Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.Zprávy
Zpráva z druhé etapy r.2018
13.3.2018 | 
Autor Nová kola a nová Lída …
Kamarádi, tak jsme to zase rozjeli a hned se děli věci ! To už na dvoře u Beránků . Přijel Many a přijel na úplně novým, celopéru ( rozuměj celoodpruženým) kole s motorem Yamaha. Stálo tam jako Mercedes mezi Škodovkami, svítilo novotou. Na jeho minulém kole přijela Lída a poprvé se přidala k naší partě. Oběma přeji hodně kilometrů, plných nevšedních zážitků.
Nečteš, nevíš …
Pořád tak nějak postáváme na dvoře a ne a ne se odlepit. Každý jsme nějak cítili, že nejsme všichni. To se bohužel za chvíli potvrdilo, když vyšlo najevo, že Jitka nečte stránky a tak neví, že se jede první etapa. Určitě jí to, holku, mrzelo. Já jsem do pozvánky napsal „informujte kamarády !“, ale to nevyšlo. Tak příště.
Někdy je i rada dobrá …
Sjezd kolem hradu Seeberg a následný prudký výjezd proběhl bez nehod. Je to místo, kde se naplno projeví vlohy k ovládání přehazovačky. Lída, jako nováček, neunikla ostřížímu pohledu Ladi. Na kopci jí udělil několik dobře míněných rad a mě nedalo abych mu k tomu řekl :“ Prosím Tě ,Ty řešíš přehazování o kolečko nahoru, nebo dolů a vůbec nevidíš tu ženskou, která na tom kole jede. Ta když blbě přehodí, tak to ani nepozná, protože je plná síly a dá to !“ On to uznal.
Ach ty motory …
Na křižovatce u Polný mě klekl motor. Je to přesně dva roky co jsme si, jako parta, pořídili prvních šest motorů Apache a čtyři už byly vyměněný v rámci reklamace. Můj tedy najezdil ze všech nejvíce, ale čekal jsem od něho mnohem víc. Skládáme nováčkovskou daň, protože patříme mezi průkopníky používání těchto motorů u nás. Zatím je vše vyřízeno v náš prospěch a další dva roky budeme jezdit v klidu.
Dejte pozor na termín Bečova
Pod Komínem ve Skalný bylo příjemně . Vlasta, se srdečností sobě vlastní, nás všechny pozvala na neděli 15.7.2018 na svojí chatu kde proběhne kolaudace sprchy – nového díla Laďova. Laďa sám slíbil, že se tam projeví jako mistr kuchař. Není problém takové pozvání přijmout a ještě za to poděkovat. Já jsem připomenul, že za týden je zase neděle a že bude etapa se schůzí a nebo jen schůze. Vše upřesním na pozvánce ve čtvrtek. Potom jsem se rozpovídal o naší návštěvě hradu a zámku Bečov. Padl i termín, ale ten je dnes, kdy píšu tuto zprávu, již zapomenutý. Z naléhavých, provozních důvodů pojedeme na hrad až ve druhé polovině dubna, nebo v květnu. Vše bude včas sděleno.
Hrrr na ně !
Nedávno bylo MDŽ a Hradní kluci udělali pořádný mejdlo. Pozvali stovky lidí, nadělali chlebíčky a otevřeli stovky lahví. Vašnostu postavili za jeho oblíbenou hračku – mikrofon, zapomněli mu říct, že už není na mítinku v Ostravě a on začal. Bakala, Makala, všechno jedno. Jen ho spražit oligarchu jednoho. Vůbec mu přitom nevadilo, že hned za ním sedí úplně stejný borec, jen se jinak jmenuje. Když už měl slinu, tak novináře k tomu zamíchal a nezapomněl ten jedovatý lektvar okořenit špetkou z ČT. Televizáci to mají za to, že málo nadnášejí , obdivují a ukazují Vašnostu takovýho jaký je a to je špatně. Věřím, že se mnoha divákům dělalo špatně, ale jen někteří měli odvahu odejít na čerstvý vzduch. Alespoň mohli na vlastní oči vidět ty dva autobusy příznivců, které před tím stačila Ivana nakrmit z tácu vlastnoručně upečenými koláči a tak je udržet do doby než přivede Vašnostu. Tak na shledanou v lepších časech, t.j. za týden.
Na etapě byli : Lahučáci ve třech, Laďa, Petr, Vlasta, Ivča, brácha, Many, Míla,Lída,Jiřka a já. Máme 30 km. Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z výletu do Jenče.
Řízení letového provozu.
Kamarádi, po návštěvě firmy Řízení letového provozu v Jenči u Prahy si už lépe, než většina veřejnosti, dovedeme představit jak jsou řízena letadla při přeletech naší republiky a nebo při přistáních na letištích. V roce 2016 nad „námi“ přeletělo více než 836 tis. letadel a všechny byly v kontaktu s tímto pracovištěm. Něco přes 200 tisíc letadel přistává na našich letištích. ŘLP je státní podnik, který zaměstnává 941 lidí, z toho 240 řídí letový provoz.
Tiskový mluvčí ŘLP Ing. Richard Klíma …
Po dvojím projití bezpečnostními rámy nás vzal mladý pan mluvčí do místnosti pro návštěvy odkud jsme mohli, prosklenou stěnou, pozorovat jak u mnoha obrazovek a počítačů sedí vždy dvojice lidí. Panuje tam klid a nic nenasvědčuje tomu, jak je jejich práce důležitá. Sedí zde vždy dvě hodiny a pak na hodinu odchází odpočívat . To mohou buď pasivně – spánkem a nebo aktivně v posilovně, při tenisu nebo skvoši. Vždy když se vrátí tak usedají na jiné pracoviště, to proto aby se kdykoliv dokázali postarat o letadla v jakémkoliv sektoru. Sektor popisoval mluvčí asi takto :“ Představte si vzdušný prostor nad ČR, ten si pomyslně, vertikálně, rozkrojte na tři části (podobné naší vlajce), které se jmenují západ, jih a sever. Pak si v těchto částech krájejte horizontálně, čtyřikrát po 3 km výšky a dostanete 3 x 4 =12 letových sektorů ve kterých se letadla pohybují. Na stejné trase je to 10 km za sebou a při křižování tras je to pouhých 300 metrů nad sebou. “ Ke sledování pohybu letadel slouží jen dva radary na území ČR odkud se informace přenáší do tohoto sálu. Řídící věž na Ruzyni si letadla přejímá cca 20 km od letiště , navádí je na přistání, při pojíždění po ploše, až do úplného zastavení na stojánce.Stejně to probíhá v opačném směru, při startu. Veškerá komunikace mezi posádkou a řídícím je vedena v angličtině na dané frekvenci. Jenže na této frekvenci jsou vedeny rozhovory ještě s dalšími letadly, takže pilot musí mít čerstvý mozek aby vždy rozpoznal, že se jedná o info pro něho. Tuto zprávu musí zpětně zopakovat na důkaz, že jí přijal a rozuměl. Pan Klíma nám pustil záznam takových hovorů, pro laika naprosto nesrozumitelných. Vše jsou jen číslice a písmena .Myslím, že toto krátké zaznamenání faktů o fungování ŘLP postačí. Na závěr dostal pan mluvčí od naší party dárkový koš ze sortimentu Bramborárny Třebeň. .
Výstava obrazů .
Když se pan mluvčí odporoučel se šťastným výrazem ve tváři, že doma udělá radost, zašli jsme do jejich „závodky“ na oběd. Na výběr bylo pět kvalitních jídel za lidové ceny. V přízemí a na patře obrovské haly je na stěnách pověšeno na třicet obrazů jejichž autorem je zaměstnanec firmy a můj synovec Petr. On nás taky výstavou provázel a dával nám autorský komentář k jednotlivým dílům. Je zde asi polovina jeho tvorby. Začal malovat někdy po roce 1983 kdy žil v Americe a pracoval u geodetické firmy. V práci namaloval portrét jeho kolegy. Tomu se to moc líbilo a obraz ukázal svojí sestře, profesionální malířce, která pak Petra pozvala do kurzu malování. Po návratu domů absolvoval další kurzy. Hodně cestuje a hledá inspiraci pro svoje plátna po světě. V galerii je několik fotek těchto obrazů.
Zámecký pivovar Lažanských v Chyši.
Při cestě z Prahy je to jen malá odbočka a po pár kilometrech jste v Chyši. Začínáme mít k tomuto místu srdeční vztah, vyvolaný báječnou prohlídkou zámku s doprovodným slovem pana majitele v říjnu minulého roku. On byl rád za návštěvu party zvídavých seniorů, obdivujících jeho práci a znalosti a my zase za jeho nezměrnou vůli s jakou pozvedl zámek do původního stavu. Někdy se tam na jaře vypravíme i s koly, uděláme okruh po okolí a znovu zajdeme na prohlídku, nebo alespoň do parku a hospody. Dnes jsme poseděli, popili a vraceli se k fotkám pořízených v Jenči. Bylo to moc příjemný, ale krátký. Ještě kratší bylo pak loučení s Japošema. Blanka našla cestu na stránky a tak jim jistě vyřídí naše pozdravy. Den zdaleka nekončí, vždyť půjdeme ještě volit.
„Vašnosta přepaden …“
Večer se dostalo na první místo zpráv „přepadení Vašnosty“ mladou ženou. Seběhlo se to rychle. Do volební místnosti přivádějí Vašnostu, když v tom z kouta vyběhne ukrajinská holka, rychle ze sebe shodí košili a s opakovaným voláním „Putinova děvka“ se vrhá na hlavu státu. Ochranka byla o zlomek rychlejší a brutálním způsobem ženu zpacifikovala, což znamená : klekla jí na hlavu, svázala a odvedla. Půl národa a protokolář z Hradu se bavila, ale ti chlapi z ochranky museli mít vztek. Zase budou noviny psát o tom jaký jsou to paka. Vůbec se předem nezajímali o lidi, kteří ve volební místnosti jsou. Úplná legrace to nebyla. Měli bychom si připomenout, že Zeman je na straně Putina a schvaluje obsazení Krymu. Ukrajincům pak radí, že to mají s Rusy vyobchodovat a na národ Krymských Tatarů ani nevzdechne. V sobotu večer po vítězném prvním kole voleb nás Vašnosta všechny odměnil bonmotem o milenkách a milencích a sám se za to pochválil žlutozubým úsměvem. Ano, druhé kolo voleb nás toho všeho může zbavit !
Mějte se hezky a brzy naviděnou. Ještě kdo byl : Laďa, Iva, Jitka, Milada, Líba, Kika, Honza, Míla, Japoši I.+II., Marjánka a já.
Zpráva ze Silvestrovské a Novoroční etapy.
Poslední etapa roku 2017.
