CykloDusak

Přátelé máme se za sebou dovolenou na kterou budeme dlouho vzpomínat. Krajina plná kopců, mnoha hřebenů, které jsou si na dosah, plná smíšených lesů a tedy stále zelená, stejně jako louky, které je doprovázejí do údolí. Cyklostezka Bečva je povětšinou zelený tunel plný klidu a čerstvého vzduchu. Další stezky nám nedělaly žádnou starost a když se blížilo kritické místo pro odbočení tak nám přiběhl naproti Libor a včas korigoval náš směr.  Na tento moment nikdy nezapomenu. Byl to výraz nejen odpovědnosti, ale hlavně čistého přátelství k nám. Barunka byla skvělá hostitelka ať už ve svém obchůdku, tak i při procházce Zlínem, jejím rodném městě.  Její znalosti jsme ani nemohli svojí pamětí obsáhnout.  Díky Vám, kamarádi !

V den příjezdu na Vsetín nás oba Liborové čekali a šli jsme na oběd. Mezi Vsetínem a Velkými Karlovicemi jsou v údolí vesnice slepené do jednoho štrůdlu, těžko se v nich vyznat, ale když jeden dá trochu pozor tak to sice začíná Ústím a Janovou, ale pak už je to říkanka : Hovězí – Huslenky – Halenkov – Hrozenkov (Nový) – Karolínka –  Karlovice (Velké) – část Léskové kde je náš penzion Pod Pralesem.  Za dva km odtud je okraj skutečného pralesa Razula, který je tu ponechán svému osudu od roku 1925.  Jedeme tam ! Alespoň najdeme klidné místo na konzumaci našich přebytků z vlaku. Naskytl se k tomu palouk u posledního domu v údolí a menší hromada klád na sezení. Příjemný podvečer ukončila zima v setmělém údolí. Máme prvních 6 km.

V sobotu kluci využili volna Libora 2. a převezli nás na Velkou Lhotu Už cestou se tajil dech nad krajinou s nádhernými výhledy. Na kraji obce tady stojí dřevěný toleranční kostel z roku 1783. To císař Josef II. vydal toleranční patent, který dal evangelíkům svobodu vyznání. Jejich kostely pak ale nesměly mít věž a vchod na ulici. Stavěl se pouhé tři měsíce. Následuje sešup z kopce k přehradě Bystřička. Po nezbytném focení na hrázi jedeme proti proudu stejnojmenné říčky na konec vodní nádrže a tam brzy doprava na Malou Bystřici. Tady, trochu utajeně , je to doleva na Santov. Byl to sice krpál, ale jen 2 km. U silnice tady stojí sympatická hospoda s hezkým výhledem do kraje. Kyselica se hodí a ještě když jí dostanete od personálu, kterému nevadí makat, tak je i o chuť postaráno. Na Vsacký Cáb je to ještě 5 km. Na kraji lesa jde vlevo modrá a nebo se dá jet po silnici dál. Máme dvě party ! Ta na modré má krpál, louže vody a mazlavé bláto na stopě. Já jedu mezi dvě vody na úzkou hrázku, kterou ale tvořila zablácená větev, přední kolo uskakuje doprava a já se kácím doleva do bláta. Zvedám se pomalu jako hroch na okraji Nilu. To bláto mi moc slušelo a vydrželo až domů. Už jsme u horský boudy stejného jména. Je tu sice svatba, ale oni otevřeli okýnko aby mohly prodat poutníkům alespoň poblívku.  Dalších šest kilometrů byl příjemný sjezd na Dušnou. Ještě dvakrát doleva a jsme opět na modré, která vede k hvězdárně, ale není z ní výhled na město. Proto Libor vyběhl na kopec, nám naproti a snažil se nás stočit na louky s výhledem. Bohužel většina party sjela po asfaltu a nic neviděla ! Vsetín je zasazený do kotle mezi kopce tvořící přírodní kruháč a výjezdy z něj jsou jednotlivá údolí.  Všichni jsou pro pokračování po cyklostezce „Bečva“ až do Karlovic. Cestu z města nám ukázal Libor. Máme před sebou 37 km stezky č. „50“ a do penzionu se dostáváme za tmy a po 64 km.

