli, jí to překvapilo a taky potěšilo.

Jedeme do Vimperku.

Pokusím se teď stručně Vás provést místy kde jsme byli, kudy jsme jeli a co jsme tam viděli. Nedělní ráno je krásné, plné slunce, proto zajedeme na Zadov ke skokanskému můstku, který sloužil sportovcům do roku 1996. Rekordmanem navždy zůstane Pavel Ploc skokem dlouhým 95 m. Horní plošina je ve výšce 32 m a výhled má především od severu k východu. Tam za lesy je cíl naší, dnešní cesty do Vimperku. Řádně pokocháni krásným krajem jsme na horním okraji sjezdovky a u stanice lanovky. Štěstí nám přeje, protože právě přijíždí trojice cyklosjezdařů. kteří nám rádi předvedou jak se jezdí po kořenech a kamenech prudce dolů. Pro naše oči je to zážitek, ale zbytek těla bych tam nepustil. My pojedeme po silnice kde musíme na křižovatkách  Pod Javorem a Nový Dvůr odbočit vždy doprava. Pak konečně taky doleva a jsme na dlouhé pevné cestě lesem bez provozu. Prostě krása, kterou nějaký nadšenec ještě ozdobil vodním mlýnkem, nebo „Parožnatým stromem“ a samorostem, který rozděluje vodu na „teplou a studenou“ takže se dá mluvit o jakési lesní, vodovodní baterii. Za krátkou chvíli jsme ve Vimperku. Trefuji cestu, podle rady, rovnou na náměstí shora. Je to dlouhý obdélník , uprostřed rozdělený barevným květinovým záhonem a dvěma kašnami. Jedeme pomaloučku z kopce a oči neví kam se dřív podívat. Jsme u cukrárny s předzahrádkou. Uvnitř je velký výběr kávy z celého světa a zákusků dostatek. Laďa má dnes narozeniny a to podle tradice znamená, že každý dostane nějaký zmrzlinový pohár. Není to jen tak udělat dvanáct pohárů najednou, ale povedlo se. Zdaleka jsme neviděli všechno, čím se Vimperk může pochlubit. Především zámek a pod ním cukrárna jsou prý zážitky, které patří k sobě. Tak příště a myslím to doopravdy ! Kudy jsme přijeli, tudy taky odjíždíme t.j. do kopce kde projedeme městské hradby a sjedeme dolů k Volyňce.  Pěkná cyklostezka se po chvíli mění v náročnou , která nás přivádí ke Kláštereckému viaduktu. Na našich dovolených jsme jich viděli už celou řadu a tento patří mezi ty právě opravené, takže hezké. Naše stezka po kamenech potřebuje ještě trochu nahoru aby mohla objet ruiny kravína a za několika loužemi se spojit s asfaltkou na Lipku. Odtud nás turistická modrá dovede na rozcestí v lese. Říká se mu „V Srnčím rozcestí“. Dál vedou tři cesty, jako za pana krále. Vlevo je ta nejkratší po červené, tu uprostřed si necháváme na příště a vpravo s Jirkou jede celá parta po modré kolem Brložského jezírka. Honza a já to nemáme lehký. Je to takový singltrek po lese a lukách a ostatní s Jirkou musí dokonce kola přenášet přes padlý strom. Prostě vzrůšo nakonec.  Naše tři děvčata :Maruš, Kika a Jana byly na Churáňově moc spokojený s tamní cukrárnou.

Směr Březník .

