Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.zpráva z desáté etapy r. 2018
Švýcarsko 2011
11.8.2011 | 
Autor Přátelé, po 42 letech od mojí studentské cesty do Švýcarska jsem se znovu dostal na stejná místa a co víc na kole. Více než 260 pořízených fotek a více než dvacet panoramatických svědčí o euforii v jaké jsem to prožíval. Brzy dám do galerie výběr a všechny pak do alba , které bude k vidění v závěru října kdy plánuju na chalupě závěrečné posezení za sezonou 2011.
Jak se tam dostat? Stačí se svěřit do péče dvou dobrodruhů – Michal Třetina má za sebou více než 200 výjezdů v Alpách do výšky 2000 m.n.m. a více a vydal o tom knihu „Jak se jezdí do nebe“ a Pepa Honz z Brna je cyklocestovatel s velkými úspěchy – nejvyšší sedlo na světě v 5602m.n.m. v Himálájích, nebo dvojí přejezd jihoamerických And, který je krásně popsaný v knize „Přes Andy za sluncem Inků“. Oni se snaží pro nás ostatní připravit trasy třeba 50 km přičemž +15 km se neřeší a kilometry z kopce se prý nepočítají.
Viděli jsme Thunské jezero a jeho okolí a Bernské Alpy. Tam především průsmyky Grimselpass a Furkapass ale také Gross Scheideg s brutálním výjezdem nahoru do 2000 m.n.m. Večer nám potom pustili video z etapy závodu okolo Švýcarska ze stejného kopce aby jsme prý mohli vidět jiný způsob výjezdu nahoru než zvolila většina z nás. Plni obdivu k těm klukům jsme se jen smáli, co jiného nám zbývalo. Šéfové nám radili jak jezdit v Alpách : jedeš, nemůžeš, zastavíš, fotíš. Tak už víte proč mám tolik fotek? Při jiné etapě do velice málo navštěvovaného údolí jsme chytili bouřku, hory se umyly, my promokli a v hospůdce u krbu pak sušili svršky a konzumovali dobroty. Cesta do údolí byla vytesaná do skály v šířce jedno auto a jedno kolo. Bylo to nádherný. Jindy jsme jeli do okolí pozorovat krásnou krajinu. No a aby to bylo možné tak jsme si vyjeli kopec na který se hodí další trefná hláška z Alp : „chtěl jsem ho dojet, nešlo to, tak jsem ho došel“.
Švýcarsko je krásná země to jistě ví každý. Všude je čisto, pořádek. Sedláci hospodaří až v samotném středu městečka Uetendorf, kde jsme bydleli a viděli na vlastní oči na jedné straně ulice statek s kravami a hnojem a na druhé obytné domy. Bylo po žních a senoseči a tak všude byla cítit kejda a hnůj, prostě vůně domova. Jistě to netrvá dlouho, ale nikoho to stejně neobtěžuje. Taky jsme vyzkoušeli švýcarské vlaky, jezdí opravdu na vteřinu, je v nich ticho a čisto a berou kola bez problému.
Ve zmíněném městečku jsme bydleli v bunkru civilní obrany, který patří městu a je využíván armádou k výcviku záložáků, kteří mají zbraně (bez zásobníků) doma. Jednou za rok zde pak bydlí čeští cykloturisté s vlastním kuchařem, který v zařízené kuchyni připravuje večerní blafy a ty servíruje v hlubokých talířích. Ložnice mužstva mají kapacitu 18 a nebo 36 lidí a my je obsazujeme jen z jedné třetiny. Postele jsou třípatrové palandy s drátěnkou, nedej bože abyste trpěli klaustrofobií. Do objektu je vháněn vzduch a odsáván přes kuchyni a záchody a to se vyplatilo.
Jak už to po vojně bývá. Z horších zážitků se nakonec stanou úsměvná vyprávění a zůstane to hezký. Toho byla většina a já bych každému z Vás přál to všechno vidět. Dejte vědět, rád budu dělat průvodce, jezdí se tam každý rok.