V neděli se věnujeme jen blízkému okolí. Rádi bychom odjeli údolím Velká Hanzlůvka k rozhledně Miloňová. Je to jednoduchý, přeskočit silnici a jste v údolí. Jenže brácha a Laďa jedou jako poslední, nedbají šipky vpravo na mostek a letí ulicí přímo za nosem až skončí u neznámého hotelu. Tak se vrátí, šipku najdou a zase je před nimi ulice s tabulkou „50“, to je naše včerejší stezka a pro ně jasná věc. Sejou si to na Karlovice, když tu Laďa zvedne můj telefon. Lehce mu vynadám, ale hlavně chci aby zastavil bráchu. On: „Jede jako vůl a neslyší“. Já : „Zkusím mu zavolat“. Jenže on to nebere. Volám tedy penzion aby si šli poslechnout zda na pokoji nezvoní telefon a zase dlouze na něj volám. Dovídám se, že ano, je tam !  „Tak buď ho zastaví až Vsetín a nebo ho dojede některý z cyklistů, který o to žádám. “ uvažuji takto a k tomu ještě posílám na stíhačku Laďu s autem. Po 1.5 hodině je nalezen a zase zpátky. Mezitím holky odjely na rozhlednu Miloňová  a my za nimi. Já jsem si vybral stezku pro pěší, která se dvakrát tak zvedla, že jsem chvíli jel po zadním kole, těžko zastavil a ještě hůře se škrabal nahoru. Už jsme pod rozhlednou všichni ! Je moc hezká, z pořádný kulatiny postavená, no paráda. Zbývá nám sjet do údolí, najít malou zoo, pokochat se parožím jelena a na jednu hodinu být v podniku La Šiška kde se dnes griluje a my budeme přitom. Bylo to výborný. Venku už hodinu prší a když chceme odjet tak přestane.  Jsme v muzeu a před námi stojí mladý kluk a k výkladu používá valašské nářečí. Je to příjemné poslouchání. Blízko stojí dřevěný kostel Panny Marie Sněžné, opravený v nedávných letech s pomocí norských fondů.  Rovněž tady se nám dostává výkladu od mladýho kluka. Chtělo by to kávu a cedule nám ukazuje rest. „Kyčerka“ Bylo to dobře, že jsme tam jeli, protože na stráni pod hospodou jsou vystaveny sochy všech řemesel, včetně žebráka. To místo označujeme jako velice pěkné. Horší to bylo v samotné hospodě. Mezi dveřmi jsme se dověděli, že lavice se utírat nebudou, protože zase bude pršet. Zážitek s kávou uvnitř nebyl tak silný jak jsme si přáli. Jedeme domů a protože je brzy tak se ve třech ještě jednou vydáváme k pralesu. Hnijí tam nádherné kmeny, na nich rostou malé oranžové houbičky a je tu ticho. Ten den máme 25 km.

V pondělí bude den bez kol. Ráno pro nás přijede Libor a jedeme do Zlína.  Celý den se nám věnují oba – Barunka i Libor. Na nezbytnou kávu o jedenácté nás Procházkovi berou do Baťových závodů kde je moc hezky zasazená kavárna. Následuje okruh městem při kterém vidíme na sídlišti Jižní svahy vývoj panelové výstavby v čase ,bydliště našich kamarádů a taky Filmové ateliéry, které se již leta věnují animovaným a loutkovým filmům.  Založil je samozřejmě Tomáš Baťa pro propagaci svých výrobků. Pak ještě zajdeme na hřbitov podívat se na hrob jeho , manželky a dalších členů rodiny. Následuje oběd v Baťově obchodním domě – restaurace se jmenuje Bistrotéka. Vše dopadlo skvěle a my můžeme odejít do města přes Komenského park na Náměstí míru a posléze kolem zámku k mrakodrapu. Tam už jsou taky kluci s babičkou a všichni se hrneme dovnitř. V přízemí vidíme agregáty vzduchotechniky a vytápění a také je čas si uvědomit, že Baťa stavěl svoje objekty na sloupech v modulu 6.15 m. Rychlovýtahem jsme nahoře opravdu rychle. Je odtud kruhový výhled, který Barunka doprovází svým výkladem. Pohled shora vnáší do města jasno, tedy spíše do našich očí a hlav. Zlín je baťovsky krásný, vzdušný, plný zeleně, širokých ulic a malých domků. Těch postavil  Baťa pro svoje zaměstnance na dva tisíce, což spolu s vysokými platy přivedlo do Zlína mnoho lidí.  Naprostá většina domků dodnes slouží k bydlení, opravuje a přistavuje se. Víte co ? Vy, kteří máte zájem o víc informací než mě se tady vejde, najděte si na internetu ZAM, což je Zlínský architektonický manuál na stránkách www.zam.zlin.eu ! Dovíte se zde vše o architektuře i historii města od počátku 20. století po současnost.  Že tady žijí naši nejlepší kamarádi z celé Moravy ,víte už dnes ! Zvláštní část pobytu ve Zlíně se odehrála v Bajkavárně. Je to obchod Procházkových se sportovním oblečením, především pro cyklosport. Už na výloze se praví : „Není důležité jak jezdíš, ale jak u toho vypadáš „. To jistě v dámských kruzích je samozřejmá pravda a u mužů narůstá. Libor nám vařil kávu, mimochodem moje capucchino bylo vynikající a Barča se věnovala některým z nás. Já jsem jí zaměstnával dost a dost, ale vyplatilo se. Odjížděl jsem oblečený v kraťasech a tričku od značky poc a s příjemným pocitem z dobrého nákupu.

