Nejnovější komentáře
Archivy
Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Archive for Září 2024

Orlické hory.

Ahoj kamarádi. Tak je tomu týden co jsme poprvé vyrazili do Orlických hor.  Přepravní vzdálenost 390 km směrem do neznámého kraje si vyžadovala navigační přípravu. Zvláště průjezd Prahou byl oříškem na cestě. Po konzultaci s dobře informovaným Pražákem jsem volil tunel Blanka. Po několika kilometrech v tomto tunelu se najednou ozvala navigace povelem „Odbočte vpravo!“, jako by se náhle probudila.  Inu na poslední chvíli jsem odbočil a taky Jíťa ,velmi pozorná řidička, to zvládla. Po několika vteřinách se ukázalo, že to byla chyba !  Strhnul jsem volant prudce doleva, Jíťa taky a vrátili jsme se do tunelu. Po dalších asi tak dvě stě metrech tunel končil a tam byla ta odbočka vpravo . Jenže paní z navigace byla pomalá, můj pomocník taky a my jeli přímo kamsi do neznáma. Na prvním motorestu za Prahou jsem to schytal od celé posádky druhého auta a rovněž tak při cestě zpátky. Závěr : při dalších cestách na dovolenou nepojedeme v koloně, ale každý podle své navigace přímo do cíle, který si předem řekneme. Ani nevíte jak velká úleva to pro mě bude !

Ta hezčí část dne nás teprve čekala. Ano bylo to setkání s Evou a Milanem Vrátných u nich doma v Novém Městě nad Metují. Eva připravila posezení u kávy s několika druhy zákusků mezi nimiž nechyběly domácí kremrole. Výtečný ! S Milanem jsme probrali program na celý týden a ten jsme také postupně splnili. Jeho zásluhy  o naše bezvadné poznávání neznámého kraje jsou nezapomenutelný. Dělal to bravurně a s chutí. Ještě se zmíním při popisu jednotlivých dnů.  Pak ještě zbývalo přejet do Deštného v Orlických horách , ubytovat se a jít na první večeři.

Následující neděli jsme dopoledne po úvodní kávě u Evy zavítali do zámku. Město N.M.n.M vzniklo v roce 1501 a to postavením gotického hradu. Ten tu byl pouhých 25 let a shořel. Pernštejnové se tohoto místa ujali a postavili zde renesanční zámek, který v průběhu let byl různě přestavován až přišly leta 1909 – 1915 a v nich, nám z Luhačovic známý, architekt Dušan Jurkovič vedl poslední velkou úpravu zámku a terasovitých zahrad v jeho okolí. Majiteli zámku je rodina Bartoňů z Dobenína. Válcová věž zámku pro mě zůstala na příště ! Po prohlídce zámku jsme obědvali na náměstí jehož severní stěna s opravenými renesančními fasádami, tolik typickými pro N.M., je moc krásná, fotogenická. Po obědě a po “ Kavárně u Evy“ sedáme na kola a pod vedením Milana uháníme k Opočnu. Na cestě je ještě městečko Dobruška a tam ,blízko náměstí, stojí opravený kupecký domek F.L.Heka, který pro spisovatele A.Jiráska a také pro režiséra Filipa byl předlohou pro postavu F.L.Věka nádherně ztvárněnou hercem Radoslavem Brzobohatým. Potom proletíme Opočnem a zastavíme se až na prvním nádvoří zámku, kde nás nesouhlasně vítá pracovnice zámku. Jsou tu už taky Barunka a Libor s jejich klukama. Věnujeme se zevlování po arkádách zámku a jeho okolí. Dovnitř se bohužel nepůjde, protože by to byla už druhá návštěva zámku v jednom dni a to je pro naší partu příliš. Jednou větou konstatuji, že zámek měl mnoho majitelů a posledními z nich byl rod Colloredo-Mannsfeldů. Jejich potomci se u nás po roce 1989 velmi starali o vrácení majetku a dostali několik set kusů z mobiliáře zámku včetně mnoha obrazů. Samotný zámek zůstal v majetku státu. Expozice nábytku a zbraní je i tak velice krásná a až pojedete krajem tak to určitě stojí za návštěvu. Před zámkem jsme ještě stačili ochutnat opočenskou zmrzlinu, dnes již známou po celé zemi. Vracíme se po stejné trase a já si tu pro budoucí paměť zanesu, že jsem před polem cukrovky nechtěně poklekl a začal tak sérii lehkých pádů na dovolené.  Místo večeře v penzionu máme u Evy grilovanou krkovičku v ohromné porci, takříkajíc pro dva. Však jsem si půlku odvezl s sebou a byla výborná. Všech šest se nás vejde do Jitčina auta na cestu do penzionu v Deštném. Na kole to máme 38 km.

