Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.zpráva z desáté etapy r. 2018
Chřibská 2018
2.6.2018 | 
Autor Kamarádi, je středa odpoledne, pouhý jeden den po naší dovolené, venku leje a já mám začít psát o výletu plném slunce. Takový už je život. Budu to psát pomalu, poněvadž vím, že už neumíte rychle číst.
Naše cesta byla příjemná, slazená tradičními, výbornými rohlíčky s mákem. K polednímu jsme zastavili na přeplněném parkovišti Turistické chaty u vesnice Tisá. To podle ní nesou jméno pískovcové skály, které chceme vidět. Nejdříve zajdeme na polévku, nebo něco podobného a přitom zažijeme kontakt se servírkou, která už pětadvacet let poletuje mezi stoly , je příjemná, rychlá a na nic si nestěžuje. Teď už pojďme na prohlídkový okruh. Babča v kase narychlo vymyslí nějaké vstupné a poradí nám kudy jít. Z vrcholů skal byl hezký výhled do kraje, včetně Českého středohoří a také na střechy a komíny Tisé, která stojí odvážně blízko skal. Po devadesáti schodech scházíme na Skalní náměstí kde je zase boudička s 85ti letou babičkou. Ta se spokojí jen s pozdravem a pouští nás na malý okruh. To co jsme před chvílí sešli si zase vylezeme a to až na věž, která jako jediná, má zábradlí. Po čase jsme zase dole a zážitek z procházky se úplně změní, protože se na skály budeme dívat zdola. Jsou majestátně krásné, někdy stojí šikmo a když už to nešlo, tak spadly a dole se válejí jako obrovské kvádry. Po 62 schodech se dostáváme nahoru ,máme nachozeno přes 5 km, posléze sedáme do aut a máme před sebou poslední část cesty do Chřibské.
U Menclů …
Za chvíli jsme u nich na dvoře. Do hlavy se vkrádá úleva a pohoda. Přichází paní Menclová, culíkatá černovláska v typické zástěře a s upřímným úsměvem v očích i na tváři. Musím jí obejmout a mám přitom pocit, že všechny sympatie světa se sešly v této drobné postavičce. Bože, kolik ona už rozdala úsměvů, kolik lidí potěšila a kolik rychlých, vtipných odpovědí našla při těch mnoha setkáních. Její muž Luděk, mistr nad všechny mistry kuchaře taky na chvíli opustí svojí kuchyni a přijde se na nás podívat. K večeři nám připravil řízek s kaší a fazolovou polévku. Dlouhé venkovní posezení přerušil až svit Měsíce, který zastoupil unavené Slunce. Místní kosák nám zpívá přímo nad hlavou, úžasný.
Mezi kopci téměř po rovině …
Ano tak by se velmi stručně dala popsat středeční etapa. Mě to ale nedalo a naordinoval jsem tedy kopce dva. Ten první do Rynartic je krátký a výživný a ten druhý pak byl delší a výživnější. V Jetřichovicích jsem ještě operativně přidal zájezd k Dolskému mlýnu. Nikdy jsme tam neviděli tak málo vody jako letos. Když jsme se vraceli tak se nabídla nábližka na Všemily. Povedla se ! Já jsem několik lidí vzal oklikou a za chvíli jsme se všichni sjeli v lese blízko farmy. Když nám pan majitel penzionu, sekající trávu odmítl uvařit kafe tak se mi to hrubě nelíbilo a pro klid v duši jsme vyhledali skalní kapli Sv. Ignáce vytesanou do pískovce někdy v roce 1836. Zasvěcena tomuto svatému byla proto, že na jeho svátek skončila v obci epidemie neštovic a úplavice. Pán co bydlí vedle neměl tolik hrníčků aby nám uvařil kafe, ale dobrou radu dal :“ Když pojedete kousek dál tak se dostanete ke skalnímu převisu Kůlna“. A tak se taky stalo. Převis je to obrovský : 33m dlouhý a 19m hluboký. Kryje 400 m2 podlahy. Od 16 stol. tady stál vestavěný dům a do nedávných dnů tady byl velký nepořádek. Dnes je uklizeno a člověk jen zírá co příroda dovede. Další naše putování vede po modré a to znamená další premiéru . Nejdříve se zastavíme u sympatického hřbitova s pěkným výhledem do kraje. Pak se cesta ponořila do lesa, nabírala na obtížnosti až do posledních strmých dvě stě metrů. To byl ten delší a výživnější. Postupně si sjedeme na náměstí v České Kamenici. Tam je Ičko kde mi určitě poradí jak mám hledat hospodu o jejíž kvalitách jsem četl. Pán povídá :“To co hledáte je určitě Starý klub a ten je támle naproti asi 300 m.“ Spokojeně jsem partu nasměroval přes náměstí, ale ouvej značka „Jednosměrná ulice“. Jenže když má hlad 19 lidí tak všechny zábrany musí stranou. Potkali jsme jednu paní v autě s vytřeštěnýma očima a několik místních chodců, kterým to bylo jedno. Jenže mi potřebujeme ještě jednu radu „Pane , prosím , kde je Starý klub ?“ ptám se slušně . On :“No jedete jednosměrkou, ale je to za rohem“ Konečně sedíme pod slunečníky v těsné blízkosti barokního skvostu města- kaple Panny Marie. Náš zájem byl o polévky, pivo a kávu. Thálie tady zaznamenala svůj druhý pokus-omyl, což rozeberu později. Se znalostí cesty na náměstí , tak těžko nabyté, se vracím do Ička pro tur. známky. Ani jsem nečekal jak snadno se nám podaří městečko opustit ve směru na Mlýny, Kytlice a ještě dál. Máme nerušenou projížďku dlouhým údolím do kterého se vejde trať, silnice , řeka, louky, krásné stromy a když se někde udělá místo, tak i domky, ba vesnice. Nejdříve jsem naoko přehlédl dvě odbočky na Chřibskou až jsme zastavili u rybníka. Tady je to konečně vlevo. Trochu kopec, pak ještě jeden malý, co se nepočítá, kolem nádraží Jedlová a jsme v lese a ve sjezdu. Ten je přerušený asfaltkou a viaduktem odkud to všichni pálí až na dvůr k Menclům. Máme to za 57 km.