Dnešní etapa měla být delší a taky byla. Na začátku jsme měli dvě skupiny : tři děvčata a ostatní. Domů jsme se vrátili ve třech skupinkách. Jak to bylo ? Na křižovatce Pláně se od nás odděluje Jirka aby si vyzkoušel cestu na Zlatou Studnu. My ostatní jedeme po silnici a kousek po cyklostezce k Jezerní slati. Je to velice rozsáhlá slať kde mocnost vrstvy rašeliny dosahuje průměrně 2.5 m. Je zde miniaturní botanická zahrada kde může turista zjistit názvy typických rostlin těchto stanovišť.  Posouváme se na Horskou Kvildu k hospodě „U Krámu“ kde mají vlastní pivo za vlastní ceny. Chuť je prý obecně mizerná. To se dá spravit, vždyť jsme na začátku cesty.  Tak tedy na koně a po CS 1042 hezky prudce do kopce. Někteří z nás se stačili krátce zastavit u kapličky napěchované různými věcmi z nichž mnohé s vírou nesouvisí. Také zvoneček na střeše by se spíše uplatnil doma u stromku než v otevřené krajině.  Souběžně s námi je v lese bývalá „Zlatá stezka“. Tady se sluší poznamenat, že tato stezka spojovala české a německé země a přepravovala se po ní především sůl, tedy nikoliv zlato.  Pojmenování zlatá bylo proto, že v kraji kudy tato stezka vedla se čile obchodovalo, lidé se měli lépe, byla to pro ně zlatá doba. Vzpomeňte si na pohádku „Sůl nad zlato“ ! Jirka po této stezce přijel na křižovatku Korýtko stejně s námi. My jsme spousty času věnovali focení a pozorování motýlů na žlutých květech arniky a zlatobýlu. Motýlci Perleťovec a Babočka byli při své pastvě moc hezký. Stejně nepozorovaně jako Jirka přijel tak Honza odtud odjel na Kvildu a domů. Řekl to jen Jirkovi, ten si to nechal pro sebe a my ostatní v upřímné snaze Honzu objevit jsme se pustili do překotného volání „Kde je Honza ?“ Jirka se pak přiznal. Ještě kousek do kopce a do lesa a je tu konečně svačina. Na dalším úseku naší cesty je Černohorská nádrž, tedy bývalá. Tady se rozdělíme tak aby Jirka pokračoval s několika lidmi až na Březník a my ostatní sjedeme prudce dolů k Modravskému potoku a dále do Modravy kde se náš potok slévá s Roklanským a dál teče jako Vydra. Ta zase se v údolí slévá s Křemelnou a vzniká Otava. Hezká postupka, že ?Na Modravě mám předem jasno, že jestli si někde můžeme sednout v hospodě na polívku, tak je to v pivovaře na terase. Byla to pravda, sedli si tady i kamarádi co chvíli po nás přijeli z delší trasy na Březník. Laďa si tady objednal 4x 0.2 l  různých piv z produkce tohoto nového pivovaru. Jeho hodnocení jsem zapomněl, musíme se ho zeptat na příští schůzi. Mojí skupinku moc zajímá rozlehlé údolí Roklanského p. „Jedeme tam a možná až na Javoří pilu“, zněl můj plán. Povedlo se. Bylo to jedno z mnoha míst Šumavy kde se laická veřejnost dotýkala suchých, šedých stromů zničených kalamitním výskytem Lýkožrouta smrkového, lidově Kůrovce.  Dnes, t.j. po čtyřech letech tady suché stromy nejsou . Zelenají se tu mladé smrky doplněné bukem, břízou, jeřabinou a pod.  Zatímco „my“ se vracíme po rovině zpět, tak výkonnější skupina vyjede stoupání a později klesání k Vchynicko-tetovskému kanálu, který vodou zásobuje Vydra. My pobudeme v pekárně na Kvildě a pak se po silnici přes Františkov spouštíme na Svinná Lada odkud vede překrásná CS až ke Studenému potoku . Střídají se zde otevřené úseky v lukách se zelenými tunely mohutně vzrostlých smrků, modřínů a bříz. Některé smrky mají dva, tři, ale i čtyři kmeny. Na jiných místech se chlubí jako solitery svými větvemi až na zem. Musíme ještě vyšlápnout asi tak dva kilometry a jsme u našeho penzionu. Dobrá večeře bude brzy. Tři děvčata byla velmi spokojená s cestou na Knížecí Pláně . Dostaly pochvalu.