Kamarádi, zlom roku jsme prožili báječným způsobem, dvěma etapami. V neděli na Silvestra přestalo k polednímu pršet a teplota se vyšplhala na 9.5 St. Příroda si ponechala jen silnější vítr, jinak se celá rozdala ve prospěch našich výletů. Díky Přírodo, nebo snad Pane Bože ? My jsme se vydali s vervou (tady prosím nezaměňovat s naftou) na plánovaný okruh, povzbuzováni obsahem několika placatic. Postupně jsme zapíjeli Jitky nové kolo značky Spešl s 29″ koly. Ona v černém, ono černé, moc jim to spolu slušelo. Ivča se zase radovala ze svého nového motoru, prostě bylo pořád o čem mluvit a na co připíjet. Z mnoha zastávek na cestě, byla jedna přece jen výjimečná. Bylo to na hrázi rybníka ve Dvorečku. Hladinu sice ještě pokrýval led, ale už tající, zalitý vodou a v něm spousty napadaných hvězd. Tenký led v těch místech zajímavě praskal a tál. Však obrázky to dovysvětlí lépe.
Tuhle rundu platím já !
Už jsme na Stínadlech, už máme zamčený kola a sedíme u objednaného stolu v plné hospodě. Jirka něco špitne servírce a ona je z toho runda dobrého pití. K tomu výborná pizza, takže pohoda významného dne pokračuje. O čem se povídalo není tak důležitý. Hlavně, že to bylo veselý. Naše společná fotka je dílem paní sedící vedle u stolu, která má asi podobné sešlosti ráda a tak se sama nabídla, že nám obrázek udělá. Honza řešil jak dostat na dovolenou do Chřibský manželku bez kola, ale se psem. Dostal několik dobrých rad. Začalo to pochvalou za ten „báječný“ nápad a končilo to zvoláním :“Necháš jí chodit se psem mezi velkou a malou Pravčickou bránou tak dlouho až to ten pes vzdá a na další výlety odmítne chodit. Pak je pro zbytečnost pošleš domů „. Slunce je už zase na Západě a chebáci, oba dva, musí s chutí odjet posledních šest kilometrů k domovu. Franťáci se ztratí v nedalekém parku a jsou doma. „Tak zítra v půl jedný u Ladi“ je poslední výkřik a tím je svolaná etapa na zítra. Večer moc nepite, bando !
Sen.
O silvestrovské noci jsem šel spát pozdě. Při každé podobné ztrátě rytmu života se mi zdají sny. A taky to přišlo. Házím sebou v posteli a kolem mě kolují známé postavy z Hradu a Podhradí. Mynář se právě rozhoduje, že v novém roce si změní I ve jméně na měkké , konečně vybuchne a bude po novinářích , jak ho Vašnosta už léta navádí. Zatím si nožem ostří tužku a na poslední chvíli opravuje Hradní rozpočet na příští rok. Má velké plány. Mluvčáček si láme hlavu jak to udělat aby taky mohl, jako pan Vašnosta, veřejně promluvit o ztrátě svého panictví. „Chce to trpělivost, ruku v klidu a ono to přijde, snad !“ radí mu nejedlý poradce na východní problematiku. Sen mě dovedl do jedné z hradních komnat. U okna sedí Vašnosta co právě před chvílí zase pochválil svojí prostatu, hlavu mu podpírá hůl a on vepřovým pohledem zahleděn do dálky sní o Jizerské padesátce. Do toho slyším mumlání. Ne to není Mumlavský vodopád, to je rychlý sled jeho logických myšlenek :“ Když každý ráno dám deset plzeňských dvanáctek, proč bych nemohl dát jednu jizerskou padesátku ? Ve chvíli kdy mu ukápla slina jsem se probudil. Ti voliči mi dávají !
První etapa roku 2018.
Startujeme zase ze dvora od Ladi. Právě lehce prší, ale to na věci nic nemění, protože my přece jedeme na Lipnou do hospody a schováme se až tam ! Pršet brzy přestalo, jak se leklo našeho předsevzetí. Laďa mi veze ve „štábáku“ dobiječku pro mojí skomírající baterii. Já pak sleduji po očku čárky na mém displeji. U Polný je konec, prázdno. Role tahače se ujímá Jíťa, já se držím jejího ramene a ona maká. Je to holka do nepohody. Stačilo pár set metrů a já pak na poslední volty vyjel mírný kopeček k hospodě. Poprvé jsem byl v obrácený roli. Tahouna, ještě lépe „tlačouna“, jsem dělal mnohokrát. Hanka nebo Líba by mohly vyprávět. Hospůdka je plná německých pojídačů velkých porcí. Jen jeden stůl je volný a to je pro nás. Pro mě mají dýňovou polévku, které chuť dodává zázvor. Ostatní změt objednávek nebudu popisovat. Rád se ovšem zmíním o tom, že za námi přijela Kika dlouhodobě sužovaná kašlací nemocí. Odvezla si radu, že na její potíže dobře zabírá něco teplého na prsa a na hlavu. Rada nad zlato. Na terase se pomalu dobíjela moje baterka a když uteklo asi sto minut, tak jsme se vydávali na cestu zpátky. Ivča ještě včas zvolala :“Čeká na nás Lidka !“
Lidka z Lipky nám dala čočku.
Na silnici jsme potkali osamoceného cyklistu, který překvapením, že nás vidí, málem zastavil. On si snad myslel, že bude venku sám, nebo co ? Jsou asi tři stupně a vítr fouká ze strnišť. Když už vyjedeme ten prďák kolem hradu Seebergu tak zastavíme a zavzpomínáme na dobu bez motoru. Každému se vybaví způsob jak tehdy tenhle strmý kopec zdolával. Ještě se zastavíme na hrázi kde jsme včera obdivovali ten krásný led. Dnes je tu zčeřená hladina a po ledu ani památky. Holt, každý den je jiný ! Brzy jsme u Lipky. Liduška je celá ráda, když nás vidí. U stolu s námi sedí celostní doktor s paní a Ivči syn Michal. Během chvilky před každým stojí hrneček vařené čočky, dlužno říci, výborně ochucené. Dám si jí ještě dvakrát. Ve víru zábavy nás doktor vyzve abychom si dali dlaně proti dlaním souseda a mysleli na nějaký svůj neduh. Ten prý dostane z tohoto kruhu energii a přestane zlobit. Pro malé soustředění účinkujících a velký šum se terapie nepovedla, ale je to prý návod. Jirka vyprávěl, jak kdysi po podobné seanci diagnostikoval závady válců motoru tak, že si nejdříve zjistil kde ta závada je, pak svolal dílnu a předvedl jak rukou nad motorem správně odhalí, který válec má poruchu. Tím se nechtěně dopustil vysvětlení účinků čínské medicíny. Měli bychom ho poslat na stáž do fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde se za velké peníze staví Ústav pro studium čínské medicíny. Ten by jim tam rozsvítil hlavy ! Debata se stočila na způsob šlapání na kole. A zase měl hlavní slovo Jirka. Už odedávna tvrdí, že když se na kole šlape na těžký převod, tak to člověka nadnáší a zadek nebolí, protože vlastně nesedí. Já ho zase navádím, aby se podíval na přímý přenos s Tour de France a tam viděl jak lehce, švihem šlapou nejlépe vyškolení jezdci na světě. Nemůže přece přenášet svojí silovou teorii na do naší, skoro dámské party, myslím si. Každý jsme zůstali na svém s dohodou, že na nějaké příští etapě budeme zkoušet oba způsoby. Přidáte se taky ? Venku je už tma. Den a naše první letošní etapa končí.
na výletech byli : Míla, Honza, Jitka, Ivča, Lahučáci, Laďa a já. Chebáci mají 60 km.
Zpráva z mikulášské schůze.
Kamarádi, už jsme měli celou řadu schůzí kolem svátku Mikuláše. Jsou si velice podobné co do účasti, také množstvím jídla všechny překypují a o pití se nezmiňuji. Letošní stůl byl pod tíhou různých pochutin opravdu prohnutý a to se ještě nedostalo na laskominy typu tlačenka, utopenci, pečenáče a také některé bábovky. Musíme se ještě jednou sejít a tyto zásoby nenechat zkazit. Diskusní vřava je také tradiční. Někdy se tomu říká židovská škola. Jestli oprávněně a nebo ne dost dobře nevím, zapomněl jsem se průvodkyně v Třebíči zeptat když nás provázela židovským městem. Budu tam muset zavolat a zjistit jakou známku toho dne by dostala žákyně Jířa s hlasem lady Gaga. Už nějaký čas se nestalo, že bychom vítali nového člena do party. Letos se to tak seběhlo, že právě na schůzi mezi nás poprvé přišla Lída, Lýdie, Liduš, jak chcete, Chojnová z františkolázeňské kavárenské líhně. Tím nechci říci, že by se pohybovala jen po kavárnách, to vůbec ne. Ona je totiž velice pilná fyzioterapeutka.Hned potom co jsme se dověděli její věk tak jsme jí zařadili do družstva juniorek. Tak jí přejme aby se jí s námi líbilo.
Výlet
V pátek 12.1.2018 pojedeme do Jenče u Prahy kde je firma ŘLP – Řízení letového provozu. Tam pracuje můj synovec Petr. Cílem naší cesty bude výstava obrazů Petra a beseda se zástupcem firmy o poslání této významné instituce. Následuje oběd tamtéž a na zpáteční cestě zastávka v pivovarské restauraci zámku Chyše. Nejpozději do pátku 5.1.2018 mi všichni musíte poslat osobní údaje v členění : datum narození, rodné číslo a číslo OP. Bez předem vypracovaného seznamu není návštěva ŘLP možná.
Dovolené v příštím roce.
Na první dovolenou pojedeme v pondělí 21.5. a vrátíme se v úterý 29.5.2018. Bydlení máme v Horní Chřibské u Menclů. Mám rozjednaný příjezd Milana Zpěváka s manželkou, našeho průvodce po etapách v Bílých Karpatech. Rovněž Jirka Morávek z Liberce a Jizerských hor má chuť za námi na několik dní přijet. Celkem by nás mohlo být až jednadvacet.
Další společná dovolená budou Dolomity 2018 s cestovkou Ivana Čížka. Je nás přihlášeno celkem 15 a máme zaplacené zálohy. Termín je 17.7. – 22.7.2018.
V srpnu, t.j. 4.8. – 11.8.2018 budeme pobývat v Novohradských horách. Oni se tak jmenují, ale hory to nejsou. Je to zvlněný, lesnatý, prostě krásný kout naší země, jižně od Č.Budějovic. V dosahu jsou např. Slavonice, Gmünd, Český Krumlov, Rožmberk n. Vlt. a další skvosty. Bydlet budeme v obci Žumberk v penzionu Marie.
Ve středu 13.12.17 proběhne první kolo konzultací s Milanem Panzerem, naším příštím servismanem. Nyní jste objednáni čtyři a to stačí. Budou další setkání. V průběhu zimy je připraven opravit na našich kolech vše co bude třeba a taky poskytnout cenné informace , např. k přestavbě kola na elektro. Dovolím si připomenout, že baterie našich kol musí být na zimu dobité a skladované v teple !
