CykloDusak

Přátelé,  právě minulý víkend (27. – 29.3.) jsme pobývali v Praze a proto víme, že Praha byla krásná a je dnes stále krásnější.  Kdo tomu nevěří ať tam běží a nebo raději jede s námi za Stáňou, která toho o Praze  ví hodně a ještě to umí ukázat nám, přespolním.

Ubytování  na koleji ČZU v Suchdole klaplo a proto honem na autobus, protože máme šanci stihnout oběd v restauraci České televize na Kavčích horách. Koupit si jízdenku v autobusu pomocí sms objednávky nám zabralo nějaký čas, bylo to totiž poprvé. Laďovi B. se to ale vůbec nelíbilo a při nejbližší příležitosti si koupil jízdenky papírový, neboť jistota je jistota.  Oběd stíháme, je dobrý, seniorské vstupné zaplatíme a je právě jedna hodina když pro nás přichází paní v našem věku aby nás provedla po budově ČT. Začínáme v malém kinosále kde se odehraje seznamovací kolo s Českou televizí. Instruktážní film popisuje historii budovy a všechna zázemí jako jsou dílny a sklady všech možných rekvizit. Tady je třeba si uvědomit, že ČT je veřejnoprávní instituce , financovaná z našich poplatků a proto její majetek je tak nějak nás všech. Nemít blbou hlavu tak dneska vím kolik má ČT a my všichni, klobouků nebo židlí.  Takže nevím. Ale vím, že v předsálí kina je výstava fotek ze Stardance a to se nám líbilo. Viz foto. Paní nás pak zavedla do studia kde se natáčel dětský, nekonečný  pořad Jů a Hele. Představte si místnost tak 15×15 metrů kde na jedné straně je scéna a proti tomu stojí kamery, různé pulty a taky stoleček u kterého sedí pozoruhodná paní, která zcela originálním hlasem čte postavičku Mufa. Tu drží loutkoherec jako maňáska a vše funguje na principu černého divadla. Od stropu visí  velký počet různých světel a taky tubusy klimatizace až to na laika působí depresivně. V jiném studiu byla právě přestávka při natáčení soutěžního pořadu Míň je víc. Za jeden den zvládnou udělat až šest dílů. Opravdu to není lehká práce. Stačí, děkujeme, odcházíme, protože náš hlavní průvodce Jenda Beránek, celoživotní produkční ČT, nám zajistil návštěvu budovy zpravodajství .

Rovnou říkám „tisíceré díky Jendo „! Na úvod si neodpustím jednu poznámku, můj názor. Ze všech u nás dostupných televizních stanic jsou zprávy na ČT1 nejobjektivnější, nejméně se utápějící v senzacích všeho druhu.  Jsou ovšem trnem v oku některých politiků, prezidenta nevyjímaje. Jejich „mediální obraz“ se jim nezdá pravdivý, dostatečný, málo lichotivý. Proč si asi koupil náš ministr financí vydavatelství Lidových novin, Mladé fronty dnes, televizi Óčko a jedno rádio ? Je to touha po moci. Sdělovací prostředky mohou vytvořit dobře volitelný obraz i pro špatného politika. Kéž ČT i nadále není na prodej.