Rumburk a polévky naší Thálie …
Je středa, den výjimečných událostí, které když se děly, tak nám zase tak zvláštní nepřipadaly. Tak jak to bylo. Hned po ránu startovat do kopce nebývalo vůbec příjemný. Dnes to pro nás není až tak důležitý. Za chvíli jsme u viaduktu a mizíme v lese ve směru na Horní Podluží. Už začíná stoupání, u cesty je kozí farma, ale kozy nejsou doma. Škoda chtěli jsme vidět kozy v tom původním slova smyslu, tedy zvířata, ale nepovedlo se. Na kopci stojí větrný mlýn Světlík. Chybí mu stále tři lopaty z pěti a vše nasvědčuje tomu, že to majitel nevzdává. Po Křinické cestě zajíždíme do lesa kde snadno najdeme pramen řeky Křinice. Ano, je to ta, která rozděluje oblast na české a saské Švýcarsko. Čeká na nás cesta křížem krážem lesem, třikrát přejet asfaltku a jsme na okraji Rumburku. Nedaleko bouří a je cítit voda. Chtělo by to honem hospodu. Dávno vím, že místní nemohou vědět o jejich hospodách všechno a přesto se ptám mladé paní :“Poraďte nám nějakou dobrou hospodu, prosím !“ Ona :“No tady za rohem v parku“ Díky, jedeme tam. Zavřeno ! Hned jedu shánět jinou a totéž dělá Růža. On byl rychlejší, zato já měl lepší místo, ale kdo dřív přijde … Thálie si dává polévku. Je to její třetí na dovolené a do třetice to dopadlo stejně. Na Tur.chatě si dala vývar s masem, ale maso tam nebylo. V Č. Kamenici si dala cibulačku s parmazánem, ale ten tam nebyl . No a dnes to byla zelňačka s klobásou, ale nebyl tam ani kousek. Ona si to nenechá líbit a všude bojuje s personálem za polévkovou spravedlnost. Má za to můj obdiv. Poledne minulo právě, je čas na prohlídku Lorety s černou Madonou. Víte proč černou ? Není to záhada, je to jen reakce dřeva na dým ze svíček a kadidel. Před 300 lety byl tento objekt postaven, tehdy na okraji města a po celou dobu, až po soudruha, byl v péči kapucínů. Dnes je v centru města a přesto je tu klid a čas na krátkou prohlídku. Přivítala nás paní se plachýma očima a velice rychle odhadla co nás bude nejvíce zajímat a jak dlouho se chceme zdržet. Ambit je restaurován, Posvátné schody také a já na tomto místě odkazuji na internet kde všechno je popsané a doplněné mnoha fotografiemi. Přece jen zmínku si neodpustím. V Jindřichově Hradci a v Rumburku (možná i jinde) se 1. srpna slaví Porciunkule, tedy odpustková slavnost. Ve skutečnosti se tak jmenuje kaple ve které zemřel r. 1226 Sv. František a je blízko města Assisi v Itálii. My dva bráchové, jako děti, jsme chodili do Hradce na pouť, které se říkalo Porcinkule a já až dnes, tady, odhalil proč. Při odjezdu z města jsem si na poslední chvíli vzpomněl na Šmílovského ulici, kde je vlastně skanzen podstávkových domů. Stojí tady od konce 18. stol.a postavili si je tkalci a pláteníci, typičtí řemeslníci té doby a tohoto kraje. Na kopci Dymník nad městem stojí stejnojmenná rozhledna. Dost lidí tam nebylo, měli chuť se podívat do kraje, tak tam jeli. Dymník se na kole vyjet dá až pár metrů pod vrchol, ale pak je umění sesednout z kola. Kolo zastaví na prudkém svahu, jedna noha jde na zem, ale všechno neudrží. Je slabší než gravitace. Míla se tedy kácí po svahu dolů a s ním taky kolo. Nakonec docela dobrý až na žebra a strašidelný zážitek pro ostatní. Obinadlo a dobře cílené dotyky našich felčarek uvedly vše do původního stavu a Míla zase jezdil přes kaluže. Teď bych rád odvedl partu na protější kopec – Vlčí horu. Při vjezdu do lesa mi tam někdo postavil obrovský kufr a cesta za ním se pořád točila vpravo až konečně skončil el. ohradník tak nás polní cesta svedla po spádnici do Starých Křečan. Byla to fakt křeč a ještě jí násobila nucená objížďka přes Brtníky k hospodě Vlčárna. Málem bylo zavřeno, kvůli karu, ale šikovný vrchní a stejně takový Laďa mistrnou spoluprací to zvládli na výbornou, takže všichni dostali napít. Na cestu domů se nám nabídla polní cesta na Skřivánčí pole a pak nádhernou lipovou alejí až do středu Krásné Lípy. Cyklostezka 211 se o nás stará už delší dobu, teď nás vyveze do lesa na křiž. Nad Vápenkou a dál do Rybniště. Tady jsem to střihnul před kostelem (když správně je za kostelem) na cestu, která vede k hřišti. Hned se mi vybavil nějaký starý průšvih s touto cestou. Myšlení jde pomalu, najednou jsme u hřiště, na polní cestě jsou známky péče o její zlepšení a to mě opravňuje k dalšímu pokračování. Děj se vyvíjel rychle jak rychle končila cesta a začínal les. Pořád dobrý, proč se neprojet mezi stromy, že ? Jenže stromy končí a začíná vysoká tráva, nízké smrčky a spousty klestí pod nohama. Všechno násobí hluboké koleje lesáckých traktorů. Hledám směr, lámu větve, kolo pročesává zacuchanou trávu. Divoký prasata Lužických hor nám musí jen děkovat jakou cestu jsme jim prošlápli. Jsme konečně na silnici asi 3 km od Menclů a čeká nás sjezd a po něm výtečná večeře. Omluva není nutná, všichni jsou sami se sebou spokojený.
Výlet na singltrek …
Udělali jsme si hezký výlet do areálu singltreků, který se nachází na svazích nejvyšší hory Jizerek – Smrku, již od roku 2009. Na trať jsme se vydali z Nového Města pod Smrkem a loni na podzim to bylo z lázní Libverda od Obřího sudu. To je důkaz, že tratě jsou mezi sebou propleteny a výkonní borci tady nalítají i 50 km za den. Stačili jste si všimnout, že na Klínovci otevřeli něco podobného ? Mají tady 10km sjezd pro nás po kterém by mohla následovat návštěva ,třeba cukrárny. Přiznávám, že mě ten nápad neopustí.
Nám bude dnes stačit mnohem méně ke spokojenosti. Brzy po nalezení parkoviště jsme už na spojovačce, která nás přivede na začátek modrého okruhu, tedy toho nejsnadnějšího. Asi tak po 5 km houpavé jízdy jak co do výšky, tak i do strany se vpravo odpojuje červený, středně těžký (obtížnost se dá regulovat především rychlostí jízdy) okruh. Troufá si na něj většina party, zatímco já vedu rozumnou menšinu do areálu k příjemnému posezení spojeného s konzumací a napjatého čekání na naše borce. Poruchu mého kola diagnostikovali místní odborníci jako prasklou zadní osu. Však jsem si cestou pořádně zavrzal ! Naši se vrátili nadšený a natěšený na někdy příště. Dali 20 km.
Aby cesta zpět nebyla tak fádní a protože byl čas, tak jsem partu zavedl do Kryštofova údolí. Je tam obec stejného jména a neobyčejných atrakcí. Tou hlavní asi bude železniční viadukt z nádherných kamenných pilířů a oblouků. Druhou atrakcí je orloj v bývalé trafostanici. Za pár minut po našem příjezdu se začal předvádět. Potom jsme zašli do Prvorepublikové kavárny na výbornou kávu. Závěr našeho krátkého pobytu jsme věnovali kostelu Sv. Kryštofa na kopci. Je úžasný. V bývalé místní škole je muzeum orlojů, tak to příště.
Děčínský Sněžník …
Toho rána jsme si museli popojet auty do Benešova nad Ploučnicí. Na náměstí nás vítají průčelí dvou zámků a radnice, které si dnes jen vyfotíme a někdy jindy prohlédneme, prý to stojí za to. Z tohoto krásného parkoviště se vydáváme z prudkého kopce dolů, protože tam logicky musí být cyklostezka kolem řeky. Za nějaký kilometr klidné jízdy lesem přišel úsek po silnici s kamiony. Byl krátký a my jsme vesměs dobří, proto jaképak strachy. Stezka pořád někam uhýbá, to jak využívá dříve používaných pěšin a uliček. Určitě jste na jednom místě vytušili, že jedeme hlubokým údolím, kde Ploučnice byla pod námi ve vyzděném korytu. Jmenuje se to tady Soutěsky. Ani jsme se nenadáli a byli jsme v Děčíně. Naše číslo CS 15 nás dovedlo až ke starému kamennému mostu kde jsme se připojili na Labskou cyklostezku č. 2. Ta vede až do Hamburku. Přes poslední most ve městě se musíme dostat na druhou stranu. Potud mi to bylo jasný, ale jak se dostat na ten most už méně. Pomohl policajt. Už jsme na levém břehu Labe a ještě kousek a odbočíme doleva přes koleje. Ujímá se nás CS 23 Krušnohorská magistrála. Další tři kiláky to máme hodně, ale hodně nahoru. Když už to rozhodující stoupání máme skoro za sebou tak se vlevo objeví hospoda. Bezvadný místo na polední kávu. Parta je natažená, část už sedí a další ještě přijíždí. V tom, co to vidím? Míla se nám válí po asfaltu. Zase ho zradila levá noha. Jen jsem zaslechl něco jako :“Mílo vstávej, pojede autobus !“A on opravdu za chvíli přijel, ale zdola takže by to snadno zastavil. Vzápětí se ale mihl dolů kamion s dřevem. Po polední zastávce si dáme ještě kilometr kopce a pak už jen stoupání k altánu na křižovatce. Na samotný vrchol vede silnička, jednu chvíli úplně příkrá. Pak je tu Drážďanská vyhlídka na temeni stolové hory. Úžasné místo. Žádné zábradlí tady není, stejně by rušilo. Nejkrásnější pro mě byly sluncem nasvícené koruny lesa hluboko pod námi. Musíme se vynadívat, vyfotit , vždyť je to nádherný zážitek. O kousek dál stojí od r. 1864 kamenná rozhledna. Laďa už připravil vstupný a klíče a jde se na to ! Nahoře jsou do všech svět. stran orientační cedulky aby jeden hned věděl, že se opravdu dívá třeba na Milešovku. Když už jsme několikrát obešli všechny výhledy tak nezbylo než se vydat dolů, na kola a sjet k hospodě. Servírka nás zvládla rychle a já ani nevím jestli byla Thálie spokojená. Ještě jedno kouknutí do mapy a je to jasný :“Za kilák je v prudké zatáčce odbočka doleva na CS 3017″. Ještě se otočím a vidím za sebou řadu cyklistů tak nestavím a ještě kus jedu. Pak mi to nedalo a zastavil jsem. Je to jasný:“Měl jsem zastavit ! A stejně jasný je, že lidi musí jezdit na dohled ! Tak jsem to vyhodnotil večer, ale teď sehrály důležitou roli mobily. Laďa ujel se třema holkama z kopce dolů do Jílového a za ním i Jirka s Lídou. Všichni pak museli po frekventované silnici do Děčína. My jsme jeli nádherným lesem a jen dolů. Ve chvíli kdy jsme přijeli na křižovatku s hlavní, přijel Jirka s Lídou a Laďa měl trochu náskok. Ten jsem mu vzal zkratkou přes čtvrť Podmokly. Jsme u Labe, kousek vlevo a je tu Ferrata, skála, na které jsou připravené horolezecké cesty různé obtížnosti tzn. i pro amatéry. Tak snad příště. Za chvíli kolem nás profrčí „skupinka Laďa“ a zastaví až tak sto metrů za námi. Že by euforie a nebo snaha koupit Lídě brzdový destičky, to nevím. Obchod tam skutečně byl. Po náplavce jsme si zjednodušili přístup k našemu mostu a dál už to byla rutina na stejné cyklostezce zpět do Benešova. Bylo to 47 km.