Zdraví Vás Pepa Dušák
Dobré fotky chce každý, ale málokdo ví, že cesta k nim vede přes pana Dytrycha – www.fotodytrych.cz
Publikováno v 
Tagy: 
Zpráva k etapě č.7
Přátelé v neděli jsme měli parné léto. Etapa vedla z Tršnice do Milhostova, po krátké,potřebné, zastávce u pramene minerálky pak přes Bor do Hrzína a Lubů t.j. nejkratší cestou na Luby. V Horních Lubech v hospodě Kozabar jsme hodinu vzpomínali na minulé etapy a pak vyrazili dál do kopce směr celnice. Tady vlevo, pozor dnes už po asfaltu od lesáků, podél hranice směr Plesná.
Zapoměl jsem vzít mapu,takže jsme nezvládli včas odbočit doleva na Flusberg. Cesta byla pěkná tak co! Skončili jsme na louce plné zaschlých kravinců a způsobem vlevo vpravo jsme objevili asfaltku, která nás dovedla na Flusberg. Pak už to bylo jasný, dolů z kopce na Vackov a Smrčinu, dál po červené k potoku a lesem do V.Luhu. Teď už asfalt do Skalný, několik málo piv ze sedmého schodu u mě na chalupě. Zbývá dojet domů a máme 55 km
Za týden pojedeme zase.
Lago di Garda
Přátelé, to byla dovolená. Z naší party pouze šest, celkem šestnáct lidí z Chebu bylo od 25.6. do 1.7. 2011 s cestovní kanceláří ski-bike, prostě s Ivanem Čížkem, na dovče u Lago di Garda.
LdG je největší italské jezero – 370 km2 – ledovcového původu. Na severu, kde jsme byli, je široké 5 km a na jihu až 18 km, délka více než 50 km. Nadmořská výška je 65 m a okolní hory dosahují výše až 2000 m. Všude spousty kvetoucích oleandrů, vinic , olivovníků a ovocných sadů
Co z toho jsme viděli my ? Etapa první : Ivan se s námi ne… autobus zastavuje u jezera cca 25 km od Trenta, kola dolů, dresy na sebe a pokračujte dál až do místa ubytování sami. První kontakt s přeplněnou silnicí dopadá výborně , Italové netroubí, jak se u nás traduje, ale musíte jet ve štrůdlu po jednom. Po pár km už najíždíme na první cyklostezku a v prvním větším městečku suverénně odbočíme vpravo na stezku pro bikery a nic netušíce po ní pár km bloudíme v údivu, že jde nějak moc do kopce , Ivan přece říkal,že je to rovina,tedy skoro. On sám nás dojíždí, otáčí a navádí správným směrem. Já po chvíli začínám postrádat naše čtyry kolegy, vracíme se pro ně a hledáme a hledáme a nenašli… Po čase je dojíždíme, jsou v pohodě a já od té doby už nikoho nehledal. Projíždíme kolem krásného jezera Lago di Cavedine a jako přídavek si dáváme prudký 3 km výjezd k hospodě u Castela Drena s jazykem přilepeným na patro. Je vedro, žízeň a za chvíli bude i hlad. Městečkem DRO, kolem říčky Sarca dojíždíme do ARCO, našeho bydliště. Na náměstí nás zastaví Gellato –zmrzlina, 1.8 E za dva kopečky (kopce). Kdo teď počítá prachy neví co je žízeň. K hotelu lehce kufrujeme zemědělským krajem, ve vinicích, v plantážích kiwi -těšte se na foto – což bylo lepší než provoz na silnici. Je tu hotel Everest a první večeře se zeleninovým stolem a dobrým pivem za 4E. Máme 33 km.
