CykloDusak

Přátelé, nabízím Vám krátkou zprávu z cesty do Rakouska , autobusem s cestovkou Ivana Čížka ve dnech 2.8. – 7.8.2016. Od nás jelo šest žen + 1.

Hned po příjezdu do hotelu  jsme se vydali na okružní cestu kolem jezera. Cyklostezka brzy skončila a bylo třeba jet po silnici. Vedoucí zájezdu sice deklaroval, že se jedná o silnici bez provozu, ale skutečnost byla úplně opačná. Po projetí asi tří km musím konstatovat, že pan šéf chtěl asi říci, že šofeři jsou tu klidní, žádní troubové a proto na cyklisty vůbec netroubí. Jsme opět na stezce a tady začínají zážitky. Nejdříve si smočíme nohy na pláži a pak pomalu vjíždíme do lázeňského města Zell am See, které proslavil už císař Franz Josef se svojí Sisy. Ta prý tady běhala po kopcích pěšky, když ostatní honorace se vozila v kočárech. Náš první dojem je ale úplně jiný. Ulice i předzahrádky jsou plné obyvatel z muslinské části světa.  Z otočeného šátku zvaného burka na nás hledí jen černé oči  starších žen, kdežto ty mladé ukazují obličej s nánosy  krémů a brutálně zvýrazněného obočí. Mladí muži chodí evropsky. Je jich hodně až moc. Napoprvé nás napadá, že se jedná o emigranty, ale chyba lávky. Jsou to ti bohatí, kteří do města přinášejí zisky hoteliérům, obchodníkům, restauracím, které dříve měli z evropské klientely. Ta ale už tolik nejezdí, protože se tu nechce potkávat s touto klientelou a točíme se v kruhu. Místo abychom se dívali po hezkých domech, výlohách obchodů, tak stále náš zrak upoutávají ty uhrančivé černé oči, které měla Viktorka. Lovím v paměti vědomosti o tom, že  tyto ženy se nefotí a když tak se souhlasem pána a potajmu se snažím udělat tu a tam fotku. Hned jsem byl přistižen , zlým pohledem odměněn a přestalo mě to bavit. Naše zkušenosti se soužitím s těmito lidmi jsou nijaké a proto nám to přijde až příliš exotický, nenormální. Jedeme do hotelu, máme večeři. Tedy spíše první kolo hovězího plátku s uho a velmi mizernými bramborami. Zítra a pak ještě se to bude opakovat a když dojde na vepřový tak to bude ještě horší. Za málo peněz málo muziky, říkaly naše babičky a já bych v tom hledal příčinu mizerné kuchyně. A vůbec : oni ti rakušáci ani žádnou kuchyni nemají ! A je to !

Je druhý den a autobus nás odveze padesát kilometrů ke Krimelským vodopádům odkud pojedeme sedmdesáti kilometrovou etapu zpět. V číslech je rozpor a tak vysvětlím pro ty co s námi nebyli – cyklostezka se kolébá z jedné strany údolí na druhou a spojuje městečka a kavárny při cestě. Vodopády jsou to úchvatný, impozantní. Voda padá ve třech stupních 380 m hluboko. Diváci tohoto divadla mají k dispozici přírodní balkony ze kterých lze pozorovat, poslouchat i vodu fotit. Výstup po stezce Wasserfallweg je hodně náročný a to máte před sebou zmíněné kilometry. Už myslím na kafíčko na statku blízko vesnice Sulzau. Je po poledni, slunce pálí  a my jsme tady. Po celý zbytek této dovolené jsem neměl lepší dort než tento : jogurtový s malinama ! Pod slunečníky se hezky sedí, ale čekají nás další zážitky tak honem za nimi. Ivča hlásí, že bude mít každou chvíli najeto 1000 km. Napětí roste, brzdíme, stavíme, frťana dáme a taky hodně fotíme, vždyť je to událost. Pozoruji okolní louky, pečlivě sklizené a na svazích protkané proužky keřů a stromů, které se svým stínem dávají zelené krajině jiný odstín. Je to prostě nádherný. V polovině cesty zajedeme k našemu autobusu natankovat vodu a pouštíme se do druhé poloviny etapy. Údolí se postupně rozšiřuje a nám se ztrácí ten bezprostřední kontakt s oběma stráněmi. Okrajem Kaprunu jen proletíme a jsme u hotelu v městečku Bruck. Na mostu přes řeku Salzach je nultý km „Grossglockner Hochalpenstrasse“ na kterou se těším.  Máme před sebou druhé kolo večeře. Večer si ještě vzpomínám na selku, která chodí za lisem a hráběma sbírá to nepatrné množství sena co na louce za strojem zbylo. Pak přijde domů uvařit večeři, zaopatřit děti a na ty ještě nenarozený už jí nezbývá chuť ani síla. To u nás žádný selky nemáme , zbytků sena si nehledíme, taky proč když  balíky stojí celou zimu venku a ještě na to dostaneme dotace.

