CykloDusak

Ahoj kamarádi.     Máme za sebou další týden strávený v Chřibské u Menclů. Někteří zlí jazykové o nás tvrdí, že tam jezdíme jen za dobrým jídlem. Ruku na srdce !  Můžeme takový slogan v plné šíři odmítnout ? Podle mého názoru ne , ale s podmínkou, že ten dotyčný zmíní také další důvody , které nás vedou k opakovaným cestám právě sem. To ale opozice nedělá ani v politice. Jí stačí vybrat si jen to jídlo a na tom kritiku postavit. Co je ale špatného na tom, že v mých komentářích se vysoká kvalita jídel kuchaře Luďka často objevuje ? Vždyť ten chlap léta vaří s láskou, z nejlepších surovin a to vše rozděluje do porcí, které ani nepotřebujeme. Našich díků se mu dostává od jeho Zdeničky. To ona s věčným úsměvem na tváři přijímá naše díky a plní naše přání.  A jsou tady další významné důvody našeho opakovaného cestování do Č. Švýcarska a letos i do Saského. Příroda je tam krásná a když se letos přidalo slunce, bylo tam opravdu nádherně. Že je část parku spálená ? Ano, ale i to je pro bedlivého pozorovatele přitažlivé. Nové pohledy na skály, na údolí, na projevy nového života jsou dechberoucí. Je mojí snahou projíždět a vidět také ty nové cesty a scenérie. Při popisu jednotlivých dnů se pokusím je uvést.

Netradičně, v pátek 2.6.23, jsme vyrazili známým směrem na sever. Už za Mostem se naše cesta stočila k Libochovicím, malému městečku, které zdobí zámek , park, skupina pávů, busta místního rodáka J.E.Purkyně, dobrá hospoda a blízkost jednoho z nejkrásnějších kopců Č.Středohoří – Házmburku. Na zámek došlo hned po příjezdu na náměstí. O slavném českém vědci, o zámku a taky o Hazmburku toho nejvíce ví pan Gůgl. Prosím obraťte se na něj. My zatím pojedeme dál na Lovosice – Ustí – stále vedle Labe do Děčína a Hřenska. Tady jsme zajeli kousek za městečko, tam kde se odděluje pěšina na Pravčickou bránu a fotili si první pohledy na spáleniště z loňského léta. Pomalou jízdou jsme se dostali do cíle – na dvůr k Menclům. Čekalo nás vřelé přivítání od opravdových přátel. Krátce po večeři jsme zasedli v salonku , klábosili, hráli karty a pak se to stalo. Je mi to krajně nepříjemný, ale musím to zmínit, protože nejen mojí náladu na dovolené to poznamenalo. Došlo totiž na rozlévání vlastního vína, které zaznamenala i Zdenička. Přátelům je třeba pomáhat a ne na nich šetřit ! Dál se v tom patlat nebudu. Jsme totiž domluveni, že už to dělat nebudeme !