V srdci Českého Švýcarska …
Dnes pojedeme do centra Národního parku. Na začátku musí být průjezd Chřibskou, ale ne celý. U firmy Aman odbočuji vpravo – nikdy se tak nestalo. Polňačka z makadanu stoupá nahoru kde stojí Boží muka. Pak se to trochu uklidní, aby se dalo přejet louku a už zase nahoru. I ten těžký úsek jednou končí, my se právě potkáváme s asfaltkou v Nové Doubici . Toto místo bude nadlouho nejvyšším bodem naší etapy. Pojedeme dolů do Doubice okolo Staré hospody, kterou dnes pozdravíme jen očima. Ještě nějaký čas lehce dolů a jsme u Ička Saula a pak Na Tokání. Tady se projedeme kolem srubů, aby si všichni mohli osvěžit svoje minulé vzpomínky na tohle krásné místo. To, že se tady sjednávala Mnichovská zrada je historie našeho národa. Další náš směr je CS 3029. Mezi skalami a lesem se pak potkáme s Českou silnicí po které se v dávných dobách čile obchodovalo se Saskem a Lužicí. Dnes je to jedna z turistických magistrál . Takže vlevo a skoro po rovině se dostaneme k altánu . Je tady východisko na skalní hrad Šaunštejn. Po nějakých 500m stojíme pod skálou, kde býval hrad a my musíme nahoru. Schody umělé střídané těmi přírodními, úzké průtahy mezi skalami až se člověk diví jak se tam dostane otylý chlap nebo paní s miminem na břiše. Když už jsme nahoře a procházíme se po roštech sem a tam tak najednou přiběhnou dvě, asi tak pětiletý, holčiny pro které je zábradlí spíše hračka. Rodiče bůhví kde. „Pojďme dolů, dáme si svačinu a v hospodě kafe a pivo !“ nabádám partu. Hospoda se jmenovala „U nás“ a byla výborná. Ve výjezdu k Malé Pravčické bráně Laďa zjistil, že nechal bundu u stolu. Vrátil se s ní ve chvíli kdy už jsme měli bránu prohlédnutou a schovávali jsme se pod buky před deštěm. To jsou příjemné chvíle kdy je celá parta venku, pohromadě, lehce unavená, nikdo nekřičí, každý má čas na svoje slovo. Následuje krátký prudký sjezd do Hlubokého dolu. Smrky posílají svoje větve až k našim hlavám, vidět je hlavně dopředu kde les nabízí nádhernou kulisu naší jízdě. Jsme v Zadních Jetřichovicích a vzpomínáme na minulé koupání. Kvůli připomenutí tehdejší chvíle jdou Jíťa a Thálie do vody až po kolena ! Pak se vyhoupneme na německé straně k lesní hospodě, krátce pokoukáme krajinu, slíbíme si, že tu rozhlednu Weissberg naproti určitě zdoláme příště a sjedeme do Zadní Doubice kde nám začíná Kyjovské údolí. V Křinici teče jen málo vody, ale jinak je krása tohoto místa neměnná. U Tur. mostu jsme potkali mladý pár s dvěma dětmi. Z mladýho pána se vyklubal jeden z nejbližších kamarádů Milči – Chéma. V hlavní roli tady ale byl jeho čtyřletý syn. Poodjel rodičúm na svém kolečku za zatáčku a ztratil je z dohledu. Propadl tam panice, ale správně se vrátil ve chvíli kdy jsme se bavili. Celý ubrečený se postavil před mámu a řekl :“Mami proč si mi to neřekla ?“ Z toho jak to řekl jsem úplně zkoprněl – naštvaně, odhodlaně, chlapsky. Máma na to :“ No co jsem Ti neřekla ? Tak jsi odjel kousek a zase se vrátil. “ Jenže on se nedal :“Mami , to mi musíš říct !“ Tak se to opakovalo ještě asi dvakrát, sprdnul mámu, pak se trochu uklidnil, obrátil se a jel zase tím směrem kde už byl. Možná i tato rodina přijede na konci srpna s Milčou na chalupu a budou ve dvaceti lidech, našimi hosty. Před Kyjovem padla otázka ?“ Nemohli bychom dneska přijet dřív a mít před večeří čas na sprchu ?“ Volím tedy nejkratší variantu „příjezdu shora“ t.j. od viaduktu. Někteří z nás si tady vytvořili rychlostní rekordy. Najeli jsme dobrých 56 km.
Šluknov a Nordcap ….
Je neděle . Auta nás dovezou do Brtníků, ušetří nám tedy 40 km a my zvládneme dosti velkou část šluknovského výběžku. Cesta nám začíná zhurta do kopce. Když už jsme skoro nahoře tak mám telefon . Laďa :“ Kudy jste jeli ?“ Já na to :“ Proč se ptáš vzdyť jsi byl s námi .“ On :“ No jo jenže já se zakecal s dělníky co stavějí most o havárii jeřábu a vy jste fuč !“ Já radím :“ Za poslední chalupou vlevo a pořád nahoru, čekáme na Tebe.“ Za chvíli přijel s jasným závěrem :“ Tragedie to žádná nebyla, způsobili to novináři !“ Za chvíli jsme po mizerné cestě přijeli k arboretu, jenže je zavřeno. Nevadí sjedeme si do města a rovnou k zámku. Děvčata v tamním Ičku trvají na tom, že prohlídka bude v 11 hod. Máme tedy půlhodinu na prohlédnutí Křížové cesty. Našli jsme ji docela rychle a uznale konstatuji, že je krásně opravená. Rozhodně to stálo za to. V celou hodinu už vcházíme do zámku na prohlídku s výkladem od mladé slečny. Zámek v r. 1986 zcela vyhořel. Podařilo se ho zvednout z popela a soudobí řemeslníci dokázali, že i oni umí dělat krásné parkety, nábytek nebo stropy. Opravdová krása. Je poledne a to je ta vhodná chvíle na kávičku. Podařilo se to na místě. Venku zatím zapršelo. Pojedeme do lesa a delší dobu tam zůstaneme. Narážíme na modrou po které tudy jezdí mílaři směrem k Nordcapu. Bezvadná silnička lemuje státní hranici a končí v obci Severní. Tady vpravo ještě 3 km a jsme u pěšiny, která nás dovede na nejsevernější bod České republiky zvaný Nordcap. Někdo zůstává u kol, jiní se vydávají pěšky na 1.5 km tůru. Já s Jíťou a Laďou si dáváme postupný cíl : dojet kam až to půjde. Šlo to asi tak 800m a pak už jel jen Laďa. Tedy jel, on nejel, dřel kolo přes kořeny z jedné strany potůčku na druhou. Vzdal to až 300m před cílem. Kdyby si včas vzpomněl na jednorukýho Ríšu tak „vzdát mohl až zítra“ jak on nám všem do života radí. Jsme tam ! Děvčata dokonce tvrdí, že našli toho balvana na kterým se minule fotila. No uvidíme. Teď si užíváme posezení a focení na jedinečném místě. Když už jsme zase u kol , začíná svačina a po ní odjezd do obce Lobendava kde jsme v hospodě U Hraničáře už byli. Stará paní za pípou je tu pořád. Venku popíjí mladý muž a je ochotný poradit a jak se hned vzápětí ukázalo, tak i pomoci. My jsme právě přijeli do Vilémova a zastavili jsme za pumpou. On přijel taky, ujal se nás a zavedl k Zázračné studánce. Odtud už je vidět i viadukt stavěný na začátku minulého století a tehdy byl druhý nejdelší v Čechách. Hledali jsme místo pro focení a tak víme, že na dvou mohutných pilířích leží znýtovaná masa železných profilů. Krásná práce. Naše další cesta povede po tur. modré. Byl z toho ohromný zážitek při ježdění po loukách. Jsme zase na silnici a já čekám, že brzy bude vpravo u silnice kaple Nejsvětější trojice. A taky byla. Má novou střechu, takže je zachráněná před zkázou. Zbývá kousek na kopec a pak už jen dolů k autům. Bylo to 59 km.
