Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.Zprávy
Zpráva z etapy č. 17/2 – golfová
27.3.2017 | 
Autor Kamarádi, naše druhá etapa se jela na konci týdne bohatého na události. Proto si neodpustím nějakou tu poznámku utrousit. Začnu hned radostně – EET bude mít svojí loterii ! Ti co nemají co dělat a televize je nebaví tak budou moci někam po večerech posílat miliony kódů z účtenek a každý týden věřit, že už konečně vyhrají auto , kredenc a nebo alespoň pastu na zuby. Část peněz vybraných od „tých co kradnú“ bude takto (ne)smysluplně využita. Taky nám zemřel pan kardinál . Pro pana nejvyššího vašnostu to byla příležitost hodná jednoho věnce a ničehož víc. Proč taky, že ? Mnoho hlasů by mu to stejně nepřineslo a taky dobře, že nedošlo na porovnávání životních postojů a myšlenek. Ty u toho prvního míří k nebesům, kdežto toho druhého, všelijak ukličkované, padají rovnou do koše zapomnění. Je také jasné, že v Americe si zvolili chuligána, který ani neumí podat ruku mojí obdivované kancléřce i když je k tomu otevřeně vyzván novinářem. Asi ho rozzuřilo, že ta výzva přišla od této chásky. Přidejte si k tomu fakt, že jeho bejvalka – Ivana je Češka a vyjde Vám z toho ta velká náklonnost našeho k tomu jejich. Při nadcházející návštěvě u nich dojde jistě i na objetí těchto velikánů. No ani se netěším.
Na dvoře se nás schází deset a hned je poznat, že FL jsou velký město. Proč ? Poprvé přijel Míla Schlägel, dlouholetý místní občan a nikdo z franťáků ho neznal.Míla s Dr.Peroutkou s námi pojedou do Luhačovic a to je taky důvod se poznat. Už vyrážíme směr na Seeberg. Hanka zajíždí nové kolo, trochu se ho bojí a já se jí vůbec nedivím. Je tu náš Laďa B., který před rokem prožíval velkou euforii při rozhodování se pro motůrek a od té doby nasbíral tolik zkušeností, že je bude rád Hance předávat. Krouží kolem ní jako orel a neustále jí zásobuje novými radami. Hani, Ty to kolo zvládneš taky. V Ostrohu jedeme, poněkud netradičně, nejdříve dolů pod ves abychom se vzápětí vyšvihli ke kostelu a dál. Všimli jste si ? Kostel má novou střechu a pod ním na svahu je celá řada nových pěkných domů . Po silnici dojedeme k Libé. Je tu na kopečku otevřená , opravená kaplička, památka původní lidové architektury. Hrad v Libé má trochu více uklizené první nádvoří a brzy nastane čas , kdy se tam podíváme. Když už jedeme na Polnou tak to pěkně fičí proti. Na posezení před vesnicí strávíme pár chvil na pokec a už nás to žene do hospody Na Gruntu. Tady se to stalo ! Hanka s hlavou plnou rad na kolo zapomněla na lavičce batoh. Jíťa projevila postřeh a tašku schovala pod bundu na břicho, kde má dost místa a tak jí dovezla až na dvůr hospůdky. Když už už Hanka nasedala na kolo tak vyšla s pravdou ven. „Tady je“ znělo radostné volání a protože v hospodě už tloukla pípa, byl nejvyšší čas si jít sednout. Začalo to rundou, no jasně, že od Hanky. Polopitý a polosytý vyrážíme dál a hned do kopce. Motá se tam jeden cyklista a asi nechápe jak se ten kopeček dá vyjet rychleji.
U golfu nad Házlovem přichází Jirka s nápadem, že pod jezírkem pojedeme vlevo a brzy budeme v lese, který nás navede na Vojtanov. Souhlasím a honem si v duchu představuju krajinu, kterou máme před sebou. Vychází mi z toho, že musíme dost vlevo a nahoru a tam najít ten správný vjezd do lesa. Už v tom lítáme – neznámý prudký výšvih zastavil Maruš, protože jí spad řetěz, ta zastavila Hanku a víc už se nestalo a jsme na okraji golfový louky. Jedu na průzkum. Když jsme projeli kolem asi tří jamek a poprvé uviděli golfové hřiště z této strany, byli jsme u lesa. Známou lesní cestou vyjedeme až na asfaltku k Vojtanovu. Byla to nejhezčí část naší dnešní projížďky. Poslední úsek , proti větru, na Starý Rybník, Žirovice byla rutina. Kdo byl : Lahučáci, Laďa B. a Vláďa D., Ivča, Jitka, Hanka,Kika,Míla a já. Zapisuji 45 km pro chebáky.
Počítejte s pátkem, kdy bude nejhezčí počasí na výlet. Pozvánku pověsím ve středu večer. Mějte se. Pepa D.
Zpráva z Jarní schůze a první etapy.
Kamarádi moji, já doufám, že Vás ani nenapadlo, že načasování naší schůze mělo co dělat se čtvrteční Hradní estrádou kde se sešlo mnoho z těch, kteří mají právo to vědět jako první. A co se dověděli ?Připomeňme si oblíbenou skazku. Za nedávných dob jeden odvážný řezník ráno otevřel obchod a do stojící fronty pravil : „Kdo jste ve straně pojďte dovnitř. Pár kurážných se našlo , on za nimi dveře zavřel a povídá – Mám ho…, ale protože jste ve straně máte právo to vědět jako první “ Příště, Ano, už chodili raději zadem.
Naše setkání mělo ovšem program důležitý. S vypětím několika sil se mi podařilo udržet pozornost přítomných a říci jim všechny možné informace o letošních dovolených. Někteří si dokonce dělali poznámky, které tam pak zapomněli. Však se ještě mnohokrát uvidíme a všechno si zopakujeme. Vybral jsem od každého 270.- Kč na Luhačovice. Peníze jsou určeny pro průvodce, který s námi projede všech šest etap, ukáže nám vše hezké a řekne vše důležité. Jmenuje se Milan Zpěvák, mladý třicátník, cyklista. Nebude to mít tak úplně lehké vždyť v programu máme téměř celé Bílé Karpaty. Zvláštním cílem bude likérka Jelinek ve Vizovicích s exkurzí a ochutnávkou. Chytrý cyklista nechlastá, ten má batoh na zádech a proto se cesty zpět nebojí. Menší parta pojede ke konci července do Jizerských hor a pak zase trochu jiná sestava do Suldenu v Itálii. Čtyřlístek děvčat nás bude reprezentovat na Korsice ve výpravě s Ivanem. V září se taky jede na vinobraní do oblasti Mosely. K tomu přidáme ještě množství etap, pak je toho hodně a to je dobře.
