Nejnovější komentáře
Archivy
Bramborárna třebeň
Celoroční prodej brambor, cibule, jablek, česneku a dalších.

Dovolená „Chřibská 2016“

Přátelé, ve dnech 24.6.  –  1.7. 2016 jsme v deseti lidech vyrazili na další letošní dovolenou a to rovnou k Menclům na Horní Chřibskou. Kdo by tam nejel rád, když je tam tak hezky.  Hostitelé jsou pořád stejní, milí a cesty pokaždé jiné, hezké. To je pro dovolené na stejném místě to rozhodující.

Jak jsme se měli na cestě ? Nejdříve setkání s Milčou, tedy Milanem Silným, ve Slaným. Dostal poslední pytel brambor z loňské sklizně a za to slíbil, že zapřáhne pár volů a přijede za námi do penzionu popovídat o závodu „Loudání“, který spolu založil a mnohokrát jel. Pak jsme se posunuli k Řípu, bájné  to hoře českého národa.  Její tvar známe už od dětství, výšku 456 m.n.m. snad taky, že je nahoře kamenná rotunda devět století stará  to se ví, ale, že shora není nikam vidět to jsme poznali až na místě. Proč nemůžeme vidět do daleka jako Praotec Čech ? Proč se musíme prodírat křovím na vyhlídky „Pražskou“ nebo „Roudnickou“ ? Holt musíme počkat až se narodí starosta, který nebude ani zelený, ani rudý, ani oranžový nebo modrý, ale rozumný ! Do Roudnice na náměstí je to kousek  a na terase Zámecké restaurace je volno. Nebudu psát o jídle ani panu vrchním, ale o slečně lékárnici, jejích krásných, velkých očích a hlavně dlouhých , černých vlasech, sahajících až tam kde začínají nohy. Okno její lékárny bylo rozkvetlé a dívalo se přímo na naší terasu. Ano dědečku, hezkých žen je stále víc a víc.  Za krátkou zmínku ještě stojí obrovský lichtenštejnský zámek a budova záložny na náměstí. Poslední úsek cesty do cíle byl náročný na navigaci, protože se jelo po silnicích druhé a dalších tříd. Zvládli jsme i to a jsme u Menclů. Po přátelském uvítání následuje první večeře : selská polévka a kuřecí špíz se sušenými švestkami ve slanině, brambor. Úžasný!

První etapu nezačínáme tradičním, dlouhým průjezdem Chřibské, ale opačně do kopce k nádraží.  Laďa s Jiřkou si tady „užijí“ první kopec dovolený, zatímco Honza první radost z výjezdu na elektrokole. Zajíždíme do Rybniště, chvíli po novém asfaltu a pak lesem  stále po CS 211. Janu zlobí motor. Následují delší sjezdy, které jsme ještě nikdy nejeli a jsme v Kyjově. Odtud Dlouhým dolem, také poprvé, se vyškrábeme na okraj vesnice Vlčí hora. Poslední kopec už musí Honza tlačit aby mohla Jana vyjet na jeho kole. Ten den měl taky svátek a ve vsi na louce se konaly Svatojánské slavnosti bylin. Jistě to bylo pod patronací úplně nové firmy, která zde vyrábí bylinnou kosmetiku. Za vstupné jsme vešli do areálu posekané louky kde stálo spousta stánků do polokruhu a věřte, nevěřte, žádný Vietnamec. Všechno  Češi se sklem, keramikou, oblečením, kosmetikou atd. atd. Buřty a pivo v převaze opravdu nebyly. Bylo vedro. Honza s Janou se vydávají na cestu zpět a docela jim to vyšlo. My ostatní teď pojedeme směrem na Rumburk k rozhledně Dymník. Stezka lesem nás docela náhodou vyplivne na louku plnou zajímavostí a událostí. Stručně jen připomenu, že jsme viděli svatbu konanou na zvláštním místě – mezi  vztyčenými, 4 – 5 m vysokými kameny, které z dálky připomínají anglické Stonhenge. Je jich dvacetdva , posazeny jsou do tvaru hvězdy, obvodových je dvanáct a představují 12. znamení zvěrokruhu. Jde prý o kamenný strom života. Je velice zajímavé, že tyto kameny ležely v Jiřetíně pod Jedlovou celých sto let a nalezeny byly až při kopání kanalizace  Další zajímavostí bylo navazující hřiště nového sportu – fotbalgolfu. Areál má 18 jamek o průměru 55 – 65 cm. Hraje se fotbalovým míčem a považte, je to první certifikované hřiště fotbalgolfu v ČR. Hned vedle v lese se zvedá čedičový vrchol na němž stojí rozhledna Dymník , dříve Rauchberg. Postavena byla v roce 1896 místním radním z Rumburka. Dá se k ní vyjet na kole, což jsme taky udělali. V lese byla označena trať závodu bikerů „Peklo severu“, který se tu jel druhý den. Posezení u hospody bylo příjemné , ale mraky nad hlavou  zase tolik ne. Jedeme lesy cik cak, po těchto cestách poprvé a právě včas zastavíme v Krásné Lípě na náměstí v podloubí cukrárny. Je po dešti, ale jen na krátkou dobu. Další silnou přeháňku přečkáme pod střechou nádraží  a když už prší docela málo tak vyrazíme, však máme pláštěnky. Pák kiláků od baráku nás dostihla bouřka, párkrát to řízlo docela blízko, déšť přidal na síle, ale to nevadilo. U Menclů mají v kotelně sušárnu.  Bylo to 45 km.