Nejdelší etapa naší dovolený …

Dnes pojedeme úseky kde jsme nikdy nebyli. Začalo to už v Borových Ladech kde je kousek za vesnicí Křížová cesta a kaple Sv. Anny. Tyto církevní památky byly v padesátých letech, v rámci osudu našeho pohraničí, dokonale poničeny a v posledních letech opět restaurovány za přispění lidí, kteří mají na každé kapličce tabulku se svým jménem.  Když jsem vyzval naše děvčata aby pro focení  každá obsadila jednu kapličku tak se stal zázrak. Chci asi říci náhoda. Veronika vyběhla výše po svahu a k jedné si stoupla. Když potom četla popis namalovaného výjevu tak tam bylo její jméno , něco jako :“Veronika podává Ježíšovi vodu“.  Byla to jen náhoda ? V každém případě to byl hezký zážitek. Vracíme se do vsi, která se z této strany  rozrůstá o nové domy se šindelovými střechami. Vypadá to, že je to štípaný šindel, když na jiných domech byl taky plastový.  Začínáme stoupat na Knížecí Pláně po cestě kterou už známe. To ale vůbec nevadí, můžeme se více kochat a nepřemýšlet o cestě vpřed. Celé Pláně byly kdysi rozparcelovány zídkami z kamenů posbíraných na polích a loukách.  Stojí tady hodně smrků tzv. soliter, typických pro celou Šumavu. Při krátké zastávce si určujeme delší zastávku u Žďáreckého jezírka. To neslyšelo pár jedinců a pustili se do sjezdu, který končí až ve Strážným a jmenuje se Jelení cesta.  Když zjistili, že jsou sami tak se vraceli a my jim jeli v ústrety. Myslím, že se jim to při dovolené už nestalo. Okolí jezírka je krásně fotogenický a další krása nás překvapuje na dalším úseku naší stezky kde se potok nezvyklého jména Častá přimyká na náš dohled. Písek dna je oranžový, zlatavý. Stálo to za krátké zdržení a několik fotek.   Při vjezdu do Strážnýho  bylo vidět spousty barevného asijského zboží a brzy nato taky restauraci . Sedáme a dáváme si dobrou kávu. Naproti přes silnici stojí Casino s krásnou parkovou úpravou svého okolí. Naše další cesta povede po bývalé silnici, kterou dvakrát přejedeme nový obchvat až nás na několik kilometrů uklidí do ticha lesa. Tento úsek se jmenuje Zelená cesta . Jsme na kopečku nad Lenorou a malá šipka ukazuje vlevo na vyhlídku. Neváhám a odbočuji a se mnou ještě několik lidí, ale většina pohodlně sjíždí dolů a tam čeká. Musíme jí vyprávět, že tam stála svatební brána a jedna lavice. Prostě místo kde se oddávají mladé páry. Jsme pohromadě a probíhá krátká debata s Honzou, který pojede domů. Nechce vidět ani rechle. Jedeme tam ať víme co to je. Dřevěný, právě opravený a zastřešený most má v podlaze vydlabané otvory pro trámce, které zadržovaly plovoucí polena, ty se zde počítaly a postupně je vypouštěli k jejich další plavbě do papíren ve Větřní. Z nebe začínají padat první kapky a když jich je hodně tak to stojí za schování se v podloubí jednoho domu. Za chvíli se znovu rozsvítilo slunce tak se vydáváme na další cestu po Šumavské magistrále č. 33 na Zátoň. Poslední kilometr byl dost do kopce a umožnil nám poslední výhled do kraje než zmizíme v lesích Boubínského masivu.  Od kraje lesa až k trati, která tudy vede na Kubovu Huť, je to prďák. U trati stojíme, čekáme a paseme se na lesních jahodách zatímco začíná zase pomalu pršet. Naše cesta teď bude neustále stoupat, víceméně kopírovat železniční trať, skončí po 9 km na Kubově Huti a po celou dobu nám bude pršet z bouřky nad hlavou. Nic moc příjemného to nebylo, ale záleží na kvalitě pláštěnky. Na Kubovce  nacházím hotel Kristián. V recepci dostávám kladný souhlas k návštěvě restaurace od mladé recepční. Když začíná parta vcházet tak už tam stojí nevrlý vrchní, který ke mně má námitku „Jste mokrý, tak to nejde !“ Já na to :“Všichni mokrý nejsou a sedneme si někam do kouta kde to uschne, stejně tu lidi nemáte !“Přestáváme si ho všímat a usazujeme se na lavicích při stěně. Dáváme si polévky a nezbytné pivo nebo kafe. Když už jím rajskou polévku, jde okolo servírka a naučenou nebo nařízenou otázkou „Všechno v pořádku ?“ mě vytočila, protože moje polévka byla studená, čili nebyla v pořádku. Chtěla mi jí nechat ohřát, ale já nechtěl, protože mě od toho v životě varovalo několik kuchařů a pinglů. Bez újmy, jako je strkání prstů do talíře, nebo dokonce plivání, se to neobejde. Proto to moje ne ! S hlučným vrchním jsme si vůbec nerozuměli a pak bylo třeba jet dál. „Máme před sebou kopec do půlky sjezdovky a pak ještě menší a už to bude dobrý“ informuji partu. Na sjezdovce jsme byli rychle, dokonce ani k avizovanému kleknutí některých baterek nedošlo.  Jsme v lesích kde pramení Volyňka a tu je třeba vyfotit. Pak už je to jen kousek sjezdu na asfalt a po něm pojedeme až domů. Abych nepředbíhal, je třeba zastavit za lesem, protože tam na louce stojí lípa velkolistá, obrovské výšky a ze tří kmenů. Je to veliká krása. Dole na křižovatce na mě všichni čekají abych je vzápětí nasměroval doprava přes Nový Svět. Následuje další sjezd vlevo ke Studenému potoku a zbývající 2 km kopce, který už brácha musel tlačit. Bylo to asi 68 km. Tři děvčata byla na Kvildě v pekárně na aktivní exkurzi a pak jely přes Františkov na Borová Lada. Tady se zastavily na křížové cestě a pravou cestou se vrátily zpět přes Studený potok.

