CykloDusak

     Tak jsme konečně trochu zmokli. Vždyť posledně to bylo u Trutnova na kopci Šibenik, ale to bylo pod altánem kde Milada držela dlouhou řeč, pamatujete si ? – viz foto z dovolený. Na hlavu, za jízdy, nám pršelo tak před třemi lety při etapě do Waldssasenu kdy v lesích za Kappel přišla bouřka a my v lijáku jeli asi tak 20 km až do Chebu. To byly promočený i knoflíky.

     Ráno při odjezdu bylo hezky, slunce skoro svítilo a něco nad 15 st. úplně stačilo. Parkovali jsme ve vesnici Hebanz před domem Franka, řidiče mého dodavatele. Za několik minut na nás vyběhl táta toho kluka a protože nic předem nevěděl, tak nám očima vyslovil nedůvěru.  Rychle jsem mu vysvětlil kdo jsem , on se uklidnil, požádal o uvolnění vjezdu do garáže a odešel.  Milada si ještě kousne do steaku a už vyrážíme. Za chvíli jsme u prvního pole brambor a shodujeme se, že odběr vzorku necháme až na dobu návratu. Chyba lávky.  Cyklostezka vede lesem z kopce dolů, nahoru, klikatě mezi poli a lesy a v lukách , které  do lesů zabíhají. Všechno hezký pro oko a to ticho, prostě balzám na duši. Ve vesnici Holzmühl to chtělo mrknout do mapy, ale proč tak brzy ? Místo doleva jedu na druhou stranu, silnička pomalu stoupá, po pětistech metrech žádná odbočka doprava není a mě je jasný, že tudy naše cesta nevede. Nechávám to být a až po pár kilometrech velím doprava. Polňačka se prudce zvedá, chtělo by to přehodit, řetěz rachotí pak se zasekne a než si stačím vzpomenout na Vláďu Š. kolo se zastaví a já se začínám  řítit k zemi. Bleskově se snažím velkou silou vypnout nohu, podaří se, už nepadám, sesedám. Šlapka to přežila, ale noha ne. Bolest klenby je tak velká  až  se v první chvíli zdá, že dneska si už nezašlapu. Doplazím se nahoru na kopec kde čekají ostatní, rozkládám mapu a snažím se najít cestu dál. Hlava mi to ale nebere, místo orientace v mapě pořád myslí jen na tu klenbu až , a to bylo dobrý, vymyslí, že mám taky patu, takže mám čím šlapat. Případným kritikům nášlapů vzkazuji, že i po této příhodě za nimi stojím i nadále a ještě víc. Šlapání klenbou, nebo patou je pro nohu úplně jiná námaha vedoucí k rychlejší únavě. Další směr cesty nemám z mapy, ale orientační smysl určuje další postup. V krajině je spousty cest a cestiček, jen si vybrat. Dokážeme taky přenést kola přes trať i když několik set metrů od nás je přejezd. Inu cyklistická láska kola přenáší.  Ještě přejedeme les a jsme na mostu přes Ohři ve vesnici Neudorf. Na kopečku s hezkým výhledem si dáváme svačinu a přijímáme první kapky z nebe jako varování. Za 4 km jízdy v mírném dešti jsme v Grossschloppenu na dvoře statku rodiny Petzoldů.

     Staré stavení statku je dnes využíváno jako penzion s kavárnou. Otevírá se v jednu, ale obsluha přijíždí dříve a hned nás bere dovnitř, venku jemně prší.  Ty jejich domácí dorty jsou výtečný. Musí to být pravda, vždyť to potvrzují i naše děvčata a to jsou nějaký pekařky cukrářky. Námi oblíbený dort Gewitter (bouřka) není, ale ty ostatní jsou taky dobrý. Při loučení na to přišla řeč a je domluveno, že příště tam prostě zavolám předem a oni nám jeden celý na neděli nechají.

     Venku se chystáme k odjezdu, Milada už žádný řízek nemá a tak jedeme. Čím rychleji z kopce tím víc prší, to dá rozum. Na kraji vesnice Raumetengrün, kde Gerd Glass bydlí a má bramborárnu, je hned u cesty políčko brambor – odrůda Marabel. Motyky a tašky ven a jde se na věc, tedy vzorkovat. Brambory jsou to moc hezký a vůbec ne malý. To je dobře, brzy máme nakopáno. Na další cestě přerušuje déšt jen krátký průjezd lesem a zastávka pod střechou v městečku Kirchenlamitz, kde si poslední  momentální opozdilci navlékají pláštěnky. (správně by bylo „na poslední moment si oblékají …“, ale když ty hlášky z filmů jsou tak pěkný)  Za pár kiláků jsme u aut. Sláva vlasti, výletu, zmokli jsme, ale jsme tu.  Kdo jel ? Laďa B., Láďa D. Janďák, Kika, Volfíci, Milada, Iva , Hanka a já. Tak za tři neděle, až se vrátí fráňové z cesty, se těším na další etapu.  Zdraví Vás Pepa D.

     Přátelé, výlet začal bezproblémovým přesunem rychlíkem do Mar. Lázní.  České dráhy jsou jistě velice složitý podnik, který navenek vysílá signály  jako je rozdílná cena za kolo, kdy v rychlíku zaplatíte 30.- kč a v osobáku 25.- . Nebo taky je třeba si pamatovat, že od 12.8.13 je povinná rezervace přepravy kol v rychlících a to za 25.- kč.  Takhle to bylo moc jednoduchý – přijít, naložit, zaplatit a jet. Teď tam ještě přibude bod – nezapomenout si rezervovat. Ach jo.