V sobotu jsme měli v plánu zajet do městečka Bad Johnsdorf.  Je půl desáté, počasí nádherné, cesta nahoru volná tak jedem !  Od viaduktu se les za poslední rok hodně změnil. Stromy, které kůrovec zahubil, pokáceli a na holině zůstalo klestí a mnoho svítících pařezů. Ostatně tak je tomu v mnoha lokalitách parku. Jeden rok je krátká doba na zapomenutí toho stavu minulého, zvláště když to připomínají velké pařezy u cesty. My už projíždíme Horní a Dolní Podluží a blíží se chvíle kdy se potkáme s cyklostezkou, která nás dovede na hraniční přechod. Ten je vytvořen z několika balvanů a cedulí se státním znakem. Za malý kousek  hezké stezky jsme v prvním městečku Waltersdorfu. Vzhled podstávkových domků se mění k lepšímu a jeden neví kam se dřív podívat natož vybrat hezký záběr pro foťák. K tomu mi dobře posloužila krátká zastávka u kostela odkud jsem si městečko znovu objel a fotky pořídil. Pak už za kousek cesty jsme v lázeňském městečku Bad Johnsdorf. Z přípravy etapy se mi potvrzuje, že jsme na spodním oblouku elipsy do které je město postaveno. V horním oblouku stavíme u několika stánků, já přijíždím kvůli focení jako poslední a dovídám se od pozorného Jardy, že na plotě viděl plakát, který nás zve na oslavu 150. výročí založení spolku dobrovolných hasičů. Na místo přijíždíme právě včas. Kolem hasičárny je dost lidí, pije se pivo , pojídají se wursty a v davu se sem tam objeví nějaký starší člen spolku ozdobený metálem. Jednoho jsem poprosil o focení s partou a povedlo se. Dědeček mlčky a ochotně stál mezi námi a lehce se usmíval. Pak se objevila čtveřice postarších lidí v krojích kraje, tedy Lužice. Zase velice ochotně odpovídala na naše stručné otázky a přidala úsměv do objektivu. Za nějakou chvíli se většina přítomných přesunula na druhou stranu domu ke vchodu kde jejich představení a hosté pronášeli krátké oslavné projevy. Všiml jsem si, že v zástupu řečníků je i pan farář. S přáním „Hodně vody a málo ohně“ jsme se vrátili zpět na okraj odpočinkového parku. Byla dobrá káva a zmrzlina. Za malou loučkou se tyčily pískovcové skály plné lidí. Vedla tam totiž stezka a taky ferrata. Byla to moc hezká podívaná.  Ještě bylo krátké popovídání s několika Čechy a jejich dětmi o tom jak je hezké lézt po skalách. Šťastné to děti ! Teď stačí napsat, že jsme na druhé straně Lužických hor a všem je jasný, že do Čech to musí být do kopce. A taky jo. Krompach je jen několik kiláků do příjemného kopce, pak krátký sjezd do Juliovky a odtud stoupání , s krátkou zastávkou na zmrzlinu a pivo, do Dolní Světlé zpět k hraničnímu přechodu do Saska.  Závěrečný kilometr je strmější a po panelech. Ocitáme se u velkého hotelu z jehož terasy je moc pěkný výhled do kraje , směrem na Warnsdorf. Nesmím zapomenout na sjezd veteránů VW Brouků. Hezká podívaná. Prudký sjezd pohraničním městečkem uzavírá saský okruh našeho cestování a my dál jedeme stejnou cestou jako ráno.  O vzrůšo se postarali tři „padáci“ a začala to Hanka. Ta sebou sekla při zastavení na STOP rovnou na asfalt. Pak jsem se přidal já a to na okraji lesa kde jsem chtěl všechny zastavit a v poloze na zádech se mi to snadno povedlo. Třetí pak Pavel zase při výjezdu z lesa na hlavní nezkrotil svoje brzdy včas a spadl do kamení na cestě. Kromě modřin jsme žádné škody neutrpěli.      60 km.