V neděli  pojedeme auty na Mezní Louku. Našim hlavním cílem jsou soutěsky na říčce Kamenice.  Zdaleka ne všichni jsme tam byli a když, tak jako školní výlet před lety. Pěšky je to na Meznou 2.5 km, pak prudce dolů k řece až na Mezní můstek. Tady jsou dvě možnosti – buď vpravo do Edmundovy soutěsky a nebo vlevo do Divoké soutěsky. Jdeme vpravo. Místo nese jméno pana knížete Edmunda Clary Aldringena, který značným nákladem tato místa zpřístupnil pro veřejnost. Dál už chodník nevede, nasedáme do plechové kocábky, kterou bidlem odpichuje mladý pán a pronáší k nám připravený komentář ke všemu co na cestě můžeme vidět. Ani na ptáčky a vážky nezapomene. Má to vtipně připravený např. na dotaz „Jak je zde hluboko ?“ odpovídá „voda je zde hluboká až na dno“ čímž pobaví a zaujme. Ještě jednu hlášku si pamatuju. Když lodička projíždí kolem provazového žebříku tak jeho přítomnost vysvětluje jako únikovou cestu pro lodivoda  při náhlé povodni , ale hlavně  jako cestu kterou se každý večer nahoru vynáší voda používaná do umělého vodopádu. Jistě ještě spoustu podobných informací si pamatují děti ze školních výletů dlouho. My se srdečně loučíme a pěšky pokračujeme  krásným údolím až do Hřenska. Starým autobusem , který spojuje Königstein s Mezní Loukou se necháme za tři pětky vyvézt nahoru. Neleníme, sedáme na kola a jedeme zpět na Meznou  kde u penzinu Na vyhlídce máme pěkné posezení. Odtud přímo na Hřensko vede cyklostezka lesem. Město si prohlédneme a už si to štrádujeme 6 km do kopce zpět na Meznou. Jiřka s Laďou byli zase hodně dobří. Máme 7 km pěšky (uf), 6 km autobusem a 14 km na kole.  Na večeři už přijel Milča, pojedl, poseděl a povyprávěl o závodu „Loudání českou krajinou“, který před lety s kámošema založil a už devětkrát jel. Od „1000 mil“ se liší délkou 600 – 800 km (1600 km), startovným 1000 Kč (7000 Kč), navigací t.j. závodník dostává mapy až hodinu před startem a od pořadatelů si půjčí krabičku, která vysílá jeho polohu ( u 1000 mil zná závodník trasu předem, má jí nahranou ve vlastní gps, která ho na cestě vede a současně zaznamenává skutečně projetou trasu, což je v cíli kontrolováno. ) Oba závody patří mezi nejnáročnější na světě .