Uteklo několik dní, pomalu se blížil Josef a bylo třeba něco udělat. Každý večer jsem napjatě sledoval jak reformátor Soryjako bojuje s novinářskou a poslaneckou svoločí za svá práva podnikatele, který se právě, asi omylem, nachází na místě ministra. Hlavou mi bleskl nápad – Já Vám dám korunový ! Deseťákový dluhopisy vyrobím, to budete teprve čumět ! Právě včera jsem je pytloval, tak kdo máte zájem … otevřeno je třikrát v týdnu. Když ve středu večer ohlásila krásná rosnička v červených šatech, že bude v neděli pršet a v pátek ještě ne, byl nápad na světě. Rychle svolám esemeskou lidi na „Josefovské posezení“ do Nebanic. Povedlo se to, jelo nás devět. Kapříci malovali takže jsem je nezval. Možná by se jim pak těžko uklízelo. Hospoda byla skoro prázdná, z televize nad hlavou šly hezký zprávy o tom jak naše Gábinka vyhrála křišťálový pohár, servírka měla donést první rundu, ale Ivča byla rychlejší a ze svých nevysychajících zásob tentokrát donesla lahvinky fíkového likéru. Já ho otevřu, tu se mi zachtělo fotit, nemotorně se otočím , lahvička padne a teče a teče až je z toho ubrus nacucaný a krásně voňavý. Hezky jsme si poklábosili, zmatečně zaplatili a proti silnému větru se vydali na cestu zpět. Jeho síla byla ovšem daleko menší než ta z našich motůrků a tak jsme dojeli včas domů aniž by nás kapka deště smočila.
Dovolím si ještě několik slov k tradici tohoto jména. Hned na začátku chci zdůraznit, že v tento den mají svátek také Josefky a divte se, my jednu mezi sebou máme. Je to Ivča. Jméno Josefa má sice až na druhém místě křestního listu, ale má ho tam holka. Taky jsem si vzpomněl na Pepu Volfíka a Pepu Škvora ba i Levharta. To bylo v partě přepepíkováno, dnes aby mi pomáhala Ivča. V roce 1947, Bůhví proč, došlo na rekord – 6472 kluků dostalo jméno Josef, loni už jen 655 ! V současné době je nás v Čechách více než 200 tisíc což je silný základ pro mnoho oslav. Je zajímavé, že jméno se také používá s malým „p“ ve smyslu Pražský pepík – mladý flamendr v pruhovaných kalhotách, vestě a s čepicí na stranu. Děkuji všem za přání, holkám za výborný bonbony.
Pokud pocitová teplota se bude příští neděli blížit k 10, tak mám pocit, že uděláme etapu. Co když přidám ještě pátek, který bude s nedělí tvořit dvojici dnů mezi kterými rozhodne lepší předpověď počasí ? Bude Vám to vyhovovat ? Vyjádřete se prosím. Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z výletu .
Přátelé, také pro Vás, kteří jste s námi nebyli, napíšu pár informací o místech, které jsme viděli. V deseti lidech jsme se 17.11.2016 vydali na sever. První zastávkou byl hrad Hauenštejn, česky Horní Hrad a to přesto, že slovo Hau je v němčině motyka a to napovídá, že se v okolí těžilo. Ale to je jedno, my se jdeme podívat na místo kde ze sutě a popela vstává , bez požehnání úřadů, malebný hrad . Od poloviny třináctého století mu nebylo tak zle jako za socialismu. Když po válce nejdříve splnil úlohu ubytovny Jáchymovských dolů a Dětského domova, tak byl opuštěn, inventář rozkraden a zub času, za historicky krátkou dobu, vykonal zkázu. O jeho záchranu se stará parta nadšenců, trempů, kteří ho znali už dávno před tím. Pan průvodce, sám tremp, nám vypráví o historii, o rodech Šliků a Buquoyů, kteří byli posledními majiteli. Z věže je hezky vidět na celý komplex, na stovky metrů střech, které ještě potřebují pokrýt. Některé už opraveny jsou a moc hezky. Blízko je také arboretum a tak je možné, že se sem vypravíme na jaře a malým vstupným podpoříme obrovské úsilí o záchranu tohoto místa.
Blíží se poledne , čas oběda a ten na nás čeká v restauraci Peřeje v Klášterci nad Ohří. Jedeme tam. Po jídle se pomalou procházkou zámeckým parkem přesuneme k zámku. Fasádu má zvláštně červenou, jednobarevnou, takovou kasárenskou. Zlí jazykové tvrdí, že prý památkáři hledali na stěnách barvu původní, ale dostali se až na cihlu a zámek tedy vymalovali podle toho. Sály a místnosti prvního patra jsou plné porcelánu . Od mladé průvodkyně se dovídáme mnoho informací a upozornění na zvlášť významné kousky. Teď mě napadá : „Víte, proč senioři mají zlevněné vstupné ?“ „No protože si z prohlídky odnesou jen málo informací „. Vážně bych dodal, že rozhodující zásluhu na rozvoji výroby porcelánu v našem kraji má šlechtický rod Thun – Hohenstein. Oni také byli posledními majiteli zámku. Okolo zámku je více než 90 ha anglický park a v něm na dvě stě různých stromů a keřů, velmi často exotických . Vzhledem k tomu, že nám nevyšla návštěva třídičky jablek ve firmě „Sady Klášterec“, tak si myslím, že na jaře, v době květu, by bylo hezké sem zajet a to všechno vidět. Co tomu nápadu říkáte ? Mějte se jen dobře a zase někdy naviděnou. Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z etapy č. 19/16 – narozeninová
Přátelé, etapa se nám povedla : Však už ráno když jsem kouknul na tachometr tak tam stálo 1716131613.1, taková milá náhoda. Dnes, v pondělí, tam bylo 1717171717.1. Už jenom pohled na to číslo dělá člověku dobře. Tak abychom se pohnuli z místa. Občas svítí slunce a my spěcháme do parku pod Harwey abychom pořídili pár podzimních fotek. To se fakt povedlo. Kolem silnice na Komorní Hůrku je několik jabloní s obrovskou úrodou malých jablíček. Nikdo je nechce , v obchodě si koupí lepší a calvados taky stojí práci. Na Bříze jsme za chvíli, teď to vezmeme po mostu na Pomezí a tam mám připravený překvapení. Nejdříve přelezeme koleje a počkáme na vlak, jehož příjezd nám oznámil nádražní rozhlas. Následuje úsek po signálce, který jsme ještě nejeli ! Je to asi třista metrů dlouhý, neskutečný prďák, kde péesáci položili dva pruhy úzkých panelů rovnou po spádnici kopce, protože jejich gazíkům to nevadilo. Dnes je mezera vymletá do hluboké brázdy, sklon jak na Říp, takže nebylo divu, že přední kolo se muselo zatížit aby se neodlepilo od povrchu. Motůrek měl „zařazenou“ čtyřku, převod největší kolečko, plíce se rychle plnily čerstvým vzduchem, nohy vydaly všechno co v sobě měly a jen při splnění těchto podmínek bylo možný kopec vyjet. Jsme spokojený, jen Maruš s Jíťou říkaly něco o repete. V Dolní Hraničné se staví nové domky, schované na parcele v lese. Odvádím partu ze signálky na cestu, bývalou asfaltku, dnes taky rozbitou.Před Horní Hraničnou se zastavíme a kocháme se pohledem do dálky kde jsou Frant. Lázně se svým komínem teplárny. Další naše putování dál vede po signálce a ta je v moc pěkným stavu. Příjemné je setkání s kolonií Muchomůrky červené.