Pochodující cyklisté …
Je to náš poslední den pobytu, tak by etapa měla být snažší. To byla úvodní myšlenka, ale skutečnost jí několikrát překonala. Projeli jsme si celou Chřibskou, odbočili na Doubici, pak na Tokání a odtud začali sjíždět na Jetřichovice. Jedu poslední a najednou přede mnou v zatáčce stojí parta. „To jsou naši !“ byla moje první myšlenka. Omyl, byla to parta mladých děvčat v růžových tričkách co měly na zádech kosočtverec. „Ahoj holky !“ vypadlo ze mě úplně samo, „Co tu děláte v tom kopci ?“ „No my jedeme do Kyjova“ povídá jedna z nich a mě je jasný, že to tady vůbec neznají. „Máte hezký trička !“ dorážím na ně. A teď to přišlo. Ta nejblíže ke mně se otočí zády , ukáže mi obrázek, obrátí se a povídá „Ano to je to, co si myslíte“. Jenže já si tu chvíli fakt nic nemyslel. Ona to poznala a povídá „No to je přece naše pipina ! My jsme totiž všechny Pipiny !“ Snad to je opravdu jméno party, ale opravdu originální. „Tak ahoj holky a opatrujte se !“ Další zastavení je u altánu, který označuje nástupní místo k hradu Falkenštejn. Nikdy jsme tam nebyli ! Nejdříve spousty štukového písku, různé dřevěné výztuhy na pěšině, ostatně jako jinde. Když už jsme pod skalou tak jenom zíráme.Do průrvy skal je zabudováno nové pozinkované schodiště, chycené ke kameni rozpěrnými šrouby, tedy bez vrtání. Nahoře jsou plošiny ze stejného materiálu. Mohou být proti tomu námitky, ale proč ? Nahoru se bezpečně dostane víc lidí, víc dětí a všichni mají bezvadné zážitky. Tady si dovolím připomenout motto těchto stránek :“Základem šťastného života je nepřetržitý proud drobných radostí .“ A vylézt na hrad je jednou z nich. Je čas na pivo a polévku. Když jsme takhle poseděli „U Dřeváka“, všechno snědli a vypili, tak jsem vycítil v partě náladu k výstupu na Mariinu vyhlídku. To byl totiž už dříve domluvený cíl dnešní etapy. Tak jdeme ! Horké slunce spaluje písek i nás. Jde to pomalu, ale pořád. Pít, jít, fotit a občas se ohlédnout, tak se dá stručně popsat řehole dnešního výstupu. Jsme nahoře ! Výhled na Jetřichovice a louky vedle je krásný. Musím konstatovat, že náš pobyt na vrcholu je vždy kratší než horolezců na Mount Everestu Sestup mi přijde těžší než výstup a tak jsem rád zase u kol zaparkovaných u plotu bývalé dětské léčebny. Bylo toho dost a proto cestu nebudeme natahovat . Rovnou nahoru k trpaslíkům. Jsou po restaurování, takže stojí za to je vidět. Z Rynartic ten prudký kopec dolů je poslední vážná zkouška našich cykloschopností. Dopadlo to dobře, jako celá dovolená. Dnes to bylo 25 km a dva výšlapy nahoru.
Konec dobrý, všechno dobré …
Tak praví stará moudrost. Původně se mi chtělo psát o místech kde jsme nebyli a nebo zase nebyli, je jich hodně a rozhodně bude ta další dovolená jimi plná. Mám za sebou silný, závěrečný zážitek. Na Městské policii Fr.Lázně se našlo Jiřky kolo, které jsem já vyložil z auta při návratu z dovolený a nechal stát za prodejnou v domnění, že Jiřka vzápětí přijede a vezme si ho. Nevzala. A další vysvětlení tohoto příběhu nechávám na etapu v neděli 10.6.. Je úžasný, máte se na co těšit. Váš Pepa D.
www.lvistopa.cz
Na tomto webu se můžete dovědět o akci Milči Silnýho, našeho kamaráda ze Slaného. Firma Škoda auto ho angažovala na projetí trasy ve tvaru našeho státního symbolu , t.j. dvouocasého lva. Milča ujede asi tak 2000 km a nejblíže k nám bude v okolí Rokycan. Startoval 26.5. v Praze a v cíli chce být za 12 dní, zase v Praze. Cestou se k němu budou přidávat cyklisté všech věkových a jiných kategorií a ujedou s ním nějakou vzdálenost. Škodovce jde o masovost. Pošlete mu pozdravnou sms na číslo : 728 504 446
Cesta do Bečova a Lokte.
Hrad a zámek v Bečově nad Teplou.
Kamarádi, včera t.j. ve čtvrtek 19.4.2018 jsme byli na návštěvě hradu a zámku Bečov nad Teplou. Věnovala se nám Markéta K., zástupkyně kastelána. Prošla s námi celý zámek, včetně tresoru kde je relikviář Sv. Maura. Jako přídavek jsme dostali možnost podívat se do hradní kaple kde byl na konci války zakopán relikviář a v 80. letech opět nalezen. Jeho znovu objevení je velice poutavý příběh, který je dobře popsaný a kdo bude mít zájem tak si ho na stránkách Bečova přečte a nebo ještě lépe, dojede se tam podívat. My jsme měli ještě další překvapení – možnost podívat se na město z Bergfritu t.j. z válcové věže, která kdysi chránila hrad. Markétko děkujeme, Vaše znalosti jsou nekonečné ,ale sama taky musíte na oběd.
Loket nad Ohří.
Při vyslovení, nebo napsání jména tohoto města se mi vždy vybaví ještě jedno jméno. Jitka Hlavsová. V minulých letech jsem o ní již dost napsal a taky o tom jak loni šla pěšky i jela na kole svojí druhou cestu do Santiaga de Compostela. Při přípravě výletu na Bečov jsem tedy velice snadno vymyslel, že na zpáteční cestě to vezmeme přes Loket a zajdeme na kafe. Tak se taky stalo a myslím, že to bylo pro obě strany dobře. Při povídání vyšlo na povrch, že ona má pouť do Santiaga velice ráda a já myslím, že se dočkáme jejího opakování. Taky jsme zavzpomínali na ten zvláštní příběh, který vedl k seznámení se s Jitkou. Hodně zdraví Jitko a zase někdy na shledanou.
Cesta za přáteli.
Od ledna, kdy se nám dostalo pozvání od Stáni k návštěvě Prahy, uteklo hodně času. Když už byl den odjezdu na dohled, dostavilo se i sluníčko , které nám významně pomohlo udělat si báječný výlet. První delší zastavení jsme měli ve Slaném v Cafe Hugo. Oběd dobrý, čas letěl, ale nakonec se objevil „kravaťák“ Milča. Musel jsem to slovo dát do uvozovek, protože on je naturelem biker a ta kravata mu pomáhá vydělat peníze a uživit se. Zhltnul oběd a poreferoval nám o akci na kterou si ho vybrala firma Škoda auto. Představte si, že do mapy Čech bude vizuálně promítnut státní znak, tedy dvouocasý lev a v jeho tvaru budou nalezeny cesty, pěšiny v celkové délce asi 3000 km. Milča vystartuje a projeté úseky se budou v mapě republiky zaznamenávat zlatou křivkou. Cestou bude potkávat jiné, slavné cyklisty a všelijak prezentovat auťáky uvedené značky. Od firmy je to hezký příspěvek k oslavám stého výročí vzniku našeho státu a pro Milču zase něco úplně nového. My budeme moci celý průjezd denně sledovat na Seznamu. Teď je ale pátek, jeho banka pracuje naplno, takže se Milča brzy poroučí obtěžkán naturáliemi z Bramborárny Třebeň. Na konci srpna přijede s velkou partou na chalupu do Skalný, kde s nimi budeme v kontaktu a jistě i na kolech.