V neděli pokračuje krásné počasí a náš dnešní cíl je skalní masiv v saské části „Švýcarska“ – Kuhstall.  Ano, skutečně je to kravín a lépe stáj, protože když před dávnými lety krajem táhly vojska do bitev tak se zde obyvatelé kraje schovávali a brali sebou i dobytek. Naše putování začíná průjezdem celé Chřibské s tradičním odbočením vpravo na Doubici. Tolikrát jsme touto cestou jeli a přesto je jiná. Ve sjezdu na Saulu chybí celý les ! V Ičku nám slečna potvrzuje, že silnice na Tokání je právě otevřená. Je to dobrý, je to náš směr. Místo po vyhořelé chatě je do čista uklizené a v lokalitě tedy má otevřeno až poslední chata vzadu. To ale vůbec nevadí. Po pivu se uvádíme do pohybu dlouhým sjezdem, plným nových výhledů do skal a postranních údolí kde leží spousty poražených, suchých stromů. Tady odkazuji na Galerii fotek. Na st. hranici v Zadních Jetřichovicích se ani nezdržujeme a s říčkou po levé straně uháníme dál. Tedy jak kdo ! Já jsem se raději partě omluvil  za zdržování, protože se mi všude nabízelo hodně záběrů a já chtěl alespoň některé stihnout. Partu jsem dojel  u dřevěného mlýna kde svačili rozsazeni po okolí. Zbývá tak deset minut po silnici a bude odbočka, říkám si. Jedu vepředu a směrovku vlevo nevidím, není tam. Se mnou jede malá skupinka smířených až nás za chvíli dojede Karel a otáčí nás zpět. Jen já jsem tady loni nebyl a tak mě málem překvapila prudkost stoupání. Byl to takový natažený výšvih. Všichni jsme už nahoře kde je sezení a jedno okýnko obsluhy, tedy fronta. No ale hlavní je ten skalní oblouk a výhled od něj! Obojí je úchvatný. Oblouk je široký a spíše než stáj mi připomíná průjezd. Za ním se otevírá výhled do údolí a vzdálený protisvah a obojí je dvoubarevný – šedý a zelený. Šedé jsou suché smrky a zelené jsou listnáče. Zajímavé bude meziroční srovnání až dojde k pokácení soušek. Stejný výhled, snad ještě hezčí je shora oblouku. Tam vedou dvě schodiště – železné soutěskou a dřevěné, které se více používá na sestup. K dokonalému zážitku ještě patří společná fotka před obloukem. Jsem moc rád, že nám o tomto místě Petr řekl.  Cestou zpět se zase nabízí spousta záběrů a pak i zastávka na st. hranici. Zpět jedeme po stejné silnici, včetně stoupání na Tokání a pořádné zastavení si dopřejeme až v hospodě Na Stodolci. Bylo to 62 km.

Je pondělí, nejvyšší čas zajet si do Krásné Lípy kde dojde k zákonitému rozdělení skupiny na příznivce pivovaru a cukrárny.  Obojí bylo výborný ! Když už bylo dostatečně vypito nasadili jsme se na cyklostezku do lesa a pak krásnou lesní cestou až k pramenům Křinice. Jednu zajímavost, kterou jsem pivařům neříkal : Křinice jako potůček teče pod Krásnolipským náměstím v trubkách a jako připomínka tohoto dávného faktu je na náměstí v dlažbě udělaný malý oblouk připomínající tehdejší most a kolem jsou čtyři plastiky znázorňující živly – slunce, oheň, voda, vzduch.  Prameny jsme našli, vodu ochutnali a byla dobrá, lahve naplnili a jeli k větrnému mlýnu Světlík. Jednou by to chtělo podívat se dovnitř. Snad příště.  Následuje sjezd a další zastávka je v Jiřetíně pod Jedlovou na náměstí. Ičko je sice zavřené, ale cukrárna naproti ne ! Jedna cukrářka je sice na všechno sama, ale nám klukům ta fronta vůbec nevadí. Ona je totiž od pasu nahoru moc pěkně oblečená a její tetování výstřihu přímo vybízí k podrobnému zkoumání. I ta obyčejná zmrzlina tady byla dobrá. Výjezd k hradu Tolštejn je jednu chvíli pěkný prďák a tak není od věci zastavit a odpočinout. Toho hned využije Jířa k asistovanému výstupu na balík sena a povedl se. Jen její posaz vzbuzoval obavu, že se jí něco stane a my budeme nuceni zavolat hasiče aby jí sundali. Nejlepším důkazem, že naše kola už ovládáme bravurně je výjezd na Tolštejn až k vyhlídkovému oknu ! Fakt dobrý, vždyť už chybí jen několik schodů na terasu k posezení. Výhled na lesknoucí se koruny listnáčů byl prostě nádherný a tak jsem fotil a fotil. O dalším úseku naší cesty byla vedlejší lesní cesta po vrstevnici ,skoro na úpatí kopce Jedlová se dá s jistotou tvrdit, že pro většinu je nová. Chybí nám dojet k viaduktu a pak se spustit po silnici dolů, k Menclům. Povedlo se. Bylo to 34 km.