Po krátkém rozkoukání u kafíčka jdeme po schodech do patra  a hned překvapení. Proti nám běží sporťák Petr Vichnar. Proti focení nic nenamítá, ba i autogram dá a zve nás do studia kde vtipně místním rozhlasem oznamuje : “ pozor, pozor na třetí koleji přijíždí vlak z Chebu „. Atmosféra uvolněná, přátelská a my jsme z toho tak rozjaření, že při nakouknutí otevřenými dveřmi do maskérny nepoznáme Standu Bartůška a slovy „hele Robert“ ho zvedneme ze židle, on si nasazuje brýle a nám je jasný, že nastal trapas. Je to dobrák, ještě se nám podepsal. Na jiném místě potkáme ještě jednoho borce. Je to mladý muž, sympaťák – Daniel Stach, redaktor pořadu Hyde park civilizace, který vidím každou sobotu ve dvacet na Čt1. Mívá tam vědce i ze světa, z různých oborů lidského vědění a velice často se stává, že rozhovor a otázky na hosty vede v angličtině. Nedávno se přiznal, že k tématu pořadu se dlouho připravuje a nastuduje až 400 stránek odborných textů. Divák pak má dojem, že diskutují dva rovnocenní partneři, doplňuji já, častý divák. Jenda nás zavedl do samého srdce zpravodajství, do velína (angličtina má výstižnější pojmenování – newsroom )  V dlouhé místnosti tady sedí u počítačů redaktoři a celý den sledují události ve světě, ty zpracují, předají editorovi, který z nich sestaví večerní události nebo regionální zprávy  a pod. Když nám večer čte zprávy sličná moderátorka a vůbec se u toho nesplete je to proto, že text běží na čtecím zařízení asi tak jeden až dva metry od jejích očí. Je to tak dobře, protože divák nemá být rušen „přešplechty“ a může se věnovat tomu jak dobře vypadá a snad taky tomu co říká.   Ještě venku potkáváme Davida Pospíšila, hokejového experta. Jde dělat „Buly – hokej živě“ a jsem si jistý, že doma u televize nikdo nepozná jak strašně moc ho bolí záda.

Autobusem jsme se převezli pod Vyšehrad. Šourkem, čili pomalou pěší chůzí , vyjdeme na památné místo našich dějin. Nevím jestli dnešní dětí, ale my jsme se učili Staré pověsti české a tak víme, že v dávné době na Vyšehradě vládl kníže Křesomysl, který nespravedlivě odsoudil k smrti rytíře Horymíra. Splnil mu ale jeho poslední přání, projet se na svém věrném koni Šemíkovi. Ten se bájně vznesl nad hradby  a z vyšehradské skály skočil  i se svým Horymírem do Vltavy a ještě si to uháněl k Neumětelům. Tam ale chudák pošel a jeho pán ho zakopal, což dokládá nápis na náhrobku. Tolik dávná pověst a my se teď budeme věnovat slavnému hřbitovu kde je  pochována spousta českých umělců, počínaje Smetanou a konče Waldou Matuškou. Kostel svatých Petra a Pavla je nádherný. Stejně tak i výhled na Prahu a její Vltavu je úchvatný. Z posledních sil se dobelháme k metru „Vyšehrad“ a po půl hodině jsme na Suchdole.

V sobotu ráno nás čeká Stáňa na “ kulaťáku“ a  odvede nás  k Hradu.  Kolem jízdárny a nad Jelením příkopem vcházíme krátkým průjezdem nad nímž je slavný Španělský sál, na druhé nádvoří . Spousty turistů a Pražáků  využijí den otevřených dveří kdy se zcela zdarma dostanou téměř všude. Projdeme na třetí nádvoří a kolem chrámu Sv. Víta, Sv. Václava a Sv. Vojtěcha (takové je úplné pojmenování tohoto kostela) jsme brzy u baziliky Sv.Jiří. Chrám má nezvyklé průčelí, kterým projdeme přímo do hlavní lodě. Skromné osvětlení dává vyniknout románským oknům po obou stranách, kterými z ochozů shlížela dolů při bohoslužbách šlechta na své poddané. V závěru procházíme  kolem náhrobků českých knížat a prohlídku končíme v kapli Sv.Jana Nepomuckého.  Netrvá to dlouho a jsme ve Zlaté uličce. Tady náhodou potkáváme krále Karla IV s chotí. Na požádání rád zastaví a nechá se fotit a zcela v souladu s dnešní dobou prohlásí : kdybych za každou fotku dostal korunu tak mám na auto. Nedostal nic, pragmatik jeden. Na konci uličky se dá sejít po pár schodech  k Daliborce. Kolem Lobkowického paláce vyjdeme z Hradu ven , uhneme doprava a jsme v Rajské zahradě . Výhledy na Malou Stranu jsou opravdu krásný . Stromy zatím listy nemají, ale jeden už kvete – je to šácholan, neboli magnolie. Z Hradčanského náměstí nás Stáňa vede uličkou vedle Arcibiskupského paláce do kavárny  o které málo kdo ví. Pro nás je důležité, že o ní ví Stáňa.  Je tu klid, ticho, dobrý kafe, pohoda.