Na závěr ještě pár slov od pasu. Jedny volby máme za sebou a druhé před sebou. Ty první dopadly divně a dalo se to čekat. Svět se diví jak může do čela vlády přijít trestně stíhaný člověk za dotační podvod. Za padesát milionů mohla mít nějaká vesnice třeba čistírnu vod a pod, prostě něco smysluplného a ne represídlo miliardáře, jako je tomu dnes. Nedávno jsem slyšel jednoho seniora vyslovit takovouhle chytrost : „Ten je bohatý, ten krást nebude, ten už má dost !“ No měl jsem z něho dost. Vede svoje lidi aby „klekali“ na podnikatele a to často zcela neoprávněně a stát za to tvrdě zaplatí z našich daní samozřejmě. Nad Malou Stranou se utrácí za cesty po České zemi a nesmí se tomu říkat předvolební kampaň. Je to logické, protože ta normální netrvá věčně. Východního světa znalý vašnosta nás přesvědčuje, že do světa vede Hedvábná stezka a ne autobahn. Kremelské zdi se ještě teď chechtají z podařeného vtipu když v den potřásání si rukou s Putynkou vydaly článek o nutnosti sovětské invaze v r. 68. Prý to způsobila svoboda tisku v této zemi a to je teprve k popukání. Máme tolik šikovných kandidátů na prezidenta a byl by v tom čert a nebo jiné tajné služby, aby to nevyšlo pro tuto zemi dobře.
Mějte se hezky. Váš Pepa D.
Publikováno v zpráva z desáté etapy r. 2018, Zprávy | 
Tagy: zpráva z mikulášské schůze | 
2 komentářů »
Zpráva z etapy č. 17/18 – krušnohorská
Kamarádi, psal se dvacátý první říjen 2017, sobota, když jsme se vydali za Japošema do Nových Hamrů. Do konce parlamentních voleb chyběly pouhé dvě hodiny a nezbývalo než doufat, že výsledek bude přece jen trochu lepší než průzkum. Provětrání hlavy a těla čerstvým krušnohorským vzduchem bylo velmi žádoucí.
Hanka tlačí …
Vše je připraveno k odjezdu a Jana velí na úplně opačnou stranu než obvykle. Jedeme po asfaltu do Hamrů a dál směrem na Nejdek abychom po 3 km mohli odbočit do kopce na Vysokou Pec a Rudné. Po asi dvou kilometrech vidím Hanku stát na krajnici celou udýchanou. „Ta mrcha zase nejede !“ pomyslím si já, Hanka o svým kole mluví jen dobře. Chvíli ho tlačí s vírou, že zase bude dobře. A ono bylo. Jejího kola se totiž ujal Jirka a „zbytek“ etapy na něm jezdil. Ani jsem nezaznamenal jestli to kolo ještě ožilo a nebo ne. Mohl by nám to napsat.
Laďa píchá …
Konečně jsme na kopci a Jana to uhýbá doleva, po šotolině, lesem dolů, nahoru, takovou houpačkou až na místo kde kdysi stála obec Mlýnské chalupy. Směřujeme na Přebuz a nemůžeme vynechat hráz rybníka stejného jména. Jen co společná fotka je hotová a většina z nás už odjela ozývá se zezadu : „Stůjte !“ Laďa píchnul ! Jirka má výměnu cobydup a dojíždíme další část party co čeká na kraji vesnice. Jirka pro pobavení všech dává k dobru vtip : „Blondýna jede autem a píchne. Zastaví, klekne k tomu a praví : To je divný, vždyť to kolo je prázdný jen dole ! „Jana je rychlý vodič, proto až ve směru na Rolavu zjišťuje, že za sebou má jen dva jezdce. Volá mi „Co se stalo, kde jste ?“ Pravdivě jí odpovím :“ Neboj jen jsme píchli, vyměnili a už jsme u Tebe .“ Společně jsme pak dojeli k hospodě na Jelení.
Vrchní kecá …
V hospodě jsou tak čtyři lidi , z toho dva určitě Němci. V televizi běží průběžné výsledky voleb . Několik z nás se jen zastaví aby se dověděli čísla , když v tom se ozývá vrchní :“Děcka sedněte, na televizi se můžete dívat doma !“ Měl strach, že bychom ho zdrželi přes 16.00 hodinu kdy už chtěl mít zavřeno. Roznesl kafe a nějaký pivo. Hanka chtěla kamarádům přilepšit z krabice drobných jednohubek a on to uviděl. Celý nazlobený dává najevo svoje opovržení nad tak nicotnou záležitostí. Uznávám, že se to nemá, ale určitě jsme ho nepřipravili o žádnou další tržbu. Venku fouká, je zataženo , chtělo by to vyrazit, večer máme na krku.
Nábližka …
Jana nás uhybá doleva na CS 36, Krušnohorskou magistrálu. Na několika kilometrech cesty je soustředěno mnoho různé, moderní ,lesácké techniky. Je ovšem sobota, proto většina strojů stojí. Buďme rádi, vždyť jinak bychom ani neprojeli. Okolo cesty vládne regulérní bordel. Myslím tím hromady větví, do toho namíchané klády, všelijaké zbytky stromů ležící halabala kolem cesty. Vrátíme se sem za dva roky a uvidíme pořádek .?! Jsme na křižovatce s asfaltkou od Horní Blatné a vlevo odchází do lesa Máslová cesta. Škoda, že nebyl čas, třeba tam nějaká ta kostka leží . Padáme z kopce a po dvou km prudce vlevo , na šotolinu a zhurta nahoru do kopce. Ten se po chvíli srovná a my jedeme po traverzu až na horní okraj N.Hamrů ke kapličce. To už lehce prší a tak jsme rádi, že jsme zase na asfaltu a že do hospody není daleko. Bylo to jen o pět kiláků delší než přímá cesta z Jelení do N.H.
Kuchař vaří …
Docela hustě prší. Hledáme místo pro zaparkování kol. Hospoda nás pouští do garáže a to je nejlepší řešení ze všech ! Stůl je už připravený. Japoši se vítají s dámskou volební komisí, která si dopřává zaslouženou večeři za svojí nepatrnou gáži. „Vepřová žebírka na medu jsou výborná a ostatní jídla taky !“ říkají kamarádi a cpou se. Nikdo totiž neví, že u Japošů bude pokračování u chlebíčků a různých buchet. Když je po jídle tak přichází pozvání : „Na kafe k nám !“ Nikdo není proti. Toho jídla a pití všeho druhu je opravdu hodně. Po několika rundách se budeme loučit. Těžce se zvedá brácha aby lehce pronesl poděkování Japošům za dnešní etapu, za posezení a tak. Já jen dodávám :“Tak zase někdy na jaře!“ Do té doby se jistě uvidíme na jednom z listopadových výletů a taky na mikulášské schůzi na chalupě. Ahoj ! Ještě trochu statistiky . Kdo jel : Iva, Hanka, Jitka, Kika, Japoši, Líba, brácha, Jirka, Honza P., Míla, Laďa a já. Najeto 35 km.
Volič volí …
Tak je to jasný. Až se Vám dostane k očím graf preferencí jednotlivých stran voličů podle věkových skupin tak to máte barevné na bílém :“ O vítězství Babiše rozhodli senioři nad 65 let !“ Tak mě napadá, proč je věk voliče nahoru neomezený a dolu ano ? Proč nemůže volit 15ti letý mladík nebo slečna ? Věková hranice patří do éry Marie Terezie. To opravdu musíme mít premierem trestně stíhaného člověka ? Proč někam nezaleze a není tam dokud neproběhne soud, který ho třeba osvobodí, když k tomu bude důvod ? Vašnosta z Hradu se jen třese aby ho mohl jmenovat a tím zase vyrobit nějakou extravaganci, kterou ohromí „náš svět.“ Tak trochu jinak. Znáte tenhle ? :“Sejde se Japonec, Slovák a Pirát … Hm, mysleli jste, že je to začátek vtipu? Ale ne. Je to výsledek našich voleb !“
Zpráva z etapy č. 17/17 – Babí léto
Babí léto – 15.10.2017
Kamarádi, dnes by úplně stačilo konstatování, že to byl jeden z nejkrásnějších dní na kole. Na tom se jistě shodneme všichni kdo jsme na etapě byli. Pro ty ostatní, ale taky pro připomenutí do budoucnosti se teď pokusím o stručný popis událostí z tohoto výjimečného dne.
Za hustou mlhou slunce …
Ráno byla mlha jako mlíko. Když jsme za Pomezím začali stoupat nahoru a nebylo to moc, tak se mlha trhala až zmizela. Zastavili jsme u Hebanz a na polní cestě zaparkovali. První les nebyl daleko. Čekal jsem, že i první houby nebudou daleko. Nebyly žádný ! Tedy, že bychom se nějak zvlášť snažili je hledat, to ne, ale přece jen vzhledem k jejich velké úrodě v minulých dnech se čekalo, že naše košíky budou brzy plné. Jedna zajímavost se nám naskytla. V lese, v příkopu u cesty stály veliké klobouky lupenaté houby o které ale nikdo nestál. Ve stínu lesa je chladno, na slunci teplo a k tomu bezvětří. Je krásně. Spousty silniček, kterými je krajina doslova protkána, nabízí taky spousty směrů našeho putování. Hodně úseků jedeme vůbec poprvé. Snad nejhezčí jsou výjezdy z lesa. To se vždy krajina otevře, nabídne pohled na množství polí a políček a v nich zasazeným větrníků. Kličkujeme mezi poli. Tady se hodí udělat společnou fotku, tady zase potkáme naložený traktor dřevem a jinde zase cyklisty. To jsou ty chvíle kdy spolu můžeme mluvit, je u toho hodně smíchu a zábavy. Na místech s hezkým výhledem do kraje je potřeba dát informaci kde jsme, kam jedeme, kde je asi tak náš cíl a tak podobně a tak různě. Třeba na kopci Buchenberg, je vidět oblouk Smrčin od Schneebergu až po Kornberg. Tady si tátové bez dětí pouštěli malá letadýlka až si Hanka myslela, že je to větroň a že přistává rovnou na nás. Odtud stačí jen projet kolem kukuřice do lesa, za ním se pokochat pohledem do kraje a jsme na okraji vesnice Grossschloppen kam jezdíme na dorty.
Käsesahne torte je nejlepší !
Rodina Petzold tady na statku provozuje cukrárnu s domácími dorty, neboť snacha je šikovná cukrářka. Ty dorty jsou široko daleko nejlepší, včetně všech cukráren u nás. Jiný je to s kávou. U nás už máme éru kapaný kávy za sebou a vyžadujeme preso, většinou to větší, někdy označované jako lungo. Při objednávce se strhl velký hlahol vysvětlování jaké že to kafe chceme. Paní si nevěděla moc rady, protože nechápala, že si tam klidně přilijeme horkou vodu na doplnění dávky. Dopadlo to velice dobře, protože nám udělala dvojitý espresso a bylo to. Využil jsem snad jediné chvilky klidu abych se zeptal, jestli ctihodná společnost má zájem o velice kvalitní cykloponožky, s logem „1000 mil“, za 100.- Kč. Nechal je vyrobit mílař Richard Štěpánek a jako charitu je prodává. Zájem mají všichni ! Při neklidné debatě taky přišla řeč na Dolomity 2018 s Čížkem. Milada se pochlubila, že má zásluhu na rozhodnutí Jirky Lahučáka jet taky. On s námi nebyl, tak nevím, ale důležitější je, že zálohu jsem poslal na účet CK Čížek a on vzkazuje, že případné odhlášení bude zatíženo storno poplatkem . Jíťa zase, tentokrát už víc nahlas, se přiznala ke svojí touze jet do Santiaga de Compostella svatojakubskou cestou. K tomu jsem dodal, že mám s Jitkou Hlavsovou domluvenou návštěvu jejich kavárny a její sdělení o letošní cestě. To bude někdy po sezoně. Ještě dodávám, že při přípravě takové cesty nabízím pomocnou ruku. Někdy v listopadu můžeme zajet na zámek Bečov kde nás provede kastelán zámku, kterého znám z letošního cíle 1000 mil.