Máme úterý krátce před devátou hodinou když přijíždí oba Liborové aby odvezli nás i kola do Rožnova. Cestou mám silnou zimnici, ale na etapu se stejně těším. Na kraji města u kempu sedáme na kola a brzy řadíme tu největší pomoc abychom ve stínu lesa ten dlouhý krpál postupně vyjeli. Nahoře jsme naměřili 14.5 km a to nebylo ještě všechno ! Na Pustevnách jsme si přímo ve znovupostaveném Libušíně dali venku kávu a vyrazili na další cestu. Radhošt byl ještě 4 km daleko. Když jsme vyjeli po asfaltu první úsek, který objíždí kamenné schody pro pěšáky a dostali se ke známé vyhlídce tak nám bylo moc dobře. Ještě za kus k soše Radegasta jsme jeli a fotili se všichni. Tam byl bod zlomu v kapacitě některých baterek. Proto až na úplný vrchol jsme dojeli jen ve třech – Emaruš, brácha a já. Kromě kaple tam stojí sousoší Cyrila a Metoděje. Bylo hezky i pro malé děti, které se batolily kolem. Cestou nahoru dolů se vydáváme zpátky až ke stánkům s jídlem kde už čeká Laďa s první informací.  Klobása byla výborná ! Ještě pár fotek a pojedeme dolů. Partu mám připravenou na odbočení vlevo kde bychom měli pokračovat po cyklostezce č. 46. Asi po 2 km jí nacházíme s překvapením na naší straně. Musíme totiž nahoru asi 2 km, pak se cesta srovná a za nějaký čas začne konečně klesat. Brzy jsme u Martiňáku – nově opraveného a právě otevíraného hotelu. V klidu si sedáme na vyhlídku a čekáme na Libora s Laďou, že za námi taky přijedou. Jenže je to jinak. Asi tak dva kiláky pod námi je zákaz vjezdu u kterého kluci čekají. Dostávám od nich ještě poslední instrukce o napojení na cyklostezku Bečva, protože po té pojedeme až do Rožnova. S klukama jsme se setkali u parkoviště pro blízké koupaliště. Kola necháváme v areálu a Laďu taky. Přijede pro ně Libor 2. V pohodlí auta se vezeme na Soláň, tedy do sedla kde mají Ičko ve zvonici a v hospodě neskutečně dobrou kyselicu. Obojí jsem využil. Za chvíli přijelo i druhé auto. Kynuté knedlíky s borůvkami byl dar z nebes. Po sjezdu z kopce jsme hned doma. Ten den to bylo 55 km.

Ve středu byl Rožnov pod Radhoštěm. Při vyslovení jména tohoto města většině lidí naskočí – skanzen lidové architektury. Tomu jsme věnovali celý den. Celý areál je velmi rozsáhlý, rozdělený do tří celků. Dole u silnice je již od roku 1925 „Dřevěné městečko“ a naproti potom je „Mlýnská dolina“ . Je sem přivedena voda z Bečvy, která pohání většinu vystavených technických staveb – mlýn, hamr, pilu, valchu, lisovnu oleje. Průtok vody se pouští na pokyn průvodce, kterým byl mladý student umění. Byl vtipný a jedno herecké vystoupení se mu zvláště povedlo. To když pustil mlýn a do hluku strojů začal vyprávět nějakou pohádku o mlynářovi provázenou jeho gestikulací. „Valašská dědina“ je rozsáhlý park  v němž je několik mnoho usedlostí a hospodářských stavení, Na kopci pak stojí Jurkovičova rozhledna. To všechno jsme viděli a obdivovali.

