CykloDusak

   Letošní cesta do ciziny zavedla skoro polovinu naší party do italského Toskánska. Tato část Itálie se pyšní vínem Chianti, olivami, tvrdou pšenicí pro výrobu těstovin, alabastrem, nádhernou krajinou, městy s dávnou historií, obrovským uměleckým bohatstvím soustředěným především do hlavního města Florencie. Z pohledu českého bulváru proslavili  Toskánsko u nás politici Topolánkovy vlády, kteří zde rádi pobývali a pak taky výletní loď Costa Concordia ztroskotaná blízko břehu.

   Z Chebu jsme odjeli krátce po osmé hodině večer a někdy kolem poledne druhý den jsme dorazili do Pisy. Celý svět je zvědavý především na šikmou věž a tak jsme se přidali i my. Na parkovišti na vás naběhnou ti nejčernější černoši na světě a otravují s brýlemi, slunečníky, kabelkami atd. No, po tak dlouhé cestě , žízni a hladu není k rasismu daleko. Hned za hradbami města jsou do travnaté plochy posazeny dvě církevní stavby a ta třetí už je šikmá věž. Za 15 euro a dlouhém čekání se na ní můžete dostat, ale co i zdola je moc hezká, zkrátka krasavice. Stavěla se od r. 1174 téměř dvě stě let a už v době stavby se jim naklonila a vydržela to až dodnes. Jak je kurňa toto možné. První kafíčko, zmrzlina, autobus a honem do kempu „Větrná růžice“ v Mazzantě. Zděné bungalovy růžové barvy, chodníky lemované kvetoucími oleandry, palmy, bazen, eucalypty – opravdu moc pěkný.

   Je ráno, 27 st., azuro, snídaně a už jedeme autobusem do historické Volterry, založené Etrusky dávno před Kristem. Kam až oko dohlédne, všude nádherná, zvlněná, zemědělsky využívaná  krajina .Pěstuje se zde především pšenice tzv. tvrdá, lepková pro výrobu kvalitních těstovin. Žně se chýlí ke konci a tak stopy kombajnů na strništích ještě zvýrazňují vlny krajiny, svahy a tvary polí. Pro mě největší zážitek z dovolené. Město, jako vždy, stojí na kopci a je proslulé  zpracováním alabastru. Je zde mnoho dílen a obchodů se suvenýry z tohoto nerostu. Ve stupnici tvrdosti je alabastr druhý nejměkčí a proto se tak snadno vyhladí, což oku lahodí, zvláště když se jedná o sochu nějaké odhalené bohyně.  Taky najdeme vyhlídkovou terasu – viz.foto. Na kole , dlouho z kopce, se dostáváme pod městečko Montecatini a nahoru je to 4 km a pěkný prďák. No co se dá dělat, nahoře je capuccino, presso, pivo, tak s chutí do sedla. Při sjezdu je kolem 50 st. a světe div se nikde neteče asfalt. Každý kopec má protikopec – autorem této myšlenky je Ivan – a tak ještě 2x nahoru a pak už dlouhý sjezd k moři  a do kempu. Máme 64 km, hodně výživných a žíznivých.

   Další den začíná stejně – vedrem. Jedeme na jih  a tam z městečka Sassetta nás čeká 48 km k moři a busem domů. Začátek etapy je ve znamení strachu z kopců, který způsobil Ivan svým výkladem v autobusu.  Tak jedeme, hezky po vrstevnici, zeleným tunelem a skoro ve stínu. Na cestě nás staví Petr Baranyk, profesor ze Zem. university v Praze a ukazuje nám Dub korkový. Dá rozum, že jeho kůra  jsou ony špunty, dnes již nahrazované plastem. Co vy na to, vinaři ? Cesta trochu klesá, pak už hodně a jsme v městečku na kafíčku. Kopec žádný. Ivan si musel  vzít jiné noty a taky od některých kritiků to schytal. Bylo mi ho líto, sám vím, že není jednoduché být někde poprvé a všechno zvládnout.

   Čeká nás výlet lodí na ostrov Elba – za Napoleonem na kole. Na trajektu jsme hodinu a čas si krátíme krmením racků z ruky a jejich focením. Povedly se unikátní záběry, posuďte sami na foto. Je vedro  a tak cesta nahoru dolu až na mys Enfolia je obtížná. Pro návštevu hospůdky se rozhodujeme poměrně snadno, horší je s koupáním. Zvítězil názor, že bude lépe se na koupání vrátit k přístavu, než si nechat působit sůl ve faldíkách a k tomu na kole. Na cestě zpátky už racky nekrmíme. Fotky máme a jeden blbý rohlík stojí 1,5 éčka, tak co by chtěli nenažranci. Přidám jednu veselou příhodu. Při vykládání kol z vleku  podali Hance její kolo s přetočeným předním kolem o 180 stupňů t.j. do protisměru. Ona si hned nevšimla, nesedla a ujela s tím několik set metrů. Naštěstí nepotřebovala náhle brzdit, jen si trochu kopala do tašky na řídítkách. Je to naše akrobatka a má smysl pro humor, takže to můžu zveřejnit. Máme 20 km a poznatek, že Isola d Elba je krásná.