Ráno zase zpět  k Evě a Milanovi. Čím myslíte, že náš dnešní t.j. pondělní program začal ? Ano správně, kávou  u Evči ! Nejdříve jedeme na Hospital Kuks. Na začátku 18. st. ho postavil hrabě Špork. Jde o velký areál barokních staveb světských i církevních mezi nimiž dominoval domov pro vojenské vysloužilce se zdravotním zázemím. Však to má Kuks ve svém názvu. Jde o skutečný barokní skvost , na kterém má velký podíl i český sochař Matyáš Bernard Braun svými dvaceti čtyřmi sochami znázorňujícími lidské ctnosti a neřesti. Celý areál prošel pětiletou opravou a je moc krásný. Pro turisty je tu i restaurace Na sýpce, velice navštěvovaný objekt .  Za další cíl našeho výletu vybral Milan „Galerii minerálů“ na okraji města Dvůr Králové nad Labem. Výstavní pavilon ze skla a oceli v sobě má přes 6000 ks minerálů a drahých kamenů doslova z celého světa. Sbírka je soukromá a práce na ní je obdivuhodná. Dokonce si některé kameny můžete i koupit. Bude dobře když tento náš zážitek budeme šířit kolem sebe, protože jeho návštěva opravdu stojí za to.

Je úterý. Počasí je jisté a my pojedeme na cyklovýlet. Po břehu Metuje v hluboce zaříznutém údolí je klid, zeleň a krásná řeka . Přijíždíme do místa kde stával mlýn, který D.Jurkovič přestavěl na penzion s hospodou. Jmenuje se to Peklo, ale proč ? To nevím, asi proto, že v hospodě stojí nezvykle velká socha čerta. Milan by mě mohl doplnit. Brzy za Peklem začíná dlouhé stoupání po lesní cestě až k velké betonové pevnosti postavené k obraně naší země. To místo se jmenuje Dobrošov. Odtud je blízko Jiráskova chata s malou rozhlednou. Z ní pak máte město Náchod jako na dlani. Naše cesta pokračuje dlouhým sjezdem do Polska opět po lesních šotolinových cestách. Od málo používaného hraničního přechodu Česká Čermná je to stále dolů až na cyklostezku do lázeňského městečka Kudowa Zdroj. Tady někde má být speciální restaurace kde se smaží pstruzi. Milan nás vede městem dál a dál až na jeho opačný konec. Tady už zajedeme do areálu kde kromě parkoviště a vlastní hospody jsou dvě řady altánků se stoly a židlemi a mezi nimi bazén plný ryb. Jdeme si nejdříve objednat dovnitř a pak ve stínu altánku čekáme na chvíli kdy budou ryby hotové, zaplatíme kartou. Pstruh je dobře ochucený a protože je dokonale vysmažený tak nějaké obavy z kostí nejsou vůbec nutné. Teď pojedeme zpět už ne po ulici, ale lázeňským parkem. Hned na začátku je celý les palem v dřevěných sudech, který navozuje subtropickou atmosféru a počasí tomu nahrává. Milan nás vede samotným centrem parku až k jezeru a pak kousek zpět kde je jedna zajímavost. Stojí tu velká stěna porostlá vodomilnými rostlinami po jejichž listech stékají kapky vody z aerosolových vyvíječů. Okolní vzduch je plný malinkých kapiček vody pro léčení dýchacího ústrojí velmi potřebných. Však tu sedí spousta lidí na lavičkách jako v přírodním divadle. Dost inspirativní i pro naše Frant. Lázně, že ? Brzy se napojujeme na CS 22, projedeme bývalými lázněmi Běloves kolem pramenu kyselky Ida a stále po břehu Metuje jsme projeli Náchod. Dál už jen něco asfaltu a polňaček a jsme v Přibyslavi odkud nás příjemný sjezd zavede až k domku Vrátných. Bylo to 46 km.