Mnoho cest vede k autům …
Po společném focení s paní domu se vydáváme na zpáteční cestu. Bude to jedna velká šněrovačka při které se dostaneme až do Röslau na vyhlídkové místo odkud je vidět na dvanáct vrcholů Smrčin. Příjemně jsme tady posvačili ze zbytků zásob, projeli město a po hlavní jsme to namířili do 3 km vzdáleného Neudes. Pak už se zase jelo po klidných cestách kolem samoty v lesích. Odhaduji, že tady projede tak jedno auto za den. Slunce se už hodně naklonilo, stíny se prodloužily a jsme u aut. Do půl sedmý jsme v Chebu, mysleli jsme si. Jenže na naší cestě byla nehoda od které jsme se museli pět kiláků vrátit a pak obloukem přes Arzberg se dostat domů.
Je to vážný …
Mějte se hezky a taky něco pro to udělejte ! Jděte volit, ať těch mlčících ignorantů je co nejméně. Určitě víte, že neodevzdanými hlasy se posilují i ty partaje, které by jste v životě nevolili. Že nevíte koho a že je to stejně zbytečný ? To může říkat jen zhrzený milenec a ne sebevědomý senior. Ostatně nedávno jsem se dočetl, že mezi seniory nad 65 let má nejvíce hlasů vašnosta z Hradu. To snad není možný ! Na druhou stranu to je potvrzením, že v dnešní době už neplatí, že čím starší, tím moudřejší, zkušenější . To bylo před dvě stě lety v rámci vesnice kde žili. V dnešním světě je těžké se orientovat, ale měli by si nechat poradit. Jedna z divizí Agrofertu se jmenuje „Český stát“ a její šéf Andy Čerpadlář, mají nejvíce volebních preferencí. Že ho pomalu melou „Boží mlýny“ je jedno ? Stačí mu jen vykřikovat „To je lež“ ? Proč nám má trvat ještě jedno volební období než procitneme ? Proč máme natahovat ruce do Evropy pro dotace a při tom řvát hesla o pominuté Unii ? Okna Hradu jsou otočena na východ, okna Andyho do hnízda. To jsou jen dva příklady našeho vládního chování, které nás v krátké době vyženou na okraj Evropy bez které se ani neupr. Mějte se pořád hezky. Váš Pepa D. Kdo byl : Maruš L., Laďa, Kika, Líba, Zuzka, Milada, Jitka, Iva, Thalie a já. Bylo to 40 km.
P.s.
Raději už nyní zveřejňuji termíny dovolených v příštím roce 2018 abychom mohli na mikulášské schůzi sestavit objednávku pro tuzemskou dovolenou . Menclovi, Chřibská, nebo-li České Švýcarsko : 21.5. – 27.5.2018 Dolomity Itálie s CK Ski-bike : 17.7. – 22.7.2018 sestava uzavřena Novohradské hory, Žumberk : 4.8. – 11.8.2018
Stelvio 2017
Kamarádi, tak jsme zase byli na Stelviu ! Vysvětlit proč zase Stelvio není těžké. Když se podíváte do historie cestování naší party, tak tam najdete jen dvě místa , která se opakují – Chřibskou a Stelvio. Každé je jiné a obě jsou krásné. Místo popisování se spokojím s konstatováním :“Lépe jednou vidět, než desetkrát slyšet .“
Vítá nás Sulden a jeho Ortler …
Cesta do Suldenu je dlouhá 505 km a trvá 7 hod, včetně tří zastávek v motorestech. V Suldenu nás vítá hezké, slunečné počasí, jen Ortler dělá drahoty a svojí špičku neukazuje. Však my se dočkáme ! První den pobytu, ve čtvrtek 31.8., jedeme etapu podle doporučení místního mladíka, který vymyslel 58 tras v oblasti Vinschgau, zakreslil je do 3D map, opatřil výškovým profilem a vydal knižně. Ze Suldenu spadneme rychle do Gomagoi a ze všeho nejdříve se pojedeme podívat do starého městečka Stelvio, které dalo jméno našim oblíbeným serpentinám a přitom neleží na silnici. Úzkou uličkou projedeme až ke kostelu s hřbitovem a jsme uprostřed města na malinkém náměstí. Ulička dál padá dolů a značka nám hlásí ,že je to klesání 40 %. Všechny domy jsou postaveny do svahu a málokdo to má domů přímo z ulice, většinou po schodech. Na naše další pokračování cesty se musíme 2 km vrátit a vydat se do kopce. Máme před sebou 550 výškových metrů stoupání. Po krátké zastávce na svačinu tahám partu dál po asfaltu a když vyjedeme z lesa a já vidím do údolí tak mi dochází, že je zle. Prostě jsem všem „zabalil“ asi kilometrový kufr a jinak to dál nešlo než se zase vrátit a vydat se lesní cestou . Jsme nahoře, blízko vrcholu Grossmontoni. Kolem nás blízko proběhla mladá srnka, která lidi ještě neviděla. Nyní už vedla cesta dlouho dolů, vyjádřeno v číslech tak na osmi kilometrech spadla o devět set metrů. Když už jsme si zvykli na stálé brzdění tak přišel zlom a nás to žene do kopce kde stojí zřícenina hradu Lichtenberg. Po pěšině přichází paní .Poptám se pakliže přitaká povážlivému plánu pokračovat pěšinou po prudkém padáku pojmenovaném singltrek. Krátce rozmáchla rukama aby ukázala šířku cesty . Pojedeme ! Tedy první metry tlačíme a pak už se zezadu ozývá Ivčino „Pepo já Tě zabiju !“ Lépe vystihnout náročnost sjezdu nešlo, takže po krátké poradě s výsledkem všichni pro, jeden proti, se spouštíme do vesnice a dál po asfaltu do historického městečka Glurns. Stojí tady na obdélníku 400×150 m, obehnané vysokou zdí se třemi bránami. Po kafíčku na náměstíčku se vydávám na krátký průzkum uliček a dámská část výpravy na průzkum obchodu s obuví. Začíná pršet a to není nikdy dobře, když jsme na kole. Honem ven z městečka a ejhle, hned za branou se nabízí odbočka doleva kolem řeky Adige a je to ta nejznámější – Via Claudia Augusta. Valíme to po ní co to dá , takže jsme za chvíli v Pradu. Dlužno říct, že právě odtud je start výjezdu na Stelvio v Den svátku cyklistů. Nás čeká prvních šest km tohoto stoupání do Gomagoi. Okruh se uzavírá na 62 km. S tím nesouhlasila moje baterka a tak jako loni bych posledních 1.5 km tlačil, nebýt rychlého rozhodnutí Jíti, která pro mě přijela autem. Bylo to krásný a bylo toho dost. Večer začalo pršet.
Pěšky a pláštěnky …
Předpověď počasí plní plán. Pomalu pojídáme pomazaný plátky pochoutky a plánujeme pokračování pobytu. Dnes to bude pěšky ! Kam ? No, daleko to nebude ! Myslím, že všem, kteří tu ještě nebyli, pomůže v orientaci malé srovnání. Představte si Špindlerův Mlýn. Silnice sem ano, ale dál už nevede. Do více než půlkruhu se tyčí hory, tedy spíše velehory, s vrcholky nad třemi tisíci metry a mezi nimi Ortler s 3905 metry, pán těchto hor. Voda do potoka Suldenbach se sbírá ze všech stran. My půjdeme k místu zvaném Hängebrücke, protože se jedná o zavěšený most, který nám dovolí překročit potok, cestu tak zokruhovat a ještě vidět vodopád mezi skalami. Na pěšině nejsme sami. Když nás předchází dáma se široce ušitými kalhotami, tak nabývám jistoty, že to taky dáme. V závěru musí pěšina hodně nahoru, přilepena ke skále. Je mokro, voda teče mezi kamínky naší cesty a je dobře, že tu někdo vymyslel pomocné řetízky a ocelové schůdky, které dávají jistotu dalšího postupu. V lijáku se blbě fotí, ale přece jen se pár snímků povedlo. Cestička musela výš než je most, takže musíme my zase trochu dolů aby jsme mohli dál. To dá rozum , že? Most je to lanový, může být i houpací, ale na to už nemáme věk. Dolů se schází po prudké šotolině, dobře udusané. Loni jsem tu viděl kluky jak jedou na kolech nahoru. Jejich převody byly postaveny obráceně než normálně, tedy vzadu větší talíř než vpředu. Už jsme zase dole, na okraji města kde je široké koryto potoka nabízející nepřeberné množství různě zbarvených kamenů. To je něco pro naše sběratelky. Kila toho kamení nabraly, co Vám mám povídat. Zajdeme ještě do hotelu Olympia kde hospodaří sympatická Slovenka, vaří výborný kafe a její muž peče výborný dorty. Je to výborná dvojka. Dobelháni doma si přečteme z mobilu, že jsme nachodili 8.2 km s převýšením asi 200 m.
Je sobota, je svátek cyklistiky Stelvioradtag …
Venku prší, o dvě stě metrů výš sněží. Zima, že by psa nevyhnal. Od paní Hanky se dovídáme, že se nahoru jede, ale jen do výšky 2100 m a dál výš to kvůli sněhu nejde a cyklisti se budou vracet. Viditelnost prakticky žádná. Rozhodujeme se pro autovýlet do Merana. Budeme tu ještě dva dny a předpověď dává téměř jistotu, že v pondělí se nahoru podíváme. Cestou tímto směrem jsme ještě nikdy nejeli. Projíždíme několika městečky, neustále zpomalováni dopravními značkami a nebo zácpou. Po sedmdesáti minutách jsme v podzemní garáži ve středu města. Hodina parkování tady vyšla na cca 50 Kč. Beru si deštník, procházím úzkou ulicí pěší zóny, po obou stranách podloubí s mnoha obchody. Děvčata šněrují ulici a z dálky mávají na důkaz, že mě vidí. Dál už to takhle nejde , musíme na kafe ! Potom už neprší, takže si ještě projdeme lázeňskou část města. Císařovna Sissy si uměla vybrat kam bude jezdit. Však tu na ní i dnes myslí a pojmenovali po ní parkovou promenádu. Tak nějak klikatě se tu procházíme až začínáme cítit, že je toho dost a směřujeme průchodem obchodního domu k autům. Na cestě zpět se stavíme u jedné tržnice s ovocem, ale cena nebyla podle našich představ. Za dva dny tomu bude jinak.