V pondělí ráno musíme do Rumburku  kde je nejbližší cykloservis. Poo se nás skupinka  (Jitka, Iva, Jiřka a já) vydává na Jedlovou horu do výšky 774 m.  V lese trefujeme  odbočku vlevo a za stálého stoupání se po čase potkáváme  se silničkou na vrchol. Dokonce tu mají asfalt, ale proč ?  No protože další úseky jsou tak prudké, že by se na nich písek neudržel a po štěrku by to nešlo. Máme co dělat to vyjet i na čtvrtý stupeň pomoci, ale vyjeli jsme !. Jiřka jede poprvé na elektrokole půjčeném od Kiky a je z toho celá vedle sebe. Nahoře je kamenná rozhledna takže hurá na ní.  V restauraci si chceme dát polívku, nebo něco. Komunikace s chlapem, který nevypadá ani jako vrchní což potom kuchař a přitom je obojí, je mizerná, taková odsazená. Jako by se mu ani nechtělo. Pak ale přichází mladý pán se sympatickým kloučkem v náručí , dává se s námi do řeči čímž zlepšuje obraz hospody v našich očích. Při sjezdu dolů vzniklo pár hezkých fotek. O několik set metrů níže jsme u nádraží Jedlová a za chvíli na odbočce vpravo podél potoka Chřibská Kamenice, který vtéká do přehradní nádrže pitné vody.  Cesta je sice značkou zakázaná, ale ani zmínka o tom, že je neprůjezdná ! To jsme asi po 1.5 km zjistili, když jsme stáli u zamčených vrat v plotu a ještě nám nám hrozila tabulka se symbolem kamery. Tak nic, vrátíme se. Jsme opět u rybníka s novou hrází po které jede cyklostezka 3013, všude okolo nás poskakují stovky malých žabiček. Jíťa tady, ve snaze nějakou nepřejet, prudce zabrzdí, já to do ní lehce napálím, z kola odejdu a zlomím si o její sedlovku blatník. No a co ? Krev neteče a ta dotyčná žába jedna si jistě skáče kolem rybníka ještě dneska. Výjezdem se dostaneme do kontaktu s tratí, dáváme se doprava a nahoru a obloukem objíždíme Srní horu. Po asi kiláčku jsme na velké křižovatce lesních cest  a mě se líbí odbočit vpravo, protože na mapě vidím, že jde hezky po vrstevnici a dokonce projíždí linií bunkrů postavených zde před válkou. Ta zase objíždíme z části Velkou Tisovou horu kde po necelých 3 km začne sjezd  na Horní Chřibskou.  To všechno bylo po cestách , které jsme nikdy nejeli. Jiřka je z kola nadšená a začíná připouštět myšlenku na motor.  Dnes máme výživných 25 km.

V úterý se jela „královská etapa“. Konečně si projedeme Chřibskou v celé její délce a pak vpravo na křižovatku U sloupu kde začíná cesta na Tokání. Krátce si to tady prohlédneme a už padáme dolů z kopce  po 3029 až na Zadní Jetřichovice. Tady je ten potok kde došlo k loňskému koupání. Jen krátce se svezeme podle Křinice abychom se hned po první odbočce  vyhoupli na kopec. Příště pojedeme po druhé odbočce. Když to máme pod střechu hospody u Hinterhermsdorfu asi 2 km tak začíná liják.S pláštěnkou to zvládáme a u hospody už zase sedíme venku na slunci. Následuje průjezd vesnicí s tím dlouhým jménem  a když už jsme na kopci tak se nám naskýtá krásný, dramatický pohled na další přeháňku, která se žene přímo na nás. Jenže my jsme byli rychlejší a ujeli jsme z jejího směru. U třetí vesnice odbočíme doprava a míříme do Čech. Odbočka na rozhlednu Tanečnice je nepřehlédnutelná a tak s chutí nahoru. Trvalo to dobrý 2 km než jsme tam vyjeli. Znovu leje, ale my už jsme v hospodě kde nás obsluhují dvě děvčata co mají váhu jejich babiček. Ani neví kolik je tam schodů, ani kam až je vidět, mají to všechno jinak. Ráno je tam doveze šéf, oni uvaří bramboračku a rozpálí friťák a k tomu prodávají vstupný na věž. Ta je vysoká 26 m, kamenná, z roku 1905 a je tam opravdu hezký výhled do kraje. Jsme v půlce cesty už dole pod kopcem a nasazujeme se na Zlodějskou cestu. Po chvíli se pro nás mění v ďábelskou, protože je čerstvě posypaná hrubým kamením a celá, tak 3 km. V zájmu zachování plánované trasy musíme lesem dolů , blbou, kamenitou cestou. Vyjedeme z lesa a jsme znovu u Sasíků pod kopcem Weissberg s krásnou rozhlednou. Příště na ní musíme ! I když nejsme na vrcholu, přesto jsou odtud nádherné výhledy  na obzor i do údolí Saského Švýcarska.  Dlouhým sjezdem jsme opět u řeky Křinice, ale v Zadní Doubici.  Projedeme se Kyjovským údolím v celé jeho délce  s nějakou schopností vnímat jeho krásu. Před výjezdem je zajímavé místo. V korytu řeky jsou od pradávna napadaný obří kamenné bloky co tvoří tunel pro vodu a výzvu pro fotografy. Poprvé jsem se dostal na druhý břeh a mohl toto dílo přírody vyfotit.  Známá hospoda na kraji Kyjova má zavřeno, ta další taky , proto nezbývá než zajet do Doubice do Staré hospody. Nezklamala. Když Laďa vybízí k tomu abychom domů přijeli zase z kopce tak nemůžu být proti. Musíme ale hezky nahoru do Rybniště abychom mohli poté dolů, to dá rozum. A dal. Bylo to 62 km a náročných.