Ve čtvrtek ráno jsme ještě nevěděli, že nás čeká nejdelší etapa této dovolené. Začátek byl příjemný sjezd asi tak 25 km dlouhý až na okraj Huslenek kde by to bývalo chtělo podívat se do mapy. Jenže já raději volil dotazování se místních. Jeden sportovec mluvil o nějakém výrazném nájezdu na most, další paní věděla, že když se před námi otevřou pole tak to je špatně a vrchol představovala paní v prodejně látek, která si evidentně pletla stovky metrů s kilometrama. Když už podruhé míjíme hospodu Pod Černým kde jsme předtím seděli na obědě tak je vyhráno, je to odtud 300 m a vlevo. Silnice velmi pozvolna nabírá výšku aby se za poslední chalupou zlomila do kopce a tak vydržela až na Papajské sedlo.  Jsme na státní hranici se Slovenskem odkud vedou tři cesty. Ta prostřední žlutá, dosti dobrodružná je pro nás. Stále klesáme a na asfaltu znovu stoupáme, zase až na hranice ČR. Teď je třeba vyjet vlevo nahoru kde je chata Kohútka – cíl dnešní cesty. Už máme padesátku km. Hlavní je teď dobrý kafe a pak se uvidí. Jo, uvidělo se, že pro známku do chaty Portáš na protisvahu sedla pojedu sám. Mám jí ! Při prudkém sjezdu se mi jednou podařilo partu zastavit v zatáčce abychom se mohli podívat z jaké výšky jedeme. Dole je Nový Hrozenkov a naše oblíbená stezka Bečva pro cestu do penzionu. Bylo to 74 km.

Páteční etapa je poslední na kolech. Pro velký úspěch z prvního dne je tu opět údolí Hanzlůvka a turistická modrá. Když se jí budeme držet dovede nás k chatě Třeštík. Povedlo se, ale je zavřeno. Mohli bychom dál po červené k hotelu Sůkenická, ale na první pohled je to krpál a proto volím svezení se po asfaltu k Bumbálce, tam prudce vpravo a za chvíli jsme u hotelu. Venku mají několik dřevěných soch zvířat, hezký výhled a taky chladno. Jenže my se nedáme. Sedíme v hezké restauraci, obsluhuje nás blondýna a já říkám „mají to tu dobrý“ . „Jo dobrý, ale divný porce“, reaguje Ivča. Pak se se servírkou domlouvá tak dlouho až ta přijde k rozumu, odepíše z účtu čaj jako náhradu, ale rum tam nechá. Jo dneska jsou čaje drahý ! K 300 m vzdálené rozhledně se dalo vyjet, ale parta je solidární s Kikou a jde pěšky. Rozhledna se jmenuje Čarták – Sůkenická. To je trochu mimo – ona stojí na kopci Čarták a hotel je až pod ní. Nebo na Soláni má hospoda jméno Čarták, který je řádku kilometrů tam odtud. Jeden aby se v tom vyznal. Hlavní je, že ve výšce je nádherný kruhový výhled. Dnes dokonce byla vidět Malá nebo Velká Fatra. Pozvolné klesání přes Bumbálku k památníku SNP máme za sebou a pouštíme se do studia obrovské sochy partyzána. Ten zvláštní předklon s rukou nataženou dopředu má jistě představovat partyzána, který právě odhodil granát. Zkuste se sami orientovat v galerii. Ještě kousek ve sjezdu je komplex budov penzionů, golfového hřiště , bazenů a vyhlídek, který si říká o naší návštěvu. Vjedeme tedy do parkoviště, což se ukazuje jako budova o několika patrech, kterou klukovsky projíždíme dolů abychom se mohli podívat na golf a bazen.  Dál dolů to jde jen lesním krpálem. Dáváme ho !  Máme 26 km.

Je sobota, náš poslední den. Libor nás převeze na Vsetín kde máme v programu výstup na věž zámku, procházku s Procházkou parkem a oběd. Na schodišti do zámku je portrét Albrechta z Valdštejna, který tento kraj vyženil a několik let spravoval než přijel k nám do Chebu … Velká, hranolová věž je rozdělena do pater kde jsou krásné přírodopisné expozice. Vůbec se tu nešetří počtem exponátů ptáků, popisek a fotografií. Nazval jsem to :“Co krok, to zážitek“ a to i na schodech. Paní kastelánka byla za takové hodnocení ráda. Pohled na město nenachází historické centrum, ale období nedávné, socialistické. Na náměstí stojí velký hotel Vsacan, který dostal jméno obyvatele oblasti zvané Vsacko – vzpoměňte na Vsacký Cáb. Mají tady v plánu postavit nové nádraží a čtvrť moderních domů. Moc jim to přejeme.  Oběd máme objednaný na 13.15 h., ale obsluhující číšník je asi od přírody pesimista a sděluje nám, že na jídlo budeme čekat minimálně hodinu, ne-li déle. Dali jsme si polévku a capucchino a už nic. K nádraží to není daleko a tak je čas se rozloučit s Liborem , Barunkou a jejich kluky Honzíkem a Kubíkem. Děkujeme za péči a přejeme zdraví a šťastný život ve Zlíně.  Brzy přijeďte k nám !!!