Messnerův hrad Juval …
Ráno všichni souhlasíme s tím, že dnes se jede na kolech a to na návštěvu k horolezci Messnerovi do jeho hradu Juval kde zařídil jedno ze svých šesti muzeí, které má v Dolomitech . Každé je zaměřeno na jinou oblast znalostí velehor, kterými on opravdu oplývá. Na Juvalu je expozice o duchovní části života v Himálaji. Na nádvoří i uvnitř je spousta soch bohů dovezených z Tibetu a Nepálu, většinou kovových. Doprovázel nás svérázný starší pán s dlouhými bílými vlasy a vousy. Jeho výklad by přeložil jen velmi dobrý znalec problematiky a jihotirolského jazyka. Proto jsme se věnovali fotografování všeho co bylo dovolené a také okolí, neboť výhled do kraje byl neskutečný a doufám, že fotky to dokáží přiblížit. Bylo příjemné vědět, že on zná rodinu Eberhöfer u které v Suldenu bydlíme. Je to určitě proto, že Robert E. je prvním asistentem R.Mesnera.
Ještě něco o cestě, protože paměť je krátká a cesty dlouhé. Auto jsme nechali v městečku Laas kde je snadné se hned napojit na cyklostezku VIA o které už byla řeč. Prvních pár kilometrů je to z kopce v husté zeleni. Vane nám do zad fén a to dosti velkou silou. Pak se otevře údolí a stezku nechává projíždět mezi plantážemi jabloní. Převažuje žlutá odrůda Golden, její červená varianta, Jonagold, Starking, Gala . Jablka jsou krásně vybarvená a jsou na dosah ruky. Je to úžasná podívaná. Na stezce je hodně cyklistů, ale na stromech není vidět úbytek úrody. Ochutnali jsme až z té druhé řady. Bylo třeba dát kafe a bylo na mě jak dlouho to ještě budu odkládat. V městečku Tarsch je vidět věže dvou kostelů a jak bývá zvykem, tak u kostela bývá hospoda. Byla, ale nelíbila se nám. Proto zajíždíme hlouběji až se objeví prapor s nápisem „Jagdhof“. Je to přepych, máme jasno hned, ale před hotelem je stojan na kola a tam něco montuje mladý muž. Jak jsme vzápětí zjistili tak „pan šéf “ hotelu. Sympaticky nás zve na kávu a my jsme poslechli. Pod Juval je to ještě tak deset kiláků. Jsme tady. Rychle se zorientujeme a hned nahoru, když pro ostatní je tam zákaz vjezdu. Výhledy do údolí jsou krátkými zastávkami na náročné cestě. K hradu je nutné vystoupat na cca pěti km čtyři sta výškových metrů. Kdybych napsal, že to byl prďák, tak jsem to měl hned. Jezdí tam minibus za tři euráče jedna jízda. To až tam přijedete bez kola.
Den je krásný, můžeme na Stelvio …
Ráno, jak je tady zvykem je zima. Marjánka s Jirkou pojedou na kole i dolů do Gomagoi a nechají se pořádně vychladit před zahřívajícím stoupáním. Naše auto to nabere směr Švýcarsko do údolí Val Müstair a rovnou až do jeho závěru na průsmyk Offenpass. Když projíždíme Santa Maria tak je to jednak dobrodružo, protože do ulice se vejde jen jedno auto a jednak je mojí povinností najít parkoviště, které v časopisu Cykloturistika doporučuje Alena Zárybnická, krásná rosnička z ČT. Bylo to snadný najít. Ještě 15 km jsme jeli do průsmyku abych pro příště měl jasno jestli se etapa pojede na kolech celá a nebo se do průsmyku necháme vyvézt autobusem. Asi nenecháme, protože on má kapacitu čtyři kola. Kontaktoval jsem jednoho řidiče a on chtěl abych to telefonem objednal a dal mi celý leták jízdního řádu. Tak uvidíme. Shora je v dálce vidět Ortler a spousty dalších hor.
Výjezd s plnou baterií začínáme zhurta, tzn. na třetí převod a trojku pomoci. Mě se to v závěru vymstilo, protože takový kopec a s mojí váhou se má jezdit jen na první převod, protože síla šlapání vede přes torzní snímač k vyšší spotřebě proudu. „Pan přednosta povídá plky podle předem přečteného popisu používání přístroje.“ Tak je to srozumitelnější, že ? Po ujetí prvních 5 km je jediná příležitost na kafe. Využili jsme jí naplno. Silnička vede modřínovým hájem, je nová a krásně klikatá. Potom se intervaly mezi zatáčkami prodlužují, skáčeme z jedné strany potoku na druhou a zase stavíme na desátém kilometru. Tady nás dojíždí chlápek se synovcem a když je vydýchaný a už ví odkud jsme, tak se vydá do okolí sbírat odpadky odhozené turisty. Ty pak zabalí ke svojí bagáži a odveze je do koše kamkoliv, jen aby pohled na krásu přírody nerušil odhozený papírek. Dělal to rád a v klidu. Nám začíná třetí třetina výjezdu na Umbrailpass kde je celnice. Zase pořádný kopec se zatáčkami 180 st. zvanými Kehre, nebo italsky Tornante. Jsme nahoře a už je tu pořádná zima. Okolní hory jsou poprášeny sněhem . Je to moc krásný, protože sníh ještě lépe vystihuje kontury skály. Beru na vědomí, že doprava odjíždí šotolinová cesta, naše možná budoucí etapa po horách a údolích. To nám radí rosnička. Posledních 3.5 km je to boj s baterkou. Chvíli jdu, chvíli jedu a posledních pět set metrů vedu. V průsmyku svítí právě slunce. Chci toho využít k focení a taky k závěrečnému přesunu do rest. Tibethütte kde jsme dobíjeli i loni. Marjánka s Jirkou jsou tady už nejméně hodinu. Po polévce, asi tak za hodinu sedáme znovu na kolo a hurá dolů. Ale proč hurá, když se mi vlastně vůbec nechce, vždyť ty pohledy se vrývají do paměti a tomu nelze zabránit. Jirka odjel o něco dřív když pravil „Hele, já jedu a zkusím něco vyjet na Sulden. Naberete mě cestou ?“ Já na to : „Tedy, Ty jsi borec a je jasný, že Tě nabereme !“ Inu nenabrali, protože než my jsme se vrátili ze Švýcar tak on už byl nahoře. Měl ten den 62 km, z toho polovinu do kopců, které jsem popsal. Úžasný výkon, jako by jel Giro pro starší a pokročilé. Velkou gratulaci si zaslouží. Večeře v pizzerii byla jen příjemnou tečkou za dovolenou, která přinesla všechno. Zážitky,počasí, výhledy, výkony, to vše v bezva partě. Díky kamarádi !
Zpráva z etapy č. 17/15 – hartenberské
Ahoj kamarádi, jak se Vám dnes, 21.8.2017 vstávalo ? Zkuste si vzpomenout jak se Vám vstávalo před 49 lety a co jste ten den dělali. Vnoučata by od nás měly slyšet o tehdejších událostech a následných dvaceti letech morální bídy u nás. Podle různých průzkumů, ale i výsledků voleb je mezi námi 10 – 15 lidí ze sta, kteří by to všechno chtěli zpátky. Před námi jsou další volby. Zase tu bude šance zvednout náš národ o několik stupínků výš a zbavit se hospodských řečníků a těch co snášejí rádi na hnízdo. Snad se to povede !
Jak odhadnout jestli bude zima nebo teplo ?
Na startu se nás sešlo opravdu hodně. Slunce stálo na poledne když jsme se rozjeli po známé cestě na Třebeň. Na památném místě minulé etapy ve Stodolách jsem pořídil obrázky dokládající , že umíme jezdit a že minulý karambol byl výjimkou potvrzující pravidlo. U Bramborárny byl opět první Many s velkým náskokem. Pořídili jsme foto a ke slovu se dostávala pocitová teplota. Dosti foukalo, teplota pod 20 st. a bylo těžké k tomu zvolit počet a pořadí vrstev oblečení. To ovšem jen tehdy bylo-li z čeho vybírat. Jak se na další cestě ukázalo, tak bylo. Thálie vynikala množstvím variant a na každé zastávce se házela do nového cyklistického gala. Bylo to jak v šatně divadla. Kdoví jestli to právě tam neokoukala. Musím zmínit, že Jirka jel tentokrát na obyčkole a musel tomu přizpůsobit jízdu, tzn.když my jsme klábosili on si jel dopředu pro náskok. Vycházelo mu to.
Je umění najít hospodu …
Když už jsme vystoupali kopec na Horní Částkov a blížili se ke Krajkové, foukalo to zleva a silně. Byla by dobrá hospoda a kafíčko. Krajkováci ji otevírají až ve čtyři a zároveň nám radí, že po dvou kilometrech za Anenskou Vsí je otevřeno. Jedeme tam ! Hospoda nás přijímá do svého prázdného lokálu a dává na výběr – pivo, kafe a poblívku. Jde to pomalu, ale jde to. Nacházím zkratku k hradu, která je opravdu kratší, ale horší. No, jak se vezme ! To platí jen když její povrch budeme srovnávat s asfaltem. Jinak byla nádherná ! Jsme v obci Hřebeny a taky u hradní pokladny. Sympatický mladík nás lehce skásne a půjde nás provázet hradem.
Pětkrát obléhán a pětkrát vypálen …
Už na konci 12. století ho Hartenberkové postavili zde, nad údolím Svatavy. Jak šel čas tak hrad prožíval doby rozkvětu i zkázy. Poutavě a dosti podrobně nám o tom vyprávěl náš průvodce – student historie. Nám z Chebu a okolí je zvlášť sympatický rod Šliků, který tehdy vládl nad celými Krušnými horami a byl nositelem pokroku v tehdejší době. Téměř století se hradu a těžbě cínu velmi dařilo. Pak přišli Habsburkové a všechno jim sebrali. V průběhu staletí se hrad postupně měnil v zámek a v této podobě se dočkal i svého posledního zničení. To bylo v roce 1985 kdy byl úmyslně zapálen a shořel celý, protože hasičům stálo v cestě auto VB. Za zmínku jistě stojí, že na hradě pobýval básník J.W.Goethe, který měl vůbec tento kout českých zemí dobře procestovaný. Současným majitelem je Bedřich Loos , který bydlí v Hřebenech a už dvacet let zvedá hrad z popela. Dokázal přizvat mladé lidi ze 74. zemí světa, kteří zde dosud pomáhali, stejně jako ti, tzv. z okraje společnosti – feťáci, alkoholici a pod. Pokud Vám při prohlídce srdce poskočilo např. nad téměř obnovenou kaplí a chcete svůj obdiv k tomuto snažení vyjádřit, můžete libovolnou částkou přispět na účet č. 2753506339/0800. Věřím, že se tak i stane.