Je tu další krásný den . Autobus nás proveze Kaprunem a vysadí  na parkovišti kde se nás ujmou místní pendelbusy a tunelem nás dovezou na velmi zajímavé místo. Je to dolní stanice největší výtahové plošiny v Evropě. Odhaduji, že se na ní vejde tak dvě stovky lidí, kteří s vyděšeným pohledem pozorují okolí a hlavně dvě lana, která táhnou otevřenou plošinu strmým svahem nahoru. Za pár minut jsme vyjeli o 431 m výše a znovu nasedáme do autobusu. Ten projede osmi tunely a kolem dolní přehrady Wasserfalboden nás vyveze o dalších 400 m výše k přehradě Mooserboden. Obě přehrady zadržují 160 milionů m3 vody a ročně vyrobí na 400 mil. kWh proudu. Za tři čtvrtě hodiny jsme ve výšce 2040 m a začíná naše toulání po přehradě. Společné focení nebere konce. Horní přehradu tvoří dvě obloukovité hráze, uprostřed vetknuté do špalku skály . Ta se jmenuje Höhenburg a má vyhlídku ve výšce 2108 m. Jdeme tam a to je teprve paráda. Obě vodní plochy jsou jak na dlani. Horské svahy padají do vody a při hladině ukazují, že nádrže nejsou zcela naplněny. Fotky jistě vystihnou toto místo lépe než slovní superlativy, kterých bych se teď musel dopustit. Stálo to za návštěvu a my pojedeme dolů. Sedáme na kola a pěkným prďákem spadneme ke Kaprunským lanovkám. Stojí tady památník obětem požáru lanovky z 11.11.2000. Mezi 155 lidmi bylo i několik Čechů. Dráha po které vagon lanovky jezdil je beze stopy odstraněná a také horní oblouk vjezdu do skály je pozorovatelný jen bystrým okem. My se dál pouštíme kopcem dolů vedeni cyklostezkou, která nás dovede nad soutěsku Sigmund Thun. Pohled na ní z mostu nám musí stačit ke zjištění, že se jedná o dřevěný chodník chycený k jedné, či druhé straně skalní průrvy pod nímž padá voda. Mnohem větší soutěskou jsme měli projít další den, ale kvůli nepřízni počasí se to nepovedlo – viz. dále.  Jsme v Kaprunu a lehce nacházíme místo na kafíčko. U Turka to bylo. Tam si poprvé necháme vysvětlit proč šálku kávy říkají „verlängerte“. „No protože tomu tak v Rakousku říkají“ pravil Turek a nechápavě odešel. Nezbylo než si to vysvětlit po svým – „prodloužené“ bude proto, že včera ho uvařili a dnes ho pijeme. Hlasitým smíchem jsme se odměnili za tento nápad. Když už jsme odjížděli tak jsem si všiml, že městem kráčí pár koní s bryčkou a za ním dlouhá šňůra aut přes celé město. Troubení jsem neslyšel.