Ve středu po ránu si vyvezeme kola na parkoviště Šerlich. Po příjemné cestě jsme poměrně brzy na nejvyšším vrcholu Orlických hor, na Velké Deštné 1115 m.n.m. Je tu nová hranolová rozhledna, dosti vysoká takže ani v budoucnu nebude mít problém s výhledem do kraje. Sem patří zmínka o druhém lehkém pádu cykloturisty – bráchy. Ten nezvládl techniku otáčení se na CS a na chvilku si lehnul na asfalt. My se teď stále držíme vrcholové stezky, která spojuje body : Pod Jelenkou, Pod Homolí, Pěticestí, Mezivrší, Anenský vrch a odbočka k pevnosti Hanička. Tam někde to stočíme doleva a prudkým sjezdem po šotolině v lese, ostatně jako celou cestu, se dostaneme po modré do obce Neratov s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Ten stojí na protisvahu a je jen krátkou chvíli vidět . Kostel byl postaven na začátku 18. století. Pozoruhodné jsou jeho rozměry – 48m délka a 20m výška. Na konci 2. svět. války vyhořel , obyvatelstvo bylo následně vysídleno a tak snahy o opravu nikdy nebyly dotaženy do konce až se stalo, že zbytky střechy a stropní klenby se v roce 1957 zřítily. Dvakrát bylo rozhodnuto o demolici kostela, ale naštěstí mezi památkáři byla nějaká osvícená duše a taky nebyly peníze na zbourání takže kostel zůstal. Je nespornou zásluhou místního faráře Josefa Suchára a spolku Neratov, že už v roce 2006 byl kostel zastřešen a dokonce z části zakryt sklem jako krytinou. Také tento nápad zvedl popularitu  tohoto místa v celém Česku. Ještě zmíním , že v mezidobí majitel zámku Skalka využil žalostného stavu kostela , rozřezal a odvezl obrovské barokní schodiště. Pan farář se soudil o navrácení schodiště, ale vzhledem k tomu, že schody jsou na novém místě zabetonovány tak soud rozhodl, že se vracet nebudou. Z toho plyne poučení, že když něco ukradneš tak to honem zabetonuj a už ti to zůstane ! Kostel je ve všech směrech mimořádnou památkou a my jsme ho moc rádi viděli. Pro návrat vybral Milan silnici na polské straně hranice, která byla nejen pěkná, ale taky klidná, prostě fajn. K nám jsme se vrátili do Orlického Záhoří, které je Milanovou srdeční záležitostí. Proč nebudu rozebírat, ale líbí se mu tam . Projeli jsme novou ulicí ze samých srubů jejichž parcely není dovoleno oplocovat ! Konec toulání a hezky do kopce. Ten začíná u obrovské chaty Bedřichovka a končí na Šerlichu.  Většina peletonu to hned „překlopila “ na druhou stranu kopce a po šestikilometrovém sjezdu byli u našeho penzionu. To byla odměna za předchozí výjezd. Máme 52 km !