Cestou, necestou, proti větru do Nebanic …
Bylo to zajímavý, ale cesta od hradu vedla do pořádnýho kopce. Za Hřebeny se to převalilo do sjezdu a ten skončil vlastně až v Dasnicích. Jen mě mrzí, že se mi nepodařilo najít vjezd do Medarda, ale i tak to šlo docela rychle a my jsme projeli Habartov, nenechali se zastavit značkou „Slepá silnice“ a dokonce jsme správně projeli stezku, která nás přivedla na okraj Bukovan. Dál po bývalé trati na Dasnice to bylo stejné jako tady. Jestli v dohledné době nezasáhne lidská ruka, tak cesty zarostou a bude po nich. Dál už je to jasný – po cyklostezce do Kynšperka. Tam nás chytí malinká přeháňka a oblékání zabere nějaký čas , proto volím zastávku pod střechou nějakého skladu u stezky. Když se konečně sjedeme, tak se dovídáme ze zprávy od Hanky, že ve FL leje. Nás se to krásně vyhnulo a už jsme U Koní. U stolu, který jsme potřebovali seděl mladík a jak jsme postupně přicházeli tak on si poposedával aby nás nechal pohromadě až nakonec rezignoval a šel vedle. U stolu padalo mnoho hlášek, Jako např. :“Kde je ten liják ?“ Nějaký zlý jazyk na to :“To se starším lidem někdy stane, že si pustí sprchu, zapomenou na ní a pak si myslí, že leje !“To jsou kecy, viď Hani ? Míla to nebyl, protože se ztratil a v hospodě nebyl. Poslední úsek našeho šedesátikilometrového putování už byla pořádná zima, bylo na teploměru 16, ale pocitově tak deset. Dá se říct, že v létě se se zimou hůř bojuje, viď Thálie ?
Kdo byl : Hraboš, Lahučáci, Míla, Ivča, Jitka, Thálie, Many, Milada, Líba, Vláďa, Marjánka, Vlasta, Zuzka a já. Příští etapa by měla být 10.9. Do té doby se opatrujte a jezděte na kole. Váš Pepa D.
Zpráva z etapy č. 17/14 – kopaninské
Kamarádi, když jsem vymýšlel tuto etapu tak jsem si předepsal „Klid na kole“ pro všechny. Tomuto nápadu nebylo přáno.
Karambol …
Jak se to všechno seběhlo ? No, já jsem zavolal Laďovi :“Laďo já počkám v Třebeni !“ On na to :“Dobrý Růženko bláznivá, já to odstartuju.“ A odstartoval . Maličký peloton se žene přes Stodoly a ouvej, hned za vesnicí stojí na okraji asfaltu značka „Odlétávající štěrk“ a tak nějak překáží. Proti přijíždí Němec a nemíní uhnout, protože má v hlavě knedlozelovepřo, které právě sež…v Drahově. V tu chvíli je mezi autem a značkou prostor pro jedno kolo. Ti vepředu brzdí, ti vzadu reagují pomalu a postupně se štosují jeden na druhého. Je z toho hromadný pád. Šrámy na těle mají tři, kola do opravy jdou dvě. Neváhám tady zopakovat pravidlo jízdy ve skupině :“ každý si hlídá situaci před sebou a udržuje odstup, který při brždění zvládne !“
Změna plánu …
Many jel první a až u Bramborárny zjistil, že je sám. Po chvilce čekání je tu první telefon. Záchranář Růža zapíná pomyslný maják a vyráží na místo činu. My taky na plný pecky jedeme do Stodol. Po krátké, živé diskusi navrhuji pokračovat ve výslechu svědků na chalupě ve Skalné, někdy od 16 hod. Návrh je přijat. Laďa nakládá Ivču, Péťu a jejich kola a jede na Třebeň. Ostatní jedeme etapu po ose – Třebeň – Milhostov – Hluboká – Kopanina. Dál na Plesnou už nepojedeme, vždyť ještě půjdeme na prohlídku kostela a pak do hospody.
Kostel Sv. Jiří a hospoda U Špejcharu …
V Kopanině každého zaujme opravené panské sídlo, snad zámek, svítící novotou. Dnes se zastavíme také u vysoké lípy, protože nikdy jsme jí nevěnovali patřičnou pozornost. Její větve až k zemi zakrývají mohutný kmen, který se ve třech metrech větví a rostou, odhadem, do výšky pěti pater. Pod stromem je památník obětem první světové války a dokonce je udržovaný. Půjdeme do kostela. Schodiště, hřbitovní zeď, fasáda kostela atd. čekají na svojí opravu. Milada má od všeho klíče a nebo ví kde je sehnat, takže vchod do kostela snadno otevřela. Vcházíme dovnitř a první dojem je šedivý. Barevnost oltářů ztrácí na pozadí dávno nevymalovaných stěn. Snad církev už brzy najde peníze na opravu kostela. Kdysi, když byl kostel ještě bílý, tak byl vidět až z ipsilonky. Má totiž bezvadnou polohu. Ještě jednou si můžeme všimnout váz s čerstvými květy jiřin a půjdeme ven. Ze schodiště není k přehlédnutí sgrafito na stěně školy, které má ukazovat na zájmy pionýrů mezi které návštěva kostela rozhodně nepatřila. Venku všem doporučuji delší, ale lepší cestu do hospody. Sám pak se vydávám na průzkum prudké pěšiny, kterou jsem v minulosti jezdil. Je krásně zelená, sekaná, ale dnes taky mokrá. To je tedy něco. Gumy kloužou, je třeba jen opatrně brzdit a pak to spíše pustit. Když jsem šťastně dole tak si všímám, že taky Míla jede a za ním Líba. Ani jsem nestačil vykřiknout svoje zkušenosti. Líba bere za brzdu, kolo se smýká po svahu a nedá se nic dělat, padá. To už na ní volám :“Líbo lež udělám fotku .“ V hospodě pod slunečníky sedí Kapříci, takové milé překvapení. Posedíme, popijeme a hned zase půjdeme. Někdo volá :“Ještě chleba nikdo nazaplatil !“ Já na to :“ To já !“ Plátek chleba stál 10 Kč.
Nečekaná návštěva na chalupě …
Už dlouho máme domluveno, že se sjedeme ve čtyři na chalupě. Skoro se to povedlo. Pod pergolou už čekají Ivča, Bára a Petr M. První překvapení na sebe nenechá dlouho čekat. Světe div se, zraněná Ivča stačila doma upéct buchtu pro všechny. Přidávám k tomu kafíčko a pivo Bernard ze sedmého schodu . Povídáme o všem možném a taky o dovolené v Jizerkách. Vyprávím o singltreku, o šikovnosti Báry při ježdění touto stezkou a taky trochu o nehodě co máme právě za sebou. Najednou se objeví Honza Z. a ruce má vizovickou pálenku. Já :“ Přinesu kalíšky, frťany !“ On :“ Proč ? Každý jen tak za palec !“ Já nevím jaký kdo má palec, ale asi malý, protože ke mě se to vrátilo třikrát a to nemělo ! Po půlce polévky s jedním chlebem se nedá pít. Honzo jsi vítán kdykoliv a klidně s prázdnýma rukama.
Na etapu vyjela tato sestava : Iva, Hanka, Kika, Jitka, Milada, Míla, Líba, Vláďa, Zuzka, Many, Petr a já. Chebáci mají 50 km. Uvidíme jestli se vydaří počasí příští neděli, to bychom pak jeli na brambory. Srdečně zdraví Pepa D.
Jizerské hory 2017
Milí kamarádi, tato dovolená je minulostí, ať žije ta další. Byl to velice povedený týden. Ani škarohlíd by nenašel něco negativního. Dobře jsme jedli, pravda, o něco méně dobře jsme spali, bylo hodně slunce a byl i déšť, bylo spousta krásných výhledů do kraje, měli jsme dvě hezká setkání . O tom všem a ještě o mnoha dalších zážitcích bude tato zpráva.
Všechny cesty vedou k Menclům …
V neděli 30.7. jsme odjeli včas. Zastávka byla v Chomutově v KFC. Další naše putování vedlo přes hory a doly až tam kde stojí zelená chaloupka Menclů. Dostalo se nám vřelého přivítání a když už bylo fotografování dost, tak jsme zasedli pod střechou ke stolům a paní Menclová přinesla selskou polévku ala pan Mencl. Byla to velká dobrota. Povídání nebere konce a já musím využít kratičké pauzy abych řeč stočil žádoucím směrem a to k výběru termínu naší příští dovolené u Menclů. Bude to 21.5. – 27.5.2018 . Moc rádi přijedeme . Už za necelý rok Na shledanou ! S pozdravem „Menclovi jsou nejlepší“ se loučí Chebáci a Franťáci.
Hurá na Štěpánku …
Po úzké cestičce na Kytlice se propleteme až na hlavní a směřujeme na Liberec. Za ním následuje křižovatka kde nabíráme směr Jablonec. Když už jsme na kopci tak svedu kolonu na vedlejší a po těžko popsatelné zkratce jsme brzy na okraji Tanvaldu. V Kořenově po jednom doptání nacházíme penzion Na Vyhlídce. První dojem je dobrý. Za hodinu už sedíme na kolech a náš cíl jsou rozhledny Štěpánka a Maják. Jsme na samém úpatí té první a je třeba vyjet po nové kamenné cestě krátký výšvih. Co čert nechtěl se stalo. Jíťa vybavena novým, silným motorem , šlape vší silou do pedálů, kolo skáče po kamenech a najednou „Prd“ a řetěz je přetržený. Laďa se nahoře u rozhledny ujímá opravy, zatímco my ostatní stoupáme po nových, dřevěných schodech nahoru za krásným výhledem. On nemůže najít potřebné zkušenosti a taky vercajk a proto ho přemluvím k rychlému návratu do Kořenova kde je cykloservis. Už je zavřeno. Laďa s Honzou znovu spojují nespojitelné a proto se řetěz po sto metrech zkušební jízdy znovu otvírá a my musíme ráno k odborníkovi. To pak dopadlo dobře a kolo jezdilo po celý Jizerkách a bez poruchy. Štěpánka tady stojí od r. 1892 na kopci Hvězda ve výšce 959 m.n.m. Je vysoká 24 m a výhled na západní Krkonoše, horu Jizera a nebo na přehradu Souš je to opravdu nádherný. Je krásná i když je nejstarší široko daleko. Na penzionu už čeká kamarád Jirka co zná Jizerky jak svoje boty. S ním zkonzultuji etapy na další dny. Někdy se s námi taky sveze. Fyzicky je na tom stejně jako my s motorem.