Po krátkém ubytování na koleji v Suchdole nastupujeme do prvního autobusu a jedeme zcela zdarma. Tedy tři z pěti. Je-li Vám sedmdesát a máte sebou občanský průkaz pak jedete zdarma. No a když Vám je 65 tak to je taky zdarma, ale s průkazkou a fotkou vystavenou kdesi v kanceláři. Taková drobná šikana. V Chotkových sadech už hodinu na nás čeká Stáňa. Naše zpoždění přijala s nadhledem jí vlastním. Já se ocitám v místech kde stála stará, dřevěná, studentská kolej. Tady jsem kolem roku 68 prožil krásných pět let. Teď už má slovo jen Stáňa. Po pár krocích tu je Bílkova vila a o kousek dál busta dcery TGM. Pak už vcházíme k letohrádku Belveder. Tedy, vlastně nevcházíme, ale jsme vpouštěni po důkladné prohlídce. Hance stále bliká světýlko a ono to pouzdro na brýle. Hanka trvá na tom, že je plastový a policajt, že je kovový. To, jak to cedil přes zuby, bylo fakt odporný. Kdyby volby nebyly blbý, nestál by tady tenhle „chytrý“ nohsled. Letohrádek je tady od 16. století a konají se v něm všelijaké výstavy a koncerty a když Vašnosta dovolí, tak i mlynářské padesátiny. Výhled na Prahu a Hrad je moc hezký a fotogenický. Procházíme parkem a už jsme u bývalé prezidentské vily, která byla postavena pro Beneše a za našich let v ní bydlel Husák. Ten měl tak rád soukromí, že nechal zazdít okna ve věži Mihulka, která stojí za Jelením příkopem v areálu Hradu. Krátce se zdržíme před Jízdárnou a už nás to táhne k bráně Hradu, kde právě proběhne výměna stráží. Taková drobná šou 2,3 pro turisty. Stáňa nás vede do Víta (oficielně je to Chrám Sv.Víta, Sv. Václava a Sv. Vojtěcha). Tady nám ukazuje kapli kde spočinou ostatky kardinála Berana až se na konci dubna vrátí z Říma do Čech. To bude velká sláva. Potom se Plečnikovým schodištěm dostáváme do jižních zahrad odkud je překrásný výhled na Prahu. Viz foto. Ve směru na Klárov už nemusíte jen po Starých zámeckých schodech, ale taky po úplně novém chodníku přes vinice. Další novinka, dříve nevídaná. Naše putování zakončíme krátkou procházkou po Valdštejnské zahradě. Jsou tu k vidění barevné ryby a jeden páv co nezvedal ocas a ještě k tomu kulhal. Brzy nám jede „Dvacítka“ do Dejvic na kulaťák, dnes Vítězné náměstí.
V restauraci Budvarka jsme přesně v šest, jak bylo v plánu.Za chvíli po nás přichází i Adam a po něm taky Peggy, jeho milá a parťačka při různých extrémních závodech. Jak jsem se s nimi poznal ? Začalo to v roce 2013 kdy byl cíl „1000 mil“ ve Skalný. Tam dojela Peggy a jako osmnáctiletá vyhrála kategorii žen. V dalším roce si to chtěla zopakovat v obráceném směru a na cestě poznala Adama. Od té doby jezdí spolu. Loni jeli spolu v Americe Tour Divide, lépe řečeno trasu z Kanady , Skalistými horami až na hranice s Mexikem. Bratru 4500 km. Peggy vyhrála, jako vůbec první evropanka a Adam byl 27. Loni se jim taky podařil nevídaný kousek na který se několik let připravovali. Vše začalo u Peggy. V Laponsku byla dvakrát sama a pak ještě dvakrát s Adamem. Od března loňského roku jsou první lidé na světě, kteří absolvovali Lapland Extreme Challenge celý. Trasa je za polárním kruhem, vytyčená čtyřiceti kontrolními body a má stanovený časový limit 30 dní.Oni dva ušli a ujeli na speciálních lyžích 1025 km, čímž spojili oněch 40 bodů na trase za 27 dní a 13 hodin. Je to ve sportovním světě obrovský výkon, dnes již popsaný v knize První stopa. Chcete-li si jí přečíst tak je u mně. Stejně tak i její první kniha Cesta za štěstím, která je o závodu v Americe. Když už jsme cítili, že v hospodě to stačí, přesunuli jsme se na kolej. Peggy od nachlazení ztratila hlas a bylo lépe mluvit s ní v klidu. Byl to hezký studentský večírek. Je od nich hezký, že chtěli věnovat čas nám, vlastně dědečkům a babičkám.
V sobotu ráno vyrážíme za Stáňou podruhé. Sraz je na nástupišti metra a my jsme tam dřív ! Ona už nemusí čekat. Za chvíli jsme v centru dění dnešní Prahy. Běží se totiž Pražský půlmaraton a start je vedle Rudolfina. Docela lehce se naše děvčata prodírají přes policajty k plotu a pak už jen fotí a natáčí. Startérem závodu je Prof. Pirk. Hlasatel zdařile vytváří svým hlasem atmosféru závodu, napětí roste, ozve se výstřel a ihned se z amplionů ozve Smetanova Vltava a na plný pecky. Je to silná chvíle, která nahání slzy do očí. Ještě deset minut od výstřelu probíhají startem závodníci v dlouhém štrůdlu. Však jich bylo více než 4000 ! Naše kroky teď povedou do přilehlých ulic, bývalého židovského města. Jen výjimečně je někde vidět lešení. Všechny fasády, překrásných domů se chlubí na slunci svými barvami, členitostí a vůbec mistrovskou prací svých tvůrců. Jsou to umělecká díla. Stáňa nešetří slovy a občas nás udivuje svými znalostmi o prominentních obyvatelích té či oné ulice. Chtělo by to kávu, vždyť nohy se jen těžkou odlepují od dlažby ulic. Ještě je na cestě nejmenší dům v Praze a už tu máme Anežský klášter s kavárnou. Potom se projdeme po zahradě kláštera a jsme na nábřeží u Nemocnice Na Františku. Po ulici vede trasa půlmaratonu a nám je dopřáno vidět poslední třetinu závodníků. Po chodníku se trousí ti, kteří už mají závod za sebou, obaleni do folie a na krku pověšenou medailí. To je něco pro naše děvčata. Hned jednoho borce odchytí a vůbec nevadí, že se z něho vyklubal Ital, fotka byla. Závod vyhrál Stephen Kibiwott z Keni časem 1.01.15. Naše putování městem nás dovádí do restaurace U Betlémské kaple. Jídlo výborný, ceny dobrý. Časově to vychází dobře takže procházka po nábřeží se může prodloužit o kochání se pohledem na Hrad a Karlův most. Je to jedna velká nádhera. Vůbec bych se nezlobil, kdyby nad Hradem vlály trenýrky.
Je druhá hodina a jsme u Národního divadla. Už tady čeká Honza Beránek a taky Peggy s Adamem. Náš průvodce vládne sytým hlasem a to je dobře. Popisuje poutavě okolnosti vzniku národní sbírky, která dosáhla na 3 204 129 zlatých (dnešní jednu miliardu Kč). Jak známo, tak nejdříve se postavilo Prozatímní divadlo a pak hlavní budova. Ale s jejím otevřením se spěchalo a dopadlo to špatně. Vznikl požár, který hodně zničil a bylo potřeba začít znovu. Je zajímavé, že jako viníci požáru byli označeni dva zámečníci pracující na střeše. Dostali za to trest týdne vězení s dvojím půstem. Rozsudek to byl spíše symbolický, ale asi nespravedlivý. Je prý hodně důkazů o úmyslném založení požáru. Dnes už, kdo ví ? U základních kamenů bylo zajímavé, že měl být jediný a z Řípu. Nebyl a nebyl ani jako první. Ten přijel z Radhoště o dva dny dříve. Taky krajané z Chicaga poslali kámen. Pak už si užíváme schody nahoru dolů a při zastaveních se nám dostává informací o práci našich předních umělců, Aleše, Ženíška, Myslbeka, Brožíka a j. kteří vyzdobili divadlo. Pohled z terasy je taky nádherný. Prohlídku končíme v prezidentském salonku, opět bohatě zdobeném. Vašnosta sem prý nejezdí, protože nahoru je to 42 schodů. Děkujeme za nevšední zážitek a poroučíme se.