   Je tu den volna. Po dlouhé snídani se zbytky domácího chleba se vydáváme do městečka VADA. Náměstí je moc hezké a v zadním rohu pěkná kavárna  se zmrzlinou – výborná kombinace. Pak se vydáváme na další cestu a mě to hlava nebere proč se v Čechách stále víc, místo „ty vole“ používá „ty vado“. Že by to mělo nějaký základ tady? Asi ne. Městem Cecina, kde jsme při první etapě lehce bloudili, projíždíme snadno jako nůž máslem. Jsme v kempu a po obědě v moři na hezkém místě. Bylo to 24 km

   Sedmý den jedeme do kraje vína – „Zona del Chianti“ s více než dvoutisíciletou tradicí pěstování vína. Značka oblasti je černý kohout ve žlutočerveném kruhu a víno je to prý opravdu vynikající. Na cestě busu je ještě zastávka v městečku San Gimignano a soudě podle přítomných japonců, jde tady o světoznámé místo. Je to dáno tím, že už někdy ve 13. a 14. století zde místní zbohatlíci stavěli tzv. rodové věže. Svoje bohatství a moc dávali najevo výškou věže. Celkem jich tady měli až 70, dodnes stojí třináct z nich. Podoba se stavbami dnešních mocipánů je jen částečná, neboť po nich nezůstane nic vyjímečného. Konečně jsme na kolech a i Milada musí uznat, že jezdit proti větru je vlastně výhodné – chladí. Jenže kromě horka jsou tu i defekty a hned dva. Zdržuje to, nasírá to, špiní to. Už jsme v dalším slavném městě – Siena.  U brány města zamykáme kola a dál hezky pěšky zhurta ulicí do kopce. Na velkém, kruhovém náměstí se dvakrát do roka  konají jezdecké závody. Soupeří mezi sebou jednotlivé čtvrtě města. Pro diváky jsou postaveny po obvodu náměstí tribuny a další  kvanta lidí se tlačí uprostřed , takže pro koně zbývá ulice  s udusaným pískem. Tedy něco jako plochá dráha koní při které horká krev Italů vře. Ujeli jsme 48 km. 

   Je před námi poslední etapa. Autobus zajíždí do přístavu ve městě Livorno. Nám to nedá a už na kole zabočíme do města kde se necháme chvíli povodit jednosměrkami a ty nás vyplivnou na hlavní, která je spojkou dálnic s městem a přístavem. Po městě je moc pěkná stezka, ale za ním provoz  jako prase. Vedro graduje, dlouhé kopce, kamiony, kamenné zdi kolem cesty, to bylo prvních deset km, pak se to zlepšilo. Považte k prvnímu kafíčku se dostáváme až po 25 km. Znovu se  projíždí  městečkem Vada a to chce zmrzlinu. Dnes je to 40 km.

   Poslední den, balíme, jedeme. Čeká nás Florencie – hlavní město Toskánska. Autobus po předchozím zaplacení mýta může zastavit na nábřeží řeky Arno asi tak kilometr od mostu zlatníků. To je náš první cíl. Na most si kdysi zlatníci „nalepovali“ svoje dílničky jako vlaštovčí hnízda. Je to zajímavé a hezké. Zlata tady mají dodnes dost. Ve stínu ulic s proudem turistů se necháváme unášet až na náměstí Pizza della Signoria. Už z dálky je vidět bílé sochy Davida a Herkula. Sochy jsou naštěstí na podstavcích, ne jako ve FL, a tak kluci jsou i po staletích stále čistí, neohmataní.  Davy lidí se ještě zahušťují a to proto, že do náměstí po jednom vjíždí auta Ferrari a z poloviny ho zaplňují. Asi se jedná o sjezd veteránů. Hodně fotek a už nás to žene ven, někam do uliček – však už víte proč. Florencie je město naplněné uměním. V galeriích jsou tisíce děl těch největších italských i cizích mistrů. Kdo by měl čas a chuť  ať začne v Galleria degli Uffizi kde v 39 sálech je na 1500 obrazů, plastik, gobelínů. Cestou zpět se bavíme prohlížením obrazů potulných prodavačů. Hanka má talent a tak dokáže srazit cenu z dvaceti na pět éček a to hned dvakrát. Taky má úspěch nákup šátků různých barev a motivů, které z dálky předstírají hedvábí, ale ruka znalce odhaluje plast. Ve stínu je 39 a v autobusu klimatizace. Ten na štěstí přijíždí na čas. Bereme ho útokem a dlouho, dlouho jedeme domů.

   Co dodat ? Dávno všichni víme, že naše dovolené na kole a to kdekoliv, nejsou k odpočinku. Ten si musíme vyřídit doma. Tady v Itálii  bylo azuro a teploty tak výrazně nad normálem, že být to u nás tak ČT 1 vyhlásí zákaz vycházení pro věkové kategorie nad 60 let a děti. My v tom jezdili na kole (celkem 244 km) a dopadlo to dobře. Holt sportovci.