Etapa druhá : jmenuje se „etapa v horách s nádhernými výhledy na jezero“. Hezky, že? Autobus naštěstí pro nás bloudí po silnici do Naga, která se zvedá a je z ní opravdu krásný pohled na jezero a města Arco, Torbole a Riva di Garda, oddělené od sebe nádhernou skálou. Dobře, že práce ledovce právě tady skončila. Za chvíli jsme v Malcesine u lanovky na pohoří Monte Baldo do výšky 1760 m n m. Po chvíli okounění nádherných hor jedeme se sevřenými půlkami pomalu po šotolině dolů Je nejvyšší čas aby už byl asfalt a on opravdu je. Jsme v sedle a začíná platit “ co jste si sjeli, to si teď vyjedete“. Po asi 3 km zase sedlo – M.Altissimo. Po předchozí zkušenosti se nám dolů nechce,ale musíme. Rest. S.Valentino a dobrý kafe a jede se dál až k hotelu S.Giacomo. Tady pozor ,skoro vědomě se pouštíme do sjezdu s překrásným výhledem do kraje, po 500 m potkáváme paní listonošku z Prahy, účastnici zájezdu, která ví, že jedeme blbě, radí nám, ale co, přece se nebudeme půl km vracet když za chvíli v Brentonicu se můžeme na stezku vrátit 2.5 km prudkým výjezdem , tedy výšlapem. Upečeni na slunci jsme ve Festě. Psychika dostala zabrat, ale studánka se studenou vodou a zprávy těch co jeli tzv. správně nás zase dávají dohromady. To ještě netušíme co nás čeká. Šotolina, rovina, kopec, rovina, kopec, kameny, žádná cedule, pořád nahoru. To nás zase přešel humor. Křižovatka – tři cesty, všechny blbý a kam teď. Kde se vzal, tu se vzal anděl, tedy Ital a je to jasný, po 500 m je asfalt. Jen někteří tomu věří, ale je to pravda ! Odtud už bylo vidět na jezero a jedeme skoro 20km z kopce až k hotelu. Pravda posledních 5 km za provozu, ale dobrý. Závěr: člověk musí jet do ciziny aby si vážil našeho značení stezek. Celkem 43 km. Naši dva kolegové bloudili, 2x píchli a za pomoci Ivana se dostali do hotelu ve 22.30 hod. Dostali studenou večeři a držkovou.
Etapa třetí : Jedeme do Verony, nejdříve autobusem do Torri a dál pěkně po betonových plážích přes Gardu do Bardolino. Tady máme odbočit, ale až druhý pokus, za pomoci Itala, se povedl. Všichni víme, že slunko je sviňa, ale že bude ve stínu 39 st, to jsme si nezasloužili. Brzy jsme u kanálu a frčíme až do Bussolengo. Je polední siesta a tak honem do hospody, kávička, pivečko, z kohoutku studená voda a jede se dál. A zase blbě, děda nás posílá do kopečka a je to dobrý – stezka na Veronu je tady. Dojíždí nás Ivan a v solidním pelotonu projíždíme město až na náměstí Arena kde stojí autobus a tam se zbavujeme kol a jdeme pěšky do centra. Obcházíme Arenu, římský amfiteatr, třetí největší na světě. Můžete si sem zajet na operu. Je to jednoduchý, celý den v autobusu, pak skromná večeře, opera, přestávka, jeden záchod pro všechny diváky, druhý díl opery a celou noc v autobusu na cestě domů.Po revoluci úplně běžný způsob cestování. Konečně nacházíme nádvoří se slavným balkonem a ejhle co ti turisti tu dělají. Staví se na těsno k bronzové soše Julie, někteří se drží ňadra a fotí se. My, zvyklí na Františka to děláme taky ať si myslí Shakespeare co chce. Další naše cesta vede přes pergolu hospody a zase kafíčko, houstička a honem do autobusu. Celkem 45 km.
Etapa čtvrtá : je volný den – Ivan má pré . My se rozhodujeme pro cestu do Malcesine, které jsme díky lanovce nemohli vidět. Cesta za provozu je rychlá, procházka po moc hezkém městečku je příjemná, posezení taky a tak jedeme zpátky. Hledáme místo ke koupání, podaří se, voda byla teplá, mokrá a bledě zelená. Pláž oblázková. Všichni kdo máte rádi moře, ale vadí vám slaná voda, jezděte sem. Z Torbole se vracíme po známé cyklostezce a v Arcu u kostela v hospůdce dojde i na „spritz“, tedy nápoj slitý ze dvou místních drinků, příjemné oranžové barvy, s pomerančem a brčkem pro zvýšení účinku na hosty. Povedlo se, vesele jedeme domů a máme zase 45 km a to byl volný den. Příště , tím myslím za rok za dva,pojedeme na Cascata del Varone což je nedaleký vodopád u Rivy.
Etapa pátá: Autobus nás veze k Lago di Ledro, překrásnému jezeru. Tady si začínám plnit sen. V osmi lidech odjíždíme údolím dál, t.j. 11.5 km až za Lago di Ampola a tam začíná pekelný stoupání na Passo di Tremalzo, 13 km až k nejvyšší hospodě. Povedlo se, byli jsme až tam. Radost nám kalí rychle se blížící bouřka a prázdná baterie na kole. Takže pár fotek a rychle dolů. Brzy se dostáváme na tzv. Ponalskou cestu, postavenou v polovině 19 století, dnes již nahrazenou tunelem pro mot. vozidla. Zase a zase se kocháme cestou dolů, protože to je skutečná nádhera. Pohled na jezero i Rivu se stále mění a je úžasně fotogenický. Rivu jako město si necháváme na příště , však už víte a raději spěcháme, tak jak to prázdná baterie dovolí, domů. Máme 75 km.
Etapa šestá : chvíli autobusem a z městečka Marco už na kolech až do Trenta. Jedeme kolem řeky Adige po mezinárodní cyklostezce Via Claudia Augusta, úplnou rovinou, úrodným krajem – zahradou Evropy – až do Trenta. Tady se nám podaří ve velké skupině naposledy zabloudit a jsme u autobusu. Na prohlídku města zbývá hodina, takže honem na náměstí, pizzu do ruky , zmrzlinu do druhý a už jsme zase u autobusu. Tady se konečně potkáváme s Ivou a Miladou, které se celý den učili Trento nazpaměť a zvládly to. Bylo to 35 km.
Zbývá cesta do Rozvadova. Za zmínku stojí prudká změna počasí nad Brennerem. Z 30ti stupňů je rázem 11 a k tomu prší. Čas příjezdu držíme, autobus čeká. Naše generace zvyklá vracet se v noci z lední revue v Praze hravě zorganizuje rozvoz po domech. Mladší kluci z Kraslic,co by taky rádi rychle domů, beze slov přihlížejí. Co jim zbývá.
Přátelé, dodatečně jsem do galerie zařadil několik fotek Míry Duška, který s dvěma kamarády jezdil spíše bikové terény. Z fotek je to vidět, jsou moc krásný a současně jsou tím nejlepším důkazem, že Garda je nesmírně krásná. V jednom týdnu všechno není možné stihnout a proto zase někdy příště …
Dovolená 2011
Přátelé, letošní dovolená byla po všech stránkách vydařená. Kuchyně u Menclů je opravdu vynikající, každý se těšil na večeři, protože věděl,že to bude zase chuťový zážitek s velkou porcí a taky proto,že přes den se jedlo jen něco od snídaně. Lepší počasí pro dovolenou na kole ani nemůže být.
Uvedu stručně trasu etap pro osvěžení paměti :
1.den : Chřibská – Doubice („Stará hospoda“- skvělé místo pro zabavení dětí) – Horní Doubice a pak z okraje lesa po uplně nové CS na Tokání – dlouhý sjezd do Jetřichovic – pěší výšlap na Mariinu vyhlídku – hospoda – těžký výjezd na Rynartice se zastávkou u „trpaslíků“ – Chřibská. Celkem 32 km. Těžká etapa.
2.den: autem na Mezní Louku- na kole sjezd lesem do Hřenska po nové CS – Bad Schandau – Schöna – přívozem do Königstein – pěšky po schodech do pevnosti – zpět nejdříve po silnici a pak po CS až do Hřenska – výjezd na Mezní Louku. Celkem 42 km – pohoda
3 den: autovýlet – zámek Lemberk – Liberec -čtyři blázni (Kika,Zuzka,Laďa B. a já) jedeme na Ještěd na kole. – 10.5 km za 1 hod. 35 min. Na cestě zpět návštěva Ička v Krásné Lípě. Celkem 22 km
4.den Chřibská – Doubice – CS po hřebeni,lesem – Zadní Doubice – Kyjovské údolí – Doubice Stará hospoda – Chřibská. Celkem 37 km. Lehká. Pozn. obvykle se staví v hospodě u stezky v Kyjově, letos ale vařili moc špatně, což na sobě ověřil Pepa Levhart.
5.den: autem na Mezní Louku- sjezd po silnici do Hřenska – kolem Labe k odbočce na Ostrau – po 3 km vjezd na CS, která se před loukou dělí na dvě – jedeme pravou, nově povolenou CS „nahoru dolu“ k hospodě Zeughaus – už byl nejvyšší čas – ještě poslední výšvih a sjezd ke Křinici – nádherným údolím až na Zadní Jetřichovice – Vysoká Lípa – hospoda.Přejezd pro auta . Celkem 43 km. Nejtěžší etapa.
6 den : autem přes Kytlice a Nový Bor do České Lípy, zde zůstává Sláva a Daša – dále přes Mimoň do obce Hradčany – odtud na kolech po vojenském újezdu Ralsko na vyhlídku Stohánek – trasa tam i zpět vedla po okraji voj.letiště, ještě před pár lety nemyslitelná událost. Celkem 44 km. Středně těžké. Pozn. byla to dlouhá cesta bez hospod.
7 den : auty do Jetřichovic – na kolech na Dolský mlýn (točila se zde Pyšná princezna) – pěšky „prďák“ na Kamenickou Stráň s nádhernými chalupami a rododrendony- Růžová – návštěva u paní, která zavedla ruční výrobu mýdla podle receptu,který našla na půdě viz.foto – hospoda – Srbská Kamenice -Jetřichovice. Láďa B.dvakrát píchnul a nakonec šel pěšky – všechno zachránil Pepa V. – dojel pro něj autem. Celkem 23 km. Pěšky náročné, na kole pohoda. Večer hodnocena jako nejhezčí etapa.
Pořídil jsem hodně fotek (200 ks) a tak můžete po velkém výběru vidět asi sedmdesát z nich. Pokusím se o stručný popis, ten má smysl jedině potom co si celou zprávu vytisknete a budete text přiřazovat k fotkám. Snad Vás to bude bavit, ale jsme většinou v důchodu tak co? Že jo?
Popis obrázků : 1. úplně nový pohled od bramborárny za odcházející bouřkou 2. neúplná sestava – chybí Láďa D. a Tomáš Zemánek 3. zámek Červený Hrádek u Chomutova 4. – 8. štíty chalup v Chřibské 9. odpočinek na cestě 10.“Stará hospoda“ v Doubici = bezva obsluha, dobré jídlo, sbírka dřevěných soch, spousty kamenů , vojenská technika, socha K.Gottwalda atd. 11. všichni tlačí,jen jedno kolo jede… 12.-13.pohledy z Mariiny vyhlídky 1,5 km do kopce u Jetřichovic 14. ta špice je M.vyhl. 15.rododrendony u silnice na Bad Schandau 16. pevnost Königstein, po 360 schodech jste nahoře 17. přívoz 18.-20. panoramatické snímky z Königsteinu 21.-22. z cesty na Ještěd 23. a jsme nahoře 24. a zase dolů 25. další hezká chalupa 26. Doubická „Stará hospoda 27. vytesaná cesta do skály 28.-34. Kyjovské údolí – říčka Křinice 35.36. etikety výrobků zaniklých firem v Chřibské 37.-38. nad míru piva a tataráček – i tak to chodí u Menclů 39.-42. saské Švýcarsko 43. ještě pár kroků a budou tam 44.-46. Křinice u Zad.Jetřichovic 47.-49 ve voj. újezdu Ralsko 50. dub na vyklídce Stohánek 51.-58. Dolský mlýn a okolí 59.-62 nádherné chalupy v K.Stráni 63. kostel v Růžové 64.-66. „mýdlárna“ 67. Laďa v cíli i s kusem věnce 68. Menclovi a Tomáš Zemánek s diplomem za ujetí více než 200 km bez nehody a bez fňukání 69.-72 Benešov nad Ploučnicí 73. poznáte ho ? 74. motorest Selský Dvůr v Perštejně
Další etapa bude v neděli 12.6. a nepojede se do Nových Hamrů, ale někam jinam. Příští týden vyvěsím pozvánku.
Mějte se a těšte se na etapu. Zdraví Vás Pepa Dušák