‚Uterní autovýlet jsme měli na zámek Lemberk a do Jablonného v Podještědí. Venku lehce pršelo tak co jiného dělat ? Na zámku jsme brzy dostali za průvodkyni blonďatou komtesu. Její znalosti historie zámku a stále se měnících vlastnických rodech byly ohromující. Mě z toho utkvěla tak část kdy mluvila o posledním rodu Clamm-Gallasů a způsobu jejich života. Jídlo byl pro ně obřad, který měl  pravidla stolování. Jedním z nich bylo ticho. Pro mě je to taky velký přítel, ale bohužel mi často chybí. Zámek je moc hezky vybavený a má co ukazovat. Žila tady také svatořečená Zdislava, ochránce rodin a chudých.  Tím navazuji na naší další zastávku v Jablonném kde je bazilika Svaté Zdislavy a Sv. Vavřince. Do konce letošního roku skončí všechny opravy a restaurátorské práce a opět bude otevřeno. V příštím roce nás čeká nádherná podívaná. Potkat na schodišti baziliky v monterkách oblečenou paní ze které se jako mimochodem stane šéfka všech restaurátorů je prostě štěstí. Bylo z toho velice pěkné povídání, tedy spíše monolog o novém zlacení všech předmětů k tomu určených. Do deseti minut vtěsnala ty rozhodující momenty, které její práci provázejí. Už jen popis vzniku lístkového zlata byl udivující. Tepování nebo chcete-li, lisování zlata pro tyto účely dobře charakterizuje jeden údaj : z 16 cm2 vznikne 196 cm2. Je to průhledná folie o síle jednoho mikronu. Když se začali kolem nás srocovat její podřízení, moc jsme jí poděkovali a poroučeli se. Další část naší party měla spadeno na místní butyk. Jenže byl polední čas kdy je zavřeno. Ale naše holky se nedaly a pomocí mobilu prodavačku přilákaly do krámu o něco dřív a i když obchod probíhal v časové tísni tak se podařilo odnést asi pět nebo šest kusů. Některé z nich byly pak před večeří předvedeny.  Nyní jedeme k našim přátelům do Starých Křečan k Martině a Petrovi Michelovým.  Několikrát se nám nepodařilo zastihnout Petra doma a až letos to vyšlo. Petr je ryze amatérský účastník a loni také vítěz závodu „1000 mil“ ! Vyhrál v kategorii koloběžek a letos má v plánu startovat u nás v Hranicích znovu, ale na dvojnásobné trati, tedy tam a zpět. Martina poté co si většinu roku odpracuje na místním úřadu, se v době „Mílí“ odstěhuje k Dolskému mlýnu kde nějaký čas žije s partou bez proudu, ve stanech jako poutníci. Jakmile ale přijde termín průjezdu „Mílařů“ blízko jejich domu tak se o ně pečlivě stará stran jídla a pití. Společně pak mají zcela originálního koníčka – jsou hrobaři. Ještě s pomocníky opravují zapomenuté hroby a dokonce celý hřbitov, který jsme na vlastní oči viděli. Je ve Všemilech pod lesem a je opravdu pěkný, viz. foto, jistě ke spokojenosti celé obce a okolí.  Marti měla upečený buchty, kafe se vařilo, ona vyprávěla o hrobech, on provázel naše kluky kolem domu a vykládal o jeho opravách. Každé hezké odpoledne musí jednou skončit. Loučíme se, slibujeme si, děkujeme a tak zase někdy příště !