Ve čtvrtek poprvé startujeme přímo od penzionu Pod Strání v Deštném kde bydlíme. Na startu ještě navrhuji Milanovi abychom to jeli opačně t.j. auty na Šerlich  atd. Návrh byl zamítnut slovy – ta cesta je rovná, bude to na pohodu. Od té chvíle vím co ta hláška vyjadřuje. Cesta je rovná svým směrem, ale nikoliv převýšením !! Lišák jeden. Vydáváme se do hor pomalou jízdou až k první zatáčce kde nás čeká odbočka k Šerlišskému mlýnu. Je dlouhá a rovná, trochu i nakloněná. U mlýna je příjemně, protože paní mlynářka nám dá napít i když nemá ještě otevřeno. Před sebou máme tu obtížnější část etapy – výjezd na Vrchmezí. To je místo na čs.-polské hranici kde na naší straně je malá útulna pro turisty a na té polské je rozhledna s výhledem. Raději používám tento termín, abych mohl udělat rozdíl s Anenským vrchem bez výhledu. Teď musíme kousek cesty zpět a pak už rovnou k Masarykově chatě. Je to mohutná dvoupatrová stavba, kterou zvládl Klub československých turistů postavit za něco více než jeden rok za tehdejších 967 000.- Kč. Přitom veškerý materiál sem dovážely koňské povozy ze Šerlišského mlýna ! Jméno chaty – Masarykova – mělo velké problémy v následujících dvou režimech, nacistickém i komunistickém. Nejlépe to dokazuje prezidentova busta, která dnes už zase stojí na podstavci před chatou. Ta byla od roku 1925 šestkrát odstraněna a zase navrácena. Ta dnešní je zde od roku 1990. Dali jsme si obyčejnou hovězí polévku za 72.- Kč a musím nerad konstatovat, že dnešní kuchyně dělá tomuto slavnému místu ostudu. Všichni sedáme na kola a sjedeme po nové asfaltce do Deštného a protože je dost času, tak pro nás Milan připravil nášup – tři km do kopce ke kostelu Sv.Matouše. Jsme na hezkém místě s moc pěkným výhledem na okolní hory. Kostel zde postavil řád karmelitánů v první třetině 18. století. Ten po sto letech vyhořel po zásahu blesku a za další dva roky obnoven. Po odsunu obyvatel chátral a byl ničen a od r. 1958 uzavřen. Až v roce 1993 začala jeho oprava prováděná s citem pro jednoduchost a skromnost. Krátký sjezd do Deštného vede kolem nového penzionu Kozí chlívek nějakého slavného hokejisty, je vedro, pergola pálí do hlavy. To jsou jasný podmínky pro „jedno“. Cestu k našemu penzionu si ještě zpestříme průjezdem městečka po staré cestě a ejhle stojí tady malý domek s výrobou a prodejem keramických a zvonařských suvenýrů. Za dnešek 26 km.

Na pátek Milan připravil opravdovou lahůdku. Od domu jsme to vzali na Přibyslav a tam to začalo prudkým, ale nádherným sjezdem až na dno údolí kde teče Metuje. Byli jsme nedaleko Pekla. Do Náchoda už to není daleko. Stále se držíme řeky až na vlastní centrum města kde to bereme po chodnících a později taky pěší zónou. Hezký bylo, že už na začátku zóny jsme potkali policajty, kteří nám radili abychom šli pěšky. Já se přiznám, že to na mě nijak výchovně nezapůsobilo a místo bolavé chůze jsem volil příjemnější kolo. Na náměstí se tiskla v rohu nádherná radnice, uprostřed velký kostel s netradičními věžemi a vedle něho sedící socha Josefa Škvoreckého. Pak už nás Milan vedl ulicí kde dříve byla jejich velká prodejna nábytku a blízko taky lékárna, kterou potřebovala Jíťa. Po obvazu jejího zápěstí už šlapeme na vršek kulatý kde stojí zámek. Projedeme ho v celé jeho délce až k hlavní budově, ale dovnitř nejdeme. To jindy !Od zámku vede cesta širokou lipovou alejí okolo židovského hřbitova pryč z města, stále z kopce až na začátek Babiččina údolí kde teče řeka Úpa. Po nezbytné zastávce u Viktorčina splavu také zajdeme do chaloupky kde nás šikovná slečna ujistí, že tady Babička nikdy nežila. Božena Němcová si to tedy vymyslela, ale proč ne ? Měla na to právo autora. Konečně usedáme pod pergolou hospody na oběd. Cesta zpět nás vede  kousek  po nové CS na břehu nádrže Rozkoš a když jí musíme opustit tak jsme v N.M. a kde myslíte ? No jasně u Vrátných na kávě s výbornou buchtou.  To je vše !

Ještě jednou chci moc poděkovat Evě a Milanovi za jejich celotýdenní péči, starostlivost, výbornou kávu atd.  Děkujeme kamarádi ! Pepa D.

Právě jste dočetli, velmi pravděpodobně, poslední zprávu na těchto cyklo stránkách. Dlouho přemýšlím o jejich smyslu, o tom jak jsou překonávány Whats apem a dalšími vymoženostmi doby, kde se jednotlivé zážitky, příspěvky , fotky, vzkazy překrývají hlava nehlava . Doba se zrychluje jak pro mladý, tak i pro naší generaci. V nabídce je toho hodně, ale čas zůstává stále stejný. Pak nezbývá než se některých temat jen dotýkat a vlastně je ani neprožívat. Styl života se změnil.

Obsah stránek zůstane i nadále k dispozici na internetu.