Třetí den pobytu bývá krize. Tak posuďte sami. Už od noci leje, snídaně je stále stejná – žádný vzor pro Menclovi  – je zima, ale co naplat program zájezdu je neúprosný a tak jedeme do St. Johanu. Cestou nám Ivan vypráví jak je okolo spousta svahů, vleků, sjezdovek ,propojených pod jeden skipas, po kterých můžete jezdit nejen z kopce, do kopce, ale i za kopec. Do toho je hlášeno akutní čůrání. Jdu tedy za Ivanem, probírám s ním vážnou situaci, chci otevřít záchod a na to šofer : „No to ne !“  „Zastav teda u pumpy !“ chci po něm. On : „Tady žádná nebude“ . Já : „Tady je, stop !“ Autobus  staví a hned je vidět , že požadavek to nebyl jediný. Proč to píšu ? Protože mě to zlobí ! Čtyřicetpět lidí jsou rukojmí jednoho řidiče, který se přece nebude starat o WC, když tu jedou Češi. To jsou chvíle kdy mi přijde, že ta naše revoluce byla úplně zbytečná. Pořád vládnou nad lidmi ti co vládnout nemají. Tak už dost a nebo z toho bude projev hajzlbáby, tedy dědka.  Stavíme na parkovišti, stále leje a kam myslíte, že míří většina z autobusu ? K místnímu WC. Městečko procházíme rychle se zájmem o kafe. Je tu Illy značka a jsem tam. Mladičká servírka nejdříve vyslechne pár německých slov českého turisty, nevydrží to a praví : „můžete po česky“ a je vyhráno.  Na náměstí jsou stánky s dobrým zbožím, domy jsou hezky malovaný a to bude tak všechno co si o této přestávce pamatuji. Jedeme zpět a Ivan, aby lidi zabavil, tak tvrdošíjně popisuje stezku po které bychom jeli kdyby nepršelo. Čím dále v autobusu sedíte, tím mají tyto informace menší smysl. Jemu se to povídá když vidí přes čelní sklo ! I tu procházku soutěskou jsme vzdali, protože aby byla voda shora i zdola to by bylo opravdu moc. Postupně přestává pršet  a je operativně nabídnutý výlet do Zell am See. Prý na dvě hoďky. Naše děvčata se vracejí s novým zážitkem. Když tři zasednou v pizerii a objednají si jednu pizzu, jednu polévku a jedno kafe tak jim číšník sdělí, že jsou v restauraci kde musí každý jíst. To holky nadzvedlo, nic si nedaly a ještě mu pohrozily ukazováčkem. To gesto s prostředníčkem prý neznaly. Škoda ! K večeři je tvrdá vepřová kotleta a ty brambory co byly vařený před týdnem a bylo je třeba opéct. Talíř dozdobila grilovaná zelenina, která prošla požárem grilu.  No nebyla tohle všechno jedna krize ?