Naproti stojí kavárna Slavia. Správně řečeno by mělo být, že v paláci Lažanských naproti je kavárna Slavia. Palác byl postaven dříve než ND a kavárna v něm byla otevřena v r. 1884. Od té doby se dá mluvit o kavárně jako o místu pro vyjádření českého národního cítění. Mezi častými hosty byly všichni spisovatelé a další umělci té doby. V nedávné době taky prezident Havel. Současný Vašnosta s Pasáčkem ve snaze dehonestovat současnou českou inteligenci zavedli výraz „Pražská kavárna“ . Vzpomínáme na pana Lažanského, který nás provázel po svém zámku v Chyši. Už sedíme u stolu, máme objednáno a na řadu se dostávají věci, které přinesla Peggy s Adamem. Rukavice, dres a boty, ve kterých tak úspěšně cestovali v Laponsku. Peggy pořád ještě nemluví, proto musí Adam překládat. Jsou to materiály zajímavé a myslím, že až se budeme vracet z dovolené v Novohradských horách tak bychom se mohli v Táboře ve firmě Kalas zastavit. Teď tady končíme, mládež odbíhá domů pro zajímavou knížku o závodu psích spřežení na Aljašce, kterou mi chtějí půjčit a my se potácivým krokem vydáváme za nimi na Můstek. Stáňa nás zavádí do dvora jednoho nového paláce aby ukázala pěkné spojení moderní architektury se starou zástavbou. Je to na rohu Mikulandské. Já se loučím, odjíždím do Chebu a děvčata ze samé radosti nad tímto mým činem hledají vinotéku, kde zůstanou až dlouho do tmy.
V neděli mají holčičí den. Nejdříve si vyjedou na žižkovskou televizní věž, kde právě vysílá redaktor Moravec svojí nedělní politickou diskusi. Potom, na pozvání Honzy, se vydávají do budovy ČT. Líbilo se jim tam. Praha je opravdu krásná !
Zpráva ze čtvrté etapy r. 2018 s přídavkem
Kamarádi, nejdříve konstatuji, že nápad jet zítra (v úterý) etapu další, byl všemi přítomnými přijat. Ovšem naší mládeží nemohl být akceptován neboť musí do práce . A proč ne, vždyť práce šlechtí !
Bylo to dnes náramný svezení. Chleba se začal lámat na křižovatce před Seebergem. Tady povídám Manymu : „Hele Many teď to bude za všech ta nejhorší možná cesta na Hazlov . Co myslíš ?“ Many na to : „Ale to vůbec nevadí, jedem :“ Vpadli jsme do údolí potoka, Thálie nás tady poprvé fotí, slunce svítí, nálada je bojovná. Po krátkém kochání u potoka je to tady . Turistická modrá ukazuje vpravo a tam strmý, asi 200 m úsek. Přehazovačky řvou a kdo nestihl včas přehodit musel pěšky. To ale ne Many ! Jako první vylétl na kopec a pak ještě několikrát a zastavil až u ruiny kapličky na okraji lesa. Hazlov máme na dohled. Říkám : „Many si fakt borec, s Tebou jde všechno ! „. Ještě chvíli hodnotíme úsek v lese, pak se ještě vyfotíme v kapličce a můžeme do vsi. Mají tady dvě hospody, ale jedna z nich je k cyklistům nepřátelská a druhou nebereme. Náš cíl jsou přece Výhledy. Za chvíli jsme na golfu u jezírka kde Thalie fotí o sto šest. Ani ne tak nás, jako labuťáka, který mohutnými tempy přijížděl, neboť čekal něco dobrýho do dlouhýho krku. Tady jsme se poprvé setkali s Dašou a synem Ládíkem. Když jsme se rozjížděli vstříc kopci tak jsem souhlasil, že tam budeme za 15 min, ale Láďa naměřil pouhých sedm. Dobrý ne ? A to jsme jeli přes Skalku !
Jsme u hospody. Pochopením obsluhy se brzy dostáváme k židlím, které většinou obsazují turisté s Eury. Přichází servírka, tedy spíše takové „brčko“ v černé zavinovačce. Několikrát se pohledem ujišťuji, že na ní jsou ze všeho největší oči. Pak taky hubina, která spojovala ušní lalůčky. Všechno ostatní bylo malý, včetně platu, který ale očekává dýžka a má tedy šanci přibrat. Ta holka to měla od šéfa nalajnovaný asi takto :“ Můžete dostat jen to co je na velikonočním lístku a nic jinýho !“ Pro jistotu se ptám „A lívanečky tam jsou ?“ No nejsou , jen to co je tam napsaný !“ Pravila ona. Bylo to razantní, ale zase co si chudák holka měla počít, když by jí s tím v kuchyni stejně vyhodili. Vyhrály to horký maliny se zmrzlinou . Pivo bylo dobrý, kafe taky, přijedeme zas.
Jsme venku a ozve se Many : „Pepo kudy dál ?“ Já na to :“Lesem, ale pěkným, žádný krpál, spíše dolů“ Les nás přivítal závorou. Cesta je tady opravdu pěkná a pořád dolů až zase k závoře, která nás z lesa vypustí. Jsme na golfu, slunce svítí, Thálie fotí, je cítit jaro . Na můj návrh aby nás fotila za jízdy (její) nepřistoupila. Má rozum. Kultivovaná krajina golfu nabízí spousty pohledů do zákoutí lesů, na zelenající se trávník a taky do míst, která zase nebudou vidět až stromy budou zelený. V Hazlově se zase nabízí nejméně dvě cesty na Vojtanov. Vybírám tu horší, myslím povrchem, nikoliv scenérií. Ta tady zase vyhrává. V lese, na oblíbeném místě u borovice s čarověníkem, konečně dochází na dříve nabízená vajíčka Thalie. Měla jich plnou krabičku, byly čokoládový ! Pak už je tu Zelený Háj a u Hubů není nikdo doma. Nevadí do Vojtanova je to kousek. Tady to vezmeme rovnou přes louku a to by bylo aby za chvíli nebyl Starý Rybník. Na louce stály za povšimnutí dvě věci : nový přejezd tratě a obrovská hromada hnoje. Objeli jsme jí zleva, všude jinde to bylo rozrajtovaný od traktorů. Jsme na asfaltu, ale jen na chvíli. Po polňačce se řítíme až k Vonšovu a odtud už se nás bude asfalt držet až domů.Na cestě je ale Nový Drahov.
Slunce je ještě vysoko, tak se stavíme na jedno malý. Sedáme si venku a Laďa jde dovnitř na průzkum. Vrátí se a říká : „Tady se neobsluhuje, protože servírka má na sobě šaty podobný kroji kde jsou velmi krátký rukávy a hluboký, čtvercový výstřih a v tom odmítá chodit ven, protože na ty dvě obnažený části je jí zima“. Jako náš další vyjednavač je Thalie. Vrací se s pivem a najednou to jde. Zaplatit uvnitř a odejít ven se nezakazuje. Je to naše poslední, příjemný posezení po kterém se rozjedeme na dva směry :Cheb a FL.
Ještě kdo byl : Jitka, brácha, Thalie, Lahu, Laďa, Míla, Many a já. Chebáci mají 48 km. Zítra v úterý jsme domluveni na 13.30 hod. u Škvorů a pojedeme na Sv.Annu a Pomezí. Těším se. Váš Pepa D. P.s. zapište si, prosím, za uši termín naší návštěvy hradu Bečov : 19.4.2018. Potřebuji Vaše přihlášky.
Pár vět k vysvětlení slova „přídavek“ v názvu zprávy. Píšu o úterý 3.4. kdy jsme vlastně jeli další etapu. Byla svolána netradičně, ve zmínce až na konci této zprávy a proto se nedivím, že to věděl jen málokdo. Mám zkušenost, že většina čte zprávy s patřičným zpožděním a nebo tak do poloviny a pak omdlí. Bylo nás šest – Many, Míla, Maruš, Ivča, brácha a já. Vydali jsme se přes Háje na cyklostezku a na ní zastavili pořádně až u hřbitova zaniklé vesnice Krásná Lípa, tehdy Schönlind. Odtud jsem partu zavedl na „zelenou turistickou“, kterou byla úzká pěšina po bývalé vojenské asfaltce. Vysoké kopřivy jsou dnes ještě suché, staré, takže se jimi s trochou odvahy dá projet. Taky jsme to projeli a byli nadšeni. Přeskočili jsme silnici a pokračovali až na konec lesa za Sv. Annu. Tady jsme se nasadili na signálku , která nás zavedla pod pergolu hospody U Přístavu v Pomezí. S beztvarou servírkou se náš vztah vyvíjel kladným směrem . Od stavu, kterému říkáme „na zabití“ až po stav „docela to šlo.“Domů jsme jeli přes most na Břízu a pak už to znáte. Další etapa bude svolána někdy v příštím týdnu. Mějte se jarně. Pepa D.
Publikováno v zpráva z desáté etapy r. 2018 | 
Tagy: zpráva ze čtvrté etapy r.2018 | 
Žádné komentáře »
Pozvánka na jarní schůzi
Kamarádi, počasí nás v neděli nepustí na kola, proto navrhuji udělat schůzi k projednání dovolených v letošním roce. Ono je totiž pořád něco novýho a když se nesejdeme tak to nový rychle zastará.
Schůze bude tedy v neděli 18.3. od 14 hod. v restauraci Pod Komínem ve Skalný.
