CykloDusak

Kamarádi, na startu nastalo malé zdržení z důvodu údržby kol, vítáním Mirka na koloběžce a taky čekáním na Thálii, která mi den před tím slibovala účast. Na její sms kde píše, že všechny pozdravuje a že jede k vodě, jsem přišel až později a všem jsem jí přečetl. Hanka to vyjádřila lakonicky : „Pustila nás k vodě.“ Zůstalo nás dvanáct.

1000 mil na chalupě …

Teď už pojedeme do Žirovic a po hezké spojce do Skalný.  Obloha je plná beránků, chce to fotku. Taky se tu potkáváme s prvním blátem, které se nedá objet. Přijíždíme na chalupu pozdravit Honzu Kopku a jeho Ivču a taky udělat společnou fotku. V tu chvíli už cílem projelo na 40 závodníků. Vítězem se stal Jirka Kašpar, který vytvořil nový rekord závodu. Stlačil čas pod 8 dní, to znamená, že denně jezdil v terénu 200 km. V sobotu přijela vítězka kategorie žen Míša R. V cíli jí čekal 2.5 letý syn Frantík a manžel, taky mílař.   Ještě si beru čísla na pět mílařů, kteří by se mohli pohybovat blízko Kraslic. Chtěl jsem jim odněkud zavolat a po dohodě s nimi na ně počkat a jet pak společně až na chalupu. Jejich trekry ale nefungují dobře, takže o nich není aktuální přehled, jedině z sms, které každý podvečer posílají do cíle závodu.

Přes NDR do Lubů …

Brzy se noříme do lesa nad Skalnou kde je nově zpevněná cesta. My to vítáme, ale Honza Kopka je z toho celý vedle sebe. Říká : „To zbytečně zlehčuje závěr závodu, škoda toho !“Tento úsek k rybníku pojedeme dnes i zpátky takže jedem podle hlášky : „Nestavíme, máme zpoždění“. Je zajímavé pozorovat Mirka jak ovládá svojí elektrokoloběžku. Na rovině se odráží a do kopce se nechá vyvézt. V Plesný není ani chuť na pivo, ale je čas na kouknutí do zahrádky, kde kvetou nádherné lilie několika barev. Když už projíždíme kolem slepičárny tak Mirek hlásí defekt. Výměna duší trvala chvilku a my si můžeme vyšlápnout stoupání do Bad Brambachu. Kdysi taky vládl čilý obchod s dětskými botičkami, záclonami, cukrem, nebo taky silvestrovskými raketami, benzinem a pod. Dnes je tady klid. Náš další směr je doprava nahoru a to asi tak dva kiláky. Pak jsme v Rohrbachu a musíme trefit odbočku doleva. Z asfaltu na písek a kamení se odbočuje blbě, ale musíme ! U Landwüstu je na kopci vyhlídkový pavilon, jak tomu sami Němci říkají. Takový je to nevzhledný, cípatý, samý výklenek, pokrývač se z toho prý dočista zbláznil. Je tu ovšem krásný, kruhový výhled a to vždy láká k popisování míst, které jsou vidět. Další pokračování je po červené, tzn. po mezi krásného pole pšenice. V lese je už zase zpevněná cesta, brzy taky bývalá, opuštěná celnice a my máme před sebou tři km sjezdu k hospodě Kozabar.

O tom jak placení nemusí být nepříjemná chvíle …

Místa je tu dost, ale signál žádný.  Hezká, velmi mladá slečna servírka, si při každé příležitosti stahuje vzadu svojí minisukni . Asi jí už dávno před námi někdo řekl, že je pěkná ze všech stran. Nabídka je dostačující, od všeho něco. Já jsem až pozdě vzal na vědomí, že tu mají moc krásný dorty a místo toho jsem si dal řízek. Když tu není Kika, tak ať je alespoň jeden. Laďa si dal veliký pohár jako oslavu ustupující bolesti zad. Pak došlo k placení. Pánové mě ujišťovali, že platili rádi  a dlouho. Však se podívejte ! Já zkouším ještě Jitky telefon a dovolávám se na jednoho kluka, který ale není někde u Kraslic, ale ve Skalný na dvoře a chystá se na odjezd domů. Takže nahánění mílařů tím definitivně skončilo a pojede se v jejich stopách.

Cesta zpátky byla vrcholem dnešního odpoledne …

„Jsou už čtyři hodiny“, říkám si v duchu a hned rozhoduji o zkrácení. Budou to takové malé, cyklistické Postřižiny.  Louky na Výspě vynechávám a spouštím se přímo do města , abychom vzápětí to vzali prudce doprava, do pěknýho kopce, směr Flussberg. Je odtud hezký výhled do kraje a taky dost dlouhá alej z různých smrků, od špiček zastříhávaná. Nevidí se to často. Bývala tady kdysi hospoda a to místo by si jí zasloužilo i dnes. Prudce sjíždíme do Vackova. Tady to Jíťa napálila dopředu, prý pro vodu : Spálila se, protože naše cesta je ta na Lomničku. Leta tu byla dezolátní spojka, dnes krásná asfaltečka. Jsme tam cobydup. Hned to musíme hodit doleva na takovou neznatelnou místní cestu, která vede ke hřbitovu a dál na pastvinu. Vítá nás tady stádo koz. Po trávě se spouštíme k potoku, kde je buď chatrný můstek a nebo brod. Ji rka se přidává a jedeme tedy brod. To zpozoruje Ivča a zažene nás ještě jednou zpátky, kvůli lepším fotkám. „Celej Kopka“, ten to s klukama hned po absolvování závodu udělá třeba třikrát.  Lesem, po moc hezký cestě plné louží jsme brzy u přejezdu. Závory jsou trvale dole, ale objet se dají a to taky téměř celá parta udělá. Nastává tady  „Kopkovský fígl“. Ten spočívá v tom, že ty si myslíš, že stezka pokračuje tam kde jí vidíš, ale ona jde jinam a vidět není. V tomto případě do borůvčí, takový skoro neviditelný Kikažlábek.  Všichni se tedy vracejí na naší stranu a jdeme do toho. Za chvíli se zezadu ozývá „Teda Pepo, ty počkej, ty dostaneš !“ To byla Maruš ! Sama ale zvládá náročný průjezd bravurně a to mi dává šanci na přežití. Ostatní holky to taky projeli dobře. To není všechno ! Od nádraží Velký Luh, skokem přes silnici, kolem hromad bílých písků zajíždíme do lesa mezi chaty. Směr máme dobrý, jen ty chaty nám překáží. Jeden pán, co taky jezdí hodně na kole, nás posílá dál a ještě nám fandí. „Už brzy bude cesta“ volá za námi. U jedné chaty sedí u stolu chataři a popíjejí kafe a na pozdrav „Dobrý den“ ukazují do rohu živého plotu a dodávají k tomu :“Tam je můstek z trubek, tak bacha!“ Už jsme tam. Trubky jsou to ocelový a ne úplně u sebe. Milada :“Tady se propadnu !“ Já na to :“Ty určitě ne, když tak kolo !“. Ona se řechtá a k tomu „Jen počkej …!“. Byla to fakt sranda. Cestu jsme našli, kolem rybníku projeli a jsme u posledního úseku trasy mílařů. Lesem a loukou ke koupališti. Necháváme se vyplivnout z lesa na louku, asi abychom ještě jednou pohleděli do kraje. Sjíždíme a zase to nečekané : stopy mílařů jdou ještě kousek po louce, ale tam je navigace otáčí a posílá zpět do lesa. My navigaci nemáme a pálíme dál po louce i když už je jasný, že tudy žádný kluk neprojel. Za kouskem vysoké trávy tu správnou stezku nacházím a ta nás dovede až na chalupu. U skalenskýho hradu ještě ukazuji místa kde Honza vzal závodníky na potok aby mohl nafilmovat jak takové toky na trase přejížděli. Kluci v euforii mu to ukázali i třikrát až se jeden svalil do vody.

Závěrečné posezení.

Na stole pod pergolou se objevil sulc. To Hanka ho sem dopoledne osobně přivezla. Stejně tak dny předtím Jitka bábovky a Ivča buchty. Bylo i kafíčko a pivo Bernard od sponzora závodu. Tyhle chvíle mám zvlášť rád. To se energie vydaná do etapy zase vrací až to vrcholí zvoláním :“Tak za týden !“ a odezvou „No jasně, rádi !“

Pár čísel …

Bylo nás dvanáct : Lahučáci, Laďa a Vláďa, Míla, Honza, Ivča, Hanka, Jitka, Milada, host Mirek a já. Ujeli jsme 60 km !

Mějet se hezky. S pozdravem „Kolo nadevše“ Pepa D.