Zbývá nám proskočit lesem a před námi je údolí a na jeho dně vesnička Pechtnersreuth. Stojíme v závětří lesa, je tu moc příjemně. Je normální, že v krajině v této době bude převládat hnědá barva ornice a nebo světle zelená osení ozimů. To všechno je i tady k vidění, ale přece jen je tady ještě jedna barva – žlutá. To celé pole kvete Hořčicí. Jde o tzv. meziplodinu setou po sklizni obiloviny, která má blahodárný vliv na půdu. Nám posloužila jako hezká kulisa pro fotky. Sjeli jsme dolů do vsi a a pustili se pozvolným sjezdem až k lesu. Ivča jak vidí les tak jí to popadne a musí na houby. Stejně tak i Jíťa a Maruš. Za krátkou chvíli mají dost na smaženici a taky je na další dárek pro Líbu. Projíždíme Hundsbach a míříme na cyklostezku „Ohře“, která nás dovede do Chebu – Hájů. Kola zaparkujeme naproti pizerii na parkovišti s ostrahou, která po nás nic nechce když slyší, že jdeme za Jirkou Zemánkem a jeho maminou.
Uvnitř to vře, lidí je tady spousta. Až později se dovídáme, že šlo taky o část rodiny a pak jiné přátele. Vedle nezbytných květin od nás Líba dostala k narozeninám kasičku s neznámým obnosem vybraným mezi námi. K tomu jsem jí přečetl „Proslov“ ve kterém jí lákám k elektrokolu, protože ono nám nastaví pomalu zanikající fyzické možnosti. Řádně vyvětraní cyklisti byli vděčni za guláš a boršč a chlebíčky a td. Po přátelském posezení se franťáci vydávají na cestu zpět . Kdy tohle zase budu moci napsat ? Bylo to hezké odpoledne.
Ještě obvyklý přehled účasti : cyklisti – Lahučáci, Iva, Jitka a já. pěšáci : Berani, Smíšci, Volfíci, Kapři, Kika, Hanka, Jiřka. Příští víkend etapa nebude, ale brzy v listopadu autovýlet ano. Mějte se dobře. Pepa D.
Zpráva z etapy č.18/16 – signální
Přátelé, jako už mnohokrát při našich etapách hrálo prim počasí. Bylo úplně jiný než před týdnem, bylo totiž nádherný. Ráno jen 6.5 stupně a ukrutná mlha. V poledne už azuro, bezvětří a něco nad deset stupňů. Na dvoře u Beránků bylo až horko, v lese zase chládek . Dnes pojedeme podle plánu na Sorkov, kde je třeba zamluvit hospodu na odpoledne a dál na Táborskou a Polnou. Cestou si hledáme hezké záběry a na lavičce v příkopu u Polný jsme i nějaký čas klábosili. Stojí tady smírčí kříž a na tabuli se praví, že byl vytesán a postaven pachatelem vraždy , který se tím smířil s postiženou rodinou. Jaký to obrovský rozdíl s dnešní dobou. Spokojila by se dnešní rodina s křížkem u cesty ? Ne, nechci míchat hrušky s jablkama.
Ještě kousek a jsme v Podílné. Chalupářská vesnička jen kvete a za posledním domkem nás pouští do hlubokých lesů kde je schována linie státní hranice, dnes sotva znatelná čára, kdežto ještě před čtvrt stoletím to hlavní o co se tehdejší svět v těchto končinách staral. Úzká asfaltka, signálka, natažená kolem železné opony od Trojmezí až po Bratislavu tady zůstala a na našem dnešním úseku je v bezvadným stavu a to ne kvůli cyklistům, ale lesákům. Na cestě potkáváme paní která v pěstěné ruce nese obrovskýho hřiba a souhlasí , že si můžu pořídit fotku ruky, ale už ne hlavy. Klidně, jsem pro, jde mi přece o tu houbu ! Na křižovatce se signálkou se zase vzrušeně bavíme o tom jestli Kančí údolí je před námi a nebo za námi. Vyhrál jsem s tvrzením ,že je za námi ! Je to pro mě dalším povzbuzením k četnějším návštěvám těchto lesů, protože hned za čárou jsou zase bavorský stezky a dá se to různě proplétat. Tak se těšte. Po pár kilometrech se už chystám odbočit doleva na Libou. Je to v kopci kde už je výhled na bývalou rotu Dubina a cesta po které jedeme dolů je starou spojkou roty se signálkou. Do Libé tedy dorazíme po známé silnici a příště musíme vyzkoušet spojku, která se napojuje až na kopci. Velký rybník je vypuštěný, ale i tak je z jednoho místa moc hezký výhled na hrad s podhradím.
Za deset minut tři stojíme u hradu. Brána důkladně zamčená a ve mně roste nejistota. Jedinou příjemnou chvílí v našem čekání byl příjezd aut s našimi pěšáky a hlavně Kiky, která vystupuje z auta s krabicí v ruce. Ano, jako obvykle upekla výborný švestkový koláč . Nejdříve padl nápad, že to bude ke kávě, ale to se nedalo vydržet. Svým příkladem svádím ostatní k následování a netrvá dlouho a krabice je téměř prázdná. Pan kastelán pořád nejde, telefon nebere. Dáváme si čtvrthodinku a když ta pomine vydáváme se na Seeberg do hospody. Ke stolu je nás asi dvacet. Mladé servírky roztomile, zcela amatérsky sbírají naše objednávky a po chvíli je stejným způsobem plní. Nám to ale nevadí, vždyť jaký to pokrok proti minulé návštěvě kdy jedna kredenciózní děva nás nechtěla vůbec a kuchař vyhrožoval policajtama, když jsme si objednali frťana. K závěru našeho posezení se zvedá Líba Z. a postupně sděluje všem, že příští neděli pořádá oslavu svých kulatin a že přijde pozvánka. Určitě přijdeme !
Včas bude vyvěšena pozvánka. Kdo dnes byl na kole : Iva, Lahučáci, Laďa, Maruš E., Jitka, brácha a já. Chebáci mají 50 km. Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z etapy č. 17/16 -libská
Přátelé zase jedna etapa, hodná zaznamenání, je za námi. Seběhlo se to složitě, protože počasí nebylo nijak výstavní a taky účast byla na vážkách kvůli babičkovským starostem nebo návštěvám a tak do poslední chvíle se dalo o etapě i pochybovat. Jenže na dvoře jsme se sešli čtyři a Milada čekala u baráku, přece jí nenecháme jezdit sem a zase zpátky.
Když už jsme na cestě na Břízu tak vpravo, v dálce, je vidět zřetelný, šedivý sloup přeháňky. Než jsme dojeli na Pomeznou tak se rozpršelo. Zachránila nás chata s verandou co tam dávno stojí a hlídá zbytky staré tvrze. Pro nás byla důležitá ta veranda. Jsme v soukromém majetku a po nás tady zůstane zašlapaná podlaha. Déšť nebyl nijak silný a ani dlouhý. Než jsme stačili vzpomenout na všechny kamarády co tu nejsou, tak bylo po dešti a světe div se, dokonce vyšlo i sluníčko. Jedeme dál a hned před námi krátký pruďas, povrch rozbitý a sklon horší než na Říp. Přední kolo se zvedalo od země a když už padlo zpátky, ale mimo přímý směr tak bylo jasný, že bude lepší zbytek vytlačit. Jirka to taky tak udělal. Jsme tedy na signálce, vlevo sjezd k řece a vpravo , v našem směru zase sjezd do dolíku kde je bahno rozryté od těžkých aut lesáků. Vlítli jsme do toho a projeli ! Děvčata to prošly a ani nenadávaly. To jsme raději vzpomínali na “ porcelánka“, který tady někde před časem boural, zlomil si klíční kost a v tomto stavu ještě dojel až domů a pak teprve se s tím svěřil doktorům. Teď už je zase fit a na jaře bude znovu na kole. Jinak to ani nejde, viď Láďo ?