Teď se ještě vrátíme na třetí nádvoří aby většina mohla jít na prohlídku Starého královského paláce a my tři : Kika, Laďa a já vystoupáme po 287 schodech na jižní věž Svatovítské katedrály. Mezitím  se ukázalo  sluníčko a to dodalo pohledu shora šťávu. Doufám, že je na fotkách vidět.  Taky další procházka je naprosto originální, protože nás zavádí do čtvrti Nový svět kde z nás nikdo nebyl. Ulice vychází z pravého horního rohu  Hrad.náměstí, po chvíli se mění v uličku, kterou ohýbají až hradby na Pohořelci a  končí před Loretou. Na malém náměstíčku besedujeme s paní, která právě myje okna a dovídáme se, že i tato zastrčená, klidná část Prahy má potíže způsobené tunelem  Blanka. Je to vskutku stavba nedozírné ceny i následků.  Na  jednom nároží stojí menší socha Sv. Jana Nepomuckého a je zvláštní, výjimečná. Ona se totiž dívá dopředu a ne na kříž, který drží na rukou, tak jako jiné sochy tohoto světce. Jsme u hospůdky „U Černého vola“ kde je nabyto a tak si pivečko na stojáka dají jen Hanka a Laďa. Je hodno zaznamenání, že hospoda je v nájmu obyvatel Hradčan a že z vytočených sudů Velkopopovického Kozla dokáže koupit počítače pro vedle stojící školu zrakově postižených dětí.  Pomalu scházíme po Radničních schodech do Nerudovky, ještě odbočíme do Sněmovní, odtud jen nakoukneme do uličky kde je hospoda U Hrocha kam chodí poslanci na pivo a pak  tichou chůzí kolem sněmovny rozjímáme  nad těžkou prací našich poslanců. Tramvaj do Dejvic je tu brzy, na kulaťáku vystupujeme, kruh se uzavírá. Stáňa jede dál a pouhé „Ahoj“ nestačí.  Máš naše poděkování Stáňo za všechny znalosti, postřehy, trpělivost s námi, nachozené kilometry . V nohách máme sedm hodin chůze a jen 1.5 h. posezení.  Já se nikdy netajil tím, že mi nohy nechodí. A najednou šly , až si toho všimla i Milada a okomentovala to v duchu filmové hlášky : “ A vstát můžeš ? No vstanu . Tak vidíš ! Tak si nestěžuj.“  Nadále tvrdím, že mi to nechodí. Je totiž velký rozdíl mezi např. supermarketovou turistikou a procházkou po Praze v partě a se Stáňou. Za rok jedeme zase !

V neděli ráno zajedeme auty až před Národní technické muzeum a hledáme místo k parkování. Ve stavu bezradnosti  zastavím vedle auta městské policie a ptám se kde je možné parkovat ? Odpověď : držte se dopravního značení !  Je to blbec, vždyť  stačilo říct : 50 m před vámi je vjezd do parkoviště.  NTM je gigant. Výtah Vás vyveze do třetího patra a je na Vás, které téma si na prohlídku vyberete. Každé patro má dvě možnosti.  V jednom oddělení nás zaujme technika v domácnosti. My tam chodíme, koukáme  a nejen, že exponáty poznáme , my je dokonce doma měli !  Je to divný – tady je muzeum a my …?  V přízemí se dostanete do vedlejšího , obrovského sálu, na tři patra vysokého . Napočítal jsem 14 letadel visících od stropu, motorky a kola už nešlo spočítat. Co ještě šlo byly dvě lokomotivy a jedna jezdila venku. Aut, veteránů taky hodně. Mezi koly stál bicykl Víti Dostála plně vybavený na dalekou cestu. Chcete-li, půjčím Vám jeho knihy.

Mějte hezké Velikonoce, užijte si aprílové počasí a těšte se na větší teplo. To pak bude etapa pro všechny.                   Srdečně zdraví  Pepa D.