CykloDusak

     Tak jsme konečně trochu zmokli. Vždyť posledně to bylo u Trutnova na kopci Šibenik, ale to bylo pod altánem kde Milada držela dlouhou řeč, pamatujete si ? – viz foto z dovolený. Na hlavu, za jízdy, nám pršelo tak před třemi lety při etapě do Waldssasenu kdy v lesích za Kappel přišla bouřka a my v lijáku jeli asi tak 20 km až do Chebu. To byly promočený i knoflíky.

     Ráno při odjezdu bylo hezky, slunce skoro svítilo a něco nad 15 st. úplně stačilo. Parkovali jsme ve vesnici Hebanz před domem Franka, řidiče mého dodavatele. Za několik minut na nás vyběhl táta toho kluka a protože nic předem nevěděl, tak nám očima vyslovil nedůvěru.  Rychle jsem mu vysvětlil kdo jsem , on se uklidnil, požádal o uvolnění vjezdu do garáže a odešel.  Milada si ještě kousne do steaku a už vyrážíme. Za chvíli jsme u prvního pole brambor a shodujeme se, že odběr vzorku necháme až na dobu návratu. Chyba lávky.  Cyklostezka vede lesem z kopce dolů, nahoru, klikatě mezi poli a lesy a v lukách , které  do lesů zabíhají. Všechno hezký pro oko a to ticho, prostě balzám na duši. Ve vesnici Holzmühl to chtělo mrknout do mapy, ale proč tak brzy ? Místo doleva jedu na druhou stranu, silnička pomalu stoupá, po pětistech metrech žádná odbočka doprava není a mě je jasný, že tudy naše cesta nevede. Nechávám to být a až po pár kilometrech velím doprava. Polňačka se prudce zvedá, chtělo by to přehodit, řetěz rachotí pak se zasekne a než si stačím vzpomenout na Vláďu Š. kolo se zastaví a já se začínám  řítit k zemi. Bleskově se snažím velkou silou vypnout nohu, podaří se, už nepadám, sesedám. Šlapka to přežila, ale noha ne. Bolest klenby je tak velká  až  se v první chvíli zdá, že dneska si už nezašlapu. Doplazím se nahoru na kopec kde čekají ostatní, rozkládám mapu a snažím se najít cestu dál. Hlava mi to ale nebere, místo orientace v mapě pořád myslí jen na tu klenbu až , a to bylo dobrý, vymyslí, že mám taky patu, takže mám čím šlapat. Případným kritikům nášlapů vzkazuji, že i po této příhodě za nimi stojím i nadále a ještě víc. Šlapání klenbou, nebo patou je pro nohu úplně jiná námaha vedoucí k rychlejší únavě. Další směr cesty nemám z mapy, ale orientační smysl určuje další postup. V krajině je spousty cest a cestiček, jen si vybrat. Dokážeme taky přenést kola přes trať i když několik set metrů od nás je přejezd. Inu cyklistická láska kola přenáší.  Ještě přejedeme les a jsme na mostu přes Ohři ve vesnici Neudorf. Na kopečku s hezkým výhledem si dáváme svačinu a přijímáme první kapky z nebe jako varování. Za 4 km jízdy v mírném dešti jsme v Grossschloppenu na dvoře statku rodiny Petzoldů.

     Staré stavení statku je dnes využíváno jako penzion s kavárnou. Otevírá se v jednu, ale obsluha přijíždí dříve a hned nás bere dovnitř, venku jemně prší.  Ty jejich domácí dorty jsou výtečný. Musí to být pravda, vždyť to potvrzují i naše děvčata a to jsou nějaký pekařky cukrářky. Námi oblíbený dort Gewitter (bouřka) není, ale ty ostatní jsou taky dobrý. Při loučení na to přišla řeč a je domluveno, že příště tam prostě zavolám předem a oni nám jeden celý na neděli nechají.

     Venku se chystáme k odjezdu, Milada už žádný řízek nemá a tak jedeme. Čím rychleji z kopce tím víc prší, to dá rozum. Na kraji vesnice Raumetengrün, kde Gerd Glass bydlí a má bramborárnu, je hned u cesty políčko brambor – odrůda Marabel. Motyky a tašky ven a jde se na věc, tedy vzorkovat. Brambory jsou to moc hezký a vůbec ne malý. To je dobře, brzy máme nakopáno. Na další cestě přerušuje déšt jen krátký průjezd lesem a zastávka pod střechou v městečku Kirchenlamitz, kde si poslední  momentální opozdilci navlékají pláštěnky. (správně by bylo „na poslední moment si oblékají …“, ale když ty hlášky z filmů jsou tak pěkný)  Za pár kiláků jsme u aut. Sláva vlasti, výletu, zmokli jsme, ale jsme tu.  Kdo jel ? Laďa B., Láďa D. Janďák, Kika, Volfíci, Milada, Iva , Hanka a já. Tak za tři neděle, až se vrátí fráňové z cesty, se těším na další etapu.  Zdraví Vás Pepa D.