CykloDusak

Přátelé, přicházím s krátkou zprávou  o dovolené u Lago Maggiore v severní Itálii . Bylo nás pět s cestovkou Ivana Čížka. Jeli jsme celou noc a někdy kolem 11 hod. stavíme u jezera Varese. V propozicích zájezdu se praví, že pojedeme kolem jezera po perfektně značené cyklostezce. Přání bylo otcem myšlenky neboť nám se podařilo zakufrovat a najet si  o 6 km víc, právě vinou mizerného značení. Stezka je v zeleni, je moc pěkná. Na 22.km jsme měli hlad a cedule nás poslala do města kde byl prázdný bar, protože bylo poledne. Barman měl rozpálenou pec na pizzu a čekal na ty co se nachytají na jeho reklamu u stezky. Prostřel nám kus papíru, položil na to příbor a při placení si za to řekl o 1.5 ečka od každého. No to jsme se nasmáli. Zvláště když po chvilce dalšího putování jsme vjeli přímo do hospody, která stála na břehu. Inu zaplatili jsme daň z neznalosti prvního turnusu. Máme 32 km a za hodinu jízdy v rozpáleným autobusu jsme v hotelu. Ve mě roste napětí každou minutou, jak bude na pokoji ? Šílený vedro ! Klimatizace je větrák u stropu a žaluzie v okně. Větrák běží na plný pecky a nám to připomíná sjezd na kole z kopce, takže dobrý, ale nesmíte zastavit. Nezastavili jsme až do rána.

Druhý den  se jelo od jezera Orta k jezeru Maggiore. Mezi nima jsou, samo sebou, kopce, jak jinak ? Po 10 km jsme u poloostrova  Orta se stejnojmenným městečkem na které nevidíme, je schované za kopcem. Dal by se objet, ale když mě se chce nahoru ke kostelu Sv. Františka. Vyplatilo se to. Je odtud nádherný výhled na jezero a ostrůvek  San Giulio. Už scházíme dolů a potkáme skupinu jeptišek. Já si jednu vybral, že se jí zeptám na řád Boromejek. Když jsem od ní asi dva metry tak  slyším jak čte z mého dresu „bramborárna Treben“. Byla to mladá Slovenka, kapucínka z Říma, která byla na výletě. O řádu nic nevěděla, ale nechala se s námi vyfotit a požehnala nám na cestu slovy „Ať Vás Bůh provází“. Jenže on měl právě jiné starosti což se ukázalo o několik set metrů níže.  Jedeme , brzdy řvou, před námi pár schodů do kostela, Hanka staví a padá. Dlažba je tady z valounů, to musí bolet. Jirka co jezdil s námi na to povídá „Hele nejsi Ty věřící, že už jsi na kolenou ?“Dobře to dopadlo. Však jsme to oslavili kávou se zmrzlinou. Vyškrábeme se z města ven na trasu a až v samém závěru jezera plníme přání holek – vykoupat se. Splněno! Oni nám za to blahořečí i když jedeme dlouho do kopce. Prý nebýt toho koupání tak šly pěšky. Ve vesnicích nikde ani noha až v jedné před námi vidím nápis BAR.  A otevřený, zaplněný částí naší výpravy. Další sjezd až do města Arona a tam k jezeru je hračka. Už jsme v klidu na břehu když brácha zakopne o obrubník a máme druhý pád dne.  Autobus bude čekat u sochy Sv. Carla Borromeo a ta stojí na kopci. Tak za ním. Před sochou je brána kde zaplatíte 3E a po železných schodech se dostanete k nohám sochy. Nitrem lze vylézt po žebřících až nahoru do hlavy, ale výhled je nijaký, jdu tedy raději dolů do hospody. Posledních 8 km je možno autobusem nebo na kole. Volím to druhé. V noci přišla bouřka a s ní chládek do postele – nádhera.