Středeční etapa měla na své trati dvě místa kde jsme ještě nikdy nebyli. Dostaneme se na ně. Po ránu jsme vyjeli „dolů“ a pomalu projeli podél potoka po pěkné pěšině, povadlým pohledem pozorujíce protékající potok. Pak přišlo plánované poučení : pojedeme přímo ! Pohledy přátel pomalu pochopily, že jedeme na Rynartice, což je ta skupina chat a domů nad prudkým výšvihem, letos po dlouhé době opatřeným novým asfaltem. Odbočka vpravo k Zámečku nás dovedla až na vrchol Křížového vrchu: Je odtud krásný výhled na Z a SZ stranu, ale obejde-li se křoví tak jsou tam Jetřichovické skály jako na dlani a to včetně Mariiny vyhlídky.  Nám dobře známý jetřichovický prďák s trpaslíky sjedeme až k hospodě a ejhle je zavřeno ! Stačilo deset minut počkat a bylo pití a kafe, jenže my jsme zvolili další pokračování cesty do Všemil. Pomalu drobně prší. Volám Petra s dotazem na hospodu a dovídám se, že nejbližší je v Srbské Kamenici, 3 km odtud. Jedeme tam a zavřeno ! Za kousek se ukázal u cesty penzion Vesna. Pan hostinský, přesto že před sebou nosil velké závaží, byl rychle u nás, direktivně stanovil kde budou kola a kde my ! Jiřka ohřála klima v hospodě oslovením pana vrchního „Tak copak máte chlapče ?“ On to přijal správně a pak to spolu sehráli ještě několikrát.  Česnečka prý nebyla horká, ale můj toast byl tak bohatý, že uživil ještě dvě nebo tři kamarádky.  Pivo dobrý tak co víc si přát ? Konečně se vracíme k Všemilům, odbočuji vpravo na polňačku a jsme u hřbitova. První dojem je bezvadný a ten druhý, po shlédnutí fotek na informační tabuli, byl ještě lepší. Hřbitov to byl opuštěný, pořádně zarostlý, náhrobky povalené atd.  Práce tady bylo odvedeno moc a moc . Klobouk dolů milí hrobaři ! Teď ještě zajedeme ke Skalní kapli a pak k mohutnému skalnímu převisu. Kapli vykutal v roce 1760 místní rodák do jednoho pískovcového balvanu. Za padesát let na to kraj postihla epidemie úplavice. Místní farář na svátek sv. Ignáce připravil svaté procesí po němž začala epidemie ustupovat. Proto kaple dostala jeho jméno tohoto světce a je mu zasvěcena. Jen o malý kousek dál je skalní převis místními nazývaný Kůlna. Ten vytvořila sama přírody a stačilo jí na to několik milionů let. Převis je dlouhý 33 m a hluboký 19 m. Od 16 stol. tam stál domek, později používaný jako sklad, tedy kůlna na všechno. Až v roce 2017 byl prostor vyklizen a zpřístupněn turistům, vždyť patří k největším u nás. Další směr našeho putování byl po cyklostezce č.21 tedy té páteřní v Č. Švýcarsku.  Ani Petr mi jí neradil, ale nikdo z party tudy ještě nejel tak proč to nezopakovat. Na jednom místě v lese šlo o včasné přehození na lehký převod, protože kopec byl najednou ukrutný. Mě se to nepovedlo a protože jsem nechtěl dělat Študlara – to byl v partě dávno zavedený termín pro násilné přehazování s patřičnými zvuky řetězu – tak jsem chtěl raději zastavit. Noha se ale nesetkala včas s pevnou zemí a já šel na záda. Nu co dělat, přitažlivost zemská je často větší než přitažlivost ženská. Však to znáte pánové, ne ? Přijeli jsme do Kunratic. Nabídl jsem dvě varianty cesty do Chřibské, kratší a delší ! I přes dílčí nářky nad stavem baterky to vyhrála ta delší přes Č. Kamenici. Znovu jsem si tady ověřil, že demokracie při stanovení směru cesty je slabá, chce to diktaturu ! Po sjezdu na náměstí se parta rozdělila na část pivní a sladkou. My slaďouši jsme dostali kávu jejíž kvalita se hvězd dotýkala. Na silnici do Kytlice je uzavřený provoz, proto naše svezení tudy je úžasně klidné, krásné. Nic netrvá věčně neboť ještě musíme zdolat nový kopec na křižovatku cest zvanou Křížový Buk. Sjezd na Horní Chřibskou nechám bez komentáře – je snadný a dlouhý. Máme 50 km.