Ve středu dop. si prohlédneme zámek Lemberk a odpoledne si vyjedeme na Ještěd. Takový byl plán. Když k tomu přidáme ještě odvoz dvou kol na aktuální opravu do Rumburka a jejich dovoz ,což zařídil Laďa, bylo toho ažaž. Na zámku jsme zvolili samostatnou prohlídku expozice představující  různé stavební  a interiérové slohy. Bylo to udělaný šikovně. Návštěvníci procházejí po chodbě a prosklenými stěnami a dveřmi si prohlíží jednotlivé místnosti zařízené nábytkem a doplňky podle jednotlivých stylů.  Na stěně pak visí podrobná charakteristika jednotlivých období.  Je třeba zajímavé se dovědět, že kubistický nábytek byl  českou specialitou. Jinde se nevyskytoval. Ještě věž tady mají a moc hezkou. To stojí zato na ní vylézt. Pak už zbývající, krátký čas čekání  na Beránky strávíme v motorestu u silnice. V Liberci tentokrát musíme až pod lanovku, protože pěšáci pojedou nahoru. Jen zastavíme tak začne pršet. Počkáme a dočkáme se. Všichni jedeme s motorem. Nahoře nezbytné focení, kafíčko a dolů. Na večeři jsme to zvládli právě včas. Zapíšeme 14 km.

Čtvrtek je den poslední. Myslel jsem si, že pojedeme po cestách známých a významných, protože protínají Národní park od severu k jihu. Nakonec se podařilo ještě přidat úsek úplně nový. Jakže jsme jeli ? Tradičně do kopce na Rybniště a po 211 na křiž. Nad vápenkou. Minule jsme odtud jeli doleva, dnes opačně sjezdem do Krásné Lípy. Tu projedeme zase nahoru až na křiž. Skřivánčí pole. Potud to byly nové úseky. Tady vlevo a zanedlouho jsme ve Vlčí hoře. Škoda, že se nedá vyjet na kopec kde je rozhledna a mají tam jednu z mála turistických známek, kterou z této oblasti nemám. Však ono na ní dojde. Teď sjedeme Dlouhým Dolem do Kyjova tam se poprvé nasadíme na CS  3076 a po ní nejdříve na Tokání a pak do Jetřichovic. Ano po té už jsme jeli, ale rpoč ne, když je tu tak hezky.  Blízko od obce je hrad Falkenštejn – ještě jsme tam nebyli !  Z hospody Švýcarský dvůr pak napíšeme Hance pozdravnou sms a sbíráme se do kopce k trpaslíkům. Už tam mají nové schody a vůbec celá oprava je dokončená. Jenže v partě bouchly saze, vůbec se tu nezastavili a mě ujeli. Vůbec nevadí, budu se kochat sám.  Po 43 km jsme zpět a rovnou na večeři.

V pátek na cestě k domovu jsme nejdříve zastavili v Mostě na prohlídku kostela Nanebevzetí Panny Marie. Ujal se nás mladý muž  a na začátek nám promítnul krátký film o stěhování kostela v roce 1975. Při příchodu do kostela jsme byli všichni ohromeni jeho krásou, výškou, klenbou, výmalbou, příběhy ze Starého a Nového zákona na poprsnici empory, oltářem  atd. Kostel začali stavět po požáru města v roce 1515 a trvalo velmi dlouho než byl dokončen. Naši předci nevěděli a postavili město i s kostelem na uhlí. Nikomu to nevadilo až do sedmdesátých let minulého století. Potřebujeme uhlí pro rozvoj socialistického hospodářství, řekla si vláda a rozhodla o zbourání města a přestěhování kostela. Kdo se zasloužil o zachování kostela zatím nevím, ale budu po tom pátrat. Samotný přesun 10.5 tisíce tun těžkého kolosu je jistě technická rarita a zaslouží si obdiv. V roce 1988 byl kostel znovu otevřen.  Ještě nám chyběl oběd. Zajeli jsme tedy do Klášterce nad Ohří do jeho lázeňské části kde je restaurace Peřeje. Povedlo se to.

Že to byla krásná dovolená není pochyb. Měla ještě jeden velký význam. Jiřka i Laďa si tady vyzkoušeli kola s motorem a dnes kdy píšu tuto zprávu tak už je mají taky.  Je pátek, musíme domů. Tak se patří připomenout : Kdyby nebylo šťastných cest, nebylo by smutných návratů. Tímto obrazem chci  říci, že každá hezká chvíle má svůj konec  a to proto aby vzápětí mohla přijít jiná. Mějte se jen dobře.

 

 

 

Zanechte komentář