Následoval táhlý výjezd po signálce, který by se dal nazvat „průjezd iontovým tunelem“. Stromy tady nad úzkou asfaltkou proplétají svoje koruny a po obou stranách vytváří neprůhledné stěny. Vydáme se sem až zase bude horko, to je pak příjemný svezení. Na křižovatce za rotou PS Dubina vede cesta doleva přes bývalou, velmi střeženou bránu na pole kde jsem několikrát se svými kamarády byl na brigádě při sklizni lisovaný slámy. Vojáci tehdy zalehli i se psy na okraji pole, kdežto my jsme s vidlemi v ruce pocházeli po poli, zápasili s balíky a taky často a zvědavě se dívali na druhou stranu na hrad a město Hohenberg. Všelijaké otázky zaměstnávaly hlavu. Kdežto dnes je tady cesta s alejí stromů po které se snadno, neobtěžováni, dostanete do Bavorska. Je to nádherný .
Máme na vybranou. Buď pojedeme přímo do Libé a nebo dál po signálce. Vyhrála to druhá možnost. Už jsme skoro na kopci , u první odbočky na Libou a ona nová asfaltka. Asi od lesáků postavená. Jede se hezky a tak proč nepokračovat. Po dalších asi 2 km už nabídnutou odbočku využijeme a poprvé tak vjíždíme do Libé z tohoto směru. Dominantou městečka je opravený hrad, nebo zámek ? Ve slunci je to nádherná podívaná. Chci za týden udělat další etapu právě sem a vyjednat návštěvu hradu s průvodcem. Snad to klapne, bude to v pozvánce. Fotky už máme tak jedeme dál do kopce abychom se mohli zastavit u kapličky na kopci. Je krásně bílá a kulisou za ní jsou černé lesy a beránci na obloze. Blízko je dlouhá řada bílých balíků, jde o senáž pro dobytek, která přetíná obzor a nutí k mnoha novým záběrům. Teď to vezmeme doleva na Seeberg a taky si projedeme údolí, kudy vede cesta. Po obou stranách je k vidění několik nádherných domů, nových usedlíků. Prý místní hospoda má nového nájemce, tak se tady za týden zastavíme na kafe a bůhví …
Ve Dvorečku to uhýbáme doprava a pro mě nastává šok. Dlouho jsem tudy nejel a tak nevím, že už loni zlomila vichřice mohutný dub co tu stál v poli a u něho cedulka „Přírodní památka“. Zbyl z něho asi třímetrový sloup a dvě větve. Zbývající dřevo je rozřezáno na špalky a čeká na odvoz. Chtěl bych se k němu příští neděli blíže podívat. Po hrázi Ameriky se rychle dostáváme do Stínadel. Už od dveří si objednávám pizzu a protože hlad je zároveň převlečená žízeň , tak taky čaj, ale s rumem! V hospodě je příjemný teplo od kamen, nás zebou nohy a tak to jde hezky k sobě. „Přátelé dávám rundu za výkon v dnešní etapě“ říkám ke stolu a protože tato hospoda se specializuje na Metaxu, tak to bude ona co rozproudí náš krevní oběh. Naše řady se rozšiřují – nejdříve přijela Jiřka a pak přišly Hanka s Ivčou. V této silné sestavě postupně dopijeme poslední lahev, pak ještě tu náhradní a personál může zítra klidně odjet na plánovanou dovolenou. Je tedy dopito, musíme se pohnout. Chebák jsem dnes jediný a to je zvlášť nespravedlivý. Nevadí , netrvalo to dlouho a je tu telefon. Růža hlásí „Jsme v Bažině !“ A byli tam až do půl desátý, borci.
Tady se loučím a slibuji etapu na příští neděli. Mějte se jen dobře. Váš Pepa D. Kdo dnes byl : Lahučácí, Laďa, Milada a já. Mám 35 km.
Zpráva z etapy č. 16/16 – japošská
Přátelé, opět můžu na úvod konstatovat, že počasí bylo nádherný. Vydali jsme se auty za Japošema do Nových Hamrů. Na uvítanou nám Jana připravila dva obří plechy borůvkového a švestkového koláče. Přesto, že byly výborný, nesnědlo se to ani na dvakrát. Přidali se k nám dvě elektrokola – bratranec Honzy se ženou. Jana se ujala vedení a mohli jsme vyrazit.
Cesta kolem říčky Rolavy a později kolem Slatinného potoka byla klidná, místy chladná, ale jak jsme se dostávali výš a výš tak jsme projížděli teplé vzdušné proudy což bylo velice příjemný. Na Jelení potkáváme hodně německých cyklistů co míří zase k nám. Je tu celnice. Na první tabuli Karlovy naučné stezky, která míří dolů na Hamry se o nich dočítáme spoustu zajímavých informací. Na minulých cestách jsme četli zase jiné tabule, např. o Tetřevu hlušci, nebo o váhových jednotkách používaných v dávném hornictví atd. Někteří z nás zastávku využívají k likvidaci nadnormativních zásob jídla, ale to je v pořádku, také na to jsou zastávky na cestě. Dosud jsme jeli po známé cestě a teď přišel zlom. Jana to uhýbá doprava, když předtím jsme vždy měli směr doleva. Jsme na Butterweg a jede nám to jako po másle. Po chvíli stavíme u pěšiny, která nás dovede do přírodní rezervace Malé jeřábí jezero. Palubový chodník po chvíli končí a k vyhlídce nás zve malá dřevěná rozhledna. Pohled na klečový porost je moc hezký, hodný zaznamenání. Půjdeme zpátky a zase si ani nevšimneme, že rezervaci protíná státní hranice. Tak citlivě je to zařízeno. Následuje dlouhý, v závěru i prudký sjezd do Johanu, jak často používala Jana. Jde o městečko s dlouhým jménem Johangeorgenstadt, který jen potok odděluje od našich Potůčků. Je docela možné, že právě projíždíme hlavní město byznysu a velkých porcí všech Krušnohorců. Krátká ulice do kopce, křižovatka „Téčko“ a na obě strany tak tři sta metrů, obchody a reklamy mizí a je po všem. Nemuseli jsme tolik chvátat vždyť bizarnost místa, přebytek reklam a mnohdy zvláštní sortiment zboží stál za krátké zastavení a pořízení několika fotek. Tak zase příště. Z městečka nás odvedla CS 2002. Kilometry do kopce nám zpříjemňuje Podleský potok, pak dvakrát lehce doprava a po Mílovské spojce se dostáváme na bývalé Háje. Je to tady hodně podobný na Jelení, ale spíše na všechny horské louky v okolí. U cesty stojí torzo starého stromu a v našich děvčatech to probouzí tvůrčí schopnosti. Snad se někdy dovíme jaké tam vzniklo dílo. Odtud po Cs 2198 je to kousek na Rýžovnu. Nestavíme, protože Japoši mají pro nás velký překvapení o pět km dál.