Čtvrtek je náš poslední den u Zdeničky. Startujeme dolů, ale jen ke sklárně. Pomalu si zvykáme, že úvodních pár kiláků bude jen do kopce.  Konečně je tady křižovatka s červenou turistickou „Pod Malou Tisovou“ ! Chytneme se červený, lesní cesty a objedeme Velkou Tisovou po vrstevnici. Co chvíli je tu vidět bunkr. Kluci cítí blízkost nádraží Jedlová kde jsme loni byli na pivě a dostali tam držkovku. Já ale nedávám průchod této myšlence a za chvíli klesání jsme u rybníka na silnici od Kytlice. Tady začínáme kopírovat loňskou etapu při které jsem si přivodil velký bolesti kyčle. Letos si to chci zopakovat, protože je mi mnohem líp a je to výzva. Po několika km v pohodě je tu konečně výjezd kolem kopce Velký Buk, nahoře odbočka vpravo po modré dolů. Jenže zatímco já se kochal výjezdem, kamarádi mě předjeli, nahoře neodbočili a až potom zastavili. Nechtělo se mi vracet a při vědomí, že vyjedeme na silnici jsem souhlasil, nicméně mlčel. Na silnici to byl asi 1.5 km parádní sjezd do obce Svor. Na radaru v obci určitě zaznamenali něco podivného s rychlostí větší než padesát ! Odbočka vpravo a to co jsme za několik minut sjeli tak si teď za několik málo desítek minut zase vyjedeme . Jsme konečně na začátku Kočárové cesty. Je to objezd kopce Malý Buk a její pojmenování dává naději, že to bude rovina. No nebyla to tak úplně pravda. Cesta byla pěkná s výhledem na správném místě. Vidět bylo daleko do krajiny zalité sluncem a nádherně zelené. Při vracení se na silnici slibuji, že někde zastavím abychom mohli posvačit a v hospodě jen popít. Jenže hospody zavřený ! Ještě zkoušíme dva kiláky popojet, ale málo platný, musíme dál až domů. Zdenka se objevila brzy a moje oblíbená pomerančová limonáda byla brzy na stole. Jsme na konci našeho dovolenkovýho cestování po kraji. Odpoledne je ještě hodně mladý, proto se s děvčaty vydáváme autem do Hřenska a pak taky do kopce do Janova podívat se do kraje z jejich nové rozhledny. V nízkém, odpoledním slunci to byl hezký zážitek.   Po večeři přišlo společné posezení u kytary. Při přípitku s přáteli nebylo třeba dlouhých proslovů, stačilo „Zdeničko a Luďku děkujeme a přijedeme zas !“                       Dnes  to bylo 43 km.

Ještě několik čísel : průměrný věk  71 let, délka všech etap 249 km, prům. převýšení 783 m/etapa

Na cestě domů jsem nabídl partě návštěvu hradu Himlštejn, který jsme loni dobývali, ale déšť nás odtud vyhnal do Kadaně. Hrad je sice zřícenina, ale velice pěkná a výhledy z věže jsou taky krásný. Oběd v Perštejně byla naše poslední společná akce.    Mějte se hezky a těšte se na další cesty !  Pepa D.