Dnes bude Maják a Antal Stašek …
Takový byl plán na pondělí. U Příchovic stojí nové muzeum českého velikána a genia Jary Cimrmana s rozhlednou Maják. Obojí postavil spolek U Čápa. Exponáty pocházejí z pozůstalosti JC a vzbuzují v lidech nadšení. Takový smeták na vymetání rohů, panečku, to je něco převratného. Něco Vám ještě přiblíží fotky a pak už jen se rozhodnout a zajet tam, na vlastní oči vidět jak je to místo sympatický. Rozhledna je z borovice , je vzdušná a proto prý tady bude mnoho let. Při odjezdu se v Příchovicích ještě zastavíme u místního kostela. Je mohutný, skromně vybavený a později zjistíme, že je to právě on, kdo je vidět i z třicetikilometrové vzdálenosti. Ano , tak šikovně ho kdysi postavili. Po chvíli se ještě jednou zastavíme na velkém parkovišti, které nedává smysl dokud se nepodíváte do mapy. Nad námi jsou totiž Bílé skály s nádherným výhledem a tam směřují turisté pěšáci. My budeme teď sjíždět hluboko a daleko. Přes Sklenařice až do Zlaté Olešnice. Odtud vyjedeme a posléze sjedeme kopec a jsme u rodného domu spisovatele Antala Staška. Podle něho se jmenuje ulice ve které několik desetiletí bydlím, proto ten zájem. Jmenoval se původně Antonín Zeman, živil se jako advokát a taky poslanec a protože byl velmi dobrým znalcem života v Podkrkonoší napsal o tom několik děl z nichž bude asi nejznámější „O ševci Matoušovi a jeho přátelích „. Je také zajímavé, že byl otcem Ivana Olbrachta (vl. jménem Kamila Zemana), který se ve třicátých letech velice zajímal a také pomáhal životu v Podkarpatské Rusi. Napsal román o zbojníkovi „Nikola Šuhaj Loupežník“ . Někteří samozvaní znalci tvrdí, že to byl ten co všem kradl a jen některým rozdával. Po návratu nám pan spisovatel úplně zblbnul pro komunismus až z toho zplodil „Annu Proletářku“. Necháme Zemany být, ale, že by se toho dalo napsat !
Ještě si přidáme jeskyně …
Ještě toho klesání nabylo dost, pak krátký kopeček a světe div se, stojíme před zámkem Navarov. Skrytý v lesích, obehnaný vysokou opravenou zdí co nedovolí pohled na zámek. To bylo možné jen přes otevřenou bránu. Odtud nás zase vyhánějí dělníci co dokončují opravu nádvoří . Na tabuli „Stavba povolena“ jsou jména majitelů. Bude to tedy soukromé sídlo a spolu s kamennou hosp. stavbou a přilehlým anglickým parkem, opravdu krásné. Nás víc zajímá Bozkov a jeho Dolomitové jeskyně. Už jsme na kopci a zbývá sjet do údolí ke vchodu. Nejdříve se ptám turistů odtud jdoucích a dovídám se, že je zavřeno. Taky hospoda a kostel jsou zavřený. Cedule vedle nás to potvrzuje. Pryč odtud. Nejblíže na pivo je do Vysokého nad Jizerou. Po CS 4174, mezi poli, kolem nádherných tří lip a sochy Panny Marie, to není daleko do Roztok u Semil. Tady nás potkalo štěstí. Od stavení vychází mladý pán v našem věku. Ptám se ho : „Do Vysokého je tahle asfaltka ?“ On na to : „Jo, ale bude lepší když pojedete za námi po modré. “ „Já tudy taky jezdím a jen kousek tlačím.“ Úplně nově opravená cestička nás vytahuje do pořádnýho kopce ke krátkýmu, kamennýmu výšvihu a jsme na louce kde je těžké hledat modrou. Stopy v trávě nás dovedou do lesíka na cestu, pak polem žita zase na louku , tam se kopec zlomí do roviny a my budeme brzy ve Vysokém. Výhledy nám měly být odměnou. V městečku proslulým svojí klinikou „Chirurgie ruky“ nás úplně vcucnou slunečníky pivovaru Svijany. Po obědě , hned za městem je strhující výhled na Krkonoše. Ještě, že se mi podařilo partu na poslední chvíli odklonit z asfaltu na louku ke sjezdovce. Po asi 4 km neustálého kochání se pohledem do údolí jsme na křižovatce kde se odpojí Japoši a Laďa. Oni jedou asfalt a my po šotolině a ruské cestě k hospodě „Na Perlíčku – Prdek“. No kdo tohle vymyslel ? Zkuste na to přijít ? Vím půlku – perlík je druh kladiva, který používali kameníci. Tady končí výhledy, my se noříme do lesa a vydržíme v něm asi 9 km až k našemu penzionu. Poslední dva kiláky nám přijel Laďa naproti. „Laďo kde se tu bereš ?“ On na to „Ale zbyly mi nějaký volty tak to chci vyjet.“ Celkem 52 km.
Přes Souš až do srdce hor na Jizerku …
I když Polubný je Horní tak se tam jede z kopce a dál taky tak. A když se Vám to začne líbit tak je tady odbočka doprava a do pěknýho kopce. Naše nohy a motůrky pracují naplno a my v úhledném vláčku vyjíždíme až na hráz Souše. Po krátkém vydechnutí začínáme objíždět vodní nádrž a najednou šok. Z lesa se vynořují houbaři s plnými koši hříbků. Paní si stěžuje :“Vůbec to neuneseme, manžel musel pro auto !“ Pomalu se suneme dál po rovině až mi to nedalo a dal jsem na vědomí partě “ Nic tak rovného Vás už dnes nečeká !“ Lehce se smáli a za chvíli došlo na moje slova. K Protržené přehradě musíme doleva a kopec je to pořádný, vždyť na mapě se lepí vrstevnice jedna na druhou a ještě je u toho vykřičník ! Opouštíme potok Černá Desná a o údolí vedle máme Bílou Desnou a tam to právě je. Takže z kopce zase dolů a jsme tam. Do toho přijíždí i Jirka. Dál pojede s námi. Vysoká věž a zbytky hráze je vše co po přehradě zůstalo když se krátce po napuštění 18.9.1916 protrhla, vzala život 63 lidem a napáchala obrovské škody. Chce to udělat nějaké fotky a spočinout u kiosku, protože je velký vedro. A dál ? No jasně, že nahoru, hezky na sever až na Kasárenskou cestu kde drncání po panelech končí. Po ní obkroužíme část hory Jizera 1122 m. a zastavíme u kiosku Knajpa. Před deseti lety tady bylo hodně lavic a stolů, dnes se tyto potřebné věci krčí na okraji cest. Bouda je stejná, ale lidí je tu mnohem méně. Takové slavné místo si nezaslouží tak mizerné posezení. Je tady ale něco nového ! Výhled k jihu není možný, protože nové smrky už vyrostly a staré soušky jsou vytěžené, takže je všude hezky zeleno. Chvíli zůstaneme a pak začneme objíždět další horu – Smědavskou. Nabízí se nám tady hezké výhledy na Jizeru a později také do údolí Smědavy, na Hejnice a dál až do Polska. Jsme v místech kde havarovalo francouzské letadlo letící do Polska s humanitární pomocí. Když objezd končí a jsme na Stolpišské silnici tak má brácha defekt. Jirka se tady loučí, musí nasbírat borůvky k večeři. My ještě stačíme navštívit rezervaci Čihadla, pak sjedeme na Knajpu a pořád dolů po Kasárenské až na Hraniční cestu. Ta nás doveze na Jizerskou silnici a to už na Jizerku je kousek. Na začátku obce stojí Hnojový dům po rekonstrukci, dříve velká atrakce Jizerky a dnes už zavřený.Naproti se staví nový hotel. Dovolím si a jdu si udělat fotky Jizerky s horou Bukovec z netradičního směru. Když sedíme u Panského domu na obědě tak mě napadá, že bych mohl dojet na průzkum soutoku řeky Jizery a potoku Jizerka, který nese jméno po své obci. Milča ve svojí poslední knize to místo oslavuje jako krásný. To mě láká ! Je tam nová cesta s cedulí „Cyklisto sesedni z kola „. Velké množství příčných žlabů na odvádění vody a dva prudké sjezdy po nových kamenech můžou znamenat nebezpečí pro bláznivý jezdce. Když jsem dole tak uznávám, že ten kluk měl pravdu. Pořídím tady pár fotek a makám zpět do hospody. Druhou polovinu osady vyjíždíme do kopce a po silnici se vracíme na Polubný a domů. Bylo to 50 km.
Doo na Jizerku a poo do jeskyní …
Středa bývá odpočinkový den. Pamatuji doby kdy se tento den nekonaly ani schůze a to kvůli zvláštnímu druhu odpočinku. Laďa vyváží děvčata do Polska aby si tam pod jejich dohledem mohl koupit pyžamo. To se mu povedlo a v poledne byli zpět. Já jsem pro zbytek nabídl projížďku na dvacet, možná třicet km. Směřujeme zase na Polubný a k odbočce, která se jmenuje Václavíkova studánka. Tady odbočujeme vlevo na Knížecí cestu, která je příjemná jak svým povrchem, tak i sklonem. Jitky kolo vydává nenormální zvuky a když s ním potřebuje pohnout dozadu tak to vůbec nejde, kolo se zablokuje. Z obavy, že se situace ještě později zhorší je rozhodnuto, že se Jitka s Barčou vrátí. Bylo to správně. V sestavě Ivča, Míla, Vláďa, Honza a já se vydáváme dál. Po CS 3020 se vyhoupneme na hřeben za kterým je Jizerka, ale pak nesprávně odbočíme doleva a jedeme po Promenádní cestě až ke kiosku. Pan majitel nás ujišťuje, že to co je napsáno za sklem je pravda. “ Ceny tady už 27 let určuje zákazník a platí se až po konzumaci.“ Je to sice originální, ale prodělečné. Kdyby měl ceny stanovené, vydělal by o deset procent víc. Vůbec si netroufá tuto tradici zrušit, naštval by tím hlavně ty, kteří se nestydí a dají za pivo jen pětku (10 Kč). My už jsme na okraji Jizerky a odbočíme vlevo na Lasičí cestu, která nás vede k soutoku Jizerky a Jizery. Však jsem jí už popisoval. Na soutoku nás zdrží focení. O pokračování cesty není čas mluvit. Mě se ani nechce. První šok je tu hned. Dřevěná lávka přes potok je pro kola vysoko, ale když to zvládly kočárky tak to dáme taky ! Za lávkou je to ještě horší. Musíme si kola podávat na vysoký kámen. Všichni makáme, nikdo zatím nenadává. Samé kameny, vystouplé kořeny a k tomu prudký svah hory Bukovec. Sem tam někoho potkáme. Já zezadu volám na Honzu :“Už jsme nahoře ?, nebo Už to končí ?“ Kdepak . Honza je zabraný do práce , adrenalin a pot z něho stříkají a tak nemá čas na odpověď. Největší dřinu odvádí Ivča. Je statečná a vůbec nenadává. Jsme nahoře a nevěřícně kroutíme hlavami nad turistickou značkou, která ukazuje dolů na Karlovský most 400 m. Ano je to tak. Ta vydřená vzdálenost byla tak krátká. Naše kola jsou dobří pomocníci, ale jakmile potřebují pomoc oni, tak je zle. „Ivčo nezlob se !“ snažím se omluvit za tu námahu. Ona se nezlobí. Jsme úplně zplavený, odpočíváme, povídáme s kolemjdoucími turisty. Na další cestu, tedy sjezd bereme větrovky a oddáváme se jízdě z kopce až k železničnímu viaduktu. Pilíře kamenné, konstrukce železná. Hned vzpomenu na Jirku, který radil „Vylezte si na most, je to pěkný !“ To jsem tedy udělal a ono to bylo pěkný. Dokonce tam byl široký plechový chodník pro čumily, to kdyby náhle přijel vlak z tunelu na druhé, t.j. polské straně řeky. Pro další pokračování našeho přesunu si vybíráme tu horší cestu. Jenže to vím až teď ! Po žluté šotolině několikrát nahoru a dolu a jsme u nádraží Kořenov. Čas na hledání spojky na Kořenov už není , proto raději po asfaltu na Horní Polubný a do Kořenova. Bylo to 35 km.