Kousek za Bludnou to ulomíme doleva a za chvíli jsme u občerstvení „U červené jámy“. Po vyjetí z lesa hodíte pohled doleva a nastává veselý šok. Kousek od cesty stojí nízká chatrč postavená z dřevěných špalků na kamenném podstavci. Střechu tvoří spousty klacků překrytých plastovou folií. Na ní je pak nasypaná zemina ze které roste tráva. Kam se člověk podívá tam najde nějakou kuriozitu. Posezení venku na sluníčku je příjemný, ale my máme ještě polovinu trasy před sebou takže vstávat, jedeme. Sjezdem jsme za chvíli v Abertamech a po nové cyklostezce taky v Perninku. Čeká nás stoupání na Chaloupky po CS 2000, která nás dál povede po vrstevnici až pod Tisovský vrch. Tady začíná ta správná práce pro naše nohy, plíce a motůrky. Když se k tomu ještě dobře zvolí převod tak se to dá vyjet a to se také stalo. Jsme u paty rozhledny Pajndl . Tahle zdánlivá zkomolenina je odvozena z původního jména kopce Paindelberg odtržením části berg v době kdy se počešťovalo pohraničí. Když jsme po 114 schodech vylezli nahoru tak se nám otevřel krásný, kruhový výhled od Klínovce přes K.Vary, Slavkovský les, Nejdek atd. Když už plni dojmů jsme zase dole tak přijíždí mladá dvojice na kolech a slečna nemůže popadnout dech a tak je to správný, taky jsme tak jezdili. Stejnou cestou se vrátíme níž a pak už jen sjezdem se dostáváme k hospodě v N. Hamrech.
Paní servírka je na obsluhu sama, trochu to trvá než se k nám dostane a tak chci využít chvíle abych přednesl způsob výpočtu nákladů na naše cesty na etapy. Je to takto : ujeté kilometry krát průměrná spotřeba auta krát cena nafty nebo benzinu , takto pro každé auto zvlášť, sečteno a vyjde nám celkový náklad na pohonné hmoty pro všechny auta. Ten se vydělí počtem účastníků (včetně řidičů) a tuto částku každý na místě zaplatí. Celkový úhrn se hned rozdělí na auta. Neřeší se kdo s kým jede, kdo veze jeho kolo a pod. Pro konání etapy je přece stejně důležité odvézt lidi i kola.
Po pozdním obědu, mimochodem vaří tam výborně, jsme ještě pozvaní na kávu k Japošům. Honza opět vyniká svými bodrými hláškami jako např. : už téměř odcházíme a ze všech stran se ozývá hlasité děkování za etapu a na to Honza „abyste se neposrali s tím děkováním“. Tím chtěl jen říci, že takovou akci dělají s Janou rádi a že se těší na další setkání. My taky ! Byl to krásný den. Váš Pepa D.
Ještě kdo byl : Japoši + 2, Iva, Jitka, Laďa B., brácha, Jiřka, Líba, Milada, Lahučáci a já. Okruh měřil 52 km.
Zpráva z etapy č.15/16 – smrčinská
Přátelé, nedělní ráno 11.9.2016 bylo docela všední. Chci říci, že se podobalo těm předchozím. Bylo třináct nad nulou, nad námi azuro a při zemi mlha. Neklamné znamení, že bude zase vedro. Po desáté jsme vyrazili ve dvou autech směr Aš a dál na Marktleuthen k nádraží. Půl hodiny před polednem už sedíme na kolech a pojedeme obloukem do obce Spielberg. Ještě že jsem to vzal trochu jinak než obvykle. U cesty se nám ukázal památník, který připomíná zvelebení obcí a jejich pozemkové úpravy v roce 2009. Kamenný stůl chvíli sloužil jako masážní lůžko, ale jen chvilku, vždyť byl moc tvrdý. Vesnice je ztichlá svým nedělním obědem . Nikde ani živáčka a tak si neměl kdo všimnout, že parta cyklistů to vzala rovnou za humna jednoho statku a zmizela ve směru na Steinselb. „Chci Vám ukázat statek kde se vyrábí sýry , tlačenky atd.“ povídám za jízdy a zavádím nás až na malý plácek před obydlím. Nikde nikdo. Zatímco si čteme plakáty na vratech stodoly tak přijíždí pán na kole a ptá se “ Co hledáte, potřebujete něco ?“ Vyklubal se z něho sám pan domácí a řekl nám co jsme potřebovali vědět : otevřeno je každý pátek od 9.00 do 17.00 hod. Já, ze své zkušenosti dodávám, že to stojí za ochutnání.
Další kus naší cesty má právě premiéru. Mapu jsem zapomněl, ale to vadit nebude vždyť jsem se do ní díval včera . Jedeme do městečka Schönwald. Už ho projíždíme, kruháč máme za sebou, konečně se objevují malé značky cyklotrasy a šipka ukazuje nahoru. Ještě si vzpomínám, že tam někde to musí být doleva, do lesa . Tu odbočku prostě přehlédnu a valím to pořád nahoru do pořádnýho kopce a až za posledním barákem se cesta láme žádoucím směrem. Radost trvá jen tak dvě stě metrů, končíme u plotu vodárny a kolem žádná stezka nevede. „Muselo to být tam dole na křižovatce kde je ta nová fontána“ pravím a po krátkém zakousnutí se vydáváme na sjezd dolů. Neomylně odbočíme doprava a pěknou ulicí se ubíráme z města ven. V tom se zezadu ozve: „Já jsme tu značku viděla, volala jsem na Tebe, ale Ty nic“. To byla Milada. Já na to : „No jasně, že nic. Tvůj hlas je tak ke stolu plného mlčenlivých hostů a ne na kolo s dvacetimetrovým odstupem.“ Zatímco se tomu smějeme tak mě napadlo ještě jednou si ověřit správnost našeho směru. U jednoho domu právě staví auto a slečna souhlasí, že jedeme správně k hospůdce v lesích . To místo se jmenuje Göhringsreuth. Docela pitomý jméno pro nás. Les se najednou otevřel do malé loučky, objevily se modrobílé slunečníky, toť neklamné znamení, že jsme na správném místě, tedy v hospodě. Pan majitel se rychle ujímá našich foťáků , dělá obrázky a k tomu pronáší něco jako “ Děláme to pro naše hosty rádi !“. My si zase rádi sedáme, protože máme žízeň a hlad. Servírka něco vykládá o denní nabídce jakési haksny a já mám čas vidět, že jí chybí hodně kil do normální váhy a přebývá jí hřebík s kulatou hlavičkou zapíchnutý do nosu. Málem ze mně vyletělo, že je to „Eklhaft“ , ale po bleskovém zvážení jsem pravil, že je to hnusný. Nakonec je z toho řízek s hranolkama a kvasnicový pivo. Je třeba se také podívat dovnitř. Posezení je tam velice hezký. My musíme dál. V lese se za chvíli ozývá křik, stavíme, protože Jíťa má na tachometru 1500 km. Najednou je tady úhledná lahvička slivovice, k tomu velké focení, no prostě oslava. Vyjíždíme z lesa a otevírá se nám krajina, lehce zvlněná, moc hezká.