Dělení party …

přišlo právě dnes. Večer před tím jsme se na tom dohodli, že se rozdělíme na dvě skupiny. Ta „moje“ pojede k pramenům Vltavy přes pekárnu na Kvildě. Mají to tady fakt dobrý. Samotná cesta je viditelně méně šedivá od suchých stromů než byla před čtyřmi lety. Mnohé dosázené břízy, modříny a jeřabiny jsou oplocené aby přežily chutě jelení a srnčí zvěře. Druhým, silným zážitkem byly malé děti na kolech jak, s ohromnou chutí, vyjíždějí náročný kopec  a prožívají štěstí z našeho potlesku. Cituji z tabule jakže Vltava ke svému jménu přišla : pochází z germánského „Wilth – ahwa“, tedy „divoká voda“. My jsme u jednoho z pramenných potoků Teplé Vltavy. Od soutoku se Studenou Vltavou v Mrtvém luhu se řeka jmenuje jednoduše Vltava, matka českých řek. My se teď vrátíme k okraji Kvildy, odbočíme doprava a po krátkém rozmýšlení směřujeme na Bučinu. Terasa hotelu musí být každému známá, myslím tím výhled odtud do Bavor. Jednotlivé horizonty krajiny do sebe zapadají a postupně mění barvu. To se musí vidět. Možná i seriál Policie Modrava by k tomu zážitku posloužil. Řádně nasyceni pohledem do kraje se vydáme ke sjezdu na Knížecí Pláně. Dnes už je asfaltovaný a od samotného začátku je třeba hodně brzdit a kochat se dávným rozdělením parcel kamennými zídkami a bezpočtem soliter smrků. Louky tady právě kvetou a nabízejí barevnou podívanou na květy zvonků, jestřábníků, arniky, kopretin atd.Po oblíbené cestě jsme brzy v Borové Ladě kde jsou pro nás ještě dvě atrakce a to : cukrárna „Madam Čokoláda a soví voliéra. V tomto pořadí si je vychutnáme a uvidíme. Voliéra je zasazena do jámy, jejíž okraje jsou vyztuženy dřevěnými sloupky, které drží drátěnou síť stropu po celém obvodu. Uprostřed  stojí dva ocelové sloupy, které při dobré fantazii připomínají cirkusové šapito. Sovy mají klid a spíše se schovávají. Přesto se nám daří udělat nějaké záběry.  Druhá, „Jirkova“ parta nejdříve sjede auty na Modravu. Na kolech zdolají Poledník, který je pro opravu zavřený, takže se výhled nekoná. Příště ! Sjezdem se dostanou k Prášilskému jezeru kde je rovněž možné pozorovat barevný posun v krajině od šedivé, znamenající suché k zelené t.j. živé, příjemné pro krajinu i oči. Jméno jezera napovídá i další směr cestování do Prášil. Při návratu po silnici se dá na většinu vzdálenosti využít cyklostezkaz které se dá odbočit doprava na Vchynicko-Tetovský kanál a nebo pokračovat na Srní. Naši volí tu první variantu podle kanálu, která nabízí hezké svezení až na dohled Modravy.  Obě party, početně vyrovnané jsou se svým výletem spokojené a těší se na zítra.

Ze Strážného do Stožce a zpět.