V rámci středečního odpočinku pojedeme auty do Bozkova podívat se na dolomitové jeskyně, největší v ČR svojí délkou (1060 m, z toho je 350 m pro veřejnost) a velikostí podzemních jezer. Aby turista a hlavně školní mládež odcházela řádně poučena tak se v průvodci praví toto : Jeskyně vznikly silnou korozivní činností podzemní vody v čočkovitém tělese vápnitých dolomitů, metamorfovaných a místy silně prokřemelněných. Myslím, že z toho školákům zbude tak ta čočka. Můj dojem : o návštěvníky je dobře postaráno stran vybetonovaných chodeb, schodů , zábradlí a osvětlení. Sympatická průvodkyně nás nečastovala geologickými výrazy a spíše se snažila zlehčit ponurou atmosféru podzemí odkazem na tu či onu pohádkovou bytost. Až někdy pojedete kolem Chýnovských jeskyní tak tam určitě zajděte ! To je jedna velká, barevná nádhera.
Vzhůru za dobrodružstvím …
Ráno nám Laďa pomohl s převozem kol na parkoviště Smědava. Po té hned odjel do Úpice, firmy Apache, jejíž motůrky používáme na našich kolech. Vezl sebou kolo Jíti a popis závad na dalších kolech. To aby měl s odborníkem o čem povídat a přivezl znalosti, které jinde nedostaneme. Nás čeká Jirka a s ním 10 km sjezd do Hejnice, prostě to nejlehčí na začátku. Brzy jsme dole. Ulice jsou rozkopané, ale my najdeme úzkou cestičku do hloubi města až ke kostelu. Je to nádherný, barokní kostel Navštívení Panny Marie s přilehlým klášterem, dnes Mezinárodním centrem duchovní obnovy. Půjdeme se podívat. Krása baroka je tady doplněna oltářem namalovaným na zdi s obrazem , který je pravý. Lze to rozeznat jen zblízka., tak věrně je to podáno. Venku je spousta dětí a malá kavárnička. Jen co zasedneme a Ivča se rozhlédne okolo tak zjistí, že tu vedle u stolu sedí její dobří známí. S velkou radostí vystartuje a naskočí pánovi v našich letech přímo do náručí. To bylo radosti . Jirka se loučí a my odjíždíme k městečku Libverda. Zatahuje se. U cesty si všímám pískové pěšinky ,což myslím, že bude ten singltrek. Ano byl a jsme v areálu Bikecentra. Dostáváme plánek tras, barevně rozlišených. Singltrek je uměle vytvořená, jednostopá pěšina, vedená většinou lesem a vysypaná hlinitým štěrkopískem. Vyprojektoval je odborník z Anglie a opravdu se u toho vyblbnul. Využil svahu lesa, mnoha kořenů stromů, louží, úvozových cest, keřů, dvojitých stromů, prostě všeho co mu pomohlo vytvořit atraktivní stopu pro adrenalinové svezení. My se jen krátce zdržíme u Obřího sudu, rozloučíme se s Janou a Kikou, které prozíravě zvolily návrat po silnici. Jdeme na to ! Nejdřívě prďák nahoru na rozdýchání a pak už velkou kličkovanou vpřed. Techniku jízdy je třeba přizpůsobit mnoha krátkým výjezdům. Vpředu je Bára. Jezdí bravurně a veškeré nástrahy tratě zvládá bez váhání. Po osmi kilometrech nám to stačí a vydáme se přímo do kopce po lesácké cestě abychom našli křižovatku U červeného buku. Pomalu začíná pršet. Jsme u buku a z pěti cest si vybíráme tu nejtěžší směrem na Tišinu, Předěl a Smědavu. Jdeme do pláštěnek ! Hustě prší. Po asi deseti kilometrech jsme na Smědavě, děvčata taky. Je tu teplo a my budeme dvě hodiny čekat na příjezd Ladi. Přijel, naložil, odjel a my s ním přímo do Kořenova. Bylo to na kole 30 km.
Do Jablonce na návštěvu ke Kopkům …
Ráno došlo k nejhoršímu. Bráchovo kolo když zmokne tak druhý den nejede. Ještě, že je tady možnost si kolo půjčit. Baterka má sice poloviční kapacitu něž ta naše, ale není z čeho vybírat. Zase pojedeme po Knížecí a Kasárenské cestě na Knajpu a od Čihadel dolů k Šámalově chatě na oběd. Moc lidí tu není, vše klape. Po silnici k Bedřichovu to není problém, ale vlevo k rozhledně Královka, je to už horší. Myslím pro bráchu. Královka tady stojí zkamenělá od r. 1906, je vysoká 24 m a výhled je odtud náramný. Ještěd, Jablonec, Jizerky, Krkonoše, to vše a ještě více si můžete do nekonečna prohlížet. Shora jsme se dívali do Jablonce a jeho přehradu. Teď se tam musíme dostat sjezdem dolů. Pojedeme na Hrabětice ke kiosku Kaplička a to je další kultovní místo Jizerek. Po sjezdu přes Janov jsme někde na kraji Jablonce u pumpy, ale ne u hráze , jak jsem chtěl. Chci zavolat Honzovi, ale telefon mám vybitý ! Situace zachráněna – Kika má číslo na Honzu a pak už to jde snadno. U přehrady krátce počkáme než Jéňa dorazí na svojí městské bíze a odvede nás k nim domů. Krásný srub z kanadského cedru stojí na strmé parcele. Na hezké terase je místa pro nás osm a hostitele víc než dost. Stůl se plní všelijakými dobrotami, ale naše zvědavost je silnější. Honza to taky vnímá a rychle nás odvádí dolů a pak ještě níž kde je vchod do sklípku. Našli ho při kopání vodovodu. Nyní je zachráněný, malý a hezký. Blízko je ještě jedna vychytávka. Na kmeni borovice je přilepený otvírák na pivo. Když ho vezmeš tak zjistíš, že vlastně visí na řetízku přehozeném přes větev, šikovně, přímo nad stolečkem pro jednoho pivaře. Ano, sranda dá někdy dost práce. Konečně sedáme ke kafíčku, výborné buchtě podobné na medovník, jednohubkám a bílé pomazánce, která mě fakt vzala. Byla pikantní a výborná. Ivča nabídla pálenku z hrušek, ale ta byla taky, nezapomenutelně, výborná. Pět panáčků je moje dávka na rok, tady to bylo hned. Taky jsme si připili na další cíl ve Skalné za dva roky. Klábosíme o domě, o Mílích, o Jablonci, o Jizerkách a čas letí. Vlak sice jede každou hodinu, ale co kola, jak to dopadne ? Po dvou hodinách se loučíme s Ivčou a Honza nás divokou jízdou protáhne Jabloncem značka, neznačka. Nám, po frťanech je to docela jedno. Hlavně, že můžeme vidět i náměstí kde je do lešení zahalena radnice nezvyklé velikosti. Na nádraží už je to blízko. Pokladna je nám nakloněna jakousi skupinovou slevou , ale ten pozitivní dojem z podniku České dráhy zase rychle zkazí průvodčí. Nejdříve se musíme rozloučit s Honzou. „Díky a za dva roky zase u nás ve Skalný !“ Teď k té průvodčí. Podařilo se mi jí vyfotit, tak posuďte sami. Co na fotce vidět není, je její ignorantství. Místo aby na nástupišti nás posadila do prvního vagonu, který jede na Kořenov, tak je jí to jedno, že budeme v Tanvaldu převádět kola do naplněného vagonu. Vlak vjíždí do tunelu za nímž je nádraží Kořenov. Už jsme tady jednou byli, ale teď, poučeni Honzou víme jak zkratku k penzionu najít. Našli jsme jí a byla moc pěkná. Přijíždíme k Lesní chatě a do nějakého dalšího kopce se nám už nechce. Asfaltečka nás svede na hlavní, po ní pár set metrů nahoru a už je vidět na garáž našeho penzionu. Po louce jsme tam hned. Ten den bylo 45 km.
Cesta domů s milým setkáním …
Je tu poslední snídaně, pojedeme domů. Ve Smržovce ještě koupíme objednaný chleba, který nám v penzionu chutnal. Nebylo by to ono kdyby na cestě nebyla nějaká zajímavost jako třeba hrad, nebo zámek, nebo kopec. Ale vůbec nejlepší když tam bude ten, který ty všechny kopce zná a už na ně s kolem vyjel. Milan Silný, zvaný Milča. Z cesty mu ještě volám : „Milčo, kde se sejdeme ?“ On po chvilce váhání, vlastně přemýšlení, navrhuje :“Já počkám na parkovišti Lidlu !“ Vyšlo to a my si odvážíme Milču do restaurace Továrna. Než přinesou jídlo, tak Milča podepisuje knihu, kterou mu právě Cykloknihy vydaly. Pro Vás kdo ho neznáte uvedu : úředník ze Slanýho, velký cyklista, spolutvůrce závodu „Loudání“ ,autor mnoha nápadů. Např. vymyslel, že je možné v ČR vyjet z jejího nejnižšího bodu na ten nejvyšší. Víte jak ? Spojil dno mosteckého povrchového dolu s Poštovnou na Sněžce a bylo to. Spisovatel nás cyklistů jenž už vydal pět knih o zdolání všech možných kopců u nás i jinde. Jeho poslední kniha se jmenuje :“Každý kopec bere dech …“ Milča v minulých dnech podnikl nonstop jízdu na 1000 km a zvládl to za 52 hod. a nějaký drobný. Je to borec. Jedeme po dálnici na Chomutov a mě v myšlenkách defilují moji přespolní kamarádi – Honza Kopka, Milča, Peggy Marvanová (už dvakrát přejela Ameriku od Kanady po Mexiko a je první na světě kdo absolvoval celý závod na 1000 km v zimě za polárním kruhem v Laponsku), Ríša Štěpánek (jednoruký mílař co na chalupu dojel na kole a letos přišel pěšky), nebo Petr Duchoslav (letošní mílař, nadšený závodem) a taky Honza Vlasák (však ho všichni znáte co dokáže !)
Byla to moc hezká dovolená. Hodně jsme prožili, hodně viděli a je z čeho žít. Spolu jsme jezdili, spolu slavili, u jednoho stolu jedli, stejný vzduch dýchali. Nikoho nenapadlo, že by to vzdal. Ostatně vzdát se to dá vždy až zítra, aby byl čas si to rozmyslet a přijmout, že cílem je cesta po které pojedeme dál. Tak pravil Ríša Štěpánek a já s ním souhlasím. Mějte se hezky a už v neděli naviděnou. Váš Pepa D.