Vjíždíme do vesnice Pilgramsreuth. Pro nás je to velice zajímavé místo, protože v roce 1647 z rozhodnutí císaře pána se právě zde začaly pěstovat brambory. V záznamech je uveden sedlák Hans Rogler, který jistě pomohl rychlému rozšíření této plodiny. V té době to bylo velice významné , protože mnoha lidem hrozil hladomor. Na návsi jsme nejdříve našli několik tabulí s informacemi o tomto kraji, ale to nemohlo být všechno. Na dohled byl kostel sice zabalený do lešení, ale bylo jasný, že je nádherný, gotický. Před ním je sousoší sedláka s motykou a jeho klečící ženy s ošatkou kde má čtyry brambory. Postavy jsou malé, protože tehdy nerostli takoví čahouni jako dnes. Ještě si musíme prohlédnout místní hřbitůvek s nízkou zdí. Naši předci to měli už dávno hezky vymyšlený, že pozůstalí musí vidět do kraje, na svoje pole, vesnici což jim dodávalo sílu a optimismus. Kostel byl zavřený, podíváme se tam jindy. Náš další cíl je Martinlamitz. Po šotolinové cestě lesem jsme tam poměrně brzy. Milada opakuje dotaz :“A kolik to máme teď na kafe ?“ Odhaduji, že deset a uháníme dál kolem místního, obleženého koupaliště, chvíli po asfaltu pak zase lesem až do Hallersteinu. Tady začíná přejezd hřebene Smrčin zpět na „naší“ stranu. Právě nás minula naše generace dvou pánů co slézají z kola a půjdou pěšky. Brzy je předjíždíme pak spadneme z kopce a jsme v Kirchenlamitz. Milada se ptá, no však víte na co . Zajímá to všechny a já sám si živě představuji tu nádhernou chuť dortu „Käsesahne“. Pořádně natěšený jsme brzy na kopečku nad vesnicí odkud je na poli vidět spousta zaparkovaných aut. To proto, že dnes je tady bramborová slavnost. Několik pivovarských slunečníků zdobí louku, lidé sedí a pijí. Hned vedle jezdí čert a vyorává brambory pro ty co to mají dnes zadarmo. Nás ale táhne kafe na statku.
Místa jsou uvnitř. Nám to nevadí ,však jsme celý den venku.Hlavně, že mají dorty ! Dokonce jsem si dal, jako druhý chod, bramborový dort a nebyl vůbec špatný. S mladým panem Petzoldem se chvilku bavíme o letošních bramborách, o čekání na nižší teploty a taky o začátku sklizně, která bude patřit k těm lepším. Milada vehementně nechce kopec ! Jako Kaziteta mi bere chuť na netradiční směr návratu k autům t.j. nejdříve na kopec a pak po hřebeni s výhledem na obě strany. Jak jinak tedy než přímo na Raumetengrün ke Gerdovi na dvůr. Hospodář ale není doma. Naše cesta vede kolem kompostárny a tak využiju příležitosti abych stručně popsal její fungování. Gerd postavil zpevněnou plochu a koupil obří nakladač. Lidi si musí na úřadu koupit za 15 E povolenku pro dovoz trávy a jiných zbytků ze zahrad, včetně větví a v jakémkoliv množství ho sem vozit. Nesmí sem vozit zbytky z kuchyně. Firmy a obce také, ovšem s dodacím listem, který zde vhodí do schránky. Gerd tento materiál vrství do výšky a když je hromada po celé délce kompostárny tak pozve stroj, který materiál rozdrtí , naštěpkuje a nasype na vedlejší pruh. Poté se zde sejde úředník z obce a firma, která materiál drtila . Hromadu změří a vypočítají m3. Gerd za tyto kubíky dostane od obce zaplaceno a stejné množství taky zaplatí firmě. Po 4 – 6 týdnech přijede jiný stroj který celou hromadu proseje a oddělí větší kusy, které se vrátí na začátek cyklu. Po dalších 4 týdnech Gerd hromadu přehází a za ještě nějakou dobu zrání má kompost pro svoje pole. Náš způsob likvidace bioodpadu je rovněž vyhovující, ale je limitován kapacitou jedné popelnice týdně. Tolik pro dnešek. Kdo dnes byl : Iva, Jiřka, Jitka, brácha, Milada a já. Okruh měl 48 km. Za 14 dní pojedeme za Japošema.
Publikováno v zpráva z desáté etapy r. 2018, Zprávy | 
Tagy: zpráva z etapy č. 15/16 - smrčinská | 
Žádné komentáře »
Zpráva z etapy č. 14/16 – kynšperská
Přátelé moji blízcí i vzdálení, tato etapa měla být jednoduchá, nenáročná, krátká a taky sedavá. Tak jsme se dohodli cestou z Itálie. Já myslím, že jsme splnili celé předsevzetí. Pravda, kvůli hrozící přeháňce jsem trasu operativně, nepatrně zkrátil a to se nakonec i vyplatilo, protože malinký deštík se přehnal ve chvíli našeho sezení v Kynšperském pivovaru.
Všech dvanáct se nás sesedlo k jednomu stolu a to bylo dobře. Hned na začátku jsem chtěl využít pozornosti všech a zažehnat rodící se nedorozumění mezi námi. O co šlo ? Kamarádka X půjčila svoje kolo kamarádce Y. Ta na něm odjela asi 4 km a praskl drát v zadním kole. Odborník tuto délku drátu neměl, ostatní dráty tedy řádně utáhl a doporučil pořádnou opravu, rozuměj výměnu ráfku. Věci se ujal Z, nechal doplnit ten jeden drát a kolo X vrátil s tím, že se musí pořádně opravit, rozumíme vyměnit ráfek. Y to nesla těžce a mezi ostatními začala šeptanda o Z. Byly pronášeny různé soudy o příčinách a následcích až Y tomu udělala přítrž. Podařilo se jí totiž dostat se nad problém a prohlásit, že náklady s ráfkem uhradí. Z to ještě vylepšil tím, že nás pozval do Neb. na zelenou. Já jsem už jen mohl zopakovat obecně platné pravidlo z mezilidských vztahů : věc se má vracet ve stejném, ne-li lepším stavu než byla půjčena. Opravdu jsem moc rád, že to celé má tak dobrý konec. Pro příště.
Jinak myslím, že tato hospoda pokračuje ve zvyšování cen , tyto se stávají „svátečními“ t.j. vhodnými pro slavení významných výročí , ale nevhodnými pro okolo jedoucího cyklistu, který chce něco malého a k tomu pivo. Jen počkej Zajíci !
U koní jsme seděli venku, pěkně to foukalo, ale byla zelená a bylo dobře. Jen ty naše nový, italský dresy jsme museli schovat pod větrovky. Ještě kdo byl : Iva, Petr, Jitka, Vlasta, Maruš, Lahučáci, brácha, Milada, Michal, Jiřka a já. Máme 53 km. Mějte se hezky Pepa D.
Zpráva ze Stelvia
Přátelé, po více než ročních přípravách a těšení je to konečně tady. Odjíždíme do Itálie abychom byli při tom když se celý cyklistický svět setká na cestě k průsmyku Stelvio. Můj sen se naplňuje. Slovy Vás budu provázet po naší cestě a obrázky v galerii ještě lépe vystihnou atmosféru našeho výletu.