Je tu sobota, pro nás „Den D“. Konečně se pojede na „Grossglockner Hochalpenstrasse“ jak zní její oficielní jméno. Do dnešní podoby se stavěla od dávných dob císaře pána. Jak už jsem zmiňoval silnice začíná na mostu v Brucku odkud je to 14 km  k mýtu ve Ferleitenu ve výšce 1145 m. Tady jsme vyložili kola  a devět lidí z autobusu bylo připraveno vydat se dál na kole. Mladší ročníky zůstaly sedět. Za dva euráče jsem koupil lístky na měření času, holky se ještě na poslední chvíli seznámili s mladíky co jeli taky ,ale na „silničkách“ o celých 10 kg lehčích než naše kola a mohli jsme se rozjet. Do údolí bylo vidět ještě nějakou dobu a pak se všechno zalilo mlhou, projížděli jsme mračna. Nepršelo z nich a nebo jen málo a to bylo velmi pozitivní. Stavěli jsme dost často, povzbuzovali jsme se a hledali záběry, které nás vrátí na cestu kdykoliv si doma vzpomeneme. Viditelnost stále klesá až se ustálí na nějakých sto metrech. To je pro vnímání okolí málo, zvláště pro ty z nás, kteří jsou tu poprvé. Někde v polovině kopce potkáváme autobus našich. Bylo to v místech kde jsme ho před sedmi lety potkali taky a  tehdy pršelo. To jel Kája, Janďák, brácha a já. Jejich výkon s informací o věku zmínil Ivan cestou do mikrofonu jako  naprosto výjimečný a že žádná jiná parta s tímto věkovým průměrem tam od té doby nejela. Každý , jen tak pro sebe, pozorujeme graf na displeji. Vydrží, nevydrží  baterka? V místech „Čarodějnické kuchyně“ , jak se to tam jmenuje, začíná graf ubývat a k tomu se z našeho mini pelotonu začíná ozývat „musím dát čtyřku, už nemůžu“. Nejde to k sobě, ale vůle ke zdolání kopce zůstává. Kolem leží sníh co tu včera napadal a dnes nemůže roztát protože je mu zima. Autobusák prozradil, že naměřil 7 st a vítr k tomu z toho udělal pocitovou teplotu na nule. „Holky tady to ještě není, to je odbočka k Alpimuzeu“ volám do větru. „Teď ještě chvíli budou louky a jsme tam“, ještě tak kilák“ . Sám se zdržuji focením a děvčata už jsou na křižovatce kde je na ceduli doleva „Bike point“. Přijedu k nim a musím konstatovat :“ to je nějaká reklama pro hospodu , my musíme ještě výš, protože tam je časomíra“. Jely, holky jedny šikovný. „Bože jak já jsem na ně pyšný !“ Vymyslel jsem takový blázinec, oni do toho šly a teď jsou tady, ve výšce 2 428 m, po 12.5 kilometrech.   Chce se mi je objímat, ale na to není čas ani nálada. Je hrozná zima, musíme do tepla hospody. Na sloupu visí píchačka na lístky co vezeme sebou. První lístek vkládáme a ono nic. Druhý to rovnou sežere a nevrátí. Bušíme do toho, ale výsledek je stále stejný. Z pěti lístků to vrátilo jen dva. Jedeme do hospody ! Vedou k ní schody a je jasné, že naše kola musí zůstat dole. Ani je nezamykáme a jdeme si sednout. Vedle sedí dva mlaďoši od nás . Je nám veselo a uvnitř jsme nesmírně šťastný. Myslím, že to tak můžu i za holky napsat. Už nám není zima, vůbec nechvátáme, jíme teplou polévku a tu najednou za okny je na sněhu vidět slunce. Vyběhneme ven, fotíme se jako o závod, protože ta chvíle byla dost krátká. Ještě si koupíme pamětní samolepky na rám kola , navlečeme na sebe všechno co máme a pojedeme dolů. Prsty musí mačkat brzdy a strašně u toho mrznou. Když už zase vyjedeme z mraků, tak i stavíme. Nějak se nám z toho kopce nechce. Při jedné zastávce přijíždí klučina, neměl ani 30 kg, mazácky odpoví na naše povzbuzování a jede rychlostí chůze dál. Poslední úsek sjezdu k mýtu si užívám, pouštím obě brzdy a kolo se ve chvilce řítí 70 km rychlostí. Ještě, že máme kvalitní brzdy ! Dole si necháme vytisknout počítačem dva diplomy a o třech dalších jdeme jednat do kanceláře. Prim tady hraje Ivča. Razantně klukovi vysvětlí, že ten krám nahoře nám ty lístky sežral, on nic nenamítá, zavolá kolegu, ten si od nás nechá napsat jen jména a časy  na kus papíru, před námi to naklepe do počítače a diplomy jsou na světě ! Skvělé a jaký to pokrok, vždyť my jsme před sedmi lety tam strkali promočený lístky a taky to nefungovalo, jenže dole chtěli 5 E za dodatečné poslání. Cesta dolů pokračuje mírným sjezdem do městečka Fusch. Pod zasklenou pergolou si dáváme kafíčko a plni euforie se náramně bavíme.  To bylo nejlepší kafe celé dovolené. Stezka nás dovede až k hotelu. Večer, když jdeme na jídlo tak před hotelem stojí mladý chlap z naší výpravy, čeká na naše děvčata aby jim mohl blahopřát k dnešnímu výkonu. To ostatně udělal i Ivan v jídelně. Však si to taky zasloužily! Dnes je tzv. „Svátek kuchyně“ kdy všichni jdou až ke kuchařům a jídla si berou přímo z pekáčů. To byla ta nejlepší večeře.

Je neděle, čas návratu domů.  Bylo by ale škoda spěchat když se projíždí Solnohradskem s mnoha krásnými jezery. Autobus nás vysadí u Offensee a Ivan rychle nachází místo pro společnou fotku výpravy.  U jezera je klid, chládek a studená voda i když Jiřka, která jí po kolena zkusila, říkala něco jiného. Místo u vody jsme bohatě využili k dalšímu focení a už se vydáváme do údolí. V městečku Ebensee je právě poledne, hospoda plná a my musíme dál kolem velkého jezera Traunsee až do Traunkirchenu kde na malém náměstí je ta pravá chvíle na oběd. Poslední úsek k autobusu je cyklostezka vedle silnice z jedné strany a jezera z té druhé. O půlnoci jsme v Praze a ve tři jdeme spát jako po velkém tahu.

Dávám tímto na vědomí, že na Korsiku jedeme v termínu 26.5. – 4.6.2017.