     Zdenka s Lenkou už čekaly na nádraží a bez velkých projevů se ujaly vedení a rovnou do Ušovic a dál po objezdu ML hezky do kopce až na Zádub. Od nádraží to dalo 6 km. Příště to zkusíme projet přes město a kolem Koliby nahoru. Bude  na co cestou koukat, ale nahoře budeme mít trenýrky stejně mokrý. Ten kopec neokradeš, buď si tu silnici položíš a máš to delší a nebo kratší a prudší. Když už jsme úplně nahoře, trochu zplavený, trochu nasraný tak v tom pomalým krokem přijíždí kočár, na kozlíku kočí tedy kočička a jakoby v pohádce zval : pojďte princezny svezu vás dolů. Ale nebylo tu takových princezen, byly tady samý pořádný ženský, který se další cesty nebály.  A proto jedeme ! V Ovesných Kladrubech připravovali pouť. Na návsi plno lidí, velký shon a v hospodě pomalá servírka. Nemohla pochopit, že Milada chce klobásu už teď a ne až odpoledne až se bude grilovat. Nakonec klobása byla a dobrá. Zdenda a Iva zase nakoupily na cestu kokosky, takový malý, čerstvý, dobrý, které později způsobily jeden malér. O tom až tam dojedeme. Konečně se odlepujeme a je před námi Mrázov, zvlášť významné místo Beranovka a Křepkovice. Všude cestou nádherné výhledy do kraje, sklizené a odvezené seno z pastvin a samotné vesnice v zuboženém stavu. Cestou mě napadlo, že si zablbneme na balíkách sena. Spěchám s vysvětlením, že jsem tím myslel focení a ne jak by někdo myslel ! První příležitost přišla už před Mrázovem. Na ohromný balík jsem se s pomocí kola  jako žebříku vyškrábal, ostatní udělali skupinku, prostě spousta srandy, která bude mít ještě pokračování.  Jedeme dál a v lese vlevo na Loučky – nezapomeňte  na ty dvě bezvadně opravený chalupy-  a je tu obec Zahrádka a před ní úplně nově postavený stoh z balíků. No to je něco pro nás. Kdo může víc tak leze až nahoru, kdo se trochu bojí zůstává v prvním patře a kdo nemůže fotí. Těžko budu vybírat jednu nebo dvě fotky na stránky. Zahrádka je první vesnice od Kladrub, která žije. Nejspíš díky chalupářům.  Následuje Staré Sedlo , Křivce a sjezd k hlavní silnici na Úterý. Jsme jen 2 km od Bezdružic – tam pojedeme někdy příště. Teď ještě prudce nahoru a za chvíli stejně tak dolů a jsme na náměstí městečka Úterý.

     Vůbec to není konec světa vždyť tu mají svojí turistickou známku. V mojí sbírce bude mít výsadní postavení. Hospodu najdeme snadno a v ní  bezvadnýho, mladýho hospodskýho a to už je kumšt. Tady se mi stal ten vzpomínaný malér. V kapse mám poslední vylouděný kokosky a tak co s nimi jiného? Jenže oni mrchy lepí a můj provizorní plastový zubní můstek se poroučí, já ho stačím ještě důkladně rozkousnout a dílo je dokonáno. Zatím to tajím, ale později ve vlaku už to nevydržím a je z toho zábava pro celou partu.  Polívky jsou dobrý, posezení příjemný. Při placení se ozývají první hlášky na kopec, který jsme sjeli a teď na nás čeká, protože jinudy cesta nevede. Byl to výživný kilák. Dál v lese  se přidává dlouhé pozvolné stoupání, které se v Heřmanově konečně zlomí  v krátký sjezd a jsme u kláštera Teplá.  Venku pod pergolou restaurace odmítáme uznat, že se asi jedná o nóbl podnik a bavíme se naplno, jak jsme zvyklí. Poslední kilometry na Zádub jsou vlastně taky do kopce i když malýho, ale znáte to : i malý kašpárek dokáže udělat velký divadlo. Tady se k tomu ještě přidal protivítr, ale nakonec už jsme na nejvyšším bodu dnešní etapy – v Zádubu. Za 15 min sjezdu budeme dole a tak se vtírá myšlenka “ člověk pomalu celý den maká do kopce aby za čtvrt hodiny sjezdu byl tam odkud vyjel – u nádraží“ . Poslední zastávka je u italský cukrárny se zmrzlinou. Je bezvadná a my si jí zasloužíme.

    Etapa to byla těžká, ale moc krásná. V tom kraji je spousta dalších možných cílů : Bezdružice, Manětín, Žlutice, Chyše a ještě kousek dál celý Doupov. Tak někdy jindy. Máme 66 km. Jeli : Volfíci, Iva, Hanka, Milada, Laďa B. a D., Kája, Zdenka, Lenka, Petr a já. A ještě borec na konec. Všichni dnes podali velký výkon, ale přece jen Lenka ve svých 13ti letech ještě větší.  Za dva týdny jedeme do Bavor na průzkum úrody brambor. Připravte si motyky a obří vaky, pokud možno.     Těším se. Pepa D.

     P.s. galerie k etapě začíná až obrázkem č. 12 – kočárem