Ne každý si tuto pozvánku přečte, proto spoléhám na vzájemnou pomoc. Atˇ žije neděle! Pepa. D.
Volba prezidenta, leden 2018.
Kamarádi, píše se den 28.1.2018 a je to první den po prezidentských volbách. Chci se pokusit stručně popsat svoje pocity a dojmy z výsledku voleb, abych se mohl při příštích volbách snadněji rozpomenout na tuto letošní událost. Třeba se mezi Vámi najde někdo, kdo to má taky tak.
Po prvním kole voleb proti sobě stáli Zeman a Drahoš.
Ten první jako politický matador ovládající lhaní, obracení vlastních názorů, tak říkajíc „Na počkání“ , chlubící se výbornou pamětí používanou především k vyřizování si účtů se svými odpůrci a kritiky a také sprosťák nehodný svého křesla. O pití a kouření má provždy jasno, stejně jako o pitomosti novinářů. Pět let jezdil sem a tam po republice tzv. naslouchat svému lidu a nikdy při tom nezalovil ve své výborné paměti a neomluvil se lidem za rozhodnutí jeho vlády z r. 2008, která zavedla rozdělení republiky na nesmyslné kraje a ne na Země České , Moravské a Slezké. Tento krok, společně s vadným rozdělováním daní, vedl k nerovnoměrnému růstu, lépe řečeno, k zaostávání jedněch krajů za druhými, zvláště za Prahou.
Ten druhý, elegán plný sil, zvyklý mluvit pravdu jazykem slušných lidí. V diskusi nezná podrazy a chce aby vítězila síla argumentů. Většina lidí ho nezná a to jim vadí. Dokonce se ukázalo, že jeho povolání vědce je pro spoustu lidí nepochopitelné, neumí si za tím vůbec nic představit a odrazuje je to.
Před několika lety zavedli politici přímou volbu prezidenta čímž odstartovali rozdělování společnosti. Lidi dostali do rukou hračku s níž si hrají citem, nikoliv rozumem.Teď jsme rozděleni na dvě poloviny s rozdílem 152 tis. hlasů. Jedna půlka, ta moje, si myslí, že není možné opět volit Zemana kvůli jeho, obecně řečeno, neschopnosti zastávat tento úřad. Té druhé polovině stačí když on kouří, pije a nadává, takže se jim vlastně podobá, „je jako oni“ a to jim imponuje. Sociologové mají zato, že o volbách rozhodla ignorantská část populace, která k volbám nechodí, o politiku se vůbec nezajímá a dokonce si zvýšení důchodů vykládá jako zásluhu prezidenta. Tito lidé, takto mentálně uzpůsobený, pak uslyší něco o kouření v hospodách, o nežádoucích imigrantech a taky o možnosti nosit pistoli v kapse, zase si to spojí s tím, který to všechno zařídí, zvednou konečně zadek a jdou volit. Rozhodnou ! To samozřejmě té první polovině hodně vadí a příkop je vykopán.
Když ještě prezidenta volili poslanci a senátoři, naši vybraní zástupci, tak si lid volbu kladně nebo záporně okomentoval a bylo hotovo. Dnes je lépe vidět a poznat kdo je „vinen“. Referenda o důležitých otázkách státu , kam patří i volba prezidenta, patří vyspělé, vyrovnané společnosti zodpovědných lidí. To my nejsme. Švýcaři se to učí po staletí a my bychom s tím mohli začít na místní úrovni obcí a měst.
Mám toho na srdci ještě hodně, ale končím. Další pokračování bude v komentářích z našich příštích akcí. Vrátím se k satiře a budu se snažit připomenout některé události ze života našich nejvyšších.
Váš Pepa D.
Výlet do Jenče.
Kamarádi, raději se značným předstihem ,Vám přihlášeným, posílám pozvánku k výletu do ŘLP – Řízení letového provozu České republiky v Jenči u Prahy.
Jedeme v pátek 12.1.2018 v 7.30 hod. od pošty ve Frant. Lázních. Na cestě se jednou zastavíme na kafíčko. V deset hodin začíná naše exkurze. Po jejím skončení zajdeme do firemní restaurace na oběd. Následuje detailní prohlídka výstavy obrazů mého synovce. Obrazy jsou na prodej. Na cestě zpět se zastavíme v pivovarské restauraci zámku Chyše. Tolik stručný program našeho výletu. Večer si zajdeme zvolit prezidenta. To bude den !!!
Můj návrh na složení posádek aut : 1. Japoši I. a Japoši II. , 2. Bramboráři + Hanka + Maruš E. , 3. Beránci, 4. Smíšci + Líba, 5. Míla + Honza + Jitka + Iva. Komunikaci mezi členy posádek nic nebrání.
Opravdu se máte na co těšit ! Zdraví Vás Pepa D.
Zpráva z mikulášské schůze.
Kamarádi, už jsme měli celou řadu schůzí kolem svátku Mikuláše. Jsou si velice podobné co do účasti, také množstvím jídla všechny překypují a o pití se nezmiňuji. Letošní stůl byl pod tíhou různých pochutin opravdu prohnutý a to se ještě nedostalo na laskominy typu tlačenka, utopenci, pečenáče a také některé bábovky. Musíme se ještě jednou sejít a tyto zásoby nenechat zkazit. Diskusní vřava je také tradiční. Někdy se tomu říká židovská škola. Jestli oprávněně a nebo ne dost dobře nevím, zapomněl jsem se průvodkyně v Třebíči zeptat když nás provázela židovským městem. Budu tam muset zavolat a zjistit jakou známku toho dne by dostala žákyně Jířa s hlasem lady Gaga. Už nějaký čas se nestalo, že bychom vítali nového člena do party. Letos se to tak seběhlo, že právě na schůzi mezi nás poprvé přišla Lída, Lýdie, Liduš, jak chcete, Chojnová z františkolázeňské kavárenské líhně. Tím nechci říci, že by se pohybovala jen po kavárnách, to vůbec ne. Ona je totiž velice pilná fyzioterapeutka.Hned potom co jsme se dověděli její věk tak jsme jí zařadili do družstva juniorek. Tak jí přejme aby se jí s námi líbilo.
Výlet
V pátek 12.1.2018 pojedeme do Jenče u Prahy kde je firma ŘLP – Řízení letového provozu. Tam pracuje můj synovec Petr. Cílem naší cesty bude výstava obrazů Petra a beseda se zástupcem firmy o poslání této významné instituce. Následuje oběd tamtéž a na zpáteční cestě zastávka v pivovarské restauraci zámku Chyše. Nejpozději do pátku 5.1.2018 mi všichni musíte poslat osobní údaje v členění : datum narození, rodné číslo a číslo OP. Bez předem vypracovaného seznamu není návštěva ŘLP možná.
Dovolené v příštím roce.
Na první dovolenou pojedeme v pondělí 21.5. a vrátíme se v úterý 29.5.2018. Bydlení máme v Horní Chřibské u Menclů. Mám rozjednaný příjezd Milana Zpěváka s manželkou, našeho průvodce po etapách v Bílých Karpatech. Rovněž Jirka Morávek z Liberce a Jizerských hor má chuť za námi na několik dní přijet. Celkem by nás mohlo být až jednadvacet.
Další společná dovolená budou Dolomity 2018 s cestovkou Ivana Čížka. Je nás přihlášeno celkem 15 a máme zaplacené zálohy. Termín je 17.7. – 22.7.2018.
V srpnu, t.j. 4.8. – 11.8.2018 budeme pobývat v Novohradských horách. Oni se tak jmenují, ale hory to nejsou. Je to zvlněný, lesnatý, prostě krásný kout naší země, jižně od Č.Budějovic. V dosahu jsou např. Slavonice, Gmünd, Český Krumlov, Rožmberk n. Vlt. a další skvosty. Bydlet budeme v obci Žumberk v penzionu Marie.
Ve středu 13.12.17 proběhne první kolo konzultací s Milanem Panzerem, naším příštím servismanem. Nyní jste objednáni čtyři a to stačí. Budou další setkání. V průběhu zimy je připraven opravit na našich kolech vše co bude třeba a taky poskytnout cenné informace , např. k přestavbě kola na elektro. Dovolím si připomenout, že baterie našich kol musí být na zimu dobité a skladované v teple !
Na závěr ještě pár slov od pasu. Jedny volby máme za sebou a druhé před sebou. Ty první dopadly divně a dalo se to čekat. Svět se diví jak může do čela vlády přijít trestně stíhaný člověk za dotační podvod. Za padesát milionů mohla mít nějaká vesnice třeba čistírnu vod a pod, prostě něco smysluplného a ne represídlo miliardáře, jako je tomu dnes. Nedávno jsem slyšel jednoho seniora vyslovit takovouhle chytrost : „Ten je bohatý, ten krást nebude, ten už má dost !“ No měl jsem z něho dost. Vede svoje lidi aby „klekali“ na podnikatele a to často zcela neoprávněně a stát za to tvrdě zaplatí z našich daní samozřejmě. Nad Malou Stranou se utrácí za cesty po České zemi a nesmí se tomu říkat předvolební kampaň. Je to logické, protože ta normální netrvá věčně. Východního světa znalý vašnosta nás přesvědčuje, že do světa vede Hedvábná stezka a ne autobahn. Kremelské zdi se ještě teď chechtají z podařeného vtipu když v den potřásání si rukou s Putynkou vydaly článek o nutnosti sovětské invaze v r. 68. Prý to způsobila svoboda tisku v této zemi a to je teprve k popukání. Máme tolik šikovných kandidátů na prezidenta a byl by v tom čert a nebo jiné tajné služby, aby to nevyšlo pro tuto zemi dobře.
Mějte se hezky. Váš Pepa D.
Publikováno v zpráva z desáté etapy r. 2018, Zprávy | Tagy: zpráva z mikulášské schůze | 2 komentářů »
Pozvánka na mikulášskou schůzi.
Kamarádi, už nyní přicházím s pozvánkou na důležitou schůzi. Chci se totiž termínem vecpat mezi ty Vaše a pak se těšit z Vaší přítomnosti na chalupě. Pozoruji, že mnozí z nás žijí … stručně vyjádřeno slovem “ NESTÍHÁM !“ To spíše není dobrý . Zkracuje to zážitky, protože to zrychluje zapomínání. Hlavy máme stále šedivější a kapacita paměti klesá.
Proto si zapište rychle termín schůze : 10.12.2017 od 14 hod. na chalupě ve Skalný. Hlavním a jediným bodem programu budou přihlášky na dovolené v příštím roce. Znovu nyní uvedu jejich termíny aby jste si mohli přihlášku řádně rozmyslet. 1. Chřibská – České Švýcarsko, penzion Mencl , 21.5. – 29.5. 2018 , cena 535 Kč/os/den se snídaní, večeře za cca 120.- Kč. 2. Dolomity s CK Ski – bike – 17.7. – 22.7. 2018, obsazujeme 10 míst , 3. Novohradské hory , Žumberk, penzion Marie – 4.8. – 11.8. 2018, cena 550 Kč/os/den, večeře za cca 120 Kč, bude vybrána záloha 500.- Kč na osobu.
Bude se vařit dobrá káva doplněná výbornými zákusky a posléze budou nabídnuty vybrané zabijačkové speciality v přiměřeném množství ! Mějte se hezky a těšte se. Váš Pepa D.
Zpráva z výletu na zámek.
Zámek Chyše.
Kamarádi, když se chce, tak to jde. Takto stručně by se dala popsat příprava našeho výletu na zámek Chyše. Nápad vznikl až ve středu kolem poledne a v pátek před polednem už stála naše výprava před bránou zámku. První dojem je úžasný. Světle béžová barva opravené fasády, štukové zdobení oken a cimbuří na hranolové věži připomínají novogotickou úpravu zámku z let 1856 – 1858.
Historie a současnost.
Ze stránek zámku se můžete dovědět spousty informací. První tvrz zde stála už ve 12. století. Pro nás je důležité, že rod Lažanských vlastnil zámek od r. 1766 do r. 1945. Pak nastala pro zámek doba temna. Lesáky střídaly školy a tak to šlo až do roku 1967. Nastala normalizace a bylo tedy normální, že úřad místo opravy střechy pověsil na bránu zámek a nechal stavbu svému osudu. Potomek rodu, Ing. Vladimír Lažanský s manželkou Marcelou si svůj zámek v roce 1996 koupili za „pouhých“ 20 milionů korun a začali „chalupařit“. Velkým rádcem jim byl architekt Luděk Vystyd z Chebu a na práci si vzali partu místních zedníků, kteří se s nadšením pustili do díla. Stát přispíval dotacemi takže alespoň částečně odčinil vinu nedávno minulé doby. Ještě chci připomenout, že v Praze stojí na nábřeží, proti Národnímu divadlu, palác Lažanských s proslulou kavárnou Slavia a na Malé Straně jsou další paláce.
Jdeme na prohlídku.
V pokladně jsme si pořídili seniorské vstupenky za 220 Kč na zámek, do pivovaru a na oběd. Ujal se nás sám pan Lažanský, přímý potomek jedné z větví šlechtického rodu. Jeho strhující výklad vycházel nejen z ohromných znalostí historie, ale také ze srdce plného obdivu ke svým předkům. Dověděli jsme se mnoho zajímavých informací a souvislostí. Například v salonu kde byla stropní malba od Petra Brandla zaplacená šesti sty zlatými , dokázal výši této ceny porovnat s cenami a platy tehdejší doby. Ve velkém salonu jsme mohli vidět jeden z mnoha obrazů, který prožil několik posledních desetiletí v depozitářích a značně zchátral. Obnova obrazu přijde, bratru, na padesát tisíc. K tomu je třeba ještě dokončit rekonstrukci celého jednoho patra. Stát už s dotacemi šetří ,ale peněz je třeba stále hodně. Proto přišla myšlenka na koupi vedle stojícího, zchátralého pivovaru. Ten je již opravený, na spilce je hospoda a ta vydělává. Je tedy jisté, že se dočkáme prohlídky i druhého patra zámku. Další popisování interiérů raději svěřím fotkám v galerii.
Pivovar.
Ještě se sem vypravíme v letních měsících až budou stromy zelené a projdeme si park. Je velký a krásný. Hned za zdí parku stojí zmíněný pivovar. Z dřívější spilky, kde se nakličoval ječmen a vznikal z něho slad, je dnes obrovská restaurace s nádhernými klenbami stavby. V rohu je posazena varna , takže každý host hned vidí v čem se pivo vaří. Pan Lažanský nás provede kolem výčepu za pivovar kde stojí zbytky starého zdiva, které byly už ve středověku pivovarem. Pod námi jsou prý obrovské sklepy, dnes opět vyčištěné. Dalšími vraty se vchází do haly kde se pivo stáčí a expeduje. Dostáváme ochutnat nefiltrované a nepasterované pivo velmi lahodné chuti. Když se vracíme do restaurace k našim stolům tak pana majitele „semelou“ další starosti takže čas na rozloučení nebyl. To napravíme příště.
Nápad.
Během prohlídky vznikl jeden nápad. Kika má doma v šuplíku vlastnoručně vyšívané ubrusy a ubrousky technikou „richelieu“. Ona se rozhodla, že několik kousků bude do zámku věnovat. My se při příští návštěvě zase budeme těšit z toho jak to tam těm ubrusům sluší. Příští rok uděláme etapu po okolí, protože jak jsme viděli, tak krajina je tam opravdu krásná a docela blízko jsou další hezká místa, jako Žlutice, Manětín a nebo stolová hora Vladař.
Loket = Jitka
Když už byl čas oběda, mimochodem ten pivovarský guláš byl výtečný, tak mě napadlo, že kafíčko by bylo dobré si dát někde jinde a když jinde tak v Lokti. Byl to nápad v té chvíli zrozený, dopředu jsem to připravený neměl. Všichni jsou pro, tak jedeme. Ani dlouhá objížďka před Loktem nás nezastavila. V kavárně Cafe -galerie bylo plno a mladý pán, syn Jitky, nám nabídl volná místa , ale za půl hodiny. Tak jsme se vydali na procházku pod hradbami města, kolem řeky, kde většina z nás ještě nebyla. Jsme zpátky a ono pořád plno. „Můžete dolů na dvacet, třicet minut“ pravil pan šéf a my jsme šli. Jsme v ateliéru kde se konají různé akce pořádané galerií. Pracovní stůl je připraven, káva už se nosí, ještě by to chtělo ten zlatý hřebíček večera – pozdravit Jitku. Když už se pomalu zvedáme tak ona přichází. Usměvavá, šťastná, že nás vidí, ochotně vypráví o obnovené péči doktorů o její zdraví. Bylo to nesmírně srdečné setkání. „Zase se zastavte až pojedete kolem “ loučí se Jitka a my jí to slibujeme. Venku už je tma a na klidné hladině řeky se odráží obraz osvíceného hradu. Nádherný den nám končí.
Akce.
Sledujte stránky, protože další akce budou v rychlém sledu následovat. Těším se. Zdraví Vás Pepa D. P.s. Kdo byl : Kapři, Lahučáci, Kika, Iva, Hanka, Míla, Jitka a Barča, Hanka, Líba, Japoši a já.