Tuhle dnešní etapu jsem měl připravenou delší t.j. až k Schwarzenberskému kanálu a kolem něho. Při večerní poradě jsme udělali postřižiny a byla z toho etapa kratší pro Jirkovu partu.  Hned ve Strážným se dělíme. Áčko jede po státovce směrem k celnici kde se má napojit na CS 1023.  K večeru, když jsme se vrátili k autům, tak jsem si zajel prohlídnout právě ten začátek etapy a on nebyl jednoduchý. Předem jsem partu vyzval aby u cesty našla Bobří hráz a jak jsem zjistil, tak jí neviděla. Z toho jsem poznal, že jeli jinak. Bylo třeba jet po starý silnici, která ještě před PS rotou podjede obchvat města a na druhé straně se poněkud vrátí k městečku a dál pokračuje na dohled státní hranice až do bývalého Nového Údolí. Já jsem jel tak, jak jsem právě popsal a ta hráz byla vpravo a nebyla o moc větší než ta naše u Břízy. Uvidíte na fotce. Parta poměrně snadno dojela do N.Údolí kde je malé železniční muzeum i s hospodou. Tady to ulomili doleva po CS 1024 na Stožec a z něho na Černý Kříž. Tady je mostek přes Studenou Vltavu, vlevo v našem směru. Kdyby se tady neodbočovalo tak dojedete na Smolné Pece. To je pro cyklistu nejbližší místo od soutoku obou ramen Vltavy. Vidět soutok může  jen vodák . Odtud vede CS 1030 pozvolna nahoru do výjimečné vesnice Dobrá.Její historie sahá do 16. stol. Vymyká se jihočeským vesnicím zcela zásadně. Domy jsou stavěné jen na jedné straně cesty v jedné řadě, kromě kapličky a mají obrovský půdorys spíše čtvercového tvaru. Stavěli je přesídlenci, lesní dělníci z Tyrol. V roce 1956 jich bylo dvě třetiny barbarsky zbouráno a ty dnešní slouží především chalupaření.  Jediná hospoda U Němečka byla místem našeho setkání s Áčkem. Po nezbytném posezení jsme už všichni společně zajeli ještě jednou na Soumarský most odkud sjíždí Teplou Vltavu mnoho vodáků do Nové Pece. Řeka jim nabízí víc než mnoho zatáček, vraceček, prostě tady důkladně meandruje. Ještě jeden zážitek z cesty Béčka před S. mostem. Potkali jsme tady černošské děti s tátou. Bylo to tak překvapující, že mě to přikovalo k silnici a já jsem stačil požádat černocha o foto. On vše rychle pochopil , zastavil, pár našich lidí taky takže pořízení jedné fotky byla otázka vteřin. V tom se za námi ozval hvizd. Jeden „cyklopár“ se domáhal rychlého projetí a do konce slovní přestřelky nepochopil, že pořízení atraktivní fotky v rámci dovolené není takový hřích za který jim stálo zvyšovat hlas. Otrava života. Moje skupina jela po CS Zelená cesta směrem na Lenoru a dále už asfaltka nebyla, ale cesta nás přivedla až k Soumarskému mostu. Tady jsme počkali na Áčko a vrátili jsme se nad Lenoru na vyhlídku nad městem kde se oddávají mladé páry pod bránou, která stojí na krásně kvetoucí louce s pozadím v zalesněném kopci.  Pak se nám naskytla hezká podívaná na kácení, odvětvování a odkornění mrtvých stromů. Viděli jsme několik stromů, než se pan traktorista probudil a začal nás vyhánět do tzv. bezpečnostní vzdálenosti – 50m. Nevadí, nám nakonec stačil i ten krátký zážitek. Na cestu zpátky jsem si vymyslel akci, která měla začátek už z cesty do Strážnýho. Bylo to takto : Já pojedu první, za mnou Jíťa a vedle ní Ivča, která bude mít připravený foťák a bude čekat na můj signál. Dostala k tomu ještě tyto informace : na levé straně silnice stojí velký javor, který má seříznutou silnou větev směrem do silnice. Na vzniklé plošce se časem vytvořil humus ve kterém při dostatku vody vyklíčila semínka žlutě kvetoucí kytky. Vznikl tam takový minizáhonek. Tak jsme jeli, jenže smůla. Někde za rohem čekal Honza a za něj se zavěsil ještě nějaký turista. Ti dva vůbec nevěděli o co půjde a když se „pražákovi“ zdálo, že jedeme pomalu, tak začal troubit. Konečně je tady ten strom ! Já ještě víc zpomaluji a dávám blikačky. Ivča byla připravená a fotka se docela povedla a příběh kolem ní taky ! Taková dovolenková zábava, no řekněte sami.

Ještě jednu etapu a budeme se loučit …

Na závěr dovolené máme dobrým zvykem ještě jednou se podívat do míst, která se nám moc líbila Porovnejte trasy obou skupin . Áčko : Bor. Lada – směr Knížecí Pláně s odbočkou vpravo na Židovskou cestu a dál na Bučinu – sjezd k prameni Vltavy a výjezd na Černou horu – sjezd zpět s výjezdem k Ptačí nádrži – Filipova Huť – po bývalé Zlaté stezce na Horskou Kvildu – Ke Zlaté Studni a cukrárně v Churáňově – domů na Nové Hutě. Béčko : Bor. Lada – Knížecí Pláně – Žďárské jezírko – zpět K. Pláně – po Židovské cestě na Kvildu – do cukrárny v pekárně – přes Františkov  kde se mi konečně daří udělat fotku památníku převaděčům  na Svinná Lada – Studený potok a domů. Našli jste ten podstatný rozdíl ? No, asi to budou hlavně ty výjezdy na Černou horu a Ptačí nádrž, ne ?