Volantu se ujímá Ivča, zkušená harcovnice po německých dálnicích. Na mě zbude navigace podle itineráře, který jsem ale zapomněl v kufru a ono to vůbec nevadí. Mnichovem projíždíme jako nůž máslem a až dvacet kiláků před Garmischem nás staví zácpa. Netrvá to dlouho, cesta se vyprázdní a my můžeme zastavit na vyhlídce odkud je nádherně vidět nejvyšší německá hora – Zugspitze . Ještě kousek popojedeme přes Fernpass a je tu motorest s vyhlídkou na zříceninu hradu na skále a zelené hladiny jezírek pod námi. Je taky třeba koupit rakouské viněty bez kterých bychom museli vyhledávat okresky přes hory a doly. Blíží se soutěska Nauders s vojenskou pevností. V bojích první světové války to bylo důležité místo. Reschenpass se jmenuje ten průsmyk kde začíná Itálie. Údolí se široce rozevře, všude se suší seno a spousty cyklistů jezdí po nedalekých cyklostezkách, hlavně kolem jezera. V roce 1950 byla dokončena přehrada z rozhodnutí ještě Mussoliniho, která zatopila několik vesnic. V jedné z nich, u břehu, voda zatopila také kostel takže dodnes kouká z hladiny jeho věž. Nestavíme, ne že bychom měli zpoždění, ale něco musíme taky nechat na příště. Pomalu sjíždíme do údolí a naproti nám se ukazuje bílá stavba benediktinského kláštera Marienberg, která v sobě skrývá devět století historie. Už jsme na dně údolí s řekou Etsch, v městečku Prad, kde začíná 26 km stoupání na Stelvio. My si z něho teď vyjedeme jen sedm km a jsme v Gomagoi, našem zítřejším startu etapy. Zbývá nám posledních 9 km ukrutného kopce, kde moje auto se čtyřmi koly na nosiči, bágly a tříčlenou posádkou jede dlouhý kus na jedničku. Jsme na konci naší cesty v Suldenu u penzionu „Chalet Eberhoefer“ a vítá nás paní Hanka s malým Davidem. K večeři budou brambory s masem a pivo.
Je ráno, Ortler (3905 m) se ukazuje v plné kráse, mohutnosti a výšky. Přímo z okna vidíme celou horu jako na dlani, od potoka v údolí až po jeho špičku. Žádné mraky, jen azuro. Snídaně nám trvá dost dlouho a je dobře, že už vyrážíme. Venku je 10 st., tedy chladno. “ Musíte to vydržet, však jste dole za chvilku“, povídám a sám sedám do auta abychom ho měli připravený dole v Gomagoi na návrat. Za chvilku je za mnou Jitka a čekáme a čekáme. Konečně přijíždí Vlasta a co čert nechtěl, to se stalo. Praskl jí drát zadního kola a nastalá osma neproleze mezi špalíky brzdy. Hledáme po okolí dílnu, ptáme se v Ičku a nic. Po nějakém čase se konečně shodneme na tom, že nahoru pojede bez brzdy a dolů potom taky a velice pomalu. Špalír jezdců mezitím zřídnul, ale i tak je nás dost. V první zatáčce č. 48 s cedulkou Kehre, Tornante, což znamená prudkou zatáčku, 180 st. se musíme vyfotit, to jinak nejde. Ještě nás čeká 47 takových vraceček číslovaných shora, ale tahle je první ! Na řídítka mého kola jsem si připevnil tyčku s naší vlaječkou, to aby bylo jasný odkud jsme a taky kde je šéf party. Ten první důvod se povedl, ale ten druhý je zbytečný, protože ztratit se tady nikdo nemůže, leda ujet nahoru. Jedu nikterak rychle, bylo by to zbytečné proplétání se mezi jezdci co motor nemají. Chvílemi mám pocit, že motůrek je dost slyšet, že to ostatní ruší, ale nakonec musím konstatovat, že jsem za celou dobu nezaznamenal nějaké gesto protivenství. Je spousta míst k pozorování – okolní blízké hory, kytičky na kamenných zdech, dresy a třeba i prdelky cyklistek. Tu a tam se objeví úplná rarita, jako tandem kde táta veze vzadu malýho kluka, kterýho šlapání vůbec nezajímá. Nebo lehokola invalidů, kteří se obrovskou silou posouvají dopředu až kopec vyjedou. Viděli jsme chlapíka, který mohl šlapat jen jednou nohou když ta druhá byla taky na pedálu, ale nešlapala. Nebo běžci na kolečkových lyžích a bruslích co s námi hravě drželi tempo. Taky sněžný kolo bylo vidět – to by měl Honza Kopka jistě radost. Dopředu jsem sliboval kamarádům krásný pohled na horu Madatsch, která nabízí svojí oblou, lesklou, ze samých obloučků postavenou přední stěnu. Ten efekt nebyl úplný, protože jsme přijeli pozdě a na stěně už nebylo slunce takže si příště buď přivstaneme a nebo pojedeme o dva měsíce dříve. Stín lesa bude pomalu končit , slunce svítí naplno a nás by čekala žízeň kdybychom jeli kdykoliv jindy. Dnes ale jsou na trase tři občerstvovací stanice kde je možné se napít, vzít si jablko nebo jinde i sušenku. V jedné zatáčce je taky servis kol firmy Scott. Okamžitě dáváme klukovi práci. On vycentruje zadní kolo Vlasty protože nový drát této délky u sebe nemá, znovu zapojí brzdu a radí,že na výjezd je to dobrý, ale pak dolů jen pomalu. Taková rada je jasná a splnitelná. Já v duchu doufám, že Maruš E., která kolo půjčila, ho dostane zpět opravený . V šestnácté zatáčce se ukazuje kulisa našeho dalšího putování. Zelenou, horskou louku zdobí klikatice silnice, která se zakusuje do stráně a v zatáčkách najíždí na kamenné balkony aby se mohla otočit. Je to fascinující divadlo kde dnes jsou v hlavní roli cyklisti. Často a rád fotím abych mohl pro Vás, kteří jste s námi nebyli, co nejlépe náš zážitek zprostředkovat. Že nahoru pojedou lidi všech výkonnostních kategorií se začíná projevovat, přibývá pěšáků. Ona „alpská hláška č.2“ je trefná : „Chtěl jsem ho dojet, nešlo to, tak jsem ho došel !“ Vystihuje tempo kterým se sunou lidičky nahoru. Stále častěji se dívám dolů a hledám ty nejlepší záběry. Zatáčky se na sebe lepí jako dobře složená mašle a všude jsou kola. Blíží se vrchol, řady lidí houstnou, posedávají, smějí se a pozorují nás další. Chybí nám pár desítek metrů, slézám z kola, protože vím o schodech po kterých se dostanu na střechu obchůdků a mám bezvadný výhled na skrumáž cyklistů v průsmyku. Naše žluté dresy mezi všemi jsou hezky vidět, zdravíme se a chceme se sejít a jít si koupit dres, který nám bude připomínat tento den a tento kopec. Cloumá s námi euforie, reakce se zpomalují a já, protože jsem tady podruhý, musím víc myslet na čas sjezdu a hlavně na nutnost dobití baterek. Konečně se mi daří přesunout partu ještě o něco výše k restauraci Tibethütte. Personál nám ochotně nabídne zásuvky aniž bychom si zatím cokoliv dali. Sedíme na terase s překrásným výhledem do údolí. Poprvé vidíme silnici celou a shora. Když se ozve harmonika se známou melodií tak to Ivču zvedne, tančí kolem muzikanta a dokonce ho doprovází na dřevěný nástroj ze svázaných malých prkýnek. Krása. Po hodině se děvčata zvednou , prý musí něco dokoupit. Brzy na to se vydáváme na druhou stranu průsmyku, sjezdem na Bormio, k odbočce do Švýcarska. Dalších 17 km dolů je úplně jiných . Zatáček je málo, většinou chybí svodidla a silnice splývá s okolní krajinou. Když už se potkáme s lesem tak se objeví serpentiny a mezi stromy se ukazuje městečko St.Maria. Starobylé domy s malovanými fasádami vzbuzují úctu. Nám stačí pár fotek a dál, však to máme ještě hodně daleko. Na švýcarské celnici nikdo není, už těch cyklistů mají dnes dost a dost. Silnice pod námi pořád klesá a musí obkroužit hory abychom se dalším údolím mohli zase vydat do kopce směr Gomagoi. Těch sedm km jedeme už kolem osmé hodiny večer, auta svítí a my dupeme ze všech sil. Když už i s druhou partou vyjedu autem nahoru a sedneme k večeři tak je deset. To byl ale den ! Ujeli jsme 72 km.