Třetí den začneme sjezdem k jezeru. Po nábřeží, tempem líného turisty popojíždíme a kocháme se pohledem na nádherné hotely světové smetánky. Loďka nás odveze na nejmenší z Boromejských ostrovů – Rybářský ostrov. Stánky, pizerie, kavárny, obchůdky, uličky a lidi. Všeho dost.  Popojedeme na Isola Madre – Matčin ostrov. To je jedna velká botanická zahrada ve stylu anglického parku. Cestou po spirále nahoru potkáme bílé pávy, kteří dobře ví co se sluší a patří a předvádějí turistům svoje krásné ocasy. Je to nádherné divadlo. Zámek na kopečku je volně přístupný . Všude plno obrazů, nábytku, tak jak to na zámcích bývá. Na třetím ostrově Isola Bella – Krásný ostrov, zámkem rovnou začínáme. Je obrovský, honosný, vybavený nábytkem a vyzdobený obrazy. To všechno nechal postavit Carlo III. Boromejský pro svojí ženu Isabelu. „To musela bejt ale ženská !“. Ze zámku se přes Sallu Terenu a sál s gobelíny se dostáváme do zahrad.  Jsou to stupňovité terasy se spoustou záhonů, vzácných dřevin z nichž zmíním Japonskou svídu, která ze svých bílých květů vytváří druhé patro nad listy a je tak velice dekorativní. Úplně nahoře je  další třístupňová terasa s čelním portálem se sochami a schodištěm. Konec ostrova tvoří dvě bašty, jedna s prodejnou suvenýrů a druhá s kavárnou. No co myslíte, že jsme udělali ? Ano správně, ale nebylo dobrý a servírka byla drzá – pořád mi vracela bankovku s utrženým rohem. Sama byla taky trhlá. Ještě pár uliček a přístav s kavárničkou pod slunečníky a spoustou vrabců. Ti jsou všude kde sedí lidí a dají se hezky fotit. Taky jsem pořídil několik vrabců v hrsti. Brácha byl rekordman, ten měl rovnou dva v hrsti.

Čtvrtý den začne přejezdem nad město Domodóssola na řece Toce. Odtud máme jet 50 km etapu . Nejdříve nezbytné společné foto ve žlutých vestách, které Ivan vymyslel na místo triček. Tak a s chutí do toho vyrážíme z místa jako poslední. Všichni už jsou v pr., mě se nějak nechce koukat do mapy, vždyť to má být jednoduchý. Za chvíli jsme ve velkým kufru a koukáme jako puci, že jsme na silnici I. třídy kam cyklisti nesmí. A to se k nám ještě přidali manželé Navrátilovi. Mě se zpátky nechce a tak prudce vpřed k prvnímu výjezdu a to bylo asi tak 4 km. Za občasného troubení  řidičů, které jistě znamenalo radu a ne nenávist, jsme konečně venku na kraji města u pumpy.  Na radu pumpaře jedeme dál do dalšího městečka kde přeskočíme znovu na levý břeh řeky a sjedeme se s plánovanou trasou v Cuzzegu. Zajeli jsme si, ale tak rychle, že jsme ostatní nejen dojeli, ale i trhli. Je čas na kafe – dobrý. Za čas by zase bodla pizza. Vesnici Albo jsme poznali jak nikdo z výpravy. Měla tady být rest. Toscana jak nám dříve místní radili. Ona je, ale o 3 km dál. Hostinský nám nabízí docela hezky česky nudle. Jsou dobrý a je jich málo, jak slyším. Cesta ubíhá svižně a my jsme brzy v městečku Mergozzo v zátoce stejnojmenného jezera. Jako by jste přijeli na Gardu. Tady si příště dáme pizzu nebo nudle. Pokyn zněl, že na konci jezera začíná cyklostezka směr Verbania. Ten začátek byl samozřejmě neoznačený a byla to asi metrová pauza ve svodidlech. Kdo zaváhal jel kilometry v provozu. Jsme u kruháče kde je třeba podjet most a hasit si to dál po pískové cestě až … cesta končí. Před námi rákosí a u něho posed, jakási vyhlídka do místní přírodní rezervace. Malinko zpět na můstek a dál po silnici s velkým provozem až do Verbanie. Město jen projíždíme po nábřeží až k parkovišti.

Pátý den máme v plánu vidět hlavní město Lichtenštejnského knížectví Vaduz.  Zámek nad městem není turistům přístupný a tak všichni ti japonci a číňani  prochází ulici moderních budov a drahých restaurací.  Na konci  je nová, špičatá budova parlamentu a vedle ní krásná budova vlády. Dlažba tu má světle okrovou barvu, což na slunci znamená rychlé oslepnutí. Pryč odtud . Na druhém konci této honosné třídy vidím čínský bufet. Dám si housku s gyrosem. Za chvíli mi teče bílá omáčka po rukou  a do toho přijíždí autobus. Ještě, že žijeme v době papírových kapesníků.  Poslední bod programu si můžeme odfajfkovat, jiný význam to nemá. Už sem nepojedu.

Byla to krásná dovolená. Na ujeté kilometry to neměříme, ty můžeme najezdit doma. Na zážitky, na všechno co oči viděly, to ano. Je to moc krásný kraj, ty subtropy. Spousta zeleně, hodně tepla a taky malebných městeček. V plánu je na příští rok Korsika a nebo raději hory v Zell am See ? Už se zase těším. Mějte se hezky. Váš Pepa D.