Další ráno je klid. Vychutnáváme si včerejšek, povídáme si, ale to vůbec neznamená, že spíme na vavřínech. Oblečeme si nové dresy ze Stelvia a pojedeme na objížďku města. Nedaleko v lese je restauračka Waldruhe. Ano je tady klid, příjemná servírka z Maďarska a tak ani nevadí, že kafíčko je trochu jiný než bývá v Itálii zvykem. Ortler na protějším svahu je bez jediného mráčku, je to krasavec. Víte, že to byla nejvyšší hora Rakousko – uherského mocnářství, tedy i naše ? Ne žádná nostalgie se nás nezmocnila, to jen fakta vyplavala. Pojedeme odtud po hliněné, lesní cestě, po zvlněné vrstevnici až do míst kde se nám otevře pohled shora na náš penzion. Po pěšince dojedeme až k hotelu Post, před malý domeček kde je Messnerovo muzeum kuriozit. Je to jedna malá místnost, na stěnách za sklem exponáty z historie horolezectví a v rozích busty průkopníků tohoto sportu. Na městské muzeum historie první světové války se nám nedostal čas a necháváme si ho na příště. Teď už pomalou jízdou se dostáváme na konec městečka pod kabinovou lanovku a ještě si troufáme dále do kopce, protože je tady zavěšená lávka přes potok. Vyjet až k lávce nešlo. Když už se začalo přední kolo zvedat od země tak jsme pracně slezli a kola nechali ležet u cesty. Nebylo to daleko a nakonec to stálo za to. Voda se valí puklou skálou, zmítá se ze strany na stranu a za velkého hřmění mizí dole pod námi a utíká k Suldenu. Zkoušíme přejít lávku, fotíme se a všelijak se kocháme pohledem na okolní hory. Když už jsme zase dole tak děvčata popadne kamenná mánie , vrhnou se do koryta potoka odkud se pak ozývají výkřiky jako „ten je nádherný“nebo „no koukej ta žíla „. S plnými batohy se vydáváme dál pěšinou po druhé straně našeho údolí. Jsme tu široko daleko jediní cyklisti , proto se na nás pěšáci dívají s překvapením. Musíme zpátky, na třetí je domluvená kavárna kde se máme všichni sejít. Obsluhuje nás pro změnu Slovenka, má výborný dorty a Café crema. Po šesté jdeme k Messnerovi do hospody. Hospodaří tady v nájmu mladý pár s kuchařem a z upadajícího zájmu turistů nejsou nadšeni. Každý kdo poprvé vstoupí do místnosti tak se zalkne překvapením. Zařízení je velmi jednoduchý, dřevěný lavice i stoly a stěny obložené starým dřevem jako v tajemné putyce. Přítmí je samozřejmostí, okna jsou malá a venku se stmívá. Z nabídky jídel vítězí žitné taštičky s jačím masem a kopřivové knedlíky. Ono taky jemně nakrájené jačí karpáčo je výborný. Před rokem tady hodovala Angela Merkelová s R.Messnerem, který pak měl přednášku o stém výročí dobytí Matterhornu. To je trochu historie a nás zajímá současnost t.j. přesun zpět do penzionu a hra Double u které se náramně bavíme.
Na poslední den pobytu jsem připravil pěší turistiku. Na sobě jsem si vyzkoušel už při výstupu na Luzný při letošní Šumavě, že to chce pořádný boty a taky hůlky. Obojí mám, jdeme na to. Lanovkou vyjedeme do stanice Kanzl , přímo proti Ortleru, slunce svítí, je krásně. Po chvíli jsou tady u cesty krávy, které se rádi fotí a mazlí s lidmi. Cestička se různě kroutí, prochází kamenným polem po položených kamenech, nenápadně stoupá až se po několika kilometrech potká s potokem. Je tady křižovatka cest a zdola přichází ti zdatnější co nepotřebují lanovku. Začínáme opravdový výstup k chatě Düsseldorferhütte, která je 400 výškových metrů nad námi. Hůlky pracují bezvadně. Učí se hledat místečko pro svůj hrot a nechat to větší pro botu. No jde nám to dobře. Chata je blízko, ale cesta k ní je ještě dlouhá a slunce pálí. Konečně nacházím taky nějaké kytičky u cesty a hned celý záhon. Sytě fialově tady kvete Oměj šalamounek. Nádhera. Pěšina se začíná pokládat, jsme nahoře. Scéna je to úžasná. Do půlkruhu stojí kamenná stěna, 600 m vysoká, nahoře jako by byla zastřižená, pod ní zelené jezírko a pár pasoucích se ovcí. V čele pak stojí chata a dívá se do daleka. Na terase je moc hezky, jelení guláš je solidní, co víc si přát ?Proti nám se zatahuje a na obloze jsou v dálce vidět provazy deště. Připraveni jsme i na to, ale bude lepší zahájit sestup, dokud je sucho. Hůlky pomáhají seč můžou, kolena jim děkují a ve vzájemné souhře se posouváme dolů. Děvčata jsou už u potoka a něco tam kutí. Když přijdu blíž tak vidím srdce z kamenů a uvnitř písmeno P. Vy holky zlatý ! Fotíme se , pršet ještě nebude , nálada je výtečná. Kravky zase čekají a bez společného fota nás dál nepustí. Jsme na stanici lanovky a mě se chce něco říct : „Holky já Vás nemít, tak se na tu tůru nevydám. Díky “ Jedeme dolů, máme tam kola a po prohlídce starého kostelíka ještě stíháme cukrárnu v hotelu Olympia, kde už jsme jednou byli. Večer zajdeme do pizzerie, zítra jedeme domů.
Měli bychom se ještě vrátit. Jsou tady další tůry a etapa údolím, kolem ovocných plantáží, až do Merana, hrad Juval atd. atd. Děvčata buďte na sebe pyšný, vždyť jste vyjeli na nejvyšší